Cameron
I přesto, že můj původní plán ustlat si na gauči a nechat Arthura ať se pořádně vyspí, padl, nakonec jsem byl i raději, když jsem ho měl na očích. Ráno jsem opatrně vstal a musel se pousmát, když mě Arthur naprosto ignoroval, otočil se ke mně zády, vystrčil na mě svůj zadeček a hned zase usnul.
V koupelně mi došlo, že když tu teď Arthura mám, nejspíš by se večer mohl setkat s Hankem. Asi bych ho na to měl upozornit, až se vrátím.
A vzhledem k tomu, že jsem ho nechtěl budit, napsal jsem vzkaz, že pokud se na to bude cítit má otevřít krám, že se do poledne vrátím, ale kdyby něco, ať okamžitě volá.
Převlékl jsem se, ještě Arthura zkontroloval, udělal snídani, uvařil kávu, dál nažrat klukům, a pak už konečně vypadl, abych se mohl co nejdříve vrátit.
Až v autě mi došlo, že jsem zase začal bořit své hradby, ale tentokrát to mělo důvod. Ať už jsem chtěl utajit svou totožnost, jak chtěl, ať jsem se Arthurovi chtěl vyhnout za každou cenu, nejednal bych jinak. Nenechal bych ho tam. Nedovolil bych, aby mu ten parchant ublížil.
V tuhle dobu byl provoz slabý, takže do města a k prvnímu zákazníkovi jsem se dostal velmi rychle.
Byl nadšený a já samozřejmě nezapomněl zmínit, že tohle je práce mého nového pomocníka.
Pocítil jsem jakousi hrdost a napadlo mě, že bych mohl Arthurovi přidat, protože si to rozhodně zaslouží.
Arthur
Slyšel jsem klapnout dveře, a to mě konečně probralo.
Vyletěl jsem z postele s tím, že Camerona ještě zastihnu. Ale už jsem jen viděl, jak jeho auto odjíždí.
Zklamaně jsem se vrátil zpátky nahoru do bytu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, a najednou mi došlo, že mi tu je vlastně dobře. Ať už jsem tu z jakéhokoliv důvodu…
Už teď jsem věděl, že se mi zpátky do prázdného bytu chtít nebude. Nějak přestávám tu samotu mít rád. Potřebuji společnost.
Jeho společnost.
A ne, jen proto, že mě zaměstnal, že mě zachránil před Francisem.
Ale proto, že ho mám rád. Zamiloval jsem se do něho dávno předtím. A z platonické lásky, kdy jsem si myslel, že ho budu chodit sem do obchodu jen okukovat, vznikla opravdová láska se vším všudy.
Řeknu mu to. Opravdu mu to řeknu hned, jak k tomu bude vhodnější příležitost. Ne určitě teď, kdy by si mohl myslet, že tak mluvím jen z vděčnosti a pod pohnutím mysli.
Až teprve, když jsem došel do ložnice, jsem si uvědomil, že na sobě vlastně nic nemám, a kdyby zaklepal na dveře nějaký zákazník, viděl by mě nahého. Raději jsem na sebe oblékl domácí kalhoty, které ale byly slušnější, kdyby náhodou přeci jen někdo přišel. I přes všechno jsem se rozhodl, že obchod otevřu, ale nejdříve se musím dát do pucu.
Rozhodil jsem peřiny, aby se postel větrala, otevřel jsem okna, aby šel dovnitř čerstvý vzduch.
Pojedl jsem něco málo ze snídaně, a ta káva, kterou jsem tu měl v termosce nachystanou, byla výborná a opravdu bodla.
Kocourci dostali už nažrat, jak jsem si všiml, tak jsem si ještě zašel obléct ponožky a triko. Bylo mi trochu chladno, tak jsem pozavíral okna a přes triko si oblékl Cameronovu košili, kterou tu měl.
Líbila se mi a krásně voněla. Stejně jako on.
A pak už jsem s kávou sešel dolů a otevřel krámek.
Na celou tu bídu jsem měl o dost lepší náladu. Včerejšek tady a jeho péče mi opravdu pomohla, a cítil jsem se už o dost lépe.
Když pak cinknul zvonek nade dveřma, uvědomil jsem si, že jsem se vlastně ani neučesal. Rychle jsem prohrábnul vlasy prstama, a pak zvedl hlavu, abych se přivítal se zákazníkem.
Ale můj úsměv okamžitě zmizel.
„Potřebuji mluvit s Cameronem. Jdu za ním nahoru,“ ozval se Hank, a ani se nezastavil.
Prostě prošel, a dřív, než jsem stihl vyskočit na nohy, byl už na schodech.
Rozběhl jsem se k hlavním dveřím, rychle je zamkl, a pak hned vyběhl nahoru za ním.
„Odejděte,“ chytl jsem ho za loket právě, když mířil do ložnice. „Cameron tu není, počkejte si na něho dole nebo venku.“
Ale on se mi vytrhl a šel dál.
„Abych se opravil. Psal mi, že se mnou potřebuje mluvit on, takže jsem tu a nebudu čekat venku,“ otočil se na mě.
Pak se otočil zpátky do ložnice, prohlédl si ji, podíval se znovu na mě, vešel do kuchyně, a tam se také rozhlédl.
„Spal jste tady?“
„To vám může být jedno. Prosím odejděte, a počkejte na Camerona dole. Klidně vám uvařím čaj nebo kávu a dole se můžete posadit. Musím otevřít obchod a vás tu nenechám samotného.“
„Co je mezi vámi?!“ najednou vyštěkl Hank a přistoupil tak těsně ke mně, že jsem na tváři cítil jeho dech.
„A co tohle?! To je jeho práce?!“ sevřel mi nečekaně a bolestivě za bradu a zadíval se na můj obličej a pak i na mé ruce.
Cameron
U čtvrtého zákazníka, který si Arthura taky velmi chválil, jsem se přistihl, že se těším domů. Ať jsem se tomu chtěl bránit, jak chtěl, pravda byla taková, že mi bylo prostě ve společnosti Arthura dobře.
Ne, že bych se do něj zamiloval, to jsem z jistých důvodů ani nechtěl, ale prostě jsem se v jeho společnosti cítil dobře, jako už z dlouho nikým. Dokonce ani Hank na mě nepůsobil tak jako Arthur.
V jednu chvíli mě dokonce napadlo, že bych mu o sobě řekl pravdu, ale vzápětí jsem to zase zavrhl.
Ostatně, až mu bude líp, zase se vrátí zpátky domů.
Bylo něco málo po desáté hodině, když jsem mířil k poslednímu zákazníkovi a cestou projížděl kolem jedné velmi oblíbené cukrárny.
Věděl jsem už, že Arthur má rád sladké, jen se hlídá, protože má tendenci přibírat.
No, snad nebude jednou vadit, když si dá něco dobrého. A už jsem i věděl, co koupím.
Opravdu jsem se těšil domů jako málokdy a snad poprvé jsem se i omluvil jednomu stálému zákazníkovi, že spěchám a jen mu mezi dveřmi předal knihy a zase chvátal zpátky do auta.
Arthur
V první chvíli jsem nebyl schopen zareagovat, jak to bylo nečekané. Ale pak jsem se mu vyškubnul z držení, až mi jeho nehty bolestivě sjely po mé tváři.
„Nesahejte na mě!“ křikl jsem na něho, možná trochu hystericky a couvnul jsem o dva kroky.
Tohle, co udělal, mi hned vrátilo ten strach, který jsem měl z Francise.
„Vím, že dokáže být tvrdší, ale tohle…“ znovu ke mně natáhl ruku, a já znovu couvnul.
„To neudělal on! Nikdy by mi neublížil! Jděte dolů a tam na něho počkejte!“ mávnul jsem rukou ke dveřím.
Ale on se znovu zadíval do ložnice. Vešel dovnitř, zamračeně si prohlédl postel, a pak se zastavil u křesla, kde byla moje taška a pár mých vytažených věcí.
„Co s ním máte!“ štěkl o mně, a hodil moje spodky zpátky na hromadu. „To nejsou jeho věci, ale vaše! Proč jsi tady! Tak mi to řekni! Máte spolu něco?!“
Hank začínal být rozčílený, začal zvyšovat hlas, a dokonce mi začal i tykat. A já se ho začal bát.
Ale přesto jsem se nechtěl dát.
„To vám může být jedno! Jsem tu, protože tu jsem! Zaměstnává mě!“ vrátil jsem mu to stejně hlasitě.
Dokonce se přišli podívat i kluci, co se děje. Jakmile Oliver uviděl Hanka, naježil se a zaprskal na něho. Pak i s Twistem došli ke mně, otřeli se o mé nohy a posadili se vedle mě. Oliver ostrým zrakem sledoval Hanka a Twist jen jemně mňoukl, jako by se ptal, co má dělat.
„Klid, Twiste, Olivere,“ sklonil jsem se a pohladil ho a pak i Olivera, aby se uklidnili. „Tenhle pán odchází…“
„Nikam nejdu! Řekl jsem, že tady na něho počkám! Ať se vám to líbí nebo ne! Ty tu nemáš co dělat! Vetřel ses tu, jako by ti to tu všechno patřilo! Sbal si věci a vypadni odsud!“
Hank rozčíleně došel ke křeslu a začal mi rvát věci do mé kabely. A to už mě vážně nasral.
„Nebudete rozhodovat za mě! Zůstanu tady, protože to chci! Na rozdíl od vás, já Camerona miluji a nehodlám se ho kvůli vám vzdát!“ popadl jsem ho za ruku a škubnul s ním.
V tu chvíli se Hank zasekl, narovnal se a nevěřícně na mě hleděl, jako bych mu řekl, že tráva není zelená, ale žlutá, a my to jen špatně pochopili.
„Jsi na starší? Líbí se ti starší muži, aby tě zajistili a tys nemusel ani hnout prstem?!“
„Cameron není starý! A na jeho penězích mi nezáleží! Mám dvě práce, uživím se sám! Jsem tu, protože ho miluji. Opravdově!“
„Není starý?!“ uchechtl se Hank. „Máš tušení, kolik mu vlastně je? Řekl ti o sobě pravdu? Víš vůbec, co je zač? Máš vůbec ponětí, koho vedle sebe máš? Řekl ti to o sobě? Vidíš? Neřekl, protože na mě hledíš jak na idiota. Mě to řekl, protože mě miluje! Ty odsud vypadneš, já s ním zůstanu. Chce mě, protože by mi jinak nepsal! Jen já vím, že je upír! Kdyby tě miloval, už dávno by ti to řekl! Nezajímáš ho! Jen si s tebou hraje! Jsi pro něho jen povyražení na zahnání nudy!“
Slyšel jsem všechno, co mi říká, a to až moc dobře. Myslel jsem si v první chvíli, že si ze mě dělá srandu, ale po jeho slovech o upírovi jsem na něho zůstal hledět opravdu jak na idiota.
„Nevěříš mi,“ založil si ruce na hrudi. „Proč si myslíš, že je tak dlouho sám? Proč si myslíš, že o sobě pořád mluví jako o dědkovi, když vypadá na čtyřicet? Je mu přes šest set let! Zeptej se ho na to sám. Ale nejspíš ti to zapře. Já jsem jediný, komu to kdy řekl. Já jsem jediný, kdo s ním může být. Nosím mu i krev, aby nenapadal lidi. Vidím, že ty mu rozhodně nechutnáš. Já měl tu čest okusit jaké to je, když se mi zahryzne sem… A neumíš si představit, jaké to bylo, když jsme to zrovna dělali a on se do mě zahryznul. Nic nevíš! A proč? Protože ti nic neřekl a nikdy neřekne! Nemá tě rád! Jen si s tebou hraje! Takže odsud vypadneš, dokud je čas. Nebo se taky může stát, že ti jednou ublíží, vyhodí tě od s-“
Další slova už nedořekl. Tu facku, kterou jsem mu dal, rozhodně nečekal. A když jsem se znovu rozmáchl, chytl mě za zápěstí a bolestivě mi ho sevřel.
„Nevěříš mi,“ řekl potom, co jsem ho obvinil ze lži.
„Zkus se zamyslet nad tím, proč je tak silný, proč moc nespí. Má svoji komoru, ve které má lednici s krví. Už jsi ji viděl? Určitě ne. Nechám to být, a teď odejdu. Nestojíš mi za to, abych se tu s tebou dohadoval. Ale jak se vrátím, ty už tu nebudeš, rozumíš?!“ zasyčel na mě, a pak mě konečně pustil.
Dlouho jsem v té ložnici stál a nebyl schopen uchopit jedinou myšlenku, které mi v hlavě lítaly jak splašené. Nechápal jsem to, nechtěl jsem tomu uvěřit.
Ale… Čím déle jsem si to rovnával v hlavě, myšlenky se postupně uspořádaly, a mě se začínaly ukazovat jasnější vzpomínky a obrázky na ty zvláštní věci, které jsem s Cameronem zažil, a které jsem zprvu považoval za nepodstatné, nebo jen mé bludné představy díky mé opilosti a pak i stresu z napadení.
Najednou to do sebe začínalo všechno až moc dobře zapadat, a zvlášť, když jsem pak o chvilku později našel tu lednici a v ní pytlíky s krví…
Cameron
Vážně jsem se těšil.
Koupil jsem ten největší jahodový dort a láhev šampaňského a jen zpátky jako o život. Dokonce jsem to stíhal dříve, než jsem měl původně v plánu a málem ani nevypl motor auta, když jsem zastavil ve dvoře.
Překvapilo mě, že obchod je zavřený, ale sám jsem Arthurovi psal, že to nechám na něm. Jen jsem doufal, že se mu nic nestalo a pouze třeba spí.
Na schodech do bytu jsem se však zarazil.
Něco bylo jinak.
Nejen, že jsem ucítil Hankovu vůni, ale Artura jsem zaslechl z…
Myslím, že rychleji jsem nahoře ještě nikdy nebyl. Dort a láhev skončily na stole, kam jsem je v běhu postavil, abych se běžel ujistit.
Nemýlil jsem se.
Arthur stal v mé spíži před otevřenou ledničkou, a jedním pytlíkem krve v ruce.
A když jsem znovu ucítil Hankovu vůni dal jsem si dvě a dvě dohromady.
Měl jsem chuť ho jít okamžitě zabít. Měl jsem chuť něco rozmlátit, měl jsem chuť…
Pohled do Arthurových oči mě však zarazil.
Tolik k tomu, že bysme mohli být přátelé. To jsem tak naivní a hloupý?
Kolik mi je, že nevím, že já skutečné přátelé mít nikdy nebudu?
„Mrzí mě to. Já..." povzdechl jsem si a svěsil ramena- „Vyplatím tě na tři měsíce dopředu, abys měl něco do začátku a jestli chceš, domluvím ti práci v Muzeu. Chápu, že už se mnou nechceš mít nic společného jen... Tohle bylo to, o čem jsem mluvil. Nechtěl jsem tě obelhávat, ale bál jsem se, že když ti řeknu, kdo skutečně jsem, budeš mě nenávidět."
Pokrčil jsem rameny zadíval se na Arthura, a pak se vrátil do kuchyně a zadíval se na dort a šampaňské.
Arthur
Stále jsem tomu nemohl uvěřit, i když to už bylo nad slunce jasné.
Kdo v dnešní době věří na upíry?
Ale Hank rozhodně nevypadal, že by si dělal srandu. A není tu ani nikde skrytá kamera. A ty pytlíky krví… To proto tu Hank chodí, i když už spolu nejsou? Nosí mu krev, jak říkal?
A pak… Ten chlap tenkrát v obchodě. Taky mluvil tak nějak divně. Byl to taky upír?
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem sebou škubnul, když dovnitř vběhl Cameron.
Nevěděl jsem, jak mám hned zareagovat. Prolezl jsem mu spíž bez jeho dovolení, držel jsem pytlík s krví v ruce…
Když domluvil a odešel, byl jsem jak opařený. On už mě tu nechce?
Schoval jsem krev zpátky do ledničky a šel za Cameronem do kuchyně. Posadil jsem se ke stolu, a chvilku jsem mlčel. Musel jsem si v hlavě znovu přehrát, co všechno mi vlastně řekl.
„Nechci práci v muzeu. Chci pracovat tady. Ale pokud mě už nechcete, odejdu, a peníze dopředu mi dávat nemusíte. Za další,“ položil jsem ruce na stůl a spojil je dohromady, „Nerozhodujte za mě. Neřekl jsem, že s vámi nechci mít nic společného, a ani to tak necítím. Za další… Nelhal jste, jen jste mi neřekl všechno. Kdo by vám taky jen tak uvěřil, hlavně v dnešní době. Ve středověku určitě, hned by na vás vyběhla inkvizice, ale dnes? A za další… znovu říkám, že strach je větší než samotné nebezpečí. Znovu se ptám… Čeho se bojíte?“
Povolil jsem ruce a vstal jsem. Zadíval jsem se na ten lákavě vyhlížející dort, a rozhodně jsem na něho měl chuť. Ale nejspíš není teď vhodná doba na to, si o něho říct.
„Byl tu váš bývalý přítel. Prý jste mu psal, aby přišel. Chtěl, abych odešel, abych se tu už neukazoval. Ale to já neudělám. Ne, pokud mě o to vy sám nepožádáte. I když tohle, co jsem se dozvěděl, je pro mne šok, a budu potřebovat nejspíš chvilku, abych si to srovnal v hlavě, protože mám spoustu otázek na váš život, na vaše bytí, přesto tu zůstanu. Jen dnes… Bude možná lepší, když půjdu domů, protože váš bývalý přítel má přijít a já se s ním tu nechci setkat. Do práce každopádně přijdu. Rozhodně se vás nehodlám vzdát jako zaměstnavatele a ani jako muže, kterého miluji. Protože to k vám cítím už delší dobu, Camerone. Zamiloval jsem se do vás ještě dřív, než jste mi vůbec nabídl tuhle práci…“
Rychle jsem k němu přistoupil, na moment ho objal a políbil na rty.
„A věřte tomu, že to, co jsem vám teď řekl, není jen tak nějaké pobláznění, opravdu vás miluji,“ dodal jsem ještě a pak odstoupil. „Musel jsem kvůli Hankovi zavřít, tak já zas půjdu otevřít a dopít si kafe…“
Nechal jsem ho tam stát a rychle seběhl schody do krámku. Až teprve tam jsem se za pultem sesunul do dřepu a opřel si hlavu o kolena. Cítil jsem, jak hořím, musel jsem být rudý až na zadku.
Řekl jsem mu to… Konečně jsem mu to řekl… A i když teď nemůžu popadnout dech z toho rozrušení, přesto jsem rád, že jsem tu odvahu našel.
Cameron
Čekal jsem křik, výčitky, nadávky, obvinění z nemožného, dokonce i facku, rozhodně jsem ale nečekal, že to Arthur vezme takhle, že to v podstatě přijme, jako bych mu jen řekl, že zítra vyjde slunce až v poledne. A už vůbec jsem nečekal to, co řekl potom.
Jasně, vždycky jsem z něj cítil něco víc, ale myslel jsem si, že je to jen pobláznění, vděk nebo prostě chce zkusit něco nového. Ale když to řekl naplno, cítil jsem, že to myslí skutečně vážně.
Byla to je chyba. Dal jsem mu naději? Nejspíš jo. Kdybych ho jen zaměstnal, bylo by to v pohodě, ale si ho musel vzít i do postele! Jsme prostě nebetyčný idiot i v bezmála šesti set padesáti letech.
Na chvilku jsem musel sevřít ruce v pěst, až se mi nehty zaryly do kůže, abych někam přenesl ten vztek.
Pak jsem popadl krabici s dortem a hodil ji bokem.
„Olivere! Twiste!" vyštěkl jsem a počkal, až se uráčí přijít.
To, že je zatraceně zle pochopil i Oliver, podle toho, jak sklopil uši i ocas.
Jen mňoukl na Twista, který se na mě bázlivě podíval, ale moc mu to nepomohlo.
Zvedl jsem ho ze země, přešel do ložnice, popadl tašku s Arthurovými věcmi, hodil do ní to, co si stihl vytáhnout včetně hřebenu a hygienických potřeb, navrch posadil Twista, ze své peněženky vybral všechnu hotovost, co jsem u sebe měl, což činilo několik stovek liber a zahrabal to pod Twista. Zavolal jsem taxi, popadl jsem tašku, Arthurův kabát i boty a sešel dolů do obchodu.
Počkal jsem až odejde zákazník, kterého Arthur zrovna obsloužil, a pak tašku a věci hodil na stůl.
„Je mi líto, ale musíš odejít. Dávám ti placenou dovolenou na dobu neurčitou. To, že jsi po mě hned nevystartoval a vzal to celkem v klidu mě potěšilo. Už méně ta další věc. Najdi si někoho jiného Arthure. Nemůžeš mě milovat. Nesmíš. Nechci to. Jsi fajn kluk a zasloužíš si něco víc. Už jednou jsem ti řekl, že ti nemůžu dát, to, co bys chtěl, a co by sis zasloužil. Chtěl jsem být tvůj přítel, protože jsi na mě zapůsobil jako nikdo, ale zašlo to příliš daleko. Je to moje vina, že jsem ti nejspíš dál naději a za to se omlouvám, ale bude lepší to skončit, dokud je čas. Tvá pomoc tady je neocenitelná, ale takhle si tě tu nemůžu nechat. Dám ti čas na rozmyšlenou, dám čas na rozmyšlenou i sobě, a za týden nebo dva se ti možná ozvu. Rád jsem tě poznal, ale pro dobro nás obou to teď a tady ukončíme."
Sotva jsem domluvil, přijelo taxi, tak jsem popadl Arthura, který byl nejspíš mimo z toho, co jsem mu řekl a postrčil ho ven. Taxikáři jsem rovnou zaplatil a tašku hodil do auta.
„Sbohem, Arthure," otočil jsem se na něj ještě, než jsem vešel zpátky do krámku, zabouchl dveře, které jsem hned zamkl, stáhl žaluzie a cedulku přetočil na 'zavřeno'.
Hned jsem vyběhl nahoru, a až ve spíži, kdy jsem otevíral pytlík s krví jsem si uvědomil, jak moc se mi třesou ruce a jak jsem úplně v háji.
Takhle mizerně mi nebylo už hodně dlouho a sám jsem se za to nenáviděl, ale musel jsem to udělat.
Dopil jsem poslední zbytky krve, abych se trochu uklidnil, a pak napsal Hankovi, aby přišel co nejdříve i se zásobou.
Arthur
Když jsem se uklidnil, vstal jsem a šel otevřít. Bral jsem to, co bylo nahoře, za vyřízenou věc.
Ale co jsem nepochopil, bylo Cameronovo následné chování.
Nebyl jsem schopný nic říct, jak mě to šokovalo. Ani jsem nevěděl jak, a seděl jsem v taxíku a snažil se pobrat všechno, co mi řekl. Ale bylo to zmatené. Strašně zmatené, a vycházely mi z toho stále jen dvě věci.
Nedal mi zatím výpověď, ale…
Odmítl mě.
A to strašně bolelo. Strašně moc.
Dokonce i Twist byl ticho, a vypadal zaraženě. Ale co já vím. Je to kočka, a nemůžu vědět, co si o tom myslí.
Ale co rozhodně vím, že tohle opravdu zabolelo.
Když jsem se doma trochu rozkoukal, začal jsem si vybalovat věci. Všiml jsem si, že je tu uklizený ten binec, co tu Francis svým řáděním nadělal a dveře byly spravené. A tak jsem postupně vytahoval věci z tašky a uklízel si je do skříně.
Dělal jsem všechno jako robot. Naprogramovaný na určitou činnost, aniž by nad tím přemýšlel.
Ale ve chvíli, kdy mé prsty narazily na něco jiného než na oblečení, probral jsem se.
Udiveně jsem hleděl na ty bankovky, a teprve po chvíli jsem si vzpomněl na jeho slova o placené dovolené na dobu neurčitou.
A to zase ne.
Sedl jsem si ke stolu, spočítal, kolik jsem odpracoval hodin, a podle toho pak ze svazku bankovek odpočítal jen to, na co jsem měl nárok, a to si strčil do peněženky.
Vytáhl jsem čistý papír, a napsal Cameronovi dopis.
Drahý Camerone,
odehnal jste mě, aniž byste se sám sebe nejdříve v klidu zeptal, jestli to tak opravdu chcete. Jednal jste pod vlivem emocí, ale já vám to nezazlívám. To, co jsem Vám řekl, jsem myslel naprosto vážně.
Pokud však budete mé city odmítat… Pokud se tak stane, nebudu Vás k ničemu nutit, a ani se Vám nijak vyznávat. Budu Vaše rozhodnutí respektovat.
Stále u Vás chci pracovat. Ale… Nechci od vás žádné milodary. Tady Vám vracím Vaše peníze. Ponechal jsem si pouze částku za odpracované hodiny. Také vám vracím váš telefon.
Nebudu za Vámi neustále chodit nebo Vám volat, jestli mě přijmete zpátky. Nechci se pokaždé vracet od Vašich dveří odmítnutý a zklamaný. Pokud mě budete chtít přijmout nazpět, přijďte mi to říct osobně. Víte, kde bydlím.
Budu na Vás stále čekat. Na Vaše rozhodnutí, ať už bude jakékoliv.
S úctou Váš Arthur.
Měl jsem toho hodně na srdci. Tolik věcí jsem mu chtěl napsat, ale nejspíš by to vydalo za román a on by to asi po první větě hned vyhodil. Kdo ví, jestli si vůbec přečte tenhle krátký dopis.
Hezky jsem ho poskládal, vložil do obálky a k tomu přidal i peníze, které jsem si nechtěl nechat.
Vzal jsem větší hrubou obálku, dopis do ní strčil a přihodil, telefon a klíče od krámku. Napsal jsem adresu a zavolal doručovací službě, ať mi pošlou poslíčka.
Jakmile přijel, ukázal jsem na obálce větu: DO VLASTNÍCH RUKOU, několikrát se ujistil, že to opravdu nedá nikomu jinému, protože jsem se obával, že by to Hank, pokud tam bude, ani nepřevzal nebo před Cameronem schoval. Také jsem ho požádal, aby zazvonil u zadního vchodu, který vede přímo do bytu, ale nesděloval mu hned, od koho balíček je, dokud si to nepřebere.
Zaplatil jsem poslíčkovi za to, že to doručí co nejrychleji a dle mého přání.
A když mě ujistil, že to pan Turner bude mít do deseti minut nejpozději, a pak se zastaví po cestě zpátky se zprávou, že to doručil, přidal jsem mu ještě dýško, jako díky za velkou ochotu.
O minutu později jsem se už jen z okna díval, jak nasedá na kolo a vyráží směrem ke Cameronovu obchodu.
Cameron
Nějak jsem neměl na nic náladu. Byl jsem naštvaný na sebe, na Arthura na Hanka, na celý svět, prostě na všechno.
Oliver se mi raději klidil z cesty, a já začínal pociťovat, že se můj vztek blíží do bodu, kdy se nebudu schopen zastavit.
Doufal jsem jen, že Hank přijde s krví co nejdříve.
Bylo to snad poprvé od našeho rozchodu, kdy jsem chtěl, aby přijel, kdy jsem se ho nemohl dočkat, i za cenu toho, že se s ním nejspíš pohádám.
Málem jsem nadskočil, když se najednou rozeřval domovní zvonek.
Hank to být nemohl, ten byl v práci a dřív jak za hodinu se neukáže. Arthur by nezvonil, když měl klíče, kromě toho, co ten by tu dělal?
Přesto…
Možná… možná přišel, aby mi ta slova řekl znovu?
Dokázal bych ho vyhodit podruhé?
S tlukoucím se srdcem jsem seběhl dolů a rázně otevřel dveře.
Zíral jsem na poslíčka, který mi předával obálku, a uvědomil si, jak hloupě jsem se zachoval. Těžko mě potom všem, co jsem Arthurovi řekl bude chtít ještě vidět.
Podepsal jsem papír, převzal obálku a hned mi bylo jasné, od koho je.
„Můžete počkat?“ zeptal jsem se poslíčka.
Když přikývl, rozlepil jsem obálku, vyndal mobil, klíče a část peněz.
Všiml jsem si přeloženého papíru, který jsem také vyndal, ale vzápětí mi došlo, že jsem to asi dělat neměl.
Jo. Tolik k tomu, že mě miluje.
Odfrkl jsem si, ušklíbl se, dopis zmačkal a hodil do koše i s obálkou.
Nečekal jsem, že za mnou bude chodit a prosit mě, ale pokud o někoho stojím a skutečně ho miluju, nenapíšu: 'budu čekat, až si to rozmyslíte a přijdete sám'.
Očividně o mě zas tak moc nestojí.
„Hned se vrátím, počkejte ještě chvilku. Zaplatím vám,“ houknul jsem na poslíčka a zaběhl zpátky do domu.
Popadl jsem tašku, kam jsem předtím dal Twistovo žrádlo a hračky, které jsem předtím zapomněl zabalit, popadl kus papíru a propisku a svým roztáhlým písmem napsal odpověď:
Drahý Arthure,
vzhledem k vrácenému telefonu Vás nemám, jak jinak kontaktovat než touhle formou.
Vaše přítomnost byla velkým přínosem, ale z Vašeho dopisu mám pocit, že prostě nechcete nic udělat proto, abyste u mě dál pracoval, i když píšete opak.
To samé platí i o tamté věci. Pokud je to tak, pokud jen čekáte, až Vám to všechno, včetně mě padne do klína a nemáte touhu si něco vybojovat sám, tak v tom případě nemá cenu něco dál řešit.
Výplata za dovolenou vám přijde na účet, jak bylo uvedené ve smlouvě a ke konci měsíce přijďte, prosím, podepsat výpověď.
Děkuji
Cameron Turner.
Lístek jsem složil, vložil do malé obálky, zalepil a seběhl zase dolů.
Poslíčkovi jsem dal zbytek peněz, co mi Arthur vrátil, a ten se málem přetrhl, aby mi mohl vyhovět.
Když jsem za ním zabouchl dveře, svezl jsem se na zem do sedu a hlavu sevřel v dlaních.
Bolelo to. Strašně moc to bolelo.
Jenže pro dobro nás obou jsem to musel udělat.
Arthur
Když se po nějaké chvíli ozval domovní zvonek, věděl jsem, že je to poslíček.
Vyšel jsem před dům, aby nemusel dovnitř, ale udiveně jsem na něho hleděl, když mi předával balíček od Camerona. Poslíčkovi jsem poděkoval, a hned jsem zmizel vevnitř, protože špatný pocit mi doslova sevřel všechny vnitřnosti, že mi z toho bylo až na zvracení.
Dosedl jsem na gauč, a roztřesenými prsty jsem balíček otevřel. Vypadly z něho Twistovy věci a dopis.
Měl jsem strach ho otevřít a přečíst. Ale nakonec mi to nedalo.
A když jsem dočítal poslední řádky, písmena se rozpíjela pod mými slzami.
Nepochopil to. Vůbec to nepochopil. Obrátil každé moje slovo, které jsem mu napsal. Všechno otočil proti mně. Jak může napsat, že něco nechci, když jsem v dopise jasně vyjádřil, že to chci?
Že nehodlám odejít jen tak, ale že budu čekat? Že nebudu každou chvíli zvonit u jeho dveří a dožadovat se jeho pozornosti, když nevím, jestli mě znovu nevyhodí? A, že mě nemůže jinak kontaktovat? Vždyť ví, kde bydlím, sakra… Tak proč?
Dlouho jsem seděl a jen se díval na ten dopis. Byl už skoro rozmočený, když jsem ho odložil na stůl, vzal čistý list papíru a napsal Cameronovi odpověď.
Drahý Camerone,
ať už si má slova vysvětlujete, jak chcete, trvám na tom, co jsem Vám řekl, a pak i napsal.
Máte možnost mě kontaktovat, ale evidentně nechcete. Dal jste mi to najevo tím, že si mám přijít podepsat výpověď.
Pokud Vás má přítomnost natolik obtěžuje, pošlete mi výpověď po poslíčkovi. Jak jsem řekl, až na tuhle jedinou výjimku, kdy Vám tenhle dopis chci předat osobně, nebudu k Vám chodit, a dožadovat se Vás. Já Vás stále miluji, a stále chci být s Vámi, ať už jako přítel či zaměstnanec. Ale já se nevyhodil. To jste udělal Vy. A to je ten důvod, proč k Vám nechci chodit, a nechat se znovu a znovu odehnat od Vašich dveří. Nemám na to náturu, nejsem Hank, abych se vnucoval tam, kde mě nechtějí… Bolí mě to, trápí mě to, ale mám svoji hrdost.
Snažil jsem se, udělal jsem, co jsem mohl, ale taky mám své hranice, a hlavně tu hrdost, o které jsem psal. Teď to nechávám už jen na osudu a na Vás…
Rád bych napsal: Váš Arthur, ale nejsem si už jistý, jestli Váš stále ještě jsem.
S pozdravem Arthur
Dopis jsem vložil do obálky, nadepsal jsem Cameronovo jméno, a pak se oblékl. Strčil jsem ho do kapsy, a chtěl vyjít ven, když mi do cesty vstoupil Twist.
„Ne, Twiste. Nejdeme na návštěvu. Jen to doručím, a vrátím se. Ty hezky počkej tady, ano?“ pohladil jsem ho, kousek ho popostrčil, a pak vyšel ven.
Měl jsem jasný cíl.
Venku se už pomalu stmívalo, a já se šoural, jako bych šel na popravu. Stále jsem uvažoval nad tím, jestli je dobrý nápad tam jít osobně. Opravdu jsem neměl náturu se doprošovat tak, jak jsem to už viděl u Hanka. Ale…
Nebudu se vnucovat. Co jsem chtěl, má v dopise. Předám mu ho a odejdu.
A s těmi myšlenkami jsem pak najednou stál před jeho zadními dveřmi, zazvonil a čekal, až přijde dolů.
Jamile otevřel dveře, chtěl jsem pozdravit, něco říct, ale jen co jsem otevřel pusu, nahrnul se ve mně ten pocit, kdy bych se po prvním slově rozbrečel. Jen jsem natáhl ruku, předal mu dopis, a z posledních sil se otočil a spěchal pryč.
Nechtěl jsem, aby viděl, jak moc mě to sebralo. Nechtěl jsem, aby viděl ty slzy, které mi teď tekly po tváři…
Cameron
Nečekal jsem, že přijde.
Teď už jsem si opravdu myslel, že je to Hank, ale byl to Arthur.
Nechybělo moc a strhl bych ho do náruče, když jsem pohlédl do jeho očí, a viděl tam tu bolest, kterou jsem já způsobil.
Nikdy si to neodpustím.
Nikdy.
Nikdy na něj nezapomenu, ale… Mohl bych s ním vůbec zůstat?
Ano, byl jiný než všichni ostatní, ale po předchozích zkušenostech jsem tomu chtěl prostě předejít.
Dlouho jsem stál mezi dveřma, a když jsem zaslechl slabý Arthurův pláč, sevřelo se to ve mně, jako nikdy.
Vážně si to neodpustím.
Nakonec po chvíli, kdy už jsem Arthura neslyšel, jsem dveře zavřel a vešel do bytu. Akorát mi zapípal mobil, kde Hank psal, že se zdržel v práci a do půl hodiny bude u mě.
Najednou jsem měl chuť ho odmítnout. Napsat mu, že už ho nechci vidět, protože to byla jeho vina.
Ne… co si to nalhávám, byla to moje vina.
Povzdechl jsem si a otevřel dopis, který jsem přečetl asi desetkrát, a vybavoval si přitom krásné Arthurovy oči.
Proč to prostě nejde překousnout jako u ostatních?
Vzal jsem čistý papír a zadíval se na krabici s dortem, která pořád ležela na stole.
Arthure,
omlouvám se za všechny potíže. Chovám se jako hlupák, ale...
Prostě to vidím teď, jako nejlepší možné řešení. Je to… složitější a já… další ránu bych už nejspíš ve svých letech nezvládl. Proto se to raději snažím ukončit hned. Ale… máš pravdu. Máš svou hrdost, já tě vyhodil, máš právo mě nenávidět, a já ti to zazlívat nebudu.
Chtěl bych… rád bych ti ale pár věcí vysvětlil nebo zodpověděl tvé otázky, pokud budeš chtít. Ale ne teď.
Dej mi čas. Ta dovolená platí. A pokud si to během těch čtrnácti dní nerozmyslíš, pak přijď a řekni mi to znovu. Zopakuj mi svá slova, abych uvěřil, že to myslíš opravdu vážně.
Budu čekat.
Cameron
PS.: Ten dort jsem koupil pro tebe. Chtěl jsem ti udělat radost a zlepšit ti náladu. Omlouvám se, že jsem to naopak zkazil. Pokud ho nebudeš chtít, hoď ho do koše.
Lístek jsem hodil do obálky, popadl dort a za necelých pět minut ho pokládal na práh jeho bytu a několikrát zazvonil.
Když jsem slyšel kroky ke dveřím a Twista škrábat na dveře, zmizel jsem dřív, než Arthur otevřel.
Arthur
Nebyl jsem doma ani pět minut, a zazvonil zvonek. S nadějí, že by to přeci jen mohl být Cameron, jsem rychle doběhl ke dveřím a otevřel.
Byl to on…
Ale už není…
Seděl jsem v kuchyni u stolu a hleděl na ten dort. Dopis ležel přede mnou, a já už teď věděl, že určitě za ním přijdu. Dal mi novou naději a já ji rozhodně nezahodím.
Sice si připadám jak trapný puberťák, který se dožaduje lásky za každou cenu, ale on mi za to rozhodně stojí.
Ten večer jsem šel spát hodně pozdě. Dort nakonec skončil v lednici, protože teď, s tím, jak jsem měl stažený žaludek, jsem na něho neměl chuť. Nejspíš bych ho vyzvracel, jen co bych ho dojedl.
Ležel jsem v posteli, s Twistem po boku, hladil jeho kožíšek a jen zíral do stropu.
Nemohl jsem na něho přestat myslet.
Usnul jsem až skoro k ránu a byl jsem tak ze všeho unavený, že jsem se vzbudil až teprve před polednem.
Přesto, jakmile jsem se probudil, cítil jsem se pod psa. Moje první myšlenka patřila opět Cameronovi…
Ale ať už mě to trápilo, jak chtělo, byl jsem rozhodnutý se ho nevzdát.