Kioshi
„Děje se něco, tati?“ zeptal jsem se hned, co jsem k němu došel.
„Měl jsem pocit, že slyším auto,“ díval se směrem k příjezdové cestě. „Ale nic nevidím. Ale možná jen někdo projížděl kolem.“
Aida a Bako mu stáli u boku a taky hleděli tím směrem. Podle mě se mu to nezdálo, jinak by ti dva nebyli v pozoru.
„Půjdu se tam podívat,“ zavolal jsem k sobě ještě Bako a už chtěl vykročit, když se náhle ze stínu vynořila velká postava.
Psi se hned naježili a Aida začala výhružně vrčet.
„Kdo jste? Co tu chcete?“ zavolal hned táta silným hlasem. „Běžte pryč, tady nemáte co dělat!“
Když se vynořila i druhá postava, Aida zavrčela už více, a dokonce i Bako vycenil zuby a přikrčil se, připraven vyskočit.
„Promiňte, nechtěli jsme vás vystrašit. Ale hledáme Kioshiho Masahi.“
„Co mu chcete? Kdo jste? Na návštěvy se nechodí uprostřed noci!“ táta mě chytl za ruku a potáhl zpátky.
„Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Haruna Hirakami. Omlouváme se, že jsme tu přišli v tuhle hodinu, ale potřebujeme s ním mluvit,“ popošel o dva kroky blíž k nám.
Ve světle lampy se ukázala celá jeho postava zcela zřetelně, stejně jako jeho obličej. Už na první pohled nebylo pochyb, že patří yakuze. Už jsem měl tu čest jich pár vidět.
„Kromě toho hledáme jednoho muže, a ten by podle našich informací mohl být někde tady…“
Ryu
„Nic ti do toho není a jediný kdo tu chcípne, budeš ty, až tě konečně najdou. Z tohohle se už nevylížeš,“ procedil jsem mezi zuby.
Jeho pevnější sevření bylo tak znatelné, že se mi musel zastavil i přívod krve do končetin.
„A jak asi zjistí, kde jsem, když tě sejmu? Hmmm?“ zavrčel znovu a natlačil se na mě celou svou váhou.
Zapřel jsem se nohami o zeď a co nejsilněji se od ní odstrčil, tím jsem mu dal hlavou do zubů. Nebylo to nějak silně, ale povolil sevření, a to mi dalo prostor proto, abych se začal cukat a mohl se tak vymanit z jeho sevření. Dostal jsem se z jeho sevření a protočil se, tím se i jemu protočily ruce a silně zakřupaly. Doufal jsem, že se mu i zlomí, ale na to měl moc velkou sílu. Snažil se mě opět dostat pod sebe, ale bylo to marné, jak hádě jsem se svlékl z trička, které mu zůstalo v rukách a já se rychle dostal na nohy. Nestačil zareagovat, což mi stačilo na to, abych doběhl ke dveřím a otevřel je.
Bylo jasné, že kdybych tu zůstal, byli by v ohrožení všichni, ale takhle… měl jsem možnost a oni taky.
Nebyl jsem moc silný, ale rychlý jsem teda byl. Závodil jsem na škole a v plavání jsem taky nebyl špatný.
Ještě jsem se na něj provokativně podíval a potom vyrazil bosý ven. Byl jsem tu už pár dní, takže jsem si stihl zapamatoval nějaké věci a nebezpečí při cestě. Běžel jsem… Musel jsem ho dostat daleko od domu a od lidí, na kterých mi záleží. Byl jsem už jiný, strach byl pryč. Taishi byl daleko, a na tom záleželo nejvíc.
Kioshi
Aida nepřestávala vrčet a Bako byl také stále připravený zaútočit.
„Klid,“ položil jsem jim ruce na hřbet.
Ale oni nepřestávali. No, nedivím se, ti dva opravdu nevypadali důvěryhodně.
„Jsem Kioshi,“ postoupil jsem dopředu, i když mě táta chtěl zastavit. „Kdo vám o mě řekl?“
„Hazuki mi řekl, že jsi sem vzal Ryu. Jde o-“
„Dobře, vím,“ přerušil jsem ho. Nechtěl jsem, aby o tom před tátou mluvil, i když ten to nejspíš tušil.
„Ayano mi volal. Ryu spí, je v hlavním domě, tak by mělo být všechno v pořádku. Můžete se tu porozhlédnout, ale nechci, abyste se tu nějak zbytečně přes den neukazovali,“ pohlédl jsem přes Harunovo rameno na toho druhého, který se stále kolem sebe rozhlížel. „Teda, pokud pán domu bude souhlasit,“ otočil jsem se ještě na tátu.
„Kioshi, nevím, kdo ti lidi jsou, nevím, co se tu děje, nevím, koho hledají. Nechci, aby byl v tomhle domě kdokoliv ohrožen,“ odpověděl přísně táta, protože se mu to opravdu nelíbilo.
„Nechali jsme auta dál u silnice. Jsou tu ještě další čtyři lidi, kteří prohledávají okolí. Pokud bude všechno v pořádku, do rána budeme pryč. Jen si potřebujeme ověřit, že ten chlap tu není. Prosím, dovolte nám to. Slibujeme, že se nikomu z naší strany nic nestane,“ poklonil se Haruna před mým otcem.
„Nechceš mi to, Kioshi, vysvětlit?“ otočil se na mě táta s přísným pohledem, aniž by Harunovi odpověděl.
Už jsem otvíral pusu, když jsem zpozorněl. Psi vyběhli pár kroků od nás a se zuřivým vrčením se dívali někam do tmy.
Ryu
Běžel jsem nahoru k polím, kde jsme dnes sázeli. Ten bahnitý terén mi mohl dát výhodu, kterou jsem potřeboval. Nebylo to pro mě zas tak daleko, běhával jsem i dlouhé tratě, ale ten za mnou nestíhal. Bylo slyšet, jak ve tmě zakopává o různé kořeny a nejednou padne k zemi.
Měl jsem slušný náskok a znal jsem terén, měl jsem ale ještě něco navíc. Viděl jsem dobře ve tmě. On si po chvíli, kdy viděl, že je už v dostatečné vzdálenosti od domu, zapnul baterku na mobilu. Občas bylo slyšet, jak kleje, ale snažil se být ticho, jak se bál, že ho najdou.
Kioshi
„Něco se děje u domu.“
Rozběhl jsem se tam, aniž bych čekal na cokoliv dalšího Jestli jsou tady tihle, tak co když je tu i on?
Ale to už mě předběhli ti dva z yakuzy, aniž by čekali na svolení táty.
„Aido, Bako!“ mávl jsem rukou k domu.
Ti ani nečekali na povel. Běželi tak rychle, že jim nikdo nestíhal. Ale najednou se těsně před domem zarazili. Chvilku přecházeli sem a tam s čenichem u země.
Dveře do Ryuova pokoje byly otevřené. Psi tam ani nevběhli, jen se na mě podívali a Aida začala zuřivě štěkat.
„Hledej!“
Hned mě napadlo, že do pokoje je zbytečné běžet. Kdyby tam Ryu byl, už by tam dávno vběhli.
Nečekal jsem na nic a běžel rovnou za nimi. Směřovali do lesa, kudy vedla cesta k polím nahoře na kopci.
Chtěl jsem na Ryu zavolat, ale měl jsem strach. Nevěděl jsem, kde je, co se s ním děje. Dokonce i Aida přestala štěkat a jen běžela po stopě. Místy se mi ztratili, ale na to jsem je doběhl, když se zastavili a hledali stopu. Sotva jsem popadal dech a myslel jsem, že mi nohy vypoví službu, ale běžel jsem dál.
Cestu jsem znal a mé oči byly přivyklé tmě. Neměl jsem problém se vyhýbat překážkám, což se nedalo podle občasného zaklení říct o těch dvou, kteří mi byli v patách.
Náhle jsem zpozorněl. Mezi stromy jsem zahlédl bliknout světlo, které ale vzápětí zmizelo.
Že by…?
Ryu
Už jsem se dostával k polím podle toho, jak země měkla a byla cítit voda. Nohy mě docela bolely, jak se rozdíraly o místy kamenitou půdu a ostrou trávu. Ani jsem si nechtěl představit, jak po tomhle budou vypadat. Jenže toho bylo víc… Kdo ví, jestli vůbec přežiju.
Přeběhl jsem palouček, kde nám dával Kioshi jídlo, a schoval se za poslední strom hned u polí. Na zemi ležela jedna ze spadlých větví, která vypadala silně a bytelně. Vzal jsem ji do ruky a rychle ji zbavil listů tak, aby mi sloužila jako kyj. Stál jsem bez hnutí a skoro ani nedýchal, když jsem uslyšel jeho kroky, které se blížily ke mně.
Šel opatrně… Našlapoval jak myš, ale s jeho váhou spíš slon v porcelánu. Osvětloval každé místo před sebou svou baterkou, ale stále se bál promluvit nahlas. Jen tiše šeptal, ale tak, abych ho slyšel.
„Ryu… Kdepak jsi? Hmm? Neboj se… Vyjdi ven… Jen ti pocuchám ksicht a pak zase půjdu. Nebo mám těm tam dole v domě? Je tam někdo, na kom ti, ty hajzle, záleží? Kdybys mi ho třeba vykouřil, nebo šel dostatečně dobrovolně, možná to mohlo být jinak, ale teď… Zhebneš za to, že si mě prásknul, a já mám z toho průser.“
Pevně jsem svíral klacek a čekal. Přemýšlel jsem, jak je vysoký, abych ho trefil buď do nosu, nebo hlavy. Ta první nečekaná rána musela být tvrdá a přesná, aby ho aspoň trochu omráčila, a mně získala dostatek času na další.
Kioshi
Zavolal jsem tiše psi k sobě. Nevěděl jsem, jak situace vypadá, a nechtěl jsem Ryu ohrozit, kdyby ho měl Jomei už v rukách.
Běželi jsme tím směrem, kde nám zmizelo světlo. Také psi tam mířili, takže jsem se nejspíš nemýlil.
Zastavil jsem se u posledních stromů.
„Tiše!“ dal jsem příkaz Aidě, která už začala zase vrčet.
Pohlédl jsem za sebe, ale Harunu se společníkem jsem neviděl. Ani jsem si neuvědomil, že běžím tak rychle, a navíc, oni tenhle terén neznají. Jen jsem doufal, že přiběhnou co nejrychleji.
Znovu jsem se zadíval na plácek, kde jsme přes den odpočívali. A zahlédl jsem ho…
Pomalu kráčel podél stromů a svítil si mezi ně. Něco mluvil, ale nerozuměl jsem mu.
Když se v jeden moment zastavil a zhasnul světlo, hrklo ve mně. Určitě Ryua našel.
Na nic jsem už nečekal. Vyběhl jsem. Vzdálenost nebyla velká, ale stačilo to k tomu, abych upoutal jeho pozornost. Viděl jsem pohyb jeho ruky. Vypadalo to, jako by něco vytahoval, když se otočil a viděl mě.
Jenže teď už se nedalo zastavit. Byl jsem už jen kousek od něj…
V tu chvíli mě předběhli Aida a Bako. Jomei stihl jen zakřičet a všichni tři se svalili do trávy…
Ryu
Svíral jsem klacek a čekal. Srdce mi bilo tak silně, že jsem se bál toho, že by to mohl slyšet. Hrozný svíravý pocit na mě doléhal, když jsem viděl, jak se světlo od jeho telefonu přibližuje. Slyšel jsem šustění jeho věcí a jasně si představoval, co mohl vytáhl ze své bundy. Děsilo mě to a zároveň mi to dávalo obrovskou sílu, se tomuhle zmetkovi postavit.
To, co jsem tu za pár dní zažil mi vlilo do žil energii a chuť žít dál. Chtěl jsem se mu postavit a zničit tu jeho nadřazenost. Byl nafoukaný, ale tak slabý, když jediný, na koho si troufl, jsem byl já. Taishi by mu tohle nikdy nedovolil, možná by ho i zmlátil. Já byl opravdu moc slabý, ale tentokrát musím něco chránit jinak než doposud.
Když jsem uslyšel psí štěkot a tupou ránu, jak dopadli na zem, hned jsem vyrazil. Bál jsem se toho nejhoršího, že tam je Kioshi s nimi. Dobíhal jsem právě ve chvíli, kdy jeden ze psů zakňučel a Jomei se zaleskl v ruce nůž. To že jsem byl rozkoukaný ve tmě, mi dávalo výhodu, kterou jsem potřeboval. Prudkou ránou klackem jsem mu ten nůž vyrazil z ruky a ten letěl někam do polí.
„Sráči,“ zařval Jomei a chňapl po mě tak, že mi chytil nohu a stáhl mě na zem.
Kioshi
Najednou zpoza stromu vyběhl Ryu. I když jsem byl rychlý, v tuhle chvíli, co se seběhlo, jsem nestihl zasáhnout. Bako zakňučel a odletěl bokem. Aida se ještě víc rozštěkala a znovu se na Jomeie vrhla. Ale nestihla zastavit jeho ruku, kterou se natáhl po Ryu. Dopadl na zem, a i když Aida byla zahryznutá do Jomeiovy druhé ruky, on ho nepouštěl.
„Aido drž!“ křikl jsem na ni a sám se na ně vhrnul. Skočil jsem na Jomeie a přilehl ho celým tělem, zatímco Aida jeho ruku táhla dál od Ryu, jako by mu ji chtěla urvat.
Popadl jsem ho za tu, kterou držel Ryu.
„Pusť ho, ty hajzle!“ zařval jsem a vší silou s ním trhnul.
Nikdy v životě jsem nemluvil sprostě, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Pro mne bylo hlavní, aby se Ryu dostal z jeho dosahu. Měl jsem co dělat, udržet ho na zemi. Byl jsem zadýchaný a zpocený, a jeho ruka mi vykluzovala z držení. I přesto, že měl co dělat i s Aidou, pořád měl dost síly, a snažil se z toho sevření dostat.
„Tady jsi skončíl!“ zval se náhle Harunův zadýchaný hlas a já zahlédl, jak mu přitiskl pistoli k hlavě.
„To stačí, pusťte ho,“ chytl mě ten druhý za rameno. „My už si ho převezmem.“
Ještě na moment jsem Jomeie křečovitě držel. Ale když mi Harunův společník víc stiskl rameno, konečně jsem povolil a svalil se bokem. Ležel jsem na zádech, zíral nepřítomně do nebe a snažil se popadnout dech.
„Aido ke mně!“ zavolal jsem ještě, když její vrčení neustávalo a hrozilo, že se vrhne i na Harunu.
Ryu
Slyšel jsem Kioshiho a nemohl uvěřit tomu, že nadává, a ještě k tomu se mě snaží dostat ze sevření toho parchanta. Když se blížili další dva muži, znervóznil jsem, bál jsem se, že to jsou lidi od Jomei, ale díky bohu to byl někdo od Yakuzy, podle jejich znatelného vzhledu.
Když se Kioshi natáhl do trávy, hned jsem se vzpamatoval a hnal se k němu.
„Jsi… Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Jak jsi na tom? Co?“ chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou a prohmatával ho, jestli na nějaký dotek nezaskučí bolestí.
Ale bylo to v pořádku, jenže… Slyšel jsem kňučení kousek od nás a otočil se, abych se podíval, odkud to jde. Na zemi ležel Bako a bylo vidět, že ho něco bolí.
„Bako… Asi… Asi ho bodl,“ zvedl jsem se a došel k němu.
Hledal jsem místo odkud teče krev a našel jsem ho na tlapě. Nahoře skoro u hrudi, byla opravdu hluboká a dlouhá rána ze které vytékala krev. Kdybych měl tričko, tak bych ho stáhl, krev jsem zastavit uměl.
„Potřebuji… Potřebuji něčí tričko.“
Kioshi
Udiveně jsem se pozoroval, jak mě Ryu prohmatává. To spíš já jeho bych měl zkontrolovat, jestli je v pořádku.
„Jsem v pohodě,“ konečně jsem popadl dech.
Vzápětí jsem se ale hned posadil, když se Ryu pohnul k Bakovi. Úplně jsem na něj zapomněl, jak jsem byl v nervu.
Stáhl jsem si yukatu a po čtyřech dolezl k nim. Než jsem ji Ryu podal, podíval jsem se, jak na tom Bako je. Ten zmetek ho přeci jen zasáhnul. Měl jsem chuť vstát a jít ho zkopat. Ale když jsem otočil k němu hlavu, bylo jasné, že tohle už není potřeba. Ten Haruna se s ním rozhodně nemazlil. Jen mu stáhl pokousanou ruku, prý nechce být zasraný od krve, a pak ho zvedli, a ne zrovna šetrně ho táhli dolů z kopce.
„Počkej!“ křikl jsem na něho. „Máš telefon?“
Byli jsme na kopci, takže se tu dal chytnout bez problémů signál. Všichni tři se zastavili. Haruna chvíli šmátral v kapse a pak ke mně natáhl ruku. Vyskočil jsem na nohy, doběhl k němu a hned si ho vzal. Zpaměti jsem vyťukal číslo k nám domů. Netrvalo dlouho a hned to zvedl Montaro. Nejspíš je celý barák vzhůru, po tom, co se stalo.
„To jsem já, Kio. Potřebuji, abyste nachystali auto a zavolali veterináři. Bako je vážně zraněný. Musíme ho hned odvézt…“
Ještě jsem mu řekl, kde jsme, aby věděl, za jak dlouho dorazíme.
„Půjdou nám naproti. A vaši chlapi taky,“ podíval jsem se na Jomeie, který jen mohl skřípat zuby.
Haruna přikývl, schoval si telefon zpátky a popadl Jomeie z druhé strany, aby ho dotáhli dolů k domu.
„Jak to vypadá?“ přiklekl jsem si znovu k Ryu a pohladil jsem Bako po hlavě.
Ryu
Byl jsem rád, že mi Kio podal to tričko, a hned jsem ho Bakovi omotal kolem nohy a stáhl, aby už další krev nevytékala ven.
„Je to hluboké, chce to šití a taky přišel o dost krve podle kaluže, která se pod ním vytvořila. Ale vypadá to jen na jedno místo, to je fajn.“
Sedl jsem si a taky začal Baka hladit. Bylo hrozné se na něj dívat, jak ho to bolí a jen leží.
„Je mi to tak moc líto. Ohrozil jsem tebe a tvou rodinu, jen proto, že jsem yakuza. Neměl jsem tady co dělat. Moc se omlouvám. Já… Zavolám si ještě odvoz, aby se rodiče nehněvali. Určitě se jim nebude líbit, že tu jsi s někým takovým. Mrzí mě to,“ začal jsem brečet a ruku tiskl na srst Baka.
Chtěl jsem držet Kioshiho, ale to jsem si prostě nedovolil. Moje vina byla veliká.
Kioshi
Udiveně jsem na Ryu pohlédl.
Co to zase plácá za nesmysly? Myslel jsem, že se spíš rozbrečí kvůli Jomeiovi, že ho znovu napadl, a on přitom…
„Nebreč kvůli takové hlouposti. Spíš bys měl být na sebe hrdý, že ses mu postavil. A taky… Říkal jsem ti něco o omluvě, a tuhle opravdu neberu. Nic jsi neprovedl,“ řekl jsem přísně. „Ty nemůžeš za to, že to Jomei udělal. Je jedno, jestli jsi z Yakuzy nebo ne. Násilník je násilník, a i kdybys byl z normální rodiny, mohl jsi na někoho takového narazit,“ máchl jsem rukou k lesu, kde nám ti tři zmizeli z dohledu.
Podebral jsem Baka a zvedl se i s ním v náruči.
„Teď je potřeba ho odnést co nejdříve dolů. A až tam budeme, tak si pak v klidu promluvíme, ano?“ řekl jsem už o něco mírněji.
Chtěl jsem ho pohladit po té jeho uslzené tváři, ale měl jsem obě ruce plné.
Než jsem vykročil, ještě jsem se na Ryu podíval s úsměvem.
„Víš, může být rád, že jsi utekl sem. Kdyby zůstal v domě a dostal se do rukou Shi nebo Montarovi, nechtěj vědět, jak by dopadl. Možná ještě hůř než teď. Tak už nebreč a pojď, ať jsme brzy dole.“
Ryu
Byl jsem moc šťastný, když řekl, že to já za to nemůžu. Jenže jsem se i dost strachoval, že si máme popovídat později. Nevěděl jsem, jak moc vážná debata to bude, a hlavně o čem. Protože přeci jen jsem ohrozil jeho rodinu, a to moc dobré nebylo. Samotného mě totiž tenhle fakt bolel nejvíc, a k tomu všemu zranil Baka.
Šel jsem hned za nimi a pozoroval Kioshiho. Byl jsem připraven kdykoliv převzít Baka, kdyby byl unavený. Dál jsem nemluvil, ono vlastně ani moc nebylo co říct. Stejně bych se mu zase omlouval, a to mu vadilo. Když jsem viděl ty jeho široká záda, jak pracují při každém pohybu, byl jsem fascinován.
Přišel pro mě… Chránil mě… neopustil mě… Uvědomuji si každým dnem víc a víc. Že to, co cítím, rozhodně není vděčnost, ale že mám tohohle člověka víc než rád.
Srdce mi začalo zase zrychleně bít, a to příjemné chvění se rozvlnilo mým tělem. Jomei mi sice chtěl ublížit, ale já v tu chvíli nemyslel na sebe, ale na něj.
Kioshi
Myslel jsem, že mi ruce upadnou. Bako se, se svými šedesáti kily, pořádně pronesl, ale udělal bych to pro něj kdykoliv a nesl bych ho třeba až do vesnice, kdyby bylo potřeba. Zasloužil si to. Chránil nás, chránil Ryu. Od doby, kdy jsme si ho jako vlčí stěně donesli, se prakticky od nás nehnul a bral nás jako součást smečky. A teď tak bere i Ryua.
Když jsem asi v polovině cesty předal Bako Montarovi, už jsem trochu zvolnil krok. Protřepal jsem si ruce, aby se mi dobře prokrvily. Monty nečekal a rychlým krokem pokračoval dolů k autu, aby vlka mohli hned odvézt k veterináři do vesnice.
„Zavolám, co a jak,“ křiknul na mě ještě, než nám zmizel z dohledu.
Po zbytek cesty jsem však mlčel. Mrzelo mě, že jsem byl na Ryu ostřejší, ale v danou chvíli ve mně ještě vřela krev a adrenalin rval žíly. Pravda byla taková, že jsem se o Ryu moc bál. A když se to všechno sečetlo, prostě jsem se naštval, že to vidí právě z tohoto pohledu.
Vždyť přece za nic nemůže. Tak proč se pořád obviňuje, proč pořád říká, že nechce nikoho ohrozit? Je snad prokletý, či co?
Než jsme došli dolů, tak jsem se už i trochu uklidnil. I přes tu letní noc jsem však začal pociťovat chladno. Mrknul jsem na Ryu… Byl také bez trika. Což bylo divné, protože když jsme šli spát, tak byl oblečený. Přemýšlel jsem, jestli mu nakonec Jomei přeci jen neublížil.
Když jsme byli na dohled farmy, bylo jasně vidět, že opravdu byl vzhůru celý dům. Svítilo se a venku postávali lidé. Od cesty přijížděla dvě velká černá auta a jedno, tátovo, právě odjíždělo. Nejspíš vezou Bako do vesnice.
„Ničeho se neboj, bude to v pohodě,“ chytl jsem Ryu za ruku a vedl ho k domu.
Ryu
Celkem tichá atmosféra vládla celou cestu, kdy ani jeden z nás nic neřekl. Už jsem i začal pociťovat touhu vzít Baka do rukou, když jsem viděl, že i na Kia je toho hodně. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že mě bolí nohy a taky důvod, proč mě štípají. Správně bych asi po nich neměl chodit, ale nechtěl jsem nic říct a ani moc mluvit.
Když si Montaro vzal Baka, jen jsem si spokojeně oddechl, že už jen chvíli a on bude v odborných rukou, co ho z toho dostanou. Byl to můj hrdina… Zachránil mě… Ne, zachránili mě oba, ale i Aida se hrdě bila za můj život. V tuhle chvíli šla vedle mě a jen občas na mě pohlédla, jak kdyby se ujišťovala, že jsem ji nikam nezmizel. Tolik péče jsem si ani nezasloužil, doufal jsem jen, že Bako bude v pořádku jinak bych si to neodpustil.
„Poč… Počkej. Měl bych si omýt nohy. Já…“ zastavil jsem se a i Kia.
Nechtěl jsem se tam takhle ukázat. Z malých ranek skapávala krev a mísila se s blátem, kterým jsem u polí chodil. Moje nohy byly hrozně zrasované, ale nemohl jsem si v té rychlosti nandat boty, tak jsem prostě běžel takhle. Nechtěl jsem, aby to viděli ostatní.
„Aspoň bych si měl vzít ponožky,“ povzdechl jsem si a podíval se na hruď kterou jsem měl poškrábanou, jak mě Jomei tahal zpět na postel.
„A asi i tričko, nebo spíš mikinu,“ ani ruce na tom nebyly líp, ale to se určitě brzo spraví.
Kioshi
Zastavil jsem se. Podíval jsem se na Ryu blíže. Doléhalo k nám už světlo od domu a já teprve teď viděl, jak vypadá.
Hlavně ty nohy… Neuvědomil jsem si, že je bosky. Nejspíš musel vyběhnout rovnou z postele.
„Půjdeme do pokoje zadem.“
Zavolal jsem na bráchu a na mámu, že jsme v pohodě, ale že se musíme umýt, protože jsme špinaví. Pak se za nimi zastavím.
Držel jsem dál Ryuvou ruku, aby si to nerozmyslel a nechtěl se čachtat ve studni.
„Donesu ti věci z pokoje,“ zastavil jsem se u dveří do koupelny. „Za chvilku jsem zpátky.“
Popostrčil jsem ho dovnitř a hned za ním zavřel dveře.
Ryu
Kio rychle pochopil která bije a během chvíle jsem stál v koupelně. Stejně jsem se pořád cítil tak nějak zvláštně. Byl jsem unavený… Nohy jsem rozbolavělé, ale moje srdce, to si dělalo, co samo chtělo.
Kio měl pravdu v tom, že od téhle chvíle jsem na sebe mohl být hrdý, že jsem se Jomei postavil a nezpanikařil. Ale nesvědčí to o tom, že jsem to mohl udělat už dávno? Nebo jsem se opravdu tolik o Taishiho bál, že i malá chyba by pro něj mohla být fatální? Nejspíš jsem uvěřil Jomeivým výhružkám. Byl dost přesvědčivý, ať už se jednalo o cokoliv.
Stáhl jsem si kalhoty, protože nic jiného jsem na sobě neměl a sedl si na stoličku. Sprchou jsem si omýval nohy a nemohl uvěřit, na kolika místech jsem se zranil. Přeci jsem běžel přes kamení, kmeny a různé klacky, ostrou trávu, a to si vybere svoje. Začal jsem mydlit i další části těla, jak jsem se cítil špinavý, že se mě zase to prase dotklo. Strašně mi to vadilo. Poté, co jsem poznal Kia, mi vadilo úplně všechno, co mi Jomei udělal, a nemohl jsem ho omlouvat. Nesnášel jsem ho a plně si to uvědomoval.
Za to Kioshi… Byl pro mě někdo… Opravdu osoba výš postavená než kdokoliv, koho znám, protože jeho rozvaha, soudnost, laskavost, láska… To vše, co dával, pro mě bylo nové, ale nechtěl jsem se toho vzdát. Byl moje berle, kterou jsem nemohl odložit.
Snažil jsem se houbou dosáhnout i na záda, ale to bylo nemožné.
Kioshi
Zaběhl jsem do Ryuova pokoje.
„Promiň Ryu, že se ti hrabu ve tvých věcech,“ zašeptal jsem, když jsem otevřel jeho tašku, abych mu vytáhl čisté oblečení.
Po chvilce přehrabování jsem vytáhl čisté triko a spodní prádlo. Ještě jsem zaběhl i k sobě do pokoje, abych si i já vzal čisté věci, protože kalhoty od yukaty, které jsem měl na sobě, byly dost špinavé.
„To jsem já, Ryu. Jdu dovnitř,“ ozval jsem se u dveří do koupelny, než jsem vešel.
Nechtěl jsem, aby se Ryu vylekal mým nenadálým příchodem.
Seděl už na stoličce a byl skoro celý od pěny. Odložil jsem věci do košíku, svlékl jsem se a přistoupil k němu.
„Pomůžu ti,“ vzal jsem do ruky žínku a začal jsem mu bez dalších řečí mýt záda.
Teď v tom jasném světle jsem viděl, že mu přibylo pár škrábanců. Ale když jsem sjel pohledem níž, ulevilo se mi. Jomei se nejspíš k ničemu dalšímu nedostal.
Nevím, jestli jsem v tu chvíli cítil úlevu, kvůli Ryuovi, nebo proto, že by se mi nelíbilo, že by na něj někdo sáhnul. Tak nějak jsem si začal uvědomovat, že tenhle pocit, vzhledem k Ryu, začíná vycházet na povrch, jako bych si na něj dělal nárok. Jako by byl prostě můj…
Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že se mi Ryu začíná líbit víc, a jeho blízkost velmi vítám.
Vstal jsem a přešel jsem před něj.
„Podívám se ti na ty nohy,“ klekl jsem si a chytl ho za jednu nohu.
Trochu jsem ji zvedl a začal si prohlížet jeho chodidlo. Jemně jsem ji promnul v rukách, jestli nemá naražené prsty. To samé jsem zopakoval i na druhé noze.
„Je to v pořádku. Na ty škrábance ti dám potom mast. Namažeš si to, než půjdeš spát,“ pomalu jsem vstával. Zachytil jsem se jeho kolene, když mi málem podklouzla noha.
„Promiň,“ zvedl jsem rychle ruku, ale pohledem jsem zůstal viset na jeho stehnech.
Ryu
„Jsi v pořádku?“ lekl jsem se, když mu podklouzla noha a těsně se zachytil mého kolena.
Sice mi po celou dobu bilo srdce jak splašené, protože jsem si strašně užíval jeho doteky. Připadal jsem si jak ve snu, když jemně hladil moje chodidla a mnul je. Mrazení mnou prostupovalo a pohrávalo si se mnou v jemném vlnění. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal víc, než bylo v našem stavu zdrávo. Připadal jsem si divný.
Prošel jsem si peklem a ani omylem jsem nemyslel, že po tom všem dokážu na někoho takhle pomyslet. Byl jsem zničený a ponížený, ale i přesto… Tolik jsem cítil to napětí mezi námi dvěma a neuměl jsem ho vysvětli. Jak kdyby mezi námi bylo silné pouto, které nás od sebe nepouštělo. Kdyby věděl, jak moc se ho chci dotknout, myslel by si, že jsem divný? Nebo bych se mu hnusil? Jak je na tom on?
Nemohu udělat první krok, protože nevím, jak to má on. Co když není gay? Něco uvnitř mě mi říkalo, že je taky na chlapy, ale to mě jen mohlo šálit mé zbožné přání. Jak ubohý jsem? Nechal jsem si od Jomei ublížit, i když naposledy mi to udělal proto, že jsem s tím chtěl skončit, udělal jsem to. Když jsem konečně potkal jeho, stydím se, že jsem si tímhle prošel. Kdyby to tak byl on, kdo mě jako první…
Všiml jsem si jeho upřeného pohledu a neubránil jsem se pocitu mírného pnutí v tříslech, jak mi to připadalo vzrušující.
„Díváš se na jizvu? To nic, jen si mě Jomei pojišťoval, ale to se změní, až mě budou tetovat,“ pousmál jsem se a pohladil ho po hlavě.
Natolik jsem se do toho zabral, že jsem na moment prsty pročesával jeho jemné a krásně tmavé vlasy.
Kioshi
„Jizva,“ řekl jsem nepřítomně.
Až teprve po chvilce mi došlo, že opravdu na Ryu hledím tak, jak bych neměl a došla mi jeho slova.
Chtěl jsem něco rychle říct, aby to nebylo tak hloupé, ale v tu chvíli jsem ucítil jeho prsty ve svých vlasech.
Zvedl jsem k němu hlavu. Jeho tváře mírně zčervenaly… V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi opravdu líbí. Že mě k němu prostě něco táhne, a tenhle jeho výraz to ještě umocnil.
Znovu jsem si klekl, tentokrát mezi jeho nohy. Chvíli jsem se prostě jen díval do jeho očí a přemáhal nutkání ho obejmout a přitisknout na své tělo.
Nevydržel jsem to. Věděl jsem, že to není dobré. Že Ryu potřebuje ještě čas, aby se ze všeho naplno vzpamatoval. Že nějaké takové doteky a projevy z mé strany nejsou na místě, a můžu mu tím jen uškodit. Ale přesto… Ten boj jsem prohrál…
Položil jsem mu obě ruce na jeho nohy a o něco víc se k němu přiblížil.
„Můžu tě políbit?“ zašeptal jsem.
Ryu
Pořád jsem tak nepřítomně projížděl prsty jeho vlasy, jak kdyby to byl ten nejjemnější satén. Nemohl jsem přestat, až ve chvíli, kdy si kleknul a víc se ke mně naklonil.
Jeho slova mi rezonovala v hlavě a absolutně mě vykolejila. Nevěděl jsem, jak se chovat, nebo co dělat, když jsem slyšel, že je na tom stejně jako já. Nejspíš ještě chvíli nebudu schopný mu dát víc než mazlení, ale… Nemohl jsem se sebou bojovat. On ze mě dělal slabého jen tím, že se mnou mluvil. Nepotřeboval násilí… Vyhrožovat mi… Prostě mě měl i bez toho.
„Jo,“ nešlo nic jiného říct, protože v krku jsem měl snad knedlík.
Z vlasů jsem prsty přejel na jeho tváře a přiblížil se k němu. Nemohl jsem první, pořád jsem tomu v koutku duše nevěřil, ale moc jsem chtěl, aby mě líbal. Věřil jsem mu. Nikomu jsem v životě nevěřil tak, jako jemu. Za pár dní se mnou udělal divy, a to jen tím, že naslouchal.
Kioshi
Myslel jsem si, že odmítne, i když jsem si v duchu přál, aby ne.
Tak když jsem slyšel jeho souhlas, srdce se mi v ten moment divoce rozbušilo. Zvedl jsem ruce a položil je na jeho tvář. Byla teplá a příjemná na dotek. Jeho oči se upřeně dívaly do mých a já se v nich začal ztrácet.
Pohlédl jsem na jeho rty. Plné, červené, takové, co by člověk líbal neustále.
A když jsem ucítil jeho teplý dech na své tváři, už jsem tomu nedokázal odolat.
Přitiskl jsem své rty na jeho. Polibek nejdříve opatrný. Dvakrát jsem ho políbil jen na rty, než jsem se odvážil povystrčit jazyk a mírně ho vsunul mezi jeho rty. Lehce jsem přejel po jeho jazyku. Jeho chuť a mrazení, co proběhlo mým tělem mě naprosto odrovnalo.
Pustil jsem jeho tváře a objal jsem ho. Už jsem se nedržel zpátky a vložil do toho polibku vše…
Ryu
Ten polibek byl neskutečný. Tak jemné oťukávání se změnilo v neskutečně příjemný prožitek. Jeho chuť a jemnost, kterou do toho dával, byly úžasné. Vnímal jsem každé otření jeho jazyku o můj, a vycházel mu vstříc, abych se mohl i já otírat o ten jeho. Proplétali se, jak kdybych s tím nemohl přestat.
Zdvihl jsem ruce a objal ho kolem krku, když i on udělat to stejné. Byl jsem jak v euforii, kterou mi dopřával. Mrazení v těle se změnilo v mravenčení, které se potulovalo po všech mým orgánech. V žaludku jsem cítil vlnění, jak kdybych tam měl motýly, kteří jen jemně třepotají křídly. Věděl jsem to… Nedalo se to už popřít… Zbláznil jsem se do něj. To, co mi v tu chvíli říkalo srdce, se nedalo přeslechnout. Zamiloval jsem se.
Na moment jsem se oddálil, abych se nadechl, protože to byl opravdu dlouhý polibek a já někdy dýchat musel.
„Nikdy… Nikdy jsem se nelíbal,“ usmál jsem se a znovu jej přitiskl k sobě, aby nepřestával.
Kioshi
Bylo to opravdu příjemné. Tak jsem se bál Ryu dotknout. Bál jsem se, že mě odmítne. Ale nic z toho se nestalo. Objímal jsem ho. Cítil jeho horké a mokré tělo na svém. Kapky vody, které na něm stále byly, se vpíjely do mé kůže, a já měl pocit, jako by nás to spojovalo v jedno tělo.
Když se na moment oddálil a řekl, co řekl, jen jsem na něj udiveně pohlédl. Ale opravdu jen na moment, protože se sám přitiskl na mé rty a polibkem mi sebral ta slova, která jsem chtěl říct.
Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Jen na moment jsme přestali, abychom popadli dech. Podívali se navzájem do očí, které říkaly tomu druhému: Nepřestávej.
Začínalo mi být teplo a ten příjemný pocit se rozléval mým tělem jako horká láva. Zesílil jsem o něco mé objetí a víc jsem si Ryu přitiskl na své tělo. Cítil jsem, jak jeho srdce bije, a to mé mu odpovídalo šíleným tempem.
Když se domem začaly ozývat kroky, pustil jsem ho.
„Jsem rád, že jsem první, kdo tě mohl políbit,“ ještě jednou jsem ho lehce políbil na rty, a pak jsem vstal.
„Měli bychom jít vedle, než si o nás začnou dělat starosti,“ rychle jsem se otočil, aby neviděl, jak mě celé tohle mírně vzrušilo.
Ještě chvíli a měl bych erekci. Vzal jsem raději sprchovou hadici, pustil na sebe vodu a začal se umývat.
Ryu
„Mmm… Jo,“ nemohl jsem mu ani pořádně odpovědět, protože to, co se dělo s mým tělem bylo šílené.
Nikdy jsem tohle nezažil. Jomei se mě takhle nikdy nedotkl a ani mě nelíbal. Jenže možná měl tam nahoře Jomei pravdu, kdybych třeba k němu něco cítil a snažil se, nemuselo to se mnou takhle dopadnout. Jenže… To bych třeba zas nepotkal Kia, a za to jsem mu byl vděčný. Nic jiného mě nezajímalo než právě tahle chvíle. Jomei se mi prostě vypařil z hlavy a moje tělo se taky brzo vyléčí.
Začal jsem ze sebe smývat tu pěnu, kterou jsem předtím na sebe nanesl, ale moje tělo se tak chvělo, že se mi třepaly ruce. Ta příjemná horkost se mi vpila do tváří, a já cítil, jak musím být červený z tohohle rozrušení. Klidně bych pokračoval, ale jak by to skončilo?
Zvedl jsem se a osušil, abych dál nebyl nahý, protože jsem šílel z toho, že ho nemohu dál líbat. Bylo to tak úžasné, když byly naše rty spojeny. Osušil jsem se a vzal si na sebe věci, co mi Kio přinesl. Čekal jsem, než se oblékne i on, jenže jsem se na něj neustále díval, jak smyslů zbavený. Pozoroval jsem jeho tělo… Vlasy… Oči, které na mě občas pohlédly a nedokázal si připustit, že se mu můžu líbit.
Kioshi
Stále jsem pokukoval po Ryu. Prostě jsem si nemohl pomoci. Když se oblékl, trochu jsem se uklidnil, a když jsem se podíval nenápadně dolů, naznal jsem, že se už v klidu mohu otočit a jít se utřít a obléct.
Ještě jsem Ryu podal tabi, aby mohl schovat své odřené nohy.
„Ryu, jen ti chci připomenout,“ zastavil jsem se ještě u dveří, než jsme vyšli z koupelny ven. „Nemusíš se bát, neber na sebe vinu za něco, co jsi nemohl ovlivnit. Chápu, že máš snahu se za tohle všechno omluvit. Prosím, zakázat ti to nemůžu. Ale nechci nic slyšet o tom, že kdybys tu nebyl, tak by se nic nestalo. Nechci, abys odjel pryč. Slíbil jsi Taishimu, že se dáš do pořádku, a až teprve potom se vrátíš. A já…“ na moment jsem se odmlčel a chytl ho za ruku. „Já bych byl moc rád, kdybys tu opravdu zůstal.“
Ryu
Skousl jsem si rty, když řekl, že by chtěl, abych tu zůstal. Myslel jsem, že mi srdce vyletí z hrudi, jak šíleně bilo. Jak kdyby dostalo křídla a já s ním. Musel jsem, nemohl jsem odolat. Objal jsem ho. Pevně jsem se k němu tiskl s hlavou zabořenou do jeho hrudi, aby neviděl, jak moc jsem zčervenal.
„Já… Já to chci taky. Neumím si představit, že bych byl teď bez tebe, jak moc mi bije srdce. Připadám si, jak kdybych měl každou chvíli umřít,“ šeptal jsem.
Zase bych udělal další blbosti, kdybych byl dál v jeho blízkosti. Musel jsem se trochu od něj odsunout, ale přesto jsem nemohl přestat na něj zírat.
„Asi bychom měli…“ ukázal jsem na chodbu a pomalu se jí vydal k jídelně, kde to podle hlasitého mluvení žilo nejvíc.
Kioshi
Chtěl jsem ho pohladit po vlasech, když se o mě opřel, ale dlouho jsem váhal. Konečky mých prstů jen zašimraly jeho vlasy, když se narovnal a odstoupil.
Jo, taky mám pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi, pomyslel jsem si.
Šel jsem za ním do jídelny. Brácha s otcem seděli u stolu a povídali si. Máma pávě přinášela menší svačinku na zakousnutí, když už jsme byli všichni vzhůru, a na stole už stála láhev saké. No jo, tohle vzrušení se opravdu musí zapít…
„Volal Aya-chan,“ ozvala se hned, když jsme vešli.
Hazuki je o deset let starší než já, a přesto ho máma pořád oslovuje jak malé dítě. Prostě si ho oblíbila a nemůže si pomoct.
„A co chtěl?“
„Dozvěděl se, co se tu stalo a chtěl vědět, jestli je Ryu v pořádku. Řekla jsem mu, že ano, a že mu zavoláš ráno.“
Tak Ayano se už dozvěděl, co se tu stalo. Nejspíš mu volal Haruna a řekl mu, co se stalo.
„Dobře, zavolám mu ráno,“ chtěl jsem se posadit, ale máma mě zastavila.
„Zavolej mu hned. Trval na tom, i když jsem mu říkala, že to stačí ráno, že jste v pohodě. Říkal, že nepůjde spát, dokud se mu neozveš.“
„Blázen starý,“ zamračil jsem se.
Chtě nechtě jsem musel jít k telefonu. Počítám, že by stejně nevydržel a znovu by volal.
„Ryu,“ otočil jsem se ještě na něj. „Chceš mluvit s Taishim?“
Ryu
Cítil jsem se jak pod drobnohledem. Nejspíš to byl můj vlastní pocit, a oni se na mě podívali jen, když jsem vešel, ale stejně. Možná to způsobilo i to, že jsem měl z tohohle všeho výčitky.
Sedl jsem si za stůl a podíval se na otce Kia a na ostatní, co tu už seděli.
„Pokud to neví, budu rád, když se ani nic nedozví. Víš, jaký můj bratr je, tohle by pro něj byla jako mina. Je lepší, když se to pro něj nestalo,“ povzdechl jsem si a pročíst si prsty vlasy.
Cítil jsem se tu tak nervózně, když Kioshi odešel a já tu zůstal sám. Nikdo nic neříkal a nandávali si jídlo, jenže pro mě se ty minuty, co byl pryč, neskutečně vlekly. Nakonec jsem to nevydržel a musel to ze sebe dostat.
„Mrzí mě, že jste do toho byli zataženi, a i Bako, který byl kvůli mně zraněn. Nejspíš byste měli vědět odkud pocházím, ale pokud jste viděli ty dva, je vám nejspíš jasné, kdo jsem. I přesto, nejsem jak oni. A tady jsem velmi rád,“ zasekl jsem se a podíval na Kioshiho, který se právě vracel.
Kioshi
Zavolal jsem Ayanovi. Opravdu byla v jeho hlase slyšet nervozita, i když mu už Haruna dal info, že všechno dobře dopadlo. Ujistil jsem ho, že i Ryu je v pořádku, a nikdo nebyl zraněn. Na přání Ryua jsem ho požádal, aby nic Taishimu neříkal.
„…Ryu už nechce Taishiho ničím zatěžovat. A víš, jak by Tai vyváděl, kdyby se to dozvěděl. Navíc… Ryu se Jomeiovi postavil…“
Když jsem položil sluchátko a chtěl odejít, v ten moment telefon začal zvonit. Volal Montaro…
Vyslechl jsem si ho a až teprve potom jsem se mohl vrátit zpátky. Jen jsem se ještě jednou otočil, jako bych čekal, že zas někdo zavolá.
Vešel jsem právě v momentě, kdy promluvil Ryu.
Položil jsem mu ruku na rameno a mírně ho stiskl, než jsem se usadil vedle něj. Neměl jsem hlad, ale kalíšek saké jsem si nalil.
Poslušně jsem čekal, až promluví táta.
„Nemůžu říct, že by mě těšilo něco z toho, co se tu dnes v noci stalo,“ začal mluvit, když dojedl sousto a odložil hůlky. „Nicméně, co bylo, to bylo. Tenhle člověk, měl jsem s ním čest mluvit asi deset minut, než si ho odvezli, je, řekl bych, nevyrovnaný. To že jsi to byl ty, na koho se zaměřil, je prostě shoda okolností. Stalo by se to tak jako tak. Možná na jiném místě, v jiný čas a vybral by si někoho jiného. Nemáš se za co omlouvat, Ryu, omluvit by se měl on.“
Táta se na chvíli odmlčel, a mě bylo jasné, že si zpětně přehrává to, co Ryu řekl.
„Tvoje rodina… Je jedno odkud pocházíš. Mají tě rádi, jsi jejich součástí a měl bys na to být hrdý. Jsi hodný člověk, a to se počítá. Věřím, že ani nikdo z tvého blízkého okolí by nám nechtěl ublížit. Ctí tradice, i když se vám mladým některé nemusí líbit. Jsou možná od rány, ale ví, kde jsou hranice. Takže nechci slyšet nic o tom, že nejsi jako oni. Máš jejich geny, a vidím, že tě dobře vychovali. A co se týká té rádoby ochranky… No, je to jejich práce, ale tady byli slušní. Zůstaň tu, Ryu, jak dlouho budeš chtít. Nikdo nechce, abys odjel. Moje žena,“ táta se zamilovaně podíval na mámu. „moje žena by nám vyhubovala, a tobě taky, kdybys odjel. A to opravdu nikdo z nás nechce.“