Kane
Stále vrčící jsem se přikrčil a vyzval Suriho k boji. Opravdu mě ten jeho úsměv vytáčel. I jako vlk se dokázal smát a ještě ty jeho oči, co přímo nadšením zářily. Štval mě.
Suri si ke mně jen v klidu dotlapkal a začal kolem mě poskakovat, jako kdyby to byla hra.
Zabiju ho... Fakt.
Máchnul jsem tlapou do prostoru a myslel jsem, že jsem ho praštil, ale ono nic. Jak se mi mohl takhle rychle vyhnout? Teď už se výhružně přikrčil i on a já věděl, že začínáme.
Vrhnul jsem se po něm a chtěl se mu zahryznout do krku, jenže on zase utekl. Kam pořád mizí? Znova jsem se po něm ohlédl a tentokrát jsem použil i čich. Zuby se jen otřely o jeho srst a on byl zase v trapu. Tohle mě vytáčelo do zuřivosti.
„Klidně mě tu napadej, ale neovládáš to, co já už dávno. Musíš se naučit používat přemisťování. Když ho použiješ v tu správnou chvíli, tak přesně dokážeš uhnout protivníkovi. Jsi teď dvakrát tak veliký, tím pádem jsi neohrabaný a nedokážeš pořádně reagovat na mé rychlé úniky. Soustřeď se. Začínáme!"
To byly poslední slova, než se do mě pořádně opřel a začal mě cvičit tak, jak vždy. Tvrdě a nemilosrdně.
Nikko
Pomalu, jen škvírkami jsem se rozhlížel kolem sebe. Nebylo tu však žádné ostré světlo, které by mě oslepilo, tak jsem oči otevřel pořádně, abych zjistil co se děje a kde jsem.
Poslední co jsem si pamatoval, bylo, jak mi něco strhlo Kanův přívěsek z krku a já se pro něj chtěl natáhnout. Pak už nic.
Opatrně jsem se posadil. Že by mě táta Maro někam zavřel? No, pořád lepší, než poslouchat jeho výčitky.
Ještě jednou jsem se pořádně rozhlédl. Tuhle místnost neznám. Zřejmě nějaká Saishova tajná místnost v hradu. Něco jako naše krmírna u táty na zámku. Přesto tu však bylo něco jinak. Žádný nábytek, pouze jedna postel, jeden malý stůl a stolička. To bylo vše. Zápach stejně jako v krmírně. Krev…
Natáhl jsem ten pach a málem se mi obrátil žaludek. Tohle bylo jiné. Necítil jsem v tom lidské tvory. Cítil jsem v tom něco jiného. Strach, zoufalství, vzdor, odpor…
Postavil jsem se a přešel ke zdi, kde byl zápach nejsilnější. Položil jsem na ní ruku. Začal jsem se třást. Začínal jsem mít strach. Tohle není Saishův hrad ani tátův zámek. Tohle je něco jiného.
Přes prsty a dlaň mi do těla proudilo všechno to poznání. Opřel jsem se čelem o stěnu a na moment zavřel oči. Cítil jsem to… Krev démonů… Mezi jinými i…
Zděšeně jsem odskočil a dopadl na zem, jak mi nohy vypověděly službu.
Saisho… táta…. Suri… a spousta dalších… Cítil jsem vše, běželo mi to v hlavě, jako kdybych stál u toho, co se tu dělo…
Utrpení, bolest….
Co je to? Kde to jsem?
Kane
Místy mi po srsti začala stékat krev, jak jsem byl nepozorný a Suri se mi zakousl do kůže. Několikrát jsem měl chuť ho zabít a to jakkoliv, ale měl pravdu. Do háje, ten měl takovou pravdu. Byl jsem obrovský a kdokoliv menší a mrštnější než já, mě mohl uzemnit pár kousanci do achilovek, nebo kdyby mi zůstal zakousnutý do krku dost dlouho, aby dokázal přerušit míchu, nebo vyrvat ohryzek. Byl jsem mocnější a silnější, jen mi chyběla důležitá věc, a to ta - se umět ovládat.
Zavřel jsem oči a začal vnímat jeho pohyby, které přicházely ze všech směrů, odkud se na mě vrhal. Přesně určit, nebo odhadnout, odkud na mě skočí, či kde se znovu objeví. Cítil jsem, jak se mé tělo snaží zaregistrovat každý zvuk, změnu směru větru, jiný pach... Ano... Jiný pach... A v tu chvíli jsem zbystřil až moc.
V hlavě se mi vyrojila jen jedna myšlenka: Kde je Nikko?
Necítil jsem ho. Netušil jsem, kde je. Ale bylo jasné, že tady není.
Když se Suri objevil u mé zadní nohy, hned jsem se po něm ohnal křídlem a kousl ho do lopatky. Ten jen zaskučel bolestí, protože já neměl na tyhle hry čas, tak jsem ho kousl pořádně, a poodstoupil ode mě. I on už nejspíš poznal, že tu Nikko není. Oba jsme se rozběhli ke konci mého města a já cítil, jak se ve mně vše stahuje a nepříjemně se mi svírá srdce. Začal jsem mít o něj neskutečný strach a ten se mi dostával pod kůži víc, než bych si přál.
Nikko
Seděl jsem na zadku uprostřed místnosti a neodvažoval jsem se hnout. Tohle není místnost ani u Saisha ani u Maro na zámku. Tady cítím jen zlobu…
Pohlédl jsem na postel. Zkusím si lehnout. Neměl jsem odvahu ani jít ke dveřím. Jediné černé dveře vedoucí odsud pryč.
Doplazil jsem se k posteli a vylezl na ní. Otočil jsem se na záda, abych neviděl na ty stěny, ale v tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Viděl jsem je… okovy visící u stropu na silném řetězu. Prvně jsem si jich nevšiml, ale teď… Viděl jsem i jasně zaschlou krev na nich.
Ani nevím, jak se mi to povedlo. Změnil jsem se ve vlka. Stočil jsem se do klubíčka a jen tiše kňučel.
Kde je Kane? Proč jsem jen od něj odešel a nic mu neřekl? Tak bych potřeboval, aby teď otevřel ty dveře a vešel se svým krásným úsměvem a řekl, že je to jen vtip. Jenže nebyl.
Dveře se opravdu otevřely. Zvedl jsem mírně hlavu a s nadějí, která vzápětí vyprchala, jsem se k nim podíval.
Stál tam… V celé své kráse. Byl nádherný a mě se nechtělo ani věřit, že žije již tolik staletí.
Dveře se za ním pomalu zavíraly a já sebou trhnul, když zaklaply.
„Jsi vzhůru, můj malý…“ usmíval se a pomalu krok za krokem se blížil k posteli.
Vyskočil jsem na všechny čtyři, naježil jsem se a nahrbil a s výhružným vrčením na něj cenil zuby.
„Ale, Nikko. Snad bys nevrčel na svého dědečka,“ natáhl ke mně ruku a dotkl se mé tlamy.
Chtěl jsem ho kousnout, ohnat se po něm aspoň zubama, rozcupovat ho na kousky, ale v tuhle chvíli jsem byl jak zamražený. Nemohl jsem se ani hnout a já se jen díval, jak moje vlčí podoba mizí. Nezůstal mi ani ocas, ani vlčí uši.
„Vítej doma, maličký,“ posadil se vedle mne na postel a začal mě hladit po mých vlasech.
Třásl jsem se strachy. To jediné jsem teď byl schopen. Cítil jsem z jeho dlaně tu obrovskou sílu, kterou měl. Proti němu, nic nezmůžu…
Kane
Když jsme dorazili k hranicím mého města, zjistil jsem tu nejhorší věc a to tu, že na zemi přede mnou ležel přívěšek, který jsem mu dal. Kdyby to byl Saisho, nebo Maru, nenechali by ho tu. Dal jsem hlavu k zemi a pořádně nasál všechny pachy z půdy okolo přívěšku a ze samotného řetízku. Zvedl se mi okamžitě žaludek a ten silný zápach síry mi málem vypálil obě nosní dírky. Byl to hrozný pach pekla a ještě hnusnější jeho majitele. Belial... Nebylo pochyb o tom, kdo to byl. Změnil jsem se v člověka a chytil se na hrudi v místě, kde jsem cítil Nikkovu rozpalující se značku.
Byl jsem v koncích. Bezradný... Naštvaný... Vzteklý. Kdybych mohl do pekla, hned jdu, ale tak jak Belial nesmí do mého města, já nesmím do toho jeho. Jenže... Jsem už poloviční pekelný démon, možná by to šlo, ale sám jít nemohu, musí někdo ochránit Nikka, kdybych se pustil do boje.
Otočil jsem se na Suriho, který mě už objal a společně nás přemístil na zámek ve vlčí říši.
Po zámku bylo slyšet řvaní Marua a Ely, jak se spolu hádali. Zamířili jsme do Elyina pokoje, protože odsud ten kravál vycházel.
„Vaše výsosti, máme veliký problém. Nikka unesl Belial," řekl klidným hlasem Suri i když bylo vidět, jak vnitřně šílí.
Všichni přítomní se na Suriho překvapeně dívali a nebyli schopni ani jednoho slova. Nakonec se Maru napřímil a vztekle došel ke mě. Chytil mě pod krkem a přimáčkl ke zdi.
„Ty za to můžeš. Můžeš za všechno. Nikko šel za tebou a kdyby nešel, tak by se tohle nestalo. Zabiju tě!"
Cítil jsem, jak jeho stisk nebezpečně sílí, ale také mohutněl můj krk, jak jsem se měnil do toho démona, kterého má v sobě i on. Suri se už změnil ve vlka a tahal Marua za košili, aby ho ode mě odtrhl.
Nikko
V hlavě mi běželo, co všechno můžu udělat pro to, abych odsud mohl utéct.
„Na útěk nemysli, Nikko,“ hladil mě Belial po vlasech. „Jakýkoli pokus je předem prohraný. Nepodaří se ti odsud ani přemístit,“ jeho ruka se zastavila, pak ji zvedl a jemně mě do hlavy ťukl ukazováčkem. „Vím o všem, na co myslíš.“
Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Posadil jsem se konečně a udělal to samé co on. Proč se vlastně rozhlížím?
„Cítil jsi to, že? Cítíš to,“ rozpažil ruce a otočil se kolem dokola. „Tolik krásných vzpomínek,“ zasmál se a mě se z toho smíchu udělalo zle. „Když budu muset, tak…“ ukázal rukou směrem nahoru ke stropu a já se tam podíval, i když jsem nechtěl.
„Chci jít domů,“ šeptl jsem konečně a sklonil hlavu, abych se na nic z toho nemusel dívat.
„Tady jsi doma, Nikko,“ popošel ke mně, chytl mě za paži a donutil stoupnout. „Pojď, ukážu ti to tady. Táhl mě za sebou ke dveřím, které se samy otevřely. Vyšli jsme na dlouhou tmavou chodbu. Hned vedle mých dveří, byly ještě jiné.
„Tady mě vždycky najdeš, když budeš chtít,“ otevřel je a ukázala se prostorná ložnice. „Tui!“ zavolal nahlas. „Tui!“ křikl ještě jednou, o něco hlasitěji a nedočkavěji.
Najednou se ozval zvláštní zvuk a Belialovi na rameni přistálo cosi… Cosi šedivého, černého, chlupatého, maličkého, třáslo se to a pisklavým hláskem to promluvilo.
„Promiňte, pane. Přejete si?“
„Víš, že nesnáším nedochvilnost, Tui,“ zamračil se Belial a vzal to stvoření do ruky. Měl jsem pocit, že ho chce rozdrtit, nakonec rozevřel dlaň a pokračoval.
„Máš štěstí, že mám dobrou náladu. Tohle je můj vnuk, Nikko. Přišel sem, domů, kam patří a ty ho budeš provázet. Nepustíš ho z očí.“
Tui zvedl svoji malou hlavičku, jemně začmuchal svým protáhlým čumáčkem a pak z Belialovi dlaně přeskočil na mé rameno.
„Vítejte doma, pane,“ zašeptal mi do ucha.
Kane
„Pokud za to můžu... Ty můžeš za to, čím jsem se stal," řekl jsem vrčivě, když jsem se začal měnit a jeho stisk povolil.
Vzduch kolem nás zhoustnul a ztěžkl pod náporem temné síly, která se z nás vypařovala jak pára. Během chvíle jsem před nimi stál tak, jak před chvílí před Surim, ale nyní to bylo silnější, pohlcovala mě totiž nenávist.
„Tak co? Líbí se vám to? Tohle jsem teď já, a pokud vím, tak jen já se mohu definitivně Beliala zbavit a i..."
„A i mě? Nikka taky?"
„Nikdy bych mu neublížil. Nikdy! Miluji ho, to nestačí?"
„Nestačí, pokud tohle nedokážeš ovládat. Belial má mého syna a já ho tam jen tak nenechám. Podle všeho si to jediné, co nás může všechny zachránit," to už se do rozhovoru zapojil i Tomoko a pomalu k nám oběma přicházel.
Maru už naproti mě stál ve své démonské podobě a vypadal víc než naštvaný. Kdybych nebyl partner jeho syna, asi mě už dávno zabil. Ale já nejsem jen tak někdo, měl by si to uvědomit. Co když si naše krve vybraly už dávno a to jen proto, že jedna pro druhou byly stvořeny? Chci jen Nikka a až si pro něj dojdu a přivedu zpět, už nikam a nikdy neodejde. Hlavně dlouho zůstane v posteli, protože ho hodlám mít jen pro sebe a to na dlouho.
„Jdeme pro něj!" řekl jsem náhle, když jsem si začal být sebou víc, než jist.
„Jsi si jistý, Kane?" zeptal se mě vystrašeně Akio.
Jako vždy má až přehnaný strach, jako pravá matka. Pousmál jsem se a přikývl mohutnou hlavou.
Maru se ušklíbl a Tomoko se během chvíle také změnil ve vlka. Přišel i Saisho a Ziro s nějakými kouzly, která by měly Beliala zbrzdit. A tak jsme se přenesli všichni do pekla. Já, Ziro, Saisho, Suri, Akio, Maro, Tomoko a v neposlední řadě i Ely, která se na Tomoka nalepila jak žvýkací hmota.
Stáli jsme v temné chodbě, která strašně páchla spáleným masem a hnilobou.
Maru ihned zamířil chodbou k prvním dveřím a otevřel je. Světlo ozářilo chodbu, kde na stěnách vysely seškvařené kostry lidí, kteří nejspíš byli hříšníci.
Nikko
I když mi řekl, že nemám mysle na útěk, přesto mi v hlavě pořád běželo, kudy bych se dalo odejít. Procházel jsem chodbou za Belialem s Tuim na rameni a díval se do jednotlivých místností. Bál jsem se ho a netroufal ho neuposlechnout.
Náhle se Belial zastavil u jedněch dveří. „Teď tě něco naučím. Jak se udržuje poslušnost.“
Couvl jsem o krok zpátky, ale on mi pevně sevřel loket, až mi do ruky zaryl všech pět drápů a táhl mě dovnitř. Cítil jsem, jak se Tui začal třást, stejně jako já. S Každým krokem dovnitř místnosti jsem cítil krev. Čerstvou krev…
Moje nervozita začal vzrůstat čím dál víc. Vyškubnul jsem se Belialovi a zapíchl nohy do podlahy. Nepohnu se už ani kousek. Díval jsem se před sebe na toho ubožáka v okovech. Stejných, jako byly v „mé“ ložnici. Místo oblečení na něm visely jen cáry, které sotva skrývaly jeho tělo. Krvavé šrámy po celém těle. Sotva stál na nohách, spíš visel v okovech. Co udělal, že si zasloužil něco takového?
„Protivil se mi, Nikko,“ usmál se Belial a přistoupil k němu. Postavil se za něj, chytl ho pod bradou a zvedl mu hlavu. Díval jsem se přímo do těch očí, kalných od bolesti. Natáhl jsem nosem pach. Kromě krve jsem cítil hodně známý pach… vlčí…
„Přijal jsem ho, protože chtěl. Chtěl zesílit, aby se mohl postavit svým nepřátelům. Velitel stráží a špeh. Je na ně pěkně vysazený. Jenže není schopen se podrobit mé vůli bez výhrad.“
Díval jsem se, jak se Belialova ruka sune po jeho hrudi a zanechává na ní hluboké krvácející rány. S úsměvem zvedl ruku před svůj obličej a s chutí si olízl prsty. „Takhle chutná pokora, Nikko,“ jeho oči se zle zablýskly.
Nezůstanu tady.
Tahle myšlenka mi vybuchla v hlavě tak silně, že ji musel cítit i Belial, i když byl ode mne několik kroků. Tui vyděšeně uskočil a jen se z rohu místnosti díval, jak se měním. Ale já proměnu nechtěl. Já se chtěl přenést. Utéct. Otočil jsem se ke dveřím a chtěl jimi proběhnout, když jsem zaslechl ostrý svištivý zvuk a něco se mi omotalo kolem krku a silně se mnou trhlo.
Během chvilky, jsem byl v Belialově náruči. Ve chvilce se se mnou přemístil a já tvrdě dopadl na zem.
Kane
Vešel jsem do pokoje za ostatními, ale byl zcela prázdný. Byla tam jen postel a ze stropu vysely želízka. Viděl jsem v Saishově a Maruově tváři zhnusení a víc jsem natáhl okolní pachy. Nikko tu byl. Sáhl jsem na postel a ta byla stále teplá. Nemůže být daleko, rozhodně je někde tady. Dveře se zabouchly a my zůstali zavřeni v té místnosti. Jako první jsem se rozešel ke dveřím a vzal za kliku. Prvně to nešlo otevřít a když mě od kliky odtrhnul Maru, jemu se ty dveře otevřely, jako kdyby jej poslechly.
„Já jsem tu doma, povedu vás," řekl a vzápětí odešel do chodby.
Věřil jsem mu, kdo jiný to tu má znát, než on. Ani jsem pořádně nemohl využít svůj čich, protože se mi ta silná vůně síry vrývala až do hlavy, kde vyvolávala čím dál větší strach o Nikka. Odešel jsem za nimi a po chvíli tápání ve tmě, Maru otevřel další dveře.
Vešli jsme dovnitř a já zůstal zkoprněle stát. Byl tam muž, kterého jsem už někdy předtím viděl, jen jsem netušil kde. Byl to vlk, určitě, ale už z něj šel i jiný pach. Pach smrti se vznášel nad jeho tělem a já podle výrazu svých otců pochopil, že tohle je někdo koho znají i oni. První k němu došel Akio a snažil se mu sundat pouta, která se ještě víc utahovala kolem toho nebožáka. Z ran mu vytékala krev a dráždila můj čich. Krev... Tolik jsem potřeboval mít u sebe Nikka, hlavně, když se i já sám měním. Potřeboval jsem ho držet v náruči, abych věděl, že je zcela v pořádku a tohle se neděje i jemu. Bylo mi z toho zle, jak ten muž vypadal. Jestli tímto prošel i můj otec a Saisho? Dokonce možná i Tomoko, co je to za trápení... Nejsme zcela lidé, ale lidské zacházení si zasloužíme. Jenže tohle bylo jako zvíře uvázané u stromu a Belial jako by čekal, až si strachem ukouše nohu. Zvedl se mi žaludek, když ke mně z té místnosti dolehlo tolik pachů krve z různých lidí, démonů, polodémonů.
Chtělo se mi řvát, ale nešlo to. Nejsem slabý a hodlám si toho neřáda podat.
Nakonec došel k Akiovi Maru a pouta sama odpadla, stejně s nimi se k zemi sesunul i ten muž, který se v šoku probral a rozklepaný si sedl do koutu místnosti. Akio k němu přisednul a pohladil ho po tváři.
„Bude to dobré Danno, vezmeme tě domů, ano?"
Danno? Kde jsem to jen slyšel?
Nikko
Narazil jsem tvrdě na zem. Na moment jsem byl dezorientovaný a nevěděl jsem co se děje. Když jsem se však pokusil vstát, Belial mě tlakem do zad donutil zůstat na zemi. Cítil jsem, jak mě kolem krku něco svírá, a já začal sípat.
„Zbavím tě toho vlka, který ti brání být sám sebou,“ zavrčel mi Belial do ucha. „Budeš jen jedno. Budeš to, co jsem já. Vím, že se z tebe snažili vymýtit tvou démonskou podobu. Ale nedovolím to. Žádný vlk, Nikko. Jen démon. Můj potomek a nástupce. Jen ty máš mou pravou krev. Skrýval jsi ji doposud, ale v tuhle chvíli jsem tu, abych ti pomohl najít tu správnou cestu.“
Jedním škubnutím mě otočil na záda. Něco zavolal, nějaké dvě jména a náhle se vedle nás objevili dva démoni. Nechtěl jsem se na ně dívat. Byly to stvůry a s člověkem měli pramálo společného.
Zatím co Belial vstal, pevně držíc konec biče v ruce a stahujíc tu smyčku víc kolem mého krku, oni přiskočili a každý mě chytl za jednu ruku a natáhli mi je od těla dlaněmi vzhůru.
„Zbavím tě té nečisté krve,“ v Belialových rukách se objevily dvě dýky.
Pomalu mě obešel a zastavil se na mé pravé straně. Chvilku se na mě díval, pak se sklonil a já zařval bolestí. Jedna dýka projela mou dlaní a pevně se zabodla do dřevěné podlahy. Snažil jsem se popadnout dech a vyškubnout ruku, ale jen jsem si způsoboval větší bolest, když jsem byl tou dýkou pěvně přikován k podlaze. Moje krev vytékala a vpíjela se do těch obrazců. Do těch, co tak nápadně připomínaly kresby na mém těle, které se začaly objevovat, jako by se po mě plazili ohniví hadi. S každou další čárou na mé ruce jsem tomu propadal čím dál víc.
Ztratil jsem Beliala ze svého zorného pole, ale téměř okamžitě, mi bolest v levé ruce připomněla, kde je.
Celé tělo jsem měl jak v ohni. Měl jsem pocit, jako by mě opravdu démon naprosto začal ovládat. Chtěl jsem se proměnit ve vlka, ale každý pokus skončil s další větší bolestí.
„Tak je to správně, Nikko. Jen vydrž, za chvíli se svého vlčího já úplně zbavíš,“ klekl si Belial nade mne. Jednou rukou se opřel o zem vedle mé hlavy a druhou mě pohladil po tváři.
Cítil jsem, jak slábnu, třásl jsem se a každičká část mého těla mne bolela, jak se to ve mně všechno pralo. Ne… Chci být vlkem. A ten vlk to věděl. Pral se s tím, co probíhalo a nechtěl opustit mé tělo. Nedovolím to…
Přesto jsem byl slabší a slabší a pomalu se mi vše začalo ztrácet před očima.
Nesmí vyhrát! Kane! Prosím! Říkal jsi, že mě ochráníš!
Náhle jsem ucítil další bolest. Vycházela z mých zad. Jako by mě obalovalo rozžhavené brnění. Od mé pravé lopatky se táhlo nahoru na mé rameno a vzápětí se dotklo mého vlčího znamení. Jako by ho chtělo chránit. Jako by to něco říkalo: Tenhle vlk je můj. Nikdy ho nedostaneš..
„Nikoho sem nesmíte pustit!“ zařval náhle Belial a já si uvědomil, že je tu až nějak moc živo. Ztěžka jsem otevřel oči. Náhle se tu objevilo pár dalších démonů. Někteří se postavili kolem mne, jiní proti dveřím.
Belial začal zuřit.
„Jseš a budeš jen má krev, Nikko!“ Drápem si rozřízl dlaň a na sílu mi otevřel ústa, a jeho krev stékala do nich.
Kane
Najednou mě zasáhla ostrá bolest do lopatky a zároveň se ostře rozpálila Nikkova značka u mého srdce. To značilo jen jedno a já hodlal jít přesně podle svého pudu. Moje značka mě za ním dovede s přesností. Až to bude nejvíc bolet, jsem na místě.
Vyběhl jsem ve své nové podobě na chodbu a dokonce jsem slyšel, jak moje drápy hlasitě naráží do tvrdé podlahy. Běžel jsem a stále nebylo konce té tmy, která mě obklopovala. Jediné, co mě hnalo dál, byla ta ostrá bolest, která se stupňovala s každým skokem kupředu.
Konečně se u jedněch dveří, které se rozzářily, když jsem k nim přistoupil, ucítil Nikka. Mého Nikka. Je můj!
Moje hlava se chtěla vzteky rozletět a tělo se mi snad ještě o kus zvětšilo a zmohutnělo. Krev mi v žilách vřela a nebezpečně si pobublávala Belialovo jméno. Rozběhl jsem se a skočil do těch dveří, které se mou váhou rozletěly na třísky. Stál jsem v místě, kde před chvílí byl ten kus dřeva a díval se na Nikka, jak mu krev stéká z rukou. Už jsem se nedokázal ovládat. Nedokázal jsem v sobě potlačit to, co mě dělá vlkem a proto, abych byl silný, jsem vypustil to monstrum, které ze mě Belialova krev utvořila. Už je konec, tohle je mé já... Tohle jsem já. Nejsilnější z mého rodu... Poslední svého rodu a jedinečná bytost, která má to právo milovat ještě jedinečnějšího vlka. Mého vlka. On není démon a já Belialovi nedovolím, aby ho z něj udělal.
Rozběhl jsem se proti tomu temnému mraku, který zahaloval nyní Nikkovo tělo a tyčil se nad ním. To je můj cíl.
Ale proti mně se vynořili dva další démoni. Z mého přívěšku na krku vyšlehly silné provazy a plazily se po zemi, aby obalily Nikkovo tělo. Povedlo se, a když konečně hnědě zazářily, pustil jsem se do boje s těmi dvěma.
Nikko
Držel mě pevně za spodní čelist a nedovolil mi ani otočil hlavu na bok, abych mohl jeho krev byť jen vyplivnout či nechat vytéct z úst.
Chtěl jsem křičet Kaneho jméno, avšak dávil jsem se tou krví hořkou jako čerstvě nasušený pelyněk. Klouzala mi do krku, nechtěl jsem polknout, ale začal jsem se dusit.
Pálilo mě hrdlo. Z jedné malé kapky, kterou jsem nakonec polkl. To horko se mi rozlévalo do těla. Měl jsem pocit, jako by to opravdu chtělo zabít toho vlka ve mně. Bojoval jsem s tím, ale jak mi vytékala krev z rukou, přibodnutých k zemi, slábl jsem a já začal podléhat beznaději.
Cítil jsem, jak se mé tělo napíná, zvětšuje. Celé bylo pokryto mými krvavými obrazci. Jak se mi prodlužují drápy, mé upírské zuby byly delší než normálně, že se mi sotva do pusy vešly, a já se podvědomě zakousl Belialovi do ruky.
„To je ono, Nikko,“ pohladil mě druhou rukou po mých bílých vlasech, které ležely rozprostřené kolem mé hlavy, a pak jsem ucítil něco zvláštního, když se znovu dotkl mé hlavy. Jako by se dotýkal něčeho, co tam dřív nebylo.
„Jsi krásný, Nikko,“ naklonil se ke mně blíž a já v jeho do široka otevřených očích uviděl svůj odraz. Jako bych se díval na samotného Beliala. „To je ono, Nikko, takhle budeš se m-“
Náhle sebou škubnul a vyskočil na nohy tak rychle, že jsem to sotva postřehl. Ozvala se rána… Belial zařval a démoni se dali do pohybu. Chtěl jsem se podívat, ale byl jsem zahalen v nějaké mlze.
Rozbušilo se mi srdce… Něco však chtělo ty rychlé údery umlčet. Silný tlak na hrudi a já sotva popadal dech.
„Kane!“ vykřikl jsem z posledních sil. Je to on. Určitě je to on, i když jsem měl vlčí smysly otupené, necítil jsem jeho pach, přesto jsem však věřil, že to je on. Musí to být on.
Náhle jsem cítil, jak se kolem mne něco stahuje. Co je to? Nějaká Belialova další kouzla? Sevřelo to mé tělo a já se od té chvíle nemohl ani pohnout. Můj démon se proti tomu vzpíral. Nechtěl to, cítil se tím svázaný…
Mlha pomalu začala ustupovat a já se konečně přivřenýma očima mohl trochu rozhlédnout. To co jsem viděl, mě naprosto paralyzovalo.
Je tu Kane… Jsou tu… všichni…
Srdce se mi chtělo rozletět na několik kusů, plíce ani nestíhaly nabrat dost vzduchu, jak jsem byl v šoku. Přišli pro mne… Ale … Belial… on… Co když někomu ublíží? Co když jemu někdo ublíží? To se nesmí stát!
Začal jsem vrčet na všechny kolem sebe.
Kane
„Běž za Nikkem, tohle nechej na nás!" ozvalo se těsně za mnou a já uviděl, jak kolem mě proběhli tři silní a krásní vlci. Tomoko, Suri i Akio už se pustili do boje s těmi démony a Saisho se Zirem začali používat kouzla. Maru proletěl kolem mě, a když se vrhnul na Beliana jejich křídla jen práskla o stěnu této mistnosti, jak prudce do ní narazili. Jak kopie jeden druhého, stáli připraveni k boji. Konečně jsem se vzpamatoval z toho šoku, co se kolem mě dělo a uviděl, jak se Ely snaží dostat přes mé provazy k Nikkovi.
„Ne, Ely nesmíš!" křikl jsem na ní a došel k Nikkovi.
Sklonil jsem hlavu a můj přívěšek sklouzl ze srsti na krku. Přemístil se na jeho hruď a uchovával jeho tělo pod plnou mocí mých provazů. Jen tiše jsem promluvil na Nikka, aby mě uslyšel a přitom se to dostalo až k jeho srdci, u kterého jsem doufal, že se ho ještě Belial nedotkl.
„Jsem tu, Nikko. Přišel jsem si pro tebe do samotného pekla. Vrať se mi! Miluji tě."
S posledními slovy jsem se rozběhl přímo proti Belialovi, který už držel pod krkem Maru, kterého dostal na zem pod sebe. Zakousl jsem se mu do ramene a ucítil tu nechutnou chuť jeho pomalu hnijící krve. S otočkou jsem s ním praštil o stěnu a jeho tělo se jen sesunulo k zemi.
„Ty odporný vlčí spratku. Měl jsi umřít se všemi ostatními. Jak to, že jsem tě nezabil? Jak to, že o tvojí existenci nic nevím? Jak mohl přežít zemní vlk a přitom žít mezi vlky? Zabiju tě teď a tady!"
Postavil se a jeho tělo se zvětšilo, zesílilo a po celé kůži se mu objevili malé ostny, jako kdyby byl ježkem, či bodlinatou bestií. Křídla roztáhl do obří šířky a já ho následoval. Vylétl ke stropu a teprve teď, jsem si uvědomil, jak moc vysoké klenby tu jsou, vlastně, jako kdyby tu žádný strop nebyl, jen černá díra.
Mávl jsem křídly a těžký nedýchatelný vzduch se rozvířil. Poprvé jsem svá křídla použil. Poprvé jsem zažil ten úžasný pocit moci se vznést, jak volný pták. Ale pro tuto chvíli se ze mě stal dravec, který je připraven chránit to jediné, na čem mu záleží. Svojí rodinu a to celou. Všechny, co pro nás riskují životy. Za všechny, které miluji, obdivuji, klaním se jim, kteří se stali mojí součástí. Pro ty jsem tu.
Nikko
Bojovali oni. Byli tu snad všichni. Králové, Kaneho otcové, Saisho i Ziro a …
„Ely,“ zachroptěl jsem, když jsem ji zaměřil svým rozostřeným pohledem. „Ely běž pryč. On… on tě…“
„Pššš, Nikko. Přišli jsme si pro tebe. Nenecháme tě tu. Jsi náš, ne jeho.“
Mluvila tiše, přesto jsem ji byl v té vřavě schopen vnímat.
Sklonila se a celého mě zalehla, když se přes nás přehnal jeden z démonů a za ním Akio ve své vlčí podobě.
I když jsem se stále nebyl schopen hýbat, pral ve mně démon s vlkem, přesto jsem viděl, jak kolem mne všichni bojují. Pach krve se vznášela vzduchem. Dokonce i Kaneho, která zaútočila na mé nozdry, a já se v tu chvíli roztřásl, protože to je to co jsem nejvíc teď potřeboval.
Jeho… Kaneho…
Všechen boj, můj i jejich náhle ustoupil do pozadí a já najednou věděl, co mám dělat. Démon nesmí vyhrát. Chrání mě vlk, bojují za mě vlci… Oni jsou já a já jsem oni. Jsem vlk… Jsem druhá polovina mého dvojčete se kterým mám stejnou krev…
„Ely…“
Elizabeth na mne znovu víc nalehla, aby mě chránila a přitom se snažila vyrvat dýky ze země, aby mi uvolnila ruce. Ale nedařilo se jí. Jako nějakým kouzlem pevně držely, má krev stále barvila obrazce na podlaze.
„Ely!“ zasípal jsem o něco hlasitěji. „Krev… Potřebuji… já… ty…“
Ať se Belial snažil, o co chtěl, moji upírskou podstatu nepotlačil.
Ely už měla ruce dořezané, jak se snažila dýky vytáhnout ze země a já tu její krev cítil víc, jak cokoli jiného. Protáhly se mi špičáky a já už viděl vše v jiných barvách.
„Ely…“ ozval jsem se z posledních sil a doufal, že pochopí.
Pochopila. Bez jediného zaváhání se ke mně sklonila tak blízko, že jsem se jí téměř okamžitě zakousl do jejího štíhlého krku.
Její – moje – krev mi stékala do hrdla a já doplňoval to, co přes mé ruky barvilo podlahu.
Nevím, jak dlouho jsem byl do ní zakousnutý. Ale nechtěl jsem ji pustit. Jen občas sykla, když sebou cukla a já víc zabořil zuby do jejího krku.
Kaneho přívěsek na jejím krku i na mém těle se silně rozzářily. Jako by ho k nám volaly.
Saisho a Ziro stáli u nás a chránili nás svými kouzly.
Moje vnitřní bitva náhle ustávala. S každým douškem Elyiny krve byl slabší a slabší, a já se poddával tomu nastupujícímu klidu. Jako bych byl náhle někde jinde. Někde v oáze klidu a já s hlubokým výdechem zavřel oči.
Kane
Belialovy oči se červeně zaleskly, když spatřil mou maličkost přímo pod ním. Ještě víc rozepjal svá křídla a já je stáhl tak, aby při znovu rozpětí udělaly silný vítr, který mě k němu rychleji dostane. Jak kdybych se o ten vzduch mohl zapřít a svými tlapami chodil po jeho hustých proudech. Místy kolem nás proletěla ohnivá koule a utvořila ještě větší teplo.
Chytil jsem ho za nohu a stáhl k sobě, ale v tu chvíli se ostny na konci jeho křídel zabodly do mých lopatek a začaly z nich rvát maso. Neskutečná bolest mi projížděla tělem, a jak jsem se snažil uvolnit z jeho sevření, ještě víc mnou prostupovala. Prudce jsem se i s ním otočil a narazil jej na stěnu místnosti, tak tvrdě, že se celé jeho tělo do ní obtisklo. Ještě víc zasunul ostny do mých zad, až bylo slyšet, jak se otírají o kosti a hrubě po nich sjíždí níž.
Rukama se snažil držet mou tlamu, která mířila na jeho odhalenou šíji v naději, že mu to hrdlo rozervu. Jenže jsem se nedal tak odbít… Probojoval jsem se k jeho krku i přes jeho plameny, které nás v tuhle chvíli obklopily a moje zuby projely tou nezdolatelnou a tvrdou kůží. Zapřel se o mou hruď a odtrhl mě od sebe i s tím, že své ostny vytáhl z mého těla. Cítil jsem, jak se ze mě vypařuje krev, ale v tuhle chvíli mi bylo všechno jedno. Adrenalin naplno pohltil mé tělo a vše ve mně jen volalo po pomstě za všechny, které on zabil.
I on utrpěl zranění, jak mě od sebe odtáhl, vzal jsem si sebou i kus jeho kůže z krku a také on přicházel o dost krve. Díval se na mě a já cítil, jak přemýšlí, jak mě zabít. Oba jsme jen sípavě dýchali a věděli, že tohle skončí jen a pouze smrtí jednoho z nás.
Nikko
„Budeš jen můj, Nikko. Zbav e toho vlka v sobě. Zbytečně tě svazuje. Jsi moje krev víc, než tvůj zarputilý otec…“ promlouval ke mně Belialův hlas.
„Nechci… Já jsem vlk a tím chci zůstat!“
„Jen démon tě udrží při síle, budeme vládnout spolu, Nikko“
„Chci se zbavit démona!“
„Nesmíš!“ ozval se náhle potichu jiný hlas.
Otočil jsem hlavu. Vedle mne se vznášel jeden z duchů Kamenného města.
„Ničí mne, nechci ho. Nechci být jako Belial!“ vykřikl jsem.
„Když se ho zbavíš, zabije tě to. Zabije to i tvého partnera. Jste spojeni. Jste jedna duše. Nemůžete být bez sebe. Nebo to chceš?“
„Já…“ všechno se ve mně sevřelo. „Miluji Kaneho. Nemůžu bez něj být. Miluji ho…“
„Nauč se žít se svým démonem. Nauč se žít se svým vlkem v souznění s démonem i upírem. Jen když budou v rovnováze, můžeš žít klidný život. I Kane s tím bojuje. Bojuje pro tebe, Nikko. Pohlédni na něj. Přišel si pro tebe…“
„Bojím se, že to nezvládnu,“ začal jsem být zoufalý. „Bojím se…“
„Propusť je z vězení. Všechny tři co v sobě máš. Neomezuj je. Najdou společnou řeč…“
Podíval jsem se na Beliala, který se mi začal rozplývat v mlze a pak jsem otočil hlavu zpět na ducha. Nebyl tam... Jen vedle mne stáli všichni, kdo si pro mne přišli. Mluvili na mě, ale já je neslyšel. Chtěl jsem jim něco žíct, ale z úst mi stále vycházelo jen jedno jméno….
„Kane… Kane…“
„Niko!“ zaslechl jsem náhle volání mého jména. „Nikko! Prober se! Prosím, Nikko!“
Trhnul jsem sebou a malinko pootevřel oči. Elyina tvář baly tak blízko mne a její horké slzy dopadaly na mou tvář.
„Ely,“ vydechl jsem a mírně pootočil hlavu. Jen koutkem oka jsem zahlédl Kaneho, jak bojuje s Belialem.
Nesmí umřít. Nesmí!
„Kane, prosím… nesmíš umřít, nepřežil bych bez tebe…“ zašeptal jsem „Prosím, pomozte mu,“ vyslal jsem tichou prosbu k Zirovi a Saishovi a oči se mi na to znovu zavřely. Už jsem ani nevnímal, jak na mě Ely volá…
Kane
Krev odkapávající z našich těl pod námi, tvořila na zemi kaluže a stále v kapkách skapávala z našich zranění. Cítil jsem menší oslabení své moci, ale věřil jsem, že tohle dotáhnu do konce, za každou cenu se nevzdám. Nikdy!
Belial šlehl bičem a omotal mi ho kolem krku, jenže tohle mi nezabránilo v tom, abych se po něm vrhl a znovu se pokusil o napadení jeho hrdla. Odhodil mě na protější stěnu a skočil po mně. Jeho drápy se prodraly mou kůží na hrudi a podráždily žebra. Mířil na jedno místo, které jsem mu nemohl dovolit stisknout. Riskoval jsem, ale byla to jediná možnost. Zapřel jsem tlapy o jeho hruď a odkopl jej, spolu s tím jsem však uviděl, jak mi vytrhl kus kůže i se srstí. Už jsem ani nedokázal cítit bolest. Vše bylo bolestí. Splynulo to do jednoho celku a mé tělo bylo v neustálém šoku, což mi pomáhalo v tom, abych se dokázal udržet v pozoru.
Když narazil na zeď, vrhnul jsem se na něj a prudce ho otočil tak, abych mu byl na zádech. Zapřel jsem se o jeho tělo a svými silnými zuby se zakousl do jeho křídla. Tahal jsem, co nejvíc jsem dokázal a dokonce jsem slyšel, jak se oddělují od jeho těla. Bránil se, ale už mu to bylo prd platné, když mi jeho křídlo zůstalo v tlamě a během chvíle se změnilo v prach. Zakousl jsem se do druhého, jenže to jsme se už řítili k zemi a já cítil, jak se mi jeho bič stahuje kolem hrdla natolik, že jsem už skoro nevnímal svět kolem sebe. Stále jsem ho nepouštěl, byl jsem rozhodnut tu klidně umřít.