Ryu
Další dny probíhaly celkem v klidu, až na to, že když jsme po několika dnech dorazili k bossovi, tak to bylo naprosto jiné. Už to, že mě musel Monty odvést sám, bylo divné. Ale když jsme přijeli tam… Ten pach spáleného masa nešel nijak zamaskovat, a ještě po pár hodinách byl cítit v celé kanceláři. Byl jsem z toho všeho v šoku. Co jsem slyšel, bylo naprosto šílené, ale co jsem viděl… Měl jsem chuť se do toho také vložit, když jsem viděl, jak Boss vyjel i na Montara. Sice bych nic neudělal, ale nemůže se jen tak beztrestně dotknout Kiova bratra a dá se říct že i skoro mého. Byl jsem vytočený, ale když jsem viděl, jak se do toho vpletl Hiromi a potom, jak mluvil s Montym… Bylo vidět, že ti dva mají k sobě blíž, než si oba uvědomují. Musel jsem se i usmívat, když to mezi nimi jiskřilo.
Samozřejmě jsem si o tom promluvil doma s Kioshim, a nebyl zrovna nadšený, že tam ještě dál budu jezdit, ale zase termín toho, jak dlouho tam budu jezdit, se krátil.
Byl dnes docela pěkný den a od té události nějaký čas utekl. Byl jsem pozván na tu Hiromiho oslavu, ale za jasným cílem, o kterém jsem nesměl mluvit. Tak nějak jsem věděl, že se na něj budou převádět určité pozemky, kterých adresu jsem znal víc než dobře, ale vůbec jsem netušil, proč zrovna na něj. Věděl jsem, že je Bossův synovec, ale že by dostal takový majetek, a ještě dva domy v Tokiu, které byly na podnájmy. Musely z toho téct pěkné peníze, které nebyly Yakuzy. Ale podepsal jsem mlčení a taky mi do toho nic nebylo.
Přijeli jsme k Bossovi a hned opět zašli do kanceláře, když…
„Tati? Co tu?“ zasekl jsem se a díval na otce, jak mluví s Bossem.
„Ryu? A co ty tady… Aha. Můžeme si promluvit?“ zasekl se a změnil tón ve chvíli, kdy se na něj Boss podíval.
„Necháš nás prosím na chvíli samotné?“ podíval jsem se na Montyho a přešel blíž k otci, když i Boss mířil ven.
Kioshi
Práce dneska ubíhala strašně pomalu. Každou chvíli jsem se díval na hodinky, a měl jsem pocit, jako by i ta vteřinová ručička stála. Dokonce i táta byl nervózní. Evidentně se mu nelíbilo, že ti dva jedou na tu oslavu Hiromiho narozenin.
Myslel jsem, že mi Ryu aspoň zavolá, ale zřejmě neměl čas. Když odbila čtvrtá, konečně jsme to zabalili a jeli domů. Měl jsem další den volno, protože jsem měl naplánovanou návštěvu u lékaře.
Konečně mi sundají sádru… Už se na to těším…
Ryu
„Zavolám, pokud se něco bude dít,“ podíval jsem se ještě na Montyho, než jsem zavřel dveře a zůstal s otcem zcela sám.
Posadil jsem se do křesla a zcela nervózně pozoroval otce, který zůstal stát u okna a díval se na zahradu. Bylo mi jasné, že se chce vyhnout očnímu kontaktu, aby ho moje odpovědi nenaštvaly a on se ovládl. Byla tu těžká a vážná atmosféra. Tolik věcí mezi námi bylo otevřených, a k tomu jsem odešel s mužem… Ale i s někým, kdo mu dal ránu.
„O tohle setkání jsem požádal Bosse já. Netušil jsem, že hned dnes to zařídí, a hodinu poté, co ho požádám, ale udělal to. Ryu… Vím, že nejsem dobrý otec a dobře… Přehnal jsem to. Stejně… Tomu tvému tu ránu jen tak neodpustím, budu rád, když si se mnou zatrénuje,“ promnul mezi sebou dlaně, jak moc se na tuhle situaci těšil, a jak živě se mu promítla v mysli.
„Tati, já,“ zastavil mě náznakem ruky a vrátil se k monologu.
„Nechci o tebe přijít. Vím, jaký jsem a těžko to změním, ale chci pro vás to nejlepší. Tvoje matka se moc trápí, že se s tebou nevídá a popravdě, já… Mohl bys někdy přijet i s tím svým? Třeba když tam bude Taishi, aby ses necítil v nepříjemné situaci. A taky… Jak se máš? Jíš hodně? Nestrádáš? Nechci, abys byl bez peněz a… Vím, že tvrdě pracuješ ve firmě i tady, přidám ti na výplatě a staneš se spoluvlastníkem firmy. Taishi to dělat nechce, ale i tak mu nějaké akcie zůstanou. Takže… Myslíš… Mohl bys…“ prohrábl si prsty vlasy a stáhl si je dozadu.
„Aaaaa… Nejde mi to. Prostě bych tě občas rád viděl, to je všechno,“ zařval a otočil se na mě.
Moc dobře jsem věděl, jak moc těžké tohle pro něj bylo, ale taky… Mohl jsem konečně mluvit i já.
Kioshi
„Tati…“
„Hmm? Otočil ke mně táta hlavu a na chvíli přestal čistit rybu, kterou chystal na večeři.
„Co je mezi tebou a tím Bossem?“ zeptal jsem se, protože mě už vážně štvalo, že nic nevím.
„Nic, co by tě muselo zajímat,“ otočil se táta zpátky k lince.
„Říkal jsi, že je to jen kamarád, ale nějak se mi to nezdá. Mám takový dojem, že se tě Boss bojí. Co se mezi vámi stalo?“
„Nic, co by tě muselo zajímat,“ znovu zopakoval. „Nachystej zeleninu a pokud se chceš tak moc vyptávat, tak si tu energii schovej pro své pacienty.“
Povzdechl jsem si a šel vytáhnout z komory zeleninu. Nejspíš s tátou nehnu. Ale stejně bych to chtěl vědět. Už jen proto, že tam jezdí Ryu a Montaro. Bylo by špatné, kdyby se jim něco stalo. Táta Bosse nejspíš dobře zná, tak doufám, že ví, co dělá…
Ryu
„Měl by ses hlavně omluvit Kiovi. Vím, že je to pro tebe těžké, prvně Taishi a Ayano, který ti mimochodem moc nevadil, že by to bylo tím, že je to doktor a tvůj přítel? Kio toho za svůj život dokázal také dost, a vede svou prosperující ordinaci. Miluji ho tati… Je to jediný člověk, který mi po tom všem pomohl na nohy, a nevzdám se ho jen proto, že bych ztratil svoji rodinu, protože tu neztratím i tak. Respektuji tě a uznávám, ale už nemusím poslouchat to, co mi říkáš, jsem naprosto jiný Ryu než předtím. Zůstanu tam kde jsem,“ zvedl jsem se z křesla a došel k němu.
„Je spousta věcí, za které tě viním, a spousta, kvůli kterým tě nenávidím, ale pořád jsi můj otec a mám tě rád. Neumím se na lidi zlobit, a ty to víš, ale pokud mě zaženeš do úzkých, i já mám dost pák, jak se z toho kouta dostat. Ale… Taky se chci s vámi setkávat, jen… Chci pokaždé po svém boku Kia, tohle je jediná podmínka,“ podíval se na mě a bylo vidět, jak vnitřně zuří.
„Uhodil mě… Proč bych ho měl vítat u svého stolu? Sakra… Tohle už je vážně k smíchu. Fajn, cokoliv chceš, ale přetvařovat se nebudu,“ prskl ještě nadávku a já ho objal.
Bylo jedno, jak se tomu brání, nebo se mu to nelíbí, ale tohle bylo jeho první uznání mě jako člověka. Slabě mi zaklepal na rameno a potom mě od sebe odtáhl, ale i tak… Bylo to to nejhezčí, co kdy pro mě udělal. Jenže… Rozhodně tenhle rozhovor nebudu podrobně Kiovi líčit.
Vyšli jsme ven právě ve chvíli, kdy spolu mluvili Boss a Monty, a že by se mi to zrovna líbilo, se říct nedá.
„Neustále si ke mně dovoluješ a máš až příliš prořízlou pusu. Co se stalo mezi mnou a tvým otcem, není tvoje věc a věř, že já se ho nebojím, jen to byl můj nejlepší kamarád, zaslouží si mou úctu. Co se týká tebe, jediné, co tě chrání je, že spíš s Hiromim, což mám víc než ověřené, jinak by mi bylo jedno, čí syn jsi, nebo co jsi zač. Venku si dovoluj, ke komu chceš cokoliv, ale tady jsi u mě doma a podle toho se chovej. Nikdo tu není na tvoje kecy zvědavý. Tady jsem pánem já,“ přiblížil se až na krok k Montymu a zahleděl se mu do očí s úšklebkem, ve kterém bylo jasně znatelné slovo: „Umřeš.“
„Ryu, tohle dodělej a potom jedeme na Hiromiho oslavu, samozřejmě tam musíte oba být i Montaro. Je to důležité, doufám, že podklady jsou všechny hotové,“ otočil se ke mně a společně jsme šli zpět do kanceláře.
Kioshi
Právě jsme seděli u stolu a jedli, když tátovi začal zvonit telefon. Nečekal na nic a hned pro něho šel. Viděl jsem, jak byl celou dobu nervózní, a byl domluvený s Montym, že kdyby něco, tak zavolá.
A… nespletl jsem se.
„Proč jsi ho tam nechal samotného?“ táta se s ním snažil mluvit klidně. „Proč jsi odjel? Montaro Masahi! Chci slyšet, proč jsi odjel a nechal tam Ryu samotného. Poslouchám!“
Táta se odmlčel a poslouchal, co mu Montaro říká. Když jsem uslyšel Ryuovo jméno, vyskočil jsem na nohy a postavil se před tátu. Hypnotizoval jsem jeho i telefon, co držel na uchu.
Co se sakra děje?
„Jedeš domů? A kam teda? Chci, aby ses k němu ani nepřiblížil… Udělej to, jak chceš… Nechceš tam stejně jít? Dobře… Dej na sebe pozor a měj u sebe telefon, ano? Kdyby něco, hned mi zavolej.“
Táta vypnul telefon, a teď už rozčíleně se na mě díval. Když si to uvědomil, vydechl, aby se uklidnil.
„Ryu je u Bosse v sídle a měl by být v pořádku. Ale… Nelíbí se mi teď něco jiného. Musím si jet něco vyřídit,“ zamířil do svého pokoje a začal se oblékat.
Hleděl jsem na něj, když si oblékl rifle a mikinu. Táta byl vždycky šikovný chlap na svůj věk a tohle mu slušelo. Ale málokdy se tak oblékal.
Celou dobu si něco brblal. Stačil jsem pochytit něco jako – na mého syna, nedovolí, přehnal, nedaruji…
Z toho jsem si dal dohromady, na co se nejspíš chystá. Zaběhl jsem do ložnice a rychlostí blesku se oblékl. Stihl jsem tátu ještě v chodbě, když se obouval.
„Jedu s tebou,“ řekl jsem rozhodně. Nehodlal jsem ho nechat jet samotného. Ať už by šlo o Ryu nebo Montyho. Je to jedno…. Pojedu s ním.
Ryu
Montaro se v tu chvíli neskutečně naštval. Předal mě do opatrování mého otce, a já jen hleděl málem s otevřenou pusou, jak mluví na Bosse, a pak docela rázným krokem odchází.
„Vážně se neumí chovat,“ zavrčel Boss a postrčil mě do kanceláře a pak hned ke stolu.
„Mám všechny dokumenty, jen se stačí podepsat, a dva svědky. Jste si jistý, že se to hodí na jeho oslavu? Pokud to neví, mohly by ostatní rodiny být vůči němu nevraživé,“ ukázal jsem na všechny lejstra a jen tak tak se vyhnul tomu, že Boss zabodl propisku do stolu vedle mé ruky.
„Nic ti do toho není, Ryu. Máš dělat jen svou práci a zbytek se stejně všichni dnes dozvíte,“ naštvaně mlaskl a stáhl si vlasy dozadu, aby mu nepřekážely při čtení těch smluv.
Zase byl jak vyměněný… Bál jsem se ho a nebylo to jen kvůli tomu, jak se choval, ale něco na něm nebylo v pořádku. Už jsem měl možnost si přečíst nějaké knihy u Kia z knihovny, a on opravdu neměl normální výkyvy nálad.
Táta mě radši stáhl k sobě bokem, ale mlčel. Vlastně jsme po celu dobu mlčeli, než jsme se vydali za Hiromim. Jel jsem s otcem, protože auto jsem tu neměl, když jsem tu zůstal sám. Necítil jsem se v nebezpečí, ale nějak jsem si na Montyho společnost zvykl, a takhle mi to přišlo divné.
Dojeli jsme na místo a vystoupili.
Kioshi
Tak tak, že jsem stihl nastoupit. Sotva táta seděl za volantem, už startoval. Netrvalo dlouho a my dojeli k honosnému sídlu, kde nás u brány zastavila ochranka.
„Potřebuji mluvit s Takeo Yasudou,“ otevřel táta okénko, a zamračeně se na ochranku podíval.
„Vaše jméno?“
„Hiroyuki Masahi.“
Bodyguard prošel seznam, který mu podal ten druhý a pak se na tátu podíval.
„Nikoho takového nemám na seznamu. Takže vás nemůžu pustit. Nemáte sem povolený přístup.“
„Zavolejte mu a řekněte mu, že jsem přijel. A nemám čas, tak bych poprosil rychle,“ odvětil táta přísně.
„Boss nakázal, že teď ho nebude nikdo rušit. Má na starosti oslavu svého synovce, a nemáme mu volat, pokud by nehořelo sídlo.“
„Aha, takže odjel,“ vytáhl táta z přihrádky pozvánku od Bosse. „Já už si ho najdu,“ zamával s ní té gorile před obličejem a stáhl okénko.
Ten jen udiveně hleděl, jak se otáčíme a odjíždíme. Snad poprvé táta nějak nedbal na předpisy. Jinak zásadový a klidný člověk, teď jako by ztratil rozvahu. Jel docela rychle a snad jen na semaforu neochotně zastavil. Ani ne za patnáct minut jsme zastavili u jedné luxusní restaurace. Popadl pozvánku a hned vystoupil. Měl jsem co dělat, abych ho stíhal a nezamkl mě v autě. Šel rovnou ke dveřím, kde jsme narazili na další ochranku.
A ta nás nechtěla pustit dovnitř. A proč by taky, když se tam přiřítili dva, a ještě nevhodně oblečení na takovou oslavu.
Ryu
Přišli jsme právě ve chvíli, kdy se Hiromi zvedal ze země a jeden z další hlavní rodiny si na něm podle všeho vybíjel vztek. Chtěl jsem mu pomoct, ale potom, co ho boss vytáhl na nohy, a ještě řekl něco o synovi, začalo se mi to v hlavě pořádně rojit. Dost věcí najednou dávalo mnohem větší smysl, než jsem si vůbec myslel. Tady byla odpověď na to, proč Boss dává ty pozemky Hiromimu, a proč se k němu chová jak ke vzácnému obrazu.
Dotáhl ho ke stolu a podal papíry, které mi předtím v autě vytrhl z rukou. Po celou cestu si je pročítal a hledal, jestli by se nějak nedaly napadnout, ale když byl spokojený z mé práce, jen si spokojeně oddechl a vzal je sem.
Bylo mi Hiromiho líto. Viděl jsem tu zmatenost v jeho obličeji, a taky to, jak nedokázal pochopit, proč se mu tohle děje. Rozhodně nic z tohohle netušil. Bál jsem se jen chvíle, kdy to Boss potvrdí, a ti co tu byli, nebudou ani trochu nadšeni.
Kioshi
Byli jsme vpuštěni dovnitř. Ostatní pozvaní hosté se na nás dívali mírně znechuceně, když viděli, jak jsme oblečení, ale my na to nedbali. Rychle jsem se rozhlédl, kde je Ryu. Stál u stolu, kde ležely nějaké papíry, ale moc nadšeně se netvářil. Ale zběžným pohledem jsem zjistil, že je v pořádku…
Táta už chtěl promluvit na Bosse, když ten ho zarazil a pronesl svůj proslov.
Představil Hiromiho jako svého syna. A bylo mu jedno, že to ani Hiromi nevěděl. Že mu tím udělal dost nehezké narozeninové překvapení, když to tady řekl takhle najednou a přede všemi, aniž by Hira na to předem připravil.
Díval jsem se, jak jsou všichni v šoku. Doslova všichni, až na mě, protože jsem nevěděl co přesně to v yakuze znamená, a tak nějak mi bylo jedno, kdo čí je syn. Ale pohled na tátu…
Jeho rysy ve tváři ztvrdly, a troufnul bych si říct, že skřípal zuby. Popošel k Bossovi tak blízko, že snad mezi nimi nebyla ani mezera.
„Ty a Rose jste udělali chybu, že jste to Hiromimu neřekli dříve. Zkus se vcítit do jeho kůže, když to tak tady přede všemi vybalíš,“ pohlédl na moment na Hiromiho a pak zpátky na Bosse. „Ale kvůli tomu tu nejsem. Ještě jednou budeš vyhrožovat mému synovi, kterémukoliv, a do toho počítám i Ryu, tak věř, že mi za to zaplatíš. Dlouho jsem toleroval tvé chování. Ale tohle ti už nebudu promíjet. Máš na rukách krev mnoha lidí a mezi nimi i Dy-“ v tu chvíli se táta zarazil. „Byli jsme dobří přátelé. A pořád tě jako přítele beru, Takeo, ale všechno má své meze. Na rodinu mi nesáhneš ani jedním prstem. Neřekneš jim křivého slova. Stačí, že jsme přišli oba dva přišli o Dylana a pak i o Rose, když od tebe utekla. Nechtěj… Určitě nechceme, abychom se teď viděli naposled. A do toho počítám i moji ženu. Nebo snad ano?“
Stál jsem kousek od táty a slyšel jsem každé jeho slovo, i když se snažil mluvit tiše. Byl jsem v šoku a docela jsem zapomněl i na to, že jsem se míjel s Ryuovým otcem.
Tohle nebylo jen obyčejné kamarádství. Museli být opravdu velmi dobří přátelé, a něco se mezi nimi stalo.
Ryu
Podepsal jsem, co chtěl a dál se radši držel stranou, ale… Viděl jsem, jak dovnitř vchází Kio a jeho otec, který si to mířil přímo k Bossovi. Mluvili spolu tak familiárně, že bylo vidět, jak dobrými kamarády byli. Podle toho, co se mezi nimi stalo, to bylo větší, něž jejich vlastní přátelství.
To, co se však kolem nás rozprostřelo za náladu, bylo děsivější, něž cokoliv, co jsme kdy předtím zažil. Ten šumot hlasů, jak si spolu všichni šeptali o tom, co se tu právě stalo, znamenal jen jedno, všichni byli v šoku. Radši jsem se úplně stáhl a šel za Kiem. Potřeboval jsem ho mít vedle sebe, a radši za ruku stáhl i tátu, který jen stál a nechápavě tuhle situaci pozoroval. Snad poprvé ho někdo dostal do tohohle stavu, ale nebylo se čemu divit.
„Kio,“ objal jsem ho a natiskl se na něj, abych věděl, že je mi blízko, a nic mu není.
Dál jsem se díval na to, co se odehrávalo, jenže… Hiromi nebyl v pohodě. Vrtěl hlavou a brunátněl, jak v něm doutnal vztek. Díval se do země a s nikým nemluvil, ani s Montym, který se postavil vedle něj. Chápal jsem ho, ale čekal jsem na výbuch té sopky, který musel přijít.
Kioshi
Objal jsem Ryu. Byl jsem rád, že je v pohodě, ale i tak jsem měl o něj strach. Jen po očku jsem se podíval na jeho tátu. Modřina pod okem už skoro vybledla. Musel jsem mu dát pořádnou ránu. Ani jsem si to v té chvíli, kdy jsem ho udeřil, neuvědomil.
Sledoval jsem dění kolem Bosse. Bylo vidět, že s tátou mají nějakou neukončenou záležitost, která má souvislost s tím, co se právě odehrálo. I když jsem viděl, že je táta nervózní, tak vůči Hiromimu se zachoval opravdu profesionálně. Monty vedl Hira dál od těch dvou. Ale táta zůstal sám před tím šílencem.
„Ryu, byl bych rád, kdybys šel odsud pryč. Nelíbí se mi to, co se tu děje. A táta…“ podíval jsem se k těm dvěma. Otočil jsem se zpátky k Ryu, políbil jsem ho a pak ho jemně popostrčil k jeho otci. „Dejte na něj pozor, prosím.“
„Co chceš dělat? Je to Boss, podívej se na tu ochranku a navíc…“ ukázal Ryuův otec prstem na moji sádru.
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě.
Montaro se staral o Hiromiho, toho nemůžu zavolat zpátky. Tohle je pro něj teď důležitější. Kdyby tu tak byl Shintaro.
Ale… Nemůžu nechat tátu jen tak. Možná má odvahu, ví jak na Bosse, ale nikdy bych si neodpustil, kdyby se mu něco stalo, a já mu nepomohl. Došel jsem k tátovi a postavil se vedle něj. Vždycky jsme drželi při sobě za každých okolností. Nenechal bych ho tu jen tak.
Ryu
Chtěl jsem jít za Kiem, když jsem viděl, jak se vydal za svým otcem, ale ten můj mě pevně chytil za ruce a stáhl zpět za sebe.
„Nechoď tam. Podívej na všechny okolo… Jdeme do auta. Počkáš na něj tam, dobře? Tady bys jen překážel, a taky by kvůli tobě mohl ztratit pozornost,“ ukázal táta na Kia.
Nechtěl jsem, ale měl pravdu. Když budu v bezpečí, bude klidnější a může se o sebe lépe postarat, ale přesto… Jen jsem se s tátou stáhl do bezpečné vzdálenosti k východu, abychom mohli kdykoliv utéct.
„Promiň, ale zůstanu. Pokud chceš, tak jdi, ale já ne,“ řekl jsem rozhodně a nehodlal se dál pohnout ani o kousek.
Zůstal a stál vedle mě. Přesto vedle nás obou postavil ochranku, pro naše bezpečí. Vzduch vážně houstnul, a tady uvnitř bylo míň a míň bezpečno.
Kioshi
Montaro a Hiromi se vzdálili ven. Ohlédl jsem se po Ryu. Ten stál se svým otcem a ochrankou kousek ode dveří.
„Hiromi, okamžitě se vrať!“ zakřičel ještě Boss směrem ke dveřím, kde ti dva zmizeli.
„Nechej ho být. Je zmatený z toho, co jsi udělal. Myslíš si, že byl dobrý nápad mu to říct právě takhle?“ postavil se mu táta do cesty. „Na co jsi myslel, prosím tě? Co by ti řekla Rose, kdyby to viděla? Co myslíš?“
Táta ťal do živého… Boss se zastavil a zle se na něj podíval.
„Jak jsi mohl… Kdybys držel jazyk za zuby, nedozvěděla by se to a neutekla by,“ vrčel Boss. „Měli jsme se brát, a tys to celé pokazil! Nikdy ti to nezapomenu!“
„V první řadě, jsi to pokazil ty. Říkal jsem ti několikrát, že to nedopadne dobře. Kdybys mě poslechl, byl by Dylen na živu. Kdybys Rose řekl pravdu o tom, co se stalo, možná by ti odpustila. Yakuza to ale celé zatajila. Udělali z toho jiný příběh. Kdyby tu byla, kdyby viděla, jak Dylan vypadal, těžko by uvěřila té povídačce o autonehodě. Takeo! Rose si zasloužila vědět pravdu, i když se Aiko nešťastně prořekla. Ale ani netušíš, jak těžké to pro nás je, mít tohle tajemství. Copak nevíš, jak měla Rose svého bratra ráda? Postavili jste mě a Aiko do nevděčné role. Naléhali jste na nás, abychom mlčeli, a přitom… A to jen proto, že ses měl stát Bossem. Ani netušíš, jak těžké to bylo.“
„To je jedno!“ rozkřikl se Boss a rozhodil rukama, že táta sotva stihl uhnout. „Měli jste být zticha. Kdybyste mlčeli, Hiromi by už od narození věděl, že je můj syn! Běžte všichni ven! Na zahradě je občerstvení,“ křikl směrem k hostům.
Stál jsem vedle táty a tiše sledoval celou jejich diskuzi. Začínal jsem si dávat dohromady vše, co jsem zatím zaslechl, nebo mohl pochytit. Tak přece se jen kdysi stalo něco hodně vážného. Něco, co ani jeden nedokázali zapomenout, a narušilo to jejich přátelství.
Hosté se začali pomalu trousit na zahradu, protože Bossův příkaz neměli odvahu neuposlechnout.
Jen táta a já jsme dál stáli naproti Bossovi, a Ryu se svým otcem zůstali u dveří. Zhodnotil jsem, jak to vypadá s ochrankou. Pár chlapů tu zůstalo… Pozorně sledovali každý náš pohyb…
Stále to nevypadá dobře. Měli by si promluvit někde v klidu a beze svědků.
Ryu
Nehnul jsem se ani poté, co Boss všechny vykázal, o to víc jsem byl zaražený na místě. Můj strach se ještě znásobil, měl jsem taky jasný důvod proč.
„Ryu, vážně bychom tu neměli být,“ poznamenal táta, ale stejně ode mě neodešel.
Nemohl jsem jít… Nikam bych nedošel, protože muž, kterého miluji, je tady. To, co jsem ale slyšel… Byly to velmi závažné informace o tom, kdo Hiromi vlastně je. Určitě je to prvorozený a syn k tomu, to je v našich kruzích velmi vážná pozice, hlavně pokud je to Bossův syn. Nebylo to dítě milenky, aby to ostatní mohli napadnout, ale podle všeho, ji aspoň polovina rodin znala a s Bossem vídávala. Tady se opravdu stahovaly mraky, které bude jen stěží někdo rozhánět.
Kioshi
Kruci, kdybych tak neměl sádru, byl bych si teď jistější. Sice nejsem rváč jako Shi nebo Monty, ale pokud je potřeba, nestojím bokem. Stále jsem běhal pohledem z táty na Bosse, na Ryu a zpátky. Byl jsem na vážkách co udělat. Nevím, jestli by tady pomohly nějaké psychologické rady. Nejspíš vůbec, už podle toho, že táta je daleko zkušenější, a přitom se tohle děje.
„Takeo,“ promluvil náhle táta o poznání klidnějším hlasem. „Tohle už zaběhlo jinam, než jsem chtěl. Jen jsem ti chtěl připomenout naše přátelství. I to, že tě stále jako přítele beru, i když každý jiný by ti nejspíš rád vykopal hrob. Přišel jsem tu hlavně proto, abych ti připomněl, že Montaro je můj syn. Stejně jako Shintaro a Kioshi. Dobře víš, čeho jsem schopný, kdyby se něco stalo. A ty sám jsi mi nad Dylenovým hrobem slíbil, že se něco takového už nikdy nestane. Že nikdy už nikoho neohrozíš, a zvlášť nikoho blízkého…“
Stále se mám co učit. Táta dokázal své emoce rázem zklidnit. Uvolnil svůj postoj, zatímco já byl stále napjatý a přemýšlel nad tím, jestli to má sádra vydrží, když s ní někoho praštím.
„Vzhledem k tomu, že Hiromi je tvůj syn, byl bys hlupák, kdybys Montymu něco udělal. Ztratil bys ho. A nejspíš budeš muset i Montyho brát jako svého syna, protože podle toho, co jsem viděl, tak Hiromiho miluje, i když si to ještě sám neuvědomuje.“
Měl jsem pocit, že napětí neustupuje, ale bylo vidět, že Boss po tátových slovech začal přemýšlet. Ale přesto měl stále zlost. Bylo mi jasné, že by teď stačila maličkost a bylo by zle.
„Tati, půjdeme,“ ozval jsem se a jemně jsem potáhl tátu za rukáv.
Chtěl jsem odsud dostat jeho a hlavně Ryu. Teď, když byl zřejmě za dobře s otcem, bylo by špatné, kdyby se mu něco stalo…
Otočil jsem se a znovu jsem potáhl tátu za rukáv, když se to stalo. Ozval se výstřel. A hned druhý… Kulka proletěla mezi námi a zaryla se do stěny za Bossem… Táta mě strhnul k zemi a zalehl mě, a já se ani nestačil podívat, co je s Ryu.
Ryu
Začalo se vše až příliš přiostřovat, i když se Kiúv otec choval na úrovni, Boss rozhodně klidný nebyl. Dokud…
Táta mě chytil za ruku a strhnul k zemi, když uslyšel výstřel. Obě gorily, co nám stály po boku, se na nás vrhly a zakryly, aby se nám nic nestalo. Sami pozorovali okolí a hledali, odkud šel výstřel. I Boss byl ve vteřině stáhnutý za svoji ochranku a sebou vzal i Kiova tátu, Kia i Montyho, kteří leželi na zemi a kryli jeden druhého.
Ozval se další výstřel, který zasáhl jednoho z našich mužů. Cítil jsem tu tíhu, když na mě plnou vahou dolehl a bylo slyšet, jak těžce dýchá. Začal jsem se vážně bát, tohle nebyla dětská hra, ale tvrdá realita, do které jsme byli vtaženi.
„Ryu,“ slyšel jsem tátu, jak zařval, když ze mě shazoval toho postřeleného muže a následně mě vtáhl do své náruče.
Cítil jsem mírnou bolest v ruce, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, jen jsem očima hledal, kde je Kio a jestli náhodou nevyjde další výstřel.
Kioshi
„Ryu! Jsi v pořádku?“ vykřikl jsem, když ze mě někdo strhnul tátu a oba nás potáhli dál.
Chtěl jsem zvednout hlavu a podívat se, ale jedna z goril mě přitlačila k zemi.
„Lež a nehýbej se,“ přikázal mi tiše.
„Jsi v pořádku, Hiroyuki?“ zeptal se tiše Boss mého táty.
„Myslím, že bys měl odejít do důchodu a přenechat to někomu jinému,“ zašeptal táta. „Víš, že u nás je dost místa a můžeš kdykoliv přijet na jak dlouho budeš chtít.“
Ležel hlavou proti Bossovi, a oba dva se na sebe dívali. I přesto, jak to mezi nimi předtím jiskřilo, že by zapálil všechno okolo sebe, bylo vidět, že jim na jejich přátelství stále záleží.
Vypadali, jako by byli naprosto klidní. Ale i tak jsem si všiml, jak táta starostlivě lítá pohledem mezi mnou a Montym.
„Kde je ten blonďatý sráč?!“ ozvalo se najednou kousek od nás.
I přesto, že jsem nesměl, zvedl jsem nakonec hlavu. Když jsem viděl ten nepoměr, polilo mě horko. Dva bodyguardi byli u nás, dva u Ryu a jeho otce a z toho jeden z nich byl zraněný. Další ležel na zemi, celý zakrvácený, a nejevil známky života. Nejspíš schytal tu první kulku. Různě po místnosti jich stálo dalších šest… A rozhodně se netvářili jako naše ochranka.
„Hlavu dolů, nebo o ni přijdeš!“ přiskočil k nám jeden, co stál na nohách a se zbraní v ruce, a než jsem se stihl pohnout, dostal jsem pořádný kopanec do žeber.
Ryu
Začalo mě bolet celé tělo, a ruka těžkla až příliš rychle. Zběžně jsem se na ni podíval, ale už od začátku bylo jasné, že jsem to schytal. Nevěděl jsem jak hodně, musel bych urvat rukáv, ale krev určitě tekla, podle malých kapek, které se pode mnou shromažďovaly.
„Ryu, jsi zraněný,“ zvedl mi táta ruku a roztrhl si kimono, aby mi mohl ovázat ruku.
Toho zraněného muže jsme měli jako brnění a druhý stále sledoval situaci s pistolí v ruce. Bylo vidět, jak je táta nervózní a pořád dál kontroluje, jestli ještě někde nekrvácím. Stiskl jsem mu ruku, aby se tolik nebál, že na tom zas tak špatně nejsem, a přísně se na něj podíval, aby taky dbal na svou bezpečnost a neupozorňoval na sebe.
Bylo tu hodně nebezpečno, a já ani nemohl vidět na Kia, protože byl stále schovaný za ochrankou Bosse. Cítil jsem se docela slabě, spíš mě zasáhl šok z té rány, ale nepolevil jsem v opatrnosti. Dokud…
Dvěma vchody do místnosti vtrhla další ochranka v čele s Harunou a za ním hned běžel i Hiromi.
Kioshi
Strhlo se to všechno tak náhle, že jsem nebyl schopen ani zareagovat. Zahlédl jsem, jak jeden z nich míří na tátu a řve, že ho odstřelí, pokud okamžitě nepřijde Hiromi. Ale v tu chvíli se pohnul Montaro. Nestačili jsme na něj ani křiknout, aby byl v klidu. Po tom, co mířil na tátu, hodil flašku s vodou a hned se na něj vrhnul. Bylo to nebezpečné, ale najednou se rozletěly dvoje dveře, a dovnitř vtrhla zbývající ochranka, která byla na bossově straně. Nejspíš to byli i lidi z ochranky i některých dalších rodin, podle toho, jak přispěchali na pomoc Ryuovi a jeho tátovi, a také Bossovi. Pár z nich nás hned popadlo a odtáhli nás bokem do relativně většího bezpečí. Drželi nás u země a jen sledovali, jestli nám nehrozí další nebezpečí.
Neviděl jsem na Ryua, strašně mě to znervózňovalo. Bál jsem se o něj. Chtěl jsem se podívat jeho směrem, ale byl jsem znovu zatlačen k zemi za převrácený stůl. Zaznělo několik výstřelů a dvě kulky se zaryly do zdi nad našimi hlavami.
„Ryu! Ryu!“ zavolal jsem nakonec, když tlak na mé tělo povolil a v místnosti to pomalu utichalo.
Nevím, jak dlouho to všechno mohlo trvat. Ale byl jsem s nervama úplně v háji. O tuhle novou zkušenost jsem rozhodně nestál.
„Vyveďte je ven a hned odvezte do sídla!“ silný hlas jednoho z těch, kdo sem vběhl na pomoc.
Konečně jsem se zvedl Klečel jsem na kolenou a rozhlížel se kolem sebe.
„Kio, jsi v pořádku?“ dolezl ke mně táta po čtyřech. „Už je to dobrý. Musíme odsud pryč.
Jemu i mně pomohli na nohy, a táhli nás ven na parkoviště k autům.
„Ryu!“ zavolal jsem znovu a vysmekl se. Zůstal jsem stát a rozhlížel se kolem sebe.
Ryu
Viděl jsem Kia a slyšel, jak na mě volá. Líp mi být nemohlo být, když jsem věděl, že je v pořádku. Zamával jsem se na něj a ukázal ke dveřím, že se tam uvidíme, když ho už ven táhla část Bossovy ochranky, společně s jeho otcem.
Táta mi pomohl na nohy, a když viděl, jak vratký jsem, vzal mě do náruče. Snad poprvé mě od dětství nesl, a musel jsem uznat, že to bylo příjemné. Stále nás doprovázeli bodyguardi a kontrolovali nebezpečí, které mohlo kdykoliv znovu rozpoutat válku. Bylo vidět, jak odsud zmizela auta, když všichni ostatní odjeli do bezpečí. Posadil mě do auta a čekal, až nastoupí i další. Věděl jsem, že jedeme do bossova sídla, ale chtěl jsem už být s Kiem, a popravdě mě ta ruka bolela víc než málo.
Kioshi
Ani jsem nevěděl jak, a seděli jsme ve velkém černém autě a odjížděli z toho místa pryč.
„Neboj se, je neprůstřelné,“ ozval se zepředu Bossův hlas.
„Kde je Ryu s otcem?“ zeptal jsem se.
Viděl jsem ho jen na moment, když nás vytlačili ven. Byl od krve a bylo vidět, jak je slabý. Nevěděl jsem, jak moc je zraněný. Chtěl jsem být s ním. Bál jsem se o něj. Ruce se mi třásly tak moc, že si toho všiml i táta. Chytl mě za ně a schoval ej ve svých dlaních.
„Bude to v pohodě, Kio. Už je po všem,“ promluvil na mě uklidňujícím hlasem.
Najednou kolem nás v protisměru rychle projelo pár policejních aut se zapnutými majáky. Jejich houkačky byly slyšet na míle daleko. Mířili do místa, odkud jsme my odjeli. Jakmile to Boss uviděl, okamžitě měl telefon na uchu.
„Haruno, vyřiď to. Víš, komu máš zavolat. Jméno Masahi nezazní ani jedno. Pokud ano, vyvodím z toho důsledky, rozumíš? To platí pro všechny, kdo u toho byli. Chci, abyste to vyřídili rychle. Pokud někdo z těch sráčů přežil, dotáhnete mi ho živého…“
Nechápal jsem, jak může být Boss tak klidný. Nejspíš si vztek vybil už tam na místě, a navíc je asi na tyhle věci zvyklý…
„Kde jsou ostatní? Monty a Ryu… Co je s nimi? Ryu byl zraněný…“ promluvil jsem na Bosse, když odložil telefon.
„Všichni jedou do mého sídla. Je tam doktor, po-“
„Zavolám Ayanovi, ať se na něj hned přijede podívat,“ přerušil ho táta, a už vytahoval telefon z kapsy.
Ryu
Nasedl další z otcovy ochranky, který ihned vytáhl čistý kus látky, aby mi převázal ránu. Dost to krvácelo, ale i ta bolest se dala vydržet. Jediné, po čem jsem toužil, byl Kio a vidět se s ním.
„Za chvíli jsme tam, ošetří tě ihned, jak dojedeme. Ano?“ pohladil mě táta po vlasech.
Bylo vidět, jak moc je nervózní z toho, že jsem zraněný. Lehl jsem si mu do klína, jak se mi motala hlava.
„Jsme tu,“ křikl na otce řidič a ochranka ihned otevřela dveře, aby mě mohl otec odnést.
Vzal mě do sídla a hned položil na sedačku, abych se mu někde nesvalil. Během chvíle u nás byl lékař, který se stará o služebnictvo, a začal se dívat na ránu.
„Kulka škrtla ruku, a vypadá to, že nezanechala nějakou hlubší ránu,“ konstatoval, a přitom se podíval na Hiromiho a Montyho, kteří právě přicházeli ke mně.
„Jak ti je?“ zeptal se Monty, jen co došel ke mně.
„Není to tak hrozný,“ usmál jsem se, ale hned očima hledal Kia.
„Kio? Jak je na tom?“ hned jsem vypálil otázku na Montyho, jak moc jsem se o něj bál.
Kioshi
Během chvíle jsme byli u Bossova sídla. Stály tu už tři auta a venku se pohybovalo dost lidí z ochranky. Jen co jsme vjeli dovnitř, okamžitě se zavřela brána.
„Hned jak tu přijede doktor Ayano Hazuki, okamžitě ho pustíte dovnitř, rozumíte? Nejspíš bude mít doprovod. Žádné zdržování s tím, že mi budete nejdříve volat! Kde je moje dcera?“
„Přijela jako první, pane, nebylo ji dobře, byla celá vyděšená, a tak ji lékař hned prohlédl a uložil,“ odpověděl ještě rychle tázaný.
Na víc Boss nečekal, a nařídil řidiči, aby najel až před vchod do domu. Nikdo nás nezdržoval, nekontroloval. Situace byla vážná a přijeli jsme s Bossem.
„Kde jsou ostatní?“ rozkřikl se hned na chodbě.
„Jsou v hlavním pokoji. Lékař je u mladého pana Hasegawa,“ přiběhla hned jedna ze služebných a ukázala na otevřené dveře na druhé straně chodby.
Na nic jsem nečekal. Okamžitě jsem přidal do kroku, a byl jsem tam jako první. Ani táta mi nestíhal.
Jen co jsem vešel, hned jsem ho viděl. Ležícího Ryu na sedačce a kolem něj další tři lidi.
„Kio už je tady,“ narovnal se Monty který se skláněl nad ním, a ukázal na mě.
„Jak je ti? Jsi moc zraněný? Ayano sem za chvilku přijede. Je to jen ta ruka? Co ostatní?“
Zastavil jsem se u sedačky, a když jsem Ryu viděl a vysypal na něj ty hloupé otázky, podlomily se mi nohy a já doklekl na podlahu vedle něj. Chytl jsem ho za dravou ruku a silně ji stiskl.
„Strašně jsem se o tebe bál. Vážně je to jen ruka?“ podíval jsem se na to kimono od krve.
Ryu
Zatím, co mě lékař ošetřoval, ostatní nade mnou stáli jako sudičky a dohlíželi na mé bezpečí. Otec už to nedal, a když už asi potřetí křikl na doktora, jestli má vůbec atestaci, ho lékař vykázal bokem.
Slyšel jsem Kia, a když jsem ho konečně uviděl, srdce se mi tak moc štěstím rozbušilo, že jsem nebyl schopen ho ovládat.
„Je… Je to jen ruka,“ přikývl jsem a pohladil ho po tváři, když se shýbal k mé zdravé ruce.
„Bude potřeba šití a nějaké léky na infekci, aby se nedostala, kam nemá, ale až si odpočine, bude to v pořádku,“ konstatoval lékař a vytáhl dezinfekci, aby aspoň na chvíli zastavil krvácení a viděl dobře na místo, které bude šít.
„A ty? Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?“ vrátil jsem mu jeho otázky, a trochu si ho přitáhl pro polibek, který jsem nyní potřeboval ze všeho nejvíc.
Kioshi
Chtěl jsem Ryu odpovědět, ale v tom jsem uslyšel, co říká táta. Hodil klíče od svého auta na stůl a vykročil ven z pokoje. V tuhle chvíli se choval jak velký šéf. Poručil, aby mu jeho auto přivezli před můj dům, a aby nás teď odvezli domů.
Máme odjet a hned?
Podíval jsem se na něj, a pak se můj pohled střetl s Montarovým. Oba, jak na povel, jsme vyběhli za tátou.
„Zůstanu tady…“
„Počkám na Ryu…“
Ozvali jsme se oba dva současně, když jsme tátu dohnali.
Táta to ale zamítl. Chtěl, abychom s ním jeli hned domů, jenže ani já a ani Monty jsme nesouhlasili s tak rychlým odjezdem. Nakonec rezignoval s tím, že mám s Ryu dojet co nejdříve. Přikývl jsem, protože víc jsem nestihl. Táta během chvilky seděl v autě a odjížděl pryč.
Znovu jsem se podíval na Montyho.
„Nevypadáš na to, že bys chtěl zítra odjet zpátky na farmu,“ reagoval jsem na tátovu informaci o jejich zítřejším odjezdu.
„To opravdu nechci. Mám už něco naplánované,“ pohlédl do domu. „Jdu za Hiro. Přijedu zítra ráno. Klíče mám.“
Pousmál jsem se, když jsem ho viděl a slyšel. Vypadá to, že měl táta pravdu, když říkal, že se Monty nejspíš zamiloval. Už jsem se chtěl taky vrátit za Ryu, když se ozvalo přijíždějící auto. Otočil jsem se právě ve chvíli, když z něho vyletěl Taishi jak velká voda a za ním Ayano. Oddychl jsem si. Věřil jsem Bossovu lékaři, že je dobrý, ale vlastní doktor je holt vlastní doktor.
„Kde je Ryu?“ zeptal se hned, jen co ke mně došel.
„Je vevnitř. Už je u něj doktor. Ale táta chtěl, aby ses na něj podíval. No, a já taky. Jsi ten nejlepší,“ ukázal jsem mu, kam má jít.
Ryu
Trochu jsem znervózněl, když jsem viděl Kiova tátu, jak odchází a oba bratry, jak za ním běží. Nechtěl jsem, aby mě nyní Kio opustil, potřeboval jsem ho.
„Nehýbejte se! Musím to dobře zašít, aby vám nepraskly stehy. Budou to jen tři, takže zas tak náchylné to nebude, ale musíte dnes odpočívat, ztratil jste dost krve,“ pokáral mě doktor a vpíchl nějaké anestetika, protože jsem tu ruku přestal cítit.
Pomalu, ale jistě začal šít. Možná za to mohlo to, že jsem dostal nějaké tišící léky, ale asi i to, že jsem viděl, jak se Kio vrací i s Ayanem. Ani jsem se nemusel rozhlížet, jestli je tu sám, protože si hned ke mně přisedl Taishi a objal mě tak, že se mi div nezamotala hlava.
„Jak ti je? Co se to sakra stalo? Jak?“ Stiskl jsem mu ruku, aby se uklidnil, hlavně když už pomalu startoval i táta, s kterým se ani neobtěžoval přivítat.
„Opatrně! Nehýbejte s ním prosím,“ udělal lékař poslední očko, a očistil ránu, aby tam nebyla nikde krev.
Zasprejoval to dezinfekcí a zalepil, aby to bylo v čistotě. Když uviděl Ayanu, jen se usmál a zvedl se, aby si mohl on přisednout.
„Podal jsem mu lokální narkózu a zašil. Když se nebude moc namáhat, tak léčba by měla být rychlá. Dál to nechám na vás, kolego,“ uklonil se a zamířil někam do chodby, odkud byl slyšet někdo z ochranky, který byl nejspíš postřelen také.
Kioshi
Ayano zkontroloval Ryu, a když viděl, že šití je perfektně udělané a jinak je Ryu v pohodě, vstal a zamířil za Montym. Zbytečně. Jak ho znám, i kdyby měl zlomenou ruku, tak Ayana pošle pryč. A nemýlil jsem se. Netrvalo dlouho a Ayano se vrátil k nám.
„Vysleč se, zkontroluji tě,“ postavil se přede mne.
„Aya-chan,“ zavrčel jsem na něho oslovením, které na něj používali máma s tátou. „Myslíš si, že budu dělat striptýz tady, kde je tolik lidí?“ ukázal jsem rukou kolem sebe. „Stačí, když mě prohlídneš doma, až se osprchuji.“
Nestyděl jsem se. Ale nějak jsem se v tomhle sídle necítil moc dobře, zvlášť, když tu byl Ryuův otec, a pořád se kolem nás někdo pohyboval. Bylo to tu jak na hlavním nádraží. A taky… Chtěl jsem, aby byl Ryu co nejdříve doma, se mnou, a v klidu.
„Dobře,“ povzdechl si Ayano. „Vydržte chvíli. Pomůžu kolegovi, a pak pojedeme. Taishi, nechoď ven. Zůstaň tady, ano?“
Bylo vidět, že i Ayano chápe vážnost situace a bylo mu jasné, že nejbezpečnější bude jeho miláček právě tady.
Posadil jsem se k Ryu. Sundal jsem si mikinu a přehodil jsem mu ji přes ramena, aby tu neseděl v tom rozhaleném, roztrženém a špinavém kimonu.
„Chceš se něčeho napít? Nemáš hlad?“ opatrně jsem ho objal zdravou rukou. „Víš,“ pousmál jsem se i přes to, že se na mě jeho táta díval trochu vražedným pohledem. „Teď jsme mrzáci oba dva. Budeme se skvěle doplňovat.“
Po očku jsme však stále sledoval jeho tátu a jeho bratra. Měl jsem pocit, jak by mě oba skenovali a snažili se na něco přijít. Ale kdo ví, na co… Možná jen normální žárlivost, že jim beru jejich cennou věc, a oni s tím nemůžou nic udělat.
Ještě víc jsem si majetnicky Ryu přitáhl k sobě…
Ryu
„To ano, oba jsme si to vybrali najednou,“ usmál jsem se a hlavu si opřel o jeho rameno.
I přes to všechno, mi bylo dobře. Kašlal jsem na to, že jsem byl postřelený, hlavně, když se nic nestalo Kiovi. Políbil jsem ho na tvář a užíval si to teplo, co z něj sálalo, a uklidňovalo mě. Když jsem se však podíval před sebe, tak dvě nasupené saně, nás pořád pozorovaly. Nebylo mi to moc příjemné, ale snažil jsem se udržet vážnou tvář, i když mě pobavilo, jak na Kia žárlí.
„Odjedeš pak se mnou Ryu? Doma mám ty nejlepší lékaře, a Ayano bude určitě dojíždět,“ zeptal se po chvíli otec, a já se na něj udiveně podíval.
„Ne! Bydlím a žiji s Kiem, rozhodně se nevrátím domů, dokud mě on nevyhodí. Miluji ho tati, mohl bys to respektovat?“ naštvaně jsem po něm vyjel, ale taky se hned zklidnil, když se mi zamotala hlava.
Kioshi
Čekal jsem s napětím, jak Ryu odpoví. Líbilo se mi, jak byl přímý a řekl svému otci pevným hlasem, že pojede se mnou.
„Ayano je můj dobrý přítel, známe se už strašně dlouho. Dalo by se říct, že je to náš rodinný přítel. Je součást rodiny. Takže počítám, že je mu jedno, jestli pojede k vám nebo k nám. Byl bych vám moc vděčný, kdybyste mi Ryu přenechal bez dalších podmínek,“ vstal jsem a poklonil se panu Hasegawa. „Prosím, přijměte mě. Mám vašeho syna opravdu rád. Miluji ho… A ještě jednou se omlouvám za to, že jsem vás udeřil.“
S úklonou jsem čekal, jak Ryuův otec odpoví. Opravdu jsem chtěl, aby se mnou žil, ale nechtěl jsem, aby mezi sebou měli rozepře. Věděl jsem, že i kdyby se oni dva udobřili, stejně by to neklapalo, kdyby mě jeho otec nepřijal. Postavil bych Ryu do nepříjemné role. Byl by mez dvěma válčícími stranami. Opravdu by to nedělalo dobrotu, a toho se chci vyvarovat, pokud chci s Ryu žít opravdu v klidu.
Ryu
Otec po Kiových slovech jen naštvaně mlasknul a potom se zvedl. Došel až ke Kioshimu a za bradu si ho přitáhl až ke své tváři. Upřeně se mu zahleděl do očí, a potom ho pustil, aby se mírně oddálil.
„Vím, že nejste špatný člověk, ale i přesto jsem si myslel, že Ryu jako jediný, ponese jméno mého rodu, když u Tai bylo jasné, že bude na chlapy. Jenže…“ promnul si bradu a potom pohlédl na Taishiho, který se právě naštvaně zavrtěl.
„Jeden lékař už mého syna změnil, proč to nenechat udělat i druhého, že? Už to, že se mi poprvé v životě Ryu postavil, svědčí o jeho změně. Dobře tedy, neříkám, že jsem to zcela přijal, ale budu to respektovat, to vám musí stačit,“ zamířil ke dveřím, kde na něj již čekala jeho ochranka.
„V neděli byste všichni mohli dojít na oběd, aby měla vaše maminka radost,“ ukázal na nás dva a Taie, aby bylo jasné, koho myslí, a potom odešel pryč do svého auta.
S úsměvem jsem se schoulil do Kiovy náruče a cítil, jak na mě dopadá únava. Musel jsem zavřít oči, jinak bych to asi nedal. Léky si vybíraly svou daň.
Kioshi
Musel jsem se hodně držet zpátky, když mě pan Hasegawa chytl za bradu. Ale neuhnul jsem pohledem. Díval jsem se mu do očí, a ten pohled říkal, že se Ryu nehodlám vzdát, i kdyby byl proti.
Když pak odešel, oddychnul jsem si, že se to obešlo bez nějakých scén.
Tak, to bychom měli.
„No to je teda výhra. Psychouš v rodině. Komu jsem, co udělal,“ prskal Taishi.
Jen jsem se po něm ohlédl, ale raději jsem mlčel. Nejspíš to bude boj i s ním. Má docela prořízlou pusu.
„Promiň, Ryu,“ dodal o něco tišeji, když si to uvědomil.
Objímal jsem Ryu a konečně jsem mohl říct, že je všechno na dobré cestě. Jen bychom se mohli odsud už dostat. Cítil jsem, že je unavený, podle toho, jak se o mně opíral.
„Tak jedeme,“ zavolal na nás Ayano, jako by mi četl myšlenky.
Ryu
Naštvaně jsem se podíval po Taishim, když jsem slyšel tu zmínku o psychoušovi, a on rázem pochopil, že přestřelil. Neměl jsem náladu na jeho protivné připomínky, chtěl jsem se dostat do své postele a odpočinout si vedle muže, kterého miluji.
„Chci jít domů,“ šeptnul jsem krátce předtím, než Ayano zavelel a my mohl odejít.
Vstal jsem, ale moje tělo bylo velmi slabé a moje kolena se ihned podlomila tak, že jsem si sedl zpátky na sedačku.
„Budeš mě muset nést, odpust“ pousmál jsem se na Kia a natáhl k němu ruce.
Jenže… Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že má stále sádru a mohlo by to být, pro něj bolestivé.
„Ach… Tvoje ruka. Řeknu Tai,“ nahl jsem se, abych na něj viděl, a ihned se usmál, když je viděl, jak jemně mu pohladil Ayano tvář.
Bylo tak hezké vidět, že oba bratři byli zamilovaní až po uši, a oba do doktorů.
Kioshi
„Zajímalo by mě, co ti to dali za prášky, že jsi tak grogy,“ pousmál jsem se, když mi Ryu skončil v náruči.
Podepřel jsem ho z jedné strany a Taishi z druhé, a pomalu jsme se vydali k autu. Nasedli jsme dozadu a Ayano s Taishim dopředu a hned jsme vyjeli. Nebylo nač se zdržovat. Jen jsem poslouchal Ayanovo brblání, co to jako mělo být. Že by měl Boss udělat pořádek mezi rodinami, a hlavně bez nějakých dalších mrtvol a zraněných. Chudák kolega, Bossův doktor teď bude mít plné ruce práce, asi mu nejspíš nabídne pomoc.
„Ryu, ještě ti to zkontroluji, než pojedeme domů,“ dodal ještě, když jsme šli nahoru do Kiova bytu. „A zítra zůstaneš doma. Nepojedeš do práce a ani k Bossovi. Vím, že k němu teď jezdíš,“ dodal ještě, když se na něj Ryu udiveně podíval. „Dám mu přes jeho doktora vědět, že jsi zraněný a potřebuješ si minimálně pár dní odpočinout.“
Vešli jsme do bytu, kde nás však, i po ohlášení, že jsme doma, přivítalo ticho.
„Půjdu s Ryu do ložnice,“ chytl ho Ayano s Taishim a zamířili do pokoje.
„Hned za tebou přijdu,“ políbil jsem Ryu, a přenechal ho doktorské péči.
Vyzul jsem se a hned jsem šel do kuchyně. Ale táta nebyl tam a ani v obýváku. Nakoukl jsem do jeho pokoje, ale ani tam nebyl.
„Tati?“ otevřel jsem dveře do pracovny.
Tam jsem ho našel. Seděl u pracovního stolu v křesle. Otočený k oknu, v jedné ruce skleničku v druhé flašku a díval se zamyšleně z okna.
„Tati? Jsi v pořádku?“ obešel jsem stůl a zastavil se vedle něj, aby mě vnímal. „Už jsme doma. Je tu i Ayano a Ryuův bratr Taishi. Řeknu Ayanovi, aby tě prohlédl, ano?“
„Není potřeba,“ konečně se na mě podíval. Nalil si do skleničky a pak flašku postavil na stůl.
„Nejsem zraněný, a jsem rád, že vy taky ne. Je mi líto, že Ryu…“ polkl na prázdno. „Nechci znovu zažít, že kvůli válce mezi rodinami Yakuzy, o někoho přijdu. Už ne…“
Ryu
Byl jsem už dost těmi prášky zblblý, takže jsem ani nevnímal cestu domů. Byl jsem rád, že mě nakonec Ayano s Tai odnesli na postel a já se mohl konečně pořádně natáhnout. Jak zdálky jsem slyšel, jak mi Ayano rozstřihává obvaz a kontroluje stehy, které byli trochu rozpálené.
„Vypadá to dobře, Ryu. Zatím žádný zánět. Ještě ti to natřu mastí a potom znovu převážu, aby to bylo v čistotě. Zítra tě přijedu zkontrolovat, ale večer si vezmeš prášky, co ti nechám na lince. Potom to ještě zopakuji Kiovi, aby to bylo zajištěno ze všech stran,“ usmál se a odhrnul mi vlasy z čela, které tam sklouzly, jak mi klesala hlava únavou po polštáři.
„Omlouvám se, jsem… unavený,“ řekl jsem a pohodlněji se uvelebil.
Ayano vše dokončil, a potom potichu odešel z pokoje. Slyšel jsem, jak si ke mně přisedá Tai a hladí mě po tváři.
„Jsem tak rád, že se ti nestalo nic horšího. Vážně je Boss nebezpečný. Nejezdi už k němu, prosím, mám o tebe strach. Ani nevíš, jak jsem šťastný za to, že máš někoho, koho tolik miluješ, jako já Ayana,“ musel jsem se pousmál, protože tyhle jeho slova byla v jeho podání trochu vtipná.
Ale… Můj malý bráška vyrostl pod rukami muže, který toho pro naši rodinu tolik udělal. Byl jsem hrdý…
Kioshi
„Tati“ popošel jsem před něj. „Co se vlastně mezi vámi stalo? Podle všeho to má souvislost i s mámou a Hiromim.“
„Promiň, Kio,“ nalil si táta další skleničku. „Ale nebudu o tom mluvit. Je to věc, která zůstane jen mezi mnou, mámou a Takeo. Tebe se to netýká. Nebudu ti bránit ve tvém vztahu s Ryu, ale chci, aby ses pokud možno vyhýbal Bossovi. Stačí, že je tam Monty. Už to se mi nelíbí,“ zamračil se táta a obsah skleničky vyprázdnil na jeden hlt.
Odložil ji na stůl, a pak se postavil. Pořádně si mě prohlédl a pak ukázal ke dveřím.
„Měl by ses osprchovat, a věci hned hoď do pračky. Jdu se podívat na Ryu a promluvit si s Ayanem.“
nečekal, až půjdu, a sám zamířil do mé ložnice.
Nejspíš z něj opravdu nic nedostanu. Ale s tou sprchou má pravdu. Byl jsem špinavý a na oblečení jsem měl fleky od Ryuovy krve.
Přesto jsem však i já zašel ještě do ložnice, abych se podíval na Ryu. Ležel na posteli a vedle něj seděl Taishi. Právě spolu hovořili, a když jsem vešel, oba na mě otočili hlavu.
„Půjdu se ještě osprchovat a udělám večeři. Budeš něco jíst? sklonil jsem se k Ryu a políbil ho na rty.
Ryu
Natáhl jsem ke Kiovi ruku, a ještě jednou jsi ho přitáhl pro dlouhý polibek. Musel jsem mu nějak dát najevo, jak moc ho miluji, a jak jsem se o něj bál. Slyšel jsem jen podrážděné zabručení Taishiho, kterého následně utišil polibek od Ayana. Musel jsem se usmát, jak Ayano reagoval, a myslím, že to bylo v tu chvíli o nejlepší. I když Tai Kia uznává, i přesto jako můj bratr, na něj žárlí, to nejde přehlédnout.
„Nejspíš usnu,“ šeptl jsem a víc se zachumlal do peřiny.
Slyšel jsem, jak na mě Tai mluví, a i to, jak Ayano něco řeší s Kiovým tátou, ale nedokázal jsem se víc soustředit, když se mi oči samovolně klížily, a já během chvíle usnul.
Kioshi
„Tak se dobře prospi. Stejně, i kdyby nebylo toho,“ jemně jsem se dotkl obvazu na Ryuovy ruce, „i tak jsi toho za celý týden udělal víc než dost.“
Ještě jednou jsem ho políbil a nechal ho spát. Nestihl jsem ani dojít ke dveřím, a on už byl v pánu. Vystrkal jsem všechny z pokoje ven.
„Taishi,“ chytl jsem Ryuova bratra opatrně za loket, aby se po mně hned neohnal. „Můžeš, prosím tě, začít chystat večeři a udělat čaj? Všechno najdeš v kuchyni nebo v komoře. A neboj, není to jak u Ayany. Kuchyň opravdu používám.“
Taishi se prvně zamračil, když jsem ho zastavil, ale pak se usmál u poznámky na Ayanovu kuchyň. Přikývl a rovnou zamířil do kuchyně.
„Já se rychle osprchuji, a pak ti pomůžu. Udělej, co chceš, já se potom jen přidám.“
Vytáhl jsem si čisté oblečení a během chvilky jsem stál pod sprchou. Opravdu jsem se s ničím nezdržoval. Rychle jsem se umyl, aby Tai nedělal celou večeři sám. Když jsem se šel podívat na Ryu, táta s Ayanem stále o něčem diskutovali, a z kuchyně bylo slyšet cinkání nádobí.
V ložnici jsem zatáhl závěsy, aby Ryu opravdu nic nerušilo. Na moment jsem si k němu ještě přisedl a díval se na něj, jak spí. Jak se mu chvějí víčka, jak pravidelně oddechuje… Konečky prstů jsem mu stáhl vlasy z čela a opatrně, abych ho neprobudil, jsem ho políbil.
„Dobrou noc, Ryu,“ zašeptal jsem.
Jsem tak rád, že se mu nestalo nic vážnějšího. Nevím, co bych dělal. Našel jsem někoho, na kom mi hodně záleží, a náš vztah je stále na začátku, ale přesto silný. Kdyby se mu něco stalo, nejspíš bych se stal svým vlastním pacientem… Tak moc jsem se do něj zamiloval.
Ryu
Instinktivně jsem i během spánku přitáhl tu hřejivou ruku blíž k sobě a políbil ji. Poznal bych to teplo všude, a ani bych ho nemusel vidět… Jen on se mě takhle dotýká… Jen on je pro mě celý svět, který si nikým nenechám vzít. Kdyby se mu dnes něco stalo, neuměl bych to asi vstřebat, nedej bože, kdyby umřel… Nepochybuji o tom, že bych šel brzy za ním, jako moc by mi chyběl. Je to tak úžasný člověk, a já jsem tolik rád, že jsem ho mohl poznat. Tolik ho miluji… Tolik…
Zavrtěl jsem se pod peřinou a trochu se popošoupnul, aby si mohl na chvíli ke mně přilehnout.
„Jen chvíli, prosím…“ šeptl jsem, ale nemohl jsem únavou rozlepit oči, jen jsem trochu nadzvedl peřinu a čekal, až si lehne.