Ryu
Propadal jsem se hlouběji a hlouběji do temnoty, kterou jsem si já sám vytvořil. Netušil jsem, co může jeden souhlas zapříčinit a jak velikou lavinu na sebe pouštím. Ta hanba… Ten stud…
Nemohl jsem se podívat ani do zpětného zrcátka, protože mě v něm neustále pozorovaly jeho oči. Bolest z pohledu ven, byla tak šílená, že jsem jen tiskl své prsty, které se chvěly z křeče, jak jsem pevně svíral desku stolu v kanceláři a snažil se nemyslet na útěk. Tolik jsem chtěl být volný… Tolik…
Častokrát jsem pozoroval ptáky a záviděl jim jejich možnost kamkoliv doletět. Jak s vánkem plachtí čistou oblohou… Krása… Čistota… Ale teď…
Žaludek jsem měl jak na vodě, když jsme zastavovali u našeho domu a on mě netaktně vytáhl z auta, až se mi zamotala hlava. Vždy si dával pozor, aby nikdo okolo neviděl, jak se ke mně chová. Dotlačil mě ke dveřím a naučeným gestem otevřel dveře. Chtěl jsem znovu jen smutně oznámit svůj návrat domů, ale tentokrát…
Taishi… Taishi… Bratříčku… Jsi v pořádku… Díky bohu…
Slyšel jsem jeho drsné zamručení u mé hlavy a pevné stisknutí mých loktů mě donutilo se zhluboka nadechnout, abych nešel k zemi. Bylo mi mdlo a představa, že to vlhko, které se v pár kapkách svezlo na mé stehno, je tamto… Chtělo se mi zvracet. Znovu.
Ale ta hřejivá a bratrská náruč, která mě právě sevřela, byla tak omamná. Stačil moment a rozbrečel bych se. Jenže… Vše bych řekl. Vše.
Kyoshi
Byl jsem překvapen, když mi Ayano zavolal. Nechápal jsem zprvu, proč chce, abych přijel na to místo, kde i otrlý chlap má pocit, že vlezl do doupěte samotného satana. Nikdy jsem u Hasegawů ještě nebyl, ale od Ayana jsem od něj slyšel víc než dost, když se mnou tajně probíral Taishiho chování. Byl jsem vzhledem k Taishimu Ayanův poradce už nějakou dobu. Řekl bych pár let, když začal takhle vyvádět.
Ale vždycky jsem mu říkal, že ke mně pro radu snad ani nemusí chodit, protože nakonec všechno vyřešil sám, a ještě podle svého.
Byl jsem celkem unavený, protože jsem měl náročný týden. Přednáška v Kyotu, pak cesta zpátky. Noví klienti a ti staří. Ne však věkem. Byli to ti, kteří mě navštěvovali pravidelně, i když to už snad ani nepotřebovali. Ale přesto jsem si pro ně vždy našel čas. To bylo vždy motto téhle naší rodinné kliniky, kterou jsem převzal po otci.
Nikdy nikoho neodmítnu, protože kdo ví, co se za úsměvem skrývá…
„Jen prosím tě pozoruj a pak mi řekneš svůj názor,“ stihl mi Ayano jen říct, když jsem vystoupil z auta. V tu chvíli dojel vůz Hasegawů a Ayano se za mnou hned schoval, jako by se bál toho velkého chlapa, který vystoupil.
A nebyl sám. Už podle vzhledu jsem usoudil, že je to Taishiho staršího bratr. Ale v tuhle chvíli vypadal spíš jako někdo, kdo potřebuje podepřít, něčí náruč. Šel jak mrtvola a kdyby ho ten velký chlap nedržel za loket, nejspíš by se už složil na zem.
Už od prvního pohledu mi tu něco nehrálo.
„Možná by bylo fajn, kdybych si s Ryu promluvil, a pak bych ti řekl víc,“ otočil jsem se zpátky na Ayana, když ti dva vešli do domu. „A hlavně bez jeho ochranky…“
Ryu
Nevědomky jsem se neustále pevně tiskl na Taishiho, jako kdybych se chtěl do něj vsát a vše kolem mě zmizelo. Věděl jsem, že šel za Ayanem proto, aby utekl od otce, ale nějak jsem doufal a věřil v to, že ho má rád. Chtěl jsem jeho štěstí, jenže od chvíle, co tu s námi nežil, se Jomeiovo chování ke mně ještě zhoršilo. S tím vším můj strach narostl, takže když jsem ho teď mohl obejmout a cítil, že je v pořádku, najednou se moje srdce pomalu uklidňovalo.
Už před několika lety, co mi tohle Jomei začal dělat, mi nezáleželo na ničem jiném než na tom, jak ochránit právě Taishiho. U Ayana byl v bezpečí a vypadá, že je šťastný, dost se mu to odráží ve tváři.
Moc mi chybí… Ani neví, jaké to tu je bez něj prázdné a já osamocený. Nemohu mu nic říct, protože bych jej vystavil nebezpečí, které Jomei představuje.
Najednou na mě Ayano promluvil a já cítil, jak se klepu, protože se Jomei hned na něj urval. Snažil jsem se vše ovládnout, když se ten hrozný dunivý hrubý hlas roznesl chodbou a já tím věděl, jak blízko u mě je.
Pryč… Kamkoliv… Chci s tebou mluvit Taishi… Jen mluvit o obyčejných věcech. Taishi…
Nějak jsem ani nevnímal, co na mě Ayano mluví, ale automaticky jsem zamířil do pokoje, když na něj jeho ruka ukázala. Sedl jsem si na postel a nervózně si mnul ruce. Nechtěl jsem s nimi mluvit. Bylo mi ze mě zle, a ještě jsem měl něco o sobě říkat? Cítil jsem se naprosto na dně. Takhle hrozně mi ještě nebylo. Několik dní jsem pořádně nejedl a o spánku ani nemluvě. Na Ayanovi otázky jsem jen kýval, nebo mírně pokrčil rameny. Znervózňoval mě však ten muž, co celou dobu byl v místnosti s námi. Jako by mi viděl až do žaludku, a to se mi v této situaci moc nelíbilo.
Kioshi
„Zítra za mnou přijdeš. Hned ráno. Pořádně tě vyšetřím a uděláme nějaké odběry. Opravdu nevypadáš moc dobře. Nejraději bych tě hned vzal s sebou,“ skončil Ayano s prohlídkou.
Ryu celou dobu mlčel a jen přikyvoval. Ale v tuhle chvíli, jako by se probral,
„To… to nejde,“ vyhrknul. „Musím být tady. Nemůžu… nejde to…“
„Proč?“ zeptal se hned Ayano.
Neodpověděl, jen se na moment podíval na dveře a pak zase sklonil hlavu a díval se do země.
„Nech nás na chvíli o samotě, Ayano,“ zasáhl jsem do toho.
Neptal se. Prostě se otočil a vyšel ven z pokoje. Zřejmě pochopil, že jemu Ryu odpovídat nebude. Že není ten správný čas.
Když se zavřely dveře přistoupil jsem k Ryu.
„Jmenuji se Kioshi. Těší mě,“ mírně jsem se poklonil.
Když Ryu nereagoval, dřepl jsem si před něj.
„Trápí tě něco?“
Ryu
Úplně mě dostala ta slova od Ayana, že bych měl za ním přijet na prohlídku. Nebylo to možné. Jen představa toho, jak mě uvidí nahého a to… Pane bože…
Začal jsem se okamžitě bránit, jenže jsem věděl, že mi to v Ayanově případě bude prd platné. Nakonec jsem rezignoval a jen se podíval na dveře, za kterými se schovávalo mé osobní peklo. Nakonec Ayano odešel, jenže to jsem moc nevnímal, jak jsem slyšel to šílené bušení v hlavě z toho, že jsem se moc nevyspal. Natahovalo se mi víc a víc, a slabost silně atakovala mé tělo.
Cuknul jsem sebou, až jsem málem sletěl z postele, když jsem si uvědomil, jak blízko u mě ten člověk je. Chytil jsem se okraje postele a pevně ho sevřel, až mi zakřupaly prsty. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, než jsem se byl schopen podíval do jeho tváře. Musel jsem vypadal děsně, a i když jsem se snažil ovládat, tohle se těžko maskovalo.
„Já… Já… Omlouvám se za svou nezdvořilost. Jsem Ryuzuki,“ mírně jsem sklonil hlavu na znamení pozdravu a pohled stočil na stranu, jak děsně mi v této situaci bylo.
Kioshi
„Těší mne, Ryuzuki,“ pousmál jsem se.
Představil se mi, ale zřejmě se tím záměrně vyhnul odpovědi na mou otázku.
Zvedl jsem se a přitáhl jsem si blíž židli. Usadil jsem se naproti němu, chvilku se mlčky díval, jak se třese, snaží se na mě nedívat a nervózně si mne ruce.
„Slyšel jsem, že svou práci děláš velice dobře. Máš svou práci rád?“
Začal jsem mu postupně pokládat otázky, ale moc jsem se toho nedozvěděl. Mohl jsem tak jen pozorovat reakce jeho těla a nepatrných známek v chování. To se rapidně změnilo, když jsem zmínil Jomeie.
„Jomei je tvoje osobní ochranka, že? Stará se o tebe dobře?“
Vím, nebyla to zrovna fér otázka, protože jsem si už spoustu věcí domyslel, ale potřeboval jsem vidět jeho reakci. Táta by mě za tohle nejspíš zabil. Hned by mi vynadal, že tohle není zrovna profesionální přístup…
Ryu
Zasekl jsem se a málem si ty prsty rozdrtil, když jsem slyšel Jomeivo jméno a ještě v takovém kontextu. Myslel jsem, že mi srdce vyletí z hrudi a konečně budu mít klid. Byl to hrozný svíravý pocit, jako by mi někdo seděl na prsou a mačkal v rukách mé srdce.
Stará… To on se stará… Až moc dobře…
Málem jsem už sebou vážně sekl, protože tohle bylo už nad rámec mého klidu. Nemohl jsem se ani podívat tomu muži do tváře, protože by si v ní přečetl všechno. Rozklepal jsem se až tak, že kdybych se nyní postavil, okamžitě bych skončil na zemi.
„Práce… Práce mě baví,“ jediná věc, co jsem ze sebe dostal a tím dál nemusel mluvit.
Absolutně jsem odsunul odpověď na Jomei na druhou kolej. Nechtěl jsem o něm mluvit… Nechtěl jsem vůbec mluvit. Konečně jsem měl chvíli bez něj, a měl bych o něm něco říkat? Ne…
Kioshi
Tuhle reakci jsem očekával. Počítal jsem s ní už od chvíle, kdy jsem je viděl vystupovat z auta.
Jenže tohle… Tohle bylo až moc. Vůbec se mi to nelíbilo.
Když odpověděl úplně na něco jiného, než jsem se ptal, bylo mi jasné, že se vyhýbá odpovědi. Zvlášť když jsem viděl jeho reakci po vyslovení Jomeiho jména.
Celý se roztřásl ještě víc a málem si zlámal prsty, jak silně je sevřel. Všiml jsem si i modřin na zápěstí, které se původně snažil schovávat pod dlouhými rukávy.
Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale v tom se ozval z chodby hluk. Podle hlasu se do toho zapojil pán domu i Ayano. Zaslechl jsem i Taishiho a další hlas.
Otočil jsem se zpět na Ryu.
Byl na pokraji zhroucení. Teď bych z něj nedokázal vydolovat ani jeho jméno.
„Ryu,“ vstal jsem a popošel jsem těsně před něj a dřep si. „Vidím, že ti není dobře. Měl by sis lehnout a vyspat se. Pojď, pomůžu ti svléknout a pak ti dám ještě nějaké léky, aby ses dobře vyspal, ano?“ natáhl jsem k němu ruce.
Ryu
Cukl jsem sebou, když jsem cítil, jak se Kioshi ještě víc přiblížil. Zapřel jsem se do postele a mírně se odsunul na její okraj, abych se od něj oddálil. Nebylo to proto, že by mi jeho přítomnost vadila, to spíš naopak, ale nechtěl jsem, aby mi pomáhal s oblečením. Děsil mě fakt, že by mě mohl vidět nahého. Byla to hrozná představa. Jen představa toho, jak moje tělo nyní vypadá, mě strašila ze spaní. Naposledy, co jsem se ráno viděl v zrcadle, jistě přibylo pár dalších modřin, a to už předtím to nebyl pěkný pohled. Bil mě jen občas, ale tak silně mačkal mé tělo a jeho surovost dny rostla, že nebylo místo na mém těle, které by nemělo modřinu, jen obličeje se nedotkl, aby to nebylo vidět.
„Promiňte, mohl byste se otočit? Za léky děkuji, " poklonil jsem se hned, co jsem se dostal na nohy a otočil se ke Kioshimu zády.
Stáhl jsem si košili a úhledně ji položil na křeslo, hned zatím jsem si oblékl tričko na spaní, abych zamezil jeho pohledu na mě. Spěchal jsem, abych byl co nejrychleji v posteli, kde jsem se přikryl až po krk a jen vyčkával, až ke mě Kioshi přijde.
Kioshi
Už jsem natahoval ruce, že Ryu pomohu svléct, ale on cuknul, jako by nechtěl, abych se ho vůbec dotýkal. Vstal jsem tedy a udělal, oč mě požádal. Nedíval jsem se na něj, ale podle zvuků šustění látky, mi bylo jasné, že všechno dělá velmi pomalu. Jako by nad tím přemýšlel, nebo mu bolest bránila v rychlejších pohybech. Než se převlékl, sklonil jsem se ke své tašce, chvilku se v ní přehraboval a pak vytáhl léky.
Nalil jsem připravenou vodu do sklenice a vrátil se k Ryu.
„Tady,“ vyklopil jsem jeden prášek.
Počkal jsem, až si ho vezme a pak jsem mu vzal sklenici a postavil ji zpátky na stůl.
„Počkám, dokud neusneš,“ přisunul jsem si židli. „Můžu ti zatím povídat třeba pohádku na dobrou noc,“ usmál jsem se, ale pak jsem se podrbal na hlavě. „Vlastně pohádky jsou pro malé děti. Ale znám jedno moc hezké místo v horách. Je tam vážně hezky a určitě by sis tam odpočinul. Když přijíždíš k farmě, cestu lemují mohutné vysoké…“
Seděl jsem, díval jsem se na něj a tiše mu povídal o kraji, kde leží naše rodinná farma.
Ryu
Konečně jsem se mu pořádně podíval do tváře, když si sedal na židli vedle mě. Byl pěkný, jeho tvář i tělo odpovídalo ideálnímu muži. Nejspíš musel být mezi ženami žádaný. Já oproti tomu byl spíš ženský typ. Možná i proto si ke mě Jomei tolik dovolil.
Poctivě jsem spolknul prášek s tím, že se snad konečně vyspím a pohodlně se uvelebil jak malé dítě v posteli.
Poslouchal jsem ho a po dlouhé době se cítil klidnější. Natáhl jsem ruku a jen na moment mu stiskl tu jeho.
„Děkuji," vypustil jsem jen tiše z pusy, než se má víčka zavřela.
Nejspíš to bylo těmi prášky, ale já konečně usínal. Slyšel jsem stále jeho hlas, který mě kolébal ke sladkému snění.
Kioshi
Netrvalo dlouho a Ryu usnul. Jeho stisk mě trochu překvapil. Byla to vděčnost, ale já v tom cítil i něco jiného. Něco jako: Pomozte mi.
Možná to udělal bezděčně, aniž by si to plně uvědomil, když předtím před jakýmkoliv dotekem uhýbal, že i Ayano měl problém ho prohlédnout. Než jsem jeho ruku položil zpět na postel, povytáhl jsem mu rukáv. Opravdu měl na ní modřiny a čerstvé otlaky.
Chvilku jsem se na něj díval, dokud jsem neměl jistotu, že tvrdě usnul.
Vstal jsem a sklonil jsem se nad ním. Chvilku jsem se díval do jeho tváře, která i v tom spánku nevypadala moc klidně. Opatrně jsem ho odkryl, a ještě opatrněji jsem mu povytáhl triko.
To, co jsem viděl, jen potvrdilo, že se mu dějí špatné věci a on o nich nechce mluvit. Pohublý, modřiny různě po těle, a to jsem ho viděl jen zčásti. Možná má strach z…
Na chodbě jsem znovu zaslechl Ayanův hlas, který už byl, nezvykle u něj, rozčílený. Stáhl jsem Ryu triko zpátky, přikryl jsem ho a pak tiše vyšel ven na chodbu.
Ryu by neměl být v tomhle domě. Měl by být někde, kde se k němu nikdo nedostane. Je ale potřeba zjistit, že za tím opravdu stojí Jomei, než ho obviníme.
Na chodbě jsem se skoro srazil s Ayanou, který rázným krokem mířil k jídelně.
„Ryu spí, dal jsem mu léky na uklidnění. Ale… Musíme si promluvit, Hazuki,“ oslovil jsem ho příjmením, aby pochopil, že je situace vážná.
„Dobře,“ přikývl. „Jen se ještě rozloučím s paní Hasegawa a můžeme jít.“
Pak se podíval na Taishiho, znovu na mě a dodal:
„Můžete oba, prosím, počkat venku u auta? Taishi, prosím, poslechni, ano?“
Já se bez řečí odebral ke svému autu. Ayano by měl Ryu odsud odvézt. Třeba i do nemocnice, je to jedno. Zvlášť po tomhle výstupu, co tady na chodbě měli. Počkám na něj venku a zkusím se s ním domluvit.
Ryu
Bylo mi tak příjemně, jak kdybych necítil tělo a moje duše někam odplouvala v dál. Tak dlouho jsem tak slastně nespal. Když měl Jomei chuť, přišel i sem do mého pokoje, aby si mě vzal. Tišil mě tím, že mi držel rukou pusu a zuřivě do mě přirážel.
Musí mě hrozně nenávidět, když mi tohle dokáže dělat. Nikdy jsem od něj neslyšel nic hezkého, ani jedním slovem nenaznačil, že by to dělat kvůli tomu, že mě má rád. Ale nebyl jsem naivní, tohle se z lásky nedělá, asi jsem v tom pekle toužil zahlédnout něco pěkného, aby mi ze mě nebylo tak špatně.
Strach... Ten strach ničí můj život, ale chrání Taishiho, nemám na výběr.
Kioshi
Zastavil jsem se u Ayanova auta a díval se, jak se ke mně blíží naštvaný Taishi. Ayano vážně musel mít a má zřejmě dost trpělivosti, když uhnal takového vzteklouna a ještě s ním nevyběhl.
„Doufám, že mluvíš o Jomei?“ usmál jsem se na něj, když se s nadávkami zastavil a otočil se k domu.
„A jako o kom jiným bych měl mluvit? Kdo vlastně, do prdele, jseš a jak znáš jméno té gorily?“ vyjel i na mě a vztekle se na mně podíval.
„Přesně jak Ayano říkal. Jsi bez prášků? Nevypadáš na to, že bys je tolik potřeboval. Poslechl jsi ho, i když nadáváš. Jsi hodný kluk, že?“ usmál jsem se na něj.
Jak se na něj dívám, tak je do Ayany nejspíš zamilovaný až po uši.
„A kurva, ty si psychouš, nebo co?“
„Podle tvého výrazu ano, jsem psycholog.“
„Tys mluvil s Ryu? Co mu je?“
„Povím to vám oběma, až Ayano dojde. Ale rozhodně bych doporučil, aby na pár dní byl mimo dům,“ mírně jsem se zamračil.
„Chci to vědět hned!“ odsekl.
„Já bych chtěl věcí, ale na to správný si člověk musí počkat, víš?“
„Kurva… Tomu Ayanovi to trvá. Staroch…“ změnil téma, a já viděl, jak se tak, tak drží, aby mě nepraštil.
„Měníš téma? A co si promluvit i o tobě? Co, Taishi?“
„Zhebněte!“
„Jak jsem čekal. Schováváš se za silné řeči, ale jsi ve skutečnosti moc milý kluk,“ pokračoval jsem.
Než stihl Taishi něco dalšího říct, zahlédl jsem přes jeho rameno, že Ayano vychází z domu a v náruči nese spícího Ryu.
Je vážně dobrý. Chápe spoustu věcí, aniž by mu to člověk musel říkat přímo. Ne nadarmo je doktor, a vystudoval jako jeden z nejlepších.
Naložili jsme Ryu do auta a hned vyrazili pryč. Nebylo potřeba déle setrvávat na místě.
Ryu spal i po dobu cesty i potom, co ho Taishi přenesl k Ayanovi do ložnice. My jsme se usadili v obýváku, a i přes Ayanovy otázky jsem čekal, až Taishi dorazí, abychom si mohli promluvit. Nerad opakuji věci dvakrát.
Ryu
Takový klid… Tak daleko od všeho… Co kdybych tu zůstal? Vadilo by to někomu? Nezničil jsem svůj život už dost? Dal by Jomei Taishimu pokoj, kdybych navždy zmizel z jejich života? Mohl bych někdy říct Taishimu, co jsem pro něj dělal? Měl by mě vůbec ještě rád? Nebo by si mě vážil? Jak moc jsem klesl na dno, a jak trapné je mé chování?
Kdysi jsem byl docela hrdý na to, že jsem se ve své práci vyšplhal tak vysoko, a to vše bez pomoci otce, a jen díky svému učení. Byl jsem poctivý, hodný a věrný svým ideálům. Mohl jsem o sobě říct, že dělám to, co mám rád. Jenže… Už se sám v sobě nevyznám, nebo nenacházím ta správná slova pro svoje bytí na tomto světě.
Čím hlouběji jsem se do toho všeho propadával, tím víc jsem věděl, že se z toho jen těžko dostanu.
Jen vzdáleně jsem vnímal zvláštní pocity toho, že mě někdo někam nese. Nebo jsem se vznášel?
Slyšel jsem hlasy, které jsem tak dobře znal a hřejivou ruku mého bratra, který mi šeptal do ucha, že vše bude dobré, ale nemohl jsem rozlepit oči. Tolik se na mě ta únava podepsala, že když jsem konečně mohl spát, moje tělo si dělalo své i bez mé pomoci.
Kioshi
Moc jsem toho neměl co říct. Zatím jsem se toho ani moc nedozvěděl. Ale i to málo stačilo, aby bylo jasné, že Ryu opravdu zpátky domů nemůže. Aspoň prozatím.
„… Mám vážné obavy, aby Ryu nezvýšil statistiku počet sebevražd v Japonsku. Nemá, kdo by mu pomohl,“ na moment jsem se podíval na Taishiho, ale pak jsem stočil pohled zpátky k Ayanovi. „Navíc, něco se děje mezi ním a Jomeiem. Nechtěl o tom mluvit, evidentně má z Jomeie strach. Nedivil bych se, kdyby šlo o nějaký druh vydírání, s tím, že nejspíš Jomei…“ nedopověděl jsem větu.
„Myslíš, že se mezi Ryu a Jomeiem děje něco, co jeden z nich nechce?“ zeptal jsem Ayano.
„Měl by sis to potvrdit, pokud ho pořádně prohlédneš, Ayano,“ zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na ty modřiny, co jsem viděl.
Seděli jsme v obývacím pokoji a probírali jsme celou situaci…
Ryu
Slyšel jsem nějaké hlasy, které přicházely odněkud z venku. Připadal jsem si dost zvláštně, jak kdybych nebyl tam, kde jsem bydlel. Konečně se mi na chvíli podařilo rozlepit oči, když jsem se začal cítit dost tísnivě. Zmateně jsem se rozhlížel po pokoji, který jsem absolutně neznal a snažil se vzpomenout, jak jsem se sem dostal. Když jsem zjistil, že tohle místo jsem nikdy neviděl, okamžitě jsem se vymrštil na nohy s obrovským pocitem strachu, že se mi okamžitě zamotaly nohy. Letěl jsem k zemi takovou rychlostí, že jsem nestihl před sebe dát ani ruce. Cítil jsem hrozný tlak a bolest, která se od mé tváře šířila do celého těla, jak jsem se hodně uhodil o postel, když jsem dopadal na podlahu.
Snažil jsem se opět zvednout právě v momentě, kdy do místnosti vběhl Ayano a snažil se mě pomoct zpět do postele.
„Za…zamotala se… mi hlava…“ řekl jsem omluvně, a přitom se držel se postele.
„Kde to jsem?“ následovala otázka mé myšlenky.
Jenže to už i Taishi vběhl do místnosti a hned mě zvedl a uložil na postel. V tu chvíli mi bylo o trochu lépe už jen proto, že jsem ho viděl zdravého a nejspíš v bezpečí.
„Nevstávej, ty blbče. Máš v sobě nějaký prášky a jsi slabý. Jsi u Ayana doma a se mnou, už se nemusíš bát,“ zazněly jeho milá slova směrem ke mně.
Jenže… Málem se mi zastavilo srdce. Začal jsem se ještě víc bát o Taishiho, protože jsem nebyl tam, kde mě mohl mít Jomei pod kontrolou, a to bylo v jeho případě nemyslitelné.
„Ale… To nejde… Musím… Musím domů… Hned… On… A táta… Firma…“ vykoktal jsem ze sebe a cítil, jak mi přeskakuje hlas.
Pevně jsem Taishimu prosebně stiskl ruku, ale on stejně nereagoval na mou žádost, tak jako vždycky.
„Mlč a buď rád, že jsi na živu, asi si neměl kousek k nějakýmu kolapsu. V poho… Táta si náhradu najde a on… Už se k tobě nepřiblíží. Postarám se o to. Odpočiň si a já ti něco uvařím, jo?“
Uvaří? To mě pobavilo. V tom všem hnusu, v kterém jsem se brodil, mi tohle přišlo moc pěkné a roztomilé. Proto jsem rezignoval a jen tiše špitl: „Ale… Dobře.“
„Ještě běž spát. Jo?“ odpověděl Taishi na můj úsměv, a i s Ayanem vyšel ven na chodbu.
Kioshi
Chvíli trvalo, než se Ayano a Taishi vrátili. Taishi zamířil rovnou do kuchyně. Zřejmě se chystal vařit. Taky rád vařím, ale u Ayana… Byl jsem u něj párkrát a nezdálo se mi, že by kuchyň používal. A taky mi to Taishi potvrdil.
„Pokud tu Ayano něco má, což není u něj obvyklé, tak uvařím rámen,“ postavil jsem se vedle Taishiho a začal vytahovat věci z lednice. „To jsi nakoupil ty? Ayanu jsem snad neviděl vlézt do obchodu tak sto let,“ zasmál jsem se.
„Proč bych vařil, když mi vždycky někdo něco donesl a vedle mám Mieko,“ odseknul mi hned vzápětí.
„Jo měl tu chirurgicky čisto. Ani džus nebo nějaké ovoce. Zelenina tuhle místnost neviděla už roky a maso... Myslím si, že tu asi vařil jen dvakrát, než si najmul sestřičku.“
Vážně jsem se musel smát. Taishi trefil hřebíček na hlavičku a docela přesně.
Ukázal mi hrnec ještě v původním obalu, který jsem potřeboval na vaření. To se fakt nedalo… Docela jsem se bavil, a dokonce i Taishiho otázkou, jak dlouho se s Ayanem znám.
Stačil mi jeden pohled do jeho tváře, aby mi bylo jasné, že ta otázka není až tak nevinná, jak se na první pohled zdá. Ujistil jsem ho, že se nemusí bát, že Ayano není můj typ. I když se čertil, vypadal nakonec spokojeně. Nejspíš měl strach, že bych si to snad s Ayanem rozdal.
Když bylo jídlo hotovo, Taishi zašel do ložnice za Ryu. Nepočítal jsem s tím, že by jedl s námi, tak jsem byl překvapen, když se ukázal ve dveřích…
Ryu
Spal jsem velmi jemně, slyšel jsem, jak si povídají vedle v pokoji a dost se dovtípil, že je to většinou o mě. Dokonce jsem zareagoval na otevření dveří, ale čekal jsem, až Taishi dojde ke mně. Poznal jsem jeho voňavku už na dálku, sám jsem mu ji kupoval.
Po nocích, kdy jsem nemohl usnout, jsem poslouchal zvuky z chodby a naučil se svoji rodinu poznávat podle zvuku jejich chůze.
„Měl by ses jít najíst, bráško,“ promluvil na mě Taishi a já otevřel oči.
Okamžitě jsem pevně sevřel jeho ruku, abych se ujistil o tom, že tohle není jen můj sen a Taishi je v pořádku. Pořád jsem nedokázal ovládat svůj strach, který z nějakého důvodu neustále napadal mé tělo.
„Musím ti pak něco říct, je to důležité. Ale… Budeš bydlet tady, že?“ vyhrkl jsem ze sebe tak rychle, že jsem vůbec nepřemýšlel nad významem těch slov.
Taishi na mě udiveně zíral a radši přese mne přehodil župan.
„Bydlím tu a ty nějakou chvíli budeš taky, dobře? Teď se pojď najíst, času máme spoustu,“ byl milý, tak jako vždy, a pomáhal mi na nohy, které bolely čím dál tím víc.
Snažil jsem se na sobě nedat nic znát a jen s užívat jeho přítomnost. Tím, co řekl, nějak pomohl mé duši, aby se konečně volněji nadechla. Doufal jsem, že tady budu ve větším bezpečí už jen proto, že tu byl i Taishi, o to mi šlo nejvíc.
Pomalu jsem se s ním došoural ke stolu a zatajoval svou slabost. Bylo příjemné jíst s někým, kdo na mě nekoukal jako na oběť svých zvrácených tužeb, nebo jako na syna, který musí plnit jeho požadavky.
Nabral jsem si chutně vypadající polévku a snažil se najíst, i když to šlo velmi těžko.
Kioshi
Ryu opatrně dosedl na židli. Snažil se chovat jako by byl v pohodě, ale bylo vidět, že i sezení mu dělá problém. Určitě ty modřiny na těle nebyly jediné stopy, které na něm Jomei zanechal.
Po celou dobu večeře jsem ho pozoroval, stejně jako Ayano. Podle jeho staženého obočí bych řekl, že myslí na to samé. Když nabídl Ryu, že se může jít okoupat, odmítl jeho pomoc a poprosil Taishiho. Evidentně se nechce před ním ukázat.
Než se Ryu osprchoval, my zatím šli uklidit nepořádek v kuchyni.
Ryu
Pomalu jsem vše snědl, i když pro mě nebylo moc pohodlné sedět na tvrdé židli, jakou tu Ayano měl. Nemohl jsem o svém těle říct nic hezkého, ani to, že si mě před pár hodinami Jomei brutálně nevzal. Bolel mě zadek tak moc, že jsem se přehupoval z jedné půlky na druhou, abych si odlehčil.
Nadšeně jsem se na Ayana podíval, když mi nabídl sprchu, ale hned následoval obrovský strach z toho, že by mohl mé tělo vidět právě on. Styděl jsem se… I před Taishim, a to jsme spolu vyrůstali. Bylo vtipné, že i po tomhle všem, jsem se styděl svléknout. Nedokázal jsem snést fakt, že by se někdo díval na mé nahé tělo a hodnotil můj vzhled. Nikdy jsem si nepřipadal hezký, spíš průměrně až podprůměrně vypadající brýlatý úředník. Nebýval jsem ve středu zájmů dívek ani mužů, proto jsem se divil, že na takové zvrácené choutky si mě Jomei vybral, i když mohl mít někoho tak hezkého jako je Taishi.
Ne… Nikdy bych mu ho nedal. Taishi není svatoušek, ale… Ne… Nikomu nedovolím, aby mu ublížil. Už jednou jsem ho neochránil, podruhé tomu zabráním.
„Radši bych si vybral Tai, Já..." odpověděl jsem po chvíli, když jsem si vybíral mezi zlem a menším zlem.
Taishi mi pomohl do koupelny a už když mi stahoval oblečení bylo slyšet, jak se mu moje tělo nelíbí. Cítil jsem se v jeho přítomnosti špinavý… poskvrněný… nechutný. Nemohl jsem najít slova na to, abych mu vysvětlit svoje chování, a i to, proč právě takhle vypadám. Radši jsem mlčel a nechával se od něj omývat. Sám jsem nebyl schopen ani pořádně zvednou ruku s namydlenou houbou a dotknout se sebe. Ret jsem si drtil mezi zuby, když přejížděl po modřinách, abych nezasténal bolestí a on nepoznal, jak špatné to se mnou je. Nechtěl jsem mu přidělávat starost, už tak jich se mnou měl dost. A pak to přišlo… Když jsem víc roztáhl nohy, vytekl ze mě zbytek spermatu, který ve mně nechal Jomei. Zrudnul jsem studem… Bylo mi najednou ze mě tak zle, že jsem jen víc stiskl rty a chytil Taishimu ruku, aby mě tam neomýval. Sám jsem si to rychle houbou stáhl.
„Proč Ryu? Chráníš jeho?“ naštvaně procedil mezi zuby a bylo vidět, jak moc naštvaný je.
„Ne, tebe,“ rychle jsem odpověděl.
Nemohl jsem to v sobě dál skrývat. Musel jsem mu aspoň trochu naznačil proč se to děje. Nechtěl jsem, aby mě nesnášel. Dál už neřekl ani slovo a domyl mé tělo. Potom mě osušil a pomohl do oblečení, které hezky vonělo po vyprání. Odvedl mě zpět do pokoje, kde mě uložil do postele.
Protože ze mě ten stud nevyprchal, radši jsem dělal, že spím, abych se vyhnul trapné konverzaci, na kterou jsem v tuto chvíli neměl. Odešel a ticho zavládlo pokojem.
Kioshi
Celkem v klidu jsme pojedli. Moc jsme toho nenamluvili, ale asi to tak bylo dobře. Teď by se nejspíš špatně hledalo téma… Ale po celou dobu jsem pozoroval Ryu, stejně jak to dělal i Ayano. Oba dva jsme se na něj teď dívali doktorským pohledem. Viděl jsem na Ayanovi, že by ho nejraději hned vzal do ordinace, aby ho prohlédnul, ale zřejmě chápal, že mu musí dát aspoň chvilku na odpočinek. Zvlášť potom, co Ryu odmítl jeho pomoc při sprchování.
Oba dva bráchové odešli do koupelny, a my zatím sklízeli nádobí. Spíš jsem jen podal pár věcí, protože se Ayano vrhnul na úklid jak divý.
„Ryu má na sobě modřiny. Viděl jsem ale jen část jeho těla, a podle toho, jak posedával, tak-“ ozval jsem se po chvíli, kdy jsem už seděl u stolu a popíjel čaj.
„Vím, viděl jsem. Ani nevíš, jak mě štve, že jsem si ničeho nevšiml dříve,“ zabouchl dvířka od myčky.
„Možná ti Ryu ani nedal šanci, aby sis toho všiml. Počítám, že ani jeho rodiče to neví.“
„Spal s ním… jeho záda, ruce, krk, nohy… Má tolik modřin, že to snad není ani lidský. A když se rozkročil… vyteklo to.. Takže je to stoprocentní… Já toho parchanta…“ vletěl Taishi do kuchyně jak velká voda.
Jen zřejmě z důvodu, že Ryu asi usnul, Taishi mluvil celkem tiše. Ale přesto jeho výraz mluvil za vše.
A ani Ayano už to nevydržel. Popadl telefon a dost důrazně a s několika podmínkami dal Hasegawovým najevo, že situace je vážná, a že mají hned přijet. Vědomí, že má přijet jejich otec, ale ještě víc Taishiho vynervoval.
„Měl by ses snažit uklidnit, ať to ještě nezhoršuješ,“ vstal jsem a popošel jsem k němu. „Nebylo by dobré, kdyby tě tu chytl amok. Ne právě teď,“ ukázal jsem ke dveřím do ložnice, za kterými spal Ryu- „Je něco, co děláš rád? Čím by ses teď na chvíli zabavil?“
Ticho, které na moment zavládlo, přerušil Ayano.
„Kio, můžeš prosím tě, pohlídat Ryu? Za chvíli se vrátíme…“
Nestačil jsem ani odpovědět a oni už byli za dveřmi. Raději jsem ani nepřemýšlel, co Ayano vymyslel.
Chvilku jsem přecházel po kuchyni, ale nakonec mi to nedalo a zamířil jsem do ložnice. Tiše jsem vešel, a když jsem viděl, že Ryu spí, opatrně jsem si přisedl na postel. Pozoroval jsem, jak pravidelně oddechuje, jak se mu chvějí víčka…
Mírně jsem se nad ním sklonil a opatrně jsem mu stáhnul vlasy z čela.
Má moc hezkou tvář. Řekl bych, že skoro dívčí, na kterou, když nemá schovanou za brýlemi, se určitě každý rád podívá…
Ryu
Snažil jsem se usnout, jenže to bylo nemyslitelné už proto, že jsem z hlavy nemohl dostat dost živé vzpomínky na Jomei. Když jsem uslyšel, jak se otvírají dveře od tohoto pokoje, zavřel jsem oči a již naučeně předstíral spánek. Šlo mi to dobře, měl jsem v tom značnou praxi už z dob, co jsem byl malý.
Překvapilo mě, že to nebyly známé kroky, ale někdo cizí. Když se ta osoba přiblížila až ke mně, pocítil jsem hřejivý dotek na své tváři. Zvláštní mrazivý pocit projel mým tělem a usadil se někde v žaludku. Bylo to ale jemné a tak jiné než doteky, které jsem doposud dostával. Zajímalo mě, kdo to je, ale nedovolil jsem si otevřít oči, abych ho náhodou nezaplašil. Musel to být sen a já opravdu usnul, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.
Kioshi
Nevím, jak dlouho jsem tak seděl a díval se na Ryu. Měl mírně pootevřená ústa a stále pravidelně oddechoval. Ani jednou se nepohnul a já ho začal podezírat, že spánek předstírá.
Ale možná se mýlím…
Vzal jsem oparně jeho ruku do své. Měl štíhlé a dlouhé prsty, jemné dlaně. Ale jeho nehty… Člověk s takovým zázemím jako on, by je měl mít upravené pravidelnou manikúrou. Avšak on je měl spíš polámané a podle toho, jak byly ostré, tak zřejmě čerstvě. Jemně jsem mu prsty promnul, jako bych ho chtěl uklidnit, a pak mu položil ruku zpátky na postel.
Měl bych ho nechat spát…
Vstal jsem a tiše se vytratil z pokoje. Usadil jsem se v obýváku, dopíjel jsem svůj již studený čaj a čekal, až se vrátí Ayano a Taishi.
Ryu
Začal jsem být docela ve stresu, když se ta osoba posadila vedle mě na křeslo a nespouštěl ze mě oči. Cítil jsem až do morku kostí, že se na mě dívá. Jak kdyby mi elektrizoval každý kousek kůže. Příjemně voněl a taky… Ten jeho dotek. Stačil mi jen ten jeden, abych na to nemohl přestat myslet.
Proč jsem něco takového necítil dřív? Proč mě někdo takhle nikdy nepohladil? Jenom maminka, nikdo jiný. Taishi mě častokrát objal, ale nikdy nepohladil. Nechápal jsem, jaký je v tom rozdíl, dokud jsem nebyl na takovém dně, že tohle bylo malé světlo v tunelu temna.
Kdyby se nezvedl a neodešel, asi bych se podíval, kdo to je. Někde v podvědomí jsem i věřil, že by to mohl být ten Kioshi. Nevěděl jsem proč, ale ten muž byl tak zvláštní. Něčím mě přitahoval tak, jako můru světlo.
Najednou se z venku za dveřmi ozvala docela divoká diskuze. Bylo jasné podle hlasu, že je to můj otec a matka, které nejspíš přivolal Ayano. Ale i Taishi se do všeho, s vervou sobě vlastní, opřel jak kulový blesk. Slyšel jsem každé slovo, protože tiší nebyli, a příjemné mi to rozhodně nebylo. Pořádně jsem se zachumlal do peřiny a přetáhl si ji přes hlavu tak, abych už nic neslyšel. Chtěl jsem prostě zmizet. Bylo to vážně děsivé. Všichni tam za těmi dveřmi, byli v nebezpečí a já s tím nemohl už nic udělat.
„Zlatíčko… Ryu… miláčku… To jsem já,“ ten sladký hlas, mě donutil stáhnout peřinu a podívat se té ženě do tváře.
„Mami, já…“ vykoktal jsem ze sebe, ale bylo to zbytečné, její ruce mě vtáhly do pevného objetí a její slzy skrápěly moje rameno, stejně jako ty mé to její.
Kioshi
Čekání na ty dva se mi zdálo dlouhé, tak jsem si uvařil další čaj. Ale tím množstvím vypitého čaje jsem začal pociťovat potřebu jít tam, kam většinou lidi chodí sami. Odebral jsem se teda na toaletu. A když jsem si právě umýval ruce, zaslechl jsem zvonek a za chvilku na to i hlasy z obýváku.
Tak rodina se sešla… A Ayano není zrovna v pohodě. I když se snažil mluvit klidně, přesto jsem v jeho hlase cítil zlobu. A ani jsem se mu nedivil, protože tahle situace byla vážná, a podle toho, co jsem doposud slyšel, tak se týkala obou bratrů.
Tady,“ ukázal Ayano na mně, když jsem vešel, „je doktor, psycholog, který vám k tomu taky může říct své. Teď mi řekni, Dene, co se děje. Chcete přijít o oba dva syny? Nemyslíš si, že by bylo na čase, požádat o pomoc Bosse?“
Ayano šel na hlavu rodiny opravdu tvrdě. S ničím se neštval.
Jako první to nevydržela paní Hasegawa. S omluvou se odebrala za Ryu. Nechali jsme ji, protože to bylo zřejmě to nejlepší, co teď mohla udělat. Ale diskuze mezi muži pokračovala. A pak se do svého táty obul i Taishi, když zazvonil domácí telefon a Ayano zmizel.
Nechal jsem Taishiho si říct své, a i když pan Hasegawa byl už nalomený, dodal jsem mu k tomu pár informací i já. Nejsem doktor jako takový, ale spousta věcí, které jsem mu sdělil ze svého pohledu, mu vytvořila na čele hlubokou vrásku. A nepřestal se mračit ani když se vrátil Ayano se svým řešením.
Jenže… Něco mi na tom nehrálo. Ayano vypadal jinak, než když odcházel k telefonu.
Ryu
„Moc se omlouvám… Nic jsem nevěděla. Každý den jsi chodil domů, a já si ničeho nevšimla. Jaká jsem to máma,“ obviňovala se každým slovem a plivala na sebe špínu.
Pevněji jsem ji sevřel a přitiskl ji víc na své tělo.
„Mami… Ty za to nemůžeš. Nemohla si to vědět… Nikdo nemohl. Prosím… Nepleť se do toho, ty ne. Slib mi to!“ mírně jsem ji od sebe odtáhl a prosebně se jí zadíval do očí.
Kdyby znala celou pravdu, mohlo by to pro ni znamenat smrt. Byla vždy tak křehká a milá, mohla by se rozbít, jak porcelánová panenka. Nikdy jsem ji neříkal všechno, už proto, abych jí neublížil víc, než bylo nutné. Spoustu věcí jsem tajil. I to, že měl otec milenku u nás ve firmě, o které jsem věděl. Tolik jsem se o ní bál. Asi u mámy všechen ten můj opatrovatelský komplex vznikl, a u Taishiho jen pokračoval. Jako bych na svých bedrech musel tahat všechny břímě světa jen proto, abych ulevil sám sobě.
„Dobře. Jen kvůli tobě. Ale ty na sebe dávej pozor, a už nikdy nikomu něco takového nedovol. Jsi nádherná bytost Ryu, není tolik hodných lidí, jako jsi ty. Můžu za tebou poslat i tátu? Chtěl by s tebou mluvit.“
Najednou ve mně škublo. Bylo to, jak kdyby do mě někdo zaťal katanu.
„Ne… Mami ne! Ne teď. Promiň,“ chrlil jsem ze sebe a díval se do peřiny, jako kdybych se chtěl zase schovat.
„Dobře, odpusť,“ znova mě objala a pevně svírala.
Kioshi
Od chvíle, kdy se Ayano vrátil, jsem do diskuze moc nezasahoval. Týkalo se to hlavně yakuzáckých rodin, a do toho jsem neměl co mluvit. Jen jsem všechny pozoroval, připraven zasáhnout, kdyby se celá ta věc nějak zvrtla.
Až teprve slova pana Hasegawy: „Ani nevíš, jak mě to mrzí,“ pro mne znamenala, že se situace aspoň trochu uklidnila, a je čas, abych odešel. Požádal jsem Ayanu, aby mě doprovodil k autu.
„Můžeš mi říct, co se děje?“ udeřil jsem na něj, jen co jsme vyšli ven.
„Však jsi to slyšel, ne?“ mávl rukou k domu.
„Na to jsem se neptal. Myslím teď tebe,“ nedal jsem se odbýt.
„Nechápu.“
„Ty a Taishi. To je mi jasné, stačí se jen pořádně dívat. Ale spíš mě zajímá, co máš za problém…“
„Nemám problém, a nezlob se, ale musím se už vrátit.“
„No, jak myslíš. Ale Hasegawa zřejmě není jediný, kdo potřebuje pomoc, co?“ chytl jsem ho za rameno.
Prostě tvrdohlavý jako vždy…. Ale jak ho znám, určitě si poradí.
Nakonec jsem ho pustil a s úsměvem nastoupil do auta. Ještě jsem na něj mávnul a během chvilky jsem byl už na cestě domů.
Ryu
Hluk od vedle utichl a během chvíle i bouchly venkovní dveře, když někdo odcházel. Začal jsem se klepat, protože se mi nechtělo maminku pouštět, nějak jsem ji potřeboval, ale zároveň jsem chtěl, aby byla v bezpečí našeho domu, protože tam ji nikdy nic nehrozilo. Ani Jomei si netroufl na otce a matku, už jen kvůli jejich postavení. Jenže, nic mu nebránilo v likvidaci Taishiho.
„Mohu dál?“ ozval se otec od dveří a ani nečekal na můj souhlas.
Když se však přibližoval k posteli stáhl jsem se od matky a díval se stranou, abych se s ním nestřetl pohledem. Nevyčítal jsem mu nic, on za to nemohl, ale moje hanba byla tak veliká, že jsem nemohl smýt to bláto, které na mě nechala.
„Prosím, nechoď blíž,“ poprosil jsem kolísavým hlasem a pořádně se zakryl peřinou.
„Dobře. Jen odpočívej, promluvíme si, až ti bude lépe. Jen… Ryu, je mi to moc líto,“ řekl tiše a pomohl mamince na nohy.
„Mě taky,“ odpověděl jsem, a potom se schoulil na postel a zavřel oči.
Odešli, i když bylo slyšet, jak otec váhavě ještě stojí u dveří, jak mi chtěl ještě něco říct. O chvíli později přišel do pokoje Taishi a lehl si vedle mě. Položil jsem na něj ruku, abych věděl, že mi nikam nezmizí, a já se z tohohle snu nevzbudím, a usnul také. Věřil jsem, že snad to peklo už končí a my spolu na něco přijdeme. Hlavně, když je Taishi daleko od Jomei.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak konečně jsou tady... Slíbený pár Ryu a Kioshi... Pomalinku se to rozjíždí a my věříme, že se bude tahle série líbit. Doufáme, Ájo, že budeš spokojená, a udělali jsme ti radost...vyslyšely jsme tvé prosby... :) :)