Cameron
Celou noc jsem oka nezamhouřil. Teda, ne, že bych potřeboval spát, ale prostě jsem tentokrát nedokázal ani zavřít oči.
Slyšel jsem, jak Hank sebou na posteli hází, občas vzlykne nebo vzdychne, ale odolal jsem nutkání se zvednout a jít za ním.
Od chvíle, kdy jsem mu dal jasně najevo, že se o důvodu našeho rozchodu nechci bavit, byl zamlklý a zaražený.
Teď už bylo pozdě na to, něco upravovat. Teď bylo pozdě, hledat chyby.
Hank potřebuje hlavně klid a srovnat si to v hlavě, a s tím mu já nepomůžu.
Po chvilce si za mnou vlezl Oliver, ale tentokrát jsem ho nechal být, dokonce mu i dovolil, ať se stočí do klubíčka po mém boku. Hrál jsem si z jeho kožíškem, až mě to nakonec ukolébalo ke spánku.
Ráno jsem se zase probudil za svítání, vstal, opláchl se, a potichu přešel do kuchyně, abych udělal snídani.
Hank se nejspíš taky moc nevyspal, podle toho, jak vypadal, ale zahučel jen dobré ráno, a pak zmizel v koupelně.
Než jsem nachystal na stůl, už byl umytý i oblečený a vypadalo to, že nejspíš pochopil, že neustoupím.
V tichosti jsme posnídali, uklidil jsem gauč, a pak jsme společně sešli dolů, abych Hanka aspoň vyprovodil.
Bylo vidět, že se mu nechce, ale držel se statečně.
Byli jsme u zadních dveří, protože jsem nerad chodil přes krámek, když jsem měl zavřeno, když zazvonil zvonek.
Zvedl jsem překvapeně obočí, ale kývl na Hanka, ať jde se mnou. Když už tam musím, tak ho vyprovodím hlavními dveřmi.
Na okamžik jsem se ztratil v jiném světě, když jsem se zadíval do těch modrošedých očí a uvědomil si, jak jsou nebezpečné.
Až napětí a tlak ze strany Hanka mě přivedl zpátky na zem.
Odkašlal jsem si a naznačil Arthurovi, aby vešel, ať může Hank vyjít ven.
„Hanku, hlavně žádné hlouposti,“ řekl jsem, když si oblékl kabát.
„Jo, budu v pohodě,“ zabručel, ale pak se ke mně otočil a nečekaně se mi přitiskl na rty. „Děkuji, a pokud by sis to rozmyslel, zavolej. Hned přijedu. Popravdě… nikdy jsem tě nepřestal milovat, Came.“
Mluvil sice tiše, ale nepochyboval jsem o tom, že Arthur zaslechl každé slovo.
Byl jsem tak překvapený a zaskočený, hlavně i sám sebou, protože mi najednou došlo, že mi Hankova blízkost vadí, že jsem se nezmohl ani na slovo, nechal se ještě jednou políbit a probral se, až když Hank za sebou zavřel dveře.
„Ehmm… omlouvám se,“ odkašlal jsem si. „To byl… bývalý přítel. Má problémy… Právě se rozešel se svým partnerem a těžce to nese.“
Mírně jsem se zamračil, když mi došlo, co mu vlastně říkám.
„Ale to vás jistě nezajímá,“ našel jsem znovu svůj klid a konečně se na Artura pořádně zadíval.
„Chcete jít dál? Mám ještě na stole snídani. Ale obávám se, že kotě si doma nechat nemůžu. Oliver by ho asi sežral.“
Ukázal jsem na tu chlupatou kouli. Jako na povel se odněkud objevil ten můj černý ďábel, sedl si před Artura a zamňoukal. Malé kotě mu odpovědělo a zavrtělo s sebou, jako by chtělo seskočit na zem.
Arthur
Byl jsem překvapený, když se přede mnou objevil nejen majitel krámku, ale i další muž.
Jen jsem strnule stál a hleděl na ně dva. Slyšel jsem každé slovo, a i když mi to nebylo moc příjemné, a z nějakého důvodu jsem pocítil i mírné zklamání, přesto jsem nedal nic najevo a tvářil se, jako že je to normální věc.
Když odešel, knihovník mě pozval dál, a hned mi řekl, že si kotě nemůže nechat.
No, na to jsem se sice zeptat nechtěl, ale aspoň vím. I když… Nezdálo se mi, že by ten jeho kocour byl kanibal a chtěl sežrat toho prcka v mé náruči. Měl jsem pocit, že byli v klidu a jen se prostě okukují.
Ale já kočkám moc nerozumím.
„Nechci rušit při snídani,“ zastavil jsem se hned za dveřmi. „Jen jsem procházel kolem. Víte, tenhle malý zloděj salámů se ke mně včera přidal po cestě a já se ho už nezbavil. No, tak jsem dneska ráno procházel cestu zpátky, a ptal se, jestli ho někdo neztratil, protože nevypadá na to, že by to byla venkovní kočka. Ani nevím, jestli je to holka nebo kluk. Ale chtěl jsem se spíš zeptat, jestli nevíte o někom, kdo kotě hledá. A trochu poprosit o pomoc. Z mých známých nikdo kočky nemá, moji rodiče taky ne, a já nevím, co mu mám dát žrát. Neumím se starat o kočky, nikdy jsem žádnou neměl, tak kdybyste mi poradil, ať nějak nestrádá, než se najde majitel. Jste jediný o kom vím, že má kočku, tak jsem si dovolil… Jestli jsem vás vyrušil, tak se omlouvám, hned zase půjdu…“
Jenže malý zloděj měl jiný plán. Najednou, aniž by něco řekl, prostě seskočil z mé náruče, až jsem se lekl, že si něco udělá, a hned se hrnul ke kocourovi. Vylezl mu na hřbet, zavěsil se mu na krk a začal ho jemně okusovat.
„Hej, on není k jídlu,“ dřepl jsem si k nim, až jsem si rukojeť deštníku vrazil do zubů a nato jsem docela peprně zaklel.
„Promiňte,“ omluvně jsem se podíval na knihovníka a promnul si pusu.
Cameron
Chtě nechtě jsem se pousmál, když sprostě zaklel, a pak se omluvil.
„Ukažte,“ vzal jsem mu z ruky deštník a zavěsil ho na věšák.
Zamknul jsem za Hankem a znovu se otočil na Arthura.
Můj pohled sklouzl dolů, kdy Oliver kotěti uštědřil jednu výchovnou facku, pak na něho něco zamňoukal, kotě se stáhlo a sklopilo uši, jako by mu rozumělo, a když Oliver zamňoukal podruhé a zatvářil se důležitě, kotě zase vyskočilo a mávlo ocáskem.
Oliver se zvedl a s chováním krále se rozešel k bytu s kotětem v patách.
„No, očividně už snídani řešit nemusíte,“ pokrčil jsem rameny a pokývnul rukou, aby šel Arthur dál.
Zavedl jsem ho do kuchyně, ukázal, ať se posadí a postavil vodu na kávu.
Mezitím jsem dal na talíř zbytek sendvičů a položil to i s kávou před Arthura.
Přešel jsem ke skříňce, kde jsem měl pro Olivera věci a mrknul se, co tam všechno mám. Vytáhl jsem jeden pytlík granulí, co jsem měl navíc, nějakou paštiku v konzervě a maso v pytlíku. Měl jsem tam i několik hraček a menších škrabátek, co Oliver už nepoužíval, ale záchodek a písek si bude muset koupit. Toho jsem měl sám málo a hlavou mi problesklo, že bych mohl jít s ním.
„Nevím o tom, že by se někomu ztratilo kotě. Ale vůbec nemusí být odsud. Mohlo zaběhnout z větší dálky nebo ho mohl někdo vyhodit po cestě. I takoví lidé jsou. Nemá obojek, takže nejspíš opravdu ničí nebude. Z toho, co jsem měl možnost zahlédnout, je to určitě kluk. Počítejte s tím, že bude neposedný a bude si chtít hodně hrát. Pokud půjdete na delší dobu z domu, třeba do práce, můžete ho vzít ke mně. Ten můj syčák se nejspíš rozhodl kotě vychovat, a aspoň se zabaví a nezničí vám všechno v bytě. Dám vám něco na žrádlo, aspoň do začátku, mám ho hodně a Oliver je strašně vybíravý, takže musím maso i granule často měnit, mám tu i nějaké hračky, ale musíte si koupit písek a záchodek, a bylo by dobré i nějaké škrabadlo. Jestli budete chtít, můžu jít s vámi,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem stačil popřemýšlet.
„Bylo by taky dobré zajít za veterinářem nechat kotě prohlédnout. O peníze se bát nemusíte. Vrátím vám tu obálku, kterou jste mi tu nechal za knihu. Dal jsem vám ji jako dar a urazil bych se, kdybyste to nepřijal. Pro mě peníze nic neznamenají, nedělám to kvůli nim. Polovina knih má tady nevyčíslitelnou hodnotu. Raději než za peníze, jsem rád za skutečnost, že se kniha dostane do dobrých rukou a bude o ni postaráno. A to je zrovna váš případ,“ pousmál jsem se a lehce se dotkl Arthurovy ruky.
Arthur
Posadil jsem se ke stolu a podíval se na ty sendviče. Hned bych si vzal, ale cítil jsem se hloupě.
Udiveně jsem však hleděl, jak vytahuje ze skříňky žrádlo a hračky pro kotě.
„Jo, no,“ podrbal jsem se ve vlasech.
„Když já žádného veterináře neznám, tak pokud mi můžete nějakého doporučit. A s dovolením si tedy vezmu jeden sendvič, a děkuji,“ natáhl jsem se po jednom sendviči a hned se do něho zakousnul.
Byl opravdu dobrý, tak z jednoho nakonec byly dva. Ukusoval jsem, zapíjel kávou, kterou přede mne postavil, a prohlížel si všechno, co mi pro kotě připravil.
„Budu rád, když půjdete se mnou. Asi bych to nepobral. A moc děkuji. Vážně bych ho asi pak musel odnést do útulku a to se mi nechce. Teda ne že bych tam nedošel, ale nechci tam dávat tohle kotě.
Bylo by mi to líto,“ dojedl jsem druhý sendvič, a ještě jednou poděkoval za jídlo.
Pozoroval jsem knihovníkova kocoura, jak dává pár výchovných lekcí mrněti. Tomu se to zdálo už zřejmě únavné, protože mňouklo a hledalo únikovou cestu. A ta byla u mě na klíně.
„Tak to vypadá, že jsem přišel ke kočce, ani nevím jak. Nevadí, stejně jsem sám. Aspoň mi bude dělat společnost,“ pousmál jsem se, protože jsem si to kotě za tu chvilku docela oblíbil.
Počkal jsem, až knihovník dojí, a pak jsem se postavil. Chtěl jsem už jít, zbytečně ho neotravovat, i když jsem měl v plánu sem pozítří přijít a říct mu, že tu práci chci. Ale teď má volno, tak ho s tím nebudu otravovat. Ale jeho společnost mi byla velmi příjemná, tak jsem byl rád, že mi nabídl pomoc a půjde ke mně.
Mírně jsem se zachvěl, když jsem si uvědomil, že můj skoro idol bude u mě v bytě.
„Můžeme jít? Odneseme ty věci a kotě ke mně, a pak bych mu šel koupit ten záchodek, aby nečural pořád do igelitky,“ vzal jsem ze stolu ještě obálku s penězi a mírně jsem kývnul hlavou. „A za tohle taky moc děkuji.“
Cameron
Oliver nejspíš tu výchovu vzal doslova.
Zavrtěl jsem hlavou, když uraženě odkráčel potom, co si Arthur vzal kotě do ruky.
Uklidil jsem nádobí a vzal tašku, abych do ní mohl dát věci pro kotě.
Sice jsem původně neměl v plánu jít až k Arthurovi domů, ale vzhledem ke kotěti to byla nutnost.
A vycouvat už jsem nemohl.
„Počkejte, než se obleču.“
Přešel jsem do ložnice, svlékl se, rozčesal si vlasy a stáhl je jen stužkou do culíku, natáhl na sebe lehké kalhoty, světlou košili a vestičku ve stejné barvě jako kalhoty. Mrkl jsem na sebe do zrcadla a lehce na sebe fikl oblíbený parfém.
Mírně jsem se zarazil a zavrtěl hlavou.
Jdu jen do obchodu a fintím se jako bych šel na nějakou slavnost. Ten kluk je vážně zlo. Pokud pozítří přijde, nejspíš ho skutečně odmítnu.
Přešel jsem znovu do kuchyně a popadl tašku.
Kývl jsem na Arthura, že může jít a zavedl ho k zadním dveřím, které vedly na zahrádku a odtud pak na druhou stranu ulice.
„Jestli vám to nevadí, zavedu vás pak do krámku, kam chodím já. Sice je to o malinko dražší než v obchodě, ale zato kvalitnější, a navíc můžete přijít i když nemají zrovna otevřeno. Seženete u nich všechno a často dokážou i poradit, pokud si majitel se svým zvířecím miláčkem neví rady,“ promluvil jsem během cesty a srovnal s Arthurem krok, protože jsme napřed museli jít k němu domů.
Arthur
Když se knihovník odešel obléct, otřel jsem se prsty o místo, kde se mě dotkl. Stále jsem na ruce ten dotek cítil, a bylo mi to příjemné, i když to z jeho strany nejspíš bylo jen bezděčné.
Ale i kdyby tím nic nezamýšlel, nevadilo by mi to.
Spíš mi vadilo to, že tu byl ten jeho bývalý přítel. Ale s tím bohužel nic nenadělám.
Když jsme konečně vyrazili, po chvíli jsem se k němu o něco přiblížil. Moc hezky voněl, a jeho společnost, i když jsme toho po cestě moc nenamluvili, byla docela příjemná.
„Nebydlím daleko. Teda, autem bychom tam byli za chvilinku, ale chodím pěšky. Jednak nemám auto, autobus jede, kdo ví kdy, a hlavně… No, když se přestanu hýbat, tak začínám přibírat. Takže proto. Samozřejmě, že pokud je to daleko, tak na ten autobus sednu, ale když se to dá zvládnout chůzí, tak raději pěšky,“ raději jsem však zmlkl.
Plácám nesmysly, a jeho ani nemusí zajímat, že když se nehýbu, tak tloustnu. Na to se moc dobře neznáme, a nejspíš ho svými řečmi akorát tak nudím.
„Tamhle bydlím,“ ukázal jsem na krajní dům malého sídliště, sotva jsme ho měli na dohled.
A v tu chvíli mi došlo, že mám doma na jeho vkus asi bordel. Teda podle toho, jak on měl uklizeno, tak se asi zhrozí, až vejde dovnitř.
Na moment jsem se zarazil, úkosem na něho pohlédl, ale pak jsem odhodlaně zastrčil klíč do zámku, jakmile jsme došli k mým dveřím.
„Já… no… omlouvám se… Mám tu trochu nepořádek,“ zamumlal jsem nerozhodně, a pak mu ukázal rukou, aby vešel.
„Věci můžete dát do kuchyňky, je napravo,“ zavěsil jsem deštník.
Vyzul jsem se, a konečně kotě pustil na zem. Hned se rozběhlo k misce, jako by vědělo, že něco dostane. No, salám dožral ráno a Oliver ho ke své misce nepustil. Tak není divu, že má hlad.
„Uvařím čaj nebo kávu, co si dáte?“ došel jsem do kuchyně a začal napouštět vodu do konvice.
Cameron
Nenápadně jsem se na něj zadíval, když ztichl a cítil jsem z něj trochu nervozitu. Vypadal docela...roztomile.
Ale všechno tohle mi jen potvrdilo, že je to hodný, laskavý kluk, a taky… bordelář.
No, do pořádku to mělo skutečně daleko, ale co už.
Přešel jsem do kuchyně a sledoval, jak se kotě hrne k misce.
Otevřel jsem konzervu s paštikou a granule, odsypal mu do misky a přidal k tomu půlku paštiky.
„Z počátku mu nedávejte samotné maso, ale míchejte mu to s granulemi, aby si zvykl. Nevíte odkud přišel a na co byl zvyklý, tak aby se mu neudělalo špatně. Můžete mu občas dát i mléko, ale je lepší ho zředit s vodou. Nedivte se, pokud vám bude jíst i některé druhy zeleniny. Neublíží mu to, spíš naopak. Oliver třeba miluje rajčata. Dříve jsem je pěstoval na zahrádce za domem, ale potom, co mi z nich většinu sežral je mám na balkoně. Ale to vás nejspíš nezajímá. Každopádně, zelenina, syrové maso, ale ne moc, občas můžete i sýr nebo vejce. Dávejte mu ráno a večer, ráno můžete nasypat víc granulí, nesní to najednou a bude si chodit postupně. Není to jako u psů, kdy nasypete misku a oni žerou, dokud to všechno nespořádají. Ze začátku bude možná žrát všechno hned, ale postupně se to naučí. Kočky jsou rozverné a mají svou hlavu, ale i ony dokážou pochopit pár příkazů, které musí dodržovat. Teda, až na výjimky jako je Oliver,“ pokrčil jsem rameny a pousmál se.
Rozhlédl jsem se po malé kuchyňce a pohlédl na Arthura.
„Nedám si nic, raději bych šel. Ne, že by mi vaše přítomnost nebo váš byt vadil, ale chci ještě něco udělat v krámku, a taky vás nechci zbytečně zdržovat,“ přešel jsem ke dveřím s úmyslem vyjít ven, ale v cestě mi stál Arthur.
Zastavil jsem se až těsně u něj a znovu se utopil v té modré šedi.
Natáhl jsem ruku a palcem setřel smítko, které měl na tváři pod okem.
„Měl jste tam špínu, Arthure,“ zašeptal jsem a poprvé vyslovil jeho jméno, které jsem si vychutnal, jako ten nejlahodnější mok.
Arthur
Pozorně jsem poslouchal, co říká, abych si všechno zapamatoval. Stejně si pak budu muset udělat poznámky.
A zatímco mluvil a dával kotěti žrádlo, snažil jsem se trochu poklidit aspoň tu kuchyň.
Když však potom řekl, že nic nechce, trochu zklamaně jsem vypnul konvici a přešel ke dveřím, abych mu otevřel.
„Mě nezdržujete,“ vyhrkl jsem rychle.
Pak jsem však jen polkl naprázdno, když stáhnul to smítko z mé tváře. A slyšet mé jméno z jeho úst…
Byla to krása.
„Myslel jsem, že se mnou ještě zajdete do toho obchodu pro zvířata, a ukážete mi, kde je ten veterinář, nebo mi to aspoň napište na lístek,“ obešel jsem ho a rozběhl se do obýváku, což čítalo asi čtyři kroky.
„Jen najdu nějaký papír a tužku, počkejte chvilku, prosím,“ dodal jsem skoro zoufale, jak jsem měl strach, že uteče.
Já vím, že tu mám nepořádek, a že se moc neznáme, ale myslel jsem, že by se mohl trochu zdržet.
Byl jsem úplně nešťastný, že nemůžu najít ani propisku nebo tužku. Vážně si musím uklidit.
„Omlouvám se, že vás zdržuji, jen chvilinku, hned něco najdu na psaní,“ zavolal jsem z obýváku a rychle se přehraboval v šuplíku psacího stolu, v marné snaze najít nezlomenou tužku.
Cameron
Byl zklamaný?
Z toho, že jsem odmítl?
Sledoval jsem jeho zběsilé hledání a zřetelně v jeho hlase slyšel stopu zoufalství. To mu skutečně tolik záleží na mé přítomnosti?
Vážně byl zvláštní a docela mě i zajímalo proč je tak hodný kluk sám, ale ptát se nebudu.
Prošel jsem do obýváku a pousmál se nad tím nepořádkem. Ani jsem se nedivil, že nenašel nic na psaní.
Dotkl jsem se jeho zad, a pak ho jemně sevřel kolem pasu, protože jsem ho svou přítomností nejspíš trochu vylekal.
Naše těla se o sebe mírně opřela a já zřetelně slyšel tlukot jeho srdce.
„Nebojte, nikam vám neuteču. Jen teď na kávu ani čaj nemám chuť. A…“ vytáhl jsem svoji propisku z náprsní kapsičky na vestě a vložil mu ji do ruky, „tady máte, Arthure. Můžete mi ji pak někdy přijít vrátit.“
Měl bych ho pustit a jít. Pustit a jít. Pustit a jít.
Zopakoval jsem si to asi dvacetkrát, než se mé tělo podvolilo příkazům mozku a já od Arthura odstoupil.
Přešel jsem do malé předsíňky a zadíval se na kotě.
„Jak mu vůbec budete říkat? Měl byste mu dát nějaké jméno, aby si zvykl.“
Arthur
Škubnul jsem sebou, když jsem ucítil ten dotek na zádech. Byl jsem tak zabraný do hledání, že jsem ho ani neslyšel přijít.
A pak, když mě chytil, nejspíš proto, aby mě uklidnil, mělo to rozhodně opačný účinek.
Skoro jsem nedýchal, a srdce mi docela dost silně tlouklo. Určitě ho musel slyšet. Určitě jo…
Když mě pustil a dal mi propisku, rychle jsem vytrhl papír ze sešitu a rozběhl se za ním do předsíňky. Málem jsem do něho vrazil, když se zastavil a zahleděl se na kotě.
Natáhl jsem k němu ruku s propiskou a papírem.
„Jméno? Ani jsem nad tím zatím nepřemýšlel. Ale když o tom tak mluvíte…“ zamyšleně jsem se zadíval na kotě a pak na knihovníka.
„Jak se jmenujete?!“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. „Už vím, budu mu říkat Twist. Váš kocour se jmenuje Oliver a můj bude Twist. To je první, co mě napadlo. Ne, že bych je chtěl dávat dohromady, ale Twist není zas tak špatné. A je to krátké. A dobře se to pamatuje. A budu muset jít do toho obchodu pro záchodek…“
Po posledních slovech jsem nakrčil nos, protože kotě mezitím stihlo odběhnout a udělat bobek. A k vůni to mělo rozhodně daleko.
Zaběhl jsem do kuchyňky, vytáhl jsem pár bankovek z obálky a vrátil se zpátky ke dveřím.
„Tak, Twiste, ty tu hezky počkáš, já ti jdu nakoupit,“ pohladil jsem kotě a pak už otevřel dveře, abychom mohli vyjít na chodbu.
Převzal jsem si popsaný papír, strčil to i s propiskou do kapsy, a jakmile vyšel i knihovník, zamkl jsem.
„Doprovodím vás kousek. Moc děkuji za ochotu. A kdybyste chtěl, klidně vám přijdu dneska pomoct. Říkal jste, že musíte v krámku něco dodělat. Není pro mě problém. Mám spoustu času…“
Cameron
Jo, měl jsem odmítnout.
Neměl jsem tu vůbec jít.
Začínal jsem zjišťovat, že k tomu trochu roztržitému klukovi začínám pociťovat jistou náklonost. Bylo mi v jeho přítomnosti dobře, i když on sám byl z té mé nejspíš rozhozený, což mě trochu mátlo, protože mě zároveň nechtěl nechat odejít.
Neubránil jsem se úsměvu, když vyhrkl jméno pro kocoura, aniž bych mu stihl odpovědět na jeho otázku a hned mi to začal vysvětlovat.
Napsal jsem mu mezitím na papír body, co si bude muset koupit, a co je důležité udělat, a pak mu to vrátil.
„Twist je pěkné jméno,“ řekl jsem, když jsme vyšli ven a já počkal, až zamkne. „Doprovodím vás k obchůdku a ukážu, kde je veterinář. Pokud toho budete kupovat moc, majitelé zadarmo rozváží po domech, tak se s nimi můžete rovnou domluvit. A… Cameron. Moje jméno. Cameron Turner.“
Zbytek cesty proběhl většinou mlčky.
I když jsem chtěl slyšet Arthurův příjemný hlas, nějak jsem nevěděl, na co se ptát, abych ho neurazil.
Ukázal jsem mu, kde je soukromý veterinář, který byl asi dvacet minut pěšky od jeho domu, a pak jsme se vydali dál, na místo, kde si mohl nakoupit.
Vešli jsme za branku u jednoho menšího domku, přešli ke dveřím a já zazvonil.
Čekali jsme chvilku, než se dveře otevřeli.
„Pane Turnere! Dlouho jste u nás nebyl!“ vykřikla postarší majitelka, trochu baculatá, ale upřímná žena a hned mi pevně stiskla ruku.
„Oliver má zatím vše, co potřebuje, ale rád bych, abyste pomohli tady mému příteli. Našel včera kotě, a to se u něj rozhodlo zabydlet. Něco málo jsem mu dal, ale bohužel toho nemám tolik,“ ukázal jsem na Arthura.
„Och! To je od vás šlechetné mladý muži! Jmenuji se Rose a můj manžel Steve je právě v obchodě. Tak pojďte, pojďte. Přátelé pana Turnera jsou i našimi přáteli.“
Rose se hned Arthura ujala, takže jsem musel ustoupit úplně bokem.
„Nejdete taky? Manžela by potěšilo, kdyby zase s vámi mohl probrat něco z historie.“
„Je mi líto. Mám ještě nějakou práci v knihovně, takže musím jít. Ale Steva pozdravujte a slibuju, že se brzo ukážu,“ usmál jsem se a rukou naznačil smeknutí neviditelného klobouku.
Rose si jen povzdechla, zakroutila hlavou a na moment odběhla ještě do domu, nejspíš aby řekla Stevovi, že mají zákazníka.
Dneska měli zavřeno, takže bych se ani nedivil, kdyby Steve ležel v knihách nebo u fotbalu.
„Arthure?“ otočil jsem se ještě na něj, než se Rose stihla vrátit. „Kdybyste chtěl a měl čas… přijďte. Zaplatím vám. A… děkuji za příjemně strávené dopoledne.“
Usmál jsem se a otočil k odchodu, protože Rose zrovna přibíhala, a než jsem stihl zavřít branku, už táhla Arthura dovnitř.
Arthur
Otočil jsem se za knihovníkem, abych mu odpověděl, že určitě přijdu, ale nestihl jsem to. Ta sympatická paní, Rose, mě vtáhla dovnitř, jako bych byl její nejlepší kamarád.
Jen, co jsme vešli, nasměrovala mě do jedněch dveří. A když se otevřely, ocitl jsem se v ráji pro domácí mazlíčky.
Bylo tu toho opravdu hodně, a já vážně nevěděl, z čeho vybrat.
Nejraději bych si vzal od všeho něco. Ale manžel té paní, Steve, mě včas zabrzdil. Prý by mi na to nestačila ani dvouměsíční výplata. A do začátku mám vybrat to nejnutnější, a zbytek se stejně dokoupí později, až nebudu vědět, kam to všechno dám.
Trochu problém jsem měl s vybráním škrabadla. Mám malý byt, a už teď jsem věděl, že budu muset něco předělat, aby si Twist neudělal škrabadlo z knih.
A ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, mě polilo horko. Co když přijdu domů a budou některé knihy zničené? Mohl jsem jen doufat, že při výchovných lekcích mu Oliver jasně řekl, na co knihy jsou, když už je to kocour knihovníka.
Nakonec to dopadlo tak, že opravdu mi to museli naložit, a hned jsem se s nimi svezl autem.
Steve mi to pomohl vynést i nahoru. Začal se smát, když viděl můj nepořádek, a někde uprostřed toho Twista. Prý na tom byl podobně, než si našel Rose.
Oba dva mi to pomohli trochu poklidit, abych mohl sestavit škrabadlo, záchodek mi doporučili dát do koupelny. Pelíšek jsem koupil takový závěsný, který jsme hned pověsili na topení, kde bude Twistovi teploučko.
A ve chvíli, kdy Steve uviděl můj diplom z univerzity, už nezastavil pusu. Bylo vidět, že ho historie opravdu zajímá, a já se měl aspoň možnost s někým pobavit na tohle téma.
Asi tak za hodinu a půl jsme byli hotoví. Ještě jsem jim dal zbytek peněz, a obálka s výplatou se výrazně ztenčila.
Ale Twist se bude mít rozhodně dobře, což mi potvrdila i Rose.
Když jsme se rozloučili, rozhlédl jsem se spokojeně kolem sebe. Musel jsem uznat, že teď to tu vypadalo lépe než předtím. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem chtěl jít za Cameronem. Rychle jsem se převlékl, a vyběhl ven.
Jenže… Zapomněl jsem si v té rychlosti deštník, a tak, když jsem tahal za provázek zvonce u krámku Camerona, byl jsem promoklý na kost.
Cameron
I když jsem to původně neměl úplně v plánu, nakonec jsem se opravdu po příchodu domů začal věnovat úklidu.
Převlékl jsem se do domácího trika a lehkých kraťasů, protože mi bylo docela teplo. Uvědomil jsem si, že jsem nakonec pro Olivera nekoupil to, co jsem chtěl, ale i s tím, co mám, vydržím, a za Rose se stavím jiný den.
Zajímalo mě, jak si vede Arthur a jestli to všechno zvládl.
Někdy v polovině jednoho regálu, ze které jsem opatrně sundal knihy na vozík, abych mohl vytřít police a knihy trochu provětrat, začalo pršet.
Zadíval jsem se z okna a napadlo mě, že Arthur nejspíš nepřijde.
Lilo jako z konve, což v tuhle dobu nebylo neobvyklé, ale nejspíš bude chtít zůstat doma.
Pokrčil jsem rameny a zrovna dotřel polici, když se ozval zvonek.
Přešel jsem ke dveřím, a pak trochu překvapeně zíral na Arthura, promoklého na kost, jak se mírně chvěje zimou.
Rychle jsem ustoupil, aby mohl vejít dovnitř a sledoval, jak se pod ním vytváří kaluž vody.
„Takhle mi moc nepomůžete,“ zakroutil jsem hlavou a postrčil ho do domu.
Odvedl jsem ho do ložnice a z koupelny přinesl ručníky a koš na prádlo.
„Rychle se svlečte a otřete. Věci naházejte do koše, hodím vám je do sušičky a půjčím vám zatím něco svého.“
Nakonec jsem mu z toho oblečení pomohl, a pak ho zabalil do osušky.
Přešel jsem ke skříni a vytáhl jedno dlouho triko, tlusté ponožky a tepláky.
„Tady, tohle si zatím oblékněte,“ podal jsem mu věci a převzal od něj malý ručník, abych mu vytřel vodu z vlasů.
Počínal jsem si opatrně, myslel jsem na zranění na hlavě ze včerejška, a začínal si silně uvědomovat jeho přítomnost, a to, že je v podstatě nahý.
Arthur
Vážně jsem byl jak zmoklý pes. Voda ze mě doslova crčela, a já bych ani sám sebe v tomhle případě nejspíš nepozval dál.
Ale Cameron mě vtáhl dovnitř a hned se mnou šel nahoru do jeho bytu.
Když mi donesl koš na mokré prádlo, začal jsem se svlékat. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně budu nahý, tak jsem se zasekl.
Ale on, zřejmě když viděl mé zaváhání, přistoupil ke mně a pomohl mi ze zbytku mokrého oblečení.
Přivřel jsem oči, když mě takhle odhaloval a dotýkal se mně. Bylo to příjemné a já si hned představoval úplně jiné věci, které bych s ním mohl dělat. Srdce mi začalo bít o něco více, a horkost v mém těle stoupala stupeň po stupni.
A nebylo to jediné, co mi stoupalo. Byl jsem rád, že mě zabalil do osušky. Přichytil jsem si ji, nejen proto, aby mi nespadla, ale abych zakryl i to, jak na mě tenhle pěkný muž působí.
Sklonil jsem hlavu, když mi vytíral vlasy, a napjatě čekal, až skončí.
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem roztřeseným hlasem, jak mě zmáhalo vzrušení. „Vyběhl jsem rychle ven a zapomněl jsem si deštník. Chtěl jsem vám pomoct, tak jsem se už nechtěl vracet, abych se nezdržoval. Ale pomůžu vám, určitě. A peníze za to nechci. Udělám to rád.“
Mírně jsem nadzvedl hlavu a nenápadně si k němu přivoněl. Voněl opravdu nádherně, a nebylo to tím parfémem, který ráno použil. Bylo to jiné, příjemná a přitažlivá vůně, která mě donutila zhluboka se nadechnout a vydechnout a znovu přivřít oči.
Cameron
Už zase jsem to pocítil.
A zase mě to překvapilo.
Takže Arthur je nejspíš na muže.
A já se mu líbím? Nebo reaguje takhle na všechny, protože dlouho nikoho neměl?
I když mi hodně imponoval, nemohl bych s ním zůstat. Byl mladý, moc hezký a laskavý, brzo najde někoho vhodnějšího.
Mohl bych se s ním jen vyspat, ale…
To nebyl zrovna můj styl. Kromě toho, mohl bych mu tím dát naději, a to já nemohl.
Přesto jeho vzrušení zasáhlo částečně i mě, zvláště když promluvil a jeho hlas se tak krásně chvěl.
A co teprve potom, když mě nenápadně očichal a přivřel oči.
Věděl vůbec, že tyhle nenápadná gesta a mimika jeho tváře ho dělají ještě přitažlivějšího?
„Vaše zapálení do knih je chvályhodné, ale když onemocníte, těžko mi pomůžete,“ povzdechl jsem si nakonec.
Možná jsem ho měl pustit.
Možná jsem mu ani neměl pomáhat.
Možná jsem ho ani neměl pouštět dovnitř.
Uvědomil jsem si, že jsem až moc blízko, ve chvíli, kdy jsem jeho dech ucítil na své tváři. Ani nevím, kdy jsem odhodil ručník a jen se prsty probíral jeho vlasy, jako bych je chtěl vysušit.
„Byla by škoda, kdybyste onemocněl, Arthure,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů a zadíval se mu do očí.
Arthur
Tak teď už jsem to vážně nedával. Byl tak zatraceně blízko. A jeho prsty v mých vlasech…
Zavřel jsem oči, a kdybych byl kočka, nejspíš bych už předl.
Z těch jeho doteků, jeho hlasu i z jeho vůně, se mi zatočila hlava. Ztratil jsem rovnováhu a mírně jsem přepadl dopředu, až jsem se zapřel hlavou o jeho hruď. Dost zřetelně jsem slyšel tlukot jeho srdce…
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a rychle se narovnal a odstoupil.
Ještě víc jsem si přitáhl ručník a rozhlédl jsem se kolem, kam položil věci, co mi chtěl půjčit.
„Obleču se a vy mi pak řeknete, co mám dělat.
Aniž bych nad něčím přemýšlel, došel jsem ke křeslu, vymotal se z osušky, která dopadla na zem.
Vzápětí jsem si uvědomil, že nejsem doma, tak jsem se pro ni rychle sehnul a otočil se na Camerona.
„Děkuji za půjčení,“ podal jsem mu osušku do ruky.
Pak jsem se vrátil zpátky ke křeslu, a jako první si raději oblékl triko, abych se zakryl.
Bože můj, nejspíš jsem průhledný jak potravinová folie.
Když jsem si natáhl triko, posadil jsem se a začal si oblékat ty hrubé ponožky.
„S čím budete potřebovat pomoct?“ na moment jsem zvedl hlavu a zadíval se do těch jeho krásných očí.
Asi jsem to neměl dělat. Protože měly tak nádherně zelenou barvu, až se mi zatajil dech.
Ani jsem si neuvědomil, že je má takové. Předtím se mi zdály méně zelené… Nejspíš jsem se špatně díval.
Cameron
Jeho přítomnost se zdála jako čím dál tím hloupější nápad.
Když na mě přepadl, málem jsem se neovládl, ale naštěstí se sám rychle odtáhl a ustoupil bokem.
To, že se obleče jsem v duchu komentoval palcem nahoru.
Z toho, že se přede mnou zase odhalí, jsem už tak nadšený nebyl.
Měl krásný zadeček, který přitahoval oči nejen tím, jak byl pěkně kulatý, ale i znaménkem na jedné půlce.
Měl pevnější stehna, ale celkově štíhlé nohy a mě na okamžik napadlo…
Prudce jsem zavrtěl hlavou a málem mi unikla Arthurova poslední otázka.
To triko mu opravdu slušelo, ale měl si spíš jako první obléct ty zatracené tepláky.
Povzdechl jsem si, vzal ručník i osušku a přešel do koupelny, abych je rozvěsil.
Pak jsem vzal koš s mokrým prádlem a odnesl ho do prádelny, kde jsem ho hned strčil do sušičky.
Vrátil jsem se zpátky, ale zůstal stát ve dveřích.
„Uvařím vám teplý čaj a mezitím se vám usuší prádlo. Možná byste měl jít raději domů. Vypadá to, že bude pršet celou noc, tak ať odejdete ještě za světla. Navíc, můžete onemocnět a měl byste si raději lehnout do postele. Deštník na cestu vám půjčím,“ nečekal jsem na odpověď a přešel do kuchyně, abych udělal čaj a sobě kávu.
Potřeboval jsem se nějak uklidnit a zaměstnat.
Na jednu stranu jsem byl za jeho přítomnost rád. Kdybych byl obyčejný člověk, nejspíš bych ho už teď sám zahříval v posteli.
Na stranu druhou…
Jak by asi reagoval, kdyby se dozvěděl pravdu?
Možná mu to řeknu a budu mít od něj klid.
Arthur
Proč jsem měl pocit, že mu tady najednou vadím? Zdálo se mi, že by mě nejraději viděl daleko odsud.
Když řekl to o posteli, jen jsem se ohlédl za sebe, kde byla jeho postel, a měl jsem chuť tam rovnou vlézt. Jo, bylo by v ní fajn, a určitě by voněla jako on. V tom by se mi rozhodně spalo dobře.
Když odešel do kuchyně, ještě chvilku jsem se díval na dveře.
Pak jsem si s povzdechem oblékl tepláky a vyšel z ložnice.
Měl jsem chuť popadnout peněženku a klíče, které jsem odložil na stolek, a vypadnout odsud pryč.
Utratit poslední drobné za taxi, jen abych byl co nejdříve doma a Camerona neobtěžoval.
Ale když už jsem tady…
„Nechci čaj,“ na moment jsem nakoukl do kuchyně. „Přišel jsem pracovat. Jsem celkem odolný, tím, že všude chodím pěšky, Takže takové jedno promoknutí mi nevadí. Viděl jsem, že jste začal utírat prach v policích, tak půjdu pokračovat.“
Po těch slovech jsem se sebral, seběhl schody dolů do krámku a zamířil hned k regálu, kde jsem viděl vytažené knihy.
Jo, přišel jsem pomoct. A nechci být nikomu na obtíž. A peníze taky nepotřebuji, Jsem zvyklý žít tak, jak to zrovna jde. Nemám peníze, koupím si jen suchou bagetu. Hlady jsem nikdy neumřel a ani neumřu. Co je, to je. Co bude zítra, to budu řešit potom.
Pro Twista jsem nakoupil, takže ten teď taky strádat nebude. A vezmu si brigádu, jak jsem původně zamýšlel, abych mohl splatit i ten zbytek a vrátit rodičům peníze. Nejsem materialista, tak pro mne takový život není problém. Život se má prožít a užít. Ne přetrpět…
Popadl jsem hadru, vylezl na schůdky a začal jsem utírat prach, abych opravdu k něčemu užitečný byl…
Cameron
A už jsem znal i jeho další vlastnost.
Tvrdohlavý a neústupný.
Jen jsem hleděl na to, jak mě s čajem poslal k šípku a odešel pryč.
No, nejspíš mi chtěl oplatit to, co jsem udělal já jemu?
Zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si.
Jo, nejspíš se z něj uvzdychám k smrti.
Zaposlouchal jsem se, a když k mým uším dolehlo typické tření hadru o polici, vrátil jsem se k dělání čaje.
Mě tak snadno neodbude.
Nejspíš tu nakonec zůstane, tak jsem vytáhl hrnec, napustil do něj vodu, postavil ho na sporák a z lednice vyndal maso.
Čaj i kávu, s cukřenkou a mlékem jsem položil na tác a sešel dolů.
„Nemyslete si, že mě tak snadno odbudete, Arthure. Ten čaj vypijete a udělám něco na oběd. Trvám na tom. A peníze taky neodmítejte. Nejspíš jich máte málo a nezapomeňte, že jste teď dva,“ možná jsem promluvil trochu ostřeji, než jsem měl, podle Arthurova výrazu.
Taky jsem si uvědomil, jak jsem se zachoval před chvílí, tak jsem tác postavil na jeden ze stolků, přešel k Arthurovi a donutil ho se ke mně otočit.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem být hrubý. Jen… už deset let žiju sám a… jsem trochu komplikovaný člověk, co se nejraději straní ostatních. Jste pohledný mladý muž, měl byste se bavit s kamarády a netrávit čas s podivínským dědkem. Vypijte ten čaj, a potom si dáme spolu oběd, ano? A jestli budete chtít, doprovodím vás pak domů.“
Chtěl jsem nějak odčinit svou hrubost i přesto, že takhle jsem si jen zadělával na problémy, protože jsem věděl, že čím déle u sebe Arthura budu nechávat, tím hůř se mi ho bude pak chtít pouštět.
Arthur
Podivínský dědek? To jako myslel vážně? Viděl se někdy v zrcadle?
Nejspíš asi ne. Pak nechápu, na co ty zrcadla v koupelně a v ložnici má.
Uvaří pro mě oběd. Tak jo, to neodmítnu. Nejsem vyčůraný, ale když to nabídl, tak bych ho nechtěl znovu odmítnout, abych ho neurazil. A aspoň budu mít teplé jídlo.
Ale přeci jen jsem se pro sebe pousmál. Jo, doprovodí mě domů. Budu s ním moc být o něco déle. A pokud mě potom nebude chtít zaměstnat, tak sem pořád budu chodit kupovat knihy. Tak ho aspoň budu moct vidět častěji.
Nemůžu si prostě pomoct. Ne, že bych byl vyloženě na starší chlapy, ale tenhle člověk vypadá opravdu moc dobře. Hádám, že je mu něco kolem pět a třiceti do čtyřiceti. Ale přitom má takové zvláštní charisma. A ty jeho dlouhé vlasy, moc mu to sluší, a jeho oči s nimi krásně kontrastují.
Vážně se mi líbí nejen vzhledově, ale celkově i tím, jak vystupuje, jak se chová…
Už s o něco lepší náladou jsem pokračoval v práci.
„Dobře, čaj vypiju,“ ještě jsem k němu pootočil hlavu. „Jen mám ještě otázku, Máte tady pořád takové ticho, nebude vám vadit, když si u toho budu zpívat? Jen pro sebe, potichu, abych vás nerušil.“
Cameron
Překvapoval mě čím dál víc, ale tak nějak jsem si oddechl, když mě neodmítl, a nakonec se i uvolnil.
Když se mě zeptal, jestli si může potichu zpívat, měl jsem chuť mu odpovědět, že i když bude šeptat, stejně ho uslyším až v kuchyni, takže se nemusí namáhat být potichu, ale nakonec jsem mlčel.
Rozhodně jsem ale neodmítl.
Poslouchat jeho krásný hlas mě opravdu těšilo, takže jsem přikývl a odešel do kumbálku pro druhý kýbl, hadr a čistící prostředky.
Přešel jsem z druhé strany regálu, vyndal knihy a začal utírat police.
Mezitím jsme popíjeli čaj a kávu, a já poslouchal Arthurův nádherný hlas.
Dokonce se přišel podívat i Oliver, a nakonec zůstal ležet stočený do klubíčka na jednom z taburetů, které jsem tu měl pro zákazníky, když si chtěli pročíst nějakou knihu a nemuseli u toho stát.
Chvilku po poledni jsem odešel udělat oběd a nechal Arthura ať doutírá poslední polici regálu a ošetří ji.
Nezdálo se to, ale očista jednoho takového regálu i nám oběma zabrala něco přes dvě hodiny.
„Pojďte na oběd. Potom vám ukážu, co s knihami, až je budeme ukládat zpátky,“ zastavil jsem se u Arthura, který akorát dokončil práci, a dokonce po sobě i uklidil, což mě opravdu potěšilo.
Arthur
Byl jsem rád, že jsem si u toho uklízení polic mohl zpívat. Když už jsem se někdy pustil do práce, třeba do uklízení doma, vždycky jsem si u toho zpíval. Práce mi tak šla lépe od ruky a taky mi to rychleji utíkalo.
Ani jsem se nenadál, a bylo skoro poledne. Cameron šel nahoru dělat oběd, tak jsem dodělal zbytek police tak, jak chtěl. Uklidil jsem po sobě věci, abych mu tu nedělal nepořádek, a stejně po obědě už budeme skládat knihy zpátky. Na to jsem se docela těšil. Byly to knihy, které jsem ještě neměl prohlédnuté.
Když jsem se tak znovu rozhlédl po krámku, došlo mi, že si pro své knihy budu muset udělat nové police, nebo knihovnu, aby se mi neválely všude možně. Je ale pravda, že ty cennější knihy mám uložené, takže jim nic neohrozí.
Když mě Cameron přišel zavolat na oběd, šel jsem bez váhání. Opravdu to hezky vonělo až dolů, a mě dokonce i zakručelo v břiše.
Zaběhl jsem si umýt ruce a za chvilku jsem už seděl v kuchyni u stolu. Ale než přede mne Cameron stihl položit talíř, jeho kocour majestátně došel a vyskočil si ke mně na klín. Párkrát se otočil, párkrát mě pošlapal, trochu do mě zatnul drápy, ale pak se pohodlně uložil a rozhodl se zřejmě takhle prospat.
Chtěl jsem se Camerona zeptat, proč je tak dlouho sám. Ale nějak jsem neměl odvahu. Byla to jeho soukromá věc, a trochu blíže se s ním bavím teprve od včerejška.
„Chtěl jsem vás jen poprosit, abyste mi nevykal. Cítím se pak tak nějak divně, jako u zkoušek na univerzitě,“ opřel jsem se a začal Olivera hladit po jeho jemném kožíšku.