Kioshi
Rozbolela mě hlava… Tak moc, že jsem se probudil. Byl jsem ale rád, protože sen, který jsem měl, se mi vůbec nelíbil. Byl jsem úplně propocený a krom hlavy, mě rozbolela i žebra, jak jsem si na ně tlačil, když jsem se ve spánku podvědomě skrčil před padající zeminou a stromy.
Opatrně jsem se posadil. Chvíli jsem se rozhlížel po pokoji, ale byl jsem tu sám. Vstal jsem a pomalu jsem přešel k oknu. Slunce se pomalu schovávalo za hory, takže nebude dlouho trvat a bude večeře. Otevřel jsem okno, abych dovnitř pustil čerstvý vzduch. Ale s tím mě i přes to teplo oklepala zima, jak se na mě lepilo zpocené oblečení.
Vyšel jsem na chodbu a zamířil do koupelny, abych se osprchoval a oblékl se do čistého. V jednu chvíli jsem se musel opřít o stěnu, když se mi zatočila hlava. Bolest mě stále neopouštěla, ale chtěl jsem se nejdříve najíst a teprve potom si dát léky.
„Proč někomu neřekneš, blbče,“ ozval se najednou vedle mě Montyho hlas.
Chytl mě pod paží a pomalu mě vedl do koupelny.
„Protože smrdíš, jak ty kozy,“ chtěl jsem se na něj usmát, ale nějak to nešlo.
„Takže ti pomůžeme. Měl jsi ještě zůstat v nemocnici,“ ozval se z druhé strany Shintaro.
„Taky smrdíš,“ zašklebil jsem se.
„A právě proto se teď jdeme společně umýt, abychom voněli stejně krásně jako ty.“
Společně mě nacpali do koupelny, svlékli mě a usadili na stoličku. Jeden mě myl a druhý hlídal, abych se nevyvrátil. Připadal jsem si jak malé děcko, které samo nic nezvládne.
Ryu
„Myslíš si, že to, co teď cítíš, je opravdové? Neptám se kvůli synovi, ale kvůli tomu, že by to mohlo ublížit nejvíc tobě, až si uvědomíš pravdu. Cítíš se líp? Spíš už v noci? Můžeš mi povědět, cokoliv chceš, Ryu, já tě budu poslouchat. Sice už nevedu svou praxi, tu má můj syn, ale stále platím za jednoho z nejlepších psychologů, stačí jen mluvit. Můj syn ti již nezávisle poradit nedokáže, je citově zainteresovaný. Já ne, a proto tě žádám, abys se mnou mluvil a nedusil to v sobě,“ jeho tvář byla tak vážná, ale přesto…
Kio mu byl tolik podobný. Nejen v přístupu k lidem, ale i vyrovnaností v hlase a hodnou povahou. Nechtěl jsem moc o tom mluvit, ale když se takhle zeptal, nemohl jsem ho nechat tápat a myslet si, že se u mě něco změní v pozici ke Kiovi.
„Pokud mohu mluvit zcela otevřeně… Já vašeho syna miluji. Nechci mu ublížit a ani to neudělám. Vím, že to, co se mi stalo, ve mně nějaké následky zanechalo, ale od té chvíle, co jsem se Jomeimu postavil a chránil to, co miluji, cítím se silnější a jistější než kdy předtím.“
Napil jsem se, jak moc sucho jsem měl v hrdle. Nikdy jsem nepotřeboval mluvit s nějakým rodičem, a tak jsem Kiova otce i bral. Opět ne, jako doktory, což bylo celkem špatné.
„To, co k němu cítím je čistá nenávist, což je u mě pokrok. Jenže Kio… nepochybuji o vážných citech a úmyslech, co k němu mám. Rozhodně si s ní nezahrávám a rozmyšlený jsem definitivně. Omlouvám se, pokud vám přijdu nerozhodný, a že neukazuji, jak moc ho mám rád, ale věřte, že ho opravdu miluji. Pokusím se, aby byl se mnou šťastný, i když tohle je můj první vztah, i přesto to nepokazím,“ díval jsem se mu do očí, i když mi to dělalo velké problémy.
Kioshi
Konečně jsem se cítil lépe. Čistý a voňavý, stejně jako dvojčata. Ale těch řečí, co kolem toho měli. Ještě že byli opatrní, jinak bych je asi přizabil. Sešité hlavy a modrých žeber se dotýkali opravdu opatrně. Když mě chtěli utřít, už jsem to nevydržel, vyrval jsem Shiovi osušku z ruky a otřel se sám. Je jedno, že mám jen jednu ruku funkční. Nejsem zas úplně neschopný. No, možná trochu…
Nakonec jsem musel poprosit, aby mi zavázali yukatu.
„Tak se jde večeřet,“ otevřel Montaro dveře a z koupelny se na chodbu vyvalila nahromaděná pára.
Konečně jsem se mohl nadechnout, a že bylo načase, protože se mi už začínala točit hlava.
„Tak pojď, marode,“ znovu mě chytli každý z jedné strany a táhli mě do jídelny.
Když jsem procházel kolem Ryuova pokoje, nahlédl jsme dovnitř.
„Není tam,“ táhl mě Shi dál. „Je s tátou a s mámou. Pomáhal dělat večeři. A určitě ji dělal s velkou láskou, takže už se moc těším, jak to bude dobré.“
Ryu
„Dobře Ryu, tvým slovům věřím. Nepřipadáš mi jako člověk, který by lhal o svých citech, proto jsem to chtěl slyšet i od tebe. Ale i přesto přetrvává moje nabídka, ať tě bude trápit cokoliv, neboj se a řekni mi to. Netrap se tím, že by to bylo nevhodné, nebo že by ses cítil trapně, jsem tu pro tebe stejně, jako pro svoji rodinu. Svým způsobem tě má žena už jako takové čtvrté dítě vzala. Určitě jsi sem už zapadl i tím, že tě tu všichni mají rádi, protože jsi moc hodný člověk,“ usmál se na mě a pohladil mě po vlasech.
Chápal jsem, proč se chtěl ujistit, přeci jen je to jeho syn, ale to, co řekl… Zahřál mou duši, a já se cítil, jako bych měl druhou rodinu.
Kiova máma mezitím nanosila jídlo na stůl a začala ho rozprostírat, aby si každý mohl dát, co chtěl.
Kioshi
„Pusťte mně,“ snažil jsem se vytrhnout z jejich sevření. „Vedete mě jako nějakého vězně.“
Ale oni se jen smáli a dobrovolně nuceně mě dotlačili do jídelny.
Zarazil jsem se, když jsem tam už viděl sedět tátu s Ryu. A podle toho, jak se tvářili, tak nejspíš spolu o něčem mluvili. Že by přeci jen Ryu šel za mým tátou?
Podle toho, jak se na mě otec podíval, když jsem vešel, to spíš bylo naopak. Vzal si Ryua bokem a zřejmě mu chtěl promluvit do duše. Jen doufám, že to bylo v pohodě…
Usadil jsem se vedle Ryu, a když už i ostatní seděli u stolu, naložil jsem si od každého trochu a přikusoval to k ramenu. Ještě že jsme Japonci a používáme hůlky. V tuhle chvíli, kdy jsem měl funkční jen jednu ruku, jsem za to byl rád, i když jsem se musel víc nahýbat nad stolem, protože jsem misku nemohl vzít do ruky.
„Pozdravuje vás všechny Ayano,“ vstoupil jsem jim do jejich rozhovoru, který vždy vedli u večeře. „A tebe taky Ryu. Jen jsem nemluvil s Taishim. Možná, pokud se na to cítíš, bys mu mohl zavolat, nebo napsat. A chtěl jsem se ještě zeptat,“ odložil jsem hůlky a zadíval jsem se nejdříve na tátu a pak na Ryu. „Ayano mi říkal, že tu měli přijet od vás, Ryu. Bylo všechno v pohodě? Byli tady?“
Je pravda, že jsem spíš celou dobu myslel na to, co mohl táta po Ryu chtít. Tak trochu mě to trápilo, tak jsem se snažil navést aspoň řeč na něco jiného.
Ryu
Když vešel Kio a ostatní, cukl jsem sebou, jak jsem se lekl. Nejspíš jsem měl trochu špatné svědomí z toho, co mi jeho otec říkal. Díval jsem se, jak si nabírá jídlo a měl jsem nutkání mu pomoci, ale ovládl jsem se. Nemuselo by se mu to líbit, přeci jsem to byl muž.
„Co? Kdo?“ podíval jsem se na něj, a teprve poté mi to došlo.
Jenomže neumím lhát, tak jsem se okamžitě podíval do země, aby neviděl mou tvář.
„Ach, Haruna. Bylo to v pořádku. Pomohli s úklidem té sesunuté půdy, potom jeli ráno domů,“ odpověděl jsem stroze a radši se pustil do jídla.
„Hmmm… No… Choval se slušně, když dovezl ty obrovské koše plné jídla, ale… Večer byl u Ryua v pokoji a něco zuřivě probírali. Byl bys na něj hrdej, protože mu šel po krku… Když jsme tam přišli, tak jsem musel Harunu odtáhnout a táta držet Ryu, který byl připraven mu jednu ubalit. Ráno dostali jako trest to odklízení… Hej, co děláš?“ křikl Shi, když ho Montaro píchl hůlkou do nohy.
„Tohle měl říkat Ryu a ne ty!“ napomenul ho a potom si sám nabral pořádnou nálož jídla.
Vystrašeně jsem se podíval na Kia, protože nejspíš nebyl rád, že zrovna tohle jsem zatajil, ale nebylo proč se bát.
„Jen mě provokoval, vážně to nic nebylo, Kio,“ pohladil jsem ho po noze a upřímně se mu podíval do očí.
Kioshi
Zamračil jsem se na Shintara. Nelíbilo s mi, co říkal, ale taky se mi nelíbilo, že mi to neřekl Ryu. Ale nejspíš to tu nechtěl rozebírat a znervózňovat mě. Určitě mu to nebylo příjemné.
Ale Shintarovo neustálé žvatlání mě už opravdu začínalo pěkně štvát.
Najednou jsem se zvedl od stolu a zamířil jsem ke dveřím.
„Jdu spát. Bolí mě hlava.“
„Ještě jsi nedojedl, Kio,“ ozval se Shi.
„Nemám hlad! Jdu spát!“ odsekl jsem mu vztekle. „Dobrou noc,“ dodal jsem už o něco mírněji.
Musím si vzít prášky. Bolí mě hlava, a začínám být nervózní víc, než je zdrávo. Už dlouho jsem se takhle necítil. Začínám být podrážděný. Možná jsem měl raději zůstat v nemocnici, dokud by mi nebylo lépe. Ale když já chtěl být s Ryu…
Ve dveřích jsem se ještě otočil.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tak vyletět. Jdu si lehnout, není mi moc dobře.“
Ruce se mi třásly a opravdu jsem se potřeboval uklidnit. Jen jednou jsem zažil tenhle stav. Když jsem byl na střední škole, měli jsme nehodu. Tenkrát jsem měl vážný úraz hlavy a dost dlouho mi trvalo, než jsem se dal do pořádku. A já nechci, aby se to opakovalo. Ne teď, když je tu Ryu. Nechci být nervní, nechci mít ty záchvaty jako tenkrát. Musím si jít lehnout.
„Máš léky?“ ozval se ještě táta, kterému to zřejmě hned došlo.
„Mám je v pokoji. Dobrou noc.“
Ryu
Byl jsem trochu v šoku, jak Kio zareagoval, tohle jsem v jeho případě nečekal, ale zase… Neřekl jsem mu celou pravdu, a to nebylo vůči němu vůbec fér. Nabral jsem na talíř samé největší dobroty, co na stole byly, a i s ním se zvedl od stolu.
„Velmi děkuji za večeři, dobrou noc, a zítra vstanu, abych pomohl se zvířaty,“ mírně jsem se uklonil a vyšel ven na chodbu.
Od chvíle, kdy Kio odešel od stolu, bylo v jídelně ticho, jak nikdo neměl co říct. Bral jsem to jako svou chybu a bolelo mě, co jsem způsobil.
Došel jsem za Kiem do pokoje a přivřel za sebou dveře.
„Já… Moc se omlouvám. Nechtěl jsem ti to tajit, jen… Vážně mě chtěl jen vyprovokovat, a stydím se za to, že jsem tak vyjel a srazil ho k zemi. Chtěl jsem… Vážně jsem mu chtěl ublížit. A potom… Pil jsem. Není to nic, za co bych se měl chválit. A taky… Chtěl jsem ti to říct v klidu a o samotě. Nechci to vytahovat před tvou rodinou, stále se stydím za to, že jsem Yakuza a moje věci zasahuji sem do toho klidu,“ nenašel jsem odvahu se na něj podívat.
„Dáš si se mnou? Jsou to ty nejlepší kousky,“ sevřel jsem talíř a čekal na jeho odpověď.
Kioshi
Hned jak jsem vešel do pokoje, vzal jsem si prášky a zapil vodou, kterou mi tu máma připravila. Posadil jsem se na postel a díval se na Ryu. Vypadal opravdu nešťastně, a já k tomu určitě přispěl.
„Nezlobím se na tebe, Ryu,“ potáhl jsem ho za ruku blíž k sobě.
Chytl jsem ho kolem pasu a opřel hlavu o jeho břicho. Bolela mě opravdu hodně, ale takhle mi bylo dobře.
„Omlouvám se, že jsem tak vyletěl. Ale jsem rád, že ti Haruna neublížil. Možná, kdybych u toho byl, tak bych mu taky jednu přiložil,“ pousmál jsem se. „Nemusíš se stydět za to, že jsi z yakuzy. To už jsem ti jednou řekl. A mé rodině to taky nevadí. Ale chápu, že jsi o tom před nimi nechtěl mluvit.“
Pustil jsem ho a lehl jsem si. Možná bych si dal i ten zákusek, ale teď jsem neměl chuť něco jíst. Prostě jsem jen chtěl, aby mě už přestala bolet hlava. A na to je asi nejlepší spánek. Však ono to přejde.
„Dneska asi k ničemu nejsem. Spíš jen přidělávám starosti, ale… Zůstaneš tu se mnou?“
Ryu
„Neříkej pořád, že jsi dnes k ničemu… Jsi každý den k tomu, abych tě miloval,“ odložil jsem talíř na stůl, aby nám z něj nespadly kousky jídla do postele, a stáhl si mikinu a tepláky.
Lehl jsem si vedle něj a oba nás přikryl peřinou, aby nám nebyla zima. Schoulil jsem se na jeho hruď, ale rukou jsem si podepřel hlavu, abych ho nezatěžoval.
„Víš, možná ti to přijde divné, ale mě tyhle chvíle s tebou mi připadají krásné. Všechno je jiné a klidné, když jsem v tvé přítomnosti. Nevěděl jsem, že něco takového existuje a že i já se jednou zamiluji, ale jsem rád, že jsem tě potkal. Nikdy nebudu litovat ani jedné minuty s tebou,“ usmál jsem a zavřel oči.
„Zpívat neumím, ale chceš vyprávět nějakou pohádku? Aby se ti lépe spalo,“ pohladil jsem ho po hrudi a užíval si jeho přítomnosti, jak mi bylo dobře.
Kioshi
„Možná budu ještě pár dní nervózní, ale budu se snažit hlídat, ano?“ uvelebil jsem se a nechal Ryu, aby si taky udělal pohodlí. „Taky jsem rád, že jsem tě potkal, Ryu, políbil jsem ho do vlasů.
Po celém domě byl klid. Všichni nejspíš zůstali v jídelně, protože nebylo ještě moc pozdě, a určitě probírali, co budou dělat zítra. Tentokrát se toho určitě neúčastním. Stejně… S jednou rukou toho moc nenadělám a určitě by mě vyhodili od práce, i když bych chtěl pomoct. A určitě nechci znovu vyletět tak, jako u večeře. To raději prospím další den. A nejlépe s Ryu. Aspoň si taky odpočine.
„Můžeš mi povídat pohádku Jen nevím, jestli vydržím do konce,“ zívnul jsem si. „Ty prášky docela dost zabírají. A vzal sis… svoje léky? Nechci… aby se ti přitíži…“
Ryu
Spokojeně jsem se usmál, když jsem v polovině jeho věty slyšel, jak najednou usnul. Najednou klaply dveře, a do místnosti vešel Bako, který se okamžitě stočil do klubíčka na zemi a hlídal nás. Od doby, co tu Kio nebyl, byl Bako každou noc se mnou. Zranění se mu hojilo, a bylo vidět, že je i šťastnější.
Přitáhl jsem na nás víc peřinu, a spokojeně během chvíle usnul vedle Kio.
Když jsem se probudil, slyšel jsem hluk z jídelny a najednou, jak to mizí ven ke zvířatům. Nejspíš bylo již pozdě a já poprvé spal déle než kdykoliv jindy.
Pomalu a potichu jsem se vyplížil z postele, abych si mohl zajít na záchod. Cestou jsem si natáhl tepláky a mikinu, abych nepohoršoval. Po ranní hygieně jsem šel do jídelny, a právě se potkal s Kiovou mámou, která zrovna připravovala na tác snídani pro Kia. Podívala se na mě a usmála se tak hřejivě, že mi hned zvedla ještě víc náladu.
„Odneseš to prosím Kiovi a… Mohl by ses o něj dnes postarat? O jídlo nebo práci se zvířaty si hlavu nedělej. Od doby, co jsi tu, jsi ještě neodpočíval. Co by to bylo za návštěvu, kdyby sis aspoň trochu nepoležel,“ podala mi tác, a já s díky přijal.
„Samozřejmě, postarám se o něj,“ odpověděl jsem a vrátil se i s jídlem zpět do pokoje za Kioshim.
Kioshi
Ani nevím, jak jsem usnul. Myslím, že jsem Ryuovi ještě něco říkal, ale nevzpomínám si, jestli jsem to stihl doříct. V noci jsem se párkrát vzbudil. Když jsem se jednou natáhl pro sklenici s vodou, všiml jsem si, že je v pokoji Bako. Jen zvedl hlavu, jako by chtěl zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku a pak si zase lehnul.
Přišlo mi to nakonec úsměvné. Jako pokoj pro lazary. Všichni tři jsme nějakým způsobem pochroumaní.
Ráno, když jsem se vzbudil, natáhl jsem ruku k Ryuovi, ale prsty se mi zabořily do husté srsti Baka. Nejspíš si vyměnili místa. Rozhlédl jsem se, ale Ryu v pokoji nebyl. Za to Bako mi začal olizovat konce prstů, které mi čouhaly ze sádry. Možná v příštím životě budu studovat zvířata. Vždycky mě zajímalo, jak dokážou třeba psi vycítit poraněné místo na těle, i to skryté, které není vidět.
Bolest hlavy o něco povolila, ale ještě pořád to nebylo úplně dobré. S otřesem mozku, co jsem měl, bych se i divil, kdyby se to spravilo za dva dny. Jsem rád, že jsem schopen se aspoň najíst a není mi po každém jídle špatně.
Raději jsem si ale vzal prášek a znovu se zachumlal do peřiny vedle Baka. Zavřel jsem oči, protože i světlo mi dělalo trochu problém a jednu ruku jsem položil na toho velkého vlka, který zahříval místo pro Ryua.
Ryu
Došel jsem k pokoji a potichu odsunul dveře, abych Kia nebudil. Nohou jsem je znovu zavřel a přešel k posteli, kde jsem odložil tác na stolek. Chtěl jsem si lehnout, ale když jsem uviděl tu kouli chlupů, jak byla místo mě v posteli, a Kio se k ní tak hezky tulil, musel jsem se zasmát.
„Tak jak? Dneska se o něj místo mě staráš ty?“ usmál jsem se a pohladil jeho příjemné hebkou srst.
Bako automaticky zvedl své mohutné tělo a skočil dolů, jako by mi dával najevo, že mi zahřál místo a jde něco dělat. Pomalu se sunul ke dveřím, které jsem mu doběhl otevřít, když u nich nešťastně kňukl. Znovu jsem je potichu zavřel a vrátil se za Kiochim.
„Máš tu snídani do postele, miláčku,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Stáhl jsem si tepláky a vlezl zpět za ním do pěkně vyhřáté postýlky.
Kioshi
Znovu jsem nakonec usnul. Ale ne na moc dlouho.
Když jsem uslyšel ten hlas, šeptající mi do ucha ta pěkná slova, ještě se zavřenýma očima jsem se pousmál. Nahmatal jsem Ryua a přitáhl si ho pro polibek.
„Dobré ráno,“ ještě jednou jsem ho políbil a pak jsem otevřel oči. „Takže snídaně do postele? To se mi už hodně dlouho nestalo.“
Prohrábnul jsem Ryu vlasy a pohladil ho po tváři. Trochu jsem ho popostrčil, abych se mohl posadit.
„Na tohle by si jeden rychle zvyknul, nesmíš mě tak rozmazlovat,“ opřel jsem se o stěnu, aby se mi lépe sedělo. „Co dobrého máme? Ty už jsi snídal?“
Ryu
Zvedl jsem si do sedu a vzal tác z nočního stolku vedle sebe. Položil jsem ho Kiovi na nohy a vzal řasu, na kterou jsem dal rýži a skvěle udělanou rybu. Dal jsem mu ji do úst a díval se, jak to jí. Když mu však v koutku úst zůstala rýže, s chutí jsem ji slízl a potom si olízl i svoje rty.
„Myslím, že jsem rozmazlovací typ, takže mi to nevadí,“ oddálil jsem se a další sousto si vzal já sám.
„Je to naše společná snídaně. Dá se říct, že… první jako páru,“ pousmál jsem se a dal mu do úst další kousek.
Kioshi
„Jsi pes?“ zasmál jsem se, když mi olízl pusu.
Nechal jsem se krmit. Sice bych to s jednou rukou zvládl, ale takhle to bylo příjemnější. Bylo by to jedno z nejlepších ran, jen kdybych nebyl tak pochroumaný. Ale vše zlé je k něčemu dobré.
Ještě víc nás to s Ryu sblížilo a vyjasnilo některé nejasnosti.
Snídaně nám s tímhle krmením trvala o něco déle, než bývá obvyklé. Vychutnával jsem si každé sousto, a sem tam jsem chňapl po Ryuových prstech, které jsem pak i pořádně olízl.
„Děkuji za pomoc,“ chytl jsem ho kolem pasu a přitáhl si ho pro polibek, když jsme konečně dojedli.
„Možná bych se šel projít. Aspoň ke zvířatům, co ty na to? Jen se zajdu do svého pokoje obléct.“
Bolest hlavy opět o něco ustoupila a já se v tuhle chvíli cítil celkem dobře. Věděl jsem, že nejspíš ještě hodně budu užívat tuhle postel, ale nehodlal jsem v ní být celý den a chtěl jsem se aspoň trochu projít na čerstvém vzduchu.
Ryu
Cítil jsem to sexuální pnutí, které mezi námi vládlo po celou dobu, co jsem ho krmil, ale moc dobře jsem viděl, jak je na tom špatně, a nechtěl jsem ho moc provokovat. Stejně… Bylo mi s ním tak dobře, a tohle ráno bylo to nejhezčí, které jsem kdy zažil. Vlastně byla pravda, že s ním jsem měl hodně poprvé a líbilo se mi to.
„Dobře, stáje jsou jediné celé hotové, tak se podíváme na koně?“ usmál jsem se a zvedl se z postele.
Jenže když jsem se natahoval pro tepláky, tak mi spadly na zem a já se pro ně musel ohnout. Jsem vážně nešikovný, když jsem tolik rozrušený z jeho přítomnosti. Je hrozné, že bych chtěl dělat věci, které jsou v jeho stavu zakázané, a to sám nejsem ještě zcela vyléčený. Občas si připadám trochu divný, od doby, co jsem s ním.
Natáhl jsem si tepláky a vzal mikinu. Ještě jsem jemu došel pro nějaké oblečení do pokoje a vrátil se i s tím.
„Chceš pomoci převléct se?“ pousmál jsem se, ale v hlavě jsem už dávno měl představu jeho dokonalého těla.
Kioshi
Pozoroval jsem Ryu, když se oblékal. Nevím, čím to je, ale prostě tenhle člověk dokáže upoutat moji pozornost i přes to, že mám problém nechat otevřené oči. Takhle beztrestně pozorovat jeho tělo… Dívat se na to, jak se odhaluje a pak postupně mizí v jiných věcech. Každý kousek té nádhery bych nejraději líbal, dotýkal se jí…
Zavřel jsem oči aspoň na chvíli, když odešel do mého pokoje pro věci a všechny ty představy si promítal v hlavě.
„No, jen trochu s kalhotama,“ ukázal jsem na spodní prádlo a lehké domácí kalhoty. „Abych se nemusel ohýbat,“ přejel jsem si rukou po bolavých žebrech.
Rozvázal jsem si yukatu a nechal ji sklouznout na matraci. Posunul jsem se až na kraj a svěsil jsem nohy dolů.
„Jen obléct, Ryu,“ usmál jsem se na něj a podal mu do ruky boxerky.
Ryu
Zatajil se mi dech, když se celý odhalil a radši si zkousnul ret, protože jsem měl okamžitě nemravné představy. Ale to, co řekl, se mě celkem dotklo. Copak myslím jen na to?
„Samozřejmě. Pokud vím, jsi nemocný, takže bych ani na nic jiného myslet nemohl,“ odsekl jsem a došel až k němu.
Radši jsem se ani nedíval do těch míst, když jsem mu klečel u nohou a pomáhal mu natáhnout jak spodní prádlo, tak i tepláky. Poté jsem mu ještě natáhl i mikinu, kterou jsem mu vzal z jeho pokoje, a pomohl mu opatrně na nohy.
„Půjdeme?“ zeptal jsem se, a když přikývnul, hned jsem s ním šel ven.
Venku bylo příjemné teplo a jeho rodina tu pobíhala sem a tam, jak krmili zvířata a starali se o jejich prospěch.
„Aaaa… Přišel jsi nám pomoct, Ryu? Odlož toho lazara a pojď nakrmit zvířata,“ s úsměvem k nám už mířil Shi.
„Ne, dnes ne. Jdu se jen s Kiem projít, a všechen můj čas je jen a jen jeho,“ vrátil jsem mu úsměv a rukou zastavil jeho nebezpečné napřažení rukou směrem ke Kiovi.
„To se někdo má,“ zasmál se nahlas a stejně mě chlapsky plácl po rameni.
Kioshi
Zarazil jsem se, když mi Ryu odpověděl, jako bych něco provedl špatného.
Proč? Co jsem udělal špatně?
Nechal jsem ho však, aby mi pomohl s oblékáním a vyrazili jsme ven. Pomalu jsme došli ke stájím. Shi se jako obvykle přihnal jak velká voda. Bráchové se o mě vždycky dobře starali a nedali na mě nikdy dopustit. Shi byl spíš ten, kdo byl do všeho hr a ve všem měl hned jasno. Montaro platil za toho klidnějšího.
„Starej se o zvířata,“ usadil jsem Shintara, když poplácal Ryua po rameni.
„Tady je někdo protivnej,“ zašklebil se Shi.
„Pořád tě bolí hlava?“ zastavil se u nás i Montaro. V ruce měl metlu, a právě vymetával uličku mezi boxy.
„Ani ne,“ zalhal jsem.
Ale byl jsem rád, že jsme byli vevnitř, kde nebylo tak moc světla. Začínalo mi být teplo, tak jsem si začal svlékat mikinu.
„Pomůžu ti,“ natáhl se ke mně Monty, i když vedle mě stál Ryu.
„Zvládnu to sám,“ zamračil jsem se na něj a odstrčil jeho ruku.
I přesto, že jsem chtěl jít ven, necítil jsem se ve své kůži. Ale chtěl jsem to, a myslel jsem si, že aspoň tahle krátká procházka s Ryu mi udělá dobře. Došel jsem na konec stáje, kde pracoval táta. Sedl jsem si na balík slámy a díval se na něj. Nějak jsem najednou neměl sílu ani mluvit…
Ryu
Najednou Kio ode mě odešel, a já se cítil celkem nejistý. Věděl jsem, že ho něco trápí, ale vadilo mi, že mi to neřekne. Došel jsem k němu a posadil se vedle něj. Opatrně jsem vzal jeho zlomenou ruku a něžně mu mnul konečky prstů.
„To pomáhá na prokrvování a mírní bolest v té ruce. Taky se mi dvakrát povedlo zlomit si ruku… No teda… při tréninku,“ procedil jsem mezi zuby, protože mi takhle vzpomínka nepřišla moc příjemná.
„Kio… Trápí tě něco? Nebo bolí? Řekni mi, až se nebudeš cítit dobře, chci to vědět a pomoct ti. Vážně mi na tobě moc záleží,“ šeptal jsem a potom se rozhlídl kolem nás, jestli se někdo nedívá.
Všichni však měli práci, takže si nás nikdo nevšímal. Nahnul jsem se k němu a políbil ho. Jen něžně a opatrně, aby ho nic nebolelo a potom jsem se vrátil zpět do své předešlé pozice.
Kioshi
Přemáhal jsem se jen kvůli Ryu. Prostě jsem s ní chtěl být. I když jsem se k němu snažil chovat hezky, zřejmě jsem něco provedl, čeho si nejsem vědom. A k ostatním… Asi jsem to přestal zvládat.
„Děkuji, Ryu. Já jen mám pocit, že jsem v pokoji řekl něco špatně, něco, co tě rozladilo. Pokud ano, omlouvám se.“
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli k nám přistoupil táta.
„Měl by sis jít lehnout,“ sklonil se ke mně.
„Je mi dob-“ nedomluvil jsem. Jen jsem sykl a reflexivně jsem se chytil za hlavu.
„Kioshi, ty si teď půjdeš lehnout. Přijdu za tebou a podívám se na léky, co ti napsali. Dva dny tě nechci vidět vylézt z pokoje, pokud nepůjdeš na záchod,“ řekl přísně. „Ryu, odveď ho prosím tě do pokoje a pak za mnou přijď do kuchyně, ano?“
Postavil jsem se a bez řečí odcházel. Jen u vrat jsem počkal na Ryu. Věděl jsem, že teď´ nikomu táta nedovolí jít do mého pokoje celé dva dny, dokud nebude mít jistotu, že mě přestala bolet hlava. Tak aspoň, než tam dojdu, bych chtěl být v jeho blízkosti.
Ryu
Zasekl jsem se, když jsem viděl, jak si Kio chytil hlavu, a bylo vidět, že ho dost bolí. Strašně mi to vrátilo vzpomínky na chvíle, kdy jsem se díval na to, jak byl Taishi zraněný a trpěl v křečovité agónii migrénami. Sevřel jsem ruce v pěst a díval se do země, protože s tímhle jsem se nějak v tu chvíli nebyl schopen vyrovnat.
Jenže to, co řekl jeho táta… Byl jsem v šoku, protože jsem netušil, co mi bude chtít, a bál jsem se, že moje přítomnost nějak Kiovi ubližuje. Bál jsem se, že to já jsem příčina toho všeho.
Došel jsem ke Kiovi, v tichosti mu pomohl do pokoje, a potom ho uložil do postele.
„Nic si špatně neřekl, jen… Asi jsem tak reagoval proto, že jsem právě na ty nemravnosti myslel,“ pousmál jsem se a cítil, jak jsem celý z toho, co jsem řekl zčervenal.
„Odpočívej prosím, neboj se o mě, zvládnu to. Chci, aby ses uzdravil a netrpěl. Já… Miluji tě,“ políbil jsem ho a naposledy objal, i když se mi vážně od něj nechtělo.
Kioshi
Beze slova jsme došli do pokoje, a během chvilky jsem byl v posteli.
„Taky tě miluji,“ políbil jsem ho, když mě objal. „Taky myslím na nepravosti a jsem nervózní z toho, že jsi tak blízko, a já nejsem schopný teď ničeho. Strašně moc bych chtěl… Omlouvám se, že jsem tak podrážděný. Ale bude to v pohodě. Jen si trochu odpočinu a bude zase dobře.“
Opravdu. Tak moc bych chtěl… Hladit ho, líbat se s ním, dotýkat se ho a… Možná proto, že je náš vztah v začátku se bojím, že bych o něj mohl přijít, když mu dostatečně neprojevím svou lásku. Jakkoliv…
Proto se přemáhám, a ještě to víc zhoršuji. A táta to nejspíš vidí. Jemu opravdu nic neunikne.
„Vezmi prosím tě ty léky tátovi do kuchyně,“ ukázal jsem na stůl, kde byly položeny. „A prosím tě, zatáhni ještě závěsy.“
Ještě víc jsem ho objal, protože se mi ho nechtělo pouštět. Obával jsem se toho, že mu táta nedovolí teď za mnou jít. A tátovi nejsem schopen odporovat…
Ryu
„Dobře. Půjdu," nemohl jsem dál mluvit, protože mi to přišlo jako loučení a já se toho pocitu nemohl zbavit.
Zatáhl jsem závěsy, a ještě mu přitáhl peřinu víc k hlavě.
„Sladké sny," ještě jsem ho políbil a objal, než jsem zmizel pryč z pokoje.
Chtěl jsem odejít, ale chvíli jsem zůstal stát u dveří a byl z toho všeho smutný. Nakonec jsem šel i s prášky do kuchyně, kde na mě už čekal jeho otec. Podal jsem mu je a vyčkával, než si je prohlédne. Najednou je odložil a zadíval se na mě.
„Ryu, můj syn si svůj stav moc nepřiznává, protože tě má rád a chce být s tebou, jenže... Kdysi se mu něco stalo, o čemž ti později řekne nejspíš sám, a to mu způsobilo vážný úraz hlavy. Vypadá to, že tato nehoda mu vrátila bolest hlavy. Nesmí se přepínat, ale s tebou to nejde. Neber to špatně Ryu, ale musíš mu dát dva dny bez tebe."
Všechno se ve mě sevřelo a udělalo se mi vážně moc špatně, že jsem se nemohl ani nadechnout. Moc mě to bolelo, a nejvíc to, že to já mu ubližuji.
„Dobře, omlouvám se," vysoukal jsem ze sebe a potom bezmyšlenkově vyběhl ven.
Nemohl jsem teď s nikým mluvit a ani jsem nechtěl být nikde poblíž něho. Utíkal jsem za dům na pole, a běžel, dokud jsem únavou nepadl na zem. Celou dobu mě sledoval Bako, který si v tuhle chvíli lehl vedle mě a já mu zabořil uplakanou obličej do jeho příjemné srsti.