Arthur
Když jsem se probudil podruhé, cítil jsem se daleko lépe než při mém prvním probuzení.
Hlavou mi hned prolétly vzpomínky na to, co se stalo v noci.
Usmál jsem se pro sebe, a mírně jsem pootočil hlavu, abych viděl na toho, kdo mě tak hezky hřál.
Nevím, jestli Cameron spal nebo ne. Měl ale zavřené oči a celkem pravidelně oddechoval.
Pootočil jsem se víc.
Zvedl jsem ruku a prsty jsem okopíroval jeho tvář, nos i rty.
Je opravdu nádherný, nechápu, jak o sobě může tvrdit, že je starý dědek. No, co, je starší o něco než já, ale vůbec to na něm není poznat. A říká se, že někteří lidé stárnou do krásy. A on je zřejmě ten typ člověka…
Když jsem se o něco víc pohnul, zatahaly mě chloupky a mírně to zaštípalo, jak jsem je měl zřejmě slepené od nás obou. Došlo mi, že se budu muset osprchovat, jinak budu smrdět a budu k ničemu.
Teda, já bych řekl, že spíš voním, měl jsem na sobě vůni našeho milování a vůni Camerona.
Ale nevím, jestli to jemu nebude vadit.
Opatrně jsem se tedy vysoukal zpod deky, a chtěl jsem vstát, když mě najednou dost ostře zabolela levá půlka zadku, pak bok a paže, jak přese mě přeběhl Oliver a po cestě mi všude možně zatnul drápy.
Podle všeho ležel za mnou a já ho málem slisoval. Proto jsem se na něho ani nezlobil a ani jsem nehlas nezaklel, abych nevzbudil Camerona.
Když jsem konečně vstal, opatrně, jak to v mém stavu šlo, jsem zamířil do koupelny, kde jsem ve sprše na sebe pustil teplou vodu, a chvíli si nahříval namožená bedra, a podrápaný zadek…
Cameron
Za normálních okolností bych vstal hned za svítání, ale jednak jsem nechtěl budit Arthura, a taky jsem si myslel, že by se třeba mohl cítit špatně, kdybych u něj nezůstal. Přesto jsem však poznal, kdy se probudil, ale nechal ho, ať si myslí, že spím.
Jen stěží jsem udržel vážnou tvář, když se dost hlasitě ozval Oliver, kterého Arthur nejspíš přilehl, a pak se přivřenýma očima díval na to, jak se belhá do koupelny.
Když za ním zapadly dveře, teprve pak jsem se posadil a otevřel oči. Nadechl jsem se zbylé vůně po našem milování, co ulpěla na posteli a zadíval se na Olivera, který si na křesle uraženě umýval kožich.
I přesto, že jsem to neplánoval, i přesto, že jsem se tomu snažil vyhnout, nelitoval jsem.
Jen vzpomínka na to, jak krásně mi s Arthurem bylo, mi rozechvěla tělo.
Bojoval jsem s nutkáním jít za ním do sprchy, ale při představě jeho krásného těla pod vodou mi došlo, že bych se nemusel udržet. A včerejší noc už se nesměla opakovat. Muselo to skončit, dokud to ještě šlo. Dokud to nezašlo příliš daleko. Slezl jsem z postele, natáhl na sebe spodky, chvilku se díval na zavřené dveře koupelny, než jsem nakonec neodolal. Věděl jsem, že si mé přítomnosti vůbec nevšimne, pokud nebudu chtít. Potichu jsem otevřel dveře, rychle přešel ke sprchovému koutu a postavil se Arthurovi za zády.
Kdyby jen věděl, jak krásně voní, a jak mě ten jeho ladný krk láká!
Jemně jsem olízl jeho tepnu, mírně se o něj otřel, a než se stačil otočit, byl jsem už z koupelny venku a mířil do kuchyně, abych udělal snídani a uvařil kávu.
Arthur
Právě jsem se natahoval po mýdle a houbě, když jsem měl najednou pocit, že nejsem ve sprše sám.
Otočil jsem se, ale nikdo tu se mnou nebyl.
Ale ten pocit, jako by se o mě někdo otřel, přetrvával, až jsem si musel přejet dlaní po krku a přes bedra, abych se ujistil, že se mi to fakt zdálo.
Nejspíš jsem paranoidní, a vidím a cítím to, co vůbec není.
Se zakroucením hlavy nad svou vlastní hloupostí, jsem se konečně pustil do umývání.
Jemně jsem přejížděl po pokožce, ale za chvíli jsem odhodil houbu, a myl se jen rukama.
Připomínalo mi to Cameronovy dotyky, a já přivřel oči, abych si vybavil aspoň jeho krásnou tvář.
Vůbec se mi z té sprchy nechtělo. A komu by taky jo, když se mu po těch všech představách postaví…
A tak, než jsem vyšel z koupelny ven, zadržoval jsem své tiché vzdechy, když se moje ruka činila, abych si udělal dobře s Cameronovou tváří v mých představách.
Z koupelny jsem nakonec vylezl, až jsem byl dokonale čistý, a mohl jsem normálně dýchat.
Omotal jsem kolem sebe ručník a zamířil do kuchyně, odkud jsem Camerona slyšel.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem. „Omlouvám se, že jsem vás vzbudil. Já se obleču, a zaběhnu ještě domů, než půjdu do práce. Twist určitě bude potřebovat najíst, a taky jsem se chtěl zeptat, jestli by nevadilo, kdybych ho zase mohl přinést, aby nebyl doma sám, když budu tady pracovat.“
Sotva jsem domluvil, Oliver se mi otřel o nohy, jako by mi schvaloval Twistovu návštěvu.
„Promiň, že jsem tě trochu slisoval,“ ohnul jsem se a pohladil ho po jeho jemném kožíšku.
Cameron
Vážně riskuje a nejspíš mi to dělá naschvál.
Vysypal jsem skoro půl dózy s kávou, když mi cukla ruka, jakmile jsem ucítil Arthurovo vzrušení a zaslechl jeho potlačované vzdechy.
Oliver, který se zrovna přiloudal, se na mě zvědavě zadíval, když jsem uklízel rozsypanou kávu a zároveň u toho klel.
Než se Arthur vyhrabal, byl jsem už poměrně v klidu, měl nachystanou snídani i uvařenou kávu.
„Chtěl jsem ti zrovna navrhnout, že můžeš Twista brát sem, pokud budeš chtít. Než se vrátíš sepíšu smlouvu a zařídím všechno ostatní. Jak už víš, otevřené mám od pondělí do pátku, od desíti do pěti nebo šesti do večera. Občas mívám i víkendy, ale to pouze v případě, že nemám žádné opravy knih. Kdykoliv budeš chtít dám ti volno. Obědvat můžeš u mě, nebo si někam zajít. Pokud budeš chtít zálohu, nebude problém. Můj standartní plat je osm liber na hodinu. Svátky mívám zavřeno, příplatek za každý přesčas ti zaplatím. Tvá náplň práce by byla třídění knih, jejich oprava a další věci, které ti postupně vysvětlím," přešel jsem okamžitě do pracovního módu a nachystal na stůl snídani, kávu a čaj.
Nasypal jsem Oliverovi granule, dal mu kousek paštiky, a pak si taky sedl ke stolu.
„A samozřejmě ti na sebe dám telefonní číslo a klíče od krámu, abys nemusel čekat, až ti otevřu a mohl se sám dostat dovnitř. Dám ti klíče i od bytu, abys mohl v případě potřeby vzít Twista a nechat ho tady, pokud bych nebyl doma."
Namazal jsem si čerstvě rozpečený croissant máslem a zadíval se na Arthura, jestli s tím vším bude souhlasit. Jedinou věc jsem však vynechal. Nenabídl jsem mu stále tykání. I když v noci to bylo jinak, teď už jsme fungovali jako zaměstnanec a zaměstnavatel a já si prostě chtěl udržovat aspoň zdánlivý odstup.
Arthur
Když mi Cameron začal vysvětlovat, co a jak ohledně mé práce, jen jsem stál, přikyvoval jak idiot a snažil se všechno zapamatovat.
S osmi librami jsem počítal, takže jsem ani nebyl nijak překvapený. A navíc, teprve tu u něj začínám, a i tak je to víc než dost.
Pravidelná pracovní doba je taky OK. Díky tomu si budu moct přivydělávat ještě v hospodě, kde jsme včera pařili, a budu tak moct splatit dříve půjčku, kterou mám.
Jo, to se dá zvládnout. Tady budu do šesti, v hospodě od osmi, takže kdybych se tady náhodou zdržel, měl jsem pořád dost času dojít tam. V hospodě zavírá o půl noci, pokud nemá nějakou plánovanou akci. Než se poklidí, a vrátím se domů, bude tak půl druhé, a to je dost času na to, abych se dobře vyspal tak do osmi, devíti, a byl tady včas na otevření.
„Dobře, vyhovuje mi to, a zálohu nepotřebuji. Ale děkuji za nabídku. Já se zaběhnu obléct a domů,“ zadíval jsem se na Camerona, jak si maže croissant, a trochu víc si přitáhl ručník, když mi došlo, že jsem stále nahý, a to je jediný kus, který mě chrání.
„Budu zpátky nejpozději do půl desáté,“ otočil jsem se a vběhl do ložnice.
„A přeji dobrou chuť!“ ještě jsem na Camerona houknul, zatímco jsem si stáhl ručník, a začal si oblékat své věci.
Jo, tak převlíct se rozhodně musím, protože tyhle věci vypadají jako po vojenském cvičení.
Až mi bylo stydno. Ale ten kousek domů rychle přeběhnu, takže to bude v klidu. A právě bylo slyšet, jak venku na věži odbila osmá hodina, takže času tolik, že ještě nebudu vědět co s ním.
Když jsem se dooblíkal, vyběhl jsem z ložnice rovnou do předsíně. Obul jsem se, a už jsem otvíral dveře, abych mohl proběhnout dolů do krámku a pak ven.
Jo, docela jsem se těšil, až tu začnu pracovat. A nechtěl jsem ho zklamat, že bych hned první den přišel pozdě.
„Tak já sebou přinesu Twista,“ ještě jsem zavolal ze spodu, a pak už jsem za sebou zavřel a spěchal domů.
Cameron
Jen jsem nevěřícně zíral na to, jak najednou Arthur vyběhl z kuchyně, uslyšel ho, jak v ložnici šustí s věcmi a vzápětí jsem slyšel, jak huláká z předsíně, že sebou přivede Twista.
Zavrtěl jsem hlavou, povzdechl si, a zadíval se na snídani, se kterou jsem se tak chystal. No, snad si ji vezme, až přijde, a kávu holt vypiju.
„To je ale trdlo, co?" otočil jsem se na Olivera, který hleděl na dveře, a kdyby byl člověk, má teď stejný výraz jako já.
Jako na odpověď mňouknul, a pak se zase vrátil ke své misce se žrádlem.
V klidu jsem dojedl, uklidil po sobě, Arthurovu snídani přikryl, aby neoschla, a pak se vydal do koupelny, abych se taky umyl. Tentokrát mi to trvalo déle, protože jsem si potřeboval už umýt i vlasy, takže když jsem začal uklízet ložnici a oblékat se, bylo skoro devět hodin.
Nevím, jestli to bylo tou společnou nocí, nebo tím, že jsem si na něj už víc zvykl, ale sotva jsem si stáhl z hlavy ručník, abych si vysušil vlasy, zaslechl jsem vzdálené kroky na ulici, které jsem znal, a dokonce pocítil i závan jeho vůně, i přesto, že byl ještě daleko.
Pomalu jsem sešel dolů a otevřel dveře ve chvíli, kdy vyšel tři schůdky ke krámku.
Znovu se to ve mě začalo prát, když jsem ho uviděl a chvilku na něj bez hnutí hleděl, jako bych se rozhodoval, jestli ho pustit dál nebo ne. Ale práci jsem mu už slíbil, navíc jeho pomoc by se mi mohla hodit.
Ze zamyšlení mě vytrhl Oliver, který se tu odnikud zjevil a hned mňouknul na malého, který se začal drápat z Arthurovi náruče.
Ustoupil jsem proto bokem a pustil je oba dovnitř, a ještě za nimi zamkl.
„Nesnědl sis snídani," zabručel jsem stoupal zase zpátky do bytu s Arthurem v patách.
Arthur
Doma jsem byl v rekordním čase. Jen co jsem vletěl do bytu, málem jsem se přerazil o Twista, který už mě čekal za dveřmi. Dal jsem mu žrádlo, aby nevyžíral Olivera, vyčistil mu záchodek, protože smrděl, jak starý cap.
Já sám jsem nevoněl o nic lépe, když jsem měl na sobě ty hadry z včerejšího dne. Rychle jsem to svlékl, hodil do pračky, proletěl jsem sprchou, přičemž jsem se stihl vymlet na těch mokrých kachličkách a narazit si loket a odřít si tvář.
Ale naštěstí to nebylo nic, na co by se umíralo.
Ručníkem jsem se otřel jen letecky, a pak sprostě nadával, když jsem si na ještě mokré tělo oblékal čisté oblečení a moc mi to nešlo. Vlasy jsem si vytřel jen tak, aby se neřeklo, a už jsem letěl posbírat trochu žrádla pro Twista i Olivera, popadl jsem deštník, do kapsy jsem hodil telefon, který jsem se rozhodl teď už nosit pravidelně s sebou, a vystřelil jsem z bytu.
Po pár krocích jsem se musel vrátit, protože jsem zapomněl na to nejdůležitější.
„Tak pojď,“ vzal jsem Twista do náruče, a pak už jsem mohl konečně jít.
„Ale tentokrát žádná procházka, běhat můžeš potom s Oliverem, aspoň na tebe dá pozor,“ pevně jsem Twista chytil, když se drápal dolů na zem, jen co jsme vešli do parku.
Nebylo ještě ani půl desáté, když jsem přicházel ke Cameronovi. Jako by na mě čekal, jen co jsem vyšel pár schodků, otevřel dveře a zval mě dál.
Pustil jsem Twista na zem, a on hned někam odběhl s Oliverem. Odložil jsem deštník, zul si boty, a pak už jsem byl nekompromisně usazen ke stolu, abych si snědl snídani.
„Děkuji,“ slušně jsem poděkoval a přitáhl si talířek. „Ale, pokud bych tu jedl pravidelně, nebo často, dám vám peníze, nebo něco nakoupím. Nechci, abyste za mě takhle utrácel. Já… Já sice jím střídmě, ale někdy dost nezřízeně. To záleží, jak mám zrovna hlad.“
Zakousl jsem se do croissantu a mohl se blahem rozpustit, jak dobré to po všech těch dnech se suchými bagetami bylo.
„Tak s čím začnu? Za chvíli budete otvírat,“ zeptal jsem se, když jsem si na kuchyňských hodinách všiml, že už je skoro třičtvrtě na deset.
Cameron
Když si Arthur sedl ke stolu všiml jsem si lehké odřeniny na tváři.
Přistoupil jsem k němu a palcem po ní jemně přejel.
„Stalo se něco?" zadíval jsem se mu do očí, ale pak raději ustoupil, když byl najednou až moc blízko.
Raději jsem přešel ke gauči, sedl si a vytáhl fén, abych si mohl vysušit vlasy a neotevíral jako rusalka.
Fén byl tichý, takže jsem se neobával toho, že bych Arthura při snídani rušil.
„Nejlepší bude, když ti budu den dopředu, nebo ten den říkat, co budeš dělat. I když se to nezdá, práce je poměrně hodně, ale není každý den stejná. Dneska bych potřeboval, kdybys mezi dvanáctou a čtvrtou pohlídal obchod, protože si musím jet vyzvednou jednu knihu ze včerejší aukce. Pokud se na to necítíš, klidně můžeme zavřít. Do dvanácti si můžeš projít systém uspořádání knih, a až přijedu, můžeš jít do dílny nějakou knihu opravit. Máš řidičák? Abych věděl, co všechno budeš moct dělat, jestli spíš tě nechávat jen v krámku, nebo bych tě mohl posílat i někam pro knihy a jiné potřebné věci," promluvil jsem, když jsem měl vlasy zpola usušené a mohl je stáhnout do copu.
Arthur
Ztuhnul jsem, když se jeho prsty dotkly mé tváře.
Ne, že by to bolelo, ale ten dotek…
Ještě dlouho potom jsem ho cítil, a měl jsem chuť se Cameronovi přitulit do náruče a nechat se laskat.
„Ne, nic se nestalo, jen jsem zakopl o své vlastní nohy,“ povzdechl jsem si nad tím, jaké jsem vlastně nemehlo.
Už máma mi říkávala, že jednou přijdu s hlavou v podpaží, jak jsem měl každou chvíli nějaký karambol, a to jen díky mé zbrklosti.
Ale přitom, když si začnu číst, nebo se pustím do nějaké práce, jsem schopný u toho sedět dlouho, trpělivě, a hlavně v klidu. Takže ani já sám moc nechápu tyhle protiklady, které v sobě nosím.
Dojídal jsem snídani, a po očku pozoroval Camerona, jak si suší vlasy. I při takové běžné obyčejné činnosti, byl tak krásný, že jsem na něm mohl oči nechat. Zatoužil jsem jít k němu, pročesat mu ty vlasy, protáhnout je mezi prsty.
„Řidičák mám, ale nemám auto,“ odpověděl jsem mu konečně na jeho dotaz.
Jo, auto si pořídím až za pár let. Až splatím půjčku a něco našetřím.
„No, a není pro mne problém krámek ohlídat. Pracoval jsem jako brigádník i v obchodě a hospodě. Takže opravdu nemusíte mít strach. Zvládnu to.“
Vstal jsem od stolu, vzal prázdný talířek a strčil ho do myčky, kterou tady měl. Ještě jsem se napil vody, a pak už jsem se otočil na Camerona, aby mi teda řekl, jaká je pro dnešek moje práce.
Cameron
Mírně jsem se zamračil, když se mě Arthur zeptal na to, co bude dneska dělat. Vím, že sice mluvím potichu a měl jsem zapnutý fén, ale že by mě neslyšel? Na řidičák mi odpovídal, takže se mi to moc nezdálo. Ale nakonec jsem to bral tak, že je možná nervózní z prvního dne v nové práci, tak jsem mu to všechno zopakoval.
„Pokud se nebojíš řídit, budu ti půjčovat své auto, pokud by bylo nutně potřeba něco dovézt nebo odvézt. Lidé mi posílají knihy, nebo mi je sami nosí na opravu, a já jim je pak v rámci dobrého vztahu rozvážím. Ale do toho tě nutit nebudu. Často to dělám po zavíračce a zase ti nechci brát celý den. Máš určitě i své záliby a koníčky, přátele se kterými si chceš vyrazit."
Sešli jsme dolů a přesně v deset jsem odemykal krám. Dal jsem Arthurovi rovnou náhradní klíče i od bytu, řekl mu, co dělat, když se úplně zavírá, a pak ho posadil za svůj stůl, ukázal mu systém a uspořádání knih v počítači, vysvětlil mu přiřazení knih a ukázal, jak funguje pokladna.
„Jestli chceš, klidně si to napiš, nebo ti to zítra zopakuji znovu, pokud teda po dnešku budeš chtít zůstat," konečně jsem se na něj od rána pousmál, a pak už jsem ho nechal, ať si to v klidu projde.
Chtěl jsem, aby byl na očích i pro zákazníky, aby si na něj zvykli, když tu bude bývat sám, a nebáli se zeptat.
O půl hodiny později cinknul zvonek a ohlásil příchod prvního zákazníka.
Arthur
Nadal jsem si do blbců, když jsem viděl jeho pohled a uslyšel povzdech. Zastyděl jsem se a na moment dostal strach, že mě nakonec ani nezaměstná, pokud ho nebudu dobře poslouchat.
Budu muset dávat větší pozor.
A tak, když mi řekl, že si to klidně můžu zapsat, neváhal jsem, vyžádal jsem si čistý papír, a všechno si poctivě zapsal.
Jeho systém rozdělení knih, vedení databáze, ať už v počítači, nebo v úzkých šuplících na kartičkovém systému pro zákazníky, kteří rádi hledají sami, byl naprosto ideální a dobře mi pasoval.
Seděl jsem za pultíkem u kasy, a projížděl si databázi pěkně po pořádku.
Brzy jsem se v tom zorientoval, takže když jsem se blížil ke konci seznamu, už jsem i dokázal odhadnout, kde se která kniha nachází.
A když za mnou přišel první zákazník, že hledá určitou knihu, nebyl pro mě problém ji rychle najít.
Tohle je tichá práce, pro někoho možná nudná. Ale pro mě… Opravdu se mi líbila. Bavilo mě to. A navíc, když k tomu budu dělat i opravy knih…
Udělal jsem dobře, že jsem tu práci přijal. Bylo to něco, co jsem vlastně chtěl dělat.
Ještě jsem mu řekl, že pokud on nemá strach mi svěřit své auto, já problém s řízením nemám a v Londýně se dost dobře orientuji.
Když bylo půl dvanácté, po dohodě s Cameronem jsem si odběhl do obchodu, koupil jsem si svačinu, kterou jsem snědl po cestě, abych mohl potom pohlídat krámek, když odjede pro tu knihu.
Byl jsem hodně zvědavý, o jakou jde, když říkal, že je vzácná a vyhrál ji na aukci.
A tak, když přišel s tím, že odjíždí, ještě jsem mu popřál šťastnou cestu, jako by měl odjíždět na dovolenou, a vyprovodil jsem ho ke dveřím, abych mu ještě mohl zamávat.
Jo, vážně se chovám jak zamilovaný puberťák…
Cameron
Na moment jsem si připadal jako manžel, kterého žena vyprovází do práce nebo na nějakou schůzku.
Ale nakonec jsem se tomu pousmál, sedl do svého černého SUV a rozjel se na druhý konec Londýna, kde byla pro mě připravená kniha.
Cestou jsem uvažoval, jestli to Arthur zvládne, ale když jsem ho viděl mluvit se zákazníky, kteří během těch dvou hodin přišli, tušil jsem, že nic lepšího jsem si nemohl přát.
Pro někoho je to možná nudná práce, zákazníků moc nechodí, je zázrak, když jich za den přijde víc jak dvacet, teda jen před Vánoci je jich zhruba jednou tolik, ale mě to naprosto vyhovovalo a vypadalo to, že ani Arthurovi něco takového nevadí.
Když jsem přijel na místo, už na mě čekal muž, který mě zavedl do velké síně, dobře klimatizované, čisté, dobře osvětlené, kde na dlouhých lavicích z lesklého dřeva leželo několik knih.
Přistoupil jsem k té své, vzal do ruky rukavice a opatrně přejel po vazbě knihy.
Něco takového jsem sháněl už velmi dlouho.
Stála mě nemalý peníz a říkalo se, že je prokletá, ale já povídačkám nevěřil.
Stránky popsané černým inkoustem byly z kůže zvířat, a velmi slabý pach stopy, který se dochoval i po těch letech, mi naznačil, že červeně zakreslené obrazce jsou ze zvířecí krve.
Byla to první kniha, vlastně něco jako bestiář, prvního lovce na světě, Abrahama Van Helsinga, kterého nezasvěcení považují za mýtus a pověru.
V roce 1845, ve věku 27 let sepsal Abraham svitky, které o rok později převedl do knižní podoby. Popisoval různé tvory, jejich zabití, místo výskytu, původ, prostě všechno, co se týkalo jeho práce lovce.
Pro někoho byla ta kniha blábol sepsaný nějakým bláznem, pro mě měla nevyčíslitelnou cenu. Tahle kniha rozhodně skončí v mé sbírce, a ne v krámku.
Spokojený se stavem knihy, jsem si ji nechal zabalit do koženého pouzdra, a pak už se mohl vydat zpátky. Po cestě jsem se ještě stavil do obchodu nakoupit, a byly přesně čtyři, když jsem se svým pokladem v podpaží a taškou s nákupem v druhé ruce vcházel do krámku.
„Tak jsem tady. Všechno v pořádku?“ rozhlédl jsem se a spokojeně pokýval hlavou, když všechno stálo a vypadalo to, že jsme ani nevyhořeli.
„Pokud budeš chtít můžeš zůstat na večeři. Jestli chceš můžeš jít opravovat knihy, já si tohle jen odnesu nahoru, a až zavřeme, tak si tuhle krásku,“ poklepal jsem na kožený obal knihy, „založím do své sbírky. Takhle je jen pro mě, do krámku nejde, ale jestli budeš chtít, můžeš se podívat, i když nemyslím, že tě to bude zajímat.“
Vysvětlil jsem ještě co a jak, a pak už se vydal po schodech nahoru, abych si odložil.
Arthur
Myslel jsem, že mi to bude pomalu utíkat, než se Cameron vrátí. Ale nakonec to sletělo tak rychle, že jsem překvapeně zvedl hlavu od rozečtené knihy, když vstoupil do krámku.
Chtěl jsem mu říct, že jsem prodal dvě knihy, a další tři nám přinesl zákazník na opravu.
Ale on vypadal nadšený z nové knihy, že ve mně vzbudil zvědavost, o jakou vlastně jde.
Hlavně když řekl, že půjde do jeho soukromé sbírky.
Tak to už jsem byl zvědavý dvakrát tolik, protože svou soukromou sbírku ještě vlastně nezmínil.
Zajímalo mě, jaké knihy vlastní a nedává je do prodeje. Předpokládal jsem, že to bude něco podobného, jak mám já. Ale vzhledem k tomu, že jsem u něj koupil první vydání knihy, tak u něj, to budou extra kousky.
Ale to má čas. Určitě mi jednou dovolí se na jeho sbírku podívat.
„Všechno v naprostém pořádku. A rád bych se na tu knihu podíval, ale půjdu do dílny, máme tři nové knihy na opravu. Jsou to jen drobné opravy, tak to udělám hned,“ zavolal jsem ještě směrem nahoru.
Byly čtyři hodiny, tak jsem počkal, až přijde Cameron dolů, a pak jsem s jeho souhlasem šel do dílny, abych začal pracovat na těch opravách.
„Děkuji za nabídku k večeři, ale něco večer mám, takže se nemůžu zdržet,“ vysvětlil jsem ještě Cameronovi, že na večeři nezůstanu.
Věděl jsem, že bych to měl zvládnout do hodiny a půl nejdéle, pak už zavře, já odnesu Twista domů, převleču se, a pak se přesunu do hospody na druhou brigádu.
Raději bych ten čas trávil s ním a zůstal bych i na večeři. Ale začínal jsem pociťovat, že žít podle toho, co den právě přinese, už nejspíš nebudu moct. Jak jsem si den předem říkal, budu potřebovat víc peněz nejen pro Twista, ale i pro sebe, abych se co nejdříve zbavil závazku u banky, a mohl začít s novým a čistým štítem.
Jo, škola mou rodinu a mě taky stála nemálo peněz.
Cameron
Co to se mnou, kruci, je?
Stiskl jsem rty, když Arthur řekl, že večer něco má a nezůstane na večeři. Rozladilo mě to.
Teda spíš, rozladilo mě to, že myšlenka na to, s kým asi Arthur bude, mě rozladila. Vždyť mi to může být jedno! Ostatně, jsem pouze jeho zaměstnavatel. Nemůžu si na něj dělat nárok, a to, co dělá ve svém volném čase není moje věc.
Přesto jsem už až do konce otevíračky měl podrážděnou náladu, a tak první, co bylo, když jsem zavřel, dřív, než se Arthur vyhrabal z dílny, vletěl jsem do své skrýše a otevřel pytlík. Potřeboval jsem si cucnout, abych se aspoň trochu uklidnil.
Oliver, který akorát přišel s Twistem, se na mě znechuceně podíval a prskl.
„Nerozumíš tomu," zavrčel jsem na něj a pytlík raději schoval, protože se blížil Arthur.
Upřeně jsem ho sledoval celou dobu, co si balil věci, a v jednu chvíli se přistihl, že až moc zblízka hledím na jeho krk, když ke mně stál otočený zády. Stačilo by jen tak málo!
Vždycky jsem se dokonale ovládal. Nikdy jsem neměl potřebu hryzat lidi, když jsem měl dostatečnou zásobu v lednici. Ale Arthur prostě ničil vše, co jsem urputně budoval několik let.
„Tak zítra v deset. Jak přijdeš, řeknu ti zase, co dělat," zabručel jsem, když už byl nachystaný a já v dostatečné vzdálenosti od něj.
Arthur
Oprava těch tří knih opravdu netrvala dlouho, tak jsem udělal ještě jednu, která měla být do dvou dnů taky hotová.
Byl jsem spokojený se svou prací, protože se mi to, dle mého, povedlo.
Když jsem se potom balil domů, měl jsem pocit, jako by něco bylo jinak. Možná se Cameron urazil, že jsem odmítl večeři? Rád bych zůstal, to jo, ale dneska mám brigádu a nemůžu se zdržet. Musím jít, zvlášť, když mi z výplaty strhnou ty piva, co jsem tam vypil.
V jednu chvíli jsem měl dokonce i zvláštní mrazivý pocit. Jako by stál těsně za mnou a upřeně na mě zíral. Ale když jsem se otočil, stál o kousek dál a díval se na kocoury, jak svorně vedle sebe sedí a pozorují nás.
Jako by oni rozuměli tomu, co se tady děje. Závidím jim, protože já sám jsem z téhle situace zmatený.
„Budu tady včas,“ zastavil jsem se ještě u dveří, když mě šel Cameon vyprovodit, aby pak mohl zamknout. „Už se těším. Dobře se vyspěte. A omlouvám se, že nemůžu zůstat. Tak dobrou noc.“
Mírně jsem se po těch slovech naklonil, jako bych ho chtěl políbit.
Teda já chtěl, ale vzápětí jsem si uvědomil, že by to nejspíš bylo blbý, tak jsem se zase stáhl, ještě jsem na něho mávnul, a pak už jsem rychlým krokem spěchal domů, abych se mohl připravit na brigádu.
Doma jsem se vážně moc nezdržoval. Jen jsem si převlékl věci, které používám v hospodě, napil se vody, Twistovi dal žrádlo a čistou vodu do misky. Ještě jsem mu dal kázání, jak se má chovat, a že má hlídat naše království, hodil jsem mobil do kapsy, popadl peněženku a klíče, a už jsem vyrazil na večerní šichtu.
Do hospody jsem přišel něco málo po sedmé. Hospodský mi ukázal účet za neděli, a potvrdil si, že to opravdu chci strhnout z platu. Když jsem přikývl, zapsal si to, ale s upozorněním, že to dělá výjimečně.
Uklidnil jsem ho, že to včera taky výjimečná situace byla, že jsem potřeboval rychle zmizet, a že už se to nebude opakovat.
„Ještě máš čas, než se začnou hrnout lidi, tak se běž navečeřet. Mina ti tam něco dá,“ pošoupnul mě nakonec hospodský do kuchyně a šel se věnovat hostům.
Cameron
Vyprovodil jsem Arthura a na chvilku měl dojem, že mě snad chce políbit.
Bránil bych se? Nejspíš možná ne. A už jen ta myšlenka mě zase rozhodila. Udělal jsem si večeři, která ani nevím, jak chutnala, rozbalil si knihu, že si ji prostuduji, ale zjistil jsem, že ani na to nemám náladu. Prostě jsem byl myšlenkami pořád u Arthura, i přesto, že jsem nechtěl.
Vážně mě něčím dostal. Prostě byl tak jiný než ostatní, tak svůj, tak…
Povzdechl jsem si, zatřepal hlavou a knihu odložil.
Nejspíš bude lepší, když se trochu provětrám.
Oblékl jsem se do pohodlných černých věci a vyrazil do noci. Foukal silnější vítr, ale mě to vůbec nevadilo. Po střechách, skryt lidským očím jsem se dostal až k rozlehlému parku, kde v tuhle hodinu nebyla ani noha.
Trochu se mi pročistila hlava, ale i tak jsem nedokázal Arthura vyhnat ven.
Těsně před svítáním jsem se konečně vrátil zpátky a zapadl rovnou do sprchy.
Říkal jsem si, že bych mohl nachystat něco na snídani, ale mělo by to cenu? Neodmítl by mě znovu?
A proč nad tím vším takhle uvažuji? Zařekl jsem se už dávno, že žádného partnera nechci. Nemůžu mít. Ne, potom, co jsem se rozešel s Hankem. Stejnou podmínku bych požadoval i po Arthurovi, kdyby mě přijal takového jako jsem, ale obával jsem se odpovědi. Stejné zklamání jako u Hanka už jsem prostě zažít nechtěl.
Vypnul jsem vodu a vyšel ze sprchy, abych se aspoň trochu vzpamatoval, než Arthur dorazí.
Arthur
Bylo něco před desátou, a lokál byl už docela plný. Kromě mě, majitele hospody, Miny, jeho manželky a pomocného kuchaře v kuchyni, tu obsluhovala ještě jedna holka, která byla už čtvrtý ročník na univerzitě. Stejně jako já, i ona chodila na večerní brigády.
Když bývalo plno, tak jako dneska, obsluhovali jsme oba. Ale někdy, většinou uprostřed týdne, stačil na obsluhu jeden s hospodským.
Dnes, i přesto, že bylo pondělí, tu bylo plno, protože jeden ze štamgastů slavil narozeniny.
Byl důchodce, takže ho čas netlačil a mohl si dovolit slavit uprostřed pracovního týdne.
A tak jsme museli fofrovat, abychom zvládli obsloužit oslavence s hosty, a ještě i normální hosty.
„Jeden tuplák,“ ozval se vedle mne hlas, když jsem právě pokládal tác se špinavými sklenicemi na pult.
Málem se mi sklenky rozletěly po podlaze, jak jsem s sebou trhnul.
Zamračeně jsem se podíval na Francise a potom na jeho ruku, kterou mi už stihl omotat kolem pasu.
„Tam je volné místo, a na obsluhu se nesahá,“ zamračil jsem se na jeho ruku. „Hned ti to donesu.“
Francis mě líbnul na tvář, ale pak se šel s úsměvem posadit.
„Co tu chceš? Měl jsi snad už odletět, ne?“ postavil jsem o chvíli později pivo na stůl, a založil jsem si ruce na hrudi.
„Mám dlouhé volno. Zůstávám tu ještě, a budu doufat, že se mi tě podaří přemluvit, a odletíš se mnou. Nemůžu na tebe zapomenout, i když jsem se o to snažil. Chci, abys dal výpověď, sbalil se a odletěl se mnou do Francie.“
„Ty chceš?“
Odpovědí mi bylo přikývnutí.
„Hm, tak chtěj,“ pokrčil jsem rameny a šel si po své práci.
„Jsem trpělivý a mám času dost!“ houknul na mě ještě, a já měl chuť po něm mrsknout utěrku.
Po zbytek večera jsem požádal brigádnici, aby ho obsluhovala. Vysvětlil jsem hospodskému, jak se věci mají, a on s tím problém neměl. Tak aspoň, že tak.
Když jsme zavírali, Francis čekal před hospodou. Věděl, že asi do hodiny odejdu. Pro jistotu jsem si zavolal taxi z druhé strany hospody, a než se Francis vzpamatoval, nechal jsem se domů odvézt.
Jo, o něco se mi ztenčí peněženka, ale lepší takhle…
Byl jsem docela utahaný, tak jsem se stihl jen rychle osprchovat, umýt vlasy od hospodského smradu a zaplout do postele.
A tak, když mi ráno v osm zazvonil budík, myslel jsem, že ho prohodím oknem.
„Tak pojď,“ vzal jsem Twista, když jsem snědl bagetu a napil se vody. „Musím se probrat, takže půjdeme dneska pomaleji, a klidně se můžeš i courat.“
Mohutně jsem zazíval, když jsem zamykal dveře, a pak už se pomalu šoural ke krámku.
Ne, že bych se netěšil, ale byl jsem fakt unavený, a měl jsem ještě dost času…
Cameron
Snídani jsem tentokrát udělal jen pro sebe, ale stejně mi to nedalo abych do konvice neuvařil aspoň čaj i kávu.
Celou dobu jsem znovu přemýšlel nad tím, jak to mohlo takhle dopadnout.
Všechny mé zásady, všechny pravidla a příkazy, které jsem si sám nastavil jsem teď vesele rušil jako na běžícím pásu.
Věděl jsem, že je to špatně, že můj vztah, pokud bych to tak mohl nazvat, je až nezdravě blízký. Až moc se začínám zajímat o jeho soukromý život, až moc se začínám zajímat o něj samotného.
Měl jsem za sebou už několik stovek let. Párkrát jsem se skutečně zamiloval, naposledy do Hanka, a pokaždé to skončilo katastrofou, a tím jsem se zařekl, že příště už ne. Začínal jsem stárnout a další rozchod už bych nejspíš nezvládl.
Posnídal jsem, dal nažrat i Oliverovi a sotva jsem se převlékl do košile a volnějších kalhot, uslyšel jsem rachocení klíčů v zámku.
Sešel jsem dolů, abych mu kdyžtak pomohl, ale sotva jsem ho spatřil, moje nálada se ještě zhoršila, aniž bych se dokázal nějak ovládnout.
Arthur vypadal hodně unaveně, jako po proflámované noci, a i když se nejspíš sprchoval, přesto pach, typický pro hospodu nebo bar, na něm trochu zůstal.
V duchu jsem si vynadal do hlupáků.
Vždyť je mladý a krásný, nepochybně má spoustu přátel. To, že se mnou jednou vyspal, bylo nejspíš díky nějaké slabosti a alkoholu. Předpokládal jsem, že kdybych pracoval v květinářství nebo kdekoliv jinde, tak už o něj nikdy neuslyším. Bylo to… mrzuté, i když jsem se tomu snažil bránit.
„Běž se prospat. Otevřu sám a práci si pak doděláš. Hodiny si pak naděláš někde jinde, ale v tomhle stavu tě nenechám pracovat,“ pronesl jsem možná trochu rázněji přešel k němu a chytl ho za paži, abych ho postrčil dopředu, ale místo toho jsem se v další vteřině nad ním skláněl, nosem se otíral o jeho krk a cítil, jak se mi zuby tlačí ven.
Voněl. Voněl tak lákavě. Víc než kdokoliv jiný v tomhle městě. Bylo to snad tohle to, co mě k němu tak táhlo? Kvůli tomuhle jsem ho nedokázal nechat být?
Ta pulzující tepna, ve které proudila ta lahodná tekutina…
Přejel jsem po ní jazykem a cítil, jak nad sebou začínám ztrácet kontrolu.
Arthur
Když se Twist uráčil dojít ke dveřím, a vyskočil na schodky, konečně jsem mohl odemknout a jít dovnitř.
I když jsem nespěchal, stejně jsme přišli celkem brzy, a do otvíračky ještě zbývalo něco kolem dvaceti minut.
Usmál jsem se, když jsem uviděl Camerona. Ale ten úsměv mě vzápětí přešel.
Už včera večer se mi zdál trochu jiný, ale teď… Teď byl divný. Choval se divně.
Měl jsem pocit, jako by ho něco štvalo, ale přitom byl tak moc blízko, a navíc…
Přeběhlo mi mrazení po zádech, když jsem ucítil jeho jazyk na svém krku.
Ale i přesto jsem se vymanil z jeho držení a odstoupil jsem.
„Jsem možná trošku unavený, ale ne nevyspaný a ani po opici. Je to jen menší fyzická únava. Nic víc. Práci v pohodě zvládnu,“ odpověděl jsem mu na jeho slova, abych se šel vyspat.
A navíc, nemůžu si dovolit něco naddělávat, když mám večer druhou práci.
„Jen bych možná poprosil po kávu. Nebo si ji zajdu koupit vedle,“ postavil jsem Twista na zem, a on hned poslušně odběhl nahoru za Oliverem, který na něho už koukal z nejvyššího schodu.
„Ještě do otevření zbývá čas, tak já si skočím pro to kafe, a vy mi pak řeknete, co mám dělat, ano?“
Cameron
Až teprve, když se Arthur vymanil z mého sevření, vzpamatoval jsem se.
Vážně už nejspíš začínám stárnout.
Jeho neosobní postoj mě zamrzel, ale takhle jsem to přece sám chtěl.
„Omlouvám se. Už se to nebude opakovat. A když myslíš, že to zvládneš, nutit do spánku tě nebudu. Ale pokud uvidím, že mi spíš za stolem v přítomnosti zákazníků, bez milosti tě okamžitě vyhodím. Kafe je uvařené. Snídaně, obědy nebo večeře ti nutit nebudu. Je tvoje věc, co a kdy budeš jíst. Ale kávu nebo čaj si můžeš kdykoliv během dne vzít. Ber to třeba jako bonus k výplatě. Zajedu vyřídit do města nějaké papíry a nevím, kdy se vrátím, tak můžeš otevřít, a pokud se nevrátím do jedné hodiny, vem si půl hodinovou přestávku. Až se vrátím, přivezu s sebou nejspíš nějaké knihy na opravu, tak můžeš jít pak do dílny.“
Nečekal jsem na odpověď a rovnou vyšel schody, abych se v ložnici převlékl.
Do toho města jsem měl v plánu jet, ale až tak zítra nebo pozítří. Zase to nespěchalo, a všechno pro Arthura jsem vyřídil po telefonu a internetu, ale uvědomil jsem si, že od něj musím aspoň na pár hodin pryč. Musím se uklidnit a sebrat se. Musím přijít na jiné myšlenky a v jeho blízkosti mi to půjde jen těžko.
Oblékl jsem si hnědý oblek se vzorem kostky, který byl v Anglii hodně oblíbený, černý rolák, vlasy stáhl do copu bílou stužkou a přehodil je přes prsa, na hlavu si usadil klobouk, který jsem nosil ve výjimečných případech a do ruky vzal hůlku, kterou jsem si brával jako ozdobu, než že bych ji potřeboval.
„V lednici je jídlo, pokud budeš chtít a já odjíždím,“ zabručel jsem, když jsem vyšel z ložnice a zastavil se mezi dveřma do kuchyně.
Arthur
Nelíbilo se mi, co mi řekl o spaní za stolem. A to jsem tu pracoval jen jeden den, a hned tohle? A jen proto, že vypadám trochu unaveně? Docela se mě to dotklo, ale nechal jsem to raději být.
A navíc…
Jo, měl jsem pravdu. Sice se mi omluvil, ale stejně je divný.
Nemyslím tím, že je divný, jako divný, ale prostě divný…
Přikývl jsem mu na všechno, co řekl. A podle toho jsem měl dneska na starosti obchod a nic jiného, dokud se nevrátí. Když řekl, že odjíždí, jen jsem ho ujistil, že se o obchod postarám, jak nejlépe dokážu, a ať dobře dojede. Cuklo mi v ruce, že mu zamávám, ale nakonec jsem se s ním rozloučil jen obyčejným: ‚Na shledanou‘ a kývnutím hlavy.
Když jsem osaměl, vyšel jsem nahoru do bytu, kde se právě Twist hrabal z Oliverova záchodku. Raději jsem to hned vyčistil, zkontroloval, jestli mají žrádlo a vodu, umyl si ruce a pak si nalil kávu.
Upozornil jsem ty dvě chlupaté koule, že se mají slušně chovat, sešel jsem dolů, odemkl obchod, a pak si sedl za pult a s blaženým výrazem ve tváři konečně usrknul kávy, která byla opravdu výborná.
Brit, nebo ne, já prostě mám kávu raději než čaj.
Dopoledne bylo docela v klidu. Přišel jeden zákazník, zavolal jsem pánovi, co si včera nechal opravit knihy, s tím, že je má hotové. A vzhledem k tomu, že bydlí nedaleko, si prý udělá procházku a přijde si pro ně.
Když si je pak o něco později přebíral, byl spokojený, a dokonce mi nechal pár drobných navíc, protože to bylo rychle a práce dokonalá.
Myslím, že jsem o něco zas povyrostl.
Ale jak se blížila jedna hodina, začínal jsem pociťovat nervozitu. Nebál jsem se, že bych obchod nezvládl až do zavíračky. Ale začínal jsem se obávat, aby byl Cameron v pořádku…
Moje obavy vzrostly, když bylo čtvrt na dvě a on se stále neukázal.
Odcházel ne v moc dobré náladě, a z toho mám pak vždycky pocit, že by se mohlo něco stát.
I když řekl, že si mám v jednu vzít půlhodinovou přestávku, nakonec jsem šel zamknout až právě ve čtvrt na dvě.
Zrovna jsem chtěl zamknout dveře, když do nich moje prsty bolestivě narazily, jak se prudce otevřely.
Cameron
Celou cestu do města jsem přemýšlel nad Arthurovým chladným rozloučením.
Nejspíš je to moje vina. Možná se zalekl, možná si to špatně přebral, možná jsme tehdy neměli skončit spolu v posteli.
Byl to fajn kluk. O tom žádná. Ale nejspíš nic pro mě. Možná jsem s tou prací měl chvilku počkat.
Možná jsem mu měl nabídnout jen občasnou brigádu. Prostě něco, kdy bysme se nevídali tak často a netrávili spolu tolik času.
Možná bych mohl přijmout tu nabídku z muzea, se kterou mě otravují každý rok?
Arthur si vystačí sám, mohl bych mu z větší části přenechat fungování krámu, chytrý je na to dost, a i když je trochu plašan, jakmile se do něčeho pustí, neskončí, dokud nemá hotovo, jak jsem si už stihl ověřit.
Zastavil jsem na parkovišti u muzea a sešel se s tamnějším ředitelem, který měl z mé přítomnosti až moc velkou radost.
Nic jsem mu neslíbil, pouze řekl, že o tom možná začnu uvažovat. Nakonec jsem se u něj zdržel o dvě hodiny déle, protože mi chtěl ukázat nové exponáty, které ještě nebyly vystaveny pro veřejnost.
Jednalo se o skutečné klenoty, a já opravdu na chvíli zapomněl na všechny starosti kolem Arthura.
Zašel jsem si na oběd a stavil se do jednoho antikvariátu, kde jsem se opět zdržel a s hrůzou si pak uvědomil, že už jsou skoro čtyři hodiny.
Když jsem nasedal do auta, napadlo mě, jak si asi Arthur vede, a jestli ho tam ještě najdu, až se vrátím.
Cesta trvala poměrně delší dobu kvůli hustému provozu, takže bylo skoro pět hodin, když jsem konečně zaparkoval ve dvoře, vystoupil a zamířil si to rovnou do krámku. A až teprve, když jsem otevřel dveře mi došlo, že je něco špatně.