Ryu
„To musí být složité, ne? Nezabírá vám to až příliš času?“ zeptala se znovu a já už se začínal cítit trochu stísněně.
„Doposud jsem nepotřeboval čas na svůj osobní život, takže mi to nevadilo. Ale posledních pár dní jsem trochu přehodnotil svoje dosavadní zažité stereotypy, a rozhodl se udělat si pro sebe víc prostoru.“
Chápavě pokývala hlavou a dál se na nic neptala. Připadalo mi, že tím někam míří, ale nebyla tak přímá, aby se mě zeptala bez rozmyšlení. Jenže když promluvil Kioshi, už jsem byl zase nervózní. Podíval jsem se na něj a potom na lidi kolem stolu. A rozhodl se zcela dle svého srdce. Pohladil jsem nenápadně pod stolem Kioshimu ruku a mile se na něj usmál.
„Zůstanu a budu hned od rána pomáhat. Však víš, jak mi nejde spaní. A taky… Máš velmi smysluplnou práci, je důležité, že tě někdo potřebuje, já už se cítím mnohem lépe. Nemusíš se o mě bát,“ bylo mi jasné, že tu po všechny ty dny byl právě proto, abych se tu necítil v nebezpečí, a ty první jsem mu dával dost značné důvody.
Dál jsem jedl, protože mi na talíři ještě zbyla zelenina a já se s tím nechtěl loudat. Poté jsem se zvedl a zamířil ke dveřím.
„Půjdu už spát, jsem unavený. Děkuji za skvělé jídlo a zítra se mnou počítejte,“ poklonil jsem se a pohledem zamířil ke Kiovi, abych věděl, co mi odpoví.
Samozřejmě, že jsem chtěl s ním zase usínat v posteli, hlavně když nebylo jasné, jestli se večer vrátí.
Kioshi
Vypadá to, že to Ryu bere v pohodě a zvládne to tu. Bráchové se o něj postarají, stejně jako máma s tátou. Myslím, že si ho celkem oblíbili a chovají se k němu jako ke svému.
„Půjdu si taky lehnout. Musím se vyspat na cestu.“
Zvedl jsem se a chtěl jít, když mě táta zastavil.
„Kioshi, zůstaň tu, chci s tebou mluvit.“
Zasekl jsem se uprostřed pohybu a udiveně na něj pohlédl. Shi a Montaro se jak na povel zvedli a s přáním dobré noci se odebrali do svých pokojů. Máma posbírala prázdné nádobí a zmizela v kuchyni, odkud jsem hned slyšel, jak pouští vodu.
„A… dobře,“ sedl jsem si zpátky na podušku a čekal, až táta začne.
Když chtěl s někým mluvit, všichni automaticky odešli. Vždy to byl vážný rozhovor, a pokud by mu nevadilo, že tu někdo je, neřekl by to svoje: chci s tebou mluvit, a ještě navíc tím přísným tónem.
Ryu
Odešel jsem do pokoje, když jsem uslyšel, jak chce jeho otec s ním mluvit. Sedl jsem si na postel a jsem se díval do zdi. Začal jsem se bát toho, co mu může chtít, nebo čeho se ten rozhovor bude týkat. Vše se ve mně svíralo, jako kdyby mi někdo drtil vnitřnosti a nemohl jsem se toho zbavit. Všechno říkalo jen jediné, že mě naprosto pohlcuje hluboko ukrytý strach.
Vždy jsem se bál, jak mě přijme okolí, když řeknu pravdu o své orientaci. Jak mě vezme můj vlastní otec, když už má jedno dítě, které preferuje muže. Měl jsem tak obrovský strach, že jsem vše ututlal.
Jenže s Kioshim to vše vyplulo na povrch. Jomei mi ubližoval a nedalo se považovat za normální vztah, ale být s Kio… Nedalo se popsat, jak moc se mi vždy rozbušilo srdce, a jak moc jsem prosil o další minuty s ním. Už jsem nebyl tak zlomená osoba jako na začátku, ale přesně proto začalo ve mně růst něco horšího, a to tíseň, že bych mohl o tenhle pocit přijít a zároveň i o Kioshiho.
Nevěděl jsem, jak moc to o něm jeho rodina ví a… Taky si mohli myslet, že já jsem jeho pacient, i když tak to není… Opravdu to tak není? Má to tak i on?
Kioshi
Táta ještě chvilku mlčel, jako by chtěl to napětí udělat ještě větší. Ale nedovolil jsem si promluvit jako první. Byli jsme naučeni čekat, dokud nezačne on sám.
„Kioshi,“ promluvil náhle.
Byl jsem tak napjatý, že jsem sebou trhnul. Táta se tomu nepatrně pousmál, ale zas nahodil vzápětí vážnou tvář.
„Jak dlouho vedeš praxi?“
„Od té doby, co jsi odešel. Čtyři roky. “
„To nemyslím. Tak jinak. Jak dlouho jsi vystudovaný lékař?“
„Osm roků,“ sklonil jsem hlavu, protože jsem začal tušit, kam tím míří.
„Co bys řekl o stavu Ryu. Myslíš si, že je vhodné, aby ses tak k němu choval?“
A bylo to tady.
„Chceš vrátit diplom? Mám ti snad udělat přednášku o stavu pacienta po takovém zážitku? Myslíš si, že nevidím, co se děje?“
Přesně jak jsem si myslel.
„Promiň, tati. Vím, jak se mám chovat. Jen, Ryu není můj pacient. Vzal jsem ho sem na prosbu Ayana. Nevěděl jsem, že…“
„Že co? Víš, že nemám problém s tvojí orientací, ale myslíš si, že Ryu je stejný? To, že měl špatné zážitky s někým stejného pohlaví, ještě neznamená, že je stejný, Kioshi. Může se cítit teď hodně zranitelný. Ty se k němu chováš víc než přátelsky a on to může brát jinak, než by sis přál. Můžeš být pro něj jen někdo, kdo byl tady ve chvíli, kdy se cítil hodně špatně, tys mu poskytnul vlídná slova, utišil jsi ho, když byla potřeba, a proto se takto chová. Měl bys brát v úvahu i jeho zdravotní stav.“
Ještě víc jsem sklonil hlavu. Upřeně jsem se díval na své ruce položené na kolenou a měl jsem chuť je sevřít v pěst.
Vím to, všechno to vím. Myslím na to neustále.
„Ryu se dá do pořádku a uvědomí si, že tohle byla chyba. Co potom uděláš?“ pokračoval táta. „Nebo naopak. Nechci, abys zneužíval situace, kdy je slabý. Co se stane, když zjistíš, že s ním nechceš být? Že to děláš jen proto, aby se cítil lépe, a pak ho necháš být? Nemyslíš si, že bys mu tím ublížil ještě víc?“
Ryu
Byl jsem tak hrozně tímhle stresovaný, že jsem se snažil uklidnit jakkoliv. Začal jsem se bát i toho, že mě nenávidí celá jeho rodina a všichni skrývají svůj hněv jen proto, aby mi to po jeho odjezdu vpálili do obličeje. Jenže i tenhle scénář jsem zavrhl, protože oni byli tak moc milí a všichni se o mě starali.
Bylo to jak malé osobní mučení, protože jsem nevěděl, co se tam děje. Nemohl jsem si ani připustit myšlenku, že Kio přijde, a už se mě ani nedotkne. Půjde spát jinam… všechno smete pod koberec a…
Ne… to určitě neudělá. Já… Mám ho moc rád. Ne… Miluji ho. Co když mi řekne, že jsem jen zmatený, ale to já nejsem. Proč se mi tohle muselo stát, a proč právě v tuhle chvíli se objevil dokonalý muž, kterému jsem naprosto propadnul.
Začal jsem tedy uklízet pokoj a dával ten bordel do pořádku, s kterým se od té osudné noci, nic neudělalo. Něco jsem vyhodil, něco se pokusil opravit… Prostě jsem se potřeboval zabavit.
Kioshi
Mluvil jsem s tátou ještě nějakou chvíli. Odpovídal jsem mu většinou vyhýbavě, protože jsem opravdu na některé jeho otázky neměl jasnou odpověď.
Co když to, co mi řekl, je pravda? Ať už z kterékoliv strany? Spíš… Co když se opravdu Ryu jen cítí zranitelně a teď se takhle chová jen proto, že je mu tak dobře? Že má nějaký pocit bezpečí…
Vrátí se zpátky a zapomene na mě. Uvědomí si, že to byla chyba…
Měl jsem z toho špatný pocit. I když jsem na to myslel i předtím, nějak jsem si to nechtěl připustit. Bylo nejspíš potřeba, aby to někdo řekl nahlas. A tátovi to upřít nemůžu. Svou praxi vedl strašně moc let. A i kdyby ne… Je velmi vnímavý a prostě mu to neuniklo.
Když mě konečně táta propustil s doporučením, abych si své další jednání vůči Ryu dobře promyslel, oddychl jsem si. Ne, že bych se na něj za to zlobil, ale proto, že jsem už vážně nevěděl, co a jak. Takhle jsem aspoň mohl v klidu přemýšlet bez jeho pronikavého pohledu, kterým každému viděl až do žaludku.
Došel jsem k pokojům. Nahlédl jsem do Ryuova. Nespal. Zaměstnal se tím, že začal uklízet. Máma nejspíš měla přes den hodně práce, že to nestihla uklidit.
Nakonec jsem vešel do svého pokoje, vytáhl jsem si tašku a začal balit.
Možná by bylo lepší jet hned teď…
Ryu
Zatrnulo ve mně, když jsem z vedlejšího pokoje uslyšel šramot a věděl, že ke mně Kio nepřišel. Vše se ve mně sevřelo a skoro jsem ani nemohl dýchat, když mi docházelo, že se nejspíš něco pokazilo. Teprve jsem se učil, jak se mám srovnávat s tím, jak začínám Kia milovat, ale na tohle jsem připraven nebyl.
Pomalu jsem došel k jeho pokoji a díval se, jak hází věci do tašky. Bylo mi najednou slabo a cítil jsem, jak mi nepatrně vlhnou oči. Nechtěl jsem vidět, že jsem nejspíš něco neudělal správně.
„Už odjíždíš? Myslel… Omlouvám se… Nemám právo se ptát. Měj hezkou cestu,“ nečekal jsem na odpověď, nebo nějakou výmluvu, proč odjíždí, bylo mi jasné, že všeho jsem hlavním důvodem já.
Přešel jsem do pokoje a zatnul ruce v pěst, jak mě to všechno mrzelo a štvalo. Konečně jsem viděl, že jsem vážně i pro něj jen přítěž. Nebyla to vhodná doba na to, abych se zamiloval, ale stalo se. Nejspíš jsem byl všem jen trnem v oku. Nebo si prostě špatně vysvětlili moje city vůči Kioshimu. Ale co když takový Kioshi je. Co když pro něj překročil nějakou hranici mezi pacientem a doktorem bez toho, aby si uvědomil, že já k němu na sezení nechodím.
Zabalil jsem se do peřiny a radši si zacpal uši. Neměl jsem na to… Nemohl jsem tolik trpět, už tak jsem se začal chvět. Netušil jsem, co mám dělat… Já byl ta chyba, která mu nejspíš nedá spát, proto musel odjet a být ode mě co nejdál, jak od zavšivené kočky.
Kioshi
Balil jsem si jen to nejnutnější. Přece jen se doma moc nezdržím. Druhý den budu zpátky. Přemýšlel jsem celou tu dobu, jestli opravdu jet hned nebo až ráno.
Když na mě Ryu promluvil, vytrhnul mě tím ze zamyšlení. Ale nestihl jsem se ani otočit a on už byl zase pryč.
Vhodil jsem poslední věc do tašky a zavřel ji. Podíval jsem se ještě jednou na svou postel a pak na tašku. Nakonec jsem se otočil a šel za Ryu. Zastavil jsem se mezi dveřmi.
„Neodjíždím. Jen jsem se rozmýšlel, jestli nejet hned, ale bude lepší, když se vyspím. Ale budu vyjíždět brzy ráno, proto jsem si chtěl už připravit věci.“
Vešel jsem do pokoje a zastavil se před ním.
„Myslel jsem, že bude lepší, když dneska budeme spát zvlášť, hlavně abych tě nebudil, až budu vstávat. Ale jestli chceš, zůstanu…“ chytl jsem ho za ruce a s pohledem do jeho očí čekal na odpověď.
Ryu
Nakonec jsem přeci jen slyšel jeho hlas. I přesto, co řekl, měl jsem divný pocit, že mé myšlenky byly správné. Odložil jsem peřinu zpět na postel a potom se na něj podíval. Sice mě to stálo hodně odvahy, ale musel jsem vědět, jestli říká to, co si i myslí.
„Moc si přeji, abys byl se mnou, ale vím, že jsem dost sobecký. Já... Neberu tě jako doktora, protože už nějakou dobu, mi v tvé přítomnosti buší srdce jak pominuté. Jenže... "
Nadechl jsem se a zvedl.
„Nemusíš mi to říkat, ale ten rozhovor s otcem, byl o mě, že?"
Cítil jsem se strašně slabý a nemohl bojovat proti té touze, která mě k němu tak táhla. Vrátil jsem k němu a jemně pohladil jeho ruku, jak moc jsem potřeboval cítit jeho blízkost. Ale nic víc jsem si nedovolil, protože jsem se bál toho, jestli jsem se mu už nezhnusil.
Kioshi
Při těch slovech, co mi Ryu říkal, mi ztěžkl žaludek. Nejspíš by mi pomohl kalíšek saké.
Co mu mám říct? Ano, bylo to o tobě, vyslechl jsem si kázání od uznávaného lékaře a otce v jedné osobě. A aby to nebylo málo, měl pravdu.
Jenže mé pocity jsou jiné. Z mé strany nehrozí, že bych jednou řekl: Mám tě dost. Protože… protože tě mám rád…
Ale tyhle ty myšlenky musím nechat v sobě uzamčené. Aspoň prozatím. Moc jsem spěchal. Vyvolal jsem v Ryu něco, co mělo počkat, až mu bude lépe.
„Víš, jak je těžké teď odpovědět? Nemusíš mi to říkat, ale… Je to stejné, jako bys řekl: Chci to slyšet. A pokud odmítnu, budeš se zlobit, nebo budeš smutný. Tohle mě postavilo do pozice, kdy vážně nevím, co říct. Nejsem politik, Ryu. Neumím vybruslit z každé situace, jako by se nic nedělo.“
Pustil jsem jeho ruce a přešel po pokoji tam a zpátky, než jsem se u něj znovu zastavil.
„Ano, bylo to o tobě. Víš, táta dělal tuhle práci, co já, celý svůj život. Stačí mu jeden pohled a umí zhodnotit situaci lépe než kdokoliv jiný. Jsem vedle něj ještě úplný amatér a nestydím se přiznat, že dělám chyby. Vím, že nejsi můj pacient, ale moc jsem na tebe spěchal. Je mi to líto, nerad bych tě přivedl do něčeho, v čem si budeš nejistý, nebo co by nakonec mohlo dopadnout jinak, než bych si přál.“
Ryu
Bylo zvláštní, že jeho slova mě spíš uklidňovala, než rozrušovala. Byla v nich velká pravda, ale taky pocity, se kterými se pere zase on. Trochu se mi ulevilo, protože po celou tu dobu myslel na mě, jak já se budu cítit, a co se mnou to udělá. Nebyl ani trochu sobecký ve svém počínání, což mohlo znamenat jen jedno. Má mě taky rád...
Přiblížil jsem se na dosah a pohladil ho po tváři, kde už bylo znatelné jemné strniště. Bylo příjemné, jak to lechtalo moji dlaň. Něžně jsem ho políbil na tvář, a potom se mu zadíval do očí, ve kterých jsem se už od první chvíle ztrácel.
„Omlouvám se, neměl jsem tě stavět do této situace. Řekl jsem moc nahlas své myšlenky a nepřemýšlel o tom. Kio, kdybych tohle všechno nechtěl, nikdy bych ti nedovolil, aby ses mě dotkl. Zažil jsem si dost na to, abych věděl, co a ke komu cítím. A co je to, co by sis přál?“ pousmál jsem se na něj a otřel se tváří o tu jeho.
Nemohl jsem přestat… Tak jako vždy, když jsem v jeho přítomnosti, musím se ho dotýkat, a chci, aby se on dotýkal mě.
Kioshi
„Víš Ryu,“ chytl jsem ho za ruce a políbil jsem ho na klouby. „Jako psycholog jsem připraven na různé otázky a odpovědi. Ale když se to týká mě osobně, tak jako člověk… No, ne vždycky jsem schopný říct všechno hned a nahlas. Je to normální a nestydím se za to. Je dobré umět říct své myšlenky nahlas. Ne každý to dokáže. Ale je třeba taky myslet na to, že ne každý je schopen vyslovit nahlas to, co cítí uvnitř. A moje přání? To je tajemství, Ryu. Věřím, že to pochopíš.“
Pustil jsem jeho ruce a vrátil jsem se ke dveřím. Na moment jsem se zastavil, jak jsem se ještě rozmýšlel, co dál, ale nakonec jsem je tiše zasunul a zavřel nás dva v pokoji.
„Jednou ti to ale řeknu. Určitě,“ pousmál jsem se. „Pojedu brzy ráno, tak půjdu spát k sobě do pokoje. Ale zůstanu tady s tebou, dokud neusneš. Pokud to chceš i ty.“
Ryu
„Pochopím. K ničemu tě nenutím a na nic nespěchám. Myslím si, že to, co je teď, je moc pěkné i bez nějakých stanovených hranic,“ usmál jsem se a posadil na postel.
Pomalu jsem si lehnul a přisunul ke zdi, aby mohl jít vedle mě.
„Chci, abys byl se mnou… V každou volnou chvíli, kterou mi věnuješ,“ přikryl jsem se peřinou a čekal, dokud nepřijde ke mně.
Bylo jedno, co budeme, nebo naopak nebudeme dělat. Všechno bylo dobré tak i tak. Být s ním pro mě znamenalo mnohem víc, než jsem si doposud přiznal. Nějak mě to všechno dělalo vyrovnanějším a klidnějším. Měl jsem jeho slova i bez vyřknutí nahlas, protože on jednal dost výslovně. Srdce mi zrychleně bilo, ale přitom se mi tělem rozvibrovalo to nejpříjemnější chvění, které jsem kdy zažil.
Kioshi
Kdybych nechtěl zůstat, nezavřel bych dveře. Udělal jsem to, protože jsem v to doufal. Ale chtěl jsem nechat rozhodnutí na Ryu. S napětím jsem čekal jeho odpověď a když byla kladná, oddychl jsem si.
Zhasnul jsem a lehl si k němu.
„Jestli ti to nevadí…“ nadzvedl jsem peřinu a vklouznul pod ní.
Chtěl jsem cítit jeho teplo. Bylo opravdu příjemné být tak blízko něj. Dotýkat se ho a vnímat i to jemné chvění jeho těla. Objal jsem ho jednou rukou kolem pasu a trochu víc se k němu přitisknul.
Nejen že příjemně hřál, ale i krásně voněl. Jeho vůně mě natolik omámila, že jsem se přitáhl k němu ještě blíž a zhluboka se nadechl.
Ale… Řekl jsem si, že tomu dám čas…
Jen malinko jsem se odtáhl, ale ruku jsem nechal položenou na něm.
„Zítra se budou čistit stáje a chlívky. Bude to hodně práce, ale pokud ti nebude dobře, neboj se a řekni to, i když tady nebudu. Nepřemáhej se, ať se ti neudělá zle, ano? Slíbíš mi, že na sebe budeš opatrný?“
Ryu
Přitulil jsem se k němu, a ještě víc vnímal jeho přítomnost, která dávala tolik tepla. Moje srdce šíleně tlouklo a v těle se mi rozlilo obrovské horko, které bylo ale velmi příjemné. Bylo mi s ním velmi dobře, že jsem se o něj i párkrát otřel. Snažil jsem se ovládat, jenže s ním to prostě nebylo možné. Chtěl jsem se s ním mazlit. Být s ním každý den a vědět, že jeho srdce patří jen mě.
„Slibuji. Nemusíš se bát, budu tady v pořádku. A i zdravotně jsem na tom mnohem líp, už to ani nebolí," usmál jsem se a opřel si čelo o to jeho.
„Měj zítra hezký den a... Brzo se mi vrať," díval jsem se mu z blízka do očí v jemném přítmí pokoje, ale neodvážil se ho políbit, i když jsem tolik chtěl.
Kioshi
Myslel jsem si, že budeme jen vedle sebe ležet a nic víc. Poslouchal jsem ho, co říká, a byl jsem celkem v pohodě, dokud se víc ke mně nepřitiskl a neotřel se. Jednou – to bych bral jako náhodu. Ale když se to stalo znovu a znovu… A ten jeho upřený pohled…
I v té tmě jsem viděl jejich lesk, cítil na tváři jeho teplý dech…
„Ryu,“ přiblížil jsem se až k jeho uchu. „Možná si to neuvědomuješ, ale tohle všechno…Svádíš mě, a já mám problém se tomu bránit.“
Políbil jsem ho za ucho a jemně ho zkousnul.
„Už tak se sotva držím…“ zašeptal jsem a políbil ho na krku. „Jsi první člověk, který na mě působí takhle. Jsi pro mne jako droga. Vím, že bych neměl, ale nedokážu tomu odolat a chci víc…“
Ryu
„J… Já… Nevím, že to… dělám. Moje tělo… ono samo…“ říkal jsem přerývavě a snažil se ještě chvíli ovládnout, jenže to nešlo.
Elektrizující mrazení se šířilo od mého krku do celého těla a pod jeho polibky povolovalo svůj vzdor. I kdybych chtěl, tomuhle se nedalo odolat. Rozuměl jsem jeho slovům, protože to, co mezi námi od začátku je, mě k němu pevně připoutává. Jak kdybych měl nějaká neviditelná pouta, která nelze rozepnout. To víření sexuálního napětí, bylo přímo šílené, nedalo se tomu prostě bránit.
„Kio… Ach… Haaa…“ vypustil jsem ze svých rtů pár stenů, když jsem ucítil, jak se to tam dole probouzí k životu.
Kioshi
Zasunul jsem jednu ruku pod jeho triko. Hladil jsem ho po břiše, po boku i po zádech a pomalu mu ho vyhrnoval nahoru, zatím co jsem líbal jeho krk, jemně jej olizoval a okusoval. Po jeho zasténání a pohybech, které mluvily samy za sebe, jsem se už nedokázal zastavit. Nadzvedl jsem se do kleku a stáhl si triko. Znovu jsem se k němu sklonil a také jeho zbavil trika, abych se ho mohl dotýkat a líbat jeho horkou kůži na hrudi. Bradavky mu ztvrdly, jen co jsem se jich dotkl. Cítil jsem pod jazykem tu tvrdost, každý hrbolek…
„Ryu… zastav mně…“ zašeptal jsem jen, avšak dál pokračoval v okupování jeho těla.
Pomalu jsem se rukama sunul níž, až jsem je konečně mohl zasunout pod jeho tepláky.
Když jsem se dotkl jeho rekce, teplé a příjemné na dotek, byl jsem v koncích.
Rychle jsem si potáhl kalhoty dolů, abych mohl v jednom objetí ruky spojit naše penisy a dopřát jim společnou rozkoš.
Ryu
„Ne… Nemůžu…“ zašeptal jsem a víc se na něj natiskl.
Přijímal jsem teplo, které mi dával a tu něžnost v jeho dotecích, že jsem se cítil, jako bych měl každou chvíli roztát. Touha zaplavovala celé mé tělo a pohrávala si s každým svalem, jak kdyby mi měly prasknout. Chvěl jsem se slastí, když si pohrával s mými bradavkami, a vnímal každé kousnutí, kdy spíš jen jemně stiskl mezi zuby mou kůži. Ta vlna mravenčení, když se spojily naše penisy, to už se nedalo naprosto nic ovládat. Vzdal jsem jakoukoliv snahu o to, abych mu pomáhal, on byl tak úžasný i beze mě. Jednou rukou jsem ho objal kolem krku a druhou ho pohladil po tváři, než jsem si ho přitáhl pro polibek. Nemohl jsem jinak, potřeboval jsem se s ním líbat a cítit tu chuť jeho jazyka, když se tře o ten můj. Olízl jsem mu rty a pomalu se nořil do jeho úst, než jsem se dotkl toho, po čem jsem toužil.
Nechtěl jsem to zastavit… Nemohl jsem… Prostě jsem tomuhle okamžiku propadl, a hlavně i jemu samotnému. Měl pravdu, on byl taky moje droga, a já už začal mít absťák.
Prsty jsem putoval po jeho krku a zádech, kdy jsem je jemně hladil a místy i promasíroval, když se na mě valily první vzdechy, které jsem věnoval jeho rtům. Do třísel se mi stahovaly jen ty nejpříjemnější pocity, které jsem nemohl ani popsat, jak dobře mi v tu chvíli bylo.
Kioshi
Všechno na něm bylo tak přirozené, tak upřímné. Na moment mi hlavou proletělo, že není snad ani možné, aby tohle všechno byla lež. Že bych byl jen momentální lék pro jeho pochroumanou duši. Nechtěl jsem věřit tomu, že odjedeme, a on mi řekne sbohem.
Cítil jsem a věřil jsem tomu, že tohle neskončí rozchodem. Nemůže… Nechci tomu věřit…
Líbal jsem se s ním, a když se mi nedostávalo dechu, jen jsem se malinko oddálil. Opřený hlavou o jeho čelo jsem se mu díval do očí, když mně pohltil ten úžasný pocit orgasmus, který člověka naprosto zbaví všeho a zanechá jen to nejkrásnější. Nemyslel jsem na nic jiného než jen na tohle a na něj. Pár vteřin, kdy se člověk skoro vznáší a chce, aby to trvalo déle.
Svaly jsem měl napnuté, i když jsem cítil ten vnitřní třas, to chvění, které zasahovalo každou část mého těla. Zatajil jsem dech, když se ukázala první várka sperma a dopadala na jeho břicho. Každý záškub jsem cítil dvakrát tak intenzívněji, když to bylo s ním. Nevadilo mi, že je to jen tak, že jsme nešli úplně do konce. Už tenhle pocit stál za to…
Konečně jsem se zhluboka nadechl, když jsem přišel trochu k sobě. Rychlým oddechováním jsem se snažil uklidnit, ale šlo to dost ztěžka. Tak moc jsem tomu propadl, tak silné pocity uspokojení to byly, že jsem opravdu nechtěl, aby to skončilo.
Ryu
Byl jsem úplně mimo tenhle svět, když se to na mě valilo ze všech stran a já cítil, že už to dál nevydržím. Cítil jsem jeho teplé sperma, jak se mi rozlévá po břiše, a i mě to dovedlo na samou hranici snesitelnosti. Stiskl jsem si nohy k sobě, když to bylo nejsilnější, a ještě víc se prohnul proti jeho ruce. Vnímal jsem jeho jemné škubání v penisu, když se třel o můj a nemohl se zastavit v tom skvělém pocitu rozkoše. Mým tělem projelo silné mrazení a stáhlo se mi do třísel právě v okamžiku, kdy jsem na svět vypouštěl všechno uspokojení, co jsem v sobě měl.
Ještě chvíli jsem jen nehybně ležel, než jsem byl aspoň trochu schopen otevřít oči a podívat se na něj. Ve chvíli, kdy jsem to udělal, neovládl jsem se a přitáhl si ho pro další polibky, které pro mě tolik znamenaly. Všechno s ním bylo tolik jiné proti tomu, co jsem zažil předtím. Tak krásně mi nikdy s nikým nebylo a já se toho nehodlal vzdát. Doufal jsem, že i potom budeme spolu…. Věděl jsem, že jsem pro to schopen udělat cokoliv, aby mě neopustil někdo tak skvělý, jako je on.
„Kio… Já… Asi… tě… miluji,“ šeptal jsem, a přitom se mu díval do očí.
Nepotřeboval jsem odpověď, to, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Cítil jsem, že i on mě má rád, Nechtěl jsem slova, měl jsem jeho tělo u toho svého, to mi stačilo.
Kioshi
Nepotřebovali jsme velkou postel. Stačil nám tenhle futon rozležený na zemi. Vzájemná blízkost, kdy se naše těla dotýkala, že jsme mohli navzájem cítit tlukot srdce toho druhého. Bylo mi moc dobře, i když jsem se už uklidnil. Tak dobře, že mi zprvu ani nedošla ta slova, která Ryu řekl.
Když však můj mozek zapnul, přestal jsem dýchat. Tělem mi projel zvláštní pocit, který se nadá k ničemu přirovnat. Takové zvláštní chvění, které se mi usadilo v břiše…
Bylo to snad něco, co jsem chtěl slyšet právě od něj? Můžu věřit tomu, že to, co říká, je vážně pravda? Není jen ovlivněn tím, co právě proběhlo? Endorfiny zaplavující mozek při sexu, ty hormony štěstí, dokáží z člověka udělat blázna. Navozují pocity štěstí a donutí ho dělat a říkat věci, které by snad kolikrát nahlas ani nevyslovil.
Myslel to Ryu vážně?
Nevěděl jsem, co mám na to říct. Tak se to ve mně všechno pralo, že jsem opravdu nevěděl…
Jen jsem se pousmál, zabořil prsty do jeho vlasů, když jsem se sklonil, abych naše ústa spojil v dalším polibku.
Byl jsem rád, že to řekl. Byl jsem šťastný… Ale přesto mám stále pochybnosti. Dokážu se srovnat s tím, že by to nakonec nemuselo být se šťastným koncem. Ale nechci zranit Ryu…
Nechám to zatím uzavřené uvnitř sebe.
Ryu
Dál jsem se s ním líbal a tím dával svému tělu i duši pocit naprostého štěstí. Bylo mi tak dobře a nechtěl jsem, aby to vůbec někdy skončilo. Prodlužoval jsem to tak dlouho, jak to jen šlo, ale celý tenhle den, si na mě pomalu vybíral daň, která se ničím nedala ovlivnit.
„Odpusť, jsem… Uaaaa… Unavený,“ zívl jsem během věty a trochu se protáhnul.
Nemohl jsem s tím už bojovat, tak jsem se schoulil do klubíčka na bok a přitulil se k němu zády. Moje oči mě už nechtěly poslouchat, a já během chvíle prostě usnul. Takhle utahaný jsem ještě nikdy nebyl, nemohl jsem celý svůj život pořádně spát, ale dnes… Asi to štěstí, které jsem tolik cítil, mi dalo volnost spánku.
Miluji ho… Vážně… Je mi s ním tak moc dobře. Doufám, že i on mě má rád a bude se mnou chtít zůstat, nebo nevím, co s tím. Chci být po jeho boku, dokud mi to dovolí.
Kioshi
„Nemám ti co odpouštět,“ zašeptal jsem, když zavřel oči a začal pravidelně oddechovat.
Natáhl jsem se pro odhozené triko a opatrně jsem Ryu otřel od všeho, co zůstalo na jeho břiše. I když bude stejně potřeba, aby se šel potom osprchovat, protože vůně našeho uspokojení se dál držela v jeho kůži. Ale to bude muset zvládnout sám, bez mé pomoci… Natáhl jsem mu zpátky tepláky a než jsem ho přikryl, políbil jsem ho ještě na břiše.
„Dobrou noc, Ryu,“ sklonil jsem se ještě a poslední lehký polibek jsem věnoval jeho rtům.
Zvedl jsem a chtěl odejít, ale nakonec jsem ještě chvíli zůstal stát a jen se na něj díval.
Spokojený výraz ve tváři napovídal, že ho netrápí žádné noční můry. Byl opravdu krásný. A nebál jsem se přiznat, že je čím dál krásnější, a já se do něj začínám zamilovávat víc a víc.
Ještě jednou jsem mu šeptem popřál dobrou noc, a pak jsem v tichosti opustil jeho pokoj. Zaběhl jsem do koupelny, abych se narychlo umyl. Převlékl jsem se, vzal si věci a pak se v tichosti vytratil z domu.
„Neměl jsi jet až ráno?“
Lekl jsem se. Právě jsem chtěl hodit tašku do kufru, když se za mnou ozval tátův hlas. Málem jsem skonči v kufru i já.
„Bude lepší, když pojedu hned. Kolem druhé budu doma, vyspím se a budu mít i čas se v klidu připravit do práce,“ zabouchl jsem dveře od kufru a obešel auto, abych mohl nastoupit.
„Vím, že jsi hodný kluk, Kio. Vím, že nechceš nikomu ublížit. Ten dnešek… chtěl jsem, jen aby sis to dobře promyslel.“
„Vím, tati. Taky nechci nikomu ublížit. A pokud to dopadne jinak, než bych chtěl… Zvládnu to, nemusíš se bát.“
„Je to chvilka, co se znáte, a ještě navíc za nešťastných okolností jste se seznámili. Ale tak nějak tě chápu. Láska na první pohled, co?“ usmál se na mě.
Jen jsem přikývl, a určitě jsem se musel i začervenat, jak jsem cítil to teplo, co mi stoupalo do tváří.
„No, je pravda, že my s mámou… to bylo jasné hned, jen co jsme se viděli, takže na to nemám co říct. Prostě to tak někdy je. Ale nerad bych, aby ses potom zbytečně trápil. Už máš věk na to, abys konečně měl někoho na stálo. I když je mi jasné že ve vašem případě je složitější si někoho takového najít.“
„Je mi líto, že ti domů nepřivedu vnoučata, tati.“
„S tím si nelam hlavu, na to tu jsou dvojčata,“ zasmál se nahlas. „Dej na sebe pozor,“ poplácal mě ještě po rameni a šel bokem, abych mohl nastoupit do auta.
„Dejte mi pozor na Ryu. Měl by ještě brát léky, a neměl by se přepínat. Ozvu se, až skončím a pojedu zpátky, ano?“
Táta přikývl a já ve zpětném zrcátku ještě zahlédl mámu, jak k němu došla a oba dva na mě zamávali.
Ryu
Spalo se mi vážně hezky. Po dlouhé době takový klid a teplo, dokud… Pootevřel jsem oči, když mě to příjemné zahřívání opustilo a pokojem se rozhostilo ticho. Věděl jsem, že Kio odešel, ale tím, že mi to předem oznámil, jsem se jen zachumlal víc do deky a spal dál. Snažil jsem se spát dlouho a možná by se mi to i podařilo, kdyby Kioshi neodjel. Jenže jak první paprsky prokoukly do mého pokoje, už jsem byl na nohách a jako první vlítl do koupelny, abych nebyl dál cítit… naším spojením.
Nechtěl jsem, aby si ostatní něco domýšleli, přeci jen jsem stále netušil, jak mě berou, nebo co si o mě myslí. Okoupal jsem se a převlékl do pracovního oblečení, abych potom mohl hned jít pomáhat. Došel jsem do kuchyně právě ve chvíli, kdy Kiova maminka připravovala snídani a já ji šel pomoct. Podle všeho ještě ani dvojčata nebyla vzhůru, a jen jejich otec seděl u stolu a něco sepisoval.
Opět tu panovala příjemná nálada a všichni se se mnou bavili, jako by se nic nedělo. Nakonec jsme dosnídali a vydali se uklidit stáje a chlívy u zvířat. Netušil jsem, proč mám tak divný pocit, ale stále jsem se díval k příjezdové cestě, kdy se Kio vrátí. Častokrát jsem při práci schytal hnojem, když jsem se nedíval a Shi ho po mě hodil.
Kioshi
Bylo to přesně, jak jsem říkal. Kolem druhé hodiny jsem byl doma. Jen jsem si nastavil budík a hned jsem zapadl do postele. Byl jsem unavený, tak jsem usnul skoro okamžitě. Ani se mi nechtělo vstávat, když mi budík začal zvonit.
Jen jsem se převlékl, vzal si čisté věci do tašky, abych mohl jet z práce zase hned zpátky, a vyrazil jsem do ordinace. Minako už tam byla, tak mi ještě uvařila kávu, spokojená, že jsme dorazil tak brzy, a hned mi do ruky vrazila i papíry, které bylo potřeba projít a podepsat. Aspoň jsme nějak využili čas, než přišel ten nový ohlášený pacient.
Bylo něco kolem čtvrté hodiny, když jsem konečně mohl říct, že bylo hotovo.
„Další pacienti jsou objednaní za týden. Takže máš čas si udělat konečně pořádnou dovolenou,“ usmála se Minako, když jsem se sbíral, abych mohl odjet domů. „Pokud bude něco potřeba, zavolám ti. A pozdravuj tátu.“
Sundal jsem si oblek a začal si oblíkat normální věci, vhodnější na delší cestu autem. Jen košili jsem si nechal.
„Nechceš počkat raději do rána, s odjezdem?“ zastavila se Minako u okna a dívala se do nebe.
„Proč?“
Vzal jsem sako a zavěsil si ho do skříně. Došel jsem k ní a podíval se také.
„Hlásili silné deště, a když se tak dívám…“ ukázal nahoru k nebi.
„To bude beztak jen tady. A jsem zvyklý řídit i v takovém počasí.“
„Tak dej na sebe pozor a ozvi se, až budeš na farmě.“
„Neboj se. Zavolám ti.“
Rozloučil jsem se s ní a šel do garáže. Po cestě jsem ještě zavolal tátovi, že už jedu a za čtyři hodiny budu doma.
Ryu
„Hej, chytej!“ zasmál se Shi, když mi další sláma přistála na hlavě.
Už slušnou půl hodinu se bavil tím, jak nedokážu chytit balík slámy a neustále mi padá z rukou na zem. Už jsem to nevydržel a vzal hrst slámy a došel k němu, aby mi nemohl utéct. Hodil jsem mu ji na hlavu a smál se tomu, jak se mu stébla zasekaly do vlasů. Se smíchem mě popadl jak pytel brambor a hodil na kupu sena, které bylo již pro koně připraveno ve vyčištěném kotci. Kůň jen se zařehtáním odklonil hlavu na bok, abych ho nesejmul, když jsem padal na zem, a přísahal bych, že i on se smál, když se seno rozletělo kolem mě.
„Au… Sakra…“ sykl jsem, když jsem tvrdě dosedl na zadek, ale pravdou bylo, že už to tak nebolelo.
Dokonce jsem měl takové neslušné představy, které jsem nemohl vymazat z hlavy od chvíle, co se mě Kio poprvé dotkl.
„Jsi v pořádku?“ vystrašeně se ke mně hnal Montaro a pomáhal mi na nohy.
Jenže já ho chytil za ruku a stáhl vedle sebe, aby se taky zapojil. Byla sranda, když přišli jejich rodiče a se smíchem se dívali, jak tři dospělí muži po sobě hází senem a baví se tím jako děti.
Kioshi
Byl jsem už v polovině cesty, když se opravdu rozpršelo. Byl to opravdu silný déšť. Naštěstí byly cesty poloprázdné, tak stačilo jen o něco zpomalit a jet opatrněji. Poslouchal jsem rádio a cesta dobře ubíhala. Právě jsme projížděl kolem odpočívadla, kde jsme se naposledy s Ryu zastavili na kávu, když mi začal zvonit telefon.
„Ano?“ zapnul jsem ho na hlasitý odposlech. „Co se děje, Ayano?“
„Ty už jsi na cestě? Myslel jsem, že se aspoň zastavíš.“
„No, chci být doma co nejdříve, ať tam Ryu není moc dlouho sám.“
„Vždyť je tam s vašima, tak co se bojíš,“ zasmál se, když to slyšel. „No, ale volám ti proto, abych ti řekl, že s Jomeiem už je to vyřízený a už se ho nemusí Ryu bát. Už se k němu nikdy nedostane.“
„Raději se nebudu ptát, co s ním je,“ zamračil jsem se, protože tyhle praktiky Yakuzy mi nikdy moc nešly pod nos. Ale věděl jsem, že to jinak nejde. Je to prostě jejich způsob, jak vyřídit věci, zvlášť, pokud se jednalo o někoho z hlavní rodiny nebo jejich vedlejší větve, kam nepochybně Hasegawa patřili.
„No taky ti to říkat nechci. Ale ještě jsem chtěl jednu věc. Dene Hasegawa poslal k tvým rodičům omluvu za způsobené potíže. Dokonce i Boss poslal nějaké dary jako omluvu. Takže tam jel Haruna a ještě jeden, a měli by tam každou chvíli dojet. Vašim jsem už volal, aby věděli a neodstřelili je hned u brány. Jeli kolem poledne, “
„No, myslím, že to táta zvládne,“ povzdechl jsem si. „Nejspíš se tam s nimi ještě potkám. Asi za hodinu bych měl být doma.“
„Hele, Haruna je tak trochu, no, od rány, ale vůči starším se vždy chová slušně a s úctou. Takže by neměl být problém. Ale kdyby byl náhodou problém, tak mi hned zavolej.“
Ještě jsme si řekli pár věcí, nechal jsem pozdravovat od Ryu i Taishiho. Když jsme domluvili, konečně jsem si zas mohl pustit písničky, které jsem tak rád po cestě poslouchal.
Ryu
„Někdo přijíždí," zaradovala se dvojčata, když uslyšeli auto.
Ihned jsem se upravil a vyběhl za nimi, ale úsměv mě hned přešel, když jsem uviděl, kdo z něj vystupuje. Moc dobře jsem si ty muže pamatoval z té noci a o to víc ve mně zatrnulo, co tu dělají. Podle výrazu dvojčat se dalo soudit, že se jim to také nelíbí, ale to už je předběhl jejich otec a zamířil k nově příchozím.
„Dobrý podvečer, omlouváme se, že rušíme, ale jsme pověřeni panem Hasegawou a našim bossem, abychom vám předali pár darů, jako omluvu za vzniklé škody. Mé jméno je Haruna Hiratami, a chtěl bych se ještě jednou omluvit za všechno, co vám Jomei způsobil, je již o něj postaráno," slušně se ten muž uklonil a mě teprve až nyní došlo, kdo to je.
Haruna poslal muže se spoustou potravinových košů do domu a když i on přijal pozvání na čaj, rozešel se ke vchodu.
Jenže mě na moment přitáhl k sobě a zašeptal: „Jsi zván před bosse, ale neboj, je to jen upřesnění faktů a chce ti i poděkovat osobně. Jomei jsme dlouho sledovali, ale neměli jsme důkazy Díky tobě, ho máme," usmál se a praštil mě do zad.
Kioshi
Nebylo to snad ani deset minut, co jsem domluvil s Ayanou, když se počasí ještě víc zhoršilo. Podíval jsem se k nebi. Směrem k farmě bylo nebe jasnější, takže by nemělo trvat dlouho a měl bych z toho nejhoršího vyjet.
Už jsem se těšil, až budu doma. Ani nevím, co mě unavovalo víc, jestli práce – vaření na farmě, nebo práce v ordinaci. Ale rozhodně se to nedalo srovnávat. Jedno bylo na fyzičku a druhé spíš na psychiku. Pomalu jsem projížděl zatáčkami, kdy cesta vedla podél kopců. Nevím, proč máme pozemky právě v horských oblastech. Ale na druhou stranu, vždycky se mi tu líbilo. I když bylo hezky, nebo byla zima či déšť jako teď, který neustával.
Vždyť jsem měl už z toho dávno vyjet…
Znovu jsem se podíval ven. Větve stromů se ohýbaly jinak než před chvílí, a to napovídalo tomu, že vítr změnil směr. Takže to vypadá, že ten déšť nakonec přivezu s sebou až na farmu. Už to není daleko, Tak třičtvrtě hodiny a budu si moct dát horké kafe nebo čaj. Těším se na večeři, určitě mi máma něco schovala…
A taky na Ryu. Jsem zvědavý, jaký měl den. Beztak ho bráchové nenechali na pokoji.
Náhle jsem zbystřil. Snížil jsem rychlost, když se voda pod koly valila z vrchu víc, než by měla. Auto sice drželo na vozovce dobře, ale přesto jsem do další zatáčky vjížděl opatrně. Ta voda na cestě už nebyla čistá. Vypadalo to, jako by déšť někde sebral i spoustu hlíny…
Když jsem vyjížděl zpoza zatáčky, ozvalo se kousek přede mnou silné praskání, které přehlušilo i ten liják. Dupl jsem na brzdy. Snažil jsem se to ubrzdit s očima upřenýma na tu hromadu, která se z kopce valila na cestu...