Ryu
Haruna Kia poslouchal a na jeho tváři se postupně měnily dost výmluvné výrazy. Nevěděl jsem, jestli mu Haruna chce ublížit, nebo rovnou zabít. Prosil jsem jen o jedinou věc, a ani tu nemohl udělat. Tady není ve své ordinaci, kde může svým pacientům cokoliv říct, tady je na půdě yakuza, kde ho může kdokoliv zastřelit.
Povzdechl jsem si a prudce mu zatahal za rukáv, aby už přestal, když jsem viděl Harunova řidiče, jak sahá po zbrani.
„Ha ha ha, stejný jak Charlie, ani jedno procento sebezáchovy. Chceš chytit kulku do hlavy? Opravdu byste se měli naučit mluvit s někým, jako jsme my," rukou stáhl tomu muži zbraň dolů.
„Nemá cenu mi vyhrožovat, je jedno, kolik je tu svědků, vždy by mi to prošlo. Jsme tu mnohem déle, než jakýkoliv váš rod. Dobře teda, protože už s jednou horkou hlavou mám osobní záležitosti, tobě to taky projde," pousmál se a ukázal na naše oblečení.
„Přijedu zítra odpoledne, ale určitě jeď ty, tvůj otec by nebyl dobrý nápad, pokud víš, co tím myslím," mávl rukou a nastoupil do auta.
Bez dalších řečí odjel pryč. Jen jsem stál a díval se na Kia.
„Mohl bys aspoň jednou poslouchat, co ti říkám. Do teď jsi byl z toho venku, teď už ne. Nechtěl jsem to takhle, víš? Bojím se o tebe a ty se vědomě vystavuješ nebezpečí. Oni nemají zábrany a ani hranice, sakra," začal jsem se chvět a z očí mi padaly slzy, jak jsem se bál.
Bál jsem se o něj, prostě nevěděl, jak to u nás chodí a přesto si pustil pusu na špacír. Mohli jsme tu oba umřít.
Kioshi
Poslouchal jsem, co mi říká Haruna, a myslel jsem si o tom své. Kdybych ho tak vážně moc štval, jak říká, a kdyby i ostatní bylo, jak říká, vůbec by nemluvil a rovnou by mě na místě odstřelil. Yakuza je Yakuza. Beru je vážně, to jo… ale časy se mění. Už to není tak jak kdysi, kdy se beztrestně někomu usekla hlava, či se rozčtvrtil. A navíc…nejsme na divokém západě. Pořád je to jen o lidech…
Otočil jsem se na Ryu. Vyslechl jsem si i jeho, setřel jsem mu slzy a pak mu konečně odpověděl.
„Říká, že bych tě mohl aspoň jednou poslouchat? Promiň, Ryu, ale kolikrát jsi mě na něco upozorňoval, že to takhle říkáš? Víš, klidně se na mě můžeš zlobit, ale pokud se chceš takhle dál chovat, bylo všechno tvé snažení zbytečné. Brzy budeš zpátky takový, jaký jsi byl, když jsi jel k nám na farmu. Jdeme domů.“
Popostrčil jsem Ryu k baráku.
Od té chvíle jsem nepromluvil. Neměl jsem proč. Bojí se o mně? Prosím, já se o něj taky bál, a proto jsem s ním šel, yakuza ne-yakuza. Zatím mě nic nepřesvědčilo, že se chci stát její součástí. Nic. Jedině Ryu tady je ten, koho miluji. To je vše. Neodsuzuji je, ale taky nepřijmu tenhle přístup. Nejsem Ayano, který v tomhle vyrostl. Muselo by se stát opravdu něco velkého, aby mě to přesvědčilo, se k nim přidat. Budu akceptovat Hasegawovy jako Ryuovu rodinu, ale to je vše. Zatím nemám důvod smýšlet jinak. Po tomhle určitě ne…
Ryu
Nevím proč, ale měl jsem opět pocit, že se na mě za něco hněvá. Jen jsem ho chtěl ochránit a netahat ho do těchto věcí, ale když tímto způsobem mluvil s Harunou a podle jeho slov, je jasné, že se mu líbí. Jenže… Jak se něco líbí člověku, jako je on, je to problém. Bude ho chtít dostat k sobě. Pokud si pamatuji, takto schopného psychiatra nemají a určitě by dali hodně za to, aby někdo mluvil s jejich muži. Najednou jsem měl ještě větší strach než kdy předtím. Šlo o to, že dřív jsem se staral jen a pouze o Taishiho, a ten k yakuze patří, ale Kioshi… Byl pro mě nové území, kde jsem se neuměl pohybovat.
Hned v předsíni jsme odložil mikinu na věšák a body úhledně upravil před schod u botníku. Ještě jsem pro jistotu znovu zamkl dveře, a potom se vydal ke sporáku, abych dodělal to jídlo, ve kterém nás vyrušili. Nandal jsem to do mističek a poskládal na stůl tak, abychom si mohli vybírat na co budeme mít chuť. Ještě jsem nakrájel nějaké ovoce a přiložil to k tomu, aby to bylo pestřejší.
„Najíme se, prosím“ pousmál jsem se a snažil se trochu odlehčit situaci, i když to asi bylo zbytečné.
Kio nemluvil, což znamenalo jediné, byl vážně na mě naštvaný. Popravdě jsem nevěděl, jak se mám chovat v přítomnosti tahového doktora. Neustále se mi zdálo, že mi vidí až do krku, a podle toho se chová. Když jsem v nebezpečí, tak nastaví svou kůži a dává jasně najevo, že má nade mnou převahu… Byl opravdu případ ideálního muže, jenže v našem světě, a to byl ten problém, tam bylo jen velmi málo něčeho hezkého.
„Omlouvám se, pokud jsem řekl něco, co tě urazilo, mrzelo by mě to. Jen… Opravdu se bojím toho, že ses v tuhle chvíli až příliš zalíbil Harunovi a to je to nejhorší, co se mohlo stát,“ povzdechl jsem si a posadil se ke stolu.
Kioshi
Přemýšlel jsem nad tím, jak to zítra bude. Vzhledem k tomu, že Haruna chce pro nás přijet odpoledne, tak už bude velká pravděpodobnost, že bude doma už táta i Montaro. A táta mě zřejmě nebude chtít pustit. Ale snad to projde v klidu. Uvidíme. Mlčky jsem se usadil k večeři a jedl jsem, dokud Ryu nepromluvil.
Zvedl jsem k němu hlavu a čekal až domluví. Spolkl jsem sousto a odložil hůlky.
„Neurazilo mě nic. Jen trochu mi to přišlo zvláštní, protože jsi to řekl tak, že jsem měl pocit, jako bych byl hloupý a nevěděl, jak se mám chovat. Nešlo o to, že nevím, jak to u vás chodí, že bych měl mlčet. Ale o to, že v tu danou chvíli jsem to tak prostě cítil a i přesto, jak ty se k tomu stavíš, tak já na to mám svůj názor. Chceš vědět, jak jsem právě tebe v tu danou chvíli viděl a jak jsem viděl sebe?“
Ryu
„Viděl jsi mě jako svou slabinu a tou i jsem. Omlouvám se, že ti způsobuji nepříjemnosti a tahám tě do těchto nepříjemných věcí. Vyrůstal jsem v tom, vím celou svou duší, jak se mám chovat, nebo co dělat, když jsem s nimi. Otec to do mě přímo vtloukal dnem i nocí, a já se nebránil. Nevím, jestli tuhle svoji stránku dokážu změnit a tím nebýt takový, jako předtím. Nevím, jak se mám chovat, když si se mnou a já čelím něčemu takovému. Nevím, jak moc silný jsem. Tohle všechno jen proto, že jsem to nikdy nezkusil. Neustále se cítím slabý a jen těžko hledám sílu postavit se jim. Dřív… Ne… Bojím se o tebe, a to je moje slabina. Chápu, že ses musel cítit mnou ponížený, když jsem se takto choval, ale já… Opravdu jim nedělá problém nás oba oddělat, a to je pravda,“ odložil jsem hůlky a došel k němu.
„Jediné, o čem jsem naprosto přesvědčený a jistý, jsou city, které k tobě mám, a jak moc tě miluji. Prosím, nebuď na mě naštvaný, ale já neumím správně jednat, nikdy jsem neměl vztah a ten jeden… Vážně se omlouvám za vše, odpusť mi,“ díval jsem se upřeně do jeho očí, aby věděl, že to myslím zcela vážně.
Necítí, že tím, jak mě vidí, mi taky ubližuje a že tady nejsem jeho pacient a on můj doktor? Nevnímá to, jak moc ho miluji, a proto se o něj bojím? Copak mě nevidí?
Bolelo mě to a já cítil, jak opět brečím. Poslední dobou se tohle se mnou stávalo pořád, jak kdyby někdo spustil stavidla a já nebyl schopen to zastavit. Nejspíš to bylo i láskou, která těžce zasáhla mé srdce.
Kioshi
Pozorně jsem si Ryu vyslechl. Rozhodně jsem nepočítal s tím, že se rozmluví až tak moc, a tím mě mile překvapil. Ne, jen tím, kolik toho řekl, ale i to, co řekl. Dostal to ze sebe, stejně jako já mu před chvílí řekl, jak se cítím.
„Jsem rád, že jsi mi to všechno řekl,“ konečně jsem se pousmál. „Tvůj otec to s tebou myslel dobře, ale vzal to za špatný konec. Chtěl, abys byl silný a uměl ses problémům postavit a nenechat s sebou vláčet, kam jiní ukážou prstem. Ale je to i hodně o tobě, Ryu. Ano, viděl jsem tě jako slabý článek yakuzy. I kdybys měl vyšší postavení, než právě máš, nebyl byl dobrý vůdce.“
Chytl jsem Ryu za ruce a pootočil jsem si ho víc k sobě.
„Sebe jsem viděl v tom momentě tam, kde jsi byl ty. I když jsem Harunovi ukázal, že se mnou nebude mávat, jak si usmyslí, tak kdyby byl přítomen tomu, co jsi mi potom řekl, postavilo by mě to na stejné místo jako tebe. Ale ne, nezlobím se na tebe. Takový prostě jsi, ale musíš se naučit brát věci jinak. Být silnější, a není to o tom, kolik rozdáš ran. Někdy slova, postoj, odhodlanost, názor je silnější daleko víc, než dostat pěstí do obličeje.“
Pustil jsem jeho ruce a postavil jsem se. Chtěl jsem mu setřít ty slzy, ale neudělal jsem to. Je to něco, s čím se musí poprat sám.
„Taky tě miluji, Ryu, a neboj, opravdu nejsem naštvaný. Naštvaný jsem byl, když jsem udeřil tvého otce,“ krátce jsem se zasmál, když jsem si tu scénu zpětně vybavil. „Pojď, něco ti ukážu.“
Chytl jsem ho za ruku a odvedl jsem ho do své pracovny. Zastavil jsem se před knihovnou, plnou knih a rukou na ně ukázal.
„Ono je těžké se změnit okamžitě. Něco jde postupně, něco rychleji, něco vůbec. Záleží od člověka. Ale změníš se jen tehdy, když sám budeš chtít. Kdybych ti to řekl já, nebylo by to objektivní, protože by to bylo hodně osobní… Pokud budeš mít zájem, můžeš si tyhle knihy přečíst. A tohle ti může pomoct si hodně věcí uvědomit. Je dobré začít od těch, co jsou až u okna,“ potáhl jsem ho k oknu a ukázal na první řadu knih. „Mám je seřazené podle stupně náročnosti. Tamty,“ ukázal jsem na druhou stranu, „ty jsou už pro studium, hodně odborné, takže ty vynechat. Jen by tě zmátly. Tak pokud budeš mít čas a chuť, kdykoliv si je můžeš vzít a přečíst si je.“
Ryu
Čekal jsem, že mě znovu obejme a dá mi ten pocit bezpečí, který jsem u něj vždy našel. Jenže… Místo toho mi ukázal knihy a dal mi tím vlastně najevo, že se změnit mám. Nevěděl jsem proč, ale nějak mě to bolelo. Jak kdybych se mu nelíbil takový, jaký jsem. Asi…
Začíná mě mít dost a přepočítal se s tím, že si mě sem vzal? Byl jsem z toho trochu zmatený. Pohledem jsem přejel po knihách a potom se podíval na Kia. Moje city se nezměnily, ale co ty jeho? Toužil mě tolik změnit?
„Rozumím, děkuji. Jen… Jakého mě chce každý mít? Já nestačím? To jsem tolik nevhodný pro oba světy?“ poděkoval jsem a vyšel ven z pokoje.
Nemohl jsem tam dál být, ne v tuhle chvíli. Chtěl jsem být sám a nějak si to urovnat v hlavě. Cestou jsem si utíral slzy z tváře, protože jsem už dál před ním nechtěl vypadat uboze, a nějak cítil, jak se mi svírá srdce. Tak moc jsem byl zase v těch sračkách, z kterých jsem se jen stěží dostal. Vběhl jsem do pokoje a zalezl pod peřinu, aby na mě nebylo vidět. Bylo to hrozné… Tak moc bolestivé… Tak ponižující… Nejhorší na tom bylo to, že si to o mě myslel i on.
Kioshi
Ryu utekl do pokoje, aniž by si počkal na odpověď. Nechal jsem ho být, i když jsem měl chuť jít za ním, aby se necítil tak špatně. Vím, že jsem byl k němu tvrdší, ale tohle nebylo něco, co by zavinil někdo jiný, jako v případě Jomeie. Tohle je něco, co si Ryu sám tvoří…
Zašel jsem do kuchyně, abych pouklízel. Co se nesnědlo, to jsem zabalil a nechal pro případ, že bychom měli ještě hlad. Je pravda, že jsme toho moc nesnědli.
Ještě jsem zašel nachystat další dva pokoje pro tátu a pro Montara, aby měli pohodí a nemusel jsem to dělat druhý den. Kdo ví, jestli bych měl ráno chuť povlíkat postel.
Osprchovaný jsem byl a nikde jsme nebyli, tak jsem si ještě zašel jen umýt zuby, svlékl jsem se a nechal si jen yukatu. Než jsem to všechno udělal, čas celkem pokročil. Vzal jsem si ještě léky, všude jsem pozhasínal a pak už zamířil do ložnice.
„Neschovávej se pod peřinou. Před svými problémy tak neutečeš, Ryu,“ posadil jsem se na postel a položil jsem ruku na místo, kde měl rameno. „Odešel jsi a nepočkal sis na odpověď. Ale možná si ji už pod tou dekou našel, co?“ pousmál jsem se, i když to nemohl vidět, jak byl celý zachumlaný.
„Ptal ses, jakého tě chce každý mít… Proč? Chceš být takový, abys vyhovoval všem, budeš tancovat, jak ostatní budou pískat, nebo chceš být svůj, ale silnější a ukázat, že za něco stojíš? Miluji tě, Ryu. Zamiloval jsem si tě milého a hodného, krásného a uctivého k ostatním. Takového tě miluji. Ale to nemá nic společného s tím, že také musíš ukázat svou rozhodnost na správném místě a netahat sebou dolů další, když se bojíš.“
Položil jsem se vedle něj. Přetáhl jsem přes sebe peřinu, a jednu ruku a jednu nohu jsem přehodil přes něj, abych mu mohl být aspoň takhle blíž.
„Kdybys měl hlad, jídlo je přikryté a zabalené, tak si klidně můžeš potom dát,“ naklonil jsem se k němu a dal pusu na peřinu v místě, kde měl hlavu.
Ryu
Slyšel jsem, co mi říká… Věděl jsem, co tím myslel, ale pořád tu bylo to, že mě chtěl i přesto všechno změnit. Abych byl jistý? A jak to mohlo být možné, když jsem ani v tuhle chvíli neměl jeho podporu?
„Hmmm… Abych byl rozhodný… Dobře tedy… Zítra půjdu do sídla sám, moji démoni jsou moji, ne? Já právě nechci být takový, jakého mě ostatní chtějí mít, ale nenapadlo tě, že je pro mě třeba ještě stále na vše brzo? Že se teprve se vším, a hlavně s novým já srovnávám? Jomei mě změnil… Potom ty… Je to jen pár týdnů a já se musel srovnat s tolika věcmi, třeba i tvojí nehodou, že je to na mě moc.“
Polkl jsem, ale šlo to těžko, jak jsem měl sucho v krku a nechtělo se mi o tom mluvit.
„Chtěl jsi slyšet, jak se cítím já? Jinak… A jediné, co jsem potřeboval, bylo tvoje objetí a ne štos knih. Promiň, ale dnes už o tom mluvit nechci a ani se pitvat v bolesti, která ještě nedávno byla součástí mého života. Jak jsem řekl, jediné, v čem nejsem zmatený a naprosto jistý, je moje láska k tobě,“ nadechl jsem se, a ještě víc se zachumlal do peřiny, aby mi nebyl vidět ani nos.
Kioshi
„Proč jsi čekal objetí? Nikdo ti neublížil, Ryu. To, že ses rozplakal, bylo tvé rozhodnutí, a kdybych tě objal poté, co jsem ti řekl, pak by to nemělo vůbec smysl. Vím, že je to jen chvíle, co se všechno stalo, nemusíš mi připomínat ani tu nehodu. Abych byl upřímný, moc se to zrovna nehodilo. Taky mám své, co mě mrzí, co se mi nelíbí a co mě bolí. Taky jsem se o tebe strachoval. A ne jednou.“
Vstal jsem z postele.
„Myslel jsem, že je lepší upřímnost, než tě neustále hladit a utěšovat, když necítím, že je to potřeba. Nikam by ses nepohnul. Je zbytečné ti něco říkat za dva měsíce. Stalo se to teď, pak by to už nemělo smysl. Ano, srovnáváš se se svým novým já, ale nech druhé, aby ti měli možnost říct, když děláš něco špatně. Nikdo po tobě nekřičí, nikdo tě nebije. Myslel jsem to dobře, Ryu. Ale víš, zřejmě nejsem dobrý v odhadování lidí. Táta měl možná pravdu. Měl bych vrátit licenci a vrátit se zpátky na farmu. Nebudu tě rušit,“ zadíval jsem se, jak se ještě víc zmotal do peřiny, což pro mne znamenalo, že se mnou nechce mluvit.
„Budu spát vedle. Dobrou noc,“ pohladil jsem ještě peřinu, pod kterou se schovával.
Zhasl jsem a odešel z ložnice. Vzal jsem si deku a polštář z druhého pokoje a pak si šel lehnout na gauč do obýváku. Mrzelo mě, že to takhle dopadlo. Ano, mám rád Ryu, který je laskavý, milý a hodný, přesně tak jak jsem mu řekl. Nelíbilo by se mi, kdyby byl třeba jako jeho bratr. Ale pokud by se nepohnul dál, pokud by mu nikdo nedal najevo, co dělá špatně, brzy by skončil ve své propasti a jako pacient některého z mých kolegů. Všechno, co se týká yakuzy a možná i normálního života, by ho smetlo. Možná by se našel další Jomei, protože tihle si umí najít slabý článek a pak pěkně zaútočit. A já se nechci dívat, jak ho to ničí. Nechci jednou stát u jeho hrobu a říkat si, že jsem neudělal nic proto, abych ho ochránil… Nechci o něj přijít…
Ryu
Vím, že to, co říká, je všechno pravda, a že se zarytě držím toho, co znám. Je problém se pohnout dopředu, když jsem nikdy neměl někoho, kdo by mi v tom pomohl. Vím a cítím, jak moc mě miluje, protože to k němu cítím i já, ale… Pochybnosti jsou lidské a já lidská bytost jsem. Jak moc musím zesílit, abych byl schopen postavit se po jeho boku a nedělat mu ostudu? Co po mě vlastně chce? Nechce, abych se měnil podle ostatních, ale ukazuje mi, že se změnit musím. Velmi těžké břemeno hodil na mou hruď a odešel z pokoje. Byl jsem sám… Tak jako celý svůj život a bolelo to.
Nebyla to malá bolest, ale taková, co vás žere zevnitř a vy myslíte, že zešílíte. Kdybych mohl utéct, utekl bych, ale to mi nedovolovalo moje srce a už vůbec ne můj mozek. Nechtěl jsem ho ztratit nějakou neopratrností, která by nás rozdělila. Ale musel jsem mu říct i to, co se mu nelíbí.
Ta věta, ve které vlastně nastínil to, že mě mlátili a křičeli na mě, byla jak kudla do zad. Určitě to tak nemyslel, ale vyznělo mi to tak.
Nemohl jsem spát a nejspíš by to ani nešlo. Díval jsem se o stěny pokoje a přemýšlel nad tímhle vším. Odešel jsem s ním od rodiny a to poté, co jsme spolu byli daleko od civilizace, a vlastně se pořádně neznali. Co když jsem jen nějaké jeho snové já, které se najednou rozplynulo, když mě dnes viděl jednat s Yakuzou?
Ležel jsem, ale čas nejspíš letěl jak zblázněný, když jsem si vybavoval vzpomínky na naše první setkání, políbení, obětí, milování… Nakonec jsem se zvedl z postele, ale zůstal zabalený v peřině. Došel jsem do obyváku a zůstal stát u gauče. Díval jsem se na jeho spící tvář a pomalu si sedal na zem. Hlavu jsem si opřel o jeho ruku a prsty propletl s těmi jeho.
„Už bez tebe nemůžu být…“ zašeptal jsem do ticha místnosti.
Kioshi
Několikrát jsem se zvedl, že půjdu zpátky do ložnice, ale nakonec jsem se vrátil zpátky na gauč. Nechtěl se na mě ani podívat. Mrzelo mě to, ale vnucovat jsem se nechtěl, zvláště, když jsem mu už svým skoro objetím přes peřinu naznačil, že chci u něj být. Ale zřejmě nebyl schopen přijmout to, co jsem mu řekl. Těžko se mi s ním mluví jako člověk. Mám pocit, že ve mně pořád bude vidět psychologa.
Ty knihy... Nejsou o tom, jak se ze dne na den změnit. Jsou o tom, jací jsme, co bychom mohli udělat proto, aby se nám žilo lépe. A je už na každém, jak si to přebere. Někomu pomůžou v sebe uvědomění, někdo ji zavře a zapomene. A například Dale Carnegie v tomto případě je jeden z neuznávanějších zahraničních autorů, kterého knihy byly vydané v milionových výtiscích a 38 světových jazycích.
Proč vlastně teď myslím na knihy? Už vím. Chtěl jsem pomoct, ale zřejmě tohle nebyl správný způsob.
Zřejmě se k tomu musím postavit jinak.
I přesto, že jsem měl hlavu plnou Ryua, nakonec jsem usnul, hledíc do černé obrazovky vypnuté televize. Jako bych se v té černotě snažil přijít na odpověď.
Probudila mě bolest ruky. Překvapivě té zdravé. Chtěl jsem zahýbat prsty, ale něco mě zastavilo. Když jsem otevřel oči, hleděl jsem přímo na Ryuovu hlavu. Měl ji položenou na kraji gauče, a jednou rukou držel tu moji. Opatrně jsem se vyprostil z držení a vstal jsem. Venku začínalo svítat, ale Ryu tvrdě spal. Nejspíš bude pěkně polámaný. Kdo ví, jak dlouho na té zemi sedí. Opatrně jsem ho podebral do náruče a položil na gauč místo mě. I když byl zabalený v peřině, ještě jsem pro jistotu přes něj přehodil i moji. Na zemi je chladno a chtěl jsem, aby se víc zahřál.
Zašel jsem si na toaletu a na rychlo se osprchovat. Vzhledem k tomu, že již bylo dost vidno, a počítal jsem s tím, že se Ryu každou chvíli vzbudí, začal jsem připravovat snídani. Dobrý čaj a teplá snídaně mu po té probdělé noci přijde vhod.
Ryu
Probudil jsem se a chvíli se kolem sebe rozhlížel, než jsem se zorientoval, kde to vlastně jsem. Podíval jsem se ke kuchyni a viděl, jak Kio něco připravuje, krásně to z tama vonělo.
Zvedl jsem se a zůstal zabalený v jedné z peřin, protože mi byla zima. Došel jsem k němu a zezadu ho objal, abych cítil jeho teplo.
„Omlouvám se. Jen... Jsi první člověk, ke kterému jsem tolik otevřený. Nechci si to u tebe zkazit, ale chci ti taky říkat, co cítím. Naprosto ti věřím, jen... Je těžké přijmout fakt, že se mám změnit a slyšet od tebe, jak slabý jsem. Naučil jsem se přizpůsobovat a zavřel se ve svém světě, po tolika letech ho opouštět není lehké. Proto..." víc jsem se na něj natiskl.
„Nechej mě prosím jít dnes samotného. Nechci tě tahat do věcí Yakuzy. Čím jsi od toho pekla dál, tím lepší. Moc tě miluji a včerejšek mě mrzí."
Kioshi
Byl jsem tak zabraný do přípravy snídaně, že jsem ani nepostřehl, že se Ryu probudil. Až teprve když mě objaly jeho ruce, jsem ho zaregistroval. Málem mi vypadl nůž z ruky, jak jsem se lekl.
Odložil jsem ho a otočil jsem se k Ryu.
„Je dobře, že jsi otevřený a upřímný. To já jsem také, ale nejspíš jsem na tebe moc tlačil. Promiň mi to,“ objal jsem ho tak, že jsem ho ještě víc zamotal do té peřiny. „Jestli nechceš, nepojedu tam. Jen nevím, jak se bude na to tvářit táta, až přijede a zjistí, že chceš jet sám. Ale to se nějak vyřeší…“
Pomalu jsem Ryu tlačil kuchyní do obýváku a pak na chodbu. Před dveřmi koupelny jsem z něj stáhnul peřinu a nasměroval jsem ho ke sprše.
„Zahřej se pod teplu vodou, než bude snídaně. Dneska budu vařit já. Ty se prostě jen nechej rozmazlovat, ano?“ sklonil jsem se, abych ho políbil.
Ryu
„Pro nás oba bude lepší, abych šel sám. Pro tebe, abys nebyl vtažen do mého světa, který se ti tolik nelíbí, a pro mě, abych se tomu postavil sám. Mluvit s Bossem je úplně jiné než třeba s mým otcem, musíš znát různé potřebné rituály a chování podle požadavků. Tak si nemůžu hrát na to, že mám svoje vlastní já. Jde i o jméno mé rodiny. A hlavně… Nechci tě do toho tahat, a to jsem řekl i na začátku.“
Pousmál jsem se, když mě jako malého nasměroval ke koupelně a řekl, že mě bude rozmazlovat. Políbil jsem ho a objal tak, že jsem se na jeho tělo nalepil tím svým.
„Dobře… Jen… Mohl bys… Mě potom trochu rozmazlit i v po… v… posteli?“ zrudnul jsem jako rajče, ještě jednou ho políbil a zalezl o koupelny tak rychle, že by mě nestihl ani blesk.
Tak trapné, ale chtěl jsem ho cítit všude na svém těle. Ta oddělená noc pro mě byla peklem a já před tím vším, co mě čekalo, chtěl mít dost sil, které mi mohl dát jen on svou láskou. Svlékl jsem se a zalezl pod sprchu, z které tekla tak příjemně teplá voda, že mě hřála i na duši.
Kioshi
Už jsem otvíral pusu, že mu řeknu, že je rozdíl hrát si na své já anebo respektovat tradice. Ale raději jsem ztichl, protože by to vedlo jen k dalším nedorozuměním.
„Nebudu ti bránit v tom, abys šel sám, to jsem ti už řekl. A jestli chceš, tak tě budu rozmazlovat kdekoliv budeš chtít,“ plácl jsme ho ještě po zadku, než úplně zaplul pod sprchu.
Vrátil jsem se do kuchyně, abych dochystal snídani. Usoudil jsem, že nedojedená večeře by nebyla ten nejlepší nápad. Jen by připomněla včerejšek. Co šlo, jsem zamrazil a zbytek vyhodil.
Za chvíli se už stůl začal plnit jídlem. Snažil jsem se, aby byla snídaně co nejlepší a spravila Ryu náladu.
Byl jsem brzy hotový, protože jsem měl snídani zpola uvařenou už když se Ryu vzbudil. Tak jsem si ještě zkrátil chvilku tím, že jsem si sednul v obýváku a zapnul notebook, abych se poohlídnul po tom, co jsem teď potřeboval nejvíce vědět…
Ryu
Docela jsem si tu sprchu užíval a pořádně se prohřál, protože ta noc na zemi, byla opravdu chladná.
Osušil jsem se zabalil jen do ručníku, abych mohl následně přeběhnout o pokoje a převléct se. Protože bylo podle všeho brzké ráno, tak jsem si vzal pouze trenýrky a dlouhé tričko, svým způsobem jsem chtěl trochu provokovat, protože jsem chtěl na vše, co se včera stalo, zapomenout. A… Toužil jsem potom, aby i Kio věděl, jak moc po něm každý den toužím a že ho moc miluji.
Došel jsem ke stolu, kde to už vážně krásně vonělo i vypadalo a usedl si k němu.
„To je nádhera. Děkuji…“ usmál jsem se a čekal, až Kio přijde ke stolu za mnou.
Kioshi
Když Ryu kolem mne prošel, zavonělo to příjemně sprchovým gelem. Zvedl jsem hlavu od notebooku a díval jsem se, jak prochází do kuchyně ve svém triku. Pozoroval jsem jeho tvary, které se pod ním pěkně rýsovaly a měl jsem chuť vstát a zasunout ruku pod to triko.
Zaklapl jsem notebook a zvedl se, abych se usadil u stolu.
„Dobrou chuť,“ vzal jsem hůlky do ruky a pustil se do jídla. „Udělal jsem čaj, ale i kávu, pokud budeš mít chuť,“ ukázal jsem na konvice, z kterých se kouřilo.
Je pravda, že jsem spíš celou tu dobu přemýšlel nad tím, jak to bude vypadat odpoledne. Opravdu jsem z toho měl obavu, a hlavně z toho, co řekne táta. Nejen to, že se dozví, že jsme byli venku, ale i to, že Ryu bude chtít jet sám. Je mi jasné, že mu to zakazovat nebude, protože ví, že nemůže zasahovat do jeho soukromí, ale i tak jsem se obával o to, aby neměl nějaký zbytečný proslov, nebo neřekl něco, co by Ryu mohlo připomenout včerejší večer.
Ryu
Pomalu jsem začal jíst a opravdu jsem si užíval každé sousto. Bavilo mě být takhle rozmazlovaný, bylo to jiné… Ne jak od služebnictva, udělal to někdo, koho miluji.
„Je to moc dobré,“ pochválil jsem jídlo a nalil si kávu, do které jsem dal mléko.
Dál jsem jedl a popíjel ještě teplý nápoj, takové klidné a hezké ráno, po prožité večerní bouři. Nejspíš to nebyla naše poslední hádka, než se spolu naučíme žít, ale rozhodně zanechala ve vzduchu ten pach pochybnosti.
Dojel jsem a vše po sobě uklidil do myčky. Protáhl jsem se, ale záda mě velmi bolela, asi jak jsem se krčil na zemi u jeho ruky.
„Půjdu do pokoje, přijdeš za mnou? Zatím se trochu protáhnu, bolí mě záda,“ promnul jsem si krk a vydal se do pokoje.
Snažil jsem se trochu provokovat i chůzí, ale nevěděl jsem, jestli potom všem mu připadám ještě pěkný a co teprve poté, co mě potetují?
Kioshi
Chtěl jsem taky uklidit nádobí, když mi v telefonu pípla sms. Mrknul jsem na ni a telefon zas zavřel. Nádobí počká… Táta ohlásil příchod za půl hodiny…
Na nic jsem nečekal a zamířil za Ryu do ložnice.
„Vypadal jsi nádherně, když ses tak přede mnou procházel. Hmmm… že by provokace?“ zastavil jsem se u postele. „Svlékni se, a lehni si na břicho, promasíruji ti aspoň trochu záda.“
Stáhl jsem si tepláky a sedl si na postel a čekal, až udělá, co jsme mu řekl.
Ryu
Lehl jsem si na postel a čekal, až dorazí, ale to, co mi řekl… Připadalo mi to tak sexy a vzrušující. A když si na to stáhl tepláky, jen jsem se usmál.
„Pokus o provokaci? Jak jsem říkal, ještě to moc neumím,“ zasmál jsem se a svlékl se, abych si mohl lehnout na břicho podle toho co požadoval.
Popravdě jsem si představoval to, že si mě takhle vezme. Zvláštně mě ta představa rajcovala a vzrušovala každým nepatrným pohybem, co jsem na té posteli udělal, když jsem na ni lezl a pořádně vyšpuloval svoje půlky. Tak nějak jsem se určitě posunul o další level. Nebyl jsem zkušený, ale musel jsem začít aspoň trochu zapojovat i svoji aktivitu do našeho milování, jinak by to nebylo ono.
„Takhle?“ dal jsem hlavu bokem a natáhl ruce podél těla.
Kioshi
Sledoval jsem Ryu, jak se svléká a ukládá na postel, a už to samo o sobě bylo vzrušující. Když se uložil, chytl jsem ho za kotníky a roztáhl jsem mu nohy od sebe tak abych si mezi ně mohl kleknout. Naklonil jsem se nad ním, chytl ho za ruce a dal mu je od těla.
„Víš, že tenhle pohled je strašně vzrušující?“ narovnal jsem se v kleku a chvilku se na něj díval.
Jako by byl připraven a říkal tím: Vezmi si mě.
„Říkal jsem, že ti promasíruji záda, ale nevím, jestli to zvládnu,“ položil jsem ruce na jeho stehna.
Hladil jsem je, hladil jsem jeho zadeček i boky a opravdu jen pomalu jsem postupoval nahoru na záda.
Jednou rukou jen opatrně, abych ho nepoškrábal sádrou, druhou rukou jsem se snažil doplnit to, co ta druhá nezvládla. Jeho krásný krk, když jsem ho měl možnost promnout, mě nenechal v klidu. Sehnul jsem se a začal ho na něm líbat a mírně kousat.
„Nejspíš, budeš muset o odbornou masáž poprosit Ayanu,“ postupoval jsem po jeho páteři níže a všude jsem zanechával vlhké otisky a načervenalé flíčky.
U zadečku jsem se mírně nadzvedl. Položil jsem prst na jeho páteř uprostřed zad a kopíroval jsem každý jeho hrbolek až dolů k zadečku, kde jsem s ním projel i rýhu mezi půlkami, které skrývaly to nejlákavější místo.
V tuhle chvíli jsem prst nahradil jazykem. Jel jsem s ním po rýze stejně jako předtím prstem, až jsem se zastavil u jeho dírky. Chytl jsem jeho půlky a roztáhl je víc od sebe, abych mohl zaútočit na ten lákavě vyhlížející vstup.
Ryu
Čekal jsem něco podobného, ale tohle... Byl jsem z toho úplně mimo a jen slastně svíral prostěradlo, které jsem měl pod sebou. Když jsem ucítil horkost jeho jazyk v sobě, z hrdla se mi linula jen vášnivá a melodická hudba mých stenů. Byl jsem v nekonečném blahu, ale chtěl jsem mnohem víc.
Tělo se mi chvělo, jak nedočkavě čekalo na jeho vpád.
„Ki... Kio... Já, chci... " vykřikl jsem, ale dál jsem mluvit nedokázal, jak jsem měl sucho v puse.
Ještě víc jsem výmluvně vystrčil zadeček a čekal na jeho odpověď.
Kioshi
Přidržoval jsem si ho jednou rukou pod břichem, aby mi nešel dolů, ale ani jsem nemusel. Sám špulil zadeček a já tak měl možnost se do toho víc vložit.
Vnímal jsem, jak se jeho tělo čím dál víc chvěje, a občasné stahy mi jen potvrdily to, co Ryu řekl nahlas. Je čas… Nejvyšší… Já sám už měl problémy se sebou.
V rychlosti jsem se natáhl pro gel. Nalil jsem si ho do dlaně a promnul si penis. Trochu jsem ještě přidal už na tak vlhkou dírku, kam jsem se chystal vstoupit.
„Nadzvedni se,“ naznačil jsem Ryu tlakem pod břicho, že se má zvednout na kolena.
Při prvním zatlačení, jsem byl opatrný. Šel jsem jen kousek, abych mu neublížil nějakým hrubým vpádem. Jenže to teplo, sevření, to těsné objetí mého penisu, které následovalo, mě málem poslalo do mdlob. Bylo to tak příjemné, že jsem už nedokázal udržet sebekontrolu a postupně se probíjel dál.
Ryu
První nájezd do mého těla mě málem dostal ležmo na postel, jak moc mě to pohltilo. Ten příjemný pocit mi cestoval nitrem a zanechával po sobě horké otisky na mé pokožce. Byl jsem naprosto v jeho moci a přál si, aby to nikdy neskončilo.
„Kio... Je to... Je úžasné," vykřikl jsem ve chvíli, kdy jsem si musel stáhnout jednu ruku na svou erekci.
Promnul jsem si ji v rukách a začal po ní jezdit nahoru a dolů, když mě to ovládlo, víc jsem vystrčil zadeček vstříc jeho pulzující a krásně tvrdé erekci, která mě vyplňovala.
Můj úd se mi napínal v ruce, jak rychle jsem se přiváděl k orgasmu. Už jsem byl na samé hranici, když jsem se na jeho klín tvrdě narazil a cítil, jak se ve mě vše stahuje. Silná euforická křeč zasáhla mé tělo ve chvíli, kdy moje uspokojení dosáhlo svého tíženého konce.
Kioshi
Zapomenout na všechno co bylo. Žít jen tímhle okamžikem, kdy všechno okolo ztratilo svůj smysl a byl jsem to jen já a Ryu… Milování s ním, ať už jakkoliv, zastíní všechno, co se událo. Je zapomenut ten včerejší večer, kdy jsme usínali rozděleni pod vlivem svých slov.
„Miluji tě,“ sklonil jsem se a políbil ho na zádech.
Vnímal jsem jen tenhle pocit, který mě naplňoval. I to příjemné, co doprovázelo celý tenhle akt.
Miluji se s ním milovat…
Mé pohyby se zrychlily, když jsem cítil, že se i já blížím ke svému konci. Jako bych chtěl Ryua dohnat v tom, co právě prožíval. Celé tělo jsem měl v mírné křeči, když jsem začal plnit jeho zadeček. Dýchal jsem jak uhoněný pes, srdce mi bilo tak rychle, že bych snad jeho údery ani nestihl spočítat. To všechno pro něj. To všechno kvůli němu… To proto, že ho tak miluji…
Křečovitě jsem zatnul prsty do jeho kůže, až mě zabolela zraněná ruka. Přirazil jsem si ho na klín a pevně držel, když jsem dosedl na paty. Nedokázal jsem se už víc pohnout, jen ten jeden kousek mého těla připomínal svými záškuby, že ještě žiju.
Nejspíš umřu blahem, pomyslel jsem si s úsměvem, když jsem se konečně mohl pohnout. Přitáhl jsem si Ryu nahoru, abych ho mohl pevně obejmout. Spojení v jedno tělo jsme prožívali to nejhezčí, co nám tahle chvíle dala.
„Miluji tě, Ryu,“ zašeptal jsem mu do ucha, nepouštěje ho ze svého pevného objetí.
Ryu
Opíral jsem se o ruce a snažil se udržet ještě chvíli na klepajících se kolenech. Mé tělo stále neopouštěl ten nádherný pocit uspokojení, které ještě prohlubovaly polibky, které mi věnoval.
Jak moc se ještě mohu zamilovat? Není tohle už ten pocit štěstí, o kterém tisíce let mluví básníci? Jsem tolik šťastný. Tiskl jsem se k němu a tohle všechno si užíval naplno, jak kdyby to nikdy nemělo skočit.
„Taky tě moc miluji, Kioshi,“ zašeptal jsem mezi polibky.
Všechno na mě bylo jeho a bylo jedno, jak moc jsem se měl změnit, najednou pro mě nic nebylo problém. Tolik jsem se mu chtěl líbit vším, co na mě bylo.
Jenže zvonek od dveří přerušil tuhle nádhernou atmosféru a vytrhl nás z našeho ráje.
„Kdo je to? To už je tu tvůj táta?“ zeptal jsem se a podíval se na Kia.
Kioshi
Pootočil jsem automaticky hlavu ke dveřím, když se zvonek ozval a pak jsem mrknul na budík. Vůbec se mi z té postele nechtělo, a už vůbec ne teď, když mi bylo tak dobře. Chtěl jsem se s Ryu ještě chvíli jen tak poležet. Ale… no… bude potřeba, aby se umyl. Abychom se oba umyli.
„Ne, táta dorazí asi tak za deset minut, a navíc má klíče,“ chytl jsem Ryu za boky a nadzvedl ho.
Můj ochablý penis z něj vyjel a také jsem cítil i to vlhko, které ho trochu opustilo.
„Než otevřu, tak si zajdi do koupelny,“ zvedl jsem se z postele.
Oblékl jsem si yukatu, ještě se k Ryu natáhl pro polibek a pak jsem zamířil ke dveřím.
„Počkám, až budeš v koupelně…“ otočil jsem se ještě na něj. „Jo, už jdu!“ zavolal jsem směrem ke dveřím.
Ryu
Stihl jsem si vzít čisté oblečení a nenadšený se zvednout z postele. Nechtělo se mi, rád bych byl ještě s Kiem v posteli a jen se mazlil. Takové hezké ráno to bylo. Najednou jako by včerejšek nebyl, a my začali od začátku.
„Tak, kdo by to mohl být?“ zarazil jsem se v chůzi a podíval ke dveřím.
Jenže jsem nakonec stejně zamířil do koupelny. Ihned jsem zalezl pod sprchu a pořádně ze sebe smyl všechny zbytky naší společné touhy, která byla nadmíru uspokojena. Osušil jsem se a hodil a sebe čisté a voňavé oblečení, které mi hezky obtáhlo siluetu, jak jsem měl ještě vlhkou pokožku. Vyšel jsem ven z koupelny a hned zamířil za Kiem.
Kioshi
Počkal jsem, až Ryu zajde do koupelny a pak jsem otevřel dveře. Moje tušení bylo správné. Byl to Montaro.
„Do čeho ses to prosím tě zamíchal?“ zeptal se, zatímco si sundával boty.
„Já?“ pousmál jsem se a zvednul jsem ze země jeho kabelu. „Já do ničeho, jsem nevinnost sama.“
„To ti tak věřím. Vlk v rouše beránčím, co? Kde budu spát?“
„Buď s tátou, nebo je ještě jeden pokoj volný.“
„Takže na samotku,“ zasmál se Montaro. „Jdu si udělat čaj. Máš něco na zakousnutí? Nesnídal jsem.“
„Před chvílí jsme snídali, takže jídlo je ještě na stole, a je i čaj, tak si dej, co chceš,“ mávl jsem rukou ke kuchyni a pak mu šel odnést tašku do pokoje, ve kterém bude spát.
„V kolik hodin jsi, prosím tě, vyjížděl?“ podíval jsem se na hodinky.
Musel vyjet v noci. Zřejmě ani nešel spát. Nechápu, proč tak honil.
„Kde je táta? Sprchuje se?“ zeptal se mě Monty, jen co jsem k němu dorazil.
„Ne, to je Ryu. Táta je u Minako, ale měl by se každou chvíli vrátit. Byl u nich přes noc.“
Jen, co jsem to dořekl, objevil se v kuchyni Ryu, a v chodbových dveřích zarachotily klíče.
„Tak jsme komplet,“ povzdechl jsem si, při představě, že zas nějakou dobu nebudu mít s Ryu skoro žádné soukromí.
Ale to nejhorší nás teprve čeká. Jsem zvědav, jak se táta postaví k tomu, že Ryu chce jet sám…
Ryu
„Montaro, vítej, " usmál jsem se na osobu, která si právě sedala ke stolu a nalévala si čaj.
Jenže mi úsměv hned zamrzl, když se ve dveřích objevil Kiův otec a po chvíli v chodbě zamířil rovnou k nám. Nějak instinktivně jsem sevřel Kiovu yukatu v místě jeho loktu a natiskl se na něj.
Nevěděl jsem proč, ale ovládal mě strach z toho, jak bude na to všechno reagovat, a jak moc nám vynadá, že jsme byli venku. Bylo pravdou, že mi to dost imponovalo, protože se takto o mě můj táta nezajímal.
„Dobré ráno," pozdravil jsem i jeho.
Kioshi
Cítil jsem, jak mi Ryu svírá rukáv a tiskne se na mě. Vypadá to, že má strach z otce. Abych pravdu řekl, taky se obávám toho, jak bude reagovat.
„Bude to v pohodě,“ otočil jsem se k Ryu a nenápadně jsem se vymanil z jeho sevření.
Montaro v klidu snídal a hned přitom podával tátovi hlášení, jak to vypadá na farmě. Stihl za včerejšek zajistit dostatek pomocníků, aby se to všechno v klidu zvládalo a pro mámu jednu pomocnici do kuchyně.
„Pomocnici?“ s údivem jsem se na něj podíval.
„No, spíš to zařídil Shi. Prý, aby máma neměla tolik práce s vařením, když tam bude teď pár lidí navíc. Ale stejně si myslím, že ji tam pozval kvůli něčemu jinému,“ pousmál se a zas pokračoval v jídle.
Že by nevěsta? Shintaro nikdy žádnou slečnu nepozval k nám domů. No, tohle vypadá na vážnou známost, i když je to u něj opravdu překvapení.
„A co tady, bylo všechno v pořádku?“ otočil se táta na mě a na Ryu.
„Ano, všechno bylo v klidu. Jen, byl tu Haruna, ten, co byl i u nás. Ryu dneska odpoledne musí odjet na schůzku,“ řekl jsem jakoby nic.
„Byl tady nahoře? Pustili jste ho dovnitř?“ zamračil se táta, a pak se podíval pátravě na Ryu. „Kam máš jet?“
Ryu
Zasekl jsem se a podíval na Kiova otce, ale ten knedlík v krku byl přímo šílený.
„Já… Jedu do sídla našeho hlavního Bosse. Má pod sebou všechny klany, ke kterým patří i ten můj. Byl jsem pozván, a Haruna mi to včera večer byl oznámit. Bossovo slovo je absolutní, to je bohužel naše hierarchie a podle toho musím i jednat,“ posadil jsem se ke stolu a nervózně si nalil čaj, ze kterého jsem ihned i upil.
„A…“ zvedl jsem se a mírně se poklonil, jako znal omluvy. „Velice se omlouvám, byla to moje chyba. Včera jsem opustil byt s tím, že jsem šel koupit Kiovi na oslavu kalamáry. Cestou zpět jsem zahlédl černé auto, jak parkuji blízko našeho domu, a když jsem to šel zjistit, byl to Haruna. Kio za nic nemůže, bez jeho vědomí, a když spal, jsem se vyplížil z domu. Neuvědomil jsem si to a ohrozil ho. Je mi to líto a omlouvám se.“
Kioshi
„Ryu,“ postavil táta hrnek na stůl a přísně se pak na něj podíval. „Nechci ti říkat nebo přikazovat, co máš nebo nemáš dělat. Nemám na to právo. Ale tohle byla výjimka. Rozhodně se obávám o vaši bezpečnost,“ máchl rukou i ke mně. „A ne, jen Kioshiho ale i tvoji. Mrzí mě, že jsi neposlechl a ohrozil se tím.“
Vstal od stolu a dvakrát přešel kuchyň z jedné strany na druhou, než se zase zastavil.
„Zlobím se. Opravdu, že ano. Ale… naštěstí se nic nestalo, ale uvědom si, že to mohl být kdokoliv jiný. A jak znám svého syna, tak počítám, že jsi nebyl venku sám.“
Když se na mě po těch slovech podíval, jen jsem sklonil hlavu. Nemělo cenu mu něco nalhávat nebo odporovat.
„Omlouvám se, tati,“ řekl jsem jen, protože jakékoliv další vysvětlování opravdu nemělo význam.
„Ryu,“ pokračoval táta po krátké odmlce. „Počítám taky s tím, že chceš jet sám. Vím, je to vaše záležitost, ale chci po tobě jednu věc. Teda, spíš tě chci o něco požádat. A to, abys nejel sám. Je to žádost, ne příkaz. Jak jsem už řekl, nemám právo zasahovat do tvého života, ale už kvůli tobě bych chtěl mít jistotu, že budeš v pořádku. Chtěl bych, aby s tebou někdo jel. Kioshi nepřipadá v úvahu. Je zaujatý a nedopadlo by to dobře. Chci, aby s tebou jel Montaro. Je nejstarší, klidný a vyrovnaný. A zbytečně nemluví. A ví, co se patří, takže nemusíš mít strach, že by vám do něčeho mluvil. Rozmysli se a pak mi dej odpověď. Já se jdu zatím převléct.“
Po těch slovech se táta otočil a odešel do svého pokoje. Já jen hleděl na dveře, za kterými zmizel, a pak na Montara. Ten jen pokrčil rameny, jako by se ho to vůbec netýkalo a pokračoval v jídle. Nejspíš se rozhodl, že sní všechno, co je na stole.
Ryu
Poslouchal jsem jeho otce a opravdu jsem věděl, že každé jeho slovo je pravdou. Ale byl jsem moc rád, že řekl, že Kio se mnou vážně jezdit nemá. Při zmínce o Montarovi, jsem se na něj podíval, ale čekal jsem, až odejde jejich otec do pokoje, abych mohl konečně mluvit.
„Kio… Je v pořádku vzít Montara? Myslím kvůli Harunovi a jeho zájmu o něj,“ podíval jsem se na Kia a dopil svůj čaj, který jsem si nalil.
„Půjdu pracovat na notebooku, musím udělat něco z dokumentů, které jsou potřeba na velkou schůzi příští týden. Tak mě omluvte.“
Ještě jsem se při cestě do pokoje zastavil u Kia a políbil ho. Doufal jsem, že se na mě aspoň přijde podívat, ale věděl jsem, že půjde také do práce. Zamířil jsem do pokoje, abych mohl začít s prací.
Kioshi
Přišlo mi úsměvné, když se Ryu zeptal na Montara a ani si nepočkal na odpověď.
Určitě nebude problém, Montaro se jen tak nenechá,“ došel jsem k němu do pokoje. „Řeknu teda tátovi, že pojede s tebou. Klidně můžeš říct, že je to tvoje ochranka, aby nebyl problém. Stejně jsi nástupce rodiny a nebude teda divné, když někoho takového budeš mít s sebou.“
Nechal jsem Ryu pracovat a vrátil se zpátky do kuchyně. Posadil jsem se k Montymu a po chvíli se přidal i táta. Povídali jsme si o všem možném, ale jednomu jsme se vyhýbali. A to bylo téma Yakuzy…
Den utekl strašně rychle. Ani jsme se nenadáli, a my už sklízeli nádobí po obědě. Ryu se s námi najedl a pak zase zmizel v pokoji, aby pokračoval ve své práci.
Já jsem s tátou seděl v pracovně, kde jsem mu předkládal všechny papíry, co potřeboval vidět, aby se mohl bez problémů zapojit do práce, kterou za mě chtěl dělat po dobu, než budu úplně zdravý. Montaro se zavřel ve svém pokoji, aby dospal to, co přes noc nestihl.
Občas jsem se podíval na hodinky a čím pozdější odpolední hodina byla, tím víc jsem začal pociťovat nervozitu. Napjatě jsem čekal, kdy se ozve zvonek nebo telefon s tím, že si už přijeli pro Ryu.
Věřil jsem tomu, že se jedná o běžnou schůzku. Navíc nejel domů, ale k bossovi, čímž odpadá problém s jeho tátou. Ale co když se něco stane a já tam nebudu?
Dokonce i Montaro, který doposud spal, byl už vzhůru a oblečený, aby byl připravený okamžitě s Ryu odejít. Byl to flegmatik a jeho výraz v tváři byl i pro mne dost těžko čitelný. Málokdy nechal své emoce vyplout na povrch. Vždycky se tvářil, jako by se ho nic kolem něho netýkalo a on tudy jen tak procházel…
Snad to byl dobrý nápad, poslat právě jeho…
Ryu
Když už čas pokročil, a já se měl nachystat k bossovi, byl jsem víc, než nervózní, protože to nebyla moc procházka růžovým sadem právě kvetoucích sakur, ale spíš peklem. U něj i malé zaváhání znamenalo trest. Podle všech, byl asi jeden z nejděsivějších bossů za celou dobu našeho společenství klanů.
Převlékl jsem se a vzal si bílou košili s černou kravatou a černý oblek, který se nejvíce společensky hodil. Byl od opravdu uznávané značky, a na tom si náš boss dost zakládal. Po dlouhé době jsem si nasadil nové brýle, které jsem na sobě ještě neměl a musel uznat, že byly opravdu moc pěkné a slušely mi. Nakonec jsem si trochu upravil vlasy a vyrazil do kuchyně.
Právě v čas, protože se ozval zvonek, a já cestou ke Kiovi nakoukl z okna ven.
„Jsou tady,“ povzdechl jsem si a upravil si kravatu.
„Půjdeme?“ podíval jsem se na Montara, ale ještě jsem se zastavil u Kia.
„Bude to v pořádku neboj se. Tak, jako já věřím tobě, věř i ty mě. Tohle je můj svět, pohybovat se v něm jako had je můj obor,“ pousmál jsem se, abych odlehčil situaci a políbil ho.
Ještě jsem se k němu přitiskl a přijímal to jeho hřejivé tělo, které mě tolik přitahuje.
Kioshi
„Jasně, chápu to, a právě proto s tebou nejedu. Určitě to bude v pořádku. Kdyby se něco dělo, rozhodně by si pro tebe poslal někoho, a hned tě odvezl nehledě na okolnosti. Podle mě s tebou chce něco v klidu probrat, jinak by zvolil nějaký jiný přístup. Věřím, že to zvládneš.“
Objal jsem ho, a ještě jednou políbil, aby ode mne cítil podporu.
„Jak skončíte, přijeďte hned domů,“ ozval se ještě táta, který byl po tu dobu zticha.
Pustil jsem Ryu, a ještě je oba doprovodil ke dveřím.
„Zavolejte mi hned, jak skončíte, ano? Chci co nejdříve vědět, že je všechno v pořádku.“
Ještě jednou jsem ho políbil a pak už jen za nimi zavřel dveře.
Bylo tu najednou takové zvláštní tíživé ticho. Taková napjatá atmosféra, která zmizí snad jedině až tehdy, kdy se ti dva vrátí.
Zamířil jsem do pracovny, abych se nějak zaměstnal a nemyslel stále na Ryu. Věřil jsem mu, že to zvládne. Ale přeci jen jsem ty obavy stále měl. A navíc… Co když se u toho jejich Bosse objeví Ryuovy rodiče? Vracel jsem se do pracovny, když jsem od tama uslyšel tátův hlas.
„Ano, to jsem já… Pravda, neviděli jsme se několik let. Jsem v Tokiu, můžu si udělat čas, ale nepřijedu k tobě. Buď u mě nebo někde v restauraci. Bez tvé ochranky. Jo, mám tři syny… No, tohle můžeme probrat později, Takeo, teď mám k tobě prosbu. Vím, že teď máš naplánovanou schůzku s jedním ze synů rodiny Hasegawa. Jak? Prostě to vím…“ zasmál se táta do telefonu. „Chci po tobě jednu věc, a ty mi slíbíš, že ji dodržíš. Nechci, aby se Ryu nebo jeho doprovodu něco stalo. Beru Ryu jako svého syna. Co? Ne, není to jeho ochranka, spíš jen doprovod, aby se mu něco nestalo. Vím, že nechceš nikoho cizího k sobě pustit, ale až ho uvidíš bude ti to jasné… Dobře, jsem rád. Domluvíme se potom, kdy se sejdeme, nějaký čas tu ještě budu… Dobře…“
Stál jsem mezi dveřmi a jen na tátu nechápavě civěl. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že je neslušné takto poslouchat. Ale to, co jsem pochytil…
„S kým jsi mluvil?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že mé domněnky jsou správné.
Zvlášť, když mluvil o Ryu a Montarovi a schůzce…
„Co?“ otočil se na mě táta. „Jo tohle…“ položil telefon na stůl. „Takeo je kamarád z dětství, spolužák a na nějaký čas i můj pacient, než jsem ho předal do jiných rukou.“
„Takeo? Kdo je Takeo? Nikdy jsi o nikom takovém nemluvil…“ nedal jsem se odbýt. „A co má společného s Ryu? Co je vlastně zač?“
„No, jak bych to řekl… Ryu a Montaro k němu právě jedou…“