Cameron
Jako, klidně bych si dal ještě říct, ale než jsem stačil vůbec mrknout a trochu víc se pohnout, Arthur mi usnul v náruči.
Tiše jsem se tomu zasmál, zavrtěl hlavou, a pak ho opatrně podebral a přešel s ním do ložnice, kde jsem z něj opatrně vyjel a uložil ho do postele. Přikryl jsem ho, počkal, jestli se nevzbudí, a vrátil se zpátky do kuchyně, abych uklidil ten nepořádek a dal klukům nažrat.
Pak už jsem si zalezl do postele k Arthurovi a přivinul si ho do náruče. I tentokrát se mi spalo více než dobře, až jsem se sám divil, jak jsem si tuhle lidskou potřebu osvojil.
Přesto jsem se pořád ráno budil ve stejnou dobu a nejinak tomu bylo i teď. S mírným úsměvem jsem se díval na Arthura, který mírně odfukoval a jeho pootevřené rty přímo lákaly k polibku.
I když jsem se snažil, nakonec jsem neodolal, políbil ho, a pak opatrně přetočil zády k sobě.
Jo, ranní potřeby jsou u všech stejné.
I když…
Hlavně teda u upírů, vlkodlaků a víl bylo jedno, jestli je zrovna ráno, večer nebo poledne. Většinou měli chuť pořád a bylo nás jen pár, jako jsem byl já, co se drželi zpátky a sex nepovažovali za něco obyčejného, ale něco, na co se vyplatí si počkat, až bude ten pravý partner. A rozhodně to stálo za to.
O tom jsem se přesvědčil o pár vteřin později, kdy jsem statečně nabíral Arthurův zadeček, a zatímco on naškrobil prostěradlo, já naplnil ten jeho zadeček, až mu to teklo po stehnech dolů.
Když jsme se oba vydýchali, a ještě pomazlili, přešli jsme do sprchy, ale tentokrát opravdu jen na umytí, protože byl akorát čas vyrazit s Twistem na kastraci, aby se stihl ještě otevřít krámek.
Dneska to mělo být hlavně na Arthurovi, já jsem měl zase rozvážkový den, protože drtivá většina knih už byla opravená.
Arthur
Nejspíš si budeme muset určit frekvenci sexu, jinak ze mě za chvíli vážně nic nezbude.
Ne, že by se mi to nelíbilo, ale rozhodl jsem se s Cameronem žít co nejdéle, tak nám prostě nic neuteče. A taky bych zřejmě pak měl problém za chvíli chodit, s takovou…
Ale to ranní probuzení bylo moc fajn. Vědět, že Camerona natolik vzrušuji, že mi nemůže odolat, ani když spím… A i výsledek potom stál za to.
A trochu mi tím zlepšil start do dne, protože jsem pociťoval nervozitu z té kastrace.
Když jsme nakonec posnídali, vzali jsme Twista, ale Olivera pro jistotu nechali doma.
Třásly se mi ruce, když jsem veterináři Twista předával, a vážně jsem měl strach, jako by měli kastrovat mě a ne jeho.
Ten čas, než skončila operace, jsme se s Cameronem prošli, a na chvíli se usadili na lavičce v nedalekém parku.
„Tak mě napadlo, jestli Twist taky není nějaký démoní kocour,“ pousmál jsem se, abych se trochu uvolnil a neprožíval to tak. „Objevil se z ničeho nic, a už se mě prostě nepustil, s Oliverem si moc dobře rozumí, dokonce i věděl, co má dělat, když mě napadl ten lovec.“
Opřel jsem se o Camerona a zvedl pohled k nebi.
Možná bych si to i přál? Zamiloval jsem si to kotě, a vím, kolika let se přibližně dožívají. A už teď vím, že až mi jednou umře, bude mi moc smutno.
„Mám pocit, že nás někdo pozoruje,“ promluvil jsem tiše s pohledem dál upřeným do nebe.
Pak jsem se teprve přestal dívat nahoru, a rozhlédl se kolem sebe. Ale nic zvláštního jsem neviděl.
Asi se mi to zdálo…
Cameron
Držel jsem Arthura kolem pasu a venku si ho k sobě přitiskl, protože jsem věděl, že doteky jsou občas mnohem víc než slova.
Cítil jsem, jak je nervózní z Twistovi kastrace, já si osobně ničím takovým neprošel, protože démoní kočky kastraci nepotřebují.
Ucítil jsem to ještě dřív, než Arthur promluvil, ale nechtěl jsem nic říkat. Nebyl blízko, aby na nás mohl zaútočit, ale ani dost daleko, aby nás jen tak přehlédl.
Zamračil jsem se a mírně napjal.
„Neboj. Brzo to skončí. A, když ne on, tak já si ho najdu dřív," zašeptal jsem Arthurovi do ucha, víc si ho k sobě přitiskl, políbil ho, a pak vstal.
Pomohl jsem na nohy i jemu, pak ho objal kolem pasu, a než jsme prošli parkem, byl akorát čas, vrátit se pro Twista.
Podle veterináře se to obešlo bez komplikací, všechno proběhlo v pořádku, takže se nemusíme ničeho bát, jen teď bude ještě nějakou chvilku spát.
Dostali jsme pak rady a hlavně upozornění, že po kastraci může dost přibrat, a může být ze začátku náchylnější k nemocem.
S díky a dokoupením ještě nějakých maličkostí pro oba kluky, jsme se asi o hodinu a půl vraceli zase domů.
Otevřít na čas už jsme nestihli, ale nejvíc lidí stejně přicházelo až odpoledne, takže to ani tak nevadilo.
Po ujištění, že budou kluci v pořádku a Oliver je v případě potřeby pohlídá, jsem si do auta naložil opravené knihy, a po řádném rozloučení vyrazil, abych byl co nejdříve zase doma.
Arthur
Když Cameron odjel, ještě chvilku jsem seděl na zemi vedle Twista, a Oliver vedle mě, a zvědavě se na malého díval. Dokonce do něho dloubnul i packou, jestli žije.
Udělal jsem Twistovi pelíšek na zemi v předsíni, aby si neublížil, až se probere a bude dezorientovaný a plést packama. A bude to mít kousek do koupelny na záchodek. Misku s vodou jsem mu přisunul k pelíšku, Olivera požádal, aby ho hlídal, a pak už jsem spěchal dolů, abych mohl otevřít.
Uběhla asi hodina a nic se nedělo. Jako by i zákazníci věděli, že bychom dneska přivítali spíš klid, abychom se mohli věnovat Twistovi. Pozorně jsem každou chvíli naslouchal, ale vypadalo to, že pořád spí.
Bylo něco před dvanáctou, když jsem si vzpomněl, že má dneska přijít zákazník pro opravenou knihu. Tak jsem rychle pro ni zaběhl do dílny, abych mu ji hned mohl dát, až se ukáže.
Ve chvíli, kdy jsem chtěl z dílny vyjít, zaslechl jsem zvonek nade dveřmi, když někdo vešel. Ale když jsem nakoukl do krámku, hned jsem se zarazil.
Jo, tak se mi to v tom parku zřejmě nezdálo, a i Cameron měl pravdu.
Položil jsem potichu knihu, a hrábnul jsem za skříň, kde jsem měl uloženou kulovnici.
Rozbalil jsem ji, nabil ji, a pak jsem potichu vyšel z dílny ven. Zůstal jsem stát asi tři metry před Benediktem a rovnou na něho zamířil.
„Odejděte, a už se tu nevracejte. A je mi jedno, jak moc jste dobrý, kulka je rychlejší než vy. Nejste upír a nejste tak rychlý, abyste se ji vyhnul. A já mám zlaté plakety ze střeleckých soutěží. I na pohyblivé terče. Takže…“ kývnul jsem bradou ke dveřím.
„Ohó…“ uchechtl se Benedikt, ale zvedl ruce a zůstal stát na místě. „A co když neposlechnu, zastřelíš mě?“
„Když budu muset, tak ano,“ zamračil jsem se a pohyb spodní pákou byl víc než výmluvný.
Moje opakovačka byla připravena vystřelit.
„A jak vysvětlíš moji mrtvolu?“ dál se usmíval, protože si myslel, že jen blafuji. „A co když se přeci jen vyhnu a dostanu se až k tobě? Regálů je tady dost.“
„Řeknu, že jste mě přepadl, už podruhé. A pokud byste se vyhnul, tak mám tady ještě tohle,“ aniž bych přestal mířit, jednou rukou jsem sáhnul dozadu za opasek a vytáhl revolver, který jsem na něho taky namířil.
Myslím, že víc udivený být nemohl. Ale zřejmě pochopil, že to myslím smrtelně vážně.
„Překvapuješ mě, vůbec bych to do tebe neřekl,“ spustil ruce dolů a ustoupil o krok. „I když, jak jsi mi předtím odporoval… Buď máš vážně koule, nebo nemáš žádný pud sebezáchovy. No nic, přijdu jindy. Mě se jen tak nezbavíte. Ne, dokud ten chlap bude dýchat stejný vzduch jako já.“
Jeho pohled na moment zaletěl ke schodům, odkud jsem pak zaslechl i výhružné Oliverovo zavrčení, ale pak vycouval ke dveřím, a s mávnutím ruky, jako bychom byli staří přátelé, odešel.
Když zmizel za rohem, teprve potom jsem se pohnul. Rychle jsem zaběhl ke dveřím, a ještě rychleji je zamknul.
A až teprve potom se mi roztřásly ruce.
„Cameronovi o tomhle ani muk, rozumíš?“ otočil jsem se pak k Oliverovi, když jsem byl konečně schopný jít do dílny a zbraně zase schoval.
Cameron
Rozvážka se samozřejmě o něco prodloužila, protože jsem u každého druhého poslouchal chválu na Arthura.
Myslím, že když jsem odcházel od posledního zákazníka, nesl jsem se pyšně jako páv.
Ani nevím proč, ale vzpoměl jsem si na Francise.
Vůbec jsem to nedokázal pochopit, jak se k Arthurovi mohl takhle zachovat. Na druhou stranu, i když to znělo možná tvrdě, kdyby nebylo jeho, nejspíš bych se s Arthurem nedal dohromady.
Když jsem přijel domů, zarazilo mě, že krámek je zavřený.
Necítil jsem ale žádnou hrozbu, napadlo mě však, jestli se třeba Twistovi něco nestalo, takže jsem byl v momentě nahoře.
Oddechl jsem si, když Arthur seděl v křesle, na klíně měl Twista, který byl už vzhůru a na opěrce seděl Oliver a vypadalo to, že je div živý z toho, co se Twistovi stalo.
„Máš štěstí, že nejsi obyčejná kočka. Jinak bys taky přišel o koule," ušklíbl jsem se, políbil Arthura a pozorně se na něj zadíval.
Oliver na mě zaprskal, a pak uraženě odkráčel.
Twist chtěl jít za ním, tak ho Arthur opatrně postavil na zem. Teprve pak jsem se mohl přivítat i s Arthurem.
Nechal jsem je nahoře a sám šel otevřít krámek, abysme zbytečně neodrazovali zákazníky.
Zbytek dne pak proběhl v klidu, večer jsme si dali něco z toho, co nám nabalila Arthurova máma a v posteli si to zase užili, i když Arthur brblal, že s takovou za chvilku nebude moc ani chodit, ale nějak se neměl stejně k tomu, aby mě odmítl.
Čtvrtek probíhal ve stejném duchu, jen s tím rozdílem, že já nikam nemusel, takže jsme byli s Arthurem v krámku oba.
„Zítra je tvůj velký den, takže dneska brzo spát, ano?" přitáhl jsem si ve sprše k sobě Arthura, když už jsme byli po večeři a chystali se do postele. „Ráno tě odvezu, a pak pro tebe přijedu. Měl bys končit kolem osmé, kdyby tě pustili dříve, tak napiš, nebo zavolej, přijedu tě vyzvednout, ano?"
Arthur
Jen co jsem schoval zbraně, zamňoukal Oliver ze schodů. Vyběhl jsem ven a on hned spěchal do bytu.
Raději jsem se šel nahoru podívat.
Twist se probral a zrovna šněroval chodbu, jako by vypil pintu piva. Opatrně jsem ho vzal, a odnesl ho do koupelny na záchodek, a šel po něm rychle vytřít tu loužičku, kterou udělal.
Nezlobil jsem se na něho. Byl ještě zmatený a trochu mimo. Když pak skoro vypadl ze záchodku, vzal jsem ho do náruče a šel se s ním usadit do křesla.
Seděli jsme tak asi půl hodiny, když se vrátil zpátky Cameron.
Naštěstí si ničeho nevšiml, nebo to nedával najevo. Ale ať už to bylo tak, nebo tak, oddychl jsem si.
Stejně jsem na to, co se dole stalo, přemýšlel celou dobu, než se vrátil domů. A měl jsem i docela obavy, aby se lovec přeci jen neukázal třeba hned další den.
Ale čtvrtek utekl v pohodě, a konečně jsme mohli mít otevřeno tak, jak zákazníci byli zvyklí.
Pomalu by se všechno mělo vrátit do starých kolejí.
Když jsme se potom večer sprchovali, a Cameron si mě přitáhl k sobě, zasmál jsem se, když řekl, že se dneska půjde brzy spát.
„Tak jo, takže umýt a do postele. Bez sexu,“ zašklebil jsem se na něho. „A ani žádné mazlení, protože by to stejně skončilo zase sexem. Takže dneska nic, můj pane upíre.“
Začal jsem se smát, ale jako kompenzaci jsem mu aspoň věnoval pořádný polibek.
Ale nakonec jsme se stejně v posteli aspoň trochu pomazlili, než jsem zavřel oči a usnul.
Cameronovi se prostě nedá odolat.
Ráno, když jsem vstal, byl Cameron už vzhůru, a měl už nachystanou i snídani. Společně jsme pojedli, dokonce i Twist už vypadal dost dobře. Když jsem se oblékl, Cameron mi ještě poradil, co všechno si mám vzít s sebou, a co budu mít k muzeu k dispozici. A prý se nemám ničeho bát. Že to zvládnu.
A než jsem vystoupil před muzeem z auta, ještě mi dal pořádný polibek, prý pro štěstí.
Cameron
Když jsem Arthura odvezl do muzea a pořádně se s ním rozloučil, ještě chvilku jsem se za ním díval, než mi zmizel za velkými dvoukřídlými dveřmi. Teprve pak jsem zase nastartoval a odjel.
Po cestě jsem se stavil do obchodu, a myslím, že jsem se na okamžik i zasnil, když jsem si představil, co asi Arthur dělá.
Jen jsem doufal, že nebude zklamaný, a že se mu to bude opravdu líbit. Přál jsem si to i za něj.
Po příjezdu domů, kdy byl ještě chvilku čas, jsem trochu pouklízel a udělal pro Arthura ovocné koláčky a pár chuťovek, které si zítra dáme na oslavu, za jeho odvedenou práci.
Twist už na tom byl o moc lépe, a aby taky ne, když mu byl Oliver pořád za zadkem.
Arthur
Ještě jsem se ohlédl po Cameronově autu, ale pak už jsem s hlubokým nádechem vešel dovnitř.
Hned na recepci mě zastavili, a musel jsem jim oznámit, proč jsem přišel.
Netrvalo dlouho a za chvíli už ke mně spěchal samotný ředitel muzea.
Byl jsem překvapený. Čekal jsem, že si mě prostě někdo vezme na starost, ale že samotný ředitel…
Vřele se se mnou přivítal, a pak už mě táhl k sobě do kanceláře.
A než mi vysvětlil, co všechno budu mít na práci, asistentka mi stihla udělat vstupní kartu i s visačkou, abych se pokaždé na recepci nemusel zastavovat a vysvětlovat.
Měl jsem oči na vrch hlavy, když mě pak prováděl muzeem. Už jsem tu sice několikrát byl, ale on mě zavedl i do prostor, které jsou veřejnosti nepřístupná.
Celá prohlídka i se vstupními formalitami trvala skoro celé dopoledne. Měl jsem i chvílemi pocit, jako by si mě ředitel nejdříve chtěl vyzkoušet, protože měl spoustu otázek. Ale evidentně byl spokojený.
„Tak, a jsme tady. Tady budete pracovat. Ukážu vám to, řeknu, co a jak, a pak si zajdeme na oběd, je už skoro dvanáct. A po obědě vám potom řeknu, s čím byste mohl začít, ano?“
Vešli jsme dovnitř, a já rázem zapomněl na svět tam venku.
Byl jsem doslova v ráji…
Cameron
Když jsem otevíral krámek, vzpomněl jsem si zase na Arthura, jak si asi vede. Jak jsem znal ředitele muzea, nejspíš si ho sám vezme do parády, zčásti proto, aby se ujistil o jeho kvalitě, a taky nejspíš i proto, aby ho pak neměl možnost Arthur u mě pomluvit.
Dopoledne se zastavili dokonce Rose s manželem, který potřeboval opravit knihu, a nakonec se zdrželi trochu déle, když zjistili, že ten milý chlapec teď bydlí u mě, a dokonce dostal brigádu v muzeu.
Musel jsem jim slíbit, že se zase brzo zastavíme a zůstaneme i na oběd, a prý máme s sebou vzít i Olivera a Twista.
V poledne jsem pak zavřel, zaběhl si akorát uvařit kávu a sníst něco málo z Aliciných zásob, a abych to nemusel dělat večer, rozhodl jsem se, že knihu opravím rovnou.
Arthur
Oběd už probíhal ve víc přátelském duchu.
Ředitel si u mě získal větší sympatie. Zjistil jsem, že to není jen ředitel, který vede muzeum a sedí v kanceláři za stolem, aniž by věděl, jaké poklady tady vlastně má. Byl taky zapálený do historie a knih, a oběd se nakonec protáhl na hodinu, než jsme se oba dva vypovídali.
Dokonce i velmi chválil Camerona. Prý je jeden z nejlepších restaurátorů, a pokud mě přijal k sobě do práce a poslal mě sem, tak věří tomu, že i já budu jeden z nejlepších.
Když jsem se konečně dostal do místnosti, kde jsem měl evidovat, třídit a spravovat nejen knihy, ale i hodně staré svitky, na které se muselo obzvlášť opatrně, byla skoro jedna hodina.
Byl tu ještě jeden z archivářů, který mi měl být po ruce aspoň do začátku, kdybych si nebyl něčím jistý.
Pořádně jsem si prohlédl celý regál, který jsem dostal na starosti, a rozhodl jsem se pro jistotu začít od jednodušších oprav.
A za dalších deset minut jsem se tak ponořil do práce, že jsem znovu zapomněl na okolní svět, i na to, jak hodiny rychle utíkají…
Cameron
Z opravy knih nakonec nic nebylo.
A důvod?
Zbraně, které teď ležely v kuchyni na stole.
Jako věděl jsem, že Arthur má nějaké zásluhy za střelbu, jeho otec je zapálený do zbraní, a že se kolem motá Benedikt, ale proč mi to, u všech všudy, neřekl?
'Až přijedeme domů, tak si promluvíme o těch zbraních.'
Napsal jsem Arthurovi krátkou zprávu, aby se mohl aspoň dostatečně připravit, ale pak si jen povzdechl a šel dolů, abych zase otevřel krámek.
Když tak zavřu o chvilku dřív a knihu opravím než pojedu za Arthurem.
Zítra ráno si nejspíš budu vybírat trest, takže asi nic neuděláme, a kromě toho, chtěl jsem Arthura vzít na jeden malý výlet.
Odpoledne pak uteklo jako voda, knih na opravu přibylo stejně jako zákazníků, a nakonec se mi nepodařilo ani zavřít dříve než v pět.
V osm jsem měl vyzvednout Arthura, což znamenalo vyrazit nejpozději v půl sedmé. Naštěstí teď večer nebyl provoz, takže nebylo potřeba vyrážet nějak s předstihem, ale musel jsem být připravený i na to, že mi Arthur dá vědět, abych pro něj přijel dříve.
Ještě jsem udělal něco rychlého na večeři, a pak se rozhodl konečně pustit do opravy té knihy s tím, že když to nestihnu, tak to dodělám v noci, jak Arthur usne, když jsem to ucítil…
A o vteřinu později mi dal za pravdu i Oliver, který se naježil a zaprskal, až se Twist schoval pod křeslo.
Arthur
Někdy odpoledne, jsem zaslechl, že mi cinkla zpráva na telefonu.
Ale měl jsem právě ruce plné práce, a tak jsem to vypustil z hlavy s tím, že se podívám později.
A pokud je to něco důležitého, tak mi dotyčný zavolá.
A věděl jsem, že Cameron to nebude. Ten věděl, jak tady práce chodí, a navíc jsme byli domluveni, že pro mne přijede. Tak kdyby náhodou nemohl, tak mi rozhodně zavolá.
Právě jsem dokončoval práci na jednom svitku, zbývalo ho už jen zaznačit a uložit do ochranného obalu, což čítalo tak další minimálně půlhodinu práce. Muselo se opravdu opatrně, aby se nepoškodil, protože by byl pak nenávratně ztracený.
Když jsem to měl konečně hotovo, a udělané i poslední snímky, uschoval jsem svitek do zvláštní vitríny, která byla přizpůsobena pro tyhle cenné kousky.
Zašel jsem s archivářem do vedlejšího krámku pro malou svačinu a kávu, a pak jsme se na chvíli posadili venku na lavičku. Kde jsme pojedli, vypili kafe a trochu si popovídali.
A teprve, když jsme se vrátili zpátky jsem si vzpomněl na ten telefon.
Rychle jsem po něm skočil, ale když jsem si přečetl zprávu, zachvěl jsem se.
Ani nevím, co to bylo z pocit. Jestli strach, obava, nebo úleva, že Cameron ty zbraně našel.
Ale stejně jsem si byl nejistý tím, jak si chce o tom promluvit.
Byl jsem rád, že jsem ten svitek už dodělal, protože tím, jak jsem byl teď nervózní, bych ho nejspíš zničil. Takhle jsem ho jen evidoval, vkládal snímky a s pomocí archiváře, který mi radil jak na to, jsem k tomu ještě dělal popis…
Cameron
Dorazil jsem k zadním dveřím právě ve chvíli, když jsem viděl, jak se otevírají, a ten pach zesílil.
Přiskočil jsem a tvrdě do nich narazil.
Benedikt to nejspíš nečekal, podle toho, že neuhnul, ale místo toho jsem ho srazil s sebou na dvorek.
„Už toho mám dost!" zasyčel jsem na něj výhružně a v tu chvíli vedle mě doskočil proměněný Oliver a cvakl zuby.
Měl jsem štěstí, že můj dům byl obehnán ze tří stran živým vysokým plotem, k tomu stále zeleným, takže pokud by chtěl někdo něco spatřit musel by přijít přímo sem.
„Já taky!" odpověděl mi Benedikt stejně, a vzápětí jsem musel uhnout před jeho krátkým stříbrným mečem, který si nechal ukovat v Japonsku přímo od mistrů zabývajících se lovem démonů.
Benedikt s ním uměl zatraceně dobře zacházet, a byl nebezpečnější než nějaká stříbrná kulka, protože dokázal nadělat víc škod a přeseknout kost, jako nůž změklé máslo.
„Olivere!" vykřikl jsem, ale celkem zbytečně.
Přesto byl Benedikt víc než připravený.
Byl jsem rychlejší a silnější než on, a měl u sebe Olivera, přesto díky jeho meči a pistoli jsem nebyl schopen mu uštědřit víc než pár ran, ze kterých se rychle vzpamatoval.
„Ovládl jsi toho kluka! Posedl ho! Manipuluješ s ním! Zrůda jako ty nemá právo na lásku! Nevíš, co to je!" štěkal po mě, zatímco jsem ustupoval do domu, abysme venku nepůsobili zbytečný rozruch, i když měl Benedikt tlumič.
„Ty nevíš nic o lásce! Arthur je se mnou dobrovolně, a já se ho nevzdám!" zařval jsem na něj a vrhl se vpřed.
Arthur
Někde uprostřed práce mě přepadl divný pocit.
Pořád jsem myslel na to, že se Cameron takhle blbě dozvěděl o zbraních, které jsem si přinesl. Buď je náhodou našel, nebo mu to vymňoukal Oliver.
A tak jsem na chvíli práci přerušil, vzal telefon a napsal Cameronovi zprávu.
´Omlouvám se, že jsem ti o zbraních neřekl. Ale vím, že ne, vždy se mnou můžeš být ty nebo Oliver, a já se nemám, jak jinak bránit. Což se mi potvrdilo ve středu, kdy Benedikt přišel do krámku. Omlouvám se i za to, že jsem ti to neřekl. Chápu, že se nejspíš zlobíš, a vážně mě to mrzí. Arthie.´
Zprávu jsem odeslal, a doufal jsem, že to Cameron pochopí. Chvíli jsem čekal na odpověď, ale ta nepřicházela.
Nejspíš má zákazníky, nebo, v tom horším případě, se vážně zlobí.
„Problémy v ráji?“ zastavil se přede mnou archivář a povzbudivě se na mě pousmál. „Promluvíte si a bude to v pohodě,“ dodal, když jsem přikývl.
„Snad ano,“ povzdechl jsem si.
Už jsem s Cameronem prožil hádku, měl jsem s ním rozepři, už mě stihl i několikrát vyhodit, a nechtěl jsem to znovu zažít.
Cameron
Kromě toho, že Benedikt uměl dobře ovládat zbraně, osvojil si i techniky několika druhů bojových umění.
Jistě, na mě nějaká facka nestačí, ale on věděl, kde udeřit, aby mě zasáhl, navíc jsem dlouho nebojoval a vyšel jsem ze cviku.
Přesto jsem zaznamenal aspoň úspěch, kdy jsem Benedikta prohodil dveřmi do kuchyně. Všiml jsem si zbraní, které jsem hned čapl a bez ohledu na to, že jsem je neměl moc rád, vypálil několik ran.
Naštěstí mi nehrozilo ohluchnutí a Benedikt měl nejspíš něco v uších, protože ani na něj to nemělo žádný vliv.
Moc dlouho jsem ale nad tím přemýšlet nemohl.
Musel jsem uhýbat před jeho mečem, zatímco Oliver se k němu snažil prosmýknout a vyhýbal se kulkám.
Bohužel, měli jsme nevýhodu. Oliver se v domě nemohl dost dobře pohybovat, a to se mu v jednu chvíli stalo osudným.
Zařval jsem a proletěl i s Benediktem skrz dveře do ložnice, kde jsem mu uštědřil pár ran a několik jich schytal, než jsme se od sebe odškubli, a já se skokem přenesl k Oliverovi, abych ho mohl zkontrolovat. Měl škrábnutí na boku.
Naštěstí nic vážného, ale teď už mi nepomůže.
„Běž za Arthurem. Honem! Nesmí se vrátit domů!" pošeptal jsem mu a postrčil ho ke schodům, kde se už krčil Twist.
„Budu v pořádku," zašeptal jsem ještě, pohladil ho, a pak už mou pozornost znovu upoutal Benedikt.
Arthur
Znovu jsem se pustil do práce, už o něco s lepším pocitem. Napsal jsem Cameronovi, a archivář mě taky ujistil, že to bude v pořádku.
Ale přesto jsem pokukoval každou chvíli po telefonu, který jsem měl už raději položený na stole.
Někdy kolem sedmé se archivář se mnou rozloučil s tím, že už jde domů. A pokud přijdu příští pátek, tak tu se mnou zase bude a pomůže mi. Ale podle toho, jak mi to jde, prý brzy jeho pomoc ani potřebovat nebudu.
Potěšil mě těmi slovy, a já se díky tomu i trošku uklidnil.
Ale čím víc se blížila osmá hodina, ten nepříjemný pocit se začal vracet zpátky.
Z mých chmurných myšlenek mě nakonec vytrhnul ředitel muzea, který kvůli mně přijel z domu, aby se podíval, jak se mi daří.
Byl s mojí prací spokojený, a prý mám pozdravovat Camerona a poděkovat mu, že mu poslal tak šikovného pomocníka. A že pokud to tak půjde dál, tak mi nejspíš zajistí o něco větší výplatu.
Jo, moje vysněná práce.
Ředitel mě ještě vyprovodil před muzeum, kde jsme se rozloučili, a on už zase spěchal domů.
Usadil jsem se na lavičce, a podíval se k zataženému nebi. Sem tam sice byly vidět hvězdy, ale bylo jasné, že nebude trvat dlouho, nebe se zatáhne úplně, a začne pršet.
Čekal jsem na Camerona. Vyšel jsem o deset minut dříve, tak jsem se nedivil, že tu ještě není. Jen jsem doufal, že přijede dříve, než mě zastihne déšť.
Začínal jsem být nervózní, když bylo pět minut po osmé a Cameron stále nejel. Vím, bylo to jen pět minut po osmé, ale co jsem vypozoroval, tak Cameron se nikdy nezpozdil, a pokud už musel, vždy se ohlásil.
Mrknul jsem na telefon, ale žádné zmeškané volání a ani zpráva. Ani odpověď na moji zprávu.
Vstal jsem z lavičky a začal přecházet sem a tam.
Za dalších pět minut, jsem Cameronovi už volal. Ale ozýval se jen volací tón a Cameron to nezvedal.
Možná je právě v autě a řídí, a proto mi telefon nezvedl?
Rozhodl jsem se ještě chvilku počkat, ale ten nepříjemný pocit sílil čím dál víc.
Cameron
Když už nic jiného, nechtěl jsem, aby se Arthur vrátil do nejhoršího.
Benedikt, ve své horlivosti a snaze "očistit" svět by mohl ublížit i jemu, a to by mě nejspíš zničilo.
„To, že ho pošleš pryč ti nepomůže!" vykřikl Benedikt a vzápětí jsem musel uhýbat před jeho kulkami.
„To se ještě uvidí!" vrátil jsem mu a vrazil znovu do ložnice.
Potřeboval jsem se k němu dostat blízko, aby nemohl použít zbraně, a já měl tak větší šanci na úspěch.
Na moment jsem si přál být tím upírem, jak je lidé vykreslují ve filmech a knihách.
Prostě bych Benediktovi jednu vrazil a bylo by po něm.
Jenže takhle to nefunguje.
Jsme sice silnější a rychlejší, ale všechno se taky odvíjí od věku a toho, jak jsme zvyklí bojovat.
A já se pravé upírské síly už hodně dlouhou dobu nepoužíval. A nemluvím tady o několika letech, ale o podstatně delší době…
Jako když si žena obuje boty na vysokých podpatcích, které nenosila roky, těžko bude ve vteřině chodit jako modelka.
Pořád jsem ale měl co chránit.
I když jsem to schytal do ruky a nohy, i když mě stříbro v ranách pálilo jako čert, ani já nezůstal pozadu.
Benedikt už měl vykloubené rameno, a právě se mi podařilo zasáhnout ho do kolene, když jsem musel rychle uskočit před ranou mečem, který mířil na můj krk.
I přesto, že bojoval jen s jednou rukou byl zatraceně rychlý, a navíc obě roce používal stejně znamenitě, takže jinak výrazně neutrpěl.
Přesto to bylo aspoň něco.
Teď už jsem věděl, že je to jen otázka času, protože, i když já měl v sobě stopy stříbra, které mi značně ubraly na síle a rychlosti, oslabovaly mě a nedovolovaly mi využít plnou sílu, zraněný Benedikt byl na tom přece jen hůř.
Jeho tělo si se zraněním nedokázalo tolik poradit jako to mé, což znamenalo, že se bude rychleji vyčerpávat a ztrácet na rychlosti.
S čím jsem ovšem nepočítal bylo to, že Benedikt je schopný udělat opravdu všechno proto, aby mě zničil.
Teda…
Věděl jsem, že je schopný všeho.
Ale netušil jsem, že bude ochotný riskovat i svůj život.
„Z tohoto se nedostaneš!" zachechtal se a s cvaknutím odjistil granát, který odněkud vykouzlil.
„Benedikte!" vykřikl jsem a vrhl se vpřed ale pozdě.
Poslední, co jsem zaregistroval, než mě tlaková vlna smetla až dolů do krámku a ohlušil mě pořádný výbuch, byly hodiny, které akorát ukazovaly čtvrt na devět.
Aspoň, že můj Artie je v bezpečí, problesklo mi hlavou, než jsem dopadl na zem, zasypaly mě trosky a kolem mě se rozprostřelo ohnivé peklo.
Má poslední myšlenka patřila Arthurovi a tomu, jak moc ho miluji...
Arthur
Na věžích odbilo čtvrt na devět, a já už znovu vytáčel jeho číslo.
A tentokrát se mi málem zastavilo srdce.
Volaný účastník je nedostupný…
Dostal jsem už opravdový strach.
Už jsem na nic nečekal a rovnou vytočil číslo na taxi službu. Do pěti minut měli být u mě, a já už teď věděl, že to bude nejdelších pět minut v mém životě, a další patnáct, než se propleteme Londýnem ke Cameronovu krámku.
Taxi přijelo přesně, jak mi nahlásili. Už jsem chtěl naskočit do auta, když se za mnou ozvalo ostré zamňoukání. Velmi známé zamňoukání. Prudce jsem se otočil…
„Olivere! Twiste!“ vykřikl jsem a vyběhl jsem jim naproti.
Právě vybíhali z křoví, a rovnou ke mně. Oliver vypadal, jako by…
„Jsi zraněný!“ znovu jsem vykřikl, když jsem uviděl tu ránu na krku.
Ale Oliver, jako by mě neposlouchal. Snažil se mi něco naznačit, ale já ho nechápal.
A pak jsem si vzpomněl. Stejně zareagoval Twist, když jsem já potřeboval pomoc.
„Jedeme!“ popadl jsem oba kocoury do ruky a rychle naskočil to taxíku.
Oliver se škubal, měl jsem pocit, jako by chtěl vyskočit z auta a donutit mě, abych šel s ním. Ale tentokrát jsem ho neposlouchal já. Musel jsem vědět, co se stalo. Musel jsem vědět, že je Cameron v pořádku. Mám v dílně zbraně. Klidně budu i zabíjet, v tuhle chvíli mi to už bylo jedno.
„Pane bože,“ ozval se najednou řidič, a já zpozorněl.
Právě jsme dojížděli k naší ulici. Tu i další dvě osvětlovalo silné světlo. Ozařovalo všechny domy a jejich střechy. A když jsme chtěli vjet do naší ulice, uviděl jsem to.
Jedna střecha chyběla…
„Dál nemůžu, omlouvám se, hasiči-“
Víc jsem řidiče neposlouchal. Hodil jsem po něm nějakou bankovku a vystřelil jsem z auta ven i s klukama.
Oliver se hned rozběhl přímo k tomu požáru, a já ho ani nestihl zastavit.
„Pane! Stůjte! Tam nemůžete!“ něčí ruce mě popadly a strhly zpátky.
„Pusťte mě! Pusťte mě!“ zařval jsem na policajta, který mě držel, abych nezavazel hasičům.
„Pusťte mě! Je tam! Je tam! Cameron Turner! Je tam!“ řval jsem jak pominutý a snažil se mu vytrhnout, až jsem přimáčkl i Twista.
„Pusťte mě!“ řval jsem už hystericky.
Už jsem ani nevnímal, co se děje kolem. Viděl jsem jen ten šílený požár. Dům Camerona Turnera byl celý v plamenech.
Moje štěstí… můj život… moje láska…
Všechno je v plamenech.
Zvedl jsem oči k dalšímu policistovi, jehož slova mi vzala dech z plic a teď už úplně zastavila srdce.
„Vytáhli jednoho, ale už byl mrtvý…“
Všechno ztratilo smysl. Všechno.
Přestal jsem se s policistou prát a jen jsem dosedl na zadek. Nepřítomně, jako by se mě netýkalo nic z toho, co se tu dělo, jsem jen zíral před sebe. Všechno pro mne ztratilo smysl.
Noční oblohu, z které začaly padat kapky a déšť postupně houstnul a mísil se s mými slzami, ozařovaly plameny a modrá světla z blikajících majáků…