Arthur
Snídaně proběhla celkem v tichosti, až jsem se divil.
Jako by najednou neměl Cameron náladu na nic. Ani na moje povídání. A tak jsem raději mlčel.
Když jsem dojedl, oblékl jsem si to svoje pyžamo, hodil na sebe plášť, a s ujištěním, že tady můžu na tu chvíli Twista nechat, ať ho netahám tam a zpátky, jsem nasedl do taxíku a vyrazil domů.
Tím, že jsem jel autem, měl jsem dost času. A když jsem viděl to, jak vypadá můj byt a vzpomněl si, jaké to je u Camerona, pustil jsem se do úklidu.
Nestihl jsem sice všechno, ale když jsem pak odcházel zpátky do jeho obchodu, vypadalo to v mém bytě podstatně lépe, než když jsem přišel.
Ke Cameronovi jsem přišel akorát na čas. Bylo právě půl desáté, když jsem si odemykal dveře a vcházel dovnitř.
Hned na mě padla nostalgie, i když jsem tu před dvěma hodinami ještě vlastně byl. Ale vzpomínka na to, co jsem tu za poslední den a noc prožil, ve mně stáhla všechny vnitřnosti do jednoho velkého uzlu, protože jsem netušil, jestli se to bude vůbec ještě někdy opakovat.
Strašně moc bych si to přál… Strašně moc…
Den potom uběhl celkem rychle. I přesto, že jsem měl být v osm v hospodě, zůstal jsem déle, abych pomohl s úklidem. Odcházel jsem od Camerona v sedm hodin a tentokrát nešel domů, ale rovnou do hospody. Twista jsem musel nechat v prostorné místnosti, která nám sloužila jako komora na různé věci a současně i převlékárna. Ujistil jsem hospodského, že je to jen pro tentokrát, jinak bych nestihl přijít včas. Nakonec to vzal, a já tak mohl začít pracovat.
Rád jsem pracoval s lidmi, a proto mi tahle práce i vyhovovala. Ale po těch dnech, které jsem strávil v obchodě s knihami, jsem zjistil, že tady v hospodě, už zřejmě dlouho nevydržím.
Stejně jako dny předtím, i teď tu přišel Francis. Hospodský se nechal slyšet, že tu prý byl i včera, ale jak zjistil, že nepřijdu, tak hned taky odešel.
A stejně i dneska jsem si pro jistotu vzal taxi, abych se Francisovi při odchodu vyhnul.
Stačilo mi, že jsem ho musel obsluhovat…
A moje výplata bude na houby, pokud co nejdříve neodletí. Takhle všechno vydám za drahé taxi…
Cameron
Páteční den proběhl stejně jako ten předchozí. Jako by se ve středu mezi námi nic nestalo. Arthur si držel odstup, aspoň mě to tak připadalo, a já se rozhodně vnucovat nechtěl.
Ale jednu výhodu to mělo.
Začal jsem pomalu ale jistě zase budovat pevnou hradbu a choval se jako pouhý zaměstnavatel. Teda s tím rozdílem, že jsem Arthurovi dovolil, aby s sebou ke mně bral Twista, udělal jsem mu snídani a v sobotu, když jsme uklízeli spolu další regály, zůstal i na oběd.
Ani jednou se ke mně však nepřiblížil a já se mu také vyhýbal.
O Hankovi jsem od onoho úterý už neslyšel a začínal jsem mít docela problém se zásobami.
Napadlo mě, že mu napíšu nebo zavolám, ale pořád mi zůstávala jakási hrdost.
Přesto jsem věděl, že to budu muset překousnout, pokud bych nechtěl cucat lidi, potažmo se jednou vrhnout na Arthura, jehož vůně mě čím dál víc lákala.
„Děkuji za pomoc. Zítra chodit nemusíš, ať tě zbytečně nesedřu, ty dva chybějící regály na úklid počkají. V pondělí přijď na desátou, nejspíš nebudu doma, tak normálně otevři krámek a večer zavři, pokud se nevrátím, než odejdeš. V úterý tě nejspíš budou čekat opravy, takže si rovnou vem z domu nějaké horší oblečení, kdyby náhodou,“ otočil jsem se na Arthura, když jsme uklidili všechny věci a spolu vyšli do bytu, aby si mohl pobrat Twista a zbytek oběda, co nedojedl a já mu ho zabalil.
Arthur
I další dny uběhly tak, jako předtím, než jsme se s Cameronem podruhé vyspali.
A docela mi to bylo líto. Ale nechtěl jsem se vnucovat, tak jsem přistoupil na jeho hru.
Ale když se blížil závěr týdne, měl jsem pocit, že je odtažitější, než byl předtím.
Možná zjistil, že se mnou to není ono? Možná znovu začal pomýšlet na to, že by to dal zase dohromady s Hankem, s kterým to bylo asi lepší?
Nevím, co za tím bylo, ale čím dál častěji jsem o tom přemýšlel. Měl jsem ho opravdu plnou hlavu.
Až tak, že jsem občas míval pocit, že je blízko, že mě i přes všechno sleduje. Ale kdykoliv jsem se rozhlédl, nebyl tu. Jen se mi něco zdálo…
Když však v sobotu řekl, že druhý den nemám chodit, a v pondělí bude celý obchod na mě, byl jsem úplně v háji. Mačkal jsem Twista i zbytek oběda v ruce, a přemýšlel, jestli mu říct, že ho miluji. Strašně moc jsem mu to chtěl říct. A každý den byl ten pocit silnější.
Nakonec jsem jen přikývl, a rozloučil se s tím, že se uvidíme v úterý.
A jak řekl, tak se i stalo. Když jsem v pondělí přišel do krámku, přivítal mě jenom Oliver.
S povzdechem, že neuvidím jeho páníčka, jsem vyšel nahoru do bytu, tam pustil Twista na zem, zkontroloval jim misku se žrádlem a záchodek, uvařil si kávu a pak jsem i s ní sešel dolů, abych mohl otevřít.
Asi po hodině koukání do prázdna, jsem si nakonec vytáhl jednu z knih, a začal jsem si aspoň číst.
Polední přestávku jsem úplně vynechal. Jen jsem na moment zavřel, abych si skočil pro malou svačinu, uvařil si druhé kafe, a s tím vším si zase sedl za pult.
Za celý den jsem knihu stihl přečíst. Obsloužil jsem asi patnáct zákazníků, vzal jednu opravu, vydal tři opravené zakázky. Ale jinak nic.
Bylo skoro k čtvrté, když znovu cinknul zvonek nade dveřmi, a já vyskočil na nohy s tím, že se Cameron vrací. Ale k mému zklamání, to byl zas jen zákazník.
Přesto jsem ho však bedlivě sledoval. Nevypadal, že by si chtěl něco koupit, protože chodil mezi regály a knih si všímal opravdu jen velmi málo. Jako by ho vůbec nezajímaly.
A když prošel celý obchod, zastavil se u pultu a zadíval se na mě ostrým pohledem.
„Hledáte něco konkrétního?“ postavil jsem se na nohy a také si ho pořádně prohlédl.
Byl přibližně ve středních letech. Vlasy černé, na spáncích prošedivělé, což mu i docela slušelo. Ale mátlo mě jeho oblečení, kterému vévodil dlouhý kožený kabát a klobouk, netypický pro tuhle krajinu.
Ten muž se po mých slovech opřel dlaněmi o pult, víc se naklonil a zřetelně jsem viděl, jak nosem natahuje vzduch, jako by si chtěl ke mně přivonět.
Přeběhl mi mráz po zádech a bezděčně jsem o krok ustoupil. Cítil jsem z něho něco špatného, ale nevěděl jsem konkrétně co.
„Kde je majitel obchodu?“
„Prosím?“ zprvu jsem nepochopil.
„Kde je Cameron Turner, majitel tohoto obchodu,“ zopakoval svoji otázku a mírně se zamračil.
„Není tady.“
„To jsem si všiml. Je nahoře?“ přestal se opírat, natočil se ke schodům do bytu, jako by tam chtěl jít, ale pak jen zvedl pohled ke stropu a zaposlouchal se.
„Není tady vůbec. A nevím, kde je. Neřekl mi to. Jen to, že mám teď obchod na starost, dokud se nevrátí.“
„A kdy se vrátí?“
„Netuším,“ pokrčil jsem rameny.
Schválně jsem mu to neřekl, protože jeho chování a to, jak se ptal na Camerona, se mi moc nelíbilo.
Ale možná jen zbytečně plaším.
„Pokud si přejete nějakou knihu, nebo nějakou opravit, pomůžu vám.“
„Ne,“ odmítl rázně, až jsem se přikrčil. „Je to osobní. Přijdu jindy. A prosím, neříkejte mu to. Má to být překvapení. Jo, můžete mi zjistit nějaké číslo na taxi?“
Přikývl jsem, a sehnul jsem se automaticky pod stůl, kde byl v polici telefonní seznam. Když jsem se však narovnal zpátky, místo za pultem bylo prázdné, jen zvoneček u hlavních dveří cinknul, když se zavíraly. Dokonce jsem ho neviděl ani venku, když jsem vyběhl za ním…
Bylo to zvláštní, a vážně jsem z toho měl divný pocit i později, kdy jsem sebral Twista, zamknul krámek a spěchal domů, abych se přichystal na večerní práci.
Cameron
V pondělí jsem se nakonec vrátil až kolem osmé večer.
Jako první mě zarazil podivný pach, povědomý, ale přesto tak slabý, že jsem to nakonec pustil z hlavy.
S potěšením jsem zjistil, že si Arthur uvařil alespoň kávu a udělal něco na svačinu.
I v obchodě si vedl docela dobře a já se znovu utvrdil v tom, že si tohle místo opravdu zaslouží.
Veškerá sranda mě ale přešla ve chvíli, kdy jsem otevřel svůj špajz a uvědomil si, že jsem na tom opravdu mizerně.
Od chvíle, kdy jsem potkal Arthura se spotřeba krve minimálně zdvojnásobila kvůli tomu, abych odolal nutkání se do něj zakousnout, takže zásoba, která mi obyčejně vyšla na měsíc i déle, teď byla během čtrnácti dní skoro pryč.
Nebylo zbytí. Popadl jsem mobil a napsal Hankovi krátkou zprávu, že bych potřeboval, aby se zastavil.
A protože jsem zase nechtěl, aby mi za pět minut zvonil na dveře, připsal jsem, že v pátek na večer, mezi sedmou a osmou ho budu čekat v krámku.
Nechtěl jsem, aby se Hank setkal s Arthurem, nechtěl jsem, aby ho Arthur vůbec viděl, proto jsem navrhl pozdější hodinu.
Ještě jsem nestačil mobil ani odložit a už mi přišla odpověď, že se nemůže dočkat a moc se těší.
Nejspíš to budu muset vyřešit jinak, protože takhle budu Hankovi jen nahrávat, a to já nechci.
Udělal jsem si rychlou večeři, vycucnul jeden pytlík, a pak se svalil do postele. Další den jsem vstal chvilku po svítání a rozhodl se udělat snídani, když se mi rozeřval mobil. Tentokrát jsem po něm hmátl, při myšlence, že by to mohl být Arthur, ale k mému překvapení to byl ředitel muzea.
O deset minut později jsem oblečený a vybavený brašnou sedal do auta a v rychlosti psal Arthurovi zprávu, že jsem musel nečekaně odjet do muzea a dneska je obchod zase na něm. A o opravy si nemusí dělat starosti, že je udělám přes noc, protože jsem zase netušil, kdy se vrátím.
Arthur
Když jsem se v úterý ráno chystal do práce, byl jsem natěšený, že konečně po dvou dnech uvidím Camerona. Ale mé natěšení trvalo jen do chvíle, než mi od něj přišla zpráva.
Zklamaně jsem vrazil mobil do kapsy, vzal Twista a vyrazil do obchodu.
Bylo to stejné, jako předchozí den.
Jedna přečtená kniha, pár zákazníků, pár objednávek. Nic víc. Nevadilo mi to. Mě jsem tuhle práci rád. Spíš mi vadilo to, že tu Cameron není, a vlastně ani nevím, proč do toho muzea jel na celý den.
I když… Nemusí se mi zpovídat. Je to jeho život a on je můj zaměstnavatel. Nic víc…
Nakonec, když jsem v pět hodin zavřel, strávil jsem ještě asi hodinu v dílně, a opravil pár knih, které tu nejdéle čekaly na opravu, abych mohl druhý den zavolat zákazníkům, že je už mají hotové.
Ale už nechám na Cameronovi, jestli jim je odveze, nebo si pro ně přijdou sami.
Když jsem odcházel, měl jsem zase ten zvláštní pocit. Prudce jsem se otočil a rozhlédl se kolem sebe.
Ale mohl jsem si oči vykoukat, nic podezřelého jsem neviděl.
A tak jsem v klidu došel domů, nachystal žrádlo pro Twista, převlékl se a spěchal do hospody.
I dnes tu přišel Francis.
„Ty nemáš nic jiného na práci, než tu jen vysedávat? Neměl bys odletět? Co tvoje práce ve Francii?“ zamračil jsem se na něho, když mě zastavil u svého stolu.
„Správně. Neměl bych odletět. Víš, zdědil jsem poměrně slušný majetek. Chci začít podnikat, takže mám teď dost času, než s tím začnu. Ale vrátím se zátky, až ty dáš výpověď a poletíš se mnou. Mám času dost, a peněz taky.“
Udiveně a celkem i naštvaně jsem se na něho zadíval. Nebyl jsem schopný mu na to hned něco říct. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou, a šel obsluhovat hosty.
A začínal jsem být z něho dost nervózní, což se projevilo i na mém ranním vstávání. I přesto, že jsem měl dneska konečně vidět Camerona, byl jsem nevrlý. Vědomí, že večer zas uvidím Francise, mi vzalo veškerou náladu, a já se pořádně nebavil ani s Twistem, natož s Cameronem.
Když jsem pak večer dorazil do hospody, už tam byl. Jako by přesně věděl, v kolik začínám, už na mě čekal.
„Už toho mám akorát tak dost!“ zavrčel jsem na něho, když jsem se zastavil u jeho stolu. „Vypadni odsud. Prostě s tebou neodletím, a hotovo!“
„Nemůžeš mě odsud vyhodit. Majiteli by se to určitě nelíbilo,“ usmál se Francis a pak s úsměvem kývnul i na hospodského. „Neměl bys mě pořád odmítat. Přijmi to. Přece nebudeš pořád utrácet za taxi, co?“
Tentokrát jsem se už neudržel a ta utěrka mu na ksichtě přistála.
Cameron
I přesto, že jsem si uvědomil, jak mi Arthur chybí, jakmile jsem přijel do muzea všechno šlo bokem.
„Pane Turnere! Omlouvám se, ale myslel jsem si, že to budete chtít vidět! Zavolali jsme i ostatním, ale Mary je mimo město, Larson je v nemocnici, a Bob s Davisem na dovolené. Nikdo jiný poblíž není. Vím, že máte svou práci, ale snad mi to prominete,“ rozeběhl se ke mně zbrunátnělý ředitel a otíral si kapesníčkem pot, který mu i v tom chladném a sychravém ránu na čele vyskočil.
„V pořádku. Přijal jsem nového pomocníka, je velmi šikovný, takže mu můžu nechat na starost chod celého krámku. Navíc… Víc, než dost mě vaše slova zaujala a nejspíš bych přijel, i kdybyste zavolal v noci.“
Bylo vidět, že ředitele má slova potěšila, a za chvilku už jsme vcházeli do speciální místnosti, kde ležela sbírka unikátních svitků, které se našly v uzamčené železné truhle, kdesi v Sakkáře a údajně měly pocházet z období první dynastie, kdy byl Egyptským faraonem Wadži.
Stáhl jsem si vlasy do drdolu, nasadil roušku a rukavice a opatrně vzal do ruky první svitek.
Byla to jemná práce, musel jsem si počínat opatrně a soustředit se. Naštěstí jsem s tímhle neměl problémy, a možná i proto jsem byl mezi archiváři tak ceněný a vyhledávaný.
Bohužel se celá práce protáhla zase až do večera a domů jsem přijel někdy kolem deváté. Tentokrát jsem si ani nerozbalil pytlík a po sprše ještě zkontrolovat zahrádku na balkoně i venku, trochu se provětral, a pak zapadl do postele.
Těšil jsem se na Arthura, protože to vypadalo, že další den konečně už strávím s ním, ale nadšení mě hned přešlo, sotva jsem ho uviděl.
Celý den jsem se mu proto raději vyhýbal a poslal ho do dílny, aby mě zbytečně nedráždil a nemusel s ním mluvit. Rozladilo mě to a ne málo, až jsem začínal mít pocit, že to předtím byl zase jen nějaký přešlap.
Prostě mu to stačilo, nebo zjistil, že jsem moc náročný a rozhodl se dát mi to najevo. Když večer odešel, bylo to snad poprvé, co jsem si oddechl a hned letěl vyžahnout tři pytlíky, abych se uklidnil.
Zůstal mi jeden a doufal jsem, že další den bude mít Arthur lepší náladu. Pokud ne, sbalím se a odjedu, protože jinak bych to nezvládl. O něco klidnější jsem přešel do ložnice a ze své sbírky vytáhl jednu knihu, aby přišel na jiné myšlenky.
Arthur
Ten chlap mi pije krev. A to doslova. Měl jsem pocit, že z těch nervů zkolabuji.
Snad poprvé jsem byl tak unavený, jako ještě nikdy v životě. A to jsem míval předtím daleko víc práce, než jsem nastoupil ke Cameronovi.
Celý ten večer v hospodě, byla jedna velká pohroma. A já už se těšil, až budu moct jet domů.
Nakonec se mi trochu zvedla nálada, když jsem si všiml, že Francis se o půl dvanácté zvedl a odešel. Jen na mě mávnul, výmluvně se na mě podíval, usmál se, a byl pryč.
Co to jako mělo být?
Ale dlouho jsem nad tím nedumal. Oddychl jsem si, že je pryč, a já pak už v klidu dosloužil směnu. I úklid mi šel o mnoho lépe.
Tentokrát jsem si ani nevolal taxi. Jen jsem se venku rozhlédl, jestli tu Francis někde není, ale když byl vzduch čistý, vyrazil jsem ke svému domu. Už jsem se i těšil na postel, jak jsem byl z toho všeho unavený.
Tři dny jsem neviděl Camerona, a když přišel, vyhýbali jsme se, jako bychom se nechtěli jeden od druhého nakazit kdo ví čím. Pak práce tady, k tomu ten divný chlap, a ještě ke všemu neodbytný Francis.
Jo, to jednoho opravdu pořádně utahá…
A tak jsem se šoural domů pomaleji než obvykle, jak mě už bolely i nohy.
Právě jsem docházel ke svému domu, vytahoval jsem klíče z kapsy, když se mi zazdálo, že mě někdo sleduje. Rozhlédl jsem se, ale ulice byla prázdná.
Jo, opravdu jsem utahaný.
Vrazil jsem klíče do zámku, odemkl si, a pak vyšel ty dvoje schody ke svému bytu. Ve své únavě mi ani nedošlo, že jsem neslyšel klapnutí vchodových dveří, když se za mnou zavíraly. Došlo mi to vzápětí, když jsem odemykal svůj byt, za mnou se mihl stín, a než jsem stihl cokoliv, někdo mě natlačil do bytu a zabouchnul za mnou dveře.
„Fran… Frnacisi!“ vykřikl jsem, když jsem vyrovnal balanc, ale to on už mě natlačil na stěnu a přitiskl se na mě.
„Artie,“ protáhl mé jméno do ztracena a zadíval se mi do očí. „Začínám ztrácet trpělivost. Sbalíš si, a pojedeš hned se mnou.“
Popadl mě za loket a táhl mě do bytu.
„Počkám si,“ smýkl se mnou, až jsem zakopnul o práh a hodil jsem držku přímo na tu moji malou sedačku.
Jo, mám tu opravdu málo místa.
„Tak se začni balit.“
„Nikam nepojedu! Už jsem ti to řekl jasně!“ zvedl jsem se, ale vzápětí jsem skončil v sedě, když ke mně Francis přiskočil a chytl mě pod krkem a zarazil do sedačky.
„Říkal jsem, že jsem si pro tebe přijel, a bez tebe neodletím! Rozuměl jsi?“
Slzy mi vstoupily do očí, když si začal vynucovat polibek, a jeho ruce hned vytahovaly moji košili z kalhot a dobývaly se pod ní.
„Jen si trochu užijeme, než pojedeme. Vím, že máš rád i tvrdší sex, takže ti to rozhodně vadit nebude,“ na moment se Francis oddálil, a potlačil mě na sedačku víc, až jsem dolehl.
Chtěl jsem se bránit, ale on byl vždycky silnější. A navíc jsem si dobře pamatoval, s jakými modřinami skončil náš rozchod. Tenkrát mi pomohli spolužáci, kteří bydleli ve vedlejším pokoji, ale teď… Teď jsem sám…
Vlastně… Cameron mi slíbil, že mi sním pomůže…
Volnou rukou jsem se dorval do kapsy, a nahmatal jsem hned první volbu. Vždycky se mi smáli, že mám předpotopní tlačítkový telefon. Ale mě na volání stačil. A teď… Teď jsem byl za to rád.
Jen jsem se však v duchu modlil, aby mi Cameron ten telefon v tuhle hodinu zvedl, když jsem byl k němu celý den tak nepříjemný.
„Co děláš?!“ sevřel mou ruku Francis a vyrval mi ji z kapsy i s mobilem. Vyškubnul mi ho, mrsknul s ním proti zdi. Chytil jsem hned jednu přes pusu, sevřel mi obě ruce k sobě, ale vzápětí se znovu vrhnul na mé oblečení…
„Tak, a teď jsem byl úplně v prdeli,“ pomyslel jsem si, když mi rozepnul kalhoty a začal je ze mě servávat dolů.
Cameron
Byl jsem asi v polovině knihy, když mě přepadl zvláštní pocit, že je něco špatně. Žaludek se mi stáhl a já se na moment nemohl nadechnout. Vyskočil jsem na nohy a v tu chvíli, jako na zavolanou mi zazvonil mobil. Ale než jsem k němu přiskočil, tak zvonění přestalo.
Arthur. A můj špatný pocit zesílil.
Okamžitě jsem zavolal zpátky, ale ozvala se mi jen hlasová schránka.
Tentokrát jsem na nic nečekal.
Nedal jsem si ani možnost si to v klidu promyslet.
Rychle jsem si natáhl kalhoty, a košili, kterou jsem ani nezapl, si oblékl až po cestě k Arthurovu domu.
A sotva jsem se přiblížil, ucítil jsem to.
Až jsem málem sletěl ze střechy, jak mě to vzalo.
Bolest a strach.
Toho jediného jsem měl teď plný nos a už na nic nečekal. Kliku z vchodových dveří jsem jednoduše vytrhl a stejně tak jsem rozrazil i dveře do Arthurova bytu.
Ležel nahý na gauči, ruce svázané, v puse roubík, mezi jeho nohama klečel nějaký kluk, a právě se snažil strčit svého ptáka do Arthurova zadku.
Mlel něco o tom, jak je jen jeho, jak musí jít s ním, že patří jen jemu, ale já to vnímal jen napůl.
V momentě jsem stál za tím smradem, sevřel mu jednou rukou zezadu krk, smýkl s ním dozadu a v druhé ruce pořádně zmáčkl toho jeho ptáčka, až vykřikl.
„Jestli nechceš, abych ti ho urval, tak ani necekneš,“ zavrčel jsem mu do ucha, podíval se na Arthura, a než se nadál, zmizel jsem i s tím smradem ven.
Doskočil jsem do parku, smýkl s ním do trávy, a pak se k němu sklonil. Nedělal jsem to často, ale teď jsem byl tak nasraný, že to nešlo zastavit. Chutnal přímo odporně, takže jsem ho po dvou locích zase pustil a otřásl se.
Myslím, že podle toho, jak čuměl, vůbec netušil, která bije a co se právě stalo.
Zvedl jsem ho na nohy a zadíval se mu do očí.
„Právě tě někdo přepadl a musíš okamžitě odletět domů. Hned! Arthur už tu pro tebe není. Odstěhoval se z toho města a tys na něho už zapomněl.“
Ovládat něčí mysl jsem taky nedělal rád. A hlavně, třeba na Arthura jsem věděl, že by to nefungovalo.
Jeho mysl je silná, ne, jak tady toho kusu masa, které mi spadlo s kvílením k nohám, když jsem ho pustil.
Nejpozději do svítání ho tu někdo najde. Nebylo mi ho vůbec líto.
Během pěti vteřin jsem byl zase u Arthura, oblékal mu svou košili, sevřel ho v náruči, zavolal na Twista, který mi vyskočil na rameno, a pak se s oběma rychle vydal ke mně domů. Ráno zavolám zámečníkovi, ale teď byl přednější Arthur.
Celou cestu jsem ho tiskl k sobě, říkal mu, že jsem u něj, že už je to dobré, že se o něj postarám, ale vůbec netuším, jestli mě vnímal.
Arthur
Vážně jsem brečel. Už zase, a znovu kvůli Francisovi.
Kdybych tak tušil, že tohle udělá, už dávno bych Camerona poprosil o pomoc. Ale stejně by s tím asi nic moc neudělal, a ještě by mohl mít problém.
A teď…
Teď už se ani bránit nemůžu. Nevím, co mi dal, ale ve chvíli, kdy se mi podařilo se vytrhnout, a skoro jsem Francise ze sebe shodil, dostal jsem takovou ránu, že jsem měl co dělat, abych neodpadl. A nedokázal jsem se už ani ubránit tomu, aby mi otevře pusu, narval do ní nějaký prášek a nalil mi vodu do krku. Musel jsem to spolknout, jinak bych se udusil. A během chvilky, jsem byl tak mimo, že si se mnou už mohl dělat co chtěl.
„Před odletem si hezky užijeme, sbalím ti věci a pak půjdeme,“ sklonil se nade mnou Francis hned potom, co mě svlékl, a i když jsem byl mimo, pro jistotu mi svázal ruce a zacpal pusu.
Jeho slova o tom, jak mě miluje, a jak budeme spolu šťastní, jsem už ani nemohl vyvrátit. Jen jsem mohl ležet, dívat se, co dělá, a… brečet.
Tak strašně moc jsem si přál být teď někde jinde, s někým jiným…
Opravdu jsem se Francise už na jistotu bál. Už jsem věděl, že to neskončí jen tak.
Zavřel jsem oči, když mi roztáhl nohy a klekl si mezi ně.
Byl jsem tak zoufalý, že jsem se na něho nemohl ani dívat, a jen si přál, aby to brzy skončilo.
Ale najednou se ozvala rána ode dveří a vzápětí tlak na mé tělo zmizel. Než jsem stihl otevřít oči a podívat se, co se stalo, zahlédl jsem už jen něčí záda.
A za dalších pět minut, kdy jsem si zoufal, že tady umřu, protože se o mě nikdo nezajímá a já se nemohl dostat z toho spoutání, se objevil Cameron.
Jak rád jsem ho viděl. Tak rád, že jsem se celý roztřásl ještě víc, a ještě víc jsem se rozbrečel.
Nebyl jsem schopný nic říct, ani když mi uvolnil ruce a pusu. Ani když mi oblékal svou košili a bral mě do náruče.
Jen z posledních sil jsem se k němu přitiskl, když se mnou vyšel ven ze dveří a ovanul mě čerstvý vzduch.
Nevím, jestli jsem omdlel, nebo prostě usnul, ale probral jsem se až ve chvíli, kdy to se mnou cuklo. Otevřel jsem oči…
Právě jsme stáli před zadním vchodem do Cameronova bytu.
„Děk… děkuji… strašně… jsem se bál… že… že nepřijdeš…“ rozvzlykal jsem se nanovo a přitiskl jsem se k němu, jako bych chtěl v jeho náruči, kde jsem se cítil bezpečně, zůstat už napořád.
Cameron
Vešel jsem zadním vchodem do domu a hned si to namířil do ložnice.
„Měl jsi mi říct, že s ním máš problémy,“ povzdechl jsem si tiše a posadil se s Arthurem na postel.
Chvilku jsem ho konejšil, líbnul ho na čelo nebo víčka a uvažoval, jestli se ten dnešní den nechoval tak špatně kvůli tomu klukovi a já mu jen křivdil.
Možná kdybych se ho zeptal…
„Dám ti něco proti bolesti, ošetřím tě, a pak si lehneš, ano? Twista jsem vzal s námi, ráno ti skočím pro nějaké věci a vyřídím opravu dveří. Musel jsem vyrazit zámek.“
Sice jsem netušil, jestli mi rozuměl, ale opatrně jsem z něj sundal košili, přenesl do koupelny, napustil vanu plnou horké vody a než jsem ho stačil pořádně umýt, a pak ošetřit, usnul mi v náruči.
Opatrně jsem ho přenesl zase do ložnice, zabalil do peřiny a zaběhl vytáhnout z mrazáku vývar, který jsem tam dal ze dne, kdy byl Arthur opilý.
Do rána rozmrzne, a když ho ohřeju, bude jako čerstvý.
Hned na to jsem se vrátil zpátky a tentokrát bez nějakého přemýšlení si přilehl k Arthurovi a přitáhl si ho do náruče.
Celou noc jsem nezamhouřil oka, hlídal jeho spánek, konejšil ho, a až teprve nad ránem, kdy se konečně uvolnil a začal pravidelně oddechovat, jsem opatrně vstal, abych zaskočil do domu pro jeho věci a zařídil opravu dveří.
Arthur
Všechno, co se dělo potom, bylo, jako bych prožíval nějaký sen, který probíhá nezávisle na mě.
Vnímal jsem to, jak mě konejšil. Jak mě svlékl a odnesl do vany, aby mě umyl.
Ale byl jsem z toho všeho tak unavený, a zřejmě působilo i to, co mi Francis nacpal, že jsem v té horké vodě a v Cameronově náruči usnul.
Kdyby tam se mnou nebyl, nejspíš bych se utopil.
Probral jsem se asi ještě dvakrát, když mě pronásledoval Francis i ve snu. Ale pokaždé jsem se ke Cameronovi víc přitiskl, a za chvíli znovu usnul.
Možná až někdy k ránu jsem mohl usnout tak tvrdě a beze snů, že jsem ani nepostřehl, kdy Cameron odešel.
Byl jsem vyděšený, když jsem se probral v posteli a byl jsem sám, protože jsem to měl v hlavě dost z té noci zmatené. Nechápal jsem v první moment, kde jsem, a jak jsem se tu dostal.
Vzpomínky na Francise se mi míchaly s jinými obrázky, a já se z toho nemohl stále vzpamatovat.
Až teprve, když vedle mě něco mňouklo, a otřelo se mi o ruku, nejprve jsem se lekl, ale vzápětí mi došlo, že jsem u Camerona v posteli, a vedle mě leží Oliver a Twist.
Dolehl jsem zpátky na záda, zhluboka se nadechl a vydechl, a překryl si oči paží.
Už jsem nebrečel. A ani jsem nechtěl. Bylo to pryč, a já doufal, že na dobro.
Jen nevím, co se s Francisem stalo, ale kupodivu mě to ani trochu netrápilo. Jen jsem doufal, že už z mého života nadobro zmizel. A pokud se znovu objeví, dám mu jasnou výhružku, že ho obviním z napadení, pokusu o znásilnění a ze stalkingu. A i kdyby mu ty první dvě věci nedokázali, tak tu poslední rozhodně. Zvlášť, když stále vysedával v hospodě.
Teprve po nějaké chvíli jsem se posadil, rozhlédl se kolem a zapřemýšlel, kde je Cameron.
Budík ukazoval osmou ranní, a pochyboval jsem, že už otevřel obchod, a navíc bylo všude ticho.
Opatrně jsem vstal, protože se mi stále trochu točila hlava, a zamířil jsem do koupelny. Chtěl jsem se jen vyčurat, ale když jsem cestou zpátky pak prošel kolem zrcadla, zastavil jsem se a s hrůzou se na sebe podíval.
Ten monokl pod okem, škrábanec na tváři, odřený krk, rozhodně nešly přehlédnout. A nejspíš to jen tak něčím nezamaskuji.
Znovu se mi roztřásly ruce, když jsem uviděl i odřené zápěstí, a spustily se mi slzy z očí.
Co se to s Francisem, proboha, stalo?
Šel jsem do dřepu, opřel si hlavu o kolena a objal je.
Nechtěl jsem brečet, ale šlo to prostě samo.
Až teprve, když jsem zaslechl bouchnutí dveří a kroky na schodech, rychle jsem se zvedl, paží si otřel oči a pustil vodu v umyvadle, abych se opláchl.
„Jsem tady,“ zahuhlal jsem do tekoucí vody, a snažil se vodou smazat stopy po pláči.
Cameron
Ve chvíli, kdy jsem uslyšel vodu a potlačované vzlyky, vynadal jsem si do idiotů. A tak, než Arthur vůbec dořekl poslední slovo, byl jsem u něj a pevně ho objal.
„Klidně plakej, pokud ti to pomůže. Za své slzy se stydět nemusíš. Omlouvám se, že jsem se včera choval tak zle. Kdybych… kdybych se víc zajímal, mohl jsem tomu zabránit. Ale už je to pryč. Ten kluk dneska ráno ze zdravotních důvodů odletěl pryč, a můžeš mi věřit, když ti řeknu, že už se nikdy nevrátí. Dost jasně jsem mu to vysvětlil. Jestli chceš, zajdeme na policii, ale nemyslím si, že by to k něčemu bylo. Každopádně, bylo by možná lepší, kdybys pár dnů zůstal u mě. Přinesl jsem ti nějaké věci na převlečení, tak snad jsem vybral dobře. Mobil je bohužel zničený, ale klidně ti dám svůj náhradní, který nepoužívám. A… promiň, asi moc mluvím, ale… opravdu jsem měl o tebe starost,“ mírně jsem od sebe Arthura odtáhl, pohladil ho po tváři a prsty jemně přejel po modřině a škrábanci, jako bych je chtěl vymazat.
Pak jsem ho na chvilku pustil, ale jen, abych hrábl do lékárny nad umyvadlem, která byla plná jen díky Hankovi, a znovu, aspoň jednou rukou, Arthura objal.
„Pomůže to. Nebude to tolik bolet a urychlí to hojení,“ pousmál jsem se a začal na postižené místa opatrně nanášet mast.
Arthur
Nestačil jsem se ani pořádně opláchnout, když jsem se ocitl v Cameronově náruči.
Styděl jsem se před ním brečet. V noci jsem to nedokázal ovlivnit, ale teď už jsem byl víc při smyslech, a dělalo mi to problém.
Když mi ošetřil tvář, a začal mi mazat zápěstí, svěsil jsem hlavu a jen se díval na jeho a mé ruce.
„Chtěl… chtěl mě odvézt. Říkal, že má času dost. Že si počká, až si to rozmyslím. Každý den se motal kolem mě. Ale pořád jsem si myslel, že to bude v pohodě, a odjede. Ale včera… Včera jsem se na něho už naštval. Rozčílil jsem se na něho, protože… byl jsem z něho už unavený a on… byl neodbytný. Nechápal, že ho nechci…“
Na mé i Cameronovy ruce znovu začaly dopadat slzy.
Prostě tekly samy, aniž bych to dokázal ovlivnit.
„Já… neřekl jsem vám to, nechtěl jsem vás s tím obtěžovat. Sám jste měl starostí víc než dost. Opravdu moc děkuji za pomoc. A… omlouvám se,“ dopověděl jsem tiše.
Vymanil jsem se z jeho držení, otřel si slzy, a pak Camerona objal.
„Jen na chvilku… Budu v pohodě… Jen mě to překvapilo a nevěděl jsem, co mám dělat,“ opřel jsem si čelo o jeho rameno.
Chvíli jsem tak u Camerona stál, tiskl jsem se na něho, a uklidňoval se jeho přítomností. Jeho teplem a vůní.
Opravdu jsem se u něj cítil bezpečně, a dokonce jsem mu i věřil to, co říkal o Francisově odjezdu.
Nebudu pátrat po tom, co se s ním stalo. Pro mne je důležité, že už od něho budu mít pokoj.
„Můžu poprosit o kávu? A možná malou snídani? Ale opravdu malou, mám pořád stažený žaludek, ale něco bych snědl,“ konečně jsem Camerona po chvíli pustil a malinko poodstoupil.
„Jen nevím, jestli je vhodně jít takhle dneska do krámku mezi zákazníky,“ pootočil jsem hlavu k zrcadlu a ukázal na svůj odraz prstem.
Cameron
Nechal jsem Arthura, ať se ke mně tiskne. Sám jsem ho hladil po zádech a uklidňoval ho, nebo se o to aspoň snažil.
„Nachystal jsem vývar, jen ho ohřeju. Zatím se oblékni a přijď do kuchyně, ano?“ pohladil jsem ho po vlasech, a pak pustil, abychom se hnuli z místa.
Sice bych ho vydržel držet věčnost, ale to by Arthur asi nezvládl.
Když přišel na snídani, akorát jsem nalil kafe do hrnku a do misky polévku.
Dal jsem nažrat i klukům, kteří dneska byli obzvlášť hodní a nehnuli se od Arthura, jako by věděli, že potřebuje pomoct.
„Víš, že si první, od koho se Oliver nechá pohladit a za kým dobrovolně přijde?“ usmál jsem se, když se ta chlupatá koule rozhodla, že si na Arthurovi ustele, a ještě si s sebou vzala Twista.
Uklidil jsem nádobí a odběhl se do ložnice převléknout.
„O obchod si starost dělat nemusíš. Dneska si vem volno, nebo můžeš opravovat knihy, pokud budeš chtít. Já dneska nikam nepojedu, zůstanu doma, akorát zítra ráno už budu muset rozvézt knihy, takže tě tu chvilku nechám samotného. A podle toho, jak se budeš cítit, buď otevřeme nebo ne. Hlavní je, aby ses cítil dobře.“
Přesně v deset jsem otevíral krámek, Arthur šel později opravit pár knih, a pak uvařit, když jsem mu řekl, co a jak, a až do večera byl klid a vypadalo to, že i Arthurovi už je o něco lépe.
Když jsme zavřeli, pomohl mi nanosit ještě knihy do auta, zalili jsme spolu zahrádku a posbírali zralé ovoce a zeleninu, a bylo osm večer, když jsme zasedali ke stolu.
Arthur
Polévka, co mi Cameron dal, mi udělala dobře na žaludek. A když jsem potom vypil kávu, tak to teplo, které se mi po jídle a po kávě rozlilo tělem, jen umocnilo únavu, které jsem se bránil.
Ač jsem nechtěl, začaly se mi zavírat zase oči, tak jsem si šel lehnout. A usnul jsem.
Když jsem se probral, bylo nahoře ticho, a Oliver s Twistem zase leželi i mně.
Poprvé za poslední dva dny jsem se usmál. Pohladil jsem je, a když jsem vstal, oni taky seskočili z postele a šli se do kuchyně nažrat.
Byl jsem překvapený, když Cameron říkal, že jsem první, na koho takhle Oliver reaguje. Ale je fakt, že já mám zvířata rád, tak možná proto? Už jen to, jak si mě Twist našel, a zůstal se mnou…
Později, když jsem se dal trochu do pořádku, jsem šel aspoň do dílny, chvíli, než přišli zákazníci, jsem postával i v obchodě a prohlížel knihy, jestli nebude chtít některá opravit.
Odvážně jsem se potom později pustil i do vaření oběda.
Nebylo to nic moc, ale Cameron tvrdil, že se mi to povedlo. Podle mě jen nechtěl, abych se cítil špatně, zvlášť dneska. Ale přesto jsem se pousmál a mírně se začervenal, když oběd pochválil.
A než jsem se nadál, odpoledne také rychle uteklo a byl večer. Venku na zahradě bylo fajn. Byla to příjemná změna být takhle večer venku a dělat i jinou věc společně s Cameronem. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem měl být v hospodě.
Naštěstí mi Cameron půjčil svůj starý telefon, a jakmile jsem osaměl aspoň na chvíli, když šel kontrolovat, zda je všechno dole pozamykané, rychle jsem vytočil číslo do hospody.
Nejdříve jsem si vyslechl kázání, že jsem měl být už v práci, ale když jsem zhruba vysvětlil, proč jsem nepřišel, hospodský zněl hned zděšeně a ptal se, jestli jsem v pořádku. Tu část o znásilnění jsem vynechal, tak jsem mu jen řekl, že jsem celkem dobitý, a nejen že bych nebyl k ničemu, ale asi bych vyplašil i hosty, až by mě viděli.
Nakonec jsme se domluvili, že si můžu vzít pár dní volno, a on to zatím nějak zvládne.
Když se Cameron vrátil nahoru, už jsem byl v kuchyni a přemýšlel, co bych mohl nachystat na večeři a zvládl to sám, abych tu nebyl jen tak pro nic za nic. Nakonec tu večeři ale udělal on, protože to bylo rychlejší.
Po večerní koupeli, kterou jsem absolvoval za jeho přísného dohledu, jsme se uložili do postele. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul, sotva jsem se dotkl polštáře.
Ráno se mi ani nechtělo vstávat. A tak, když Cameron vstal a začal se oblékat, jen jsem se převrátil na druhý bok, a zase jsem vzápětí usnul. Nejspíš jsem to potřeboval. Pořádný vydatný spánek…