Cameron
Udělal jsem jednoduchý těstovinový salát s masem a zeleninou, který zasytil a přitom netlačil.
Než jsem se nadál, ten zrádce Oliver vyskočil na Arthura a uvelebil se na něm.
Překvapilo mě to. Tohle neudělal ani u Hanka, a to tu bydlel s námi necelé tři roky.
Zakroutil jsem nad tím hlavou a posadil se naproti Arthurovi.
„Neměl byste mi ho tak rozmazlovat. Jste první, ke komu vůbec jde a mám dojem, že teď už se ho nezbavíte.“
Po chvilce mi došlo, že mi vlastně nabídl tykání, ale nějak jsem se k tomu ještě neměl.
Pořád jsem si snažil držet odstup. Když mu začnu tykat, budu mu zase o něco blíže.
V podstatě celý oběd jsem měl v hlavě jen jeho a snažil se přijít na to, jak z toho ještě vyklouznout, ale na nic jsem nepřišel.
Po obědě jsem uklidil nádobí, a když Arthurovi trochu slehlo, vyhnal jsem Olivera z jeho klína, který uraženě odkráčel pryč a my tak mohli sejít zase dolů.
„Teď musíme projít každou knihu a zjistit, jestli je v pořádku. I když sem lidé moc nechodí a jsou knihy, kterých se třeba vůbec nedotknou, i tak je potřeba knihy zkontrolovat. Staří, podmínky, prostředí, to všechno se podepíše i na knize, které se nikdo nedotkne. Podívejte, tady...“ naklonil jsem se s jednou knihou blíž k Arthurovi, abych mu ukázal drobné odchlípnutí vazby knihy na jejím hřbetu.
Znovu jsem si uvědomil, že mi nabídl tykání a když jsem na moment zvedl hlavu a zadíval se na něj, pocítil jsem...malinko smutek?
„Jestli...chceš,“ odhodlal jsem se nakonec k tykání, „naučím tě, jak tyhle drobné vady opravovat.
Mám tu i malou dílnu, kde mám na to všechno potřebné. Větší vady pak posílám do knihtiskařství nebo do muzeí, kde na to mají speciální stroje a lepší prostředky. Zatím tuhle dáme bokem. Vezmi si druhou.“
Počkal jsem až to udělá, a pak si stoupl za něj a své ruce položil na ty jeho.
„Když nevidíš, použij ruce,“ řekl jsem tiše a ukázal mu, jak prsty jemně prozkoumat knihu a zjistit tak všechny nedostatky.
Arthur
O spisovatelích a jejich tvorbě vím hodně. Nikdy bych nemohl říct, že všechno, ale prostě hodně ano.
Ale tohle, co mi ukazoval Cameron, bylo jiné. Samozřejmě že při svém studiu jsem navštívil i různá místa s knihami spojené. Viděl jsem, jak se starají o vzácné knihy a kroniky a spisy v muzeích a archívech. Ale nikdy jsem si to vlastně nezkusil.
A tak, když mi to teď Cameron ukázal, došlo mi, že bych se i o své knihy starat lépe. Nejspíš jak dojdu domů, tak je začnu postupně prohlížet, jestli nebude potřeba některou opravit. A už taky aspoň vím, za kým v případě potřeby mám jít.
Jen mi bylo trochu líto, že mi pořád vyká. Nejspíš si vážně chce držet odstup.
Ale když mi vzápětí začal tykat, znovu, stejně jako předchozí den, mi poskočilo srdíčko a já se už nezbavil toho svého přihlouplého úsměvu.
Když se ale Cameron postavil za mě a položil své ruce na mé, na všechny mé plány jsem okamžitě zapomněl. Málem jsem i ztuhnul. Jen silou vůle jsem donutil své prsty spolupracovat, abych Camerona zase neodradil.
Zhluboka jsem se nadechl, a i když to šlo hůř, snažil jsem se soustředit na to, co mi ukazoval a říkal.
Po chvíli jsem už prohlížel knihy sám…
V duchu jsem si oddechl, když odstoupil. Bylo mi v jeho těsné blízkosti tak dobře, že jsem se v tom zase začal ztrácet. Bylo mi tak teplo, že se mi zpotily i nohy a já měl chuť servat ty hrubé ponožky dolů.
Nakonec jsme se pustili oba do práce.
I když jsem vcelku bordelář, a trvá mi, než si uklidím, když se však pustím do práce, nepřestanu, dokud ji nedodělám. I kdybych neměl jít spát třeba dva dny.
A tak jsem pracoval tak, abychom to zvládli ještě dneska, a já nemusel odcházet od rozdělané práce.
Bylo vidět, že Cameron se o knihy dobře stará, protože těch, co bylo potřeba opravit, bylo v tom množství jen šest. A byly to menší opravy, které podle jeho slov zvládne udělat sám.
Moc rád bych se podíval na to, jak to dělá, i na jeho dílnu, ale když jsem se podíval ven a potom na hodiny, docela jsem se zhrozil.
Blížilo se k deváté a my byli do té práce tak zabraní, že jsme si to ani jeden neuvědomili.
„Musím domů,“ povzdechl jsem si. „Twist už tam určitě někde v koutku mňouká a bude mít hlad. Věci vezmu s sebou, vyperu je a zítra vám je donesu, ano?“ zasunul jsem poslední knihu do police a se spokojeným výrazem jsem konečně slezl ze schůdků dolů.
Cameron
I přesto, jak jsem se bránil tomu být v Arthurově blízkosti, už teď jsem věděl, že pokud přijde a řekne svou žádost znovu, neodmítnu.
Byl vážně pozorný posluchač, i když se mi na moment v jednu chvíli zase zasnil, ale i tak byl poctivý, a přesto, že měl doma nepořádek a já se tak trochu obával, jestli se to neodrazí i na jeho práci, zdálo se, že tohle je pro něj něco jiného. Byl pečlivý, důkladný, pozorný, když jsem něco vysvětloval, a práce nám šla od ruky. To, co běžně sám dělám přinejmenším dva dny, jsme v podstatě spolu zvládli za jedno odpoledne.
Byl jsem za to moc rád a napadlo mě, že bych pozval Arthura i na zítra, protože chyběly dodělat ještě tři regály, ale nechtěl jsem mu brát všechny volné dny.
Přesto jsem tak trochu cítil zájem o mou dílnu, z jeho strany, a tak mě napadlo něco jiného.
„Pokud budeš chtít,“ řekl jsem, když jsme se převlekli a já musel Arthurovi skoro vytrhnout své věci z jeho rukou, které měl oblečené, jak je chtěl domů vzít vyprat, „můžeš ráno přijít. Ukážu ti dílnu a můžeš si zkusit nějakou opravu. A klidně vezmi s sebou i Twista.“
Půjčil jsem mu kabát, protože takhle večer už bylo chladno a boty, protože ty své měl pořád mokré.
Vzal jsem jeden větší deštník, a pak jsme spolu vyšli ven.
Už nepršelo tak silně, ale pořád to nebylo na to, aby se dalo jít bez deštníku.
Byl jsem díky tomu Arthurovi blíž a snažil se nevnímat jeho tlukot srdce, stejně jako vůni.
„Tak jsme tady,“ složil jsem deštník pod stříškou u vchodu do domu a zůstal stát pod schodem.
„Dobře se vyspi, Arthure. A pokud budeš chtít, tak zítra přijď.“
Usmál jsem se na něj a bezděčným gestem mu schoval pramen vlasů za ucho.
Arthur
Chtěl jsem ty věci vyprat. Ale na druhou stranu jsem se s ním nechtěl prát. Tak nějak jsem tušil, že je silnější než já a určitě bych prohrál. Obul jsem si jeho boty, v kterých jsem trošku plaval. Ale když jsem si pořádně přitáhl tkaničky, tak se to dalo.
Jeho kabát voněl stejně jako on. Zapnul jsem si ho až ke krku, abych cítil jeho vůni a nemusel se na něho přitom moc tisknout.
I když… My dva pod jedním deštníkem, i když byl velký…
Bral jsem to jako příjemnou procházku. Byl jsem mor rád, že šel se mnou, i když vlastně ani nemusel.
A tak, když jsme došli k mému domu, pocítil jsem mírný smutek, že se musíme rozloučit.
Ale na druhou stranu jsem věděl, že druhý den můžu přijít.
„Určitě přijdu, zajímá mě to. Rád uvidím, jak opravujete knihy,“ rychle jsem přikývl a naklonil jsem hlavu, abych jeho prsty na svém uchu cítil o něco déle.
„Moc děkuji za dnešní den. Líbilo se mi to.“
Mírně jsem se naklonil víc k němu, jako bych ho chtěl políbit, ale vzápětí jsem si uvědomil, co dělám, a raději jsem o krok odstoupil. A jako na zavolanou jsem zaslechl jemňounké zamňoukání.
Vystrčil jsem hlavu z pod stříšky a uviděl Twista, který seděl za oknem, koukal ven a mňoukal.
„Ještě jednou děkuji a… Dobrou noc,“ lehce jsem se dotkl aspoň jeho prstů, kterými svíral rukojeť deštníku.
Vytáhnout klíče z kapsy a odemknout byl už trochu problém. Asi dvakrát mi klíče spadly na zem, a když se mi konečně podařilo odemknout, vešel jsem tak rychle, že jsem se stihl praštit i o futra.
„Zítra přijdu, dobrou noc!“ zavolal jsem ještě na Camerona a raději už rychle vyběhl ty jedny schody ke svému bytu.
Cameron
Vážně byl roztomilý, když byl roztržitý.
Chtěl jsem přiskočit, když mu spadly klíže na zem, a i potom, co se praštil o futra, ale nakonec jsem odolal.
Zůstal jsem stát, dokud automatická světla na chodbě nezhasla, a na moment zvedl hlavu k oknům jeho domu.
Mihl se tam stín a Twist hned zmizel, nejspíš proto, že ho Arthur volal na jídlo.
Ještě chvilku jsem tam stál, a teprve pak se rozešel.
V hlavě jsem si přehrával dnešní den a opravdu si začínal uvědomovat, že si mě Arthur svým jednáním a chováním začíná získávat.
Takových jako on se našlo opravdu jen pár, a na moment, na kratičký moment jsem zalitoval toho, že nejsem člověk, abych mohl být i víc než jen jeho zaměstnavatel.
Ano, už jsem byl rozhodnutý, že ho přijmu. A nejspíš mi to schvaloval i Oliver, protože když jsem se vrátil domů, ležel v klubíčku na složených věcech, které měl Arthur půjčené a já je odložil na postel v ložnici.
Vzpomněl jsem si na jeho znaménko na zadečku i na to, jak vypadal, když se přede mnou svlékl, a tak jsem tentokrát zůstal ve sprše o něco déle.
Za normálních okolností bych šel ještě opravovat knihy, ale slíbil jsem to Arthurovi, a tak jsem zalezl s knihou do postele a zároveň Olivera vyhodil.
Arthur
Twist přiběhl, jen co jsem zarachotil s jeho miskou. Dal jsem mu žrádlo podle toho, jak říkal Cameron, a Twist se do toho hned pustil. Mlaskal, že ho bylo slyšet až do obýváku.
Byl jsem z dnešního dne docela unavený, tak jsem se svlékl, rychle osprchoval, a hodil do sebe bagetu a zapil to vodou.
Všude jsem pozhasínal a už jsem chtěl jít do ložnice, když jsem uviděl Cameronův plášť.
Neodolal jsem.
Došel jsem k němu a zabořil do něho nos. Opravdu voněl jako on, a mě se od toho věšáku ani nechtělo odcházet.
Nakonec jsem přeci jen skončil v posteli, s jeho pláštěm. Držel jsem ho v náruči a s nosem zabořeným do něho jsem nakonec po chvíli usnul.
Ráno jsem se probudil s prvním zazvoněním budíku, který jsem si večer nastavil. S vědomím, že ho dneska zase uvidím, jsem hned vyskočil z postele. Rychle jsem se osprchoval, oblékl se, vytřepal plášť, aby nebyl tak pomačkaný a šel slupnout další bagetu, co jsem tu měl.
Cameronovy boty jsem dal do tašky, jeho plášť si oblékl, abych ho netahal v rukách. Přibral jsem trochu granulí pro Twista, a jeho jsem vzal do náruče.
Budu mu muset koupit nějaké vodítko, pokud teda kočky na vodítku chodí.
Už jsem chtěl odejít, když mi zapípal telefon se zprávou, že dneska přijede Francis, takže večer máme scuka v naší hospodě, abychom to pořádně oslavili. Odepsal jsem, že tam budu v osm, a telefon zase odhodil na stolek.
Všichni o mě věděli, že telefon s sebou nosím málokdy, takže byli zvyklí, že nemusím být na příjmu.
Vyšel jsem konečně z domu. Pohlédl jsem k nebi a s potěšením zjistil, že nebe je čisté. Ale deštník jsem si s sebou pro jistotu vzal.
Měl jsem plné ruce, tak jakmile jsme byli v parčíku, pustil jsem Twista na zem. Měl jsem strach, že uteče, ale on se držel vedle mě, jako by on měl strach, že uteču já jemu. V zadní uličce, kde bydlel Cameron, auta nejezdila, takže jsem neměl strach, že by se Twistovi něco stalo.
Měl jsem jeho krámek už na dohled, když mi došlo, že jsem vyrazil moc brzy. A vzhledem k tomu, že byla neděle, bylo mi hloupé ho budit.
Zpomalil jsem, a když jsme došli před jeho krámek, přecházel jsem sem a tam a čekal, až na věži odbije devátá hodina.
Cameron
Tentokrát jsem usnul, ani jsem nevěděl jak.
Ráno jsem se probudil opět za svítání, šel se opláchnout, vlasy stáhl do drdolu a přešel do kuchyně, abych si udělal snídani.
Oliver se se mnou odmítal bavit, dokonce se nepřiblížil k misce s jídlem, dokud jsem neodešel.
Chtěl jsem se zajít obléknout, když jsem ucítil jeho vůni, Oliver mi najednou proběhl pod nohama, a pak jsem ho uslyšel, jak škrábe na dveře krámku.
Nějak mi nedošlo, že mám na sobě pouze spodky, když jsem sbíhal schody, abych Arthurovi otevřel.
„Dobré ráno,“ ustoupil jsem bokem, aby mohl vejít dovnitř, „omlouvám se za svůj vzhled, nějak mi to v první moment nedošlo a kdybych hned neotevřel, Oliver by stihl zatím udělat ze dveří třísky.“
Pozvedl jsem obočí, když si hned vzal do parády Twista a někam spolu zmizeli.
„V kuchyni je káva a snídaně, tak si klidně nabídni, já na sebe něco hodím,“ řekl jsem v předsíni a pomohl Arthurovi z kabátu, který jsem hned pověsil, stejně jako deštník a převzal od něj tašku s botama.
Vypadal, že ho včerejší liják naštěstí nijak nezmohl, za což jsem byl rád.
Vlastně… uvědomil jsem si, že jsem i rád za to, že vůbec přišel.
Arthur
Nedočkavě jsem očima posouval velkou ručičku na věžních hodinách. Už jsem přemýšlel nad tím, že bych si zašel do nejbližší kavárny na kávu, ale uvědomil jsem si, že mám s sebou Twista, a to by se jim tam nemuselo líbit.
Ale nakonec se dveře otevřely samy a já zíral málem s otevřenou pusou na Camerona ve spodkách. Málem jsem zapomněl pozdravit, jak jsem byl z něho celý pryč.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vzbudit, neuvědomil jsem si, že je tak brzy,“ vešel jsem dovnitř, a když si Cameron převzal věci, zamířil jsem do kuchyně.
Ale stejně jsem neodolal, a ještě se za ním ohlédl, kdy odcházel do ložnice.
Byl vážně hezký. Pevné svalstvo, které by mu mohl kdejaký dvacátník závidět, mírně šlachovitý, žádné nabušené svaly, ale ani tuk navíc.
Byl prostě tak akorát podle mých představ. Pořád jsem měl před očima ten jeho pevný zadek, který se mu hezky rýsoval v těch boxerkách.
„Už jsem snídal, děkuji. Ale kávu bych si dal,“ promluvil jsem, a nahlédl jsem do linky, abych si mohl vytáhnout hrnek a kávu si nalít.
Čekal jsem, až dojde zpátky, a zatím si prohlížel tu jeho kuchyň. Podle toho, jak ji měl zařízenou a udržovanou, tak nejspíš rád vařil. Jo, to jsem mu mohl jen závidět…
Cameron
Oblékl jsem se do pohodlných věcí, a pak přešel do kuchyně za Arthurem.
Byl jsem rád, že si dal aspoň tu kávu, ale i tak jsem pár obložených housek poskládal na talíř, vzal si svůj hrnek s kávou a naznačil Arthurovi ať jde se mnou.
Zavedl jsem ho do zadní části knihovny, kde jsem měl svou dílnu.
Nebyla na typickou dílnu velká, zhruba asi jako moje ložnice, ale svůj účel splnila.
Ukázal jsem Arthurovi kam si odložit věci a vysvětlil mu, co se, k čemu používá.
Nejspíš o některých věcech už slyšel, ale pravděpodobně nikdy neměl možnost si je vyzkoušet.
Podal jsem mu ještě zástěru a rukavice.
Ukázal jsem mu, jak vazbu šetrně odlepit od knihy, jak namíchat správný poměr lepidla, a jak knihu zase složit zpátky.
Pak jsem si sedl za něj, a to samé udělal spolu s ním.
Vdechoval jsem jeho vůni, cítil tlukot jeho srdce na své hrudi, ale přesto jsem se snažil i soustředit na úkol.
Další knihu už jsem ho nechal udělat samotného, jen jsem ho asi ve dvou případech trochu nasměroval.
Ukázal jsem mu na dva štosy knih, které čekaly na opravu, ať už to byly moje nebo je někdo přinesl, když se dozvěděl, že je i opravuji a v jedné nestřežené chvíli mu navrhl, že je může chodit opravovat.
Arthur
Brzy se ukázal připravený na práci. Pro mne by klidně mohl pracovat i v těch boxerkách, ale to bych se na práci zřejmě moc nesoustředil.
Když mě zavedl do své dílny, odložili jsme tác s jídlem, hned jsem si všechno prošel a prohlédl. Na všechno jsem si musel sáhnout.
A když mi ukazoval, jak spravuje vazbu knih, měl jsem na něm oči doslova přilepené víc než samotné lepidlo, které míchal.
Byla to jemná práce, člověk musel být opatrný, ale ke Cameronovi mi to tak nějak pasovalo.
Když se pak posadil za mě, na chvíli jsem znovu ztratil soustředění. Musel jsem z hlavy vyhnat ty představy jeho nahého těla, které se mi tam opět hned vkradly, jinak bych nebyl schopný nic udělat.
Ale byl blízko… Moc blízko a já byl opět nejšťastnější člověk na světě.
Postupně se mi to dostávalo do ruky, a po nějaké chvíli jsem už byl schopný knihy opravovat sám, i když s jeho občasnou pomocí.
Ale ten pocit, když jsem pak viděl svoji práci dodělanou, byl k nezaplacení.
Vážně mě to chytlo víc než samotné studium, nebo učení. Začínal jsem přemýšlet o tom, že bych se takové práci mohl věnovat naplno. Mít obchod s knihami, spojený s antikvariátem, a opravovat knihy.
A tak, když mi Cameron nabídl, že bych mohl k němu chodit opravovat knihy, hned jsem přikývl.
I kdyby mě nevzal do krámku, mohl bych občas dělat aspoň tohle.
Než jsme se nadáli, byla zase doba oběda. Ale vzhledem k tomu, že jsme začali brzy a tentokrát nebylo moc práce, měli jsme hotovo během dopoledne.
Bylo mi docela i líto, že to dopoledne tak rychle uteklo. Vyšli jsme z dílny, a já už se rozhlížel po Twistovi, abych ho mohl vzít a jít domů.
Rád bych zůstal, ale nechtěl jsem Cameronovi ubírat volný čas.
„Tak my půjdeme,“ vzal jsem do náruče toho malého rošťáka, když se konečně ukázal. „A zítra se přijdu znovu zeptat na práci, jak jsem slíbil.“
Cameron
Arthurovy ruce byly k nezaplacení. Vážně jsem se divil jak to, že už nepracuje někde v muzeu. To si ani ve škole nevšimli jeho talentu? Zakroutil jsem nad tím nechápavě hlavou a v duchu si usmyslel, že mu pomůžu, pokud by chtěl pracovat třeba v muzeu.
Než jsem se nadál bylo poledne a práce byla v podstatě hotová.
Opravdu mi hodně pomohl a několikrát jsem se přistihl, jak se na něj jen dívám a sleduju jeho soustředěný výraz.
„Zůstaň na oběd… teda pokud někam nespěcháš."
Netušil jsem, jestli nemá nějaké plány, domluvenou schůzku nebo tak něco.
Přece jen byl mladý, měl by se bavit, a ne ležet jen v knihách.
„Hodně jsi mi pomohl, a taky ti musím ještě zaplatit. Ber to jako brigádu," vytáhl jsem peněženku a odpočítal pár bankovek. „Tvé šikovné ruce by si zasloužily víc, věř mi, tak talentovaného mladíka jako jsi ty, je kumšt najít."
Přešel jsem k lednici a začal vytahovat věci na vaření.
„Opravdu budu rád, když se mnou poobědváš," otočil jsem se znovu k Arthurovi a čekal na jeho odpověď.
Arthur
Myslím, že jsem povyrostl o pár centimetrů, když mě Cameron pochválil.
A když řekl, že by se mnou rád poobědval, dlouho jsem neváhal.
„Děkuji za pozvání, rád zůstanu na oběd,“ postavil jsem Twista na zem.
Schoval jsem si nabízené peníze, za které jsem ještě náležitě poděkoval, vyzul jsem se a šel jsem s Cameronem do kuchyně.
„Chcete s něčím pomoct? Já, abych tu neseděl jen tak, když budete vařit,“ zeptal jsem se, když začal vytahovat suroviny na vaření.
Podle toho, co vytáhl, jsem vůbec netušil, co chce uvařit. Byl jsem docela zvědavý. Ale tušil jsem, že mi bude chutnat, stejně jako mi chutnalo včera.
„Přijel jeden známý, kolega ze studií, a s ostatními bývalými spolužáky si pak večer půjdeme někam sednout, než zase odjede pryč. Byl to zahraniční student, ale občas sem dojíždí, párkrát v roce, tak se vždycky tahle sejdeme, pokecáme, a pak se zase rozprchneme každý na svou stranu,“ vysvětlil jsem Cameronovi, že opravdu nespěchám a do večera je času dost. „A k mým rodičům chodím tak maximálně dvakrát do měsíce. Je to i proto, abych si zvykl starat se o sebe sám. Nějak jsme k tomu rozhodnutí došli společně. Ale když je potřeba, tak k nim zajdu i jindy, než máme domluveno.“
Postavil jsem se k lince vedle něho, a se zaujetím jsem se díval, jak vytváří dnešní polední menu.
Cameron
Proč jsem pocítil jakýsi podivný tlak, když řekl, že si jde večer sednout s kamarády? Proč se mi hned vybavil obraz Arthura v náruči jiného muže, jak se líbají, a pak spolu milují u něj v bytě? A proč mi to vůbec… vadilo?
Mírně jsem se zamračil a trochu prudce položil na sporák pánev.
Málem jsem rozdrtil v ruce její rukojeť, ale naštěstí se včas vzpamatoval, zvláště, když stál Arthur tak blízko mě.
„Nemusíš pomáhat. Ale můžeš mi třeba něco vyprávět. Třeba jak jsi se dostal na školu, proč zrovna tenhle obor, prostě cokoliv. Máš velmi příjemný hlas a jde mi při něm práce rychleji od ruky,“ pootočil jsem se na něj a pousmál.
Jeho rodiče na něj určitě musí být pyšní.
Vlastně ani nevím, jestli je jedináček, ale nejspíš jo.
„Jen se ještě zeptám, jestli je něco, co nejíš nebo něco, na co jsi alergický?“
Když zavrtěl negativně hlavou s radostí jsem se pustil do vaření.
Kdy jsem takhle naposledy někomu vařil?
Před deseti lety Hankovi. Zdálo se to jako věčnost, i když pro mě byl čas relativní pojem.
Oškrábal jsem a nakrájel brambory a spolu s drobně nakrájenou slaninou, česnekem a bylinkami je hodil do trouby.
Maso jsem nakrájel na nudličky, podusil na cibulce a česneku, přidal houby a mladé fazolové lusky z domácí zahrádky a nechal to podusit.
Česnekem jsem nikdy nešetřil. Úplně jsem ho miloval, a pamatuju si, že když mě jednou jeden lovec chtěl česnekem otrávit, ještě jsem mu poděkoval a celou tu hromadu, kterou chtěl proti mně použít, si vzal domů.
Než se udělal oběd, ještě jsem v rychlosti smíchal suroviny na jednoduchou bábovku s ovocem, a když jsem dával jídlo na talíře, strčil jsem ji do trouby.
„Doufám, že ti bude chutnat. Rád vařím, ale spíše jednoduché a rychlé jídla. V podstatě vařím jen sám pro sebe, takže nic složitého není potřeba,“ pokrčil jsem rameny a prostřel stůl.
Arthur
Udivilo mně, když řekl, že mám něco vyprávět, a mám příjemný hlas.
Tak trochu mě to potěšilo.
No, ne trochu, ale hodně.
Jenže, kdybych se rozmluvil, pak bych potom nevěděl, kdy mám skončit. Přesto jsem mu povykládal, z jaké rodiny pocházím, že mám starší sestru, která už pracuje. Má svůj vlastní obchůdek se zdravou výživou, protože je do ní blázen. A že mí rodiče taky ještě pracují.
Vlastně jsem mu řekl všechno o své rodině, aniž bych si to uvědomil.
Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy strčil tu bábovku do trouby. Ani jsem si neuvědomil, že ten čas tak rychle utíká. Možná proto, že je mi v jeho společnosti tak dobře?
Nějak se mi najednou ani nechtělo jít večer s bandou ven. Raději bych byl tady s ním.
Ale je zvyklý na samotu a vypadá, že mu ani nevadí.
Ale…
Nevzdám to. Opravdu se mi líbí a něco mě k němu přitahuje. Dokonce ani Francis na mě tak nepůsobil, a to jsme spolu žili tři roky, než odletěl zpátky do Francie.
A teď bych ho měl znovu vidět…
Už do něho nejsem zamilovaný, a občas si vzpomenu, i na to, jaký potom později byl. Pokaždé, když přiletí, po mně chce, abych odletěl s ním.
Možná bych na tu party přeci jen neměl jít?
Ale už jsem to slíbil, a já sliby plním. A tu chvilku to přežiju, a když tak se zdejchnu, co nejdříve to půjde.
Oběd byl moc dobrý. Jako by Cameron uměl čarovat. Prostě kouzlo, po kterém se najednou na stole objevilo to nejlepší jídlo. Nejsem vybíravý, sním prakticky všechno. Ale tohle bylo naprosto vynikající, až jsem se musel krotit, abych mu nesnědl i tu pánev. Bylo by to hloupé, když jsem na návštěvě.
Když pak o něco později na stole přistála bábovka a čerstvá káva, byl jsem nejspokojenější člověk na světě.
Doslova jsem si mlaskal.
Ale čas se o dost pohnul, a i když mi s Cameronem bylo moc dobře, byl čas se zvednout a jít. Musel jsem ještě odnést Twista domů a připravit se na večer.
„Dnešní den, vlastně i včerejší, byl moc fajn. Moc dobře jsem se bavil. Vaše společnost je mi příjemná a hodně jsem se dozvěděl nových věcí o knihách. Zítra určitě přijdu, abych slyšel vaši odpověď,“ postavil jsem se, a když jsem procházel kolem Camerona do předsíně, na moment jsem se zastavil a lehce se dotkl jeho ruky.
Cameron
Už dlouho jsem nebyl tak šťastný. Nemusel jsem se ani dívat, stačilo cítit, že je Arthur spokojený, a vidět ho, jak do sebe háže oběd mi jasně ukázalo, že mu i chutná. Neměl bych si na to zvykat.
Znám se moc dobře. Bude to jeden oběd, druhý, třetí, a pak už ho ze svého bytu nepustím. Nemohl jsem to nechat zajít tak daleko.
Ani jsem si neuvědomil, že ten čas tak rychle utekl.
Zabalil jsem Arthurovi ještě kousek bábovky do krabičky a chtěl mu ji zrovna podat, když se dotkl mé ruky.
Najednou jsem zjistil, že se mé tělo opírá o to jeho, které tlačím ke zdi, skláním se nad ním a doslova ho propaluju pohledem.
Cítil jsem tu bouři uvnitř sebe a bylo to poznat na mých očích stejně jako zrychleném tepu.
Stačil by tak centimetr a mé rty by se dotkly těch jeho.
Jaké by to asi bylo, líbat ty plné, krásně vykrojené rty? Jaké by to asi bylo, laskat jeho jazyk a tančit s ním vášnivý tanec?
Až teprve Oliverovo zaprskání mě probralo a stáhlo zpátky na zem.
Rychle jsem odstoupil a odkašlal si.
„Tohle si vezmi, aspoň budeš mít něco na snídani,“ zabručel jsem. „A nemusíš zítra vstávat brzo. Užij si oslavu s kamarády, a přijď, až se vyspíš.“
Otevřel jsem dveře a nenápadně ho vystrkal na chodbu, abychom mohli sejít schody do přízemí směrem k zadnímu vchodu.
„Tak… ahoj a dobře se bav. A děkuji za pomoc a příjemně strávený den,“ pousmál jsem se, když Arthur vyšel ven a já zůstal stát na prahu.
Arthur
Nechal jsem se natlačit na stěnu a celou dobu jsem se díval do Cameronových očí.
Byly nádherné, a když se ještě víc přiblížil, dokonce jsem viděl, jak se mu mění barva na krásně zelenou. Doslova mě vtahovaly…
Začal jsem zrychleně dýchat, jeho vůni jsem cítil tak intenzívně, až se mi z toho točila hlava.
Na moment mi sklouznul pohled na jeho pootevřené rty, které byly tak blízko…
Chtěl jsem ho políbit. Chtěl…
Ale on vzápětí ustoupil, a já si v tu chvíli uvědomil, co vlastně dělám, a jak nejspíš uboze jsem musel vypadat. Jako bych doslova žebral o jeho pozornost.
V duchu jsem si vynadal do všeho možného, ale současně jsem si řekl, že se budu snažit dál.
Opravdu se mi líbil a já toužil po něčem víc…
Když jsme vyšli ven na zahradu, mohl jsem se konečně svobodněji nadechnout. Uvědomil jsem si, že ve chvíli, kdy se přiblížil až moc, jsem zatajil dech, a od té chvíle skoro nedýchal.
„Jo, určitě zítra přijdu, a děkuji za bábovku,“ ještě jsem na něho mávnul, a pak už jsem raději šel.
Kdybych to neudělal, nejspíš bych mu skočil do náruče a dal mu jasně najevo, jak na mě působí.
Twist mi vylezl na rameno, ještě mňouknul na pozdrav, a pak se mi vrátil do náruče, kde během chvilky usnul.
Cesta domů mi trvala o něco déle než obvykle. Pořád jsem měl plnou hlavu toho, že bych byl raději s Cameronem než v hospodě. Ale když na mě doma pak blikala další zpráva, že se mnou počítají, povzdechl jsem si.
Nachystal jsem Twistovi jídlo, vyčistil mu záchodek, a pak jsem se šel připravit. Netrvalo mi to dlouho, protože jsem neměl proč a pro koho se nějak vyfintit. A tak, když odbila osmá, vcházel jsem do hospody, kde to už žilo.
Viděl jsem ho hned ode dveří. Seděl v čele stolu, pořád stejně hezký, a veselý. Bavil celý stůl, a já si v tu chvíli uvědomil, že bych to s ním nejspíš moc dlouho nevydržel.
Měl jsem rád společnost, ale i samotu. Rád jsem se bavil, ale on byl až moc živý a moc společenský. Nejspíš by mě z něj za chvíli bolela hlava.
Přivítali jsem se, a jen co jsem se posadil, měl jsem před sebou tuplák pořádného piva…
Za další půl hodinu se místa promíchala, a já si ani neuvědomil, kdy se to stalo, ale seděl jsem vedle Francise. Nebo se on posadil ke mně? Nejspíš, protože jeho ruka na mém stehně, jeho rty blízko mého ucha a jeho šeptaná slova, jak moc mu chybím, byly víc než výmluvné.
Cameron
Když jsem se vrátil do bytu, najednou jsem si uvědomil, jak je tam prázdno.
Umyl jsem nádobí a myslel přitom na to, co by se stalo, kdybych Arthura políbil.
Utekl by?
Nejspíš ne podle jeho reakcí.
Spíše to vypadalo, že ho… přitahuju?
Zavrtěl jsem nad tím nesmyslem hlavu.
Jsem od něj starší téměř o polovinu, teda z toho lidského hlediska, takže možná ve mně spíše vidí jen někoho, kdo ho naučí věci, které by rád dělal.
Prostě takový hodný strejda.
Chtěl bych být i něco víc?
Ne. Možná. Nejspíš. Snad. Ano.
Zatraceně!
Talířek, který jsem akorát držel v ruce se tlakem rozpadl a já ho tak musel hodit do koše.
Abych se uklidnil, přešel jsem do špajzu, kde jsem měl ledničku s mým skutečným jídlem a otevřel jeden pytlík. Vložil jsem do něj slánku, a zatímco jsem ucucával, sedl jsem si na balkon a sledoval nebe.
Aniž bych to chtěl, nebo spíš, i když jsem se tomu snažil zabránit, myšlenky mi znovu sklouzly na Arthura.
Nejspíš se teď dobře baví ve společnosti svých přátel a možná...
Opět se mi vkradly do mysli ty představy nahého Arthura v náruči jiného muže, a ani nevím proč, ale díky té představě mě nějak přešla nálada.
Osprchoval jsem se, na večeři dojedl zbytky z oběda, na internetu v aukci zakoupil jednu vzácnou knihu, dočetl jednu rozečtenou knihu a bylo kolem půlnoci, když jsem se rozhodl, že bych mohl zalehnout do postele, ale nějak se mi do toho nechtělo.
Nakonec jsem přes sebe hodil kabát a vyšel ven, abych si procházkou trochu pročistil hlavu.
Arthur
Zábava byla fajn. Ale to, jak se na mě Francis lepil a pořád mi připomínal staré časy... Byl jsem z něho otrávený, protože to zase skončilo na tom, abych s ním odjel do Francie.
Jo. Kdysi jsem ho opravdu hodně miloval. Ale chtěl, abych dělal to, co on chtěl. Ze začátku mi to nevadilo, ale pak už to bylo unavující. A tak když po absolutoriu chtěl, abych odletěl s ním, odmítl jsem to. Chtěl jsem, aby on zůstal tady. Ale to odmítl okamžitě, že chce žít ve svém známém prostředí a nechce se přizpůsobovat naší mentalitě. Takže mi jen potvrdil, že myslí v první řadě na sebe, a já jsem až někde dál.
Snažil jsem se konverzaci s ním vyhýbat. A taky jsem si řekl, že na takovou slezinu jsem přišel naposledy. Už nikdy víc, pokud tu bude on. A taky jsem to řešil tím, že jsem do sebe klopil jedno pivo za druhým.
Když jsem už značně podroušen šel na záchod, a během chvilky se mi Francis přilepil na záda a začal se mi dobývat do kalhot, měl jsem dost. Jo, vzrušil mě, ale nebyl to on, s kým bych takhle chtěl být. Měl jsem před očima někoho jiného a ten tu právě nebyl.
Když jsem vyhmátl chvilku, kdy si mě nikdo nevšímal, přitočil jsem se k hostinskému, aby mi útratu stáhl z výplaty a rychle jsem zmizel bez rozloučení.
Když jsem vyšel ven ovanul mě příjemný chladný vzduch. Nohy se mi motaly stejně jako hlava, a domů jsem šel spíš po paměti. Ve chvíli, kdy jsem vešel do parku, už jsem to skoro nezvládal. Sedl jsem si na první lavičku s tím, že si odpočinu, a pak budu pokračovat.
Usadil jsem se, ale vzápětí jsem se svezl na ležato. Byl jsem tak hotový, že mi bylo jedno, že začalo poprchávat. Ani toho chlápka, který se blížil, sklonil se nade mnou a začal mě šacovat, jsem nebyl schopny ani odstrčit. Už jsem se smířil s tím, že budu o pár liber lehčí.
Stejně s sebou moc peněz nenosím...
Cameron
Ani nevím jak, ale najednou jsem zjistil, že jdu stejnou cestou, jakou domů chodíval Arthur.
Možná jsem šel podvědomě po jeho vůni, možná jsem sám sebe chtěl mučit, pokud bych ho zahlédl v náruči jiného muže.
Zavrtěl jsem hlavou nad svými myšlenkami a se zamračením konstatoval, že začíná poprchávat.
Doufal, jsem, že si tentokrát vzal aspoň deštník.
Vcházel jsem zrovna do parku, když jsem Athurovu vůni pocítil ještě intenzivněji.
Napřed jsem si myslel, že si jen něco namlouvám, ale pak jsem ho uviděl. Polo seděl, pololežel na lavičce, a nad ním se skláněl druhý muž. V první chvíli jsem se chtěl otočit a odejít, protože jsem nechtěl vidět víc, ale pak mi došlo několik věcí najednou, a než jsem stačil mrknout, ocitl jsem se vedle toho chlapa a bolestivě mu sevřel zápěstí, až vykřikl a pustil klíče které zrovna držel.
„Doporučil bych vám najít si práci než okrádat ty, co se zrovna nemůžou bránit.“
„Sklapni dědku!“ štěkl po mě a snažil se proti mně zaútočit druhou rukou, ale než se stačil nadechnout, válel se v trávě a blátě se zlomeným nosem.
„Nemám rád násilí, ale nikdo nebude ubližovat někomu, koho znám,“ zavrčel jsem na něj a na moment použil svou sílu.
Chlápkovi málem vylezly oči z důlků, cvrkl si do spodků a zaslintal si bradu, jak neudržel tlakem své tělesné tekutiny, a když jsem se otáčel zpátky k Arthurovi, s křikem utíkal pryč.
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou. Něco mi říkalo, že oslava nejspíš nedopadla podle jeho představ.
Zvedl jsem klíče ze země, strčil je do kapsy kalhot, sundal si kabát a postavil Arthura na nohy.
„Odnesu tě k sobě domů. Bude to jistější. Tady tě nechat nemůžu a ve tvém bytě se moc nevyznám,“ netušil jsem, jestli mě Arthur vnímá, tak jsem přes něj přehodil kabát, a pak ho podebral do náruče.
„Hlavně se pokus nezvracet,“ pousmál jsem se a rychlým krokem se vydal ke svému domu, než začne pršet silněji.
Arthur
Jen jsem něco zamumlal, a moje ruka se svezla dolů, když jsem přesto chtěl toho chlapa odstrčit. Ale neměl jsem dost síly. Najednou však něco vykřikl a vzápětí zmizel z mého zorného pole. Nadzvedl jsem se a podíval se za ním. Zdálo se mi, že vidím něco divného, ale než jsem stihl zaostřit, bylo to pryč a vzápětí se nade mnou skláněl Cameron. Chtěl jsem mu říct, že domů dojdu, ale jen jsem něco nesrozumitelně zažbleptal. Zamotal mě do svého kabátu a zvedl do náruče. Chtěl jsem se ho chytit, ale moje ruce si dělaly, co chtěly.
“Nechci do... Francie... nem... nemil… ji... ho... ať... mi dá... pokoj... chci... být s... tebou... Came... ja... ty... se... mi... lib... mám... rád... tvoji... společn... chci... s... tebou..."
Více jsem neřekl. Ani nevím, jestli mi rozuměl. Ale chtěl jsem mu to říct. Ale nestihl jsem mu to říct všechno a hlavně srozumitelně. Najednou mi padla hlava na jeho hruď a já už nevěděl o světě...