Kishohi
Nějak se mi Ryu dostal do hlavy. Celý večer jsem na něj myslel, i když jsem byl už dávno doma a měl bych být v klidu. Normálně, když opustím ordinaci, snažím se práci vytěsnit z hlavy, protože bych nakonec já sám potřeboval odbornou pomoc od kolegy. Jinak to prostě nejde.
Ale tentokrát…
Možná to bylo tím, že Ryu nebyl můj pacient, a já mu neměl v tuhle chvíli jak pomoci. Mohl jsem tak akorát poradit Ayanovi, co je v jeho případě potřeba a doporučit mu klid a návštěvu u odborníka.
Nejspíš to taky udělám hned druhý den.
Jenže ráno, jak jsem vstal, jsem měl už telefonát, že mám být co nejdříve v ordinaci. Nechápal jsem proč, ale když jsem se pak podíval na hodiny, nejraději bych si nafackoval.
Zaspal jsem!
Ani jsem pořádně nesnídal. Jen jsem se narychlo osprchoval, oblékl a vyrazil. A že to bylo natěsno. Normální papírování, které většinou dělám ráno, jsem musel odložit, protože už na mě čekal pacient. Asi třikrát jsem se mu omluvil za čekání, než jsme se dostali k tomu podstatnému.
Celé dopoledne utíkalo stejně rychle, jako když jsem ráno vystřelil z postele. Ani jednou jsem si nevzpomněl na Ryu nebo Ayana. Prostě jsem neměl čas. Ale on se mi nakonec připomněl sám.
Telefonátem.
Vyslechl jsem si, co má na srdci a musel jsem uznat, že to není špatný nápad. Jen co jsem s ním skončil hned jsem vytáčel číslo na tátu…
„Ano tati… Nebude to vadit? Potřebuje být v klidu, daleko od všeho. Ne… Poslat ho někam do léčebny by byl hodně špatný nápad. Víc ti řeknu, až přijedeme. Však uvidíš sám. No… ještě dneska. Odpoledne ho jedu vyzvednout… Dobře, moc děkuji…“
Ryu
Když jsem cítil svého bratra vedle sebe po celou tu dlouhou a temnou noc, konečně jsem se pár hodin vyspal bez toho, abych se probudil s nějakou hroznou noční můrou. Až když slunko prokouklo mezi žaluziemi a osvítilo mi tvář, otevřel jsem oči. Z nějakého důvodu jsem se hrozně klepal a cítil jsem, jak mi pot stéká po tváři. Hrozné horko zalévalo mé tělo a bolestivě si pohrávalo s mými svaly. Jak kdyby mnou protekla láva a zapálila všechny mé orgány. Měl jsem sucho v puse, které jsem nemohl svlažit, protože mi ani hlas nefungoval. Cítil jsem se na pokraji svých sil, naprosto jak tělo bez duše.
Jen letmo jsem vnímal, jak někam Taishi odchází a i to, že na mě Ayano mluví a potom se mnou něco dělá. Vůbec jsem nepochytil ani jedno slovo. Zdálo se mi, jako by to všechno bylo z dálky anebo jen nějaký sen, v kterém jsem přihlížející divák. Avšak jen do chvíle, než jsem se ocitl nahý a Ayano se chtěl dotknout mého otvoru…
Zachvěl jsem se, a tak pevně mu sevřel ruku, jak jsem to v té chvíli mohl udělat.
„Ne“, prosily moje oči, aby to nedělal.
Ta představa, jak se mě dotýká a vidí, jak na tom jsem, byla tak strašně ponižující, že to moje srdce ani nemohlo zvládnout. Svým způsobem jsem se i bál, přeci jen, strašně to bolelo. Měl jsem podezření z toho, že mě ten den chtěl Jomei zabít, už jen proto, že mi velmi dlouho držel ruce na krku, ale nesevřel. Možná ho to až příliš ovládlo.
Přesto mě z mého strachu vyvedl Ayanův klidný a přívětivý hlas, až jsem nakonec povolil jeho velmi opatrnou prohlídku. Ošetřil mě a napíchl mi do ruky kapačku, která pomalu skapávala do mých žil a odnášela mou bolest a horkost, ne však ten stud, který nechtěl opustit mou duši.
Udělal jsem chybu… Hroznou chybu, za kterou budu platit celý svůj život, ale ve snaze zachránit svého bratra, jsem prostě obětoval nepotřebnou věc, jako je mé tělo.
Nakonec mě všichni nechali v klidu spát, když mě to vše donutilo zavřít oči a na chvíli si odpočinout, a odešli ven z pokoje.
Kioshi
Myslel jsem, že hned po posledním pacientovi vypadnu z ordinace, ale moje zlatá asistentka mě zastavila, než jsem si stihl obléct sako. Pomalu se blížil večer a já ještě měl jet pro Ryu.
„Tohle nepočká,“ ukázala na hromadu papírů, které jsem měl udělat ráno.
„Ale já potřebuji nutně…“
„Slyšela jsem, že chcete odjet. Z dalších třech dnů jsem vám přeobjednala pacienty. I když jednoho musíte vzít. Je nový a opravdu potřebuje pomoc. Takže teď doděláte tohle, pak můžete odjet a zítra se vrátíte aspoň na tu jedno sezení. A já vám za odměnu udělám dobré kafe a něco k jídlu.“
Nekompromisně mě potáhla zpátky ke stolu a s přísným pohledem ukázala na židli.
Proč jsem si raději nevybral svoji sestřičku? Proč jsem musel zrovna zdědit s rodinným podnikem i jí? Asi vím proč… Byla to tátova pomsta za to, že jsem tak dlouho odmítal převzít tuhle ordinaci.
Když zmizela za dveřmi, aby mi připravila něco k snědku, popadl jsem telefon a hned volal Ayanovi, že se o něco zdržím. Ale ten nějak neměl moc času. Podle toho, jak spěchal, byl nejspíš u pacienta a měl plné ruce práce. I přesto mi stihl říct, že dneska ani Ryu nemůže odcestovat, protože měl ráno horečku. Tak jsme se domluvili, že pro něj přijedu druhý den, pokud bude v pohodě.
Takže na papírování mám času dost. Jen jsem ještě zavolal tátovi, že se náš příjezd pozdrží o jeden den a pak už jsem se pustil do práce.
Ryu
Probudil mě hrozný hluk, který přicházel z kuchyně. Jak kdyby někdo s něčím třískal o linku. Jak jsem znal svého bratra, tak to byl on ve své vzteklé náladě. Pomalu jsem se zvedl a chytil stojan s kapačkou, abych i s tím mohl dojít ke dveřím.
„Tai?“ tiše jsem promluvil od dveří, když jsem se dostatečně vynadíval na tu jeho zuřivou scénu.
„Jak… Jak ti je?“ vykoktal ze sebe a vyděšeně se na mě podíval, jak kdybych ho právě načapal při nějaké loupeži.
„Už líp, jen… mám žízeň,“ odpověděl jsem mu vzápětí a na sucho polkl.
„Jo, hned ti naliju džus. Běž si zpátky lehnout, jo?“
Bylo vidět, jak moc se snaží, abych se necítil nejistý v klidu, ale ono to moc nešlo. Nakonec jsem se otočil a došel zpátky do postele, kde jsem na něj čekal. Donesl mi džus a sedl si ke mně, aby mi zkontroloval teplotu, soudě podle toho, že mi na čelo dal dlaň. Chtěl jsem mu něco říct, ale v tu chvíli se sem vřítila Ayanova sestřička a okamžitě mírně Taishiho svým pohledem vyhodila.
„Je vám lépe?“ usmála se a stiskla mi zápěstí, aby mi změřila tlak.
„Trochu,“ opětoval jsem jí úsměv a nechal si vytáhnout kapačku ze žíly, protože už dávno vykapala.
„Mělo by se vám do večera ulevit a tady,“ podala mi malou tubičku s mastičkou a položila mi ji na dlaň.
„Namažte si to tak pětkrát denně na to zranění tam dole. Je mi jasné, že vám to bude příjemnější, než kdybych vám to udělala já. Rychleji se to bude hojit a nezanechá jizvy.“
Zcela upřímně mě pohladila po tváři, a ještě jednou se na mě usmála, snad proto, aby tuhle trapnou chvíli něčím odlehčila.
„Rozumím, děkuji.“
Bez dalšího slova se zvedla a odešla. Čekal jsem, až se zavřou dveře a já uslyším její vzdalující se kroky, abych mohl použít tu mastičku. Byl to hrozný pocit, když jsem si to vtíral na stále hodně citlivý otvor, a snažil se přitom nevydávat žádný zvuk, abych sem nenalákal Ayana a ten se o mě nebál. Jak moc jsem se chtěl v tuhle chvíli propadnout hluboko do země a už nikdy nevylézt ven na slunce.
Kioshi
Asistentka byla tak hodná, že mi nakonec pomohla s papírováním a zítřejšího pacienta objednala hned na ráno, abych nemusel jet na farmu a zase zpátky.
Když jsem dorazil domů, byl jsem docela utahaný. Osprchoval jsem se, navečeřel a pak si šel sbalit věci na těch pár dní, co budu pryč. Možná opravdu bude lepší, když tam s Ryu budu aspoň chvíli. I když jsem si jeho důvěru za tu chvilku moc nezískal, ale jsem jediný, koho už z naší rodiny viděl, a tak to bude dobré i pro jeho klid.
Abych tentokrát nezaspal, nastavil jsem si raději dva budíky. Ayanovi jsem dal vědět, že si pro Ryu dojedu kolem desáté, aby mu přichystali věci.
Druhý den naštěstí proběhl hladce. V pohodě jsem vstal, v pohodě dojel do práce, v pohodě jsem odbavil pacienta a pak se už jen rozloučil s asistentkou a rozjel se k Ayanovi.
Bude lepší to zbytečně nezdržovat a vyrazit co nejdříve.
Ryu
Nakonec jsem znovu usnul. Místy mě budila Taishiho bouřlivá reakce na nějaký konflikt s Ayanem a pozdější hovor, který s někým vedl po Skype, protože byl velmi hlasitý. Zvedl jsem se a pomalu se došoural ke dveřím a potom dál do pokoje za Taishim. Už když jsem k němu pomalu docházel, se ve mně všechno svíralo. Jeho pár slov stačilo na to, abych si uvědomil, o čem s Kai mluví. Bylo mi k pláči… Vážně se mě to hrozně dotklo, že se vše prozradí, a já budu v očích všech jen panenka na sex. Hrozný tíživý pocit mi zasáhl srdce a sžíral všechno moje sebevědomí. Neměl jsem nikdy moc dobré mínění o mé plachosti, ale nyní… Jestli se to vážně všichni dozví, nebude si mě vážit ani koberec po kterém v práci chodím.
Práce bylo to jediné, co mi šlo, a teď….
„Budou to vědět všichni? Vážně?“ řekl jsem do ticha a čekal na Taishiho reakci.
Ten se hned obrátil a pomohl mi usadit se na křeslo, aby mě uklidnil. Dal mi polévku a snažil se mě donutit, abych ji snědl. Řekl mi o tom, že se vše vyřeší s bossem, čehož jsem se ze všeho nejvíc bál. Potom, že odjedu s Kioshim na nějakou farmu, což mi už úplně zastavovalo srdce. Ale když jsem viděl jeho nadšení, snažil jsem se mu na vše přikývnout a aspoň si odpočinout na té „dovolené“. Rázně jsem mu ale vysvětlil, že o práci se někdo starat musí, a on to za mě převzal, což bylo velmi děsivé. Slíbil jsem mu napsat nějaký přehled o tom, co a jak je potřeba v práci udělat, ale až potom, co se mi udělá lépe. Hned na to jsem si šel znovu lehnout a spal jsem až do druhého dne.
Už od rána jsem byl velmi nervózní, protože jsem popravdě nikdy tak daleko od domova nebyl. Nejspíš jsem ani hranice našeho města častokrát nepřekračoval. Děsilo mě to. Hlavně když tam měli být lidé, které ani neznám. Taishi mi nabalil všechny věci. No… Jeho věci… Já tu měl svých jen pár a on to doplnil svými menšími kusy. Seděl jsem na gauči a popíjel čaj. Po celou dobu jsem se však nemohl zbavit pocitu strašné trémy a neustálého třesu ve svých prstech. Jenž ještě něco ve mně si pohrávalo s mými city a to fakt, že zase uvidím Kioshiho.
Kioshi
U Ayana byl celkem klid. Před ordinací nestálo žádné yakuzácké auto, což jsem bral jako dobrou věc. Takhle budeme moct odjet v klidu. Zaklepal jsem, a když se ozvalo pozvání dovnitř, vstoupil jsem.
Ayano právě dělal to, co tak nesnáším a podle jeho výrazu, on zřejmě taky ne. Ale přísný výraz jeho sestřičky byl víc než výmluvný. Chtěl jsem se zeptat, jestli není náhodou příbuzná s tou mojí…
„Hned se vrátím, pak to dodělám,“ vyskočil Ayano na nohy a rychle mě tlačil z ordinace pryč.
Jen aby byl co nejdříve z dosahu těch papírů.
„Jak je na tom Ryu? Nevolal jsi, tak předpokládám, že už lépe, ne?“ zeptal jsem se, když jsme šli po chodbě.
„Jo, teplota mu klesla, ale je potřeba ho ještě hlídat. Jen je pořád nervózní a je celý rozklepaný,“ otevřel Ayano dveře od svého bytu. „Jsme doma,“ ozval se, jen co jsme vešli.
Vyzul jsem se a vešel dovnitř. V předsíni ležela připravená kabela a Ryu seděl na sedačce v obýváku.
Pozdravil jsem ho, i Taishiho.
„Jak se cítíš? Nebude ti vadit cesta autem?“ posadil jsem se do křesla naproti němu.
„Ayano ti už určitě říkal, že tě vezmu k nám na farmu. Nemusíš se bát. Moje rodina tě ráda uvidí. A máme spoustu zvířat. Naše Aida má ráda lidi. Ráda se mazlí, a dokonce to naučila i Baka. To je vlk, kterého jsme našli jako štěně a vychovali jsme ho. Nebojíš se psů? Pokud ano, někam je zavřeme…“
Vím, že jsem moc mluvil, ale nebyli jsme v ordinaci, abych mu systematicky pokládal otázky jednu po druhé. Snad jsem ho nevyděsil hned ze začátku…
„Budu tam s tebou, opravdu se nemusíš bát…“
Ryu
Cukl jsem sebou a pevně sevřel hrneček, když jsem ode dveří uslyšel Kioshiho. Pomalu jsem se otočil po jeho hlasu, ale jen tak, abych letmo zahlédl jeho tvář a opět jsem se vrátil do své vynervované pózy. Snažil jsem se ovládat, ale bylo to na mě opravdu hodně rychlé. Cítil jsem se, jak kdybych utíkal z nějakého důležitého boje a schovával se před světem. Nikdy jsem nebyl srab, když už, byl jsem přizpůsobivý a pomáhal druhým, ale nikdy jsem nic nevzdal. Nyní snad poprvé ve svém životě jsem nechával Taishiho napospas jeho osudu s mužem, kterého nejspíš miluje nade vše.
Poslouchal jsem vše, co mi Kioshi říká a mírně jsem se pousmál nad faktem, že mají zvířata. Vlci pro mě byli vždy velmi impozantní zvířata a psi u nás doma jsem miloval. Prostě se s nimi vycházelo líp než s lidmi. Protože jsem měl od základky tak jednoho kamaráda, který před třemi roky zemřel, byli tu aspoň oni.
„Mám… Mám rád zvířata. A… Děkuji. Jen… Nikdy jsem nebyl… Nebyl jsem dlouho bez své… rodiny…“ přeskakoval mi hlas a nechápal jsem, proč jsem v jeho blízkosti tak velmi nervózní.
Pozvedl jsem oči a pořádně si ho prohlédl. Byl to opravdu krásný chlap. Nikdy jsem takový tip člověka nepoznal. Věděl, čím jsem si prošel, a přesto se ke mně choval mile a neponižoval mě. Byla to pro mě veliká změna, které jsem si vážil. Odložil jsem hrnek a mnul jsem si prsty, abych trochu zaplašil mé rozklepané ruce.
Kioshi
„To jsem rád. Určitě se ti budou líbit. Jsou sice velcí, ale jsou to vážně mazlové,“ nahnul jsem se k Ryu a na moment jsem mu položil ruku na ty jeho, které si tak nervózně třel.
„Jestli ti to nevadí, tak pojedeme hned, ano?“
Pustil jsem jeho ruce a zvedl jsem se.
„Ayano má ještě spoustu práce v ordinaci, tak nechci zdržovat,“ nevinně jsem se na Hazukiho usmál a hned si tím vysloužil jeho úšklebek a náznak slova: Zrádce.
Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál nahlas.
„Ještě si převezmu pro tebe léky a pak počkám venku. Vezmu ti kabelu. Před ordinací mám auto,“ usmál jsem se na Ryu, a ještě mrknul na Taishiho.
Vyšel jsem s Ayanem ven. Vzal jsem Ryuovu kabelu a zastavili jsme se ještě v ordinaci, kde mi řekl, co a jak mu mám dávat. Na tu malou mastičku jsem se jen podíval s mírným mrazením v zádech. Zastrčil jsem ji Ryu do kabely, aby se necítil špatně, kdyby ji viděl u mě v ruce. Pak už jsem jen vyšel ven a čekal, až se objeví.
Ryu
Cítil jsem jeho ruce na svých a tentokrát jsem se rozechvěl celý. Jak kdyby v jedné sekundě do mě pustil elektrický proud a nechal ho zapnutý. Nechápal jsem, co to se mnou je a proč se mi to děje, když jsem s ním.
„Pomůžu ti do auta. Neodmlouvej, chci se s tebou rozloučit a vidět, že jsi odjel v pohodě. Ale budeš mi psát, jasný?!“ přimhouřil na mě výhružně Taishi oči a pomohl mi se zvednout z křesla.
Dál jsem šel sám až k autu. Už mi bylo o dost líp. Sice mě ještě bolelo tělo v místě mé pánve, ale i to se lepšilo. Jediné, čeho jsem se bál bylo, že jedu na neznámé místo a k lidem, kteří se na mě mohou dívat skrz prsty. Přeci jen jsem patřil mezi Yakuza klan, a to není zrovna rodiči oblíbený kamarád jejich dítěte. Postavili jsem se u auta a Taishi mě pevně sevřel v náruči, jak kdyby mě nechtěl pustit. Když přicházel Kioshi k nám, jen si ho podezíravě prohlížel, a přitom kontroloval, jestli mám dobře zapnutou bundu. Připadalo mi to vtipné. To bylo snad poprvé, kdy se o mě tolik bál.
„Dávejte na něj pozor a děkuji,“ procedil mezi zuby a konečně mě pustil ze svého sevření.
Kioshi
Přišlo mi úsměvné, jak se na mě Taishi zadíval. Jako bych chtěl Ryu sežrat, nebo co. Hodil jsem kabelu do kufru k mé, počkal jsem, až Ryu nastoupí a pak jsem se ještě otočil k Taishimu.
„Piš mu. Ale nic o práci. Maximálně, kdyby sis vážně s něčím nevěděl rady. Ryu teď potřebuje úplně vypnout. Aspoň pár prvních dní. Klidně mu i volej, ale máme tam celkem špatný signál, takže tady máš číslo na pevnou linku,“ podal jsem mu vizitku. „Ryu potřebuje vědět, že ti na něm záleží. Že jsi ho neposlal pryč proto, že ho chcete jen někam uklidit bokem. Vím, že ho máš rád a uděláš pro něj první poslední, i když se tváříš jako úhlavní nepřítel i teď, když o tom mluvím.“
Mávnu jsem ještě na Ayana, který se už rozloučil, aby se vrátil do ordinace. Pak jsem už jen nastoupil taky a s nastartovaným motorem ještě čekal, jestli Taishi bude chtít Ryu něco ještě říct, nebo Ryu Taishimu.
Ryu
„Debil,“ procedil vrčivě Taishi znovu mezi zuby směrem ke Kioshimu a potom mě ještě jednou objal.
„Víš, že tě mám rád, že?“ chytil mi hlavu do dlaní a donutil mě, abych se mi podíval do očí.
„Jo. Já tebe taky. Jen… Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, abych mohl být klidný,“ řekl jsem prosebně a stiskl mu ruku.
„To bych měl říkat já, ne? Jasně, že na sebe dám pozor, ale ty taky. Hlavně pozor na nevítané návštěvy u sebe v pokoji,“ znovu se podíval na Kioshiho.
Neměl rád loučení a popravdě já taky ne. Během téhle chvíle jsem to chtěl nejmíň desetkrát stáhnout a vrátit se domů, ale nakonec jsem do auta nasedl a připoutal se. Ještě jsem na rozloučenou zamával a potom se už jen díval na cestu, jak před námi ubíhá.
„Já… Mohl bych vědět, kolik toho o mě tvoji rodiče ví? Vím, že nejsem zrovna vhodná společnost pro nikoho. Když někdo zmíní, z jaké rodiny pocházím, častokrát se ode mě lidi odvrátí. Nechtěl bych ti působit problémy,“ nervózně jsem si zase začal mnout prsty a po očku se na Kioshiho díval.
Vážně jsem cítil, jak se mi z něj zrychluje tep. Možná to ale bylo i tím, že jsem s moc muži sám nebyl, a na dovolené už vůbec ne. Moc jsem nevěděl, jak se mám chovat.
„Měl bych se nějak chovat? Tedy dodržovat nějaká pravidla, na která je tvá rodina zvyklá?“
Kioshi
Snažil jsem se s Taishim mluvit tak, aby to Ryu neslyšel. Ale po tomhle… Pochybuji, že se nedovtípil. Vážně, jak to s ním Ayano může vydržet?
„Prostě se chovej normálně. Tak jak jsi zvyklý. Moje rodina je taky normální. Bráchové jsou sice trochu rázní, ale hodní. Moji rodiče, vlastně nikdo z těch, kdo na farmě bude, o tobě neví nic. Jen to, že si potřebuješ odpočinout na čerstvém vzduchu, protože moc pracuješ. Je jedno, z jaké rodiny pocházíš. Počítá se jen to, jaký jsi člověk…“
Chtěl jsem si už pustit hudbu, protože jsem na to byl zvyklý, ale pak jsem stáhl ruku zpátky.
„Chceš si o něčem povídat? Nebo jestli se cítíš unavený, klidně si stáhni opěradlo a můžeš se prospat. Máme před sebou čtyři hodiny cesty.“
Ryu
Usmál jsem se, když mi řekl, že záleží na tom, jaký jsem člověk. Věděl jsem, že nejsem zlý, každý mě měl rád kvůli mé hodné povaze. Snažil jsem se být ke všem férový a vyslyšet jejich prosby. Nebyl jsem podrazák a stál za těmi, kteří mi byli drazí. Jedinou kaňkou na mém životě byl právě Jomei, jinak nic.
„Děkuji… Vážně moc děkuji. Nevíš, co pro mě znamená, že se ke mně chováš tak normálně,“ stiskl jsem pevně pás a mírně jej odtáhl od břicha, které mě mírně zabolelo.
Nejspíš to bylo z hladu, nebyl jsem schopen ráno nic pozřít, jak moc stáhnutý žaludek jsem měl.
„Promiň, radši bych se natáhl. Já… Nejsem ještě připraven mluvit. Omlouvám se,“ cítil jsem se zranitelně.
Chtěl jsem se mu otevřít. Cítil jsem, že bych k němu mohl být upřímný. Byl to psycholog, dokázal by mi pomoci, ale v tuhle chvíli… Byl jsem až příliš zlomený, jak duchem, tak tělem.
Pohodlněji jsem se zvrtal do sedačky a zavřel oči. V autě se mi spalo nejlépe, měl jsem rád, jak mě hezky houpá ke spánku.
Kioshi
„Neomlouvej se, klidně se prospi. Vždyť jsem ti to sám nabídl.“
Ryu si mírně stáhl opěradlo a pak se uvelebil. Skoro okamžitě zavřel oči a přísahal bych, že jsme neujeli ani snad kilometr a on už pravidelně oddechoval.
I když jsem měl rád puštěnou hudbu při řízení, tentokrát jsem nechal rádio vypnuté, abych ho nebudil. Jednou za čas neuškodí řídit v naprostém klidu. Cesta ubíhala celkem rychle, i když byl všední den a byl docela velký provoz. Ale na dálnici se jelo bez nějakých překážek, a tak netrvalo dlouho a my měli za sebou už tři čtvrtě cesty.
Nakonec jsem však byl nucen odbočit k motelu. Začal jsem být tím řízením unavený, a nebylo nic, co by mne rozptýlilo. A navíc… Chtělo se mi na záchod, a taky bych si dal kávu.
„Ryu,“ opatrně jsem se dotkl jeho ramene, když jsme už stáli na parkovišti. „Ryu, nerad tě budím, ale potřebuji si odskočit. Půjdeš taky? Zajdu si pak ještě na něco k jídlu a na kafe.“
Ryu
„Jo… Ty šmejde…. Drž tu hlavu dolů, nechci se dívat do tvýho snobskýho ksichtu! Co bys chtěl víc, abych ti natrhl díru, nebo uřízl tvému milovanému bratříčkovi hlavu? Ryu… Chcípáčku…“
Ten sen… hrozná noční můra, kterou jsem bohužel i já sám zažil.
„Ryu, nerad tě budím, ale potřebuji si odskočit. Půjdeš taky? Zajdu si pak ještě na něco k jídlu a na kafe.“
Cukl jsem sebou, když jsem zaslechl tuhle větu a prudce se posadil, až se mi zamotala hlava.
„Pro… Promiň… Kde to…“
Rozhlížel jsem se kolem a snažil se zjistit, kde to vlastně jsem. Když jsem zahlédl ceduli motel, celkem rychle mi došlo, že musí být unavený. Podle času na hodinkách, jsme byli už tak tři hodiny na cestě, a protože jsem po celou dobu nezaslechl hudbu, nejspíš jen bez ní, i když řekl, že si ji pustí.
„Dal bych si kávu. Půjdu s tebou, taky…“ odmlčel jsem se a vystoupil z auta, abych si zašel do kufru pro něco z tašky.
Vytáhl jsem si mastičku a úhledně ji schoval do kapsy, aby nebyla tolik vidět. Pobolívalo mě to a stejně byl čas, abych si to namazal. Hned co jsme vlezli dovnitř, podíval jsem se na Kioshiho a mírně mu stiskl ruku.
„Půjdu na záchod,“ dál jsem se vydal na toaletu a tam udělal, co jsem potřeboval.
Kioshi
Potřeboval jsem taky, tak jsem šel za Ryu. Ten zamířil rovnou do kabinky. Vyšel ven právě, když jsem si umýval ruce.
„Všechno v pohodě?“ prohlédl jsem si ho. „Pokud ti není dobře, nebo tě něco…“ sjel jsem pohledem na jeho ruku, kterou měl zastrčenou v kapse, „…nebo tě něco bolí, tak řekni. Jsem sice jen psycholog, ale pořád doktor. Ayano mi pro tebe dal i nějaké léky, aby ses dal co nejdříve do pořádku a nevrátila se ti horečka.“
Bylo mi ho líto, když jsem viděl, jak se tváří, ale ještě jsem ho tak moc dobře neměl možnost poznat, abych hned věděl, jak na co bude reagovat. Ale jedno mi bylo jasné. Není to taková otevřená pusa jako Taishi.
Popošel jsem k němu. A položil mu ruku na rameno.
„Nemusíš se bát. A ani se nemáš za co stydět. Všechno bude v pohodě, uvidíš,“ usmál jsem se na něj, abych mu dodal aspoň trochu odvahy.
Ryu
Vyšel jsem ven z kabinky a chtěl si umýt ruce, když na mě Kioshi promluvil a já si uvědomil, že tu nejsem sám. Ihned jsem zčervenal jak rajče, protože mi došlo, že o mém zdravotním stavu musí vědět úplně vše, i to, kde mě to bolí nejvíc. Umyl jsem si roztřesené ruce a na moment se zasekl nad poslední větou, kterou vypustil z úst.
Pomalu jsem vypl vodu a utřel se do ručníku.
„Mám se za co stydět. Neznamená to, že to, co jsem udělal, bych neudělal znovu, pokud bych nechránil něco, na čem mi tolik záleží, ale bylo to vědomé. Neměl jsem moc na výběr, ale nechal jsem si to dělat. Ať se na to dívám jakkoliv, stydím se za to, že jsem… Ne… Nejde to…“ zasekl jsem se v polovině monologu a zakryl si ústa, když se mi z toho všeho udělalo zle.
Otočil jsem se ke dveřím a pomalu vyšel ven, abych si stoupnul k automatu a naklikal kávu, kterou jsem chtěl.
„Chtěl bych tě aspoň na tohle pozvat, jakou bys chtěl?“ pousmál jsem se a naházel dostatek drobáků do automatu, aby si mohl sám vybrat.
Skrýval jsem své vlastní pocity dost hluboko na to, abych byl schopen nyní začít mluvit o tom, jak se cítím. Bylo to jak obrovský betonový blok, který se přede mnou tyčil. Nešel přelézt, obejít a ani zničit.
Kioshi
Poslouchal jsem, co říká a kdybychom byli v ordinaci, pokračoval bych v tomhle rozhovoru dál. Ale tady… Je tu spousta lidí. Určitě by mu nebylo příjemné, kdybych se tady vyptával na věci osobního rázu. Zvlášť na takové, na které určitě není zrovna hrdý.
„Obyčejnou ale mám rád sladké,“ natáhl jsem se přes něj a nacvakal jsem víc cukru.
Vzal jsem kelímek, počkal, až si Ryu vezme svůj a pak jsem se posadil u stolku.
„Chceš něco na jídlo, nebo se najíš až u nás? Není to už daleko. Nejpozději za hodinu tam budeme,“ ukázal jsem někam za mě.
Tím směrem je farma, na které jsem vyrůstal a kde nás čekají…
Nemohl jsem si pomoct, ale stále jsem si Ryu prohlížel. Ne, jen proto, že jsem pozoroval jeho reakce a chování, ale i proto, že se mi líbil. Byl opravdu pěkný a určitě by měl spoustu nápadníků nebo děvčat, kdyby se nestalo to s Jomeiem.
Ale v tuhle chvíli se na něj opravdu můžu jen dívat. Jsem jeho doprovod…
Ryu
Posadil jsem se ke stolku za ním a začal upíjet z kávy.
„Počkám až k vám. Rád se najím v klidu a… Chtěl bych zažít jíst v domácím prostředí a rodinou, která tě určitě miluje, když ti dovolili mě vzít se sebou. Popravdě to pro mě bude zcela nové.“
Trošku jsem sebou cuknul, když jsem si poposedl a zabolelo mě v kostrči. Nějakým zvláštním způsobem ze mě ta křeč svalů ustupovala a já se v jeho přítomnosti začal uvolňovat. Byl tak hezký, když jsem se soustředil na jeho rty, které tak lehce upíjely kávu. Něco mě k němu přitahovalo. Ta jeho klidná povaha a příjemné nenucené vystupování, nikdy jsem takového člověka nepoznal.
„Vzpomínám si, že jsem jako mladší Taishimu vařil. Moc jsem to neuměl, ale měl rád, když to bylo ode mě, a ne od naší kuchařky. Bylo to tak hezké, dokud…“
Nevěděl jsem, proč jsem o tom mluvil, ale nějak mi to najednou přišlo na mysl. Byla to hezká a zároveň smutná vzpomínka, která ukazovala moji největší bolest.
Kioshi
„Taky rád vařím. Vlastně mě to naučila máma. Vždycky říkala, že i chlapi si mají umět uvařit, protože jeden nikdy neví. A taky… I když moc chtěla holčičku, nepodařilo se. Jsme tři bráchové a já jsem nejmladší. Počítám, že se s nimi dneska uvidíš asi až večer. Ale rodiče vždycky zůstávají v hlavním domě. Počítám, že jak přijedeme, tak budeme mít nachystaný pozdní oběd.“
Ještě chvíli, než jsme dopili kávu, jsme si povídali jen tak o vaření. Bylo vidět, že je to něco, co máme společné, a tak rozhovor nijak nevázl.
„Tak pojedeme, ano?“ vstal jsem od stolu, vyhodil prázdný kelímek a čekal, až se Ryu zvedne.
Ryu
Usmál jsem se a zvedl se, abych s ním vyrazil k autu. Jenže se mi trochu zamotala hlava a já si během chvíle opět sedl na zadek. Bolelo to… Nečekal jsem, že to bude ještě tak citlivé, ale asi to ještě nějakou chvíli trvat bude a moje tělo je stále až příliš slabé.
Nakonec jsem se přeci jen postavil a chytil ho za ruku, abych se o něj opřel.
„Omlouvám se, ale jsem trochu malátný, asi ty prášky. Nerad bych tu sebou někde seknul,“ omluvně jsem se poklonil a potom šel vedle něj k autu, kde jsem se posadil a připásal.
„Ještě si trochu odpočinu,“ řekl jsem a zavřel oči, jak se na mě hnala únava.
Při téhle cestě, se mi spalo dobře. Nevěděl, čím to je, ale tak nějak jsem si myslel, že by to mohla být právě Kioshiho přítomnost, a i to, že mi tolik jako člověk imponuje. Nikdy mi moc nešlo o vzhled člověka, nebo jsem to tak nikdy nesrovnával, musel u mě však být dobrý člověk a tím on rozhodně byl.
Kioshi
Přichytil jsem ho, když se konečně zvedl. Šel opatrně… Bylo vidět že přeci jen má bolesti.
Nikdy jsem nikomu nepřál nic zlého, ale kolikrát jsem si říkal, že by bylo občas fajn, přenést bolest oběti na násilníky. Aspoň na chvíli, aby viděli, co vlastně svým jednáním způsobují. Ale fyzická bolest je menší zlo než to, co to zanechá na duši…
Kdo ví, jak to s Jomeiem dopadlo. Věděl jsem od Ayany, že jde o yakuza věci, a podle všeho Jomei nedopadne moc dobře. I když je to banda mafiánů, jsou věci, které se neodpouštějí ani u nich. Pravidla jsou pravidla. A tady… Navíc Ryu je syn jedné z hlavních rodin…
Jen co se usadil v autě, nevěděl o světě. Nevěděl jsem, zda je to těmi prášky, ale opravdu prospal zbytek cesty. Když jsem zaparkoval auto kousek od domu, neměl jsem ani to srdce ho budit.
Ale musel jsem. Od domu se k nám už hrnula máma se svým velkým úsměvem.
„Ryu, jsme na místě…“