Arthur
„Promiňte, nevšiml jsem si, že za nimi někdo stojí,“ ozval se muž, který hned na to, co otevřel a já ustoupil, vešel dovnitř.
Dobře jsem si ho prohlédl, a hned jsem si vzpomněl, proč mi připadá tak povědomý.
Byl to Cameronův bývalý přítel.
Ustoupil, abych mohl vyjít ven. Ale já se na něho otočil s otázkou, jestli si něco přeje.
Udiveně na mě hleděl. Zřejmě si myslel, že si z něho dělám srandu, nebo co, podle jeho výrazu.
„Po vás nechci nic. Klidně můžete odejít. Já chci mluvit s majitelem obchodu, a to vy evidentně nejste,“ ukázal mi rukou k otevřeným dveřím.
„Ne, máte pravdu. Nejsem majitel obchodu, ale on tu teď není a já tu pracuji. Takže, pokud potřebujete něco s knihami, klidně se na mě obraťte.“
Zavřel jsem dveře, aby dovnitř nepršelo, protože venku začalo poprchávat. Přešel jsem k pultu a usadil se za ním. Bedlivě jsem ho pozoroval. Nespustil jsem z něho oči.
Na moment zaváhal, ale pak vykročil směrem ke mně. Zastavil se u pultu, dobře si mě prohlédl, pak pult obešel a zamířil ke schodům, které vedly do Cameronova bytu.
„Potřebuji s ním mluvit. Počkám na něho nahoře.“
„Nikam!“ vyhrkl jsem.
Vyletěl jsem z poza pultu, postavil se před schody a rozpažil ruce.
„Pokud chcete něco koupit nebo opravit, všechno vyřídíme tady dole. Pokud chcete mluvit s Cameronem, počkejte na něho venku, nebo tady v obchodě. Nahoru vás nepustím. Je to jeho soukromý byt, a pokud tady není a nedovolí to, nikdo tam nevkročí.“
„S Cameronem?“ povytáhl obočí a mírně naklonil hlavu. „Od kdy říkáte svému zaměstnavateli jménem?“
Tak tohle bylo divný. Divnější než Cameron ráno.
V první moment jsem se zasekl, ale vzápětí jsem pohotově odpověděl.
„Od chvíle, co si nemůžu vzpomenout na jeho příjmení,“ odsekl jsem.
„Nemůžete si vzpomenout na příjmení vašeho zaměstnavatele? Hm… Není vám to hloupé? Každopádně počkám nahoře,“ znovu udělal krok ke mně.
„Řekl jsem, že ne!“ také jsem vykročil. „Počkejte si na něho dole. A nenuťte mě, abych se s vámi pral. Nebo zavolal policii, že chcete narušit něčí soukromí. A nemyslete si, prát se umím…“
Cameronův bývalý přítel nejspíš zjistil, že bych opravdu mohl být hodně velká komplikace, tak raději ustoupil.
„Dobře, počkám na něho v autě, ale věřte tomu, že vašemu zaměstnavateli řeknu, jak nepříjemný jste ke mně byl,“ řekl o něco tišeji, a pak rázným krokem vyšel z obchodu ven.
Jen co vyšel, zamknul jsem, a vyběhl jsem nahoru do Cameronova bytu, abych si vzal něco k snědku, protože jsem měl už hlad. Nechtěl jsem mu tam krámovat, tak jsem si vzal jen suchou bagetu, nechal mu na stole drobné, a hned zase seběhl dolů. Odemkl jsem a chtěl si jít sednout za pult, když se otevřely dveře a znovu dovnitř vpadl ten jeho bývalý přítel.
„Co jste dělal nahoře v jeho bytě?!“ vyjel na mě, jen co vstoupil. „Když tam můžete vy, půjdu tam i já a tam na něho počkám!“
„Nepustím vás nahoru. Neznám vás a nevím, jestli vás Cameron zná natolik dobře, aby vás vzal do svého bytu. A nechci kvůli vám přijít o práci,“ zastoupil jsem mu cestu a zvedl výhružně ruku s bagetou.
Ještě chvíli se se mnou dohadoval, ale já jsem neustoupil. A když se přiblížil jeden ze zákazníků, kterého jsem tu už párkrát při svém nákupu potkal, konečně se uklidnil, výhružně se na mě podíval, ale pak se stáhl.
Po celou dobu, co on seděl v autě, nebo přecházel po venku, jsem sledoval hodiny. Čas ubíhal strašně pomalu, a já byl nervózní čím dál víc… Tak strašně moc jsem chtěl, aby se už Cameron vrátil. A když konečně vešel do dveří, úplně jsem nadskočil.
„Venku, venku čeká váš přítel!“ vyhrkl jsem, jen co jsem se z toho leknutí konečně nadechl.
Cameron
Říkal jsem si, že to auto na druhé straně silnice, i ten pach je mi povědomý. Jenže v první chvíli mi to vůbec nedošlo.
Arthur vypadal trochu vyděšeně, ale jeho slova mě zase vrátila do špatné nálady. Na Hanka jsem opravdu neměl náladu.
Jenže než jsem mohl něco říct, Hank se o slovo přihlásil sám.
„Came!“ ozval se mi za zády, a když jsem se otočil, už jsem ho měl pověšeného na sobě a jeho jazyk až v krku.
„Strašně moc se mi stýskalo, Came. Víš… uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu,“ dýchal mi do rtů a jeho ruce se rozeběhly po mém těle, když mě začal svlékat. „Miluju tě. Vlastně jsem tě ani milovat nepřestal. Udělal jsem prostě chybu a chci ji napravit. Udělám všechno, co budeš chtít.“
Byl jsem tak v šoku, že jsem stál jen jako solný sloup, nechal se obírat a vůbec nereagoval.
„Vím, že jsi dlouho nikoho neměl. Vím, co ti chybí. Klidně mi můžeš udělat i tamto, určitě to chceš.
Stejně máš už zavřeno, tak toho drzého kluka můžeš poslat domů. Já se o tebe postarám a-“
Tentokrát jsem ho už nenechal domluvit. Když zmínil drzého kluka, konečně jsem se vzpamatoval, odtrhl Hanka od mých rtů i zbytku těla, a o krok ustoupil.
„Dost!“ zařval jsem, když se zase chtěl přiblížit. „Nechovej se jako zastydlá puberťačka! Uvědom si, kolik je ti let!“
Naštěstí si Hank něco, kromě sexu, z našeho vztahu zapamatoval, protože konečně ustoupil a zatvářil se trochu vyděšeně.
„Came já-“
„Hanku! Už jsem ti to řekl jasně. Náš vztah skončil tvým jasným rozhodnutím. Tvým! Ne mým! Tys to tak chtěl. Nečekej, že když se po deseti letech vrátíš, potom, co tě tvůj muž odkopl, že tě vezmu zpátky, pokud změníš svůj názor! Takhle to nefunguje! Ne u mě!“
Chvilku jsem se na něj zamračeně díval, než jsem se trochu uvolnil a povzdechl si.
„Tímhle postojem to jen zhoršuješ,“ řekl jsem už o něco klidněji. „Odejdi, Hanku. Raději běž.“
„Půjdu, ale zase se vrátím. Vrátím se, abys pochopil, že to myslím dobře. Kromě toho ne já, ale tys rozhodl za nás za oba. Co je na tom špatného chtít zůstat na věčnost s tím koho miluju? Ale jsem ochoten na tvoji podmínku přistoupit. Pořád lepší aspoň to, než tě nemít vůbec. Ale o tom si ještě promluvíme. Jo a měl bys vyhodit toho tvého nového pomocníka,“ odfrkl si a zadíval se na Arthura, když zase našel svou sebejistotu. „Je to drzý spratek a vůbec mě nechtěl pustit nahoru. Mě! Který tu s tebou tři roky žil!“
„Trochu úcty, sakra!“ bouchl jsem pěstí do stolu a moje naštvanost se vrátila. „Ten drzý kluk má jméno, a je to nejlepší, co mě za poslední dobu mohlo potkat!“
Tak nevím, kdo z nás byl z mého prohlášení překvapenější, jestli já nebo Hank.
Každopádně to mělo účinek, protože se urazil a než jsem se stačil nadechnout, otočil se na patě a práskl za sebou dveřma.
A v ten moment to na mě padlo. Svěsil jsem ramena a prsty si promnul kořen nosu. Najednou… jsem se cítil strašně unavený.
„Omlouvám se,“ zachraptěl jsem. „Omlouvám se za to, žes toho musel být svědkem, že jsem se choval tak divně, že… to je jedno…“
Zavrtěl jsem hlavou a sebral sako i klobouk, které ze mě stačil Hank strhnout.
„Asi bys měl jít domů, Arthure. Nejspíš… nejspíš to možná byla chyba. Nejsem ten, za koho mě máš a nikdy jím nebudu. Jsi chytrý a krásný kluk, a já… nikdy ti nedám to, co bys chtěl a co si zasloužíš. Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Zítra zůstaň doma, nechám zavřeno, a pak… uvidím.“
Znovu jsem si povzdechl, a pak se začal šourat ke schodům do bytu.
Arthur
Jediné, co jsem mohl, bylo dívat se a mlčet. Nebo se snažit nedívat a tvářit se, že tu nejsem.
Ale to druhé bylo hodně těžké, tak jsem to po chvilce vzdal.
Bylo mi z toho tak všelijak. Ani ne snad proto, že to byl jeho bývalý přítel, ale spíš proto, že si na Camerona evidentně dělal nárok.
V první chvíli mi to připomnělo Francise, a stáhl se mi žaludek tak moc, že mi z toho bylo až špatně.
A ještě ke všemu… To, co všechno ten Hank říkal.
Byl jsem z toho zmatený, chápal jsem z toho všeho jedné. A to, že Hank něco chtěl, Cameron mu to odmítl dát, Hank se naštval a ukončil jejich vztah.
Když Cameron zařval, úplně jsem nadskočil, a na schodech se objevil Oliver v závěsu za ním Twist.
Oliver se celý naježil a zaprskal. Hodil po mně pohled, kterým říkal, že s tím mám něco udělat.
Ale co já zmůžu? Nic. Tohle si musí vyřešit mezi sebou sami.
Když práskly dveře za naštvaným Hankem, znovu jsem sebou škubnul.
A když pak řekl Cameron, že mám jít a zítra nechodit, byl jsem ztuhlý jak kus ledu.
Strašně moc jsem chtěl jít za ním a obejmout ho. Ale copak jsem mohl po tom, co udělal Hank? Nevypadalo by to stejně uboze?
Nenaštval bych ho tím ještě víc?
Na moment jsem stiskl rty, pak se uvolnil, zhluboka nadechl a konečně se pohnul.
Popošel jsem ke schodům, kdy Cameron už byl někde uprostřed nich.
„Prodal jsem pět knih, objednal jsem tři, které jsme neměli a zákaznice je chtěla. Přijal jsem dvě opravy, a ty co jsem opravoval včera si pán už odnesl. Kasa je spočítaná, ale můžete si to znovu přepočítat. Zítra teda zůstanu doma, ale ve čtvrtek určitě přijdu. A pokud byste si chtěl popovídat, nebo jen tak posedět, zavolejte, nebo přijďte. Už stejně víte, kde bydlím. Twiste, jdeme domů,“ přešel jsem ke dveřím, otevřel je a čekal, až se Twist s Oliverovým svolením uráčí sejít dolů, abychom mohli jít domů.
Dneska jsem odcházel o hodně dříve než včera, tak jsme se mohli v klidu projít, a na brigádu to v pohodě stíhám.
A procházku opravdu potřebuji. Nevím, co měly Cameronova slova znamenat, že není ten, co si myslím, nebo jak to bylo. Ale vím jistě, že mi z toho najednou bylo smutno.
Jako by mě odmítl, stejně jako Hanka.
A i když jsem věděl, že se nevzdám, zvlášť potom, co řekl, že jsem to nejlepší za poslední dobu, přesto ten momentální smutek z těch jeho posledních slov tu byl.
Cameron
Někde hluboko uvnitř, někde tam jsem si přál, aby Arthur zůstal.
Aby řekl, že nikam nemusí, objal mě a prostě jen tak zůstal.
Nestalo se.
A ta moje špetka naděje, nebo spíš to malinkaté přání uvnitř mě, které si možná přálo, aby z té naší postelové noci bylo možná trošičku víc, umřelo.
Arthur měl prostě jiné záliby.
Možná si chtěl jen vyzkoušet něco nového, i když tehdy v noci říkal něco jiného, možná si mě jen s někým spletl, možná se chtěl z něčeho dostat, nevím…
Každopádně, já na tu společnou noc asi jen tak nezapomenu.
Slíbil, že ve čtvrtek přijde, a pokud budu chtít mám mu zavolat. Jo, to je sice krásné, ale co bych mu asi řekl? Jak by to asi vypadalo?
Svezl jsem se do křesla v ložnici a Oliver si hned vyskočil na mě. Prskl na mě a podíval se, jako bych za to všechno mohl já.
„Co sem asi tak měl dělat?!“
Oliver znovu zaprskal, seskočil ze mě, a pak uraženě odešel.
Bezva.
Nakonec jsem vstal i já, sundal ze sebe hadry, odnesl je rovnou do pračky, protože jsem věděl, že v nejbližší době už tenhle oblek znovu neobleču a odešel do sprchy. Stáhl jsem si vlasy, abych si je nenamočil, a než jsem si uvědomil, co dělám, v ruce jsem svíral penis a s Arthurovým jménem na rtech jsem za chvilku špinil kachličky před sebou.
Jo, propadl jsem mu. O tom žádná. Byla v tom touha, vášeň, chtíč, možná i něco víc, chtěl jsem být jeho přítel, chtěl jsem se z něj napít, chtěl jsem…
Poslední myšlenka mě donutila zavrčet, a ani jsem skoro nestačil vypnout sprchu, jak rychle jsem vyletěl a zamířil si to do spíže.
Vypil jsem rovnou dva pytlíky, než jsem se aspoň trochu uklidnil, i když jsem věděl, že po té lákavé vůni, která mě tak dráždila, je tohle jen slabá náhražka. Navíc, s takovou mi brzo dojdou zásoby a jít za Hankem teď bylo nemyslitelné.
Na večeři jsem tentokrát ani neměl chuť. Jen jsem na sebe hodil spodky, vytáhl spisy Van Helsinga a sedl si za stůl, abych se aspoň nějak zabavil.
Když jsem se však přistihl, že jednu stránku čtu asi potřetí a rozhodně to nebylo tím, že byla psaná latinou, popadl jsem mobil, aniž bych nad tím víc přemýšlel a vytočil číslo na Arthura.
Bylo něco málo po desáté, takže pokud není s někým venku, bude se asi chystat do postele.
Jenže…
Po hlášce 'volaný účastník hovor nepřijímá, zkuste to, prosím, později', mě přešla chuť na všechno.
Zvláště, když jsem to pak zkusil ještě dvakrát v půl jedenácté a v jedenáct.
No, Camerone, tady máš jasnou odpověď.
Jen jsem doufal, že je Arthur aspoň šťastný…
Arthur
Cesta domů mi tentokráte trvala skoro hodinu. Měl jsem plnou hlavu Camerona a toho, co se v krámku stalo. Dokonce jsem si na chvíli sedl v parku na lavičku, myslel na něho víc než při chůzi, a nepřítomně pozoroval Twista, jak si hraje s jetelem, občas zkouší ulovit muchu, ale pak se zase vrátí ke mně a s jemným mňouknutím mě pobízí, abychom už šli.
Jo, tohle kotě je lepší než pes. Ani vodítko mu nemusím kupovat.
Usmál jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem aspoň na chvilku přestal myslet na Camerona.
Vzal jsem Twista do náruče, a pak už jsem spěchal domů, abych se připravil do práce a nepřišel pozdě.
Doma jsem se však o něco zdržel, aniž bych to plánoval. Nějak jsem zapomněl na čas, když jsem si prohlížel jednu z knih. A tak, když zapípala sedmá hodina, vyletěl jsem tak rychle, že jsem se zase málem přerazil, tentokrát o své vlastní nohy.
Popadl jsem poslední bagetu a s ní v puse jsem spěchal do práce.
Jo, s takovou rozhodně nebudu mít náběh na tloustnutí. Ten neustálý spěch někam mi to ani nedovolí.
Když jsem došel do práce, měl jsem ještě asi deset minut předstih. Ale tentokrát jsem začal pracovat hned, protože jsem zase začal myslet na Camerona. A takhle mě aspoň zaměstnali hosté.
A jeden obzvlášť.
A tentokrát jsem se už nemohl vyhnout tomu, že ho nebudu obsluhovat. Brigádnice tu dneska nebyla, tak to bylo jen na mě.
„Francisi, řekl jsem ti, že mi máš dát pokoj,“ zamračil jsem se, když se mě asi po sté zeptal, jestli s ním odletím a po dvacáté, jestli s ním zůstanu přes noc.
Jeho občasné doteky byly sice fajn, ale ne, když jsem mu dal jasně najevo, jak to mezi námi je.
„Vždycky myslíš jen na sebe. Raději se seber a leť domů.“
Jen zavrtěl hlavou, že to v žádném případě, protože si přijel pro mě, a beze mne prostě neodletí.
Povzdechl jsem si, ale pak už se mu až do zavíračky snažil vyhýbat. A stejně jako včera, i dneska jsem si vzal taxi…
Když jsem došel domů, hned jsem se osprchoval, dal vyprat věci, i přesto, že byla pozdní hodina. Uvařil jsem si čaj, a znaveně s ním pak dosedl na sedačku v obýváku.
A první, čeho jsem si všiml, byl blikající mobil.
Hned jsem po něm hrábnul, a málem se mi zastavilo srdce, když jsem si všiml třech zmeškaných volání od Camerona.
„Já idiot!“ zařval jsem, a hned vytáčel na něho číslo.
Jen jsem doufal, že mi to zvedne, abych se mu mohl omluvit, a že je hlavně v pořádku.
Cameron
Nakonec jsem uklidil celý dům, dokonce si vyčistil i zahrádku a přesadil rajčata na balkoně.
Prostě jsem se potřeboval nějak zabavit.
No, pomohlo to jen z části.
Stál jsem na balkoně, sledoval nebe a uvědomil si, že to jediné se vlastně ani po těch několika set letech nezměnilo.
Hvězdy svítily pořád stejně, měsíc vycházel a zapadal pořád stejně, slunce vycházelo a zapadalo pořád stejně.
Jediné, co se měnilo byli lidé.
Zapřemýšlel jsem, jestli se některý z těch pěti milenců, včetně Hanka, které jsem za svých bezmála šest set padesát let měl, podobal Arthurovi. A téměř vzápětí si i odpověděl.
Boris byl živel. Neřízená střela, která nás často dostávala do problémů. Ale byl to můj první milenec a oba jsme zjišťovali, co si vlastně můžeme dovolit. Jo, a byl vlkodlak. Jenže pak ho zabil lovec a já jen tak tak unikl.
Zlatan byl napůl čaroděj, kliďas a po Borisovi jako balzám na duši. Jenže… Po nějakých deseti letech jsem zjistil, že náš vztah je o stereotypu a zabřehl do bodu odkud se nehnul, a spíš se z nás stali přátelé. Každý jsme si šli svou cestou, a co vím, Zlatan se pak nakonec šťastně oženil.
Shiroge byl kožoměnec. Nádherný až oko přecházelo, jemný jako květina, ale dokázal být i pěkně vášnivý. Bohužel jeho postavení a rodina nám nedovolili zůstat spolu a Shirogane se raději podřídil vůli, než aby za naši lásku bojoval.
Mathew byl vlastně první člověk se kterým jsem si začal. Klapalo nám to spolu i potom, co se dozvěděl, že jsem upír, byl hodný, laskavý, ale dokázal náš vztah i okořenit něčím novým, takže jsme se nikdy nenudili, ale časem jak stárnul, začínal být panovačný a majetnický. A pak mi dal jasně najevo, že buď to bude po jeho nebo nic.
Tak nebylo nic. Dlouho, celých třicet let trvalo, než jsem se z toho aspoň trochu dostal. A jako bych byl málo poučený, zamiloval jsem se do Hanka. A konec byl stejný jako u Mata. A proto jsem se zařekl, že už nikdy více.
No, a o deset let potkám Arthura.
Zavrtěl jsem hlavou a seskočil z balkonu na zahradu.
Byl jsem sice jen ve spodkách, ale to mi bylo jedno. Počasí na mě nemělo vliv, a pokud jsem nechtěl, lidé mě neviděli.
U Arthura se svítilo. Viděl jsem pohybovat se stín, dokonce na mě vykoukl z okna i Twist, který mě zřejmě vycítil a zamňoukal, ale já chtěl spíš vidět jeho páníčka.
O pět minut později už jsem byl zase zpátky doma a rovnou se svalil do postele.
Věděl jsem, že neusnu, ale už jsem nějak nevěděl, co jiného dělat.
Arthur
Dlouho jsem to nechal vyzvánět, i přes riziko, že mě Cameron zmlátí i přes telefon za to, že mu volám tak pozdě v noci.
Ale nezvedal to. A mohly to být dva důvody.
Za A – nechtěl se mnou mluvit.
Za B – nemohl se mnou mluvit.
Ale pokud je to varianta B, tak proč? Jen jsem mohl doufat, že je v pořádku, protože při mém odchodu se mi tak nezdál.
Po druhém pokuse, kdy mi to pět nebral, jsem telefon odložil a chtěl si jít lehnout. Ale jakmile jsem se dotkl polštáře, okamžitě jsem zas vyletěl z postele. Neměl jsem prostě stání.
Vážně jsem se do něho zamiloval, a i když on mé city neopětuje, přesto se o něho bojím.
Vážně že jo.
Já vím, je to silný muž, a vzhledem k jeho věku, zřejmě už prožil víc takových situací, ale, prostě mi to nedalo. Ten černý puntík tam prostě byl, a nedokázal jsem ho ničím vymazat.
Chodil jsem po bytě tam a zpátky. Byl jsem už jednou nohou i venku, asi třikrát, ale vždy jsem se vrátil s tím, že je ještě noc a nemůžu ho budit jen proto, že třeba i zbytečně plaším a on je v pořádku.
Ale jakmile vylezly první sluneční paprsky, popadl jsem Twista, a hned jsem spěchal za Cameronem.
Vyběhl jsem jen v pyžamu, přes které jsem si přehodil plášť, a tentokrát se ujistil, že mám telefon s sebou.
Bylo něco před šestou, když jsem už stepoval před jeho dveřmi. Nejdříve jsem vytáhl telefon, a vytočil na něho číslo.
Pokud se mi ani teď neozve, půjdu nahoru. Klíče mám…
Cameron
Nespal jsem celou noc. Prostě jsem myslel na Arthura, na to, s kým asi teď je a co spolu dělají. Ale ať už to bylo cokoliv, hlavně aby byl šťastný.
Ostatně, já ho mít nemohl. Na tom jediném jsem se se svými úvahami shodl.
Ale nevadilo by mi, kdybychom mohli být aspoň přáteli.
Vím, že mezi námi byl věkový rozestup, ale opravdu jsem si s Arthurem rozuměl.
A doufal jsem, že se v něm nepletu, tak jako třeba v případě Hanka nebo Mathewa.
Nakonec jsem těsně před rozedněním vstal s tím, že jsem vlastně ještě nedodělal jednu věc, a to prádlo. Měl jsem tam asi dva koše hlavně s ručníky, povlečením a zástěrami z dílny, které jsem pral tak jednou za měsíc.
Zrovna jsem zapínal sušičku s věcmi, které jsem pral včera, když jsem zaslechl z kuchyně mobil. V první chvíli mě napadlo, že to bude Arthur, ale když jsem si vzpomněl, že ještě někdy v jednu byl vzhůru, takže to byl nejspíš Hank a na toho jsem fakt neměl náladu.
Rovnou jsem hodil druhou pračku, pak vyšel z prádelny a zamířil do koupelny, abych si vyčistil zuby a opláchl se.
Arthur
Nebral mi to. Zase mi to nebral.
A teď už jsem vážně dostal strach. Pochyboval jsem, že by telefon neslyšel, a co jsem tak stihl vypozorovat, měl ho pořád s sebou. On není jako já, že ho nechá ležet doma a v klidu odejde.
Schoval jsem telefon do kapsy, vytáhl klíče, a snad na potřetí jsem se teprve trefil do zámku, abych mohl odemknout.
Rychle jsem za sebou zabouchnul, a hned běžel nahoru.
Ani mě v tu chvíli nedošlo, že by tu třeba mohli být zloději, nebo tak. Pro mě bylo důležitější zjistit, co je s Cameronem.
Všude bylo ticho, až na jednu místnost.
Z koupelny hučela pračka, která právě nabírala vodu, a taky jsem slyšel téct vodu z kohoutku.
Snad se Cameron neutopil!
Vpadl jsem do koupelny i bez ohledu na to, že by se třeba mohl koupat. Bylo mi to jedno.
„Camerone!“ vykřikl jsem, až Twist zaprskal.
Polekaně vyskočil a mě na ruce a na tváři zůstaly krvavé škrábance.
„Sakra, Camerone! Bál jsem se, že se vám něco stalo!“ třemi rychlými kroky jsem byl u něj, a tak prudce ho objal, že si málem vrazil kartáček do krku.
„Zapomněl jsem mobil! Byl jsem venku. Pak jsem volal! Nespal jsem! Měl jsem strach, že se… se… bál jsem se o vás! Myslel jsem… Nezvedal jste ho! Ani teď! Myslel jsem… ta voda… neutopil jste se… Zapomněl jsem telefon! Omlouvám se! Sám jsem říkal, že máte zavolat! Zklamal jsem vás! Vážně jsem měl strach… o vás!
Zabořil jsem obličej do jeho hrudi a snažil se uklidnit svůj překotný dech.
Opravdu jsem byl mimo, ale momentálně z toho, jak jsem si oddechl, že je v pořádku.
Cameron
Zaslechl jsem bouchnutí dveří, rychlé kroky a pocítil známou vůni.
Mírně jsem se zamračil, jestli už vážně nestárnu a nemám halucinace.
Ale pak jsem málem spolknul kartáček, když se ve dveřích objevil Arthur, vrazil do mě, a pak začal něco o překot chrlil, až jsem mu sotva rozuměl. Ale to nejhlavnější jsem pochytil.
Natočil jsem hlavu, abych mohl vyplivnout pastu a vypláchnout si pusu.
Otřel jsem si tvář do ručníku, a pak zastavil vodu.
Chytl jsem Arthura a zvedl mu hlavu, aby se na mě podíval.
Ten krvavý škrábanec na tváři mě trochu rozhodil, a tak jsem znovu pustil vodu, abych mu to mohl očistit a nesoustředit se jen na tu lákavou vůni krve.
„Nemusíš se omlouvat. Ty za nic nemůžeš. To já bych se měl omluvit tobě. Choval jsem se jako hlupák. Byl jsem tak dlouho sám, že jsem si myslel, že se nic nestane, když tu budu mít člověka navíc. Prostě jsem to nějak neustál. Taky mě trochu mrzelo, že jsi musel vidět tu scénu s Hankem, a nevěděl jsem, jestli se ti pak třeba neznechutím. A navíc, máš svůj soukromý život. Nemůžu ti do něho mluvit. A nemůžu ti ani zakazovat vyjít si po práci s přáteli. Vím, že jsi mluvil o nějakém Francisovi, když jsi byl tehdy opilý. Tvůj přítel? Pokud chceš kvůli němu víc volna, klidně řekni. Opravdu jsi mě nezklamal a těší mě tvoje starost o mě, ale kvůli tomu jsi nemusel chodit v pyžamu, a taky…“ najednou, jako by to ze mě všechno touhle ztřeštěnou Arthurovou akcí spadlo, neubránil jsem se mírnému uchechtnutí.
„Věř mi, že bych se neutopil a jen tak mě něco neskolí, i když už jsem stařík.“
Pohladil jsem ho po vlasech, a pak aniž bych to nějak plánoval, sklonil jsem se a jemně se svými rty otřel o ty jeho.
Vypadal totiž tak sexy. Rozcuchaný, lehce mimo, rozhozený, mírně se chvěl, ať už zimou nebo něčím jiným, a cítil jsem z něj opravdu upřímný strach o mě, což mě neskutečně potěšilo.
„Nechci tě zdržovat, ale… zůstaneš aspoň na snídani?“ zašeptal jsem do jeho rtů, a pak se narovnal a mírně se pousmál, aby věděl, že se vážně nezlobím.
Arthur
Vážně jsem si oddechl, že je Cameron v pořádku.
Nemusel mi to vysvětlovat, ale potěšilo mě, když mi řekl, co se vlastně dělo a jak to cítil.
Bylo mi trochu trapně, že se mi vlastně omlouval, ale přitom mě to těšilo.
Hřál mě ten pocit, že mu stojím za to, aby se mi omluvil.
„Zůstanu na snídani,“ přikývl jsem, ale stále jsem visel očima na jeho rtech.
Ty mé mě doslova pálily po jeho polibku, a já chtěl další.
„Vážně jsem rád, že jste v pořádku,“ nakonec jsem si stoupl na špičky a dal mu aspoň malou pusu, a vzápětí se za tohle gesto začervenal.
Odstoupil jsem, protože to jinak nešlo. Rád bych pokračoval, ale byl jsem unavený, neměl jsem umyté zuby, a…
Zakručelo mi v břiše.
V hospodě jsem už pak neměl čas pojíst, pak ty nervy mi stáhly žaludek, a snídani jsem neměl. A ten teď dost hlasitě protestoval.
Umyl jsem si ruce, i ten krvavý škrábanec na pravé, a pak už jsem se odšoural do kuchyně, kde jsem se posadil ke stolu.
Najednou na mě začala padat únava, když všechny ty nervy povolily. Ale přesto jsem stále cítil to zvláštní chvění, které provázelo ten můj strach o Camerona.
Pořád jsem se na něho díval, jako bych se opravdu potřeboval přesvědčit, že je v pořádku.
„Francis… Je bývalý přítel. Spolužák ze studií. Je z Francie. Teď je tady, ale já s ním nejsem. Rozešli jsme se, protože chtěl, abych se odstěhoval do Francie s ním. Ale vůbec se neptal, jestli já chci. Prostě mi to oznámil. Tak jsme se po několika takových debatách dost nepohodli a skončilo to trochu divokým rozchodem. Navrhoval jsem, aby se odstěhoval sem. Ale to odmítl, že se nechce přizpůsobovat naší mentalitě. Prostě… Sebe vždycky staví na první místo, a neptá se, prostě rozhoduje za druhé. A to není nic pro mne. Takhle nevím, jestli mě opravdu miloval, nebo mě prostě chce jen vlastnit. Vlastně mi ani nikdy neřekl, že mě miluje…“
Zatímco Cameron chystal snídani, já se trochu rozpovídal. Ale o druhé brigádě jsem mu neřekl, aby neměl nepříjemný pocit z toho, že mi za práci platí málo.
„Francis…“ přitáhl jsem si talířek, a začal jíst. „No, jak jsem říkal, je zrovna tady. A prý nedojede, dokud se nesbalím a nepůjdu s ním. Ale… Ho to přejde…“
Pomalu jsem dojídal snídani a pil teplý čaj. A s tím, jak se mé tělo zahřívalo, únava byla znatelnější a přesto, že jsem mluvil, se mi začaly zavírat oči.
„On… on zas odletí… vždycky tu byl tak tři dny… jen teď je tu už od soboty… a nějak se… nemá k… odletu… Ale vzdá to… určitě… vždycky to vzdal…“
Cameron
Musel jsem se v duchu okřiknout, když mi Arthur dal malou pusu, a tak krásně se u toho začervenal, až jsem měl chuť ho popadnout a celého omačkat.
Nakonec mu ale zakručelo v břiše a moje otázka byla zodpovězena dřív, než mi to sám potvrdil.
Ale když začal mluvit o svém bývalém příteli, na moment jsem se zarazil. Možná jsem Hankovi přece jen křivdil? Taky jsem se neptal na jeho názor. Prostě jsem to rozhodl, i když z dobrých důvodů a nezajímal mě žádný jeho argument. Nehleděl jsem na jeho city. Možná jsem měl strach, aby to nedopadlo, jako můj předchozí vztah. Vzal jsem Arthura do náruče, když mu hlava málem spadla do talířku a odnesl ho do ložnice.
„Uvařím ti pak klidně i oběd, když budeš chtít. Tvůj přítel si nevážil toho, co má, a pokud ti bude dělat problémy, postarám se o to,“ řekl jsem tiše, když jsem ho ukládal do postele a doufal, že mě ještě vnímá.
Přilehl jsem si k němu na bok, přitáhl si ho do náruče a políbil na čelo.
Arthur
Vážně jsem byl unavený z nedostatku spánku, a taky z těch nervů.
Tohle jeden nemůže ustát v pohodě.
A taky, že jsem neustál. Vlastně ani neuseděl. Ani nevím jak, málem bych políbil talířek, kdyby mě Cameron nechytil. Vznesl jsem se do vzduchu a vzápětí se ocitl v jeho náruči.
Jen na půl jsem pak už vnímal, jak mě nese k sobě do ložnice.
Jindy bych už jásal, ale teď…
Matně jsem vnímal, co mi říká. Ale konec jsem už neslyšel. Usnul jsem dřív, než mě vůbec uložil do postele…
Když jsem se probral, hned mi bylo jasné, že nejsem u sebe v posteli.
To je taková věc, které jsem se nikdy nezbavil. Dokud jsem si nezvykl na nějakou postel, nedokázal jsem v ní dlouho spát. Stejně jako teď.
Jediné, co mě v ní udrželo, bylo teplo z jedné i druhé strany.
Na pravém boku mě hřáli Oliver a Twist, na levém boku byl…
Tiše jsem vydechl, když můj pohled spočinul na Cameronovi.
Zahleděl jsem se do jeho očí, usmál jsem se, a pak ho po tváři pohladil konečky prstů tak opatrně, jako bych měl strach, že je to jen sen a on se rozplyne, když se ho dotknu trochu víc.
„Usnul jsem…“ konstatoval jsem, a nevěděl jsem, jestli se tím chci omluvit, nebo proč to vlastně říkám, když je to evidentní.
Rozhodně jsem tady netancoval valčík.
A taky budík na stolku ukazoval půl jedné.
Prospal jsem polovinu dne, a musel jsem uznat, že se mi spalo moc dobře. Až jsem byl překvapený, na to, že to není moje postel.
„Omlouvám se, že vám kradu volný čas,“ zatvářil jsem se provinile a lehce ho políbil na rty.
Cameron
Myslel jsem si, že teď, když už je relativní klid, tak možná i usnu, ale nedokázal jsem od Arthura odtrhnout oči. Pouze v jednom případě jsem se odvrátil, a to, když přišli Oliver i Twist. Zamračil jsem se na ně, že mají být potichu, Oliver něco mňouknul na Twista a vzápětí se uložili z druhé strany Arthura.
Říkal jsem si, že se zvednu a půjdu uklidit kuchyň, že uvařím ten oběd, ale vůbec se mi nechtělo Arthura pouštět. Nejspíš by se neprobudil, vzhledem k tomu, jak tvrdě spal, ale i tak.
Po celou dobu jsem měl v hlavě jeho Hanka a svou minulost. Arthurova slova ve mně něco pohnula a já cítil, že si Hank zaslouží aspoň omluvu.
Mé myšlenky přerušil Arthur, který se akorát probudil. Viděl se někdy v zrcadle? Tváře lehce červené, oči se krásně leskly, rty měl mírně našpulené a ten jeho lehce ochraptělý hlas.
Přivřel jsem oči, když mi po tváři přejel prsty a úsměv opětoval.
„Usnul,“ odpověděl jsem, a pak mírně ztuhl, když mě lehce políbil.
Vydechl jsem a víc si ho k sobě přitiskl.
„Tohle bys neměl,“ zašeptal jsem a zadíval se mu do očí. „Mohl bych chtít víc než jen obyčejnou pusu, zvláště, když vypadáš tak sexy. A o čas mě neokrádáš. V noci, když jsem myslel na tebe, jsem udělal víc práce než za celý týden, takže jsem měl dneska v plánu se jen utápět v depresi a přemýšlet nad tím, co všechno jsem zkazil, a co mám dělat, když jsi mě tak moc rozhodil, že ani já sám nevím, co vlastně dělám.“
Arthur
Myslel na mě? Opravdu na mě v noci myslel?
V břiše mě to tak zvláštně zašimralo.
Taky jsem na něho myslel. Nemohl jsem spát, a pak jsem tady odpadnul.
Ale rozhodně by mi nevadilo, kdyby chtěl víc než jen obyčejnou pusu.
„Deprese není dobrá na pleť, budete mít vrásky,“ pousmál jsem se nad svým vysvětlením, proč nemá být v depresi.
„A… taky jsem na vás myslel celou noc. A vůbec nevypadám sexy… Jako, těší mě to, když to říkáte, ale co je sexy na tom, když jsem ze spánku takový zmačkaný? Vlasy mám jak vrabčí hnízdo,“ zvedl jsem ruku a trochu jsem si vlasy prohrábl. „Ale vaše vlasy… Jsou moc krásné… jemné… Mají nádhernou barvu.“
Ruku jsem ze svých vlasů přesunul na jeho hlavu a protáhl mezi prsty pár pramenů.
„Já… chápu vás…“ znovu jsem protáhl jeho vlasy mezi prsty, a o něco víc se přiblížil k jeho obličeji, až jsem cítil teplo jeho rtů.
„Taky… taky nevím co vlastně… dělám… jako vím… ale… nevím… kruci…“
Po mých zmatených slovech jsem se na jeho rty přitiskl svými. Přetočil jsem se a zalehl jsem jeho tělo.
Bylo mi jedno, jestli mě vzápětí vyhodí, ale chtěl jsem aspoň na chvíli tohle cítit. Ten příjemný pocit, jako poprvé, když jsem tu spal. Když jsem s ním spal…
Chtěl jsem nabrat jeho vůni i jeho teplo. Chtěl jsem se s ním milovat, protože ho miluji…
Cameron
Chtěl jsem se zasmát, když řekl, že budu mít vrásky z deprese, ale brzo mě to přešlo.
Než jsem stačil pobrat to, jak Arthur protestuje, že není sexy, ale pomačkaný, už jsem měl jeho ruku ve vlasech, sotva vnímal jeho koktání, a vzápětí jsem jen vyhekl, když mě povalil na záda, zalehl mě svým tělem a jeho jazyk jsem měl ve své puse.
Na moment jsem ztuhl a ani ten polibek neopětoval.
Ne, že bych byl tak v šoku z jeho iniciativy, ale z toho, co se dělo.
Pusa je dobrá, ale tohle už je moc. Jak to mám, kruci, zvládnout se zdravým rozumem?
Už tak z Arthura šílím a on ještě udělá tohle? Musím se ovládnout!
Z posledních sil jsem ze sebe Arthura odtrhl, posadil ho na postel a sám se zvedl.
Musím si držet odstup! Pokud se s ním budu zase milovat, už se nedokážu držet zpátky, už se nebudu moct zastavit.
A Arthur je někdo, u koho nechci, aby věděl, co jsem zač. Nechci, aby se na mě díval pohrdavě nebo dokonce se strachem. Nechci, aby mi řekl, že už mě nechce vidět. Toho jsem se bál nejvíc.
„Půjdu udělat oběd,“ zabručel jsem, a aniž bych se na Arthura podíval, vyšel jsem z ložnice.
Arthur
Cítil jsem při polibku jeho váhavost. Nebo spíš odtažitost.
Ale jemný třes jeho těla mi prozradil, že mu to není úplně lhostejné nebo nepříjemné, i přesto, že polibek neopětoval.
Když mě odstrčil a beze slova odešel, posadil jsem se a jen se chvíli díval na dveře.
Přemýšlel jsem, čím to jeho chování vysvětlit.
Když jsem se podíval vedle sebe na Olivera, jako bych chtěl od něj odpověď, měl jsem pocit, jak kdyby se zatvářil nechápavě, že jsem tak tupý, a kdyby byl člověk, nejspíš by už kroutil hlavou.
„Co víš, co já nevím?“ pohladil jsem ho, pak jsem pohladil i Twista a konečně jsem vstal z postele.
Zašel jsem si do koupeny, ulevil jsem si, umyl se, trochu prsty prohrábl to mé vrabčí hnízdo, a teprve potom jsem zamířil do kuchyně.
Jo, měl jsem v první chvíli chuť odejít, když mě odstrčil. Ale pak jsem si řekl, že nebudu utíkat. Budu bojovat o to, aby mě přijal.
Jen, pokud mě neobviní ze stalkingu. To by pak bylo naprd.
Ale teď jsem tady, a sám mi nabídl oběd.
Usadil jsem se u stolu, rukama si podepřel bradu, a upřeně jsem ho pozoroval. Musel mít v zádech doslova vypálenou díru.
„Čeho se bojíte?“ ozval jsem se do ticha.
Cameron
Nebylo to ode mě zrovna fér, cítil jsem se jako idiot a nepřekvapilo by mě, kdyby Arthur odešel a už se nikdy nevrátil, ale nemohl jsem. Ta touha po něm ve mně rostla a nedokázal jsem jí ukočírovat.
Věděl jsem, že bude stačit jedno milovaní s ním a propadnu mu natolik, že nebudu chtít, aby odešel.
Nebo spíš, nebudu se na něj už dívat jen jako na svého zaměstnance, ale jako na svého… ne přímo milence, ale přítele?
Prostě se náš vztah, aspoň z mé strany zase trochu posune dál, a toho jsem se obával. Nechtěl jsem Arthura zklamat.
Trhnul jsem s sebou, když jsem uslyšel, jak se pustila voda v koupelně.
Neodešel? Zůstane tady? Nevím proč, ale jako by ze mě spadl část balvanu a já si dokonce oddechl.
„Mňauu!“
Myslím, že kdyby Oliver mohl mluvit, tak by teď řekl něco jako: 'ty jsi ale opravdu debil,' a pak zase s Twistem někam odkráčel.
Zrovna jsem krájel zeleninu, když jsem uslyšel, jak Arthur vešel do kuchyně a na zádech jsem cítil jeho pohledy.
Ta jeho vůně mě tak dráždila, že jsem se musel hodně soustředit, abych vůbec dokázal všechno pořádně nachystat.
Měl jsem připravenou polévku a začal krájet maso na hlavní chod, když Arthur promluvil.
Jeho otázka mě tak překvapila, že jsem s sebou škubnul a špičku nože si zaryl hluboko do bříška ukazováčku a říznul se.
Chvilku jsem se díval na krev, která stékala po prstě, než jsem přešel k dřezu a strčil ho pod vodu, spíš proto, abych nezašpinil linku a maso, než proto, že by to bolelo. Navíc jsem věděl, že bude stačit pár vteřin a rána zmizne.
„Bojím se toho, že ti ublížím. Bojím se toho, že tě zklamu. Bojím se toho, že mě budeš nenávidět. Jsi zvláštní kluk, Arthure. Za svůj život jsem potkal spoustu lidí, ale nikdo nebyl takový jako ty. Myslel jsem si, že svá léta dožiju o samotě, ale tys mi převrátil život vzhůru nohama. A já… chtěl bych být víc než jen tvůj zaměstnavatel, ale… nejde to. Nemůžu… nemůžu tě… Zasloužíš si víc, než ti můžu dát, než bych ti mohl dát,“ odpověděl jsem tiše, když jsem zase zastavil vodu a vrátil se ke krájení.
Arthur
Když Cameron promluvil, po jeho prvních slovech jsem si přestal podpírat bradu a víc jsem se narovnal. Bedlivě jsem ho poslouchal, aby mi nic neuteklo.
S každým jeho slovem mi srdce bušilo čím dál víc.
Takže naděje tu je…
Jeho slova mě potěšila a rozesmutnila zároveň.
Nebyl jsem smutný kvůli tomu, že by mě snad chtěl odmítnout, ale kvůli němu.
Vstal jsem od stolu, rychle k němu došel a doslova se na něj nalepil. Objal jsem ho a zabořil hlavu do jeho zad.
„Je smutné stárnout sám. Měl byste svůj život dožít v něčí společnosti. Já… chtěl bych být váš… přítel,“ tiše jsem mumlal do jeho trika.
„Nemůžete říct, jestli si zasloužím víc něco jiného než vás. Nemůžete, když nevíte… když… nevíte… jak se ve vaší blízkosti cítím… já…“ v tuhle chvíli jsem se zasekl, protože jsem měl už na jazyku mu říct, že ho miluji.
Přijal by to, nebo by mě rovnou vyhodil?
„Já sám se rozhodnu, co je pro mě dobré. To, co jste mi řekl… Nebojte se toho. Nebojte se, dokud nic nevíte s jistotou. Víte… Strach je daleko větší, než samotné nebezpečí… a to lidi hodně svazuje, stejně jako teď vás.“