EPILOG
Arthur
Spokojeně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Všechno bylo na svém místě, všechno bylo připravené, jen otevřít.
Menší barový pult, pohodlná proutěná křesla, nebo klasická křesla, v jednom rohu jen nízký přízemní stolek a u něj sedací pytle. Každý si může vybrat, co je mu pohodlnější. Větší okna, pořádné osvětlení, ale i stolní lampy na stolcích.
Přesně takhle jsem si to představoval. Takhle jsem to chtěl mít s Cameronem.
Mít menší knihkupectví, a v druhé části čítárnu, knihovnu, ve které by si lidé půjčovali knihy, s kterými by tu potom seděli, popíjeli čaj, nebo kávu, nebo by si dali něco, na co by měli chuť, a u toho by si četli.
Nechtěl jsem za půjčování knih platit žádné poplatky, ani nějaké členské příspěvky. Jen jsem chtěl, aby si sem lidé chodili číst a vraceli se sem. A pokud by jim to bylo málo, tak si knihu potom mohli koupit vedle v obchodě.
Přijal jsem jednu pomocnici, která sem bude chodit brigádně, obsluhovat zákazníky – čtenáře.
Ještě jednou jsem se rozhlédl, a pak jsem vykročil k hlavním dveřím, abych mohl otevřít.
„Tak otvíráme,“ usmál jsem se, odemkl dveře a otevřel je.
Zvonek nad nimi cinknul přesně tak, jak to bylo i v původním Cameronově obchodu.
Hned mi to vracelo vzpomínky na to, jak jsem těmi dveřmi vešel do krámku poprvé. I pak ještě mnohokrát. Vzpomínky na těch pár šťastných chvil, které jsme tu s Cameronem prožili. Ale i na ty horší…
Jo, ty horší vzpomínky mě často budí v noci ze snu. Noční můry, které jsou tak živé, že se budím s Cameronovým jménem na rtech a silně bušícím srdcem.
Dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z nejhoršího. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal z té apatie a začal aspoň trochu fungovat. Rodiče si mě vzali k sobě, pomáhali mi, stejně jako Lora.
Neměl jsem nic. Vůbec nic.
Kašlal jsem na to, že ten oheň zničil všechen můj majetek. Kašlal jsem na to, že to všechno, skoro všechno shořelo. Zachránila se asi jen třetina věcí, včetně těchto vchodových dveří a zvonku.
Bylo mi to tenkrát jedno.
Já chtěl zpátky Camerona.
Dokonce i Oliver utekl. Tenkrát vběhl přímo do hořícího domu…
Až teprve, když se asi po dvou týdnech objevil, došlo mi, že jemu ty plameny zřejmě neublíží. Přeci jen je to démoní kočka. Myslel jsem si, že se mnou zůstane, ale se zřejmě jen přišel přesvědčit, jak je na tom Twist, jestli já žiju, a pak zase utekl.
Chodil jsem na to spáleniště každý den, kromě pátku. V pátek jsem byl v muzeu, a taky… pátek byl den, který mi Camerona vzal.
Nechtěli mě k troskám pustit několik dní. Prý co půjde zachránit, to zachrání, ale jinak tam nemá přístup nikdo, dokud se neodklidí trosky natolik, aby nehrozilo zřícení zbytku zdí, nebo nějaký jiný úraz.
„Twiste!“ vykřikl jsem leknutím, když mi ta moje proradná kočka skočila na rameno a vytrhla mě ze vzpomínek.
„Uvědomuješ si vůbec, jak jsi těžký?“ pousmál jsem se na něho a pohladil ho.
Byl to opravdu macek, a to měl teprve necelý rok. Ale nevyměnil bych ho za nic. On byl ten, kdo mě držel nad vodou, kdo mi svým pohledem říkal, že to bude dobrý. On a Oliver, který se občas ukázal…
Cameron
Zrovna, když cinkl zvonek nade dveřma, vytáhl jsem z trouby poslední plech.
Oliver, který stál vedle mě a hlídal, spokojeně mňoukl, a pak odběhl někam pryč, nejspíš za Twistem.
Dnes jsme poprvé, od katastrofy, která se stala bezmála před rokem, znovu otevřeli, ale v novém kabátě a novou otevírací dobou, kterou jsme museli zkrátit vzhledem k rozšíření. Měli jsme teď otevřeno od desíti dopoledne do pěti odpoledne, v zimním období do čtyř odpoledne, kvůli tomu, že se lidem nejspíše nebude moc chtít nikam chodit.
Na přání Arthura jsme kromě obchodu postavili i čítárnu, kde mohli lidé posedět, popít kávu, čaj nebo cokoliv jiného, a něco málo zakousnout. A protože jsme byli takový domácí podnik, rozhodl jsem se, že využiju své kuchařské umění a do čítárny vždy upeču nějakou buchtu, koláč nebo zákusek.
A aby toho na nás oba nebylo moc, zvláště, když přijdou na řadu opravy knih a Arthur bude muset do muzea, dovolil jsem přijmutí ještě jedné brigádnice, která tu bude hlavně v době, kdy nebudu přítomen já nebo Arthur.
Naskládal jsem buchtu na tácky, zakryl je víkem, a pak už sešel dolů, aby tam Arthur nebyl sám.
Když jsem procházel chodbou, vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsme dům dávali znovu dohromady.
Bylo potřeba ho v podstatě postavit a vybavit znovu, ale s Arthurem jsme se domluvili, že necháme původní rozložení domu, jak bylo dříve, jen jsme přistavěli část právě pro čítárnu, a nechali si udělat místo původní prádelny knihovnu jen pro nás.
Nejvíc na celé věci mě dostalo, když nám začali se stavbou pomáhat lidi, kteří u nás často nakupovali, přinášeli nám jídlo, knihy, nábytek a dokonce peníze, které jsem ale odmítal, protože sám jsem jich měl spousty, a i přesto, že jsme na stavbě a nábytku nešetřili, na mém kontu to skoro vůbec nebylo poznat.
A i přesto, že to vypadalo, že se všechno vrátilo do starých kolejí, byly chvíle, kdy mě trápilo, jak moc jsem Arthurovi ublížil, a zvláště ve chvílích, kdy se s křikem budil zpocený, s bušícím srdcem, pláčem a celý se třásl.
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal tyhle nechtěné myšlenky, protože jsem akorát sešel dolů.
„Tak doufám, že nám neudělám ostudu," zašeptal jsem Arthurovi do ucha, krátce ho políbil, a pak už odešel do čítárny, protože se začali trousit první hosté.
Arthur
Usmál jsem se, když Cameron došel za mnou a políbil mě.
„Ty ostudu rozhodně neuděláš,“ zavolal jsem ještě za ním, když většími prosklenými dveřmi vešel do čítárny a ty se za ním tiše zavřely.
Byly to automatické dveře, aby nezůstávaly otevřené, a čtenáře nerušil běžný provoz z obchodu, kde se přeci jen mluvilo víc než v samotné čítárně.
Díval jsem se skrz ty skleněné dveře na Camerona, jak jde k pultu, baví se s brigádnicí, a ještě upravuje koláče a buchtu, co dneska napekl. Jo, dneska toho napekl opravdu hodně, a to hlavně proto, že jsme počítali s větším počtem lidí, kteří se chtěli přijít podívat. A taky kolem poledne, kdy jsme měli mít přestávku na oběd, měli dorazit i mí rodiče s Lorou, abychom společně poobědvali, a oni se mohli podívat, jak to tu vypadá.
Pomáhali nám taky při stavbě, stejně jako sousedé, což mě opravdu mile a hodně překvapilo. Ale finální úpravy už neviděl nikdo z nich. To jsme nechávali jako překvapení.
Stejně jako překvapení bylo, když se u nás doma, měsíc po požáru, ukázal Cameron.
Sám jsem to nechápal, a dlouho jsem tomu nemohl uvěřit, když se přede mnou ukázal živý a relativně v pořádku.
Tenkrát, stejně jako spoustu dní předtím, jsem i ten den šel k troskám, abych postupně odklízel ten nepořádek. Dlouho jsem tam nemohl být, protože se už brzy stmívalo. A právě jsem chtěl odejít, když se o mně otřel Oliver.
Pohladil jsem ho a chtěl mu říct, aby šel se mnou. Sice jsem mu sem nosil žrádlo, ale on prostě nešel.
„Je ti smutno, viď? Mě taky,“ dřepl jsem si k němu a chtěl ho pohladit, ale on popoběhl kousek dál.
Vrátil se za mnou a zase popoběhl. A když to udělal asi potřetí, vstal jsem a šel za ním.
Život s ním a Twistem mě naučil, že jsou věci, které nemám nechávat bez povšimnutí. A tak jsem zůstal překvapeně stát a hledět na něho, když jsme se zastavili uprostřed spáleniště, promočeného deštěm, plným bláta a vrstvy mokrého popela, který se mi lepil snad všude, a já byl už jako prase.
Oliver začal v jednom místě hrabat jako pes a mňoukáním mi snad naznačoval, abych mu pomohl.
I když to bylo v téhle tmě už nebezpečné, přesto jsem se pustil do odhazování bordelu s ním.
A když mé prsty narazily na něco tvrdého, překvapeně jsem vydechl. Nebyla to hlína, nebyl to beton a ani dřevo.
Železný poklop, celý špinavý, začmouzený, ale neporušený.
Nevěděl jsem, co s tím, snažil jsem se to otevřít, ale moc mi to nešlo. A při tom všem mě napadlo, jak to, že si toho nevšimli hasiči a ani policajti, kteří to tu potom procházeli. Jak to, že to zůstalo nepovšimnuto až do teď.
Polekaně jsem vyskočil na nohy a couvnul, když se kolem poklopu náhle rozprostřela namodralá záře, která po pár vteřinách zmizela do ztracena.
A když se chvíli nic nedělo, s bušícím srdcem jsem znovu přikročil a zatáhl za to železné ucho.
Povolilo to a poklop se otevřel, a pak s rachotem dopadl vedle.
Dodneška si vybavuji ten pocit, když jsem sestupoval dolů, osvětloval jsem si schody slabým světlem baterky. Dodneška si pamatuji ten pocit, jak moc mi bušilo srdce, měl jsem strach, ale přesto mě něco táhlo dál.
A do dneška si přesně vybavuji ten pocit, když jsem ho tam uviděl.
Živého…
V první chvíli jsem zůstal stát a celý jsem se třásl. Myslel jsem, že je mrtvý. Ale když se pak pohnul…
Neskutečně velké štěstí zaplavilo mé tělo tak rychle, a tak silně, že jsem se málem vyvrátil. Bál jsem se ho dotknout, pořád jsem říkal, že tomu nemůžu uvěřit. Ale když mě ujistil, že je to pravda, najednou se spustilo všechno to, co jsem v sobě celý ten měsíc držel.
Řekl jsem mu, jak jsem šťastný, že žije, řekl jsem mu několikrát, jak moc ho miluji…
Ale potom…
Vyřval jsem na něho, jak jsem se bál, jak moc mě bolelo a pořád bolí, když jsem si myslel, že jsem o něho přišel. Vyřval jsem na něho všechno, dokud mi nedošel dech a já se zhroutil do jeho náruče…
Znovu jsem se musel oprostit od svých vzpomínek, když vešli dovnitř první zákazníci.
A jak jsem počítal, byli to nejbližší sousedé, kteří nám tu pomáhali, kteří pomáhali i mě, když jsem smutnil za Cameronem.
Hned jsem je s úsměvem uvítal a provedl po obchodě, a pak s nimi šel do čítárny, kde jim Cameron a brigádnice nabídli hned občerstvení, a ukázali jim, jak čítárna vypadá, a jak to tu bude chodit…
Přesně tak, jak jsem si vysnil. Už teď jsem věděl, že tenhle obchod nebude nikdy prázdný.
Cameron
Nemohl jsem být hrdější, když jsem se díval, jak Arthur uvádí zákazníky dál, všechno jim ukazuje a vysvětluje.
Bylo na něm vidět, jak je šťastný a spokojený, a já si znovu uvědomil, jaké mám štěstí, že jsem ho potkal, a hlavně, že zůstal po oné tragédii.
Zachmuřil jsem se a na chvilku se ztratil ve vzpomínkách.
Plameny olizovaly regály s knihami, cítil jsem zápach spáleného masa, ale nevěděl, jestli jsem to já nebo Benedikt.
Z posledními zbytky sil, snad automaticky, jako zvíře, co se instinktivně snaží přežít, jsem se doplazil do dílny, kde jsem měl tajnou skrýš, o které doposud nevěděl ani Arthur, a kterou jsem si myslel, že nikdy nepoužiju.
Byl to bývalý sklep, který jsem nechal pomalovat magickými symboly a nápisy, které mi měly v případě nutnosti vrátit sílu.
Samozřejmě, pokud bych se tam dostal a zemřel, už by mi nic nepomohlo.
Bylo to…
Dodnes si pamatuju tu šílenou bolest, která trávila mé tělo, jak mi znovu dorůstaly kosti, spálené maso a kůže.
Jak se mé tělo regenerovalo a obnovovalo.
A protože už jsem nebyl žádný mladík, trvalo to déle, než jsem si zpočátku myslel. Jen díky myšlenkám na Arthura jsem se z toho všeho nezbláznil.
Pravdou ale je, že jsem nečekal, že by na mě myslel i on.
Jaké proto bylo mé překvapení, když se mu podařilo otevřít poklop, ke kterému ho nejspíš zavedl Oliver, a pak na mě vykřičel všechno, co cítil potom, když se vrátil od muzea, kam jsem pro něj nedorazil.
Nejtěžší bylo přijít s historkou pro sousedy a Arthurovi rodiče, když jsem se najednou objevil živý a zdravý.
Nakonec jsme přišli s historkou, která uspěla, a to, že jsem se dostal do sklepení domu, které nebylo zakreslené v mapě domu, a o kterém jsem ani já sám nevěděl. A tam jsem přežil se zásobami, co tam nejspíš zůstaly po bývalých majitelích.
Sice to byla chabá výmluva, ale nejspíš byli všichni tak rádi, že jsme v pořádku a Arthurovi se do očí znovu vrátilo světlo, že se dál po ničem nepídili a nechali to tak.
Nejjednodušší pak bylo vysvětlení celé nehody.
Šílený zloděj, který už několikrát slovně napadl i Arthura se prostě rozhodl, že se vloupá ke mně do domu, ale nejspíš nepočítal s tím, že se budu bránit, a tak ve svém záchvatu vyhodil sebe a část domu do povětří. A protože Benedikta spousta lidí potkala během toho, co mě pronásledoval, a několikrát byl i v krámku, tahle výmluva úspěch měla.
„Pane Turnere?" vyrušil mě ze zamyšlení hlas naší brigádnice Esther.
„Jen jsem se zamyslel. V pořádku," pousmál jsem se na ni, aby byla v klidu, a pak už se rozešel k prvním zákazníkům, které tu Arthur zanechal, abych jim pomohl s výběrem knih, a něco málo jim pověděl o tom, co chtějí vědět.
Arthur
Raději jsem se k těm vzpomínkám přestal vracet.
Nechtěl jsem si kazit dnešní den, který začal tak hezky, a určitě hezky i skončí.
Ale přesto se mi na moment ještě stáhlo obočí.
Při tom požáru jsme s Cameronem přišli o spoustu věcí a vzácných knih. A tohle, i když to bylo dobře pojištěné, byla dost velká ztráta.
Ale nevzdávali jsme se a postupně jsme začínali naši sbírku znovu doplňovat, byť některé kousky nám chybět budou.
A taky…
Od té doby mám strach se cítit šťastně. Mám strach, že když to udělám, když se nechám až moc unést tím nádherným pocitem a budu říkat, jak je to skvělé a jsem šťastný, že se stane něco, co mi to moje štěstí pokazí. Jako tenkrát, když Benedikt zaútočil na Camerona a zničil mi moje štěstí, které jsem tenkrát cítil.
A já to nechtěl. Chtěl jsem žít spokojeně s Cameronem až do konce svého života, protože ten jeho bude trvat dál, i když já tu už nebudu.
Den D, kdy jsme se vrátili mezi lidi otevřením našeho obchodu a čítárny, nakonec dopadl dobře.
Přišla spousta zákazníků, i když třeba jen proto, aby se podívali. Ale věděli jsme, že se sem budou vracet, a hlavně… Měli jsme spoustu nových malých čtenářů, kteří tu taky měli svůj koutek.
V dnešní době techniky, počítačů a internetu, bylo až k podivu, kolik dětí přišlo. A já byl moc rád, že je k tomu rodiče vedli.
„Jsem rád, že přišlo tolik lidí,“ usmál jsem se na Camerona a políbil ho, když jsme vyprovodili posledního zákazníka a zamkli dveře, na které jsme pak pověsili cedulku: „CLOSED“
„Dokonce i táta, i když prý spěchal, tu nakonec zůstal a máma ho musela doslova odervat od knihy, kterou si rozečetl,“ zasmál jsem se.
Jo, táta se nezměnil. Pořád se tvářil jako bručoun, ale uvnitř sebe je to moc dobrý chlap. Prostě neumí dát najevo to, co cítí. Ale my ho už známe, víme, jaký je.
Ale snad poprvé, co ho znám, vyjádřil své pocity, když jsem se doma objevil bez Camerona. A pak podruhé, když jsem přišel i s Cameronem.
Seřval ho stejně jako tenkrát já, ale bylo vidět, jak moc si oddychl, že se vrátil, a nakonec ho pevně a chlapsky objal.
Pustili jsme se Cameronem do úklidu, abychom to měli připraveno na další den. Brigádnice nám s tím pomohla, a blížilo se k šesté hodině, kdy ona odešla domů, a my se mohli konečně uchýlit do svého soukromí na patře.
„Jsem unavený,“ protáhl jsem se a pak dosedl na židli a díval se, jak Cameron chystá večeři.
Twist s Oliverem se mu motali pod nohama a čekali, až jim milostivě dá jejich mističky se žrádlem.
„Unavený, ale… šťastný…“ dodal jsem opatrně, jak moc jsem se pořád toho slova bál.
Cameron
Nakonec jsem potom neměl ani čas vzpomínat na minulost, protože přišla spousta lidí, a já pak musel ještě dopékat koláč.
Bylo to neuvěřitelné, a já vůbec nedokázal pochopit, jak to Arthur dokázal. Ale nejspíš je to jím samotným. Je to prostě miláček.
Přesto ale byly věci, které ostatní lidé už nevěděli a neviděli.
Stejně jako teď.
Trápilo mě to už delší dobu, protože díky čím dál silnějšímu poutu mezi mnou a Arthurem, už jsem dokázal vycítit jeho nálady a pocity.
A když zaváhal, nemusel ani dál nic říkat.
Povzdechl jsem si, odložil nůž a přešel k Arthurovi.
Poklekl jsem před ním, vzal jeho ruce do svých a políbil mu dlaně.
„Prosím, Artie. Vím, že… Že se tě to bude ještě nejspíš nějakou dobu držet, jsi velmi citlivý člověk, ale prosím… neboj se štěstí. Nic podobného už se opakovat nebude, a já chci, abys byl šťastný. Abys byl šťastný se mnou. Trápím se, když se trápíš ty, bolí to, když tebe to bolí. Naše pouto je teď mnohem silnější než před tím, a já cítím všechno, co cítíš ty. Takže vím, jak moc se bojíš toho pocitu, protože bys o to všechno zase mohl přijít. Ale to už se nestane. Už je to všechno za námi. už nedopustím, abys trpěl,“ pousmál jsem se a zvedl ruku, abych ho pohladil po tváři a pocuchal mu vlasy.
Miloval jsem ho. Opravdu moc.
Byl mi vším, a věděl jsem, že až odejde, nebude dlouho trvat a budu ho následovat, protože život bez něj bude šedý a nevýrazný.
Arthur
Kdyby tak Cameron tušil, jak moc ho miluji. I když… Nejspíš to cítí.
Uvědomil jsem si, že bych mu vlastně nikdy ani nemohl lhát, protože on by to hned poznal.
Ale já neměl důvod mu lhát. Miloval jsem ho celým srdcem, a věděl jsem, že je lepší říkat věci na rovinu a nic netajit. Vždycky jsme se nějak domluvili.
Pro něj taky nemusí být zrovna moc jednoduché vnímat tak intenzivně pocity druhého člověka, zvlášť, když je jich tak moc plný, jako teď já.
„Já vím… teda chci ti věřit, že se už nikdy nic takového nestane. Ale co když se znovu najde někdo podobný Benediktovi? Pořád jste tu vy a pořád jsou tu lovci,“ povzdechl jsem si. „Ale budu ti věřit. Vím, že jsi silný a přežil jsi i ten výbuch a požár. Nemáš na sobě jedinou jizvu. Vím, že léčení muselo být pro tebe hodně bolestivé, a strádal jsi… Ale vím, že jsi silný se z takových problémů dostat. Sakra… už se do toho zase zamotávám, a kluci nám žerou večeři…“
Chytl jsem Cameronovu hlavu do dlaní a natočil ho k lince. Twist si během našeho hovoru vyskočil nahoru a shodil pár kousků masa dolů, aby to mohli s Oliverem sežrat. Oliver se na nás jen podíval s výrazem, že to on ne, že je to práce Twista. Prostě démon každým coulem.
„A co ty, Came?“ otočil jsem jeho hlavu zpátky, abych se mu mohl podívat do očí. „Máš hlad?“
Chytl jsem jednu jeho ruku za prsty a s těmi jsem si přejel po linii krku, a mírně ji přitlačil na mou pulsující tepnu.
„Osprchuji se, a pak by ses mohl najíst, co říkáš…“
Cameron
Kdybych řekl, jak moc Arthura miluji, už bych se opakoval.
Prostě je dokonalý ve všech směrech. Ale to se taky opakuji.
Je úžasný a sexy, a prostě…
Nedokážu pořád pochopit, že mě potkalo takové štěstí, a právě já ho získal. A rozhodně ho nehodlal pustit, dokud nenadejde jeho čas.
Chtěl jsem mu říct, že sice jsou tu i další lovci, ale nikdo není tak posedlý všechny zabít jako Benedikt.
Sice se občas najde nějaký horlivý nováček, ale s ním bych se snadno vypořádal, a ti ostatní?
Většinou ty z nás, kteří se držíme stranou a neděláme problémy, nechávají na pokoji. Protože mnozí z nich pochopili, že chceme jen normálně žít, a že i kdyby se snažili sebe víc, stejně nás všechny nevybijí.
Prostě, žijeme tu taky, většina z nás tu byla dřív než vůbec první člověk, a i když nás zpočátku lovili ve velkém, v dnešní době, už málokdo věří na kouzla a nadpřirozené bytosti, nejsou ty lovy na nás tak zběsilé.
Nespokojeně jsem však mlaskl, když mi Arthur otočil hlavu a já viděl, jak se Oliver tváří jakoby nic, a Twist obratně shazuje kousky masa dolů.
Smradi. A to jsem jim to přísně zakázal. Jako by nedostávali dost nažrat a už tak nebyli dost tlustí.
Všechny nadávky se mi ale vykouřily z hlavy, když mě Arthur otočil zase k sobě, zadíval se mi do očí a mé prsty potáhl po své tepně.
Olízl jsem si rty a polkl, jak mě to rázem dostalo.
Vstal jsem ze země a naklonil se k němu, abych prsty vyměnil za rty.
„Běž do sprchy. Vypráším kožich těm dvěma a přijdu se najíst. Mám velký hlad… a možná i něco víc," zachraptěl jsem mu do ucha, lehce ho kousl, a pak odstoupil a vrátil se k lince, aby nám ještě nějaké maso zůstalo, než ho ty dvě tasemnice spořádají.
Arthur
Na moment jsem pocítil, jak měl Cameron chuť se na ty dva nenažrance vrhnout. Sem tam se mi poštěstí něco malinko pocítit to co on. Ale opravdu malinko a jen v případech, kdy to přijde náhle a on se neuhlídá.
Musel jsem se tomu zasmát. Ti dva chlupatci fakt byli spiklenci, radost pohledět. Co nepochytil Twist sám, to ho brzy naučil Oliver. Stala se z nich nerozlučná dvojka.
Vrátil jsem se pohledem ke Cameronovi. Musel jsem zvednout hlavu, když si stoupl. Ale po jeho slovech a doteku na mém krku, jsem se zachvěl a na moment zapomněl dýchat.
„Půjdu,“ přikývl jsem snad už jen pro sebe, protože Cameron se právě pustil do těch dvou chlupatých potvor.
Jo, Oliver mu statečně odsekával, a Twist se pak vždycky schoval za Olivera a nechal to všechno na něm. Ale Cameron si s nimi vždycky poradil.
Ještě jsem se u něho zastavil, rychle ho políbil na tvář, a pak už jsem zamířil do koupelny.
Věděl jsem, že Cameron brzy dorazí za mnou, tak jsem se rychle svlékl, a hned jsem vběhl pod sprchu, abych se pořádně umyl, než přijde.
Když jsem si uvědomil, co mě čeká, znovu jsem se zachvěl, ale současně mi při tom vytanula ještě jedna vzpomínka.
Na hladového Camerona…
Po jeho léčbě, kdy měsíc byl zavřený tam dole, opravdu byl vyhladovělý. Potřeboval se najíst. Tenkrát nestačilo to, že se nakrmil na mě, jak moc strádal. Na pár dní zmizel, ale s ujištěním, že se vrátí. Potřeboval to, a já ho nemohl držet. A on nemohl tenkrát pít jen ze mě, protože by mě zabil. Trápilo mě to, ale nemohl jsem mu v tom bránit a chtěl jsem s ním žít. Už i on odmítal ode mne vzít jedinou kapku, dokud nebude úplně v pořádku, aby ze mě neudělal seschlou mumii.
Ale od té doby, když se pak vrátil plný síly, už nikam lovit nešel.
A teď je už jen můj…
Konečně jsem se pořádně usmál, když jsem si to uvědomil, a sám si přejel prsty po krku, kde se brzy zaboří jeho zuby. A kromě toho…
Dech se mi mírně zkrátil, protože už i mé tělo začínalo reagovat na mé představy, na to, co mě čekalo.
Cameron
Když Arthur odcházel na moment jsem se otočil a zadíval se na jeho pozadí. Jo, už jsem se těšil.
První týdny po mém znovu objevení jsem se ho nemohl skoro ani dotknout. Ne proto, že bych ho přestal milovat, ale proto, že jsem se bál, že mu ublížím.
Můj hlad byl po tom měsíci ve sklepení obrovský, a Arthur tak krásně voněl, že jsem se prostě musel držet dál, abych mu neublížil.
Nebyl jsem hrdý na to, že jsem cucal krev z lidí, co se v noci zatoulali ven. Ale nějak jsem musel přežít.
A nasytit se aspoň natolik, abych Arthura nevycucl do poslední kapky, až si dám konečně i jeho krev.
Od té doby jsem nikoho jiného neměl.
Nepotřeboval jsem to.
„Tak vy dva! A dnes bez večeře! A nedržkuj, Olivere! Tos Twista naučil ty, a nedělej, že ne!" seřvával jsem ty dva na hromadu, když jsem se zase pohledem vrátil zpátky k nim.
Oliver mi statečně odporoval, zatímco Twist, ten hrdina, se schovával za ním, než se rozhodl Oliver urazit, a pak odkráčet.
Jen jsem protočil očima, zabrblal něco o nevděčnících, sebral pohozené maso na zemi a hodil jim to do misek.
To, co zůstalo netknuté na lince jsem schoval do ledničky, stejně tak i zeleninu a všechno ostatní.
Dělal jsem to záměrně pomalu, abych Arthura napnul, a hlavně ještě víc vydráždil.
Když jsem uznal za vhodné, že už uběhlo dost času, přešel jsem do koupelny a cestou ke sprchovému koutu, který jsme po přestavbě nechali zvětšit a na jedné straně nechali ve výšce přidělat tyčku, jsem se začal svlékat. Tyč měla svůj účel, který jsme vyzkoušeli při první příležitosti, kdy jsem se na Arthura vrhl, a zatímco jsem ho nabíral s jeho nohama omotanýma kolem mého pasu, on se držel tyčky a sám se na mě víc nabodával.
„Připravil ses pro mě?" zachraptěl jsem Arthurovi do ucha, když jsem neslyšně přešel až za něj a zašoupl za námi dveře.
Rukou jsem přejel po jeho zadečku, zamířil mezi jeho půlky a s nespokojeným mlasknutím zjistil, že se nepřipravil.
Potlačil jsem Arthura ke stěně, a pak jeho ruce stáhl na zadeček, zaklekl, a zatímco jsem jazykem dráždil kůžičku kolem, tlačil jsem Arthurovi prsty do jeho vlastní dírky.
„Chci to vidět. Chci vidět, jak se pro mě připravíš. Ukaž mi to, Artie. Ukaž, co chceš, abych ti udělal. Roztáhni se a ukaž mi všechno," zachrčel jsem, a pak ho mírně pleskl po jedné půlce a do druhé ho kousl.
Arthur
Pohledem jsem zabrousil k tyči, kterou jsme si tady nechali přidělat a usmál jsem se.
Už jsem se ji chtěl chytit, když se na mě nalepil Cameron a já hned stáhl ruku dolů.
Chtěl jsem ho pohladit, ale musel jsem se rukama opřít o stěnu, abych nespadl, když začal obírat můj zadek.
A když jsem se musel přestat opírat a dát ruce za sebe, byl jsem rád za tu protiskluzovou podložku, co ve sprchovém koutu máme, protože by mi nejspíš nohy podklouzly a pořádně bych si nabil.
Ve chvíli, kdy mi Cameron natlačil mé prsty do mé dírky, a pak začal kolem rejdit jazykem, málem se mi podlomily kolena. Ale statečně jsem se zapřel hrudí o zeď, a ještě víc našpulil na Camerona zadeček.
Věděl jsem, že ho umím vydráždit ještě víc, stejně jako on to umí se mnou. Sám jsem si už víc zasouval prsty do dírky, tam a zpátky, pravidelně, s čím dál hlasitějšími vzdechy. Roztahoval jsem dírku, aby se dostal jazykem všude, kde jsem ho chtěl cítit, protože tohle bylo prostě to nejlepší, co mi mohl dělat, abych se už potom nedokázal ovládat.
Tak smyslně dráždivé to vždycky bylo, že během chvíle jsem doslova prosil, kňoural, aby si mě už vzal.
Stejně jako teď, když se mé vzdechy, můj hlas, odrážel od stěn koupelny a ztrácel se v šumu padající vody. Prohýbal jsem se proti němu, tlačil jsem se na něho… prostě jsem ho chtěl v sobě… Co nejdříve a co nejhlouběji.
„Came!“ vykřikl jsem už skoro zoufale. „Vezmi si mě! Prosím!“
Cameron
Jo. Tak tohle jsem miloval.
Pohled na to, jak se Arthur sám dráždí, byl k nezaplacení.
A, aby to nebylo jen na něm, statečně jsem mu sekundoval jazykem, dokud jeho hlas nebyl slyšet víc než tu vodu.
Olízl jsem jeho rýhu, chytl ho za ruce, zvedl se a doslova ho natlačil na stěnu.
„Tak ty bys mě chtěl?" zavrčel jsem mu do ucha a svým napnutím penisem se začal otírat o jeho půlky. „Tohle bys chtěl? Tady?"
Jeho ruce jsem položil na tyčku, abych tu svou mohl přesunout na penis a špičkou začít dotírat na Arthurův vstup.
„Kdybys viděl, jak krásně to vypadalo, když sis ty své prstíky strkal do tvé nadržené dírky," druhou ruku jsem přesunul na Arthurovy bradavky, a zatímco jsem ho provokoval slovy a penisem dorážel na jeho vstup, začal jsem dráždit i předek jeho těla.
Poslouchat jeho vzdychání a sténání, cítit třes jeho těla, to bylo pro mě to nelepší. Vlastně druhé nejlepší.
„Drž se…" zavrčel jsem znovu do Arthurova ucha, když už jsem byl sám na hraně, pevně si ho přichytil za boky, a pak do něj na jeden příraz zajel až po kořen.
Málem mě to vzalo do mdlob, když mě obalilo to těsné teplo doprovázené Arthurovým chvěním.
Hned na to jsem z něj ale vyjel a podržel si ho jen tak, aby se má špička dotýkala jeho dírky.
„Ukaž, jak moc mě chceš, Artie. Zatancuj mi…" zachraptěl jsem a propleskl ten jeho dokonalý zadeček.
Věděl jsem, co Arthur dokáže i v takové poloze. I přesto, že byl pořád stydlivý a občas nešikovný, když se přes to dostal, dokázal naprosto neuvěřitelné věci, které mě zbavovaly zdravého rozumu.
Arthur
Konečně se Cameron zvedl, a já to přivítal s úlevou, protože jsem věděl, co bude následovat.
Když mi přitlačil ruku na tyčku, zatajil jsem dech, a následně vykřikl, když do mě na jeden příraz najel úplně celý. Měl jsem co dělat, abych to ustál, i když jsem se držel.
Když jsem se trochu vydýchal a on taky, málem jsem zaskučel, když ze mě znovu vyjel a začal mě dráždit nejen svými slovy, ale i svým penisem dotýkajícím se jen zlehka mé dírky.
Volnou rukou jsem hrábnul na dveře a trochu je poodšoupnul, aby šel dovnitř čerstvý vzduch a já neodpadl, protože jsem věděl, co bude následovat a budu potřebovat hodně, hodně vzduchu.
Znovu jsem se chytil oběma rukama madla, a pootočil hlavu ke Cameronovi.
„Chceš tanec?“ usmál jsem se na něho.
Cítil jsem, jak mě polévá horko a nevěděl jsem, jestli je to z té teplé vody, ze vzrušení, které už překračovalo hranice snesitelnosti, nebo z toho, jak jsem se styděl, a přesto věděl, že to udělám.
„Jen… pro tebe… Came…“ zavrtěl jsem zadečkem.
Víc jsem se zapřel o tyčku, nohy o něco víc rozkročil, abych měl stabilitu, a pak, když jsem našel ten správný úhel, jsem se začal pomalu nasouvat na Cameronův penis.
Pomalu, mučivě… Tak, abych i jeho vydráždil k nepříčetnosti.
Prudce jsem vydechl, když jsem ho v sobě ucítil celého, a pak se zase oddálil, dokud nebyl skoro celý venku, A znovu se na něj nasunul…
A opakoval to, dokud jsem já sám už nevydržel, a tenhle pohyb změnil.
Dotíral jsem na jeho klín, hýbal svými boky, nebo jen vrtěl zadečkem, aby si to Cameron užil co nejvíc, a já cítil každé otření a dráždění mé prostaty.
Pomalu jsem tomu propadal čím dál víc, až jsem se přestal kontrolovat a stala se ze mě nenasytná saň, která další zásun či pohyb doprovázela hlasitými vzdechy, steny či peprnými nadávkami, a třesem mého těla, které se stupňovalo s tím, jak se blížil můj vysněný okamžik.
Cameron
Tak tohle byl tanec, jak se patří, a pohled pro Bohy.
Arthur, i přesto, jak měl v tomhle malé sebevědomí, přesto to vždycky rozjel tak, až jsem mu i já přestal stíhat.
Stejně jako teď.
To jeho smyslné dráždění mě nutilo vrčet a silou vůle se ovládat, abych to vydržel a nevzal si ho tak, jak jsem chtěl já.
Funěl jsem jak parní lokomotiva, občas Arthura plesknul, nebo přejel nehty po jeho zádech, ale když jsem ucítil, jak to na něj jde, a jeho pohyby zrychlily a staly se prudšími, už jsem to nevydržel.
Pevně jsem sevřel jeho boky a v momentě, kdy se na mě zasunul, jsem ho úplně zastavil a pár vteřin zůstal bez hnutí.
„Teď je řada na mě," zavrčel jsem do šumění vody.
A svá slova jsem hned doplnil činy, kdy jsem Arthurův zadeček začal nabírat tak, že jsem ani já moc dlouho nevydržel.
S posledními prudkými přírazy jsem si Arthura stáhl na sebe, jednu ruku omotal kolem jeho pasu, a dlaní na jeho podbřišku jsem si ho stále narážel na sebe, zatímco moje druhá ruka sevřela jeho rameno pro větší stabilitu.
„Jen pro tebe…" zachrčel jsem do jeho ucha a s posledními tvrdými přírazy, kdy jsem začal plnit jeho zadeček, se zakousl do jeho krčku.
Arthur
Myslel jsem, že projdu zdí, když mě Cameron zastavil. Celý jsem se třásl na ten svůj okamžik, který měl každou chvíli přijít, podle toho, jak moje tělo reagovalo.
Ztěžka jsem dýchal, a chtěl už Camerona zaplavit spoustou nadávek, když se konečně pohnul.
Na poslední chvíli, jinak bych se už neznal.
Můj výkřik se ztratil v bezhlesém výdechu, vyslaným ke stropu koupelny, když do mě začal najíždět a vzápětí se mi zakousnul do krku.
Jeho ruce, přičemž jedna tlačila na můj podbřišek, a já tak ještě intenzivněji cítil jeho pohyby ve mně, mě dostávaly s tím vším na samou hranici normálního rozumu.
Stával se ze mě šílenec s každým dalším jeho přírazem.
Každý den jsem ho víc a víc miloval, a tohle jen dokazovalo, jak moc…
Zůstal jsem najednou v křeči, a bylo to opravdu už jen na něm, když to na mě přišlo.
Moje ruce automaticky ještě víc sevřely tyčku, skoro jsem se na ni zavěsil, ale i kdybych je měl namazané třeba olejem, teď by nepovolily ani náhodou.
Pár vteřin trvalo, než jsem se z toho transu probral a koupelnu začaly zaplňovat mé rychlé a hlasité vzdechy, přecházející do sténání.
Bylo mi tak moc dobře, tak skvěle, že jsem chtěl, aby to všichni věděli.
Vím, že se pak budu stydět, ale teď, v tuhle chvíli, mi všechno bylo naprosto u zadku.
Teď, když jsem kropil kachličky svým spermatem, a voda ho stahovala do odtokového kanálku, jsem byl ten nejspokojenější a nejšťastnější člověk na světě.
Cameron
Měl jsem co dělat, abych se odtrhl od Arthurova krku, když se i on udělal a jeho city mě zasáhly dvojnásob.
Dotíral jsem na jeho zadeček i přesto, že už neměl co dát, stejně jako já, líbal jeho krk, hladil ho po hrudi, než jsem se jednou rukou natáhl, zastavil vodu, Arthura odlepil od tyčky, otočil si ho čelem k sobě a vyhoupl si ho do klína.
Přisál jsem se mu na rty a během dlouhého polibku s ním přešel až do ložnice, kde jsem ho zalehl v posteli, znovu do něj najel a naznačil tak, že dneska rozhodně ještě nekončíme, protože máme co oslavovat.
„Miluji tě," usmál jsem se, když jsme se oba trochu vzpamatovali a já se nadzvedl, abych Arthura nelisoval do matrace.
Usmál jsem se a palcem přejel po jeho napuchlých rtech, které mě sváděly k dalším a dalším polibkům.
Arthur
Přivítal jsem tu chvíli, kdy mě Cameron doslova oderval od tyčky, otočil si mě a pak mě vzal do náruče.
Moje nohy už by to zřejmě déle nevydržely, a ruce mě začínaly bolet, jak křečovitě jsem se držel tyčky, a přitom se jí nedokázal pustit.
Ještě jsem stále rychle oddechoval, když jsme dolehli na postel. Omotal jsem nohy kolem Cameronova těla a rukama ho pevně chytil kolem krku, abych ho mohl mít co neblíže a cítil jeho horké tělo. Líbal jsem se s ním, a ještě víc jsem prohloubil polibek hned potom, co mi řekl, že mě miluje.
Ani mi to nemusí říkat. Vím to.
Cítím to z něj, vnímám to z každého jeho pohledu, doteku, ze všeho, co pro mne kdy udělal, a ještě udělá.
Láska na první pohled…
I tak by se tomu dalo říct. Hned, jak jsem poprvé, spíš ze zvědavosti, vstoupil do jeho krámku, mě zaujal. Líbil se mi od prvního okamžiku, a ještě víc i potom, když promluvil, aby se mě zeptal, jakou knihu konkrétně hledám.
Tenkrát jsem ze sebe jen vyblekotal, že je to v pořádku, že se jen tak dívám. Ale už v tu chvíli jsem věděl, že tu budu chodit častěji, a to nejen kvůli knihám, ale i kvůli němu samému.
Zamiloval jsem se do něho, aniž bych věděl, co je vlastně zač.
Trápilo mě, když mě tenkrát od sebe vyhodil.
Neskutečně mě bolelo, když jsem si myslel, že umřel.
A byl jsem velmi šťastný, když jsem ho pak našel živého.
Opravdu ho miluji. Možná víc než svůj vlastní život. Tak jak on se rozhodl mě chránit do konce mých dní, tak jsem se já rozhodl s ním zůstat a milovat ho nejvíc, jak to jen půjde.
Do konce mého života…
A budu doufat, že potom se brzy shledáme tam…
… na druhé straně…
Cameron
Tu noc jsme opravdu šli spát až hodně pozdě.
A tentokrát za to mohl Arthur, protože byl jak nenasytné saranče.
Ani na tu večeři jsme se nedostali, zato ráno mě probudilo Arthurovo kručení v břiše, ještě, než on sám se probral.
Se smíchem jsme pak oba zapadli do koupelny, ze které jsme nakonec oba vylezli o něco později než při obyčejném sprchování.
„Miluji tě, Artie. Zachránil jsi mě a vytáhl mě z nudy a šedé mlhy, do které jsem na deset let zabředl. Nikdy jsem si nemyslel, že mě potká takové štěstí. Nikdy jsem si nemyslel, že potkám tak dokonalého kluka. Nikdy jsem si nemyslel, že se znovu zamiluji. A i přes všechny ty překážky, kterými jsme si prošli, bych tě za nic na světě nevyměnil, ani bych nevrátil zpátky čas. Jsem moc rád, že jsi to se mnou nevzdal a otravoval mě tak dlouho, dokud jsem ti nepodlehl."
Přitáhl jsem si Arthura do náruče, když se vařila voda na kávu a věnoval mu polibek plný citů, který měl doprovodit mé slova.
Jo, byl jsem na měkko, ale už jsem se nebál o svých citech hovořit.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
A čas běžel …
Cameron
Během svého žití s Arthurem jsem ani jednou nelitoval.
I když stárnul, pořád měl své kouzlo, svůj půvab, svůj šarm, svou krásu a já ho miloval víc a víc.
Naše láska neopadávala, naopak sílila s každým dalším dnem, s každým dalším rokem.
Náš vztah zažil pouze dvě krize.
V době, kdy jsme museli před Arturovou sestrou jít s pravdou ven, protože nebyla slepá a jasně viděla, že já na rozdíl od Arthura vůbec nestárnu. Bylo to chvilku po smrti Arthurových rodičů, kteří zemřeli na stáří a Loru to hodně sebralo. Nebo spíše žila v představě, že jsem je mohl zachránit, stejně jako Arthura, ale neudělal jsem to.
Asi na rok s námi přestala komunikovat a úplně nás odstřihla, což Arthur nesl pár měsíců docela špatně, a jednu dobu jsem měl i pocit, že mě z toho všeho viní.
Nakonec jsme se ale přes to přenesli a náš vztah se tím ještě víc upevnil.
Druhá krize přišla, když umíral Twist. Arthur se ho nechtěl vzdát a přišel s nápadem, jak ho udržet na živu, který vyčetl z jedné knihy.
Ano, fungovalo by to, ale já to rázně zamítl.
Tehdy jsme poprvé asi měsíc dokonce spali odděleně, ale nakonec Arthur uznal, že by to jen zhoršilo situaci a náš vztah tak přežil druhou a poslední krizi, která nám paradoxně dala ještě víc sil.
Od té doby už jsme žili tak, jak jsme nejlépe uměli a ani jeden z nás si nepřipouštěl, že by to mohlo někdy skončit.
Jenže čas… je neúprosný.
Arthur
Už delší dobu jsem seděl v jednom z křesel v naší čítárně a díval se z okna ven na zahradu.
Vzpomínal jsem na to, jak jsme to tu otevírali a já byl strašně šťastný.
S přibývajícími léty jsem se naučil toho slova nebát.
I když se mi to dvakrát připomnělo, když jsme měli krizi, přičemž jsem jednu zavinil já sám určitě, přesto jsem si řekl: Je to život, a tak to nejspíš musí být.
Mrzelo mě to, ale o dost později jsem si uvědomil, jaký jsem byl hlupák.
Jsou daleko horší věci, které člověka můžou potkat, a já jen marnil čas tím, že jsem nad tím až moc přemýšlel a chtěl zvrátit nevyhnutelné.
V průběhu času mě i párkrát napadlo, že je čas, kdy mě Cameron nechá být a najde si někoho mladšího. Ale vždy mě vyvedl z omylu, dokonce mě vzal i do Ameriky, kde jsem se seznámil s částí jeho upírské rodiny. Tenkrát jsem měl tak trochu nahnáno a modlil se, aby všechno dobře dopadlo, a já konečně naplno pochopil, co to znamená být upírem.
Ukázal mi, jak může být živost skvělý, a já ho tak miloval ještě víc. Nemyslel jsem si, že by opravdu se mnou vydržel tak dlouho. Až do chvíle, kdy jako vetchý stařec budu sedět v papučích, s plédem přehozeným přes nohy, aby mi nebylo chladno, a budu usrkávat bylinkový čaj.
Milionkrát jsem mu řekl, jak moc ho miluji, jak jsem šťastný, že mi dal šanci a možnost s ním zůstat.
V jednu chvíli, kdy musel na pár dní odjet, a mě bylo po něm moc teskno, a neutěšil mě ani Oliver, který tu s námi zůstal, i když Twist už měl dávno hrobeček na zahradě, jsem vzal papír a pero, a napsal Cameronovi dopis. Zajel jsem k notáři a nechal ho u něj uložit s tím, že ho předá mému muži ve chvíli, kdy mě uloží do hrobu.
Už tenkrát jsem plakal. Už tenkrát mě bolelo, když jsem si uvědomil, že jednou odejdu a Cameron tu zůstane sám.
„Tak my půjdeme, strýčku, ano?“ zastavily se přede mnou dvojčata Eli a Abigail, Lořiny vnučky, které opravdu rostly do krásy, a už měly i nápadníky.
Určitě nebude trvat dlouho a budou strojit svatbu. Obě studovaly vysokou školu, ale vždy si našly čas na to, aby se za námi přišly podívat.
„Mám vás rád,“ pohladil jsem jednu, a pak druhou po tváři svou stařeckou roztřesenou rukou.
Děvčata se na chvilku zarazila, ale pak mě rozloučenou objaly a utíkaly domů za Lorou.
„Camerone…“ zavolal jsem tichým hlasem na svého muže.
Nemusel jsem křičet. Věděl jsem, že mě uslyší, i kdybych šeptal.
„Camerone, mohl bys mi prosím udělat čaj?“
Cameron
Nejtěžší na celé věci bylo vysvětlit, proč já nestárnu, zatímco Arthur ano. A nakonec jsme to svedli na genetickou vadu, při které jsem fyzicky nestárnul, což mělo největší úspěch, a lidé tomu postupně uvěřili.
Po čase jsme museli i zavřít krámek, a už se věnovali pouze opravám knih, stejně jako Arthur, který dokud mohl, jezdil do muzea, kde dokonce před lety pořádal i svou vlastní výstavu a díky němu se oddělení historie knih stalo veřejně známým.
Byl jsem na něj hrdý, ale…
Začínal jsem cítit, že se blíží jeho konec.
Nemluvili jsme o tom, nikdy mi nic neřekl, ale v noci, když jsem vedle něj ležel, cítil jsem to a vnímal nejvíc.
V takových chvílích mě napadlo, že to udělám.
Že se vykašlu na své předsevzetí, na své vlastní pravidlo a udělám z Arthura upíra.
Jenže vždy jsem se včas zarazil, a nakonec to neudělal.
Nemohl jsem. I když tohle bylo pro nás bolestivé, mnohem bolestivější by bylo, kdybych mu vzal tu možnost umřít jako člověk…
Zrovna jsem dodělal oběd, se kterým mi chvilku pomáhaly Lořiny vnučky, když jsem zaslechl Arthura, jak mě volá.
Oliver, který spal vedle dveří taky zvedl hlavu, zastříhal ušima, mňoukl na mě, jako by mi chtěl něco říct, a pak zmizel za dveřma.
Našel jsem ho o chvilku později, jak leží na Arthurově klíně, a když se na mě zadíval…
V duchu jsem prosil všechny svaté i nesvaté, ať ještě chvíli počkají. Ještě den, dva, tři…
Ještě chvíli…
„Arthure…" zašeptal jsem, klekl si před ním a vzal jednu jeho ruku do své, abych ji mohl políbit.
Arthur
Dříve než Cameron přišel Oliver. Vyskočil na můj klín a hned se uvelebil. Příjemně hřál, a vrněl, a já ho hladil po jeho kožíšku, než se přede mnou ukázal Cameron.
Když si přede mnou klekl a políbil mě na ruku, najednou jsem pocítil takové zvláštní teplo, pokoj a klid.
Často mě líbal na ruce, ale tentokrát to bylo jiné. S postupujícím stářím jsem i já dokázal cítit některé jeho nálady a pocity, aniž by musel něco říct. Stejně jako teď.
Pousmál jsem se a pohladil ho po tváři.
„Nemusíš se strachovat, lásko,“ ještě jednou jsem ho pohladil, než má ruka znovu spočinula na Oliverově hřbetě. „Jen bych se chtěl napít toho tvého dobrého čaje. Víš, trochu mě bolí nohy, a chci si ještě dočíst tu knihu. Už mi zbývá poslední stránka.“
Ukázal jsem Cameronovi na knihu položenou na stole, z které čouhala záložka, co mi vlastnoručně vyrobil.
„Podáš mi ji, prosím?“
Když se Cameron zvedl v kolenou, a vložil mi knihu do ruky, přitáhl jsem si ho, jak jen to s mou sílou šlo a políbil jsem ho na rty.
„Miluji tě, Camerone. Nikdy jsem nemiloval nikoho tak moc, jak tebe,“ usmál jsem se a znovu ho pohladil po tváři.
Ještě chvilku jsem se mu díval do očí, a pak ty své na moment zavřel, snad abych si zapamatoval tenhle pohled.
„Jak půjdeš nahoru, mohl bys prosím tě, rozsvítit, abych na to dobře viděl?“ poprosil jsem ho pak, když jsem konečně oči otevřel.
Možná jsem na chvilku usnul, nevím, ale Cameron byl pořád tady.
Stále byl se mnou. Nikdy mě neopustil…
A já ho nikdy nepřestal milovat. A budu na něho čekat, jsem snad ten nejtrpělivější člověk na světě. Budu čekat až do chvíle, kdy přijde jeho čas a my se opět setkáme…
Cameron
Mé prosby nebyly vyslyšeny.
Poté, co jsem Arthura políbil a vložil mu do rukou knihu, kterou měl moc rád, jsem odešel nahoru, abych mu udělal jeho oblíbený čaj.
Mohlo to trvat deset minut, když se mi srdce najednou sevřelo tak silně, až mi hrnek, který jsem zrovna pokládal na tác, vypadl z ruky, na zemi se roztříštil na několik malých kousků, a já vzápětí klesl na kolena, snažíc se rozdýchat tu ukrutnou bolest.
Chtěl jsem křičet, chtěl jsem se zvednout a běžet za Arthurem, ale byl jsem schopný akorát zaskučet, a ještě víc se zhroutit.
Věděl jsem, co to znamená, a mou předtuchu vzápětí potvrdil Oliver, který začal teskně mňoukat.
Nevím, jak dlouho jsem se válel po zemi, než jsem byl schopný se zvednout, sejít dolů, vzít Arthura do náruče a přenést ho do postele.
Vypadal jako by spal. Jeho tvář byla uvolněná, a dokonce se mi zdálo, že se i mírně usmívá.
„Taky tě miluji, Arthure a nikdy jsem nemiloval nikoho, jako tebe," zašeptal jsem a políbil ho na čelo, které za chvíli smáčely mé slzy.
Nechal jsem je.
Dal jsem jim volný průchod, a brečel jako nikdy v životě, abych se aspoň trochu oprostil od té bolesti, i když to bylo nemožné.
Teprve až když Oliver vyskočil na postel a drcl do mě, trochu jsem se vzpamatoval a vzal do ruky telefon.
„Loro… prosím, přijeď," řekl jsem tichým a naléhavým hlasem.
Víc nebylo potřeba říkat.
Zůstal jsem u Arthura celou dobu a držel ho za ruku, dokud ho neodvezla pohřební služba.
Za pár dní byl pohřeb, malý, ale krásný, po kterém mi notář předal dopis, který Arthur před několika lety napsal.
Neměl jsem sílu ho číst na místě.
Až teprve, když jsem se dostal domů, do prázdného a tichého domu, kde na mě čekal Oliver, který, jako by s odchodem Arthura ztratil chuť do života, stejně jako já, jsem si sedl do křesla, ve kterém sedával Arthur, a dopis otevřel.
Můj drahý nejmilovanější Camerone,
Věřím, že tento den, kdy jsi otevřel tenhle můj dopis, je pro tebe hodně těžký. Stejně tak těžký, jako když já ho píšu s vědomím, že jednou přijde čas, kdy se spolu budeme muset rozloučit.
Občas jsem přemýšlel, že bych tě přeci jen poprosil, abys ze mne udělal upíra. Miluji tě tak strašně moc, že bych chtěl s tebou zůstat na věky. Ale připomínka toho, co jsi mi tenkrát říkal, mě držela dál od mé prosby.
Nevím, v kterém případě bych se mohl víc nazvat sobcem.
Ve chvíli, kdy bych tě o to požádal, nebo v případě, že to nechám tak a jednou odejdu, zatímco ty tu zůstaneš beze mne...
Ale vím, už teď vím, že se budu držet té druhé možnosti. Právě ze svých sobeckých důvodů.
Chci se s tebou znovu setkat. Tam, na druhé straně.
Často jsi říkal, že nemáš duši. Ale já tomu nikdy nevěřil. Vím, že ty duši máš.
Je krásná, milá, laskavá a hřejivá. Máš tu nejkrásnější duši ze všech lidí i upírů, co kdy mohli po tomto světě chodit.
A proto zůstanu věrný svému slibu, a doufám, že s tebou prožiju spoustu krásných let.
Proto jednou odejdu s přáním, abych tě znovu potkal, protože my dva jsme si souzení.
Občas jsem si říkal, že jsem tě už musel někdy někde potkat. A věřím, že stejně jako v minulých životech, i v tom současném, znovu se potkáme, ať už na druhé straně, nebo když se znovu zrodíme.
Budu na tebe čekat. Víš, že jsem trpělivý člověk, sám jsi to poznal, když jsem za tebou často chodil, a nevzdával se, i když jsi mě odmítal. Pořád jsem věřil… A má víra měla ten nejpevnější základ.
Lásku k tobě, můj drahý Camerone…
Vím, že za mnou budeš tesknit. Vím, cítím, jak moc tě to bude bolet. Ale věř mi, že jsem šťastný.
Šťastný za tebe, za to, že mi tě osud postavil do cesty.
Prožil jsi už spoustu let, stovky let, a věřím, že už jsi z toho unavený...
A já bych si přál, abys v klidu a spokojeně dožil svůj život. Abys zbytečně dlouho nesmutnil, a díval se vpřed s vírou, že se brzy setkáme.
Mám toho ještě spoustu na srdci, chtěl bych ti toho tolik říct, stejně jako Oliverovi, který vedle mne teď sedí, a dívá se na mě těma svýma zelenýma očima, jako by říkal, že všechno bude v pořádku.
Bude, Camerone… Všechno bude v pořádku, protože mám tebe…
Nikdy na tebe nezapomenu. Budu na tebe čekat.
Moje srdce patří jen tobě. Miluji tě…
Tvůj Arthur
Dlouho jsem seděl, a znovu a znovu si četl ty řádky, dokud jsem už přes slzy na nic neviděl.
Můj Arthur. Milovaný Arthur, který mi dal opět smysl k životu.
Můj Arthur, který na mě čeká, až se znovu setkáme.
A já věděl, že ten čas nadejde brzo.
Mé srdce chce být s Arthurem, dlouho samotné nevydrží.
Věděl jsem to.
Věděl jsem, že teď už se bude rychle blížit i můj konec, a... pocítil jsem klid.
„Brzo se setkáme, můj milý," zašeptal jsem do ticha a políbil papír popsaný Arthurovou rukou.
Už brzo…