Kane
Belialovo tělo se zaduněním dopadlo na zem a to mé na něj. Prohnul se a probořil do tvrdé podlahy tak hluboko, že v jeho těle snad nezůstala jediná kost v celku. Nedostávalo se mi kyslíku a já už jsem lapal po dechu, když v tu chvíli povolil jeho bič a já jen ve snách uslyšel, jak na mě Saisho volá.
Nezabíjet? Jeho? Nechat ho žít? V tlamě mi zůstalo i jeho druhé křídlo, které se taktéž změnilo v prach. Připravil jsem démona o křídla, je pravda, že i kdybych ho nezabil, tohle je dost veliký trest. Nebude nás už moci napadnout a bude uvězněn ve svém vlastním království. Jenže...
Seskočil jsem z jeho těla a tlapou ho otočil tváří k sobě. Jeho oči byly z toho šoku vytřeštěné a dech měl tak zkrácený, že musel trpět obrovskou bolestí. Nelitoval jsem ho... Nedokázal jsem ho litovat. Za to, co nám všem udělal, si tohle všechno zasloužil, ale Nikko ne. Kvůli němu jsem se Belialovi
nevrhnul po krku a neprohryzl mu ho.
Už jsem nemohl dál udržet tuhle formu a tak jsem se změnil v člověka. Prudce jsem dopadl na kolena a jen ztěžka dýchal. Vše mě bolelo. Krev mi vytékala z ran a nechtěla se utišit. Moje otevřená zranění a místa, kde bylo moje tělo odhaleno na maso, jsem se snažil ze všech sil uzdravovat, ale byl jsem tak slabý a že jsem se ani neudržel na nohou. Upadl jsem na podlahu a jen tma mě obklopila, jak se moje tělo naprosto vysílilo. Jediné, na co jsem myslel, bylo, aby byl Nikko v pořádku.
Nikko
Náhle vše utichlo.
Cítil, jak se mé ruce uvolňují. I přesto jimi projela znovu ostrá bolest a já se zaskučením otevřel oči.
Skláněl se ke mně táta. Byl zraněný a celý od krve, přesto mě však zvedl do náruče, jako bych nic nevážil.
„Jdeme domů, Nikko,“ řekl tiše a pevně mě k sobě přitiskl. Jen jsem stihl zahlédnout jak Ziro a Suri zvedají bezvládného Kaneho a už jsem pocítil ten známý tlak přenášení.
Dopadl jsem na něco měkkého. Podle vůně to byla tátova postel.
„Kde je Kane?“ zeptal jsem se, jen co jsem znovu otevřel oči a opatrně se začal rozhlížet kolem sebe.
„Stará se o něj Akio,“ odpověděl mi Tomokův hlas. „Nikko, strašně jsme se o tebe báli,“ usedl vedle mne na postel a sledoval, jak mě Saisho prohlíží a něco si mumlá pod nos.
Držel střídavě jednu pak druhou ruku. Cítil jsem, jak mi do nich proudí zvláštní síla, která se postupně rozlévá celým mým tělem.
Takové zvláštní příjemné teplo.
„Musím jít za ním,“ chtěl jsem se zvednout, ale táta mě potlačil zpět na postel.
„Teď nemůžeš. Musíš se dát do pořádku. A on-“ zmlkl a jen pohlédl na Saisha, jako by nevěděl, jak pokračovat.
„Co s ním je?“ zbystřil jsem a snažil se opět zvednout.
Co je s Kanem? Proč mě tam nechtějí pustit? Musím ho vidět! Musím být s ním!
Vše se ve mně sevřelo. Měl jsem pocit, jako by mi něco tajili. Neodpovídali. Jen na sebe znovu pohlédli.
„Jdu za ním!“ vykřikl jsem náhle, až sebou táta trhnul.
„Dobře, Nikko,“ položil mi Saisho dlaň na čelo a usmál se na mne. „Půjdeš za ním, ale později,“ jeho pohled zvážněl.
Já ucítil divný tlak v hlavě od jeho dlaně a než jsem stihl říct třeba dvě slova protestu, propadl jsem se do tmy.
Kane
Cítil jsem naprostý klid a mír. Bylo mi v té tmě, která mě obklopila příjemně. Nic jsem nepotřeboval, jen jsem na konci té dlouhé chodby, ve které jsem nejspíš stál, viděl, jak září světlo. Měl bych tam jít? Do té klidné a teplé záře? Už jsem chtěl vykročit, když jsem uslyšel hlasy, které mě volaly zpět. Zpět do té bolestivé agónie žití. Proč bych se měl vracet? Moje rodina a celý můj druh je vybit. Nemám nic, proč bych měl žít... Opravdu nemám?
Nikko, moje láska. Ely, moje kamarádka. Akio a Suri, nejlepší rodiče, kteří mi dali domov. Celý lid vlků, už jen proto, že mě neodsoudili.
„Kane... Kane vrať.... Kane, vrať se! Kane!" slyšel jsem jak z dálky, ale ten hlas se stále zesiloval.
Tak příjemný hlas mého otce Akia. Mluvil na mě a já se pomalu rozběhl zpět do té temné chodby. Chtěl jsem žít. Milovat jen Nikka a zase vědět, kde je můj domov.
Stěží jsem otevřel oči a spatřil to, co mě obklopovalo. Modrá zář z řetězů Akia obmotávalo mé tělo a jak světelná hra zalézalo do mých ran. Hojilo místa, jež byly těžce zraněná a tvořila mi novou kůži, neb jsem o ni přišel. Byl jsem slabý... Velmi slabý a viděl jsem jejich ustarané tváře, které i místy propustily slzu. Suri mě držel za ruku a kontroloval moji teplotu, zda se nezvyšuje. Nepotřebovali v tuhle chvíli, abych vzplanul. Nejspíš se báli toho, že jsem od Nikka převzal právě tuhle vlastnost.
Jediné, po čem jsem však já toužil, bylo, aby u mě byl Nikko a já věděl, že je v pořádku.
„Nikko?" zaznělo z mých úst skoro neslyšně, ale Suri i přesto zareagoval.
„Je v pořádku, neboj... Jen lež."
Suriho pevná ruka mě přidržovala na posteli, ale i tak jsem nebyl schopen se zvednout.
Nikko
Když jsem se probral, bylo v pokoji ticho. Byla noc a ložnici osvětlovala jen jedna svíčka na stolku, vedle kterého stály dvě křesla. V jednom seděl táta Maro a v druhém Ely. Potichu jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Opravdu tu byli jen oni dva a nevěděli o světě. Spali zkroucení a myslím, že bych vedle nich mohl třeba výt a stejně by se neprobrali.
Opřel jsem se o ruce a chtěl slézt z postele. Ale v tom momentě jsem si uvědomil, že je něco jinak.
Zvedl jsem ruce před oči a díval se na ně. Obě byly ovázané, a zpod obvazů se mi od zápěstí táhly krvavé kresby až na předloktí.
Tohle mi už zůstane napořád? Nezbavím se toho? Proč to nezmizelo?
Cuknul jsem sebou, když do toho ticha Ely něco zamumlala ze spaní. Vstal jsem, přešel jsem k ní, opatrně ji vzal do náruče a odnesl ji do postele. Opravdu musela být hodně unavená z toho, co se dělo tam dole, protože neotevřela ani jedno oko. Jen se přetočila na bok a spala dál.
Pohladil jsem ji po vlasech a podíval se znovu na tátu.
Bylo mi z toho všeho náhle úzko. Padla na mě tíha výčitek. Svědomí mě tak strašně hryzalo, že se mi z toho chtělo řvát. Vždyť mohli umřít. Všichni… A hlavně Kane…
Najednou jsem musel být s ním. Okamžitě. Hned. Byl to takový ten bolestivý pocit, že musíte být nutně u někoho stůj co stůj. Takový ten pocit, co se prostě nedá vydržet se zdravým rozumem.
Abych nikoho neprobudil, neodešel jsem dveřmi, ale rovnou jsem se přemístil do kaneho ložnice.
Stál jsem kousek od postele a díval se, jak spí. Těžce oddechoval a přesto, že se jeho tělo léčilo, stále byly vidět, ty rány, které utržil v boji s Belialem.
Slzy se mi nezadržitelně spustily z očí. Mohl jsem o něj přijít. Nepřežil bych to… Stál jsem, díval se na něj a všechno ve mně řvalo bolestí.
„Neměl bys tu být. Měl bys odpočívat,“ ozval se za mnou tichý hlas Akia.
Trhnul jsem sebou. Rychle jsem si otřel oči a pak se k němu otočil.
„Jak…“ nemohl jsem mluvit dál, jak jsem se dusil zadržovaným pláčem.
„Bude v pořádku. Chce to ještě chvíli, než se vyléčí, ale nemusíš se bát,“ přistoupil ke mně a dlaní mi otřel vlhké tváře.
„Je mi to líto,“ sklonil jsem hlavu. „Mrzí mě to.“
„Neomlouvej se. Belial by si pro tebe nebo pro Ely stejně jednou přišel a museli bychom se mu postavit tak jako tak. Nemůžeš za to.“
„Ale Kane mohl umřít.“
„Kane je silný. Neumřel by,“ pousmál se Akio. „Měl by sis jít princi odpočinout,“ jeho zrak spočinul na mých ovázaných rukách. „Budu tady, nemusíš mít o Kaneho strach.“
„Ne, chci být s ním,“ zamračil jsem se. Už mě od něj zase vyhazují. „Budu tady a ty se můžeš jít konečně vyspat. Ber to jako rozkaz,“ napřímil jsem se a konečně mu zpříma pohlédl do očí.
Akio se na moment zarazil, ale pak se jen jemně pousmál. Mírně se poklonil a beze slova odešel.
Svlékl sem se, a sedl jsem si na kraj postele. Budu u něj. Budu ho hlídat a zahřívat, aby se brzy vyléčil. Miluji ho. Strašně moc ho miluji.
Změnil jsem se ve vlka a stočil se vedle něj do klubíčka. Ležel jsem s hlavou opřenou o jeho hruď. Zahříval jsem ho a díval jsem se mu do tváře, dokud se mi nezavřely oči a já opět usnul.
Kane
Konečně se moje tělo začalo podvolovat Akiově léčbě. Rány se zacelovaly a kůže dostávala zpátky kompletní strukturu. Vše se hojilo, jak mělo. Jen... Stále ty hluboké rány na zádech zůstávaly otevřené a jejich léčba velmi dlouho trvala. Dokonce jsem cítil, jak se znovu zcelují svaly, a bolest povoluje. Vše se ve mně pralo, ale já chtěl být jen a pouze s Nikkem. Jak moc mi nyní chyběl, ani se to nedalo popsat.
Zavřel jsem oči a během chvíle usnul únavou. Spalo se mi klidně. Konečně vše ze mě odcházelo a já mohl věřit, že až budu zdravý, můžu za Nikkem.
Probudilo mě teplo, které se opíralo o mou hruď a jemné lechtání srsti. Otevřel jsem oči a spatřil svého bílého vlka. Spal na mě a byl tak krásný. Zved jsem ztěžka ruku a pohladil jej po srsti. Byl tu... Byl jsem klidný a konečně šťastný, že je v pořádku. Belilal sem už nemůže... Ne bez křídel, která jsem mu odtrhl od jeho prohnilého těla. A já už byl uzdravený, jen jsem ještě potřeboval nasbírat sílu, abych mohl Nikka sevřít v náruči.
Nikko
Občas jsem se probudil, zvedl hlavu a rozhlížel se kolem a naslouchal, jako bych měl strach, že se tu znovu Belial objeví. Nevím, jak dopadl. Jestli přežil, či ho Kane zabil. Jen si vzpomínám, jak Saisho křičel na Kaneho, aby ho nezabíjel a pak už jen to, jak mě táta Maro bere do náruče.
Ať jsem napínal sluch, jak jsem chtěl, bylo všude ticho. Zvláštní ticho panovalo po celém zámku. Jen občas bylo slyšet zvenku vytí vlků, jako by si předávali zprávy o tom, co se dělo.
Bylo skoro ráno, když jsem se znovu probral. Kane stále spal, ale dýchal už o poznání klidněji. Opatrně jsem se postavil na všechny čtyři a pořádně protáhl své ztuhlé tělo.
Slezl jsem z postele a cestou do koupelny jsem se změnil v člověka.
Potřeboval jsem se omýt. Stále jsem cítil ten smrad z pekla a v ústech jsem měl pachuť po Belialově hořké krvi. Ani Elyina krev ji nepřebila.
Nalil jsem si vodu do necek a opláchl se ve studené vodě. Neměl jsem ani chuť ani sílu ji ohřívat. Nejspíš bych tu zas něco podpálil. Zuby mi drkotaly, jak byla voda studená, ale já měl pocit, že tou ledovou vodou prošlo moje tělo dokonalou očistou.
Zabalil jsem se do velkého plátna na osušení těla. V pokoji jsem se ještě zastavil u stolku, na kterém bylo připravené pití i s jídlem. Ale hlad jsem neměl. Napil jsem se jen trochy vína, abych zahnal tu pachuť, a pak jsem se vrátil ke Kanemu.
Chvilku jsem pozoroval jeho tělo. Všechny rány již byly zaceleny a jizvy, které se vytvořily, pomalinku mizely. Přeci jen Akio dokáže spoustu věcí a v tomhle je jeho moc nepřekonatelná.
Pokud Saisho někomu pomáhá od zranění, většinou dokáže vyléčit, avšak zůstávají jizvy, ty zmizí pouze u upírů. Ale Akio dokáže i tohle. U všech… A já jsem za to rád. Nechtěl bych si s každou jizvou na Kaneho dokonalém těle připomínat, že to já za to mohl… Že kvůli mně se tohle stalo.
Stesk a smutek, který mě náhle přepadl, mě donutil lehnout si vedle Kaneho a pevně ho sevřít. Jen plátno se svezlo na zem a já se svým studeným tělem přitiskl na jeho teplé. Slzy mi stékaly po tváři a já se k němu tiskl. Strašně to bolelo. Bolelo to poznání, že jsem o něj opravdu mohl přijít. Že bych ho už nikdy neviděl…. Umřel bych. Ať už bez něj dole v pekle, či tady nahoře.
Kane
Jak moje prsty projížděly tou elektrizující srstí, byl jsem ukolébán ke spánku, který jsem tolik potřeboval. V klidu mých snů, jsem jen přidržoval jeho vlčí podobu a spal jsem, jak kdybych potřeboval nabrat roky ztracené síly.
Najednou jsem pocítil ztrátu, jak kdyby mi bylo něco vyrváno z rukou a já se potřeboval ujistit, že to nebyl Nikko. Něco studeného a vlhkého se natisklo na moji hruď a jen příjemně chladilo mou rozpálenou kůži. Přejel jsem prsty po tom povrchu, který nemohl být nic jiného než kůže a už nyní jsem si byl naprosto jist, že je to Nikko.
Otevřel jsem oči a pootočil k němu hlavu. Rukou jsem mu nadzvedl za bradu hlavu a slízal jeho slzy, které jediné rozpalovaly jeho tvář.
„Jsi v pořádku?"
Už jsem mohl mluvit a dokonce síla se mi po tom spánku vrátila. Bolest byla naprosto pryč, a když jsem se jen mrknul na svá zranění, byla zcela zahojená, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Děkuji za takové rodiče, jaké mám, protože vím, že za tohle vděčím Akiovi.
Jen místy mně zabolely záda, jak se kosti napojovaly na svalstvo a snažily se opět fungovat na sto procent. Ale ani tohle už nebylo problémem. Podíval jsem se na Nikkovi ruce a zcela mě polil studený pot. Bylo mi všeljak, ale v tuhle chvíli jsem si jeho ruce přitáhl k ústům a líbal je na obvazy, jako kdybych se jim potřeboval omluvit.
„Omlouvám se, měl jsem být rychlejší. Kdybych... Sakra... Mohl si být mrtvý, kdybych byl pomalejší, nebo... Měl si být bez svého vlka, že? Když jsme tě našli, už jen slabě si byl cítit vlkem a moje značka se rozpalovala do běla."
Nikko
Vše se ve mně sevřelo, když se Kane probudil a olízl mi tváře od slz. A když se začal omlouvat, rozbrečel jsem se ještě víc.
„Neomlouvej se, nemůžeš za to. Já… neměl jsem utíkat. Jen jsem chtěl jít za Ely a z tvého města se nedokážu přenést. On – on čekal za bránou, jako by věděl, že tam jsem,“ mluvil jsem tiše, zalykal jsem se vlastními slzami a nebyl jsem schopen podívat se Kanemu do očí.
Zvedl jsem se a lehl jsem si na něj. Položil jsem hlavu na jeho hruď a poslouchal jeho klidně bijící srdce.
Občas jsem zamrkal, aby mi přestaly slzet oči, ale nějak si nedaly říct. I přesto, jaký jsem měl výcvik od táty, i to co mi Belial udělal, pořád jsem slabý a takové věci mě dokáží rozbrečet. Ely by mi už dávno vynadala. Proč jsem takový?
„Chtěl mě zbavit vlka. Říkal, že jen bez něj budu silný… Ale tvoje znamení chránilo to druhé…“
Tiskl jsem se na jeho tělo, vnímal jsem jeho teplo, jeho vůni, jeho srdce i klidné dýchání…
Ano, to on… To Kane je ten silnější. Ten, který mě ochrání… Miluji ho proto, jaký je. Vždycky jsem ho miloval, ale teď, teď když jsem ho skoro ztratil, jsem si to uvědomil na plno.
„Miluji tě, Kane,“ zašeptal jsem do jeho hrudi. Řekl jsem to jeho srdci, které bilo do mých rtů. Podsunul jsem pod jeho tělo ruce a pevně jsem ho objal. Přitiskl jsem se k němu, a i kdyby nás teď někdo chtěl oddělit, nedovolil bych to.
Kane
Když jsem ucítil, jak moc se na mě Nikko tiskne, nemohl jsem odolat té touze, která mě ovládla. Touze prozkoumat každý kousek jeho těla, abych se opravdu ujistil, že je zcela zdráv. Potřeboval jsem se ho dotýkat, jak droga se kterou se nedá přestat.
Přetočil jsem ho na záda a položil mu opatrně ruce podél těla. Od čela jsem ho začal líbat a všude sázel své polibky. Tvář, oči, nos, tváře, krásné a vybízející rty, do kterých jsem i na moment vpustil svůj jazyk, aby znova okusily jeho chuť. Krk, u kterého jsem jazykem obkroužil každou nerovnost, až jsem se na chvíli zakousl a nasál trochu jeho krve. Olízl jsem ranku a pokračoval dál. Pohrával jsem si s jeho ušními lalůčky a nakonec každý zvlášť skousnul.
Jeho bradavky mě vybízely k neskutečné hře, kdy jsem si zuby i jazykem pohrával s jejich vzrušeným povrchem a vsával je do úst, jak kdybych je měl sníst. Lačnil jsem po každém doteku a moje ruce pohladily snad každý centimetr jeho kůže. Sjížděl jsem níž, dokud se o mé rty neotřely jeho jemné chloupky v rozkroku. Olízl jsem si ústa, když jsem v dlani sevřel jeho naběhlý penis a olízl jsem tu dokonale načervenalou špičku.
Nikko
Měl jsem ještě připravený proslov o tom, jaký jsem hlupák, že jsem všechno málem zkazil, ale on mi vzal všechna slova z úst. Vzal mi všechny myšlenky z hlavy svým počínáním. V momentě jsem zapomněl vše, co jsem měl na jazyku.
Ležel jsem pod ním, a se zatajeným dechem jsem vnímal doteky jeho rtů, jazyka i zubů na svém těle.
Tohle je daleko lepší, než se mi hrabat v hlavě. Tohle mě zcela pohltilo během pár vteřin, i když jsem si před chvílí na spojení ani nepomyslel.
Ví, jak se mě dotýkat. Ví, kde mě to vzrušuje natolik, že se propadám někam do neznáma a nechávám se pohltit vzrušením, které naplno ovládlo mé tělo i mysl.
Cukalo mi v rukách, které jsem měl položené vedle těla, když zaútočil na mé citlivé bradavky. Chtěl jsem se ho dotknout, ale řekl jsem si, že se tomu poddám. Vnímal jsem to o to intenzivněji. Můj dech se zrychloval, tělo se chvělo a já jen zatnul ruce v pěst, jak se přese mne převalila několikrát vlna naprostého vzrušení.
Už jsem se nechvěl, už jsem se celý třásl, mé studené tělo se začalo zahřívat neuvěřitelnou rychlostí a málem jsem vyvrátil oči v sloup, když se dotkl mého již napnutého penisu.
Můj rychlý dech a tiché steny splynuly do jednoho výkřiku, když se jeho jazyk dotkl mé erekce.
Jako bych dostal elektrický šok…
„Prosím, Kane!“ vykřikl jsem, neovládaje vůbec své tělo ani hlas. Naprosto mi bylo jedno, kdo mě slyší, že se propínám jako luk proti jeho ústům. Chci ho, chci žadonit o svou dávku potěšení, které začínám milovat. Které mě vždy odnese někam, kde jsem jen s Kanem. Jen s ním.
„Vem si mě! Patřím jen tobě!“ žadonil jsem jako žebrák o almužnu.
Nechápal jsem, kde se to ve mně bere. Ale tahle potřeba dokázat, že jen on má na mne nárok, byla silnější než můj pud sebezáchovy.
Kane
Pousmál jsem se nad jeho prosbami, ale stále jsem v puse svíral jeho chloubu. Tolik mě jeho slova vzrušovala a já cítil, jak se mé nahé tělo napíná touhou po spojení nás dvou. Jenže jsem tušil i jednu další pravdu a to je ta, že po tom všem, co se nám stalo, se bude chtít má značka znova propsat na jeho lopatku. Moje původní byla tak slabě viditelná a já měl strach, že ho to bude znovu bolet. Ale když budu jemný při našem spojení, neměl by to skoro cítit, nebo jinak... Nedovolím mu to vnímat.
Vytáhl jsem pomalu jeho penis ze svých úst a ještě si neodpustil zakroužení jazykem na jeho žaludu. Celé jeho tělo mě burcovalo k okamžitému ataku, ale já si chtěl být naprosto jistý, že je na mě připraven. Olízl jsem si tři prsty a nechal po nich skápnout sliny, abych jej mohl provlhčit. Pomalu jsem vkládal jeden prst po druhém a užíval si tu jeho těsnost. Tak skvělý pocit, kdy jsem se držel na uzdě, co nejvíc jsem mohl, ale šlo to opravdu stěží. Když v něm byly všechny tři prsty a já cítil, jak se mi podvoluje, vytáhl jsem je ven a ihned se proti němu nastavil svým údem. Chytil jsem jej pod koleny a natlačil je na jeho hruď. Jak krásně se odhalil jeho vstup a stahoval se i bez toho, abych se jej dotkl. Políbil jsem jej a do toho polibku jsem dal vše... Strach, lásku, naději, štěstí... Vše, co mě zahlcovalo. Přitom jsem do něj najížděl, až jsem cítil, že jsem v něm až po kořen.
„Miluji tě, Nikko," zašeptal jsem u jeho ucha, než jsem se přestal ovládat a začal si ho brát tak, jak mi velela moje živočišná stránka.
Nikko
Teplo jeho úst, o které mě připravil, jsem přivítal s menším zakňouráním. Tak moc se mi to líbilo, že jsem musel vyjádřit svou nevoli a sevřel jsem v hrsti jeho vlasy. Ale když mi jazykem objel špičku, jako by na omluvu, málem jsem se udělal. Propustil jsem pár kapek vzrušení a doplnil tak jeho vlhkost, která mi na penisu ulpěla.
Chci tě… Chci tě…. Opakovala moje hlava stále dokolečka jednu jedinou myšlenku, jako nějakou ohranou písničku.
Srazil jsem nohy k sobě, když do mne vsunul své prsty. Sevřel jsem na moment jeho tělo, ale pak pod vlnou vzrušení, která zaútočila na mé tělo, jsem nohy povolil a kolena mi bokem dopadla na matraci. Já jen vnímal ty pohyby v sobě, roztahování těch prstů, napínání mých svěračů a zase jejich povolování. Jako bych si nebyl schopen rozmyslet, zda to chci nebo ne.
„Aach… Kane!“ vykřikl jsem, když se do mne natlačil svým penisem. Byl opatrný, ale já nechtěl čekat. Chtěl jsem to hned, okamžitě, i kdyby to mělo bolet.
Ale on mne mučil pomalým zasouváním s nohama přitisknutýma k mé hrudi. Po jeho slovech jsem naprosto všemu propadl. Bral si mě svým tempem a já měl pocit, že je to pořád málo. Vycházel jsem mu vstříc pohyby mých boků, jak jen to šlo. Jen jsem se proti němu mohl narážet… Aspoň malými pohyby, kdy mě držel v zajetí pod svým tělem.
„Kane!“ vykřikl jsem znovu. „Víc… Chci víc!“
Na potvrzení svých slov jsem zahákl ruce za jeho krk a přitáhl si ho blíž k sobě a vzápětí se zakousl do jeho ramene, abych ho vyburcoval ještě víc.
Byl jsem tak nenasytný… chtěl jsem víc… Co víc? Co víc mi ještě může dát? Chci jeho… Jen jeho…
Můj penis se až bolestivě třel mezi našimi těly, napínal se a každé otření mě bralo do stavu, kdy jsem se opravdu přestával ovládat. Svíral jsem střídavě jeho penis v sobě, jako bych ho chtěl rozdrtit… Rychle jsem oddechoval, sténal jsem nahlas jak nadržená vlčice. Ale vždyť to já vlastně jsem. Jsem jeho vlk… Jen jeho…
Kane
„Velmi rád tě poslechnu," zavrčel jsem mu do ucha a začal jsem zrychlovat tempo přírazů.
Postel pod námi vrzala natolik, že jsem si podvědomě říkal, zda se naprosto nerozloží.
Užíval jsem si ty příjemné pocity, které mi projížděly tělem a naprosto mě dostávaly do nekončícího rauše.
Cítil jsem, jak se naše těla o sebe třou a dodávají tím našemu spojení ještě větší intimnost. Jeho penis se mi otíral o břicho a byl tak tvrdý, že mě to vzrušovalo ještě víc. Nějak jsem zapomněl na to, že s příjemný pocitem, se dostavila i vlna tíživé bolesti na lopatce a cítil jsem, jak se mé znamení po letech vyrvalo z mých zad a jako hnědý miniaturní vlk běžel po mé ruce na Nikkova záda. Vpil se do místa, kde byla má značka jen slabě viditelná a prohloubil to, co málem bylo nenávratně ztraceno.
Je můj.
Když se prohnul, využil jsem situace a přitáhl si jej do klína. Nadzvedával jsem divoce jeho tělo, dokud mě zcela nezaplavila ta vášeň, která explodovala v podobě dávky mého spermatu do jeho zadečku. Horko naprosto pohltilo mé tělo a ve vlnách se s cukavými pohyby vpíjelo do jeho nitra.
Znovu jsme se stali jedním, už na pořád.
Nikdo... Nikdy... Nevezme mu ani vlásek, abych o tom nevěděl a nezničil tu osobu. Je můj.
Nikko
Byl jsem zcela mimo sebe. Jako by někdo vyměnil starého Nikka za nového. Bral jsem si plnými doušky, co mi Kane dával. Nechával jsem se unášet těmi nádhernými pocity. Jeho pohyby mě nabíjely novou a novou energií a já mu ve všem vycházel, jako bych ho měl stále málo. Chtěl jsem ho sevřít, pevně ho obemknout nohama, zůstat v něm nehybně nasunutý, zakousnout se do něj a nikdy nepustit… Tohle.. . tohle jsem teď byl já.
Náhle jsem však i ve své euforii zbystřil své vlčí smysly. Na hlavě se mi vztyčily vlčí uši a je jen se zavrčením sledoval, jak mi po paži přebíhá malý vlk a přes mé rameno mizí dozadu. Vykřikl jsem, když jsem ucítil ostrou bolest v pravé lopatce. Jako by se mi do ní zahryzly ostré zuby a chtěly mi tuhle kost vyrvat z těla. Prohnul jsem se bolestí, která na moment přehlušila to nádherné, co jsem prožíval, a do očí mi hrkly slzy.
Proč? Co se to děje?
Kane mě však popadl a nadzvedl. Nenechal mě vydechnout. Nedal mi čas na přemýšlení. Nenechal mě vychladnout.
Přitáhl si mě k sobě ještě víc a já cítil, jak je ve mně ještě hlouběji… Víc než předtím. Otíral se o mé stěny, dráždil mou prostatu a já pomalu začínal zapomínat na tu bolest, která mi rvala kus mých zad.
„Já…“ nemohl jsem popadnout dech.
Pokračoval jsem ve vysedávání tempem, které mi Kane určil. Držel jsem se ho pevně kolem krku a střídavě jsem se mu zakusoval do ramene a do krku, až měl na nich krvavé tisky od mých zubů.
Skoro jsem necítil jeho škubavé pohyby, když dosáhl svého vyvrcholení. Snad jen pár vteřin po něm jsem to už prostě nedal s polohlasným sténáním do jeho kůže.
Vykřikl jsem nahlas… několikrát… Zvrátil jsem hlavu a posílal do stropu nadávky, o kterých jsem ani nevěděl, že je znám. Tak moc mě pohltil ten nádherný okamžik, který se ani nedá popsat. Celé tělo jsem měl jako v ohni, třásl jsem se, zatínal jsem nehty do Kaneho kůže a kropil jeho břicho svým spermatem.
Několikrát jsem se snažil popadnout dech. Nádech… Nikko Nádech!
Myslím, že jsem odpadl, protože s tím pocitem naprosté blaženosti a jeho jménem na rtech, jsem se ponořil do tmy…
Kane
Ucítil jsem, jak mi jeho sperma třísní břicho a stéká mezi naše těla. Tak příjemný pocit, který mi stále dopřával prožít si ten úžasný pocit rozkoše, který se mi usazoval v celém těle.
Ale jen do chvíle, kdy mi tak nějak v náruči Nikkovo tělo ztěžklo. Podíval jsem se na něj a ihned jej pomalu uložil na postel. Vyjel jsem z něj a začal kontrolovat jeho zdravotní stav. Musel jsem se usmát, když jsem zjistil, že normálně usnul.
Spal, jak dřevo. Kácet vedle něj celý les, tak se neprobudí. Byl tak roztomilý, že jsem ho nechal odpočívat. Musel být z toho všeho unavený a ještě se znovu do jeho těla propsala má značka, to bylo i na něj moc vyčerpávající.
Zvedl jsem se z postele, a teprve teď jsem ucítil svaly, o kterých jsem ani nevěděl, a které bolely víc, než jsem si myslel.
Došel jsem do koupelny a opláchl se studenou vodou. Potřeboval jsem se zároveň osvěžit, což mi ta ledárna dopřála. Otřel jsem se a namočil ručník, abych mohl otřít Nikka. Došel jsem k němu a setřel z něj všechny stopy po našem spojení. Bylo vidět, jak klidně spí a já byl víc než spokojen.
Ručník dopadl na zem, když jsem jej odhodil a já ulehl vedle něj. Přitáhl jsem si jeho tělo do své náruče a ještě se natáhl pro deku. Přikryl jsem nás, aby nám nebyla po dobu našeho spánku zima a usnul jsem jak špalek. Byl jsem tak klidný, že je vše v pořádku a moje srdce si jen spokojeně broukalo melodii lásky do ticha pokoje.