Kane
Šel jsem dlouhou a šedou chodbou, kde nebyly ani jedny dveře. Bylo vidět, že Belial opravdu vzal Dannovi vzpomínky, ale proč? Až na konci se jedny objevily. Byly staré a dřevěné. Ohořelé, nasáklé hnilobou a smrděly spálenou kůží. Pomalu jsem je otevřel a v tu chvíli se přede mnou otevřely jeho vzpomínky. Velmi dávno prožité a jen v útržcích. Viděl jsem i to, co udělal Akiovi a to mě rozčílilo, ala na to, co mělo přijít, jsem připraven nebyl.
Uviděl jsem malého chlapce, který mu nesl dřevěnou hračku a s úsměvem mu jí podával. Krásnou královnu, která měla na hlavě korunu z čerstvých kopretin a nejhřejivější tvář, kterou jsem kdy viděl. Po jejím boku statného krále v tmavě hnědém plášti s černými vlasy a stejnou barvou očí, jako mám já. Jak jsem to věděl? Tohle byli moji rodiče a ten chlapec jsem byl já. Najednou jsem si i já vzpomněl na to, co jsem chtěl zapomenout.
Díval jsem se, jak se Danno spolčuje s Belialem... Jak je u toho, když vyvraždili mé město. Jak se to potom snažil zastavit, ale už se nedalo nic dělat. S každou další informací ve mě rostl hněv, a když jsem konečně otevřel oči a zjistil, že jsem pryč z jeho hlavy, byl jsem změněn v démonského vlka a připraven Danna zabít.
Nikko
Nevěřícně jsem hleděl na ty obrázky. Malíř byl opravdu dobrý. Každý rys v Kaneho tváři byl přesný. Jako bych ho měl před sebou.
Se zatajeným dechem jsem procházel kolem těch obrazů a jeden za druhým si prohlížel. Akio mlčel a jen tiše šel za mnou.
„On jediný přežil…“
Jeho slova mě zastavila v chůzi. „Ale říkali jste, že v Dannovi koluje krev zemních vlků, ne? Takže přežil i on, proč?“
Nepříjemný pocit mi sevřel srdce. Věděl jsem od začátku, že mi na něm něco nesedí. Už jen to, že jsem ho našel u Beliala. Co když…
„Danno přišel do naší vesnice nějakou dobu po tom, co se to stalo. Říkal, že byl na cestách, a když se vrátil, tak neměl kam jít. Přijali jsme ho mezi sebe. Pracoval tvrdě na poli, později se osvědčil jako dobrý bojovník a patřil mezi nejlepší strážce. Měl být Suriho nástupcem, dokud…“ Akio se odmlčel.
Otočil jsem se na něj s otázkou v očích. Jeho výraz, který měl, vyzařoval bolest. Tak Belial nelhal. I když nevím podrobnosti, nebylo to určitě nic hezkého a týkalo se to Akia a teď se to týká i Kaneho, tudíž i mě.
„Je to zrádce,“ řekl jsem a začal se měnit do své démonské podoby. Už jsem si vzpomněl, co mi na něm vadí. Cítil jsem z něj stále Beliala, i když už dávno nebyl dole. „Prohlédli jste ho pořádně? Nemá na sobě někde Belialovo znamení?!“ křikl jsem na Akia a podíval jsem se na své ruce, kde jsem měl nesmazatelnou vzpomínku na peklo.
„Nikko!“ křičel za mnou Akio, když jsem se rozběhl ven. „Nikko! Stůj!“
Neposlouchal jsem. Tentokrát jsem rozhodnutý. Danno je zrádce a je stále spojen s Belialem. Koho přišel zabít tentokrát?
Kane
Stál jsem naproti Dannovi a výhružně vrčel. Moje křídla se stahovaly k jeho hlavě a moje tělo zahalil plamen, který vycházel z mého nitra. Modrý a tak temný, že to vypadalo, jako kdyby se setmělo. Suri ustoupil o kousek stranou a jen přihlížel tomu, co se tu mělo stát.
„Chci tě zabít, Danno," řekl jsem hrubým vlčím hlasem.
Ten se na mě jen vyděšeně díval a pomalu se mu z očí začaly valit slzy.
„Já... Já... Máš plné právo. Nepamatoval jsem si na to, Belial mi to vzal hned potom, co jsem tě zachránil. Ano... To jsem byl já. Měl tam jen vejít a vzít knihy, které mi měli pomoci získat moc nad Tomokovým královstvím, ale... Nevěděl jsem, že vás chce zabít všechny. Když jsem tam vešel, už si měl u krku nůž a Belial tě chtěl podříznout. Už si na vše vzpomínám. Já... Můj králi..."
Padl na kolena a hlavu sklonil na bok, jako známku svého podřízení.
„Tobě nikdo neměl ublížit, nikdy... Odvedl jsem tě do města a netušil kdo jsi. Omlouvám se... Moc mě to mrzí. Zabij mě! Stejně už nemá smysl žít, nikde nemám domov a potom, co mi Belial udělal, už ani nejsem vlk."
Díval jsem se na něj a nechápal, co tím myslí, až když jsem se pořádně zahleděl na jeho odhalené zápěstí, uviděl jsem červenou pečeť Beliala, která mu bude celý život bránit v přeměně. Stal se vězněm ve svém vlastním těle.
Nikko
„Nevěř mu!“ křičel jsem na Kaneho už zdálky. Viděl jsem celou tu scenérii a mé citlivé uši zaregistrovaly jeho poslední slova. Ani jsem se nepozastavil nad tím, jak Kane vypadá. Najednou jsem z něj neměl ani strach.
„Je to zrádce a zrádcem zůstane!“ zastavil jsem se vedle nich a zle se na Danna díval.
Ano, nevěřil jsem mu ani ty slzy. Po očku jsem se podíval na Suriho, kterého výraz říkal, že se mnou souhlasí. V ruce držel meč, připraven kdykoliv zaútočit.
„Zastavte!“ ozval se zadýchaně Akio, který právě doběhl a chytl Suriho za ruku s mečem. „Uklidněte se všichni! Nevíme, co Belial všechno udělal a jestli je Danno stále pod jeho vlivem!“
Neposlouchal jsem. Můj šestý smysl říkal, že mu prostě nemám věřit. Vždyť zemřeli Kaneho rodiče a já mám věřit tomu, že Kane měl zůstat na živu?
„Dokud bude mít jeho znamení, bude ho Belial stále ovládat, ať chce nebo ne,“ zavrčel tiše Suri.
Překvapeně jsem se po něm otočil s nevyslovenou otázkou, jak tohle může vědět. On se jen bezděčně dotkl své nohy a mírně couvl. Chytl Akia a postrčil ho za sebe, jako by ho chtěl chránit.
Znovu jsem se otočil na Danna a roztáhl svá křídla do šířky. Ukázal jsem se mu ve své démonské podobě i s rohama na hlavě.
„Jsi mu tak podobný,“ vydechl Danno úžasem a rázem zapomněl na svoji lítost. Vstal a pomalu se blížil ke mně, jako by se mně vůbec nebál. „Myslel jsem, že jsi slabý, ale ty…“ fascinovaně se ke mně blížil a natáhl ruku, aby se mně dotkl. Belialova krev, kolující v mých žilách ho ke mně táhla.
Kane
‚Díval jsem se na to, co se kolem mě dělo, ale jak kdyby se mě to netýkalo. Vše se zastavilo v čase, když se mi do hlavy dostávaly vzpomínky na mé dětství. Velmi hluboko uložené v mé hlavě, protože jsem chtěl na ten nejhorší okamžik zapomenout a to šlo jen tak, že jsem si nechtěl vzpomenout na vše. Moje krásná maminka, která mi zpívala před spaním, když mě ukládala do postele s nebesy. Otec, který hrál na klavír, a libé tóny se nesly celým zámkem. Můj lid, který mého otce a svého krále nadevše miloval. Krásně kvetoucí krajina, po niž jen dupaly tlapy mohutných horských vlků. Vůně čerstvě posekané trávy z luk na úpatí skal. Zpěv ptáků, který mě každé ráno budil a láska, kterou mi rodiče dávaly.
Odpustit mu? Odpustit to, že je zabil? I když nechtěně, přesto věděl, že se to může stát. Pláče, ale myslí to vážně? Belial a on... Jedním se pro mě stali. Jenže... Je jako já, poslední. Nemám právo mu vzít život. Nemám právo ho vzít nikomu.
Vše mě bolelo, každý nádech v této vlčí podobě byl pro mě jako rána do zad. Tolik otázek jsem měl a nejhorší bylo, že já na ně odpovědi znal. Já jsem odpověď... Jsem cíl i konec tohohle boje za moc. Belial přese mne nemůže, to já ho držím v pekle. Nemá křídla a jen přes oči svého otroka se dívá na to, co způsobil.
„Ustupte!" zavrčel jsem na všechny a křídly objal Danna.
„Neodpustím ti, to nejde, ale pomohu ti. Nadechni se!"
Poslechl a já ucítil, jak se mu do plic dostává vzduch. Zakousl jsem se do jeho zápěstí a vyrval celý kus kůže i s pečetí. Nic nezůstalo. Jeho ruku obmotal můj plamen a spálil vše, co zbylo. Zjistil jsem, proč je můj plamen modrý a co dokážu, stejně, jako můj otec.
Nekřičel... Nebrečel... Jen přijímal, co jsem mu dělal. Odstoupil jsem od něj a stáhl křídla.
„Jsi volný, ale už se sem nikdy nesmíš vrátit. Budeš bloudit po lidském světě a staneš se tím, co nenávidíš nejvíc, jedním z nich. Nebudeš se moci už nikdy změnit ve vlka, stal ses lidskou bytostí a zde nemáš co dělat."
Přivřel jsem oči a změnil se zpět do lidské podoby. Danno nechápal, co se děje a snažil se vzpamatovat z toho všeho. Když se z toho nakonec vzpamatoval, tak mu nezbylo nic jiného, než odejít. Díval jsem se za ním, jak mizí v dál a jeho život už bude jen lidský.
Nikko
Nechápal jsem to. Opravdu jsem poprvé Kaneho nechápal. Být po mém, dávno bych ho zabil. Ten člověk si nezaslouží žít. Zvlášť ne proto, co všechno udělal. Jsem snad špatný, že si to myslím?
Ne…
Takhle to funguje u upírů. Zradil, zaslouží si trest. Na druhou stranu, to že ho Kane nechal odejít jako člověka, je vlastně rozsudek smrti. Ve světě lidí si ho najdou ti, kterým se stane potravou. Nepřežije dlouho. Olízl jsem si upíří špičáky, když jsem si uvědomil, kolik věrných se potuluje po světě a vyhledávají podle pravidel hlavně ty, co se něčím provinili.
Jenže jsem se na Kaneho zlobil. Ano, je to král a rozhodl se podle svého uvážení. Jenže já odpustit nedokážu.
Podíval jsem se na své ruce, na kterých byly zvýrazněné démonské kresby, když jsem se rozzlobil a stále nemizely.
„Kane, vím, že je to pro tebe těžké,“ přistoupil jsem k němu. „Viděl jsem tvůj dům, vím, kdo jsi a už i vím, co udělal Danno. Chci ti být oporou, ale v tuhle chvíli mám spoustu věcí v hlavě, které si musím přebrat v klidu. Prosím,“ políbil jsem ho na tvář, „nezlob se na mě, Dej mi chvilku čas. Máš tu ty, kteří tě vychovali a také tě milují. Je spousta věcí, které musíte probrat.“
Otočil jsem se na Akia a Suriho.
„Postarejte se mi o něj. Brzy se vrátím. Já…“ bezradně jsem pokrčil rameny. „Potřebuji být aspoň chvíli sám.“
Ještě jednou jsem Kaneho objal. Pevně, aby věděl, jak moc ho miluji a políbil jsem ho na rty.
„Jen chvíli Kane. Malou chvíli…“ roztáhl jsem křídla. „Vrátím se brzy. Než vyjde slunce a bude nový den, budu zpátky. Miluji tě víc než svůj život.“
Máchl jsem křídly a vznesl se k nebi. Mohl jsem se přenést, ale já potřeboval ten klid. Klid nahoře, který na zemi nemám. Letěl jsem k zámku a celou dobu přemýšlel nad tím, co by bylo, kdyby Kaneho království nebylo vyvražděno. Potkali bychom se vůbec?
Na zámku jsem zamířil rovnou k otcům do jejich ložnice. Právě o něčem diskutovali a byli velmi překvapeni, když jsem se před nimi náhle objevil. Spíš jsem vletěl oknem.
Beze slova jsem je oba objal a už jako člověk nás přenesl na Saishův zámek hluboko do lesů.
Kane
Chvíli, co znamená chvíle... Je tenhle pojem vůbec někomu znám? Může to být setina dne, než zapadne slunce. Hodina, která ještě neodbila na hodinách. Roky, které utečou rychleji než smrt. Co pro něj opravdu znamenám? Tolik mě miluje, že si vše musí ujasnit v hlavě? A ten můj zmatek? To já právě zjistil, že jsem přišel o vše a uviděl to před sebou.
To já jsem na to zůstal sám. A Akio a Suri? Jsou to moji rodiče... Ten kdo by tu měl hlavně stát je můj partner. Opora... Možná to nechápu, ale nyní jsem tak zničený, že jediná možnost, jak se toho zbavit, je... Jaká?
Podíval jsem se ty dva, které jsem přijal za rodinu a oba je objal. Stiskl jsem je tak pevně, že i pro ně to byl problém, aby se neudusili.
„Jsem rád, že vás mám," tiše jsem šeptal.
Moje tělo upadalo do spánku, který má konečně probudit moje pravé já. Cítil jsem, jak mě něco táhne od nich dál a já se vznáším nad zemí.
„To bude dobré, je čas náš synu."
Ty nejsladší hlasy na mě mluvily a já věděl, že to je matka a otec. Jejich duše mě nesly do chrámu, kde mě uložily na oltář, který během chvíle vzplál modrým plamenem. Kolem mě postupně zjevovaly postavy všech lidí, co zde žily. Všichni jednotně odříkávali nějaké kouzlo a já cítil, jak si na vše vzpomínám, jak mi ukládají do hlavy tisíce prožitých dní mého lidu, co mě otec spousty nocí učil. Vědomosti, které se předávaly z otce na syna po pokolení věků. Jen jsem tiše přijímal vše, co mi bylo dáno.
Jsem král a podle toho začnu vládnout. Je to tu mrtvé, ale duše svolily, abych se ujmul svého práva a vytvořil nový zemní lid z vlků, které si sám vyberu. Stanu se novou nadějí a vším, co může mou zem znovu udělat šťastnou. Proto jsem byl častokrát tak klidný, proto jsem ho nezabil. Nejsem takový... Jsem klidný a mojí povinností je soudit poctivě.
Nikko
Seděl jsem naproti svým otcům a bedlivě je poslouchal. Řekl jsem jim, co se stalo v Kaneho městě a měl jsem na ně spoustu otázek. Rozzlobil jsem se, že nám o tom nikdy neřekli. Nikdo z nich, ani Kaneho otcové.
„Je to král a vy jste ho nechali žít v tom, že tady bude jen nějaký poskok. Uvědomujete si, jak je to pro někoho takového nedůstojné?“
„Musíš pochopit, Nikko, že jsme ho tím chránili. Byl neustále v ohrožení, dokud nebyl dost silný na to, aby se mohl vrátit jako král. Tím, že jsme našli Danna, se to jen uspíšilo…“
„O něm mi nemluvte!“ vykřikl jsem a zle se na ně podíval. Popošel jsem k tátovi Maro blíž. „Danno je už jen člověk. Belial ho sice zbavil jeho vlčí podstaty, ale díky Kanemu už nad ním taky nemá moc. Ale je to zrádce a jako takový… Věrní, kteří jsou na lovu, by na něj mohli narazit a oni zrádce podle pachu poznají. Ten ČLOVĚK,“ zdůraznil jsem s opovržením poslední slovo, „může nadělat problémy i ve světě lidí,“ významně jsem nadzvedl obočí.
Myslím, že táta pochopil a jen jemně pokývnul hlavou.
„Chci s Kanem žít v jeho království,“ ztěžka jsem dosedl zpět do křesla. „Chci ho představit jako svého právoplatného partnera. Půjde o spojení dvou silných rodů a myslím, že by nikdo neměl nic namítat. Pokud ano, osobně ho zabiju,“ zavrčel jsem, když jsem si vzpomněl, co říkal ten strážný, když mě napadl.
„Změnil ses Nikko,“ Tomoko vstal a došel ke mně. Zadíval se mi do očí a pak mě pohladil po vlasech.
„Bojím se, že se změnil Kane,“ povzdechl jsem si a pocítil jsem, jak mi zvlhly oči, i když jsem se tomu bránil.
Opravdu mi přišlo, že je jiný. Chybí mi ten rozhodný Kane, který je schopen třeba i zabít, kdyby bylo potřeba. Ten, který byl ochoten tasit meč, jen aby chránil, co je pro něj cenné. Jeho rozhodnutí, pustit Danna bylo pro mne nepochopitelné. Dobře jsem z něj cítil, že i když odejde v lidské podobě, že jeho povaha zůstala. Že zradí znovu. Stačí si najít jen ty správné lidi, kteří by s ním sdíleli stejné názory. A že jich po světě běhá dost…
Tohle, to prostě není Kane. Vlk, který mě učil, chránil, byl ten silný a já k němu vzhlížel, vlk, který se pro mne třeba i popral, přišel za mnou do pekla, který chytil strážce pod krkem ve snaze ho udusit, za to, že na mě sáhl. A on nechá odejít někoho, kdo měl na svědomí vyvraždění celého jeho rodu…
Moudrá rozhodnutí patří králi.
Já to své udělám také. Půjdu za ním a budu s ním, ať bude, jaký bude. Protože do něj jsem se zamiloval a s ním chci žít.
Otřel jsem si vlhké oči a zvedl pohled k Tomokovi.
„Chci vás poprosit, zda byste nachystali slavnost. Chci představit našemu rodu Kaneho jako krále a mého partnera…“
Kane
Cítil jsem, jak se měním. Stávalo se ze mě něco jiného, vyššího. Mé tělo místy probliklo modrou barvou a krev se měnila na nahnědlou tekutinu, která mi po těle kreslila ornamenty věčnosti.
„Král znovu povstal a zem může pět své písně na znovu oživení království zemních vlků. Nechť krev naší krve pozvedne klid a moudrost našeho rodu nad výšiny bytí," odříkávali všichni přítomní.
Obrovská síla mi proudila tělem a já vnímal vše kolem nás, jako kdybych toho byl součástí.
Když vše utichlo, byl jsem opuštěný, ale přesto... Měl jsem vše, co mi po ty roky scházelo. Moje důstojnost se hlásila o slovo a z Kaneho se stal mocný a poctivý král.
Všichni zmizeli a já se vydal zpět za Akiem a Surim. Když jsem k nim docházel a oni si chladili nohy v kašně, oba na mě hleděli, jak kdyby mě nemohli poznat. Slezli z fontány a klekli si přede mně, jako důkaz úcty. Nechápal jsem, co se děje, proto jsem nahlédl do vody a spatřil svůj odraz na hladině.
Moje vlasy a prodloužily a černě se leskly na slunci, jako když se vyleští právě vytěžené uhlí. Moje oči zhnědly po barvy hlíny, která se právě pálí na ohni. Hnědo červená barva lehce zářila a dávala mým očím výraz alfa samce. Tělo mi zmohutnělo a já trochu povyrostl. Na hlavě se mi usadila koruna z propletených větví horských hořících keřů, jejichž dřevo se nedá zničit. Nahnědlé znaky se mi táhly od levého spánku ke krku a pod košilí až k pupíku. Jen levá strana byla popsaná, přesně tam, kde je srdce.
„Jsem doma, jste tu kdykoliv vítáni, ale já se už nevrátím. Byl bych rád, kdybyste tu žili se mnou a i děda. Jen tady to jsem opravdu já," říkal jsem hrubým hlasem a pomalu se na ně otáčel.
„Budeme tam, kde jsi ty. Jsi náš syn a my navěky tvoji rodiče," odpověděl Akio a objal mě.
Ano... Tohle je moje rodina a tohle je místo, kde chci žít.
Nikko
Dlouho jsme probírali, jak to teď všechno bude. Pocit, že můžu Kaneho ztratit se mi jaksi začal usazovat v hlavě. Je král a bude vládnout svému lidu. Je vedle něj pro mne ještě místo? I když ho chci představit jako partnera, i přesto se toho bojím. A navíc jsem mu to neřekl, že to bude tak brzy. Co když nebude chtít? Co když bude chtít zůstat tam, kde je jeho domov? Tam kde mě duchové chtěli připravit o kus mého já?
„Elizabeth zítra také představí svého budoucího manžela,“ ozval se náhle Tomoko a já na něj překvapeně pohlédl. Táta Maro jen zaskřípal zuby a já měl tendenci udělat to samé, ale udržel jsem se. Ely má také právo na život. A i když na Mariuse žárlím, nemůžu ji v tom bránit, stejně jako ona nebrání mě a Kanemu.
„Bude se učit vládnout upířímu rodu, protože tam je to nejvíc táhne. A jsou oba upíři, takže je to ta nejlepší volba. Nemůžeme pořád běhat mezi dvěma zeměmi.“
„Budou mít svatbu?“ zeptal jsem se, když mi došel význam slova manžel.
„Ano, ale ne hned. Za rok. Teď se jen oznámí a pak budou přípravy.“
Vstal jsem z křesla a přešel k oknu. Chladný vzduch, který v tuhletu brzkou ranní hodinu tu vždycky je mi roztáhl plíce, když jsem se zhluboka nadechl. Spíš to vypadalo jako povzdech.
Ely bude mít svatbu. Já ne. Jen oznámíme, že jsme partneři a pak možná spojíme naše dva rody v jedno pevné království.
Kane bude vládnout své zemi, tátové své a Ely upírům.
Poklesla mi ramena a sklonil jsem hlavu. Začal jsem se v tu chvíli cítit strašně bezcenný a zbytečný.
Nemám nic. Ano mám Kaneho, miluji ho nade všechno na světě, ale nejsem nic. Nemůžu ani říct, že si ho vezmu. Nebudeme mít ani oficiální svatbu na stvrzení našeho svazku. Nebudu ani vládnout. I když to je to polední, co bych zrovna teď zvládnul a nejspíš jsem ještě nedozrál k tomu, abych byl králem.
Vždyť mé nálady se mění z minuty na minutu. Neumím se bránit, neumím držet ani pořádně meč v ruce. A já tak chtěl s Kanem trénovat. Měl jsem vybrané krásné dva krátké meče po Tomokových rodičích. Už když jsem se narodil, byli všichni překvapení, kde jsem se tu tak najednou vzal. A pořád mám pocit, že jsem tu nějak navíc… Že bych tu vlastně ani neměl být…
Moje nálada klesla na bod mrazu.
„Vrátíme se, Nikko. Tohle není místo, kde bys teď měl být,“ prohlásil Maro, když viděl, jak tam sklesle stojím a nemám daleko k tomu, abych se rozbrečel.
Oba ke mně přistoupili a objali mě. Ucítil jsem ten známý tlak přenášení, a když jsem otevřel oči, díval jsem se na bránu Kaneho tichého města.
Nevím, jestli tam mám jít. Odešel jsem a nechal ho s jeho trápením. Nevím, jestli mě ještě bude chtít vidět. Nevím, jestli tam najdu takového Kaneho, do kterého jsem se zamiloval, nebo tam bude už někdo jiný…
Kane
Ucítil jsem jeho pach. Byl tak blízko, ale stále nevešel do mého města. Poznám ho kdekoliv a kdykoliv. Může se přede mnou schovat, ale já si ho najdu. Je můj, stejně jako já jeho.
Zavřel jsem oči a přenesl se na hranici. Když jsem je otevřel, stál jsem naproti Nikkovi a jeho rodičům.
Tomoka a Maro stáli jak opaření a dívali se na mě, jako kdyby mě nikdy neviděli.
„Můžete vstoupit, město je otevřeno. Převzal jsem vládu a stal jsem se novým králem země horských vlků. Rád spojím naše rody, a proto prosím o Nikkovu ruku. Vím, že nemůžeme mít svatbu, ale proběhlo by pečetění. Pokud tedy Nikko bude souhlasit."
Poklonil jsem se a podíval na Nikka.
„Možná jsem jiný, než jsem býval, ale moje city se nikdy nezmění. Zatím budeš moje královna, ale až budeš připravený, můžeme vládnout spolu jako rovnocenní. Chci, aby si tu žil se mnou, ale rozhodnutí je na tobě. Je mi jasné, že se má rozhodnutí od této chvíle nemusí setkat s tvým pochopením, ale jsem zemní vlk a podle toho se musím chovat. Neboj, pořád mám své špatné stánky, ale moudrost jde s odpovědností a já ji mám hodně, Nikko. Chceš mě takového, jakým jsem, nebo ne?"
Obalil mě modrý plamen a vlál kolem mě jako plášť.
Nikko
„My proti tomu nic nemáme,“ odvětil Tomoko, zatím co já stál, díval jsem se na nového Kaneho a poslouchal, co mi říká. Brát ho takového jaký je? Jsem člověk, který reaguje podle své momentální nálady. Musím se ještě naučit sebeovládání. Ale vždycky říkám, co mi právě na mysl přistane. I když ne vždy nahlas.
Tentokrát bych chtěl říct…
„Chtěl bych svého starého Kaneho,“ vyletělo z mé pusy, než jsem se stihl zastavit. „Já…promiň,“ zasekl jsem se, když jsem si uvědomil, jak to muselo vyznít. „Nejsem na tohle zvyklý. Mám rád tvoji přirozenost a tohle… mám pocit jako bych mluvil se svým starým učitelem.“
Plácal jsem jednu hovadinu za druhou, ale prostě jsem to tak cítil. Tohle je král. Na tohle si nejspíš budu zvykat dlouho. Nejsem stavěný na takové řeči. Nedělají mi dobře. U Kaneho mi to přijde nepřirozené. Prostě mi v tuhle chvíli chybí jeho staré já, i když on to myslí dobře.
Cítil jsem, jak moc ho miluji. Tak moc, že bych bez něj umřel. A i přesto, že jsem také cítil všechno to, co jsem mu nyní řekl, jsem ochoten pro něj opravdu zemřít.
Ztrácím svůj dosavadní život a nejsem s to se v tuhle chvíli s tím lépe srovnat. Možná tím ubližuji svým blízkým, hlavně Kanemu, ale je to tak náhlé a během okamžiku tady přede mnou stojí někdo na první pohled jiný. Ale někde uvnitř něj určitě ten starý Kane jistě bude.
„Zůstanu tady. Budu žít po tvém boku jako...“ na vteřinu jsem se odmlčel, a pak o něco tišeji dodal, „jako královna…“
Bylo to divný. Celé to bylo divné. Objal jsem své rodiče s ujištěním, že druhý den přijdeme na slavnostní oběd a obřad, při kterém já a Ely představíme své partnery.
„Jsi v pořádku, Nikko?“ zeptal se mě táta Tomoko a starostlivě se mi zadíval do očí.
„Jsem. Nemusíš se bát,“ přikývl jsem hlavou. Otočil jsem se a pomalu vcházel do města.
Kane
Jeho slova mě hodně ranily. Hluboko do srdce mi zasely bolest. Už se nemůžu změnit zpátky v toho, kým jsem byl a popravdě jsem se moc nezměnil. Pokud mě takhle nedokáže brát... Asi se mnou nebude šťastný. Věděl jsem, že to bude těžké, ale musel jsem to říct, v zájmu nás obou.
„Pokud to tak cítíš Nikko, neměl bys tu se mnou zůstávat z donucení. Nikdy jsem o tobě nepochyboval a stavěl se vždy na tvoji stranu. Umřel bych pro tebe a to i teď. Nemůžu být už nikým jiným, to se nestane. Nezměnil jsem se, možná vzhled a trochu víc se krotím, ale pořád ti dokážu ukázat, kdo je alfa. Jenže..."
Cítil jsem, že mi asi praskne srdce a plameny se ztratily.
„Pokud ti tohle mé já vadí, nebyl bys se mnou šťastný a to nechci. Miluji tě a proto... Můžeš jít, když to tak cítíš. Bude mě to bolet a budu trpět, ale víc bych se trápil, kdybys tu byl smutný. Nejsem tyran, jen vlk co příliš miluje. Sbohem králové. Nikko..."
Otočil jsem se, aby na mě nebylo vidět a odcházel jsem zpět do svého města. Každý krok mě zabíjel. Každé dotknutí půdy pode mnou ze mě dělalo mrtvolu. Ale... Slíbil jsem to. Slíbil jsem mu, že mu nikdy neublížím a tohle by ho asi zničilo.
Nikko
Nevěřícně jsem zůstal stát, když Kane pronesl tahle slova.
„Kane stůj!“ křikl jsem na něho, když se rozešel do města a ani jednou na mě nepohlédl. Rozběhl jsem se za ním a jedním skokem jsem ho srazil k zemi, aby dál nepokračoval a poslouchal, co mu chci říct.
„Ano, tohle tvé já, které jsi tady teď předvedl, mi opravdu vadí. Měl jsem pocit, jako bys mě nežádal o ruku, ale jako bys uzavíral nějaký obchod. Tvoje slova, která jsi říkal, byly, jako by je říkal někdo jiný. Promiň, ale přišlo mi to celé neosobní, divné. Jsem upřímný, říkám ti to, jak to cítím. Mám pocit, že se z tebe opravdu stal někdo jiný. Myslel jsem si, že mi řekneš, jak moc mě miluješ, jak moc bys chtěl být se mnou a požádáš mě o to, abych s tebou mohl být. Ale ty mi řekneš – ber nebo ne. A když ti řeknu, jak jsem se cítil, tak mi řekneš sbohem? Musím říct, že mě to zklamalo. Řeknu ti, jak to cítím. Cítil jsem to jako slova krále, ne jako slova milujícího muže. Možná tě to zranilo, ale mě také, a věř mi, že se mi to zrovna lehko neříká. Chtěl jsem tu zůstat ne proto, že bys mě k tomu nutil, ale proto, že tě miluji.“
Klečel jsem nad ním a všechna ta slova, která jsem řekl, doprovázely slzy, které dopadaly na jeho tvář. „Měl jsem dlouhý rozhovor se svými otci. Požádal jsem je, abych tě mohl přestavit oficiálně jako svého partnera. Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit. Zeptat se, zda bys s tím souhlasil, požádat tě o to, protože tě nade vše miluji. Jen mezi čtyřma očima. Nejdříve tebe a potom tvé rodiče…A já pak slyším to, jak žádáš mé otce o to, abych s tebou mohl být, a mě řekneš – takový jsem, a buď to budeš brát, nebo ne… Tohle zabolelo mě, Kane,“ otřel jsem si slzy, a ještě jednou pohlédl do jeho očí, kterým chyběla jejich nádherná tmavě modrá barva. I přesto se mi líbily a dokázal bych se v nich utopit.
„Nevím, co mám dělat. Jsem z toho strašně zmatený, ale všechno, co jsem ti řekl, jsem opravdu tak cítil. Chci svého Kaneho zpět. Někoho, kdo mi dal vždy najevo svými – ne královskými - gesty najevo, že mě miluje. Klidně budu vedle tebe žít třeba dvě stě let a doufat, že to tak bude, protože nejsem schopen tě opustit, Na to tě až moc miluji.“
Vstal jsem a podal mu ruku, aby se také mohl zvednout ze země.
„Jdu se rozloučit se svými otci,“ otočil jsem se a zamířil jsem k bráně. „Jo a dal bych si na snídani kus dobrýho stejku,“ pousmál jsem se, i když jsem měl stále vlhké oči do slz. Nechci bez něj být, nechci, aby se na mě zlobil, nechci mu zlomit srdce.
Kane
Král... Nejsi tím, kým jsi býval? Miluji tě? Chci s tebou být? Proč mi to všechno připadalo divné. I když brečel... Možná právě proto, že brečel, mi to připomínalo zlou noční můru. Tohle mu fakt nemůžu udělat. Však já taky bez něj nedokážu žít, ale tohle není život. Bude jen trpět, když to nepřijme. A opravdu mě bude milovat? Miluje toho starého, může mu nový něco nabídnout? Chtěl jsem ho zastavit... Opravdu jsem chtěl. Ale...
Cítil jsem, jak mi vlhnou oči a díval jsem se na to, jak se loučí s rodiči. Proč mi to připadalo, jako kdyby šel na porážku. Jak kdybych ho měl zničit a vytrhnout z něho život. Měl pravdu, už jsem to nebyl já, byl jsem někdo nový. Mám se za to nenávidět?
Čekal jsem, až se za mnou vrátí a během té doby přemýšlel, zda tohle je ta cesta, kterou máme jít společně. Dokážu ho od sebe odehnat? Pořád jsem věřil tomu, že být beze mě by pro něj bylo lepší, ale jen do té chvíle, než se objevil přede mnou.
Srdce mi divoce bilo, když jsem si jen představil, že bych byl bez něj. Stejně tak jsem cítil obrovský vztek, co mě pohltil. Chytil jsem Nikka za ruce a přenesl se s ním do svého paláce a to přímo do ložnice. Hodil jsem ho na postel a vyhoupnul se nad něj a zalehl ho.
„Pořád jsem to já a to požádání o tvou ruku... No dobře, to se nepovedlo, ale bylo to tím, že jsem musel požádat tvé rodiče a jak víš, tak s nimi zrovna nevycházím, nehledě na to, že tohle byla etiketa. Nemůžu se změnit, tohle jsem já, ten před tím byl jen spící vlk. Takový jsem se narodil a takovým jsem měl být celý svůj život. Konečně jsem našel podstatu svého žití. Není lehké se s tím smířit. Víš, na kolik věcí jsem si vzpomněl? Jak moc to bolí? Nikko..."
Instinktivně jsem se přitulil ústy k jeho krku a nasál jeho vůni.
„Nemohl bych tě nechat jít... Nedokázal bych to. Stejně bych se pro tebe vrátil. Umřel bych ve vteřině, kdybys to akceptoval. Miluji tě tak moc, že jsem se tě pro tvoje štěstí chtěl vzdát. Ale nejde to... Sakra... Ničíš mě."
Nedokázal jsem se zastavit a zakousl jsem se do jeho krku. Nasál jsem tu krev, která mě dělá celistvým, a moje ruce pomalu přejížděly po každém kousku jeho těla, jako kdyby tohle bylo poprvé, co se ho dotýkám.
Nikko
Nestihl jsem zareagovat, když mě Kane popadl a náhle jsem se octl v nějaké ložnici a rovnou uprostřed postele.
I když se mi po svém proslovu zakousl do krku, nedal jsem se. Vyškubnul jsem se mu a pěstí ho udeřil do ramene.
„Myslíš si, že já bych od tebe někdy odešel? Jen jsem ti řekl, co jsem cítil, protože jsem ti nechtěl lhát! Nechápal jsem vůbec tvoji reakci!“ začal jsem se vztekat. „Myslíš si, že já nevím, co to znamená přijít o své vzpomínky? Zapomněl jsi, Kane tentokrát na tohle? Že mí vlastní mi vzali kus života a vzpomínky na tebe? Jak jsem se trápil, když jsi tu nebyl? Chtěl jsem umřít, když jsi náhle zmizel. Nechtělo se mi žít a to jsem tě nemiloval ještě tolik, co teď!“ křičel jsem na něho, protože jsem se opravdu rozzlobil. „Myslíš, že bych byl schopen tě opustit jen proto, že ses změnil?“
Vynaložil jsem veškerou svou sílu, kterou jsem měl a převrátil jsem Kaneho na záda. Vyskočil jsem nad něj a zapřel se mu rukama o ramena.
„A proč jsi vlastně brečel? Bodlo tě něco do zadku?“ zašklebil jsem se na něj, i když já sám jsem měl oči plné slz. „Jsem nevyrovnaný, jak jsem říkal – stejný jako to počasí v horách. Chvíli takový a hned zas jiný. Ale jedno se nemění, Kane. Miluji tě a zůstanu s tebou a nechci, abys už jen na okamžik pochyboval,“ dodal jsem už o něco tišeji. Ještě okamžik jsem se díval do jeho očí, ale pak já sám se vrhnul na jeho ústa. Hlubokým polibkem jsem ho chtěl umlčet. Nechtěl jsem slyšet už nic. Chtěl jsem jeho. Chtěl jsem se s ním milovat a zapomenout na všechny ty slzy. Myslet jen na to hezké, co nás potkalo a co nás ještě čeká.
Kane
„Ne, brečel jsem proto, že jsi mi asi právě vyrval špičáky. A to mi jako říkáš ty, uplakánek?" usmál jsem se a prudce ho převrátil na záda.
„Nikko, neprovokuj..." zavrčel jsem mu do ucha svým vlčím hlasem a olízl mu ho.
Vyhrnul jsem mu halenu, protože tu stále jako jediné oblečení na sobě měl a okamžitě se mi odhalilo jeho tělo. Svléknul jsem mu jí přes hlavu a olízl se, jako kdyby byl moje potrava. Sakra... Tolik jsem ho chtěl.
Rozepnul jsem si kalhoty a celý jsem se obnažil, aby mi nic nepřekáželo. Přetočil jsem Nikka na břicho a já se natiskl na jeho holá záda. Líbal jsem a okusoval jeho páteř. Hladil jsem ten dokonalý zadeček a po naslinění prstů jsem si pohrával s jeho dírkou. Zkoušel jsem, zda mě přijme do svého nitra, protože jeho tělo bylo v tomhle vždy upřímné. Jednu ruku jsem zasunul pod jeho tělo a přejížděl jsem po jeho penisu.
„Nikko, strašně tě chci... Můžu?"
Nevím proč, ale musel jsem se zeptat... Musel jsem vědět, že to není jen můj chtíč a on to taky chce.
Nikko
Kane bude vždy ten silnější. Bude mít nade mnou vždy převahu, ať jsem, jaký jsem. Rád se mu podvolím, protože on je má druhá polovina srdce.
Jeho síla a dominance se znovu projevila, když mě opět dostal pod sebe, ani jsem nemrknul. Zatajil jsem dech, když mi stahoval halenu a jeho prsty se jemně dotýkaly mé napjaté kůže, která byla tak dychtivá po jeho dotecích. Ale tento příjemný pocit během chvilky vystřídal ještě příjemnější. Takový, který mě okamžitě dostal do stavu naprostého odevzdání, když mě přetočil na břicho.
Zapřel jsem se o ruce, ale ty vzápětí povolily, když projel můj análek svými prsty. Dopadl jsem tváří na polštář se zadečkem vystrčeným proti němu. Tak moc jsem ho chtěl. Tak moc, že jsem svíral jeho prsty a nechtěl se jich vzdát.
Zasténal jsem, když začal přejíždět po mém penisu.
„Kane… prosím…“ skučel jsem, jak divé zvíře. „Chci tě.. v sobě…“
Ne, i když mě to málem přivedlo k vyvrcholení, jak moc chtivý jsem byl, přesto chci cítit jeho mužství v sobě. Ještě víc jsem se prohnul a narazil svůj zadeček na jeho prsty, až jsem vykřikl, když se dotkl mého místečka, a mně se málem zatmělo před očima.
Kane
Vytáhl jsem z něj své prsty a sám jsem si s tím vlhkem, co mi ulpělo na polštářcích, promnul penis. Bez dalšího otálení jsem do Nikka najel až po kořen a chvíli v něm jen setrvával, než jsem se začal pohybovat. Párkrát jsem mu promnul penis a moje tělo se začalo chvět, jak moc jsem v sobě držel přicházející orgasmus. Zakousl jsem se mu do krku a silnými nárazy jsem atakoval jeho dírku. Příjemně mi obepínal úd a jeho stěny se stahovaly podle mých pohybů. Naprosté souznění těl.
Věděl jsem, že i kdybychom se ztratili a zapomněli na vše, naše těla si na sebe vždy vzpomenou.
Tolik ho miluji...
Nasál jsem jeho krev, když jsem mu začal zadeček plnit svým semenem a dál jsem mu masíroval penis, abych přivedl k vrcholu i jeho.
Nikko
Vykřikl jsem, když do mě Kane jedním tahem najel. Prohnul jsem se jako luk a snažil se ten nával rozdýchat. Tak moc to zahltilo mé tělo, že jsem nebyl schopen se zapřít ani o ruce a jen jsem se jemně třásl. Chtěl jsem se proti němu pohnout, ale ani na to jsem neměl sílu.
Avšak Kane si mě přidržel, a když se zakousnul do mého krku, byl jsem plně v jeho moci. Jen jsem s hlasitým sténáním přijímal vše, co mi dával. Nohy se mi třásly, když projížděl můj penis a já jen svíral tu látku pode mnou, která tu, kdo ví kolik let, ležela netknuta a její nitky byly již tak slabé, že jsem je rozerval jedním stisknutím prstů.
Miluji tě… miluji tě… miluji tě…
Běžela mi hlavou dokola jedna jediná myšlenka.
Náhle pod tím silným přívalem orgasmu jsem se vzepjal a celý ztuhnul. Jen konečník se mi svíral a obepínal Kaneho penis ve stejném intervalu, v jakém mě opouštělo mé uspokojení. Nejspíš jsem i na moment přestal dýchat, protože se mi z toho všeho zatočila hlava.
Jen hlasité sténání dávalo najevo, že žiju a že jsem tak moc pohlcen tím příjemným pocitem, který zaléval každičký kousek mého těla.
Kane
Pomalu jsem uvolňoval stisk na jeho krku a tesáky mi vyjížděly z jeho dokonale světlé pokožky, na které jsem zanechal kapky krve. Vytáhl jsem zpod něho ruku a sám jsem se z něj opatrně vysunul. Svalil jsem se na záda a zhluboka dýchal, abych uklidnil své šílící srdce. Nika jsem si přitáhl na hruď a jeho tvář chytil prsty, abych si jí mohl k té své přiblížit co nejvíc. Políbil jsem ho, ale už něžně a pomalu, abych si vychutnal každé otření o jeho jazyk. Potom jsem ho položil vedle sebe a sám jsem vstal.
„Budu za chvíli zpátky, počkej tu!" zavrčel jsem směrem k němu a nahý se vydal do hlavního sálu.
Vzpomněl jsem si totiž, že tam je něco, co moc potřebuji. Došel jsem tam a otevřel malou truhlici, ve které se na úplném dně nacházel malý předmět. Uchopil jsem ho a znovu se vrátil za Nikkem. Lehl jsem si vedle něj a otočil se k němu.
„Takhle by to mělo být konečně správně," usmál jsem se a na ruku mu připnul zlatý náramek s monogramy mého rodu a proplétáno tmavě modrým sametem. Vypadal, jako kdyby v něm protékala čistá voda z okolních jezírek a zlato jako hřebeny hor, když na ně dopadá ranní sluníčko.
„Chtěl bych tě poprosit, zda bys se mnou žil a taky... Vzal by sis mě?"
No, víc už po mě chtít snad nemůže... Tohle bylo nejvíc, co jsem ze sebe vymáčkl.