Kane
Popis: Vysoký, tmavovlasý, tmavě modré vlasy, až černé. Má vypracovanou postavu s mužnými rysy. Tmavě hnědé oči. Na krku nosí talisman jeho zemního lidu. Je to velmi vzácný kámen hor, který ho před vším chrání.
Věk: 25 let
Povaha: Je tichý a dobrý pozorovatel. Vše obrátí proti druhému a použije to jako zbraň. Akio, jeho otec, ho zaučuje na slídiče. Převezme po něm jeho práci. Je klidný a málo co, ho vyvede z míry. Je ale tvrdý na své okolí a hlavně sám na sebe.
Je to adoptivní syn Akia, hlavního králova slídiče a Suriho, velitele stráží na královském dvoře. Pochází ze zemního lidu a podle toho se chová. Je tvrdý jak kámen.
Jako malý vyrůstal s Královskými dětmi, Nikkem a Ely. Byly nejlepšími přáteli a spolu nadělali spoustu bolení hlavy svým rodičům. Jenže ve čtrnácti letech se u něj projevil jeho rod a musel s Akiem odejít do hor, kde podstoupil tvrdý trénink od Akiova otce. Nyní se vrací zpět.
Nikko
popis:
Je hubený, ale šlachovitý a pevných svalů. Obličej jemných rysů. Jeho oči jsou zvláštní. Jedno světle hnědé a druhé modré. Často nosí pásku, protože se za to stydí a má pocit, že se lidé jeho očí bojí. Nedívají se mu do nich, když s nimi mluví a jeho to velice znervózňuje. Když byl malý, často ho i jeho sestru Ely museli hledat, když se přenášeli. Saisho pro ně vytvořil náhrdelník s přívěskem, který se vždycky rozzářil, když zmizeli, či se octli v nebezpečí a od té doby ho nesundal z krku. Z jeho rodu u něj převládá vlk, démonskou a upírskou část zatím potlačuje. Bojí se jí.
věk: 21 let
Od narození byl vždy schován za svou průbojnou a nebojácnou sestrou, která ho chránila. Stejně jako později Kane. Je nervózní z lidí, z velkých sešlostí, stejně jako jeho otec Maro. Od Kaneho se mnohé naučil, a vzhlížel k němu. Chtěl být jako on, ale neměl k tomu nikdy odvahu. Nehádá se, raději se stáhne do koutku a tam to tiše přetrpí.
Když Kane odešel, byla to pro něj rána. I Ely trvalo dlouho, než ho přiměla, aby začal normálně fungovat. Kane mu moc chyběl, jako jeho starší bratr, jako jeho ochránce.
Nikko
Spal jsem jako zabitý. Byl jsem strašně unavený. Táta Tomoki mě celý večer trápil, když mě trénoval. Vůbec nedbal na to, že jsem celý domlácený a unavený.
„Jestli se ti to nelíbí, můžu požádat Suriho, aby tě trénoval,“ pohrozil mi a já raději spolkl další protesty, které jsem měl už na jazyku. Do postele jsem se doplazil doslova a do písmene po čtyřech. Usnul jsem stočený do klubíčka a můj hustý kožich mě hřál. Ani jsem se nepotřeboval přikrýt.
„Vstávej, ospalče!“ ozvalo se vedle mého ucha. Jen jsem zavrčel a schoval hlavu mezi přední tlapy.
„No tak, Nikko!“
Sakra jak já tohle buzení nesnáším. Proč mě Ely nemůže nechat na pokoji?
Protáhl jsem se a s měnící se podobou do lidské jsem se pomalu posadil.
„Proč mě nenecháš jednou vyspat?“ švihl jsem po ní ocasem. V tu chvíli hbitě uskočila, a najednou mi visela na krku. Povalila mě na postel a její bílé vlasy se rozprostřely kolem nás jako závoj.
„Přece bys mě nenechal o hladu, bratříčku?“ oči se ji rudě zableskly.
„Proč si nejdeš něco ulovit? Nebo řekni tátovi, je na to zvyklý, do doby, co ses narodila,“ povzdechl jsem si.
„Ale Niki, víš, jak moc tě mám ráda,“ přiblížila se k mému krku.
„Ely! Nejsem tvoje jídelna!“ chtěl jsem ji odstrčit, ale to už se ke mně pevně přitiskla, objala mě pevně a já cítil, jak se mi její zuby zabořily do krku. Jen jsem sykl, ale přesto jsem natočil hlavu, aby měla lepší přístup. Jednou mě úplně vycucá.
„Měl bys taky ochutnat, taky jsi upír. Potřebuješ to. Proč si myslíš, že jsi takový slabý, Nikko,“ přejela mi Ely prstem po krku a setřela poslední kapku, která si ještě našla cestu ven.
„Nepotřebuji to,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. Posadil jsem se a objal ji. „Mám tě moc rád, Ely,“ povzdechl jsem si však, když jsem ve svém nitru náhle pocítil jakési prázdno.
„Pořád na něj myslíš?“ pohladila mě po vlasech a jediný bílý pramen si natočila na prst.
„Ne,“ odpověděl jsem rychleji, než se dalo čekat. Jen se usmála a políbila mě na čelo.
„Měl by ses jít umýt. A nachystat. Nezapomeň, že dnes máme narozeniny. Už je nám 21, Nikko. Odpoledne bude přichystaná oslava na zahradě. Přijde spousta lidí.“
„Nikam nepůjdu,“ zamračil jsem se. Nejraději bych se na to všechno díval jen z okna.
„Jsi stejný jako táta,“ zasmála se Ely. „Ale musíš tam jít, nezapomeň, co všechno se stalo, když jsme se narodili. Chceš, aby nám to otcové znovu připomínali svým hodinovým proslovem?“ vstala a potáhla mě za ruku na nohy.
No, nejspíš mi nic jiného nezbude, než absolvovat zase tu jejich přednášku. Nechal jsem se dostrkat do koupelny a díval se, jak mi Ely chystá vanu s teplou vodou. Co bych si bez ní počal…
Kane
Zdály už byly vidět první náznaky zámku a města, kam jsem se vracel. Nesměl jsem vstoupit na tuto půdu jedenáct let, tak dlouho trval můj výcvik. Otcové mě navštěvovali a dokonce se mnou v horách i žili, ale proto, že měl Suri přenášecí kouzlo. Jak moc se mi po tomhle všem stýskalo. Po domově, který mi tak dlouho byl blízko a zároveň daleko. Jsem konečně tady… Doma.
Nasál jsem ten těžký vzduch, který se od horského tak lišil a udělal první krok do zámku. Musel jsem se hlásit u otce a taky jsem chtěl vidět ty dva. Už je to tak dlouho, co jsme si tu jako děti hrály.
Tolik let uplynulo a mě bylo čtrnáct, když jsem musel odejít a ani jim nemohl říct sbohem.
Opravdu mi chyběli a hlavně… Nikko. Byl tak malý a drobný, potřeboval mou ochranu, snad se o něj Ely dobře postarala.
Vešel jsem do zámku a boty mi klapaly po čerstvě setřené podlaze. Zamířil jsem rovnou k otci, abych se ukázal zdravý a živý.
„Ahoj otče,” řekl jsem, když jsem otevřel dveře do jeho kanceláře.
„Ahoj Kane, pojď dál.”
Přicházel ke mě a objal mě tak, jak častokrát na uvítanou.
„Jaká byla cesta? Vše v pořádku?”
„Jsem v pořádku, jen… Táta dorazí později, ještě musel něco zařídit, ale říkal, že se máš těšit, protože mi zítra předá funkci a prý ti zůstane na krku,” pousmál jsem se nad tou představou.
„Jdeš domů?”
„Ještě musím zajít za krály, abych se s nimi domluvil a…” zarazil jsem se, když jsem si představil, co ještě chci udělat.
„Půjdeš za nimi?”
„No… Už půjdu…”
„Pořád stejný Kane. Tak večer doma.”
Odešel jsem z jeho kanceláře a zamířil ještě na zahradu, nějak mě přepadl pocit, že tam musím jít.
Usedl jsem na lavičku a pozoroval sluhy, jak lítají kolem a připravují narozeniny prince a princezny. Ano… Tohle si nejspíš sežeru… Protože odejít a bez jediného slova, to mi ani jeden neodpustí tak snadno, ale bylo to pro dobro obou.
Nikko
Ely mi nachystala věci, které jsem si měl obléct. Nejraději bych na sebe hodil jen hrubou halenu a kalhoty. Jenže dneska to jaksi nešlo. Slavit jednadvacáté narozeniny, bylo jako slavit narození samotné. Prostě velká sláva. Už teď se mi z toho dělalo špatně, když jsem si uvědomil, kolik lidí přijde.
Oblékl jsem si černé kalhoty, bílou zlatě vyšívanou halenu a plášť s vyšitým znakem vlčí země. Jako jediní tohle můžeme nosit. Je to znak královské rodiny.
Když do pokoje vešla Ely, mohl jsem na ní oči nechat. Jednoduché, za to však moc krásné splývavé šaty s dlouhými rukávy, zakončené uchycením na prstech. Bílá barva v kombinaci se světle modrou ji moc slušela. Její vlasy, sepnuté do jednoduchého účesu splývaly na zádech.
„Tebe ještě žádný vlk neuháněl?“ usmál jsem se, když jsem se na ni díval a musel uznat, že je opravdu moc krásná.
„A myslíš, že bych nějakého chtěla? Všichni jsou slabí…“ ušklíbla se. Rozpřáhla ruce a zatočila se do kola. „Pojď, půjdem na zahradu. Už se chystá hostina. Něco si ukradnem. Tátové jsou zatím ještě ve svých pracovnách a chůvy tu taky nejsou.“
Popadla mě za ruku, aniž by počkala, co na to řeknu a táhla mě ven. No jo, chůvy. Drahý Ziro a Saisho teď mají období páření a jsou pořád někde zalezlí. Také Ai se chystá na slavnost. Dneškem pro ně končí jejich služba. Jsme dospělí… Aspoň si to všichni myslí.
Rychle jsem si ještě nasadil pásku přes modré oko a nechal se táhnout ven na zahradu.
„Proč to pořád nosíš?“ brblala Ely, když mě viděla. „Sundej to,“ natáhla ruku, ale já ji odstrčil.
„Nech to být,“ zamračil jsem se na ní a zamířil k prvnímu stolu, kde bylo nachystané jídlo. Jako první jsem hledal sladké. Domácí koláčky naší kuchařky strašně miluji a hned jsem je hledal. Natáhl jsem se pro ně přes stůl, pár jsem jich nabral do ruky a rozhlížel se, kam se s nimi uklidím, aby mě ani jeden z tátů nenašel a nevynadal mi.
Už jsem chtěl zamířit ke vzdálené lavičce v koutě zahrady, když jsem se zarazil. Díval jsem se na tu, která stála kousek od nás.
Kdo to je? Může to být….
Srdce se mi rozbušilo jako o závod. To nemůže být on. Vždyť je tak velký, urostlý a mužný. Přece…
Nebyl jsem schopen udělat ani krok. Jen jsem se na něj díval.
„Co je? Pojď honem, než nás někdo chytí,“ drcla do mě Ely s plnýma rukama krvavých steaků.
„Já… ne… nemám hlad,“ řekl jsem tiše a koláčky mi popadaly z ruky na zem. Ruce se mi třásly a srdce se pořád ne a ne uklidnit.
Kane
Seděl jsem na té lavičce a jen všechno pozoroval, když tu se náhle objevily dva velmi hezké objekty, kterými jsem se přímo bavil. Vyrostli, opravdu hodně dospěli, co jsem tu nebyl. Je to tak dlouho…
Pomalu jsem se zvedl, když se koláčky rozutekly po zemi a sehnul se pro ten jeden, který se dokutálel až ke mně. Došel jsem k nim a uklonil se, přesně tak, jak etiketa udává.
„Vaše výsosti. Neměl byste tak plýtvat jídlem, nebo jste to chtěl jíst ze země?”
Podával jsem mu ten koláč a právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že je o hlavu menší než já a nosí pásku přes pravé oko. Proč?
Uchopil jsem jí a stáhl mu jí z oka. Naklonil jsem se až k jeho uchu a tiše zašeptal:
„Neschovávej ho, Nikko. Už mockrát jsem ti říkal, že to jsi ty a tak se máš vidět.”
Jenže tohle jsem dělat neměl. Nikkova vůně se mi usadila v nose a atakovala mé myšlenky. Přesně pro tohle jsem odešel. Protože moje místo je jinde a já zdivočel. Nikko…
Bojoval jsem sám se sebou, ale přesto jsem se otočil k Ely a políbil jí ruku.
„Zkrásněla jsi a jsi stejně vysoká jako já. Pořád se staráš o brášku?”
Tolik jsem je chtěl obejmout, jako kdysi, ale jsme už dospělí a jejich postavení jim to nedovoluje. Už jsem jen jeden z davu. Jejich ochranka, kterou se mám stát.
Jsem už někdo jiný a takového mě musí brát.
Nikko
Zvedl se z lavičky a já jen se zatajeným dechem pozoroval, jak se k nám blíží. Byl tak… vysoký… Když se sklonil pro jeden koláček, který se zastavil u jeho nohou, jeho vlasy se svezly dopředu a já viděl jejich nádhernou temně černou barvu. Jako havraní peří, které ve slunci září až do modra. Jemně se vlnily jako malí černí hadi a krásně rámovaly jeho tvář, která byla mužná a snědá, a já na něm mohl oči nechat.
Cukl jsem sebou, když mi vložil do ruky koláček, Když se mě dotkly jeho teplé prsty.
Proč nejsem schopný promluvit? Vždyť jsem se tak těšil na den, kdy se můj starší bráška vrátí…
Sundal mi pásku z oka a já se jen bezděčně přikrčil. Zašeptal mi do ucha těch pár slov, a mým tělem proběhlo mrazení, když se jeho dech otřel o mé ucho.
„Já… víš…“ špitl jsem, ale to se už otočil k Ely a přivítal se s ní.
„Kanééé“ vypískla a skočila mu na krk. Pevně ho objala a sázela mu jeden polibek na tvář za druhým.
Když se uklidnila, pustila ho a otočila se na mě.
„Kane se vrátil, Nikko. Vždyť ses tak na něj těšil, proč se nepřivítáš?“ drcla do mě.
„Já,“ popošel jsem setrvačností o dva kroky dopředu a narazil na jeho hruď. „Vítej zpátky.“
Víc jsem to nevydržel. Okamžitě jsem se s tichým zašustěním přenesl pryč.
Stál jsem uprostřed své ložnice a rychle oddechoval. Nebyl jsem schopen udělat nic víc, než pár kroků k posteli, kde jsem se bezvládně zhroutil a schoval hlavu pod polštář.
Proč? Vždyť jsem se na něj tak těšil… Proč nejsem schopen projevit svou radost? Proč?
Srdce mi divoce bilo a stále jsem nebyl schopen se uklidnit.
Je zpátky…
Kane
Díval jsem se, jak po Nikkovi zbylo prázdné místo a celkem jsem byl zklamaný jeho náhlým odchodem. Ale asi to bylo pro nás oba lepší.
Prohrábl jsem si vlasy a jedním tahem je stáhl dozadu.
„Asi se na mě zlobí, co? Nezazlívám mu to. Chápu, že jsem nic neřekl a byl jedenáct let pryč. Ale věř mi, myslel jsem na vás a mám pro vás dva dárek.”
„Kane…”
Ještě jednou mě ty studené ruce objaly a já byl rád, že jsem tu vítán.
„Dárek?” zeptala se Ely se svým milým úsměvem.
„Až večer.”
„Přijdeš?”
„Ano, neboj. Snad už znovu neuteče.”
Pousmál jsem se a chtěl odejít, když mně Ely ještě zarazila svou rukou.
„On se na tebe nezlobí, jen se mu stýskalo. Měl by sis s ním promluvit,” říkala zcela vážně, až se jí oči červeně zaleskly.
„Nemohl jsem vám nic říct a ani teď nesmím, ale chtěl jsem vás vidět. Musím za tvými otci, uvidíme se později.”
Ely jen přikývla a pustila mě ze sevření.
Zamířil jsem okamžitě do trůnního sálu a viděl krále v ne zrovna normální poloze, jak ze sebe sundávají navzájem košile.
Jen jsem si odkašlal, a když mě s mlasknutím zaregistrovali, vešel jsem dovnitř.
Nikko
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale najednou se postel nečekaně prohnula, až jsem leknutím trhnul celým tělem. Vykoukl jsem zpod polštáře a hleděl jsem přímo do očí své drahé sestry.
„Nikko, proč jsi utekl? Vždyť ses tak těšil, až se jednou Kane vrátí,“ zlobila se na mě.
„Viděla jsi ho, jak vypadá? Vždyť to není on. Je to úplně někdo jiný. Myslíš, že se někdo takový se mnou ještě bude bavit? Všichni jste vyrostli a já se na vás musím dívat se zakloněnou hlavou,“ brblal jsem, abych skryl pravý důvod toho, proč jsem utekl. Přece ji neřeknu, že jsem z něho celý pryč. Že jsem čekal někoho, s kým budu dělat blbosti, jako kdysi, ale zatím se vrátil někdo úplně jiný. Někdo, když se na něj podívám, tak mi dochází řeč, protože někoho tak krásného jsem vážně nečekal.
Ely odhodila můj polštář a chtěla se na mě převalit, když se ozvalo zaklepání.
„Ano?“ ozval jsem se.
Dovnitř vstoupil Suri.
„To je dobře, že jste tu oba dva, aspoň vás nemusím nahánět každého zvlášť. Máte oba přijít do korunního sálu. Králové vám chtějí představit vašeho nového ochránce.“
„A kdo je to? Já nikoho nechci!“ vyletěla hned Ely z postele a výhružně se postavila před Suriho.
„Princezno, dobře víš, že to jinak nejde. A kdo že to je?“ odmlčel se a jen se začal potutelně usmívat.
„No?“ postavil jsem se i já.
„Běžte do trůnního sálu. Uvidíte,“ víc Suri neřekl a zmizel.
Podívali jsme se s Ely na sebe. Najednou mě popadla za ruku a společně jsme se rozběhli na určené místo, jen jsem si stihl stáhnout pásku přes oko.
Kane
„Vaše výsosti, já…”
„To není zapotřebí, naše jména znáš a my tě bereme jako součást rodiny. Neoslovuj nás takto!” nařídil mi Tomoko, když dosedal na jeden z trůnů.
„Takže ses vrátil a víš i proč?”
„Ano… Jsou dospělí a je na čase, abych převzal otcovu funkci a společně s tím, se i staral o jejich bezpečnost. Jsem připraven.”
Ano, už tak dlouho trénuji a jsem připraven na to, abych je ochránil.
„Nadále platí, že pokud budeš mít mise, nahradí tě Saisho a Ziro. Ale jinak tu máš připravený pokoj. Je dole na konci chodby, je po tvém otci,” mluvil dál klidným tónem Tomoko, přesně tak, jak se na pravého krále sluší.
„Ano, jsem s tím srozuměn…”
Chtěl jsem ještě něco říct, když do místnosti vešli Nikko a Ely. Jen jsem se na ně otočil a můj otec hned za nimi, se pousmál.
„Tak… To je váš nový ochránce. Můj syn Kane. Myslím si, že představovat vás nemusím.”
Ukázal Suri směrem ke mně.
Nemusí… Pomalu jsem šel k nim a naklonil hlavu, jako kdybych chtěl pod tu jeho pásku vidět. Znova jsem mu jí stáhl z oka.
„Omlouvám se, ale vadí mi, když to oko skrýváš. Pokud ale máte strach, můj pane, nechám vás být. Jen si myslím, že je škoda se schovávat, postarám se o vaši bezpečnosti.”
Uklonil jsem se a znovu se napřímil, abych byl vidět v celé kráse.
Nikko
Vstoupili jsme dovnitř právě, když táta Tomoko domluvil. Zůstal jsem zaraženě stát a myslel si, že je to vtip. Jenže nebyl. V tu chvíli promluvil Suri a hned na to Kane.
Udělal to zas. Proč? Proč mi tu pásku pořád sundává? Ví, jaké to je, když se na mě lidi či vlci nechtějí dívat? Ani dokonce upíři, když jsme u táty Maro na druhém zámku. A ti jsou na lecos zvyklí.
Nejednou jsem slyšel, jak si o mně povídají za zády, že je to jako se dívat do očí dvěma lidem.
Rychle jsem si stáhl pásku zpátky a pohlédl na něj svým hnědým vlčím okem.
„Už se jí nedotýkej, nedovolil jsem ti to,“ musel jsem se mírně zaklonit, když jsem mu to říkal. Srdce mi bušilo a já nevěděl co dalšího říct, když jsem si ho prohlížel.
Je jiný… To není ten samý Kane, který před jedenácti lety odešel. Vypadá tak… Divoce… A přesto na něj nemůžu přestat myslet od chvíle, kdy se zjevil v zámecké zahradě.
Bez dalších slov jsem ho obešel a zamířil přímo za našimi otci.
„Já…“ na moment jsem se zarazil a přemýšlel, kterému z nich to mám říct. „Nechci ochránce. Nechci… Nechci Kaneho,“ promluvil jsem nakonec k Tomokovi, jehož slovo mělo větší váhu mezi vlky, zatím co táta Maro ovládal upírskou část.
„O tom nebudeme diskutovat, Nikko,“ postavil se táta a přísně se na mě podíval.
Ale já o tom chci diskutovat. Nechci ho. Nechci, aby za mnou pořád chodil. Nechci být v jeho blízkosti, když se nemůžu ani svobodně nadechnout, jak se ve mně všechno svírá a stačí, jen když ho vidím.
Mírně jsem pootočil hlavu a všiml si, že se na mě Kane zaujatě dívá.
„Nechci ho, tati,“ prosebně jsem se podíval i na Maro.
„Nikko!“
Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Srdce mi divoce bilo a já se nemohl uklidnit.
„Ne! Nepotřebuji ochránce. Postarám se o sebe sám!“ vykřikl jsem, ale přitom jsem měl slzy na krajíčku.
Nesnáším konflikty a nerad se hádám s těmi, které mám rád.
Pohlédl jsem na Ely. Čekal jsem její podporu, ale ona jen tiše stála.
„Tak dost,“ postavil se už i táta Maro. „Nikko, ochranu potřebuješ. Dobře víš, co se dělo, když…“
„Nesnáším ho. Nesnáším tohle všechno,“ rozhodil jsem už s pláčem rukama kolem sebe. Proměnil jsem se v mžiku ve vlka a moje rychlé běhy mě nesly ven. Pryč odsud. Pryč od nich… od něho… Někam kde mám svůj klid… Na své tajné místo, do lesa…
Kane
Pozoroval jsem ho, jak se vzteká a zároveň se jako vyplašený králíček třese.
Proč? Co jsem udělal tak hrozného, že mě nechce vedle sebe? Mohl by? Mohl by si tu noc pamatovat? Opravdu by mohl vidět to, co bylo tak dlouho skrýváno i přede mnou? Já mu nechtěl ublížit, ne vědomě.
Když utekl, jen jsem se podíval na krále a uklonil se.
„Prosím, nechte to na mě. Tohle je mezi námi.”
„Dobře, běž…”
Dál jsem už Tomoka neposlouchal a vyběhl na dvůr. Tam jsem se ihned změnil ve vlka. Cítil jsem se zase volný. Slyšel jsem stráže, jak nad mou vlčí podobou zapískali obdivem. Jen jsem pokračoval klusu a nasál jeho vůni ze vzduchu.
Sakra… Jak moc pronikavější se jeho vůně stala. Už dřív jsem měl s tím problémy a s pocity, které ve mně vzbuzoval a teď? Je to úplně na jiné rovině, které se bojím. Vidím ho jinak a cítím ho jinak… Co to se mnou je? Jak kdyby to už nebyl můj malý bráška, ale Ely takhle nevidím, co se to tu děje?
Běžel jsem po pachu a vnímal každou zatáčku, kterou udělal. Vběhl jsem do kouzelného lesa pod vlčí horou a pomalu se blížil k místu, o kterém víme jen my dva. Naše místo…
Našel jsem ho a došel až k němu. Proměnil jsem se zpět do lidské podoby a došel k jeho polo vlčímu já.
„Zlobíš se, že? Je to v pořádku. Pokud mi ukážeš, že se o sebe postarat umíš, tak já tě nechám být. Jsi velmi slabý Nikko, můžu tě cvičit. Ale proto, abys mi ukázal, že jsi silnější než já, udělej tohle a pak tě nechám být.”
Odhalil jsem mu rameno a svou šíji. Musí se napít, aby byl silný, jenže on se toho bojí. Bojí se sebe.
„Tak se napij, Nikko.”
Nikko
Doběhl jsem na místo, o kterém nikdo neví. Usadil jsem se v polo vlčí podobě do měkkého mechu a opřel se o urostlý strom. Díval jsem se upřeně do trávy před sebou a stíral si slzy, které ještě nestačily uschnout. Já nechci ochránce. Chůva mi stačí. Saisho a Ziro byli vždycky poblíž, když jsem potřeboval. Vždy mě ochránili a přitom jsem se v jejich společnosti cítil tak nějak lépe. Volněji.
Proč ale v blízkosti Kane se cítím nesvůj? Co se to děje? Tak jsem byl zklamaný, když odešel, že jsem všechno vytěsnil z hlavy a zapomněl nejen na naše poslední chvíle, ale i na to, jak vypadal. Jen jsem věděl, že mi někdo chybí. Někdo jménem Kane. Můj starší bráška.
Trhnul jsem sebou, když se náhle v tom tichu ozval jeho hluboký hlas.
Promlouval ke mně tiše ale vážně. Já jen zvedl hlavu, když jsem uslyšel zašustění látky a nevěřil svým očím i uším, co jsem viděl a slyšel.
Několikrát jsem otevřel pusu, že něco řeknu, ale zas jsem ji zavřel.
Přiblížil se ke mně tak blízko, že jsem ucítil jeho teplo a vůni. Byla jiná, než všech těch vlků okolo. Byla jiná… Jeho krev byla cítit víc, jak cokoli jiného…
Cítil jsem, jak mi brní zuby. Ty zuby, kterým jsem nikdy nedovolil se do ničeho zakousnout.
Okolí se mi začalo ztrácet, zelená barva tmavla a já začínal vidět rudě… Začal jsem se třást…
Napřáhl jsem ruku před sebe a dotkl se jeho hrudi.
„Ne!“ vykřikl jsem náhle a prudce vstal. „Nepotřebuji to! Ubráním se i bez toho!“
Nohy se mi třásly, ale já s rukou zapřenou o jeho hruď, aby nepřišel ani o krok blíž, nehodlal ze svého rozhodnutí ustoupit.
Kane
Ať dělá cokoliv, pořád je to vystrašený kluk, který se jen neohrabaně vyjadřuje. Měl by dospět a uvědomit si, co je důležité. Kdo mu chce ublížit a kdo naopak pomoci.
Je jak malý králíček, který mi rozkazuje a zároveň se jeho ruka na mé hrudi třepetá jako pápěří ve větru. Chytil jsem ho za zápěstí a pevně k sobě přitáhl tak, že jsme stáli tváří v tvář.
„Pokud něco říkáš, chci vidět do tvých očí, abys mi nelhal.”
Znovu jsem mu stáhl pásku a upřeně se do těch krásných dvoubarevných očí díval.
„Jsi pořád stejně vyplašený, jako tenkrát. Musím být s tebou, ale neboj, budu se držet stranou, aby si mě nemusel vidět. Chápu, že má přítomnost ti vadí, jak si dal jasně najevo a nechci, abys trpěl. Takže tohle je naposledy, co ti dovolím, mě vidět.”
Po těchto slovech, jsem ho pustil a změnil se v zemního vlka. Moje černá srst se leskla na slunci a šedá lysina jen doplňovala moji temnost. Naposledy se před svým princem ukazuji jako vlk a naposledy jsem s ním. Je jedno, že cítím, jak mi jeho vůně pulzuje v nozdrách. Je jedno, že mi celou tu dobu chyběl víc, než moje rodina. Je jedno, že ho už nevidím, jako malého brášku, ale krásného mladého muže. Je jedno, že k němu cítím něco jiného, než když jsem odcházel. Je lepší, když budeme od sebe dál a já ho budu hlídat ze stínů.
Sklonil jsem hlavu a pomalu odcházel z lesa do zámku.
Dárek… Mám pro ně ten dárek… No nic, dá mu ho Ely, nebylo by vhodné jít na tu oslavu, nejsem tak vítán.
Nikko
Tak blízko. Tak moc blízko mi byl, že se jeho dech otíral o mou tvář.
Všechna ta slova co mi říkal, se do mě zabodávala jako nůž. Bolelo to. Ale to všechno mě vrátilo do reality a moje upírské já, které tak nesnáším, ustoupilo do pozadí.
Díval jsem se na jeho nádhernou vlčí podobu a na to, jak odchází.
„Nikdy jsem ti nelhal. To ty jsi mě tu nechal a zmizel pryč. Nevěděl jsem proč. Ublížil jsem ti?“ mluvil jsem tiše a polykal přitom slzy. „Proč mi pořád říkáš, tyhle věci? Proč mi pořád každý říká, co mám nebo nemám dělat? Proč mi pořád někdo přikazuje, jak mám žít svůj život? Nesnáším to. Nesnáším tebe. Nechal jsi mě tu samotného a zmizel jsi,“ šeptal jsem pro sebe. Moje nohy podklesly a já dosedl na zem. „Nikdo mi nechtěl říct, co se stalo a kde jsi. Nikdo. I když jsem se snad stokrát ptal…“
Najednou se rozfoukal vítr, jako by chtěl umlčet všechna ta slova, která jsem vyřkl a chtěl vysušit mé tváře vlhké od slz.
Zvedl jsem hlavu a podíval se k horám.
Najednou vše pro mne zmizelo.
Třásl jsem se a nebyl schopen se změnit či se přenést. Černé těžké mraky se závratnou rychlostí blížily a už zdálky bylo slyšet hřmění.
Schoulil jsem se ke stromu a přitiskl se na něj. Zakryl jsem si uši rukama a zavřel oči.
Blížila se silná bouře a strach mě zcela paralyzoval, že jsem zapomněl na vše, co se před chvilkou stalo. Jen jsem si tiskl uši a z očí mi tekly slzy, jak moc jsem se bál.
Kane
Slyšel jsem, co mi říkal a chtěl mu na vše odpovědět, ale cítil jsem, jak se blíží bouřka. V jeho případě by nebylo dobré, aby tu zůstával. Došel jsem k němu a chytil ho jako vlče zezadu za košili.
Nesl jsem o v zubech a rychle utíkal do zámku, než začne to, co se k nám blížilo. Vběhl jsem do zámku právě včas, než se spustila první průtrž mračen a vběhl i s Nikkem do jeho pokoje. Nikdo tu nebyl, všichni byli už na oslavě a ze zahrady se ozývaly hlasy, jak hledaly plachty na udělání přístřešků.
Položil jsem ho na postel a změnil se v člověka. Pomalu jsem usedal vedle něj a vtáhl jej do sedu k sobě. Pevně jsem mu stiskl ruce, které stále svíraly jeho uši a odtáhl je od nich.
„Poslouchej, tohle ti řeknu jen jednou. Nikko, já odešel proto, že jsem tě málem zabil. Nevím, co se se mnou ten večer stalo, ale já byl u tebe v pokoji a mé zuby se tiskly na tvůj krk. Proto jsem byl nucen odejít a jedenáct let trénovat, abych se mohl vrátit. To je ten důvod Nikko. Ty jsi mi neublížil, ale já tobě. Proč ti pořád někdo říká, co máš dělat? Protože se o tebe bojí. Pořád se bojíš sám sebe a utíkáš před tím, kým jsi. To je pravda, co jsi chtěl slyšet?”
Natiskl jsem ho na svou hruď a pevně objal.
„Mě nelži… Znám tě dobře Nikko. Bojíš se toho, že budeš jako tvůj dědeček, ale to nikdy nedovolím.”
Venku zahřmělo a pod mými prsty se klepalo jeho studené tělo. Snažil jsem se ho zahřát, jak nejlépe jsem dokázal.
Nikko
Byl jsem celý ztuhlý a mimo sebe, že jsem sotva vnímal, jak mě Kane chytil do zubů a odnesl do zámku. Posadil se se mnou na mou postel a na sílu mi sundal ruce z uší. Nechtěl jsem poslouchat. Hřmění se ozývalo čím dál blíž a já měl snahu se vymanit z jeho objetí a někam se schovat.
Ale jeho slova přehlušila vše.
„Nevěřím tomu. Nic z toho si nepamatuji,“ zašeptal jsem. V tu chvíli však uhodil blízko blesk a hrom ohlušil snad vše živé, co bylo kolem.
Škubnul jsem sebou a přitiskl se víc na Kane. Třásl jsem se a rukama křečovitě svíral jeho košili.
Bojím se. Bojím se všeho. Jsem slabý. Jsem k ničemu. Nehodím se na krále. Odejdu odsud pryč.
Zabořil jsem hlavu do jeho hrudi. Nebyl jsem schopen se přestat třást, i když jsem byl v pevném objetí jeho mužných paží.
S každým dalším zahřměním jsem se k němu tiskl víc a víc.
Dlouho trvalo, než bouřka odezněla. Aspoň mě se to tak zdálo. Přitom jak rychle přišla, tak rychle odešla. Ale já… pro mne to byla věčnost.
I když konečně vše utichlo, nepustil jsem se ho. Cítil jsem se naprosto vyčerpaný. Košili měl mokrou od mých slz a já se ho stále držel, jako bych měl strach, že se bouřka vrátí.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptal jsem těsně před tím, než jsem v jeho náruči usnul.
Kane
„Měl bys mi věřit, říkám pravdu. Stačí se podívat do zrcadla a na své pravé lopatce uvidíš jizvu po mém zubu. Byl jsi ještě dítě a věřil si mi, tak, jako teď.”
Cítil jsem, jak se s každou ránou jeho tělo víc a víc chvěje a mě se tak líbilo, že jsem ho mohl držet a hladit po zádech. Opravdu příjemný pocit, který mi projížděl tělem, ale nechtěl jsem si nic víc připustit. Nic jako to, že už dávno mám vybraného partnera. Ale to si prostě nedovolím. Ne.
Chtěl jsem ho od sebe odstrčit, aby si už lehnul a mě nenapadaly blbosti, ale on řekl ty slova a potom na mě usnul.
Pomalu jsem ho položil do postele a přikryl až po krk, aby byl v teple. Ještě jsem mu odhrnul vlasy z tváře a tiše zašeptal do jeho malého ucha.
„Taky si mi chyběl… Moc… Ale to co jsem říkal, byla pravda. Nechci ti znova ublížit, Nikko.”
Zvedl jsem se z postele a odešel do svého pokoje, abych se uklidnil a dokázal rozumně uvažovat.