Arthur
Vůbec jsem netušil, že bych měl silnou mysl. Myslel jsem si, že jsem normální kluk. Ale když to říká Cameron, tak to asi bude pravda.
Ale už mi v hlavě zrál jeden nápad. Možná to bude kravina, ale pro jistotu.
„Víš, potom, co jsem viděl, mě napadlo že vlastně ani nevím, jaká je tvoje přirozená nátura. Znám tě jako klidného majitele knihkupectví, kam jsem začal chodit, protože tu máš skvělé knihy, a proto, že ses mi od začátku líbil. A tak se nediv, že mě tohle překvapilo. Ale kašleme na to. Já uvařím to kafe a pak ti pomůžu uklidit ten rozbitý stůl a koupit nový, aby to tam nevypadalo jako na zbořeništi.“
I přesto, co jsem řekl, přitáhl jsem si ještě Camerona pro další polibek a teprve potom ho pustil, abych uvařil to kafe. Zatímco šel Cameron dolů, já jsem šel do kuchyně a po dobu, co jsem vařil kávu jsem přemýšlel nad tím, jestli ten nápad je dobrý nebo ne.
Ale kdyby přišlo na věc, tak by se to hodilo tak, jako tak.
Takže jsem se nakonec rozhodl, že navštívím rodiče. Stejně jsem u nich už dlouho nebyl, dokonce jsem musel vynechat jednu návštěvu kvůli práci v hospodě. Teda kvůli té svatbě, co jsme minulý víkend obsluhovali.
Když jsem s kávou sešel dolů, postavil jsem tác s kávou na židli, otočil jsem se ke Cameronovi.
„Víš, minule ten Benedikt říkal, že sem za tebou nepůjde, protože se mu nechce rušit tvé pasti. Ty tu nějaké máš? Já jen, že jsem si toho nikdy nevšiml.“
Cameron
Měl jsem skoro uklizeno, když přišel Arthur s kávou, aby mi pomohl douklízet zbytek.
Po jeho slovech, kdy říkal, že si mě představuje jako klidného majitele krámku a moje nová tvář ho překvapila, jsem si uvědomil, jak málo mě pořád zná.
Mojí vinou, samozřejmě.
A k tomu patřila i další otázka, když se zeptal na pasti.
„Víš, ohledně mé povahy… řekněme, že v mládí jsem byl dost… jak bys nejspíš řekl ty, na pěst puberťák. Ale časem jsem se zklidnil a urovnal si priority. Jsem klidný a trpělivý, ale když přijde na něco, co chci za každou cenu ochránit, protože je mi to dražší než můj život, stávám se… prudkým a možná i krutým. Jen jsem nechtěl, abys tohle zrovna ty viděl… tak trochu se za to stydím a bál jsem se, abych si tě tím neznechutil,“ upil jsem kávy a volnou rukou si přitáhl Arthura pro drobný polibek.
„A co se týče Benedikta… řekněme, že tu jednu past mám. Olivere!“
Arthura jsem pustil, přešel ke schodům a zavolal nahoru na tu svou šelmu.
Musel jsem počkat, než se uráčí sejít dolů, protože se přece nepřetrhne, když jsem si ho já zavolal.
„Olivere. Když už jsi se uráčil laskavě sejít dolů, měl bych na tebe prosbu,“ přiklekl jsem k němu, pohladil mu kožíšek a pak mu zašeptal do ucha jedno slovo.
Odstoupil jsem co nejdál, a stáhl s sebou i Arthura.
„Tohle je moje past a důvod, proč Benedikt tak rychle vycouval.“
Pár vteřin se nic nedělo, pak jako by se kolem nás rozvířila statická elektřina, zapraskalo to, mírně se ochladilo, a než stačil Arthur jednou mrknout, stál před námi Oliver ve své pravé podobě.
„Arthure, seznam se s Oliverem, démonskou kočkou a mým parťákem v boji už několik desítek let,“ přešel jsem k Oliverovi, který byl velký jako kůň a skoro se nevlezl mezi regály, jeho srst, jakoby byla nabitá elektřinou a kolem něj se tak tetelil vzduch. Oči měl stejně zelené jako já, když jsem nechal vystoupit svého upíra a na čele mu svítil rudý znak odkazující na to, že patří mě.
Arthur
Když Cameron mluvil o sobě, tak nějak jsem si ho dokázal už představit jako divokého a prudkého upíra. Jen v mladším vydání. Ale pořád si nemůžu zvyknout na to, jak říká, že byl mladý a teď je dědek. Pro mne, jako člověka, ta představa žít tolik let je prostě nepředstavitelná.
Vždyť musel začít polovinu věcí, o kterých jsem se učil ve škole,
Už jsem se nedivil, že ten pán, co mi prodal věci pro Twista, se s ním baví rád o historii, když Cameron prakticky hodně věcí zažil.
A vlastně se ho můžu ptát i já a doplnit si tak mezery, které mám, a ke kterým se nedochovaly záznamy.
Ale když zmínil past, zprvu jsem nepochopil, proč volá zrovna Olivera.
A pak jsem nestačil zírat.
Myslel jsem si, že mě už nic nepřekvapí, ale teď… Rychle jsem couvnul, když se Oliver najednou zvětšil a vypadal dost děsivě.
Narazil jsem na Camerona a s pohledem upřeným na Olivera jsem popaměti natáhl ruku za sebe, abych nahmatal Camerona a mohl se ho chytnout.
Twist, který seděl právě na jednom z regálů, se postavil na všechny čtyři, naježil se, nervózně začal mrskat ocasem a zaprskal. A aby toho nebylo málo, skočil na mě a hned se mi schoval za krk, odkud sledoval Olivera s tichým vrčením.
„Už… už se… nedivím, že Benedikt raději odešel,“ vydechl jsem roztřeseně a stále se tiskl na Camerona. „Jak je starý? Jak jsi k němu přišel? Nesežere mě, že ne? Nebo Twista?“
Cameron
Musel jsem se usmát, když se Arthur zeptal, jestli jeho nebo Twista Oliver nesežere.
Chytl jsem ho za ruku a pomalu s ním přešel až k Oliverovi.
Cítil jsem z Arthura napětí, tak jsem se postavil za něj, jeho ruce vzal do svých a pak je natáhl k Oliverovi.
„Neboj se,“ zašeptal jsem do jeho ucha, „nic ti neudělá. Pokud nevycítí, že mu chceš ublížit. Ale cítí i tvůj strach a z toho je trochu nesvůj.“
Když se naše spojené ruce zanořily do Oliverovy srsti, bylo to jako bořit se do hustého jemného koberce.
Dal jsem Arthurovi čas, aby si zvykl, a pak ho pomalu pustil.
Twist, který mezitím Olivera očuchal, mu přeskočil na krk a teď se mu nejspíš snažil ukousnout ucho, nebo co, které bylo pomalu větší než on sám.
„Oliverovi je už přes třista let. A řekněme, že jsem ho zachránil před lovci, kteří ho pronásledovali už nějakou chvíli. Zpočátku jsme měli mezi sebou rozbroje, ale časem jsme si na sebe zvykli a už spolu zůstali. Teď bude Oliver chránit i tebe. Máš moji krev, bydlíš pod mou střechou, mám své pouto.“
Arthur
Opravdu jsem měl z Olivera docela stažené půlky.
Byl obrovský, a bylo z něho vážně cítit něco démonského. I když, co já vím, jak jsou cítit démoni… Ale to přirovnání k němu opravdu sedělo. Rozhodně potkat něco takového venku a v noci, tak si nadělám do kalhot a začnu znovu používat dudlík.
Byl jsem ztuhlý, když mě Cameron chytl za ruku a přiblížil se k Oliverovi. Bál jsem se ho dotknout. Co bych komu nalhával.
Ale ve chvíli, kdy se má ruka zabořila do jeho srsti, trochu jsem se uvolnil.
Bylo to zvláštní, takové… zvláštní. A to už jsem hladil spoustu zvířat, ale něco podobného jsem necítil u žádného z nich, ať byli sebe chlupatější.
Cítil jsem, jak do mě přes ruku proudí takové zvláštní brnění. Jako by slabounký elektrický proud.
A když mě Cameron pustil, po chvilce jsem Olivera pohladil sám a odvážil se i přistoupit trochu blíž.
Ale v tu chvíli se pohnul, Twist málem sletěl dolů, Oliver ke mně sklonil hlavu a já s leknutím uskočil a znovu narazil do Camerona.
„Promiň, Olivere, nechtěl jsem tě urazit, nebo tak něco,“ breptnul jsem, když tak zvláštně zavrčel. „Jen… musím si na tebe zvyknout. Zvyknu si, určitě.“
Znovu jsem se odvážil zvednout ruku a tentokrát jsem ho pohladil po čumáku.
Jo, kdyby chtěl, okamžitě mi ji uhryzne. Vždyť to říkám, nejspíš mi chybí pud sebezáchovy.
Cameron
Tak, tak jsem Arthura zachytil, když Oliver na souhlas sklonil hlavu a Arthur se lekl. Twist, který přitom málem sletěl dolů, něco zaprskal, ale pak znovu zabořil zuby do Oliverova ucha. Jen jsem doufal, že ten to vydrží a nezatřepe hlavou, protože by pak z kocourka zbyl jen mastný flek.
Když pak Arthur položil svou ruku na Oliverův čumák, přiložil jsem svou a druhou rukou Arthura objal kolem pasu.
„Souhlasil s tím, že tě bude chránit. A pravda je taková, že se v téhle podobě ukazuje, jen když jde opravdu do tuhého, takže je nepravděpodobné, že bys ho ještě uviděl. Ale je to jistota, abys mi pak nezpanikařil, až ho náhodou uvidíš,“ přitáhl jsem si Arthura o polibek.
Oliver něco zabrčel, ale pak mohutně zívl a pomalu se poskládal na zem.
Všiml jsem si, že Twist se zahrabal do jeho srsti a zapíchl to taky, což mě rozesmálo.
„Tak pojď, necháme je tady. Oliver pak do své kočičí podoby přejde, až se mu bude chtít.“
Vzal jsem tác do jedné ruky, Artura pořád držel v druhé, a spolu jsme vyšli až nahoru do kuchyně, kde jsem postavil tác na stůl a Arthura si stáhl do náruče.
„Vím, že život se mnou nebude jednoduchý, a určitě je ještě mnoho věcí, které tě překvapí, ale chci, abys věděl, že před tebou už nechci nic tajit. Pokud máš nějaké otázky, tak se ptej, pokud něco ještě u mě uvidíš, co jsi nevěděl, nebo uslyšíš, tak věz, že jsem ti to netajil úmyslně. Prostě jen nejsem otevřený typ, a po letech samoty jsem v partnerství jak slon v porcelánu. Ale nechci, aby něco z toho ohrozilo náš vztah,“ něžně jsem Arthura políbil, a pak si ho zvedl do náruče a přesunul do ložnice.
„A teď je čas na utišení svého zaměstnavatele, který je značně rozrušený. Osedlej si mě, Arthure,“ zachraptěl jsem mu do ucha, sotva jsem ho položil na postel a zalehl.
Arthur
„Hm, tak už je mi jasné, že ať se bude Twist snažit sebevíc, tak Olivera rozhodně nepřeroste,“ zamyslel jsem se nahlas, když jsme šli nahoru do bytu.
Jen jsem se po nich ještě ohlédl, jestli jsou v pořádku. Ale vypadalo to, že si Twist z nového Olivera nic nedělá, že se ho nebojí. A já jsem byl rád, a já bych měl být stejně statečný jako on.
Ne zbrklý bez pudu sebezáchovy, ale statečný.
Kávy jsme se nakonec ani nenapili a zcela vychladla, než jsme se dostali z postele.
Měl jsem si ho osedlat.
Nedělal jsem to často ani předtím. Prostě mám v hlavě zafixované, že jsem dřevo, jak jsem o sobě už párkrát slyšel. I když… Vzhledem k tomu, že to řekl Francis, tak začínám o jeho slovech pochybovat.
Ale i tak jsem málem Cameronovi vyrazil zuby, když jsem mu chtěl svléknout triko.
A málem jsem na něho spadl, když jsem si snažil já svléknout kalhoty a balancoval jsem na posteli na jedné noze.
Ale on mě dokázal uklidnit, usměrnit, a pomohl mi. A to, co potom následovalo, bylo tak nádherné, že jsem se jako blbec usmíval snad ještě půl hodiny potom, co jsme skončili, a už jsme dávno seděli v kuchyni a pili nově uvařenou kávu.
„Camerone, zítra se chci stavit k mým rodičům. Volali jsme si, dlouho jsem tam nebyl, vzhledem ke všemu, co se teď dělo. Ale bude to tak na dvě tři hodiny, víc ne. Bydlí na druhém konci Londýna, takže je to v pohodě. Byl bych moc rád, kdybys jel se mnou. Ale nejdříve bych je chtěl připravit na to, že s tebou žiju, a že tě přivedu k nám. Jako… Oni ví, že jsem na kluky, sice to tátovi chvíli trvalo, ale nakonec se s tím smířil. Ale je trochu konzervativní, a pokud chci přivést svého partnera, a je jedno, jestli by to byla holka nebo kluk, tak jim to musím takhle nejdříve oznámit. Nebudeš se teda zlobit, když na chvíli odejdu, jak zavřeme obchod? Do večera budu zpátky.“
Cameron
Arthur byl prostě dokonalý.
Sice bylo vidět, že nejspíš moc zkušeností nemá nebo prostě neměl štěstí na partnery. A když jsem si vzpomněl na toho francouzského pitomce, ani jsem se nedivil. V první chvíli jsem se chtěl zasmát nad jeho nešikovností, protože to bylo děsně roztomilé, ale raději jsem to spolknul a Arthura navedl, aby se necítil špatně. To, co následovalo potom, mě dokonale odrovnalo, a nevím, kolikrát jsem během aktu Arthurovi řekl, jak je dokonalý, a jak moc dobře to dělá.
„No,“ zamyslel jsem se, když jsem připravoval pozdní oběd a popíjel kávu, zatímco Arthur seděl za stolem a navrhoval návštěvu rodičů, „řekněme, že na něco takového jsem už moc starý, ale pokud si to přeješ, tak s tebou pojedu. Jestli chceš, klidně si vezmi mé auto. Byl bych možná i raději a měl jistotu, že budeš v pořádku. Jo, a pošlu s tebou Olivera. Teď, když už víš, co je zač, ti to nemusím aspoň vysvětlovat. Klidně ho nechej v autě, je zvyklý. A nemusíš čekat na zavření obchodu. Jeď klidně hned po obědě, ať se nevracíš za tmy. Víš, že Benedikt se pohybuje kolem, a pro něj nebude problém ti ublížit, pokud uzná za vhodné.“
Přešel jsem k Arthurovi, rozcuchal mu ty jeho vlasy a pak ho políbil na čelo.
Arthur
Nenapadlo mě, že se Cameron nebude moc cítit na to, aby se sešel s mými rodiči.
Ale pokud budeme spolu žít, měl by se s nimi seznámit, protože kolem sebe chodit jako neznámí nebudeme, a určitě oni i přijdou k nám na návštěvu.
„Jestli ti to není příjemné, budeme tam jen chvilinku. Víš, rád bych, aby moji rodiče viděli, že mám toho nejlepšího muže, a oni se o mně nemusí bát. Ale klidně to můžeme odložit na později, nebudu se zlobit.“
Nevím, jestli on má ještě nějakou rodinu, nebo někoho, kdo je mu blízko jako rodina.
Ale klidně bych se s nimi seznámil, teda pokud by mě nesežrali nebo nevysáli.
Řekl jsem Cameronovi, jak to cítím, a byl jsem rád, že to přijal, a nakonec když souhlasil, že se mnou pak na návštěvu zajde, já si opravdu oddychl.
Oběd byl opět vynikající. Jak jinak. Jeho dlouholeté zkušenosti ve vaření se někde projevit musely.
A i když jsem se chystal za rodiči, stejně jsem si povzdechl, že bych raději zůstal s ním.
Ale chci to udělat hned… A něco takového se nemá odkládat.
Trochu s obavou jsem nasedal do Cameronova auta. Ujistil mě, že to zvládnu, Oliver uvelebený na sedadle spolujezdce se na mě povzbudivě taky podíval, tak jsem se několikrát nadechl a vyrazili jsme.
Za dalších dvacet minut opatrné jízdy jsem parkoval před mým rodným domem.
Myslel jsem, že Olivera vezmu s sebou, ale spal, tak jsem ho nechal v autě.
Rodiče byli rádi, že mě vidí. Hned se vyptávali, co a jak, a byli nadšení, když jsem jim řekl, že mám už stálou práci, dokonce dvě, a za slušné peníze. Takže brzy splatím půjčku a můžu i jim přispět.
Překvapení nastalo, když se dozvěděli, že jsem se přestěhoval, že mám kočku, a že mám nového přítele, u kterého bydlím.
Bylo cítit zaváhání, jestli je to v pořádku, jestli si tím jsem jistý, a hned na to spousta otázek, jaký vlastně Cameron je…
A když jsem pak po třech hodinách odcházel, ještě jsem se zastavil u táty.
„Tati, potřeboval bych něco. Teda mám na tebe prosbu… Ale nechci, aby to věděla máma, víš, že ona tyhle věci moc nemá ráda…“
Cameron
Nebylo to tak, že bych nechtěl Arthurovi rodiče poznat.
Taky jsem mu to řekl. Jen jsem z tohoto už dávno vyrostl, jak se říká.
Ale nakonec jsme se domluvili, protože i já byl zvědavý na ty, kteří si udělali tak dokonalého syna.
Když Arthur odjel i s Oliverem, pustili jsme se s Twistem do úklidu.
Teda já se pustil a Twist mi to statečně sabotoval.
Vytřel jsem krámek, který jsem už neotevřel, poutíral všude prach, stáhl povlečení a peřiny, dal vyvětrat na balkon, hodil jsem pračku, a ještě vyžehlil prádlo, které už mi přetékalo z koše.
Za dvě hodiny se byt doslova blýskal, a já byl náramně spokojený.
Nevěděl jsem, za jak dlouho se Arthur vrátí, počítali jsme tři hodiny, ale přece jen byla to návštěva rodičů.
Ale neměl jsem o Arthura strach. Byl s ním Oliver, a věděl jsem, že jako řidič je Arthur nejspíš hodně dobrý vzhledem k jeho klidné povaze.
Rozvařil jsem si večeři a rozhodl se ještě upéct koláč, abychom na zítřejší návštěvu nešli s prázdnýma rukama.
Arthur
Když jsem se vracel zpátky, podíval jsem se na zadní sedadlo, kde ležel podlouhlý balík, a pak zpátky na Olivera.
„Nedívej se na mě tak,“ povzdechl jsem si. „Mám strach. O něho mám strach… A když ten chlap, ten lovec uvidí, že se ho nevzdám, že ho budu bránit, tak nám možná dá pokoj. A taky... Ten lovec by mohl ublížit i tobě, přesto, že jsi tak obrovský. Twist by mi to neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“
Pohladil jsem Olivera po hřbetě, on na mě ještě jednou mrknul, a pak se pohodlně uvelebil a zavřel oči.
Nastartoval jsem, a vydal se domů. Ještě po cestě jsem přemýšlel, jak kulovnici přenesu dovnitř, nebo kam ji schovám. A nenapadlo mě nakonec nic jiného, než ji schovat někde na zahradě, nebo v dílně.
Když jsme vystoupili, jen jsem zavolal na Camerona, že jsem tady, a zatímco Oliver běžel nahoru, odkud to krásně vonělo, já rychle zaběhl do dílny, a kulovnici schoval za skříň, která se málo používá.
„Tak jsem tu, a krásně to voní,“ došel jsem pak ke Cameronovi, objal ho a políbil na tvář.
„Co to bude? A ty jsi uklízel? A jo… máme zítra dorazit na večeři, rodiče nás budou čekat.“
Cameron
Byl jsem do své práce tak ponořený, že jsem Arthura nezaslechl ani přijíždět. Teprve, až když vešel dovnitř Oliver, který mrskl ocasem, a pak někam zmizel z Twistem, jsem si uvědomil, že jsou doma, a vzápětí mi to potvrdil sám Arthur.
„Vítej doma," přivinul jsem si ho do náruče a políbil. „Rozhodl jsem se, že ti dneska uvařím svou specialitu, tak snad ti bude chutnat. A, abychom nejeli k rodičům s prázdnýma rukama, rozhodl jsem se, že jim upeču koláč, tak doufám, že mají rádi sladké."
Ještě jednou jsem Arthura políbil, a pak už ho pustil, aby se mi nespálilo maso.
„A ano, uklidili jsme. Spolu s Twistem. Bylo nám smutno, a abysme nemuseli pořád myslet na to, jestli se ti něco nestalo, tak jsme se rozhodli uklidit," pousmál jsem se a postrčil před Arthura trochu hruškové nádivky do koláče.
Vážně jsem doufal, že si neudělám ostudu, to bych asi rozcházel dlouho. Ne, že bych si o svém vaření tolik myslel, ale rád jsem tím dělal ostatním radost, takže jakýkoliv neúspěch mě vždycky zdrtil.
„Tak, jak bylo? Nepřetáhnou mě rodiče něčím, až mě uvidí?" podal jsem Arthurovi ještě kávu a políbil ho do vlasů.
Arthur
„Specialitu?“ nakoukl jsem mu přes rameno, co chystá, a pak jsem se ještě sklonil a zvědavě nakouknul do trouby.
Vzal jsem si kávu, to něco, co hezky vonělo a šel si sednout ke stolu. Nabral jsem na prst a strčil to do pusy.
A…
Málem jsem se rozplynul, jak moc to bylo dobré. Hruškové něco, nejspíš do koláče. Ale myslel jsem, že ten prst uhryznu, jak moc mi to chutnalo. Na co lžička. Nabíral jsem tu nádivku prstem a ulizoval tak rychle, že v misce za chvíli nic nezbylo, a já už se díval, kde je další várka.
„Rodiče jsou v pohodě. Těší se na zítřek. I když táta na první pohled vypadá jako bručoun, a možná si budeš myslet, že tě bere jako vetřelce, tak se toho, prosím, nelekej. On je takový vždycky, ale dal by za druhé ruku do ohně. Jen neumí dávat najevo to, co cítí. Teda kromě vzteku. To ani nechtěj vidět, jak zuří, když už na to přijde. Myslím, že si v té chvíli s tebou rozhodně nezadá,“ rozesmál jsem se, když jsem si je dva představil proti sobě.
„A rozhodně se nemusíš bát. Našim tohle určitě bude chutnat,“ odnesl jsem misku do dřezu, Camerona znovu políbil, a pak si šel sednout, abych dopil kávu.
„Víš, tak jsem nad tím přemýšlel, co se týká našeho vztahu,“ udělal jsem dramatickou pomlku, a pak pokračoval. „Ani nevím, čím jsem si tě zasloužil. Kdybych nebyl ateista, už bych dávno děkoval Bohu za to, že mi tě postavil do cesty.“
Cameron
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se Arthur láduje nádivkou a pocítil jakousi zvláštní hrdost. bylo to jiné, než když jsem vařil Hankovi nebo komukoliv jinému. U Arthura jsem měl prostě jistotu, že nelže, protože v těchto věcech ani lhát neuměl.
Když začal vyprávět o svém tátovi, v duchu jsem si ho představil a už se připravoval na souboj.
Ale tak nějak jsem se začínal i těšit. A to jsem o pár minut později i Arthurovi řekl, když jsem konečně dodělal večeři a naservíroval mu ji. Chutnala mu, a já byl za to vážně moc rád. Jeho radost byla i moje, a na jeho řeč ohledně vztahu, kdy jsem se napřed lekl, co vymyslel, jsem mu pak odpověděl to samé.
Nečekal jsem, že někoho takového jako je Arthur potkám, a už vůbec ne, že spolu skončíme.
Večer jsme spolu složili do krámku stůl, který jsem objednal, a ještě ho stihli přivést, a pak už jsem si Arthura odnesl pěkně do koupelny a tentokrát se s ním naložil do vany.
To, že nezůstalo jen u mytí, a vody pak bylo víc po celé koupelně než ve vaně, asi není nic překvapivého.
Ve stejném duchu jsme pak pokračovali v ložnici, kdy jsem Arthurovi dával najevo, jak moc je pro mě důležitý, jak moc pro mě znamená, a jak moc jsem rád, že ho mám. Nejspíš se jím za chvilku s takovou stanu posedlým.
Tentokrát, když se na mě Arthur po posledním čísle svalil a téměř vzápětí usnul, jsem ho i já hned následoval.
Opět jsem se ale vzbudil se svítáním, ale pro tentokrát zůstal ležet s Arthurem v posteli, protože se mi od něj vůbec nechtělo. Navíc na mě ležel tak krásně rozpláclý, že jsem neměl to srdce ho sundávat dolů.
Arthur
Když jsem se ráno probudil, byl jsem pořád utahaný a vůbec nic se mi nechtělo. Ale večer a noc s Cameronem byla zas tak úžasná, že kdyby to udělal znovu, nejspíš bych ho ani neodmítl.
Ten pocit, když se člověk cítí milován, je prostě k nezaplacení.
A když se vzbudí a první, co vidí, je tvář a krásné oči milence… Tak to je nad všechny poklady světa.
Přečetl jsem spoustu knih, ale ještě jsem nenarazil na spisovatele, který by tohle dokázal popsat naprosto přesně a věrohodně, tak, aby to opravdu ten hřejivý pocit vystihlo.
Když jsme se po menším mazlení konečně vyhrabali z postele, musel jsem jako první navštívit koupelnu.
Jak jsem říkal. Mě to nevadí, ale zákazníkům by nemuselo být příjemné, kdybych jim takhle hezky voněl. A nemusí vědět, že jsme to s Cameronem před chvílí dělali. Nestydím se za to, ale je to naše soukromá věc.
A jak říkám, lidi jsou různí…
Po snídani jsem šel dolů do obchodu, a Cameron chtěl jít spravovat knihy. Ale když jsem si uvědomil, co tam mám schováno, řekl jsem, že to udělám já, abych nevyšel ze cviku. A když jsem vešel do dílny, rychle jsem zkontroloval, jestli je to dobře schované, ale tak, abych to mohl vytáhnout co nejrychleji.
A ani jsem se nenadál, a blížil se večer. Tentokrát Cameron nemusel vařit, protože na večeři jsme se chystali k mým rodičům.
Cameron
Díky tomu, že jsem zůstal v posteli, bylo probuzení o to lepší. Vůbec se mi nechtělo a nejraději bych se válel s Arthurem, ale bylo potřeba otevřít krámek, který jsme poslední dobou zanedbávali. Ne, že bych se bál o nedostatek financí, za svůj život jsem si našetřil tolik, že by to Arthur nestačil utratit ani za celých svých deset životů, ale chtěl jsem to kvůli lidem, aby se necítili odstrčení a opomíjeni kvůli tomu, že mám nového přítele, jak nejspíš některým těm stálým už dávno došlo. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem gay, a i když jsem nebyl z těch, co by se olizoval na veřejnosti, nebo se tím chlubil na potkání, neměl jsem problém dát najevo, že ke mně můj partner patří. Stačili jen doteky, slova nebo pohledy, aby to některým lidem došlo. Když jsem začal s Hankem, našlo se pár takových, kteří pak ke mně přestali chodit, protože přece nebudou nakupovat u takového buzeranta a rouhače, ale naštěstí byli i rozumní lidé a těch jsem si samozřejmě vážil.
Ráno jsem otevřel podle plánu, i když jsme to skoro nestihli vzhledem k ranním povinnostem v posteli, ale nakonec jsem to byl já, kdo byl v krámku, protože Arthur šel opravovat knihy.
Ve způsobu, jakým mě vyhodil, jsem pocítil jistý podtón, ale nechal jsem to být. Arthurovi jsem věřil a věděl jsem, že by mi nic vážného netajil. On to v podstatě ani moc neuměl.
Po lehkém obědu mi musel Arthur chvilku pomoct v krámku, protože přišlo až moc lidí, a já začínal mít podezření, jestli Arthur není opravdu nějaký čaroděj.
To jsem mu taky řekl, hned co jsme zavřeli a trochu se s ním pomuchloval, ale na nic víc jsme neměli čas, protože bylo akorát načase se obléknout, sbalit koláč a vyrazit.
Olivera s Twistem jsme nechali doma, a za necelé dvě hodinky jsem parkoval před menším rodinným baráčkem na kraji Londýna.
„No, doufám, že nedostanu košem," pousmál jsem se na Arthura a přitáhl si ho pro polibek, než jsme vystoupili a přešli k hlavním dveřím.
Arthur
Byl to krásný den. A já doufal, věřil, že takové dny budou s Cameronem všechny.
Stejně tak jsem i věřil, že návštěva u mých rodičů proběhne v klidu a naši ho přijmou.
Už věděli, že je Cameron ode mne starší, ale asi by se podivili, kdyby se dozvěděli, že je daleko starší než oni sami. Ale nejspíš by tomu ani neuvěřili a mysleli by si, že si z nich dělám blázny.
„Ode mne košem nikdy nedostaneš, a mí rodiče mi v ničem nebrání. Jo, sice si občas musím vyslechnout pár rodičovských rad, ale…“ v tu chvíli jsem se začal smát. „Kdyby tak věděli, že ty rady jim vlastně můžeš dávat ty, tak by se nejspíš divili.“
Opětoval jsem Cameronovi polibek, podal jsem mu krabici s koláčem, a pak už jsme zaklepali na dveře a vstoupili dovnitř.
Jako první nám přišla naproti máma. To jsem čekal. Ale ne to, že tam bude i ségra.
Hned vyběhla zvědavě za mámou a hrnula se ke mně. Prohlížela si mě, a vyptávala se, jestli se dobře živím, jestli nejím, co nemám, a podobné nesmysly.
Uklidnil jsem ji, že je to v pohodě, že mám teď toho nejlepšího výživového poradce a představil jsem ji Camerona.
Táta byl v obýváku, ale kupodivu neseděl v tom svém obrovském křesle, ale taky se postavil a pár kroků nám šel naproti. Podezřívavě si chvíli prohlížel Camerona, než mu nakonec podal ruku.
„Rád vás poznávám, pane Turnere. Je na první pohled jasné, že jste od Arthura o nějaký ten rok starší. Nevadí mi to, ale upozorňuji vás, že pokud zjistím, že jste jen nějaký playboy, který má rád společnost mladých kluků a našemu Arthurovi ublížíte, tak mi raději ani nechoďte na oči, a odstěhujte se rovnou někam hodně daleko. Nejlépe z Evropy pryč úplně…“
Jen jsem převrátil oči a mlasknul jsem. Jo, čekal jsem něco takového.
„Nemůžeš se divit,“ přitočila se ke Cameronovi ségra. „Pro ně je Arthur vlastně něco jako dcera. Nejspíš to máme prohozené. Naši říkají, že jsem měla být kluk já a on holka.“
„Loro!“ okřikl jsem ji, protože jsem se cítil trošku trapně.
Ale opravdu to naši vždycky říkali, protože už od dětství jsem se choval jinak, než se normálně kluci chovají. A možná proto pak přijali i to, když jsem přišel s tím, že jsem gay.
Večeře proběhla v poklidu. Všichni tři se vyptávali, co a jak, až jsem měl strach, že Cameron uteče, jak mu to bude nepříjemné. Ale ve chvíli, kdy padlo jméno Francise, se nálada trochu změnila. Aspoň u mě.
„Francis je už minulost.“
„Viděla jsem ho tu nedávno. Potkali jsme se a ptal se na tebe,“ ozvala se Lora.
„Jo, ale už se vrátil do Francie. Konečně pochopil, že s ním nechci nic mít,“ lehce jsem se zamračil a úkosem se podíval na Camerona.
„A to odešel jen tak?“ narovnal se táta a sevřel ruku v pěst, aniž by si to zřejmě sám uvědomil.
„No, moc ne. Trochu jsme-“
„Trochu co?“ ještě víc se táta napjal a pak ukázal na moji tvář. „Nedopadlo to tak jako minule, náhodou? Jestli se mi ten kluk dostane pod ruku, tak přísahám, že-“
„Tati, je to v pohodě,“ rychle jsem ho přerušil. „Trochu jsme se nepohodli, ale už je pryč a nevrátí se. Jo, měl jsem pár modřin, ale Cameron mi pomohl. Opravdu se už nemusíte obávat, že by se vrátil.“
Táta se udiveně podíval na Camerona, máma si nahlas oddechla a ségra jen povytáhla obočí.
„Ale jen pro jistotu, raději ať se tu ani neukazuje. Ne, jen tady, ale v Anglii vůbec,“ tiše zavrčel táta.
Stiskl jsem pod stolem Cameronovi ruku. Nechtělo se mi o tom povídat. Nerad jsem o Francisovi mluvil, protože opravdu už byl minulost.
„Ochutnáme ten koláč, ano?“ vmísila se do hovoru máma, aby převedla řeč na něco jiného. „Kdo si dá k tomu čaj a kdo kávu?“
Po jejich slovech a ochutnání koláče, o kterém jsem věděl, že je vynikající, se atmosféra konečně uvolnila.
Cameron
Arthurovi rodiče se mi zalíbili hned od začátku.
Byli sympatičtí, věděli, co od svých dětí chtějí a nenutili je do svých nesplněných snů, jak to občas v rodinách bývalo.
Táta se tvářil přísně, ale věděl jsem, že je to v duši dobrák od kosti. Sestra byla opravdu jako kluk, a já se musel na okamžik usmát tomu, co říkala a dal ji za pravdu.
Když padlo téma Francis, nálada se trochu zhoršila, ale naštěstí se to hned vyřešilo. Za koláč jsem dostal pochvalu a samozřejmě náležitě poděkoval. Hned jsem musel mámě dávat recept, a za chvilku se téma změnilo na vaření, a v tu chvíli jsem si Arthurovu mámu nejspíš získal úplně.
Když bylo po kávě a zákusku, Arthurův táta mi ve své pracovně předvedl svou sbírku zbraní, a v tu chvíli jsem si získal i jeho, když jsme se dali do řeči ohledně historie, během čehož jsme si stihli i potykat.
Nejspíš možná ani nečekal, že budu mít tolik vědomostí, ale říct, že jsem drtivou většinu zbraní viděl na vlastní oči a byl přímo na místech, kde se používaly, těžko by mi uvěřil.
„Opravdu se nemusíš o svého syna bát, Harry. Arthur je úžasný kluk, a teď už vím, že má být po kom. A neber to tak, že se ti chci vlichotit. I když jsem od Arthura starší, přesto si mě získal svým laskavým srdcem, chytrostí, upřímností a taky umíněností. Řekněme, že mě zase postavil na nohy, a já si ho moc vážím. Je to nejen skvělý milenec, ale i partner a přítel," řekl jsem, když jsme dokončili debatu historie a vraceli se do obýváku, kde Alice nachystala nějaké menší občerstvení, než odjedeme zase zpátky.
„To s tím milencem jsem slyšet nemusel, ale vážím si toho, že máš na mého syna takový názor. Řekněme, že cítím, že jsi férový chlap, a můžu ti věřit," zabručel Harry a poškrábal se ve svých rozježených vlasech.
Přesto jsem cítil, jak ho má slova potěšila.
Jo, na Arthura mohli být oba právem hrdí, a tušil jsem, že Lora, i když jsem ji ještě moc neznal, bude na tom stejně.
Nakonec jsme u nich strávili celý večer a bylo kolem jedenácté, kdy jsme se sbalili, naloženi vším, co měla Alice snad doma, rozloučili se, a se slibem, že budeme jezdit na návštěvu častěji, nás vyprovodili až k autu, a pak už jsme mohli vyrazit zpátky.
„Máš vážně úžasné rodiče. Musím říct, že jsem se obával zbytečně. A teď už aspoň vím, po kom je ta moje princezna tak úžasná," poškádlil jsem Arthura, když jsme po příjezdu v kuchyni vybalili všechny věci, a já si ho přitáhl do náruče.
Arthur
Trochu jsem měl obavy, když začal táta ukazovat Cameronovi svoji sbírku zbraní. Bál jsem se toho, aby se nepodřekl, že jsem si od něho něco vzal. Ale naštěstí mlčel.
S čím se však musel pochlubit, bylo to, že jsem vyhrál pár turnajů ve střelbě, a že jsme spolu jezdili a občas ještě i zajedeme na hony.
Jo, o tomhle prakticky nemluvím. Zbraně totiž do ruky beru vážně jen občas, protože mám raději slovo než zbraň, co se konfliktů týče.
A možná si to spousta lidí neuvědomuje, ale nejhorší zbraň jsou právě slova…
„S našima jsem se vlastně nikdy ani pořádně nepohádal. Za to Lora si umí pěkně dupnout. S ní jsem každý spor prostě prohrál, a to nejen kvůli tomu, že je starší,“ povzdechl jsem si.
Ale byl jsem rád, že se Cameronovi moje rodina zalíbila, a evidentně si všichni padli do oka.
To byl dobrý začátek.
Ale pak mi došlo, co vlastně Cameron říkal.
„Princezna?“ vykulil jsem na něho oči a nejspíš jsem zrudnul, jak mě polilo horko, když jsem se zastyděl. „Já vím, no… Asi jsem fakt víc holka. Holka s penisem a bez vyvinutých prsou. Taková deska s pérem… Jo, jen na rozdíl od holek neumím vařit. A vlastně neumím plno dalších věcí… Ale nějak jsem se s tím vždycky popral.“
Zase jsem začal plácat blbosti, tak jsem se raději na Camerona přitiskl, zabořil obličej do jeho košile na hrudi a nadechl se jeho vůně.
„Camerone…“ zašeptal jsem, sevřel jsem jeho košili v rukách, a mírně se zachvěl, když jsem si uvědomil, jak dobře na mě působí.
„Camerone, máš… potřebuješ… chceš… já nevím, jak to říct…“ zaskučel jsem polohlasně do jeho košile. „Potřebuješ krev? Já jen, když teď Hank… A nechci, abys strádal…“
Cameron
Krátce jsem se zasmál, když se Arthur po svých slovech zabořil do mé hrudi, a pak jsem přivřel oči.
„Ale ta nekrásnější deska s penisem a nádherně kulatým zadečkem, který moc rád plním," pošeptal jsem mu do ucha a hned tu jeho prdelku pohladil a trochu pomačkal.
Nosem jsem se otřel o jeho krk a najednou mi došlo, že ani nějak nemám potřebu cucat krev, jako ještě před pár dny, kdy jsem na ní byl doslova závislý. Ted mi opravdu stačil Arthur, jeho přítomnost, abych vydržel podstatně déle.
Ale když už o tom začal sám mluvit…
Jazykem jsem přejel po tepně a potlačil Arthura dopředu, až se zády opřel o zeď a já se o něj mohl pořádně otřít a celý ho zastínit.
„Jsi tak sexy, když se sám nabízíš," zachraptěl jsem mu znovu do ucha, které jsem trochu požužlal, a má ruka hned zamířil do jeho klína, kde jsem promnul penis a vzápětí své nenechavé prsty přesunul na jeho zadeček, abych mohl prsty přejet po jeho chvějící se dírce.
„Chceš, abych se napil, až se uděláš nebo rovnou? Nejraději bych tě ochutnal zespodu i z vrchu.
Vážně nechápu, jak jsem ti mohl, tak dlouho odolávat. Mimochodem, myslím, že si mě tvůj táta oblíbil, i když jsem mu nejspíš neměl říkat, teda mimo to, že jsi úžasný přítel a partner, že jsi i úžasný milenec," poškádlil jsem znovu Arthura, zatímco jsem okusoval jeho krk, a pak zvedl hlavu, abych se zadíval do jeho očí a následně ve vrhnul na jeho rty, aby si můj jazyk s tím jeho mohl zatančit vášnivý tanec.
Arthur
Prý nejhezčí deska s penisem a kulatým zadkem…
Trochu to uvolnilo tu moji svázanost, když jsem nevěděl, jak mám Cameronovi říct, aby si vzal mou krev, když bude potřebovat. Teda za předpokladu, že mi ji nechá aspoň tolik, abych mohl žít dál.
Ale on to pochopil, a ještě si k tomu přisadil.
„Camerone,“ zasténal jsem, když jsme se odtrhli od polibku a on se znovu věnoval mému krku.
„Kdykoliv budeš potřebovat, vezmi si moji krev… A teď… chci i tebe…“
Byl jsem z něho úplně mimo. Nejspíš je něco pravdy na těch báchorkách, že upíři jsou smyslní a málokdo jim odolá. Že na tom oni právě žijí. Ale byl jsem si jistý i Cameronovými city ke mně, a o to víc jsem mu podléhal. Každou další vteřinou jsem víc a víc toužil po tom, aby si mě vzal…
„Klidně si vezmi hned,“ naklonil jsem hlavu ještě víc. „Teda… pokud to nutně potřebuješ. Vlastně můžeš i potom… až… já…“
Zase jsem breptal. Raději jsem Camerona odstrčil od sebe na délku paže.
Svlékl jsem si triko, a pak hned i zbytek oblečení, včetně ponožek. Ale ani na chvilku jsem se na Camerona nepřestal dívat.
„Nechci… zašpinit… od krve se to špatně pere…“ vysvětlil jsem celý červený.
A pak, když jsem si vzpomněl, co o mně říkal, jsem se otočil k němu zády a vyšpulil na něho zadeček.
Když hezký kulatý, tak ať si ho užije. A pravda byla, že jsem ho chtěl v sobě tak moc, že jsem se na to celý třásl.
Cameron
Nevím, jestli si to Arthur uvědomoval, ale když začal brebtat a zamotávat se do svých vlastních slov, byl ještě víc rozkošný. Nevyzařovala z něj jistota sexuálního dravce, ale to bylo kupodivu to, co se mi líbilo a vzrušovalo.
To, že i přesto, že je tak krásný, hodný a laskavý, není samolibý a nemyslí si o sobě kdoví co.
Prostě dokonalý kluk. Jak už jsem říkal. A ať nikdo netvrdí, že dokonalost neexistuje.
Jen jsem vydechl, když mě Arthur odtáhl, celý se svlékl, a pak na mě vyšpulil tu svoji prdelku.
Tlumeně jsem zavrčel a zafuněl, jak moc mě to dostalo.
Tyhle gesta, byť pro někoho obyčejné, byly v podání Arthura tak vzrušující, že se mi skoro v momentě postavil, a i když to nejspíš nebylo původně v plánu, teď už jsem byl rozhodnutý si Arthura vzít se vším všudy.
„Provokuješ," zavrčel jsem do jeho ouška, a pak propleskl ten jeho zadeček, než jsem nehty lehce přejel po jeho zádech, klekl si, ty dvě polokoule od sebe roztáhl a doslova se vrhl na jeho dírku, která mě úplně lákala tím, jak se stahovala a chvěla.
Arthur mě prostě dokázal rozpálit během vteřiny tak, že se mi všechno vykouřilo z hlavy, a jediné, co jsem chtěl, bylo slyšet jeho vzdychání, sténání, prosby, vycházení mi vstříc, a mé jméno pronášející svými ústy.
Arthur
Když se na mě Cameron vrhl, na poslední chvíli jsem se rukama zapřel o linku, jinak bych šel nejspíš k zemi.
Víc jsem se tak předklonil, o trochu víc se rozkročil, a on tak měl celou moji zadní část těla krásně s výhledem, a já jeho jazyk cítil snad úplně všude.
Byl jsem z něho mimo, okamžitě mě to vzrušilo natolik, že kdybych mě na sobě kalhoty, tak penis by mi nejspíš rozerval zip, jak se mi rychle postavil.
Málem se mi z toho hlava zatočila a já na chvíli horní polovinou těla dolehl na linku a zapřel se čelem o ruce.
„Camerone…“ funěl jsem a deska pod mým dechem vlhla. „Came… vem… vem si… mě… všechno… pros… prosím…“ táhle jsem zasténal, když jsem v sobě už nedokázal udržet vůbec nic z toho, co jsem právě cítil.
Nohy mi slábly, ale chtěl jsem, aby si mě vzal hned. Chvěl jsem se, občas jsem se musel donutit k hlubokému nádechu, abych neodpadl, jak jsem dech zadržoval při těch slastných návalech.
Prohýbal jsem se ještě víc, protože to, co mi dělal se svým jazykem…
„Camerone!“ vykřikl jsem, zatnul jsem si nehty do předloktí a rychle to vydýchával, protože jsem se málem udělal jen z toho.
Cameron
Jo, přesně tohle se mi líbilo.
Dával jsem si záležet na tom, aby můj jazyk nevynechal jediné místečko, a aby to cítil až v konečcích vlasů.
Říkejte si tomu zkušenosti nebo vcítění se do milované osoby, protože jsem věděl, co přesně udělat, kam sáhnout nebo líznout, aby se Arthur pode mnou svíjel a sténal.
„Jsi tak sexy…" zachraptěl jsem mu do ucha a okousal krk, když jsem se postavil, natiskl se na Arthura, aby věděl, že i když mám na sobě oblečení, nenechal mě klidným, a zároveň do jeho dírky strčil rovnou dva prsty, kterými jsem pořádně zakmital a otřel se o jeho prostatu.
Zlíbal jsem jeho záda a zároveň se u toho pokoušel svléknout, což nakonec skončilo potrhaným trikem a kalhotami, jak moc jsem spěchal, neovládal svou sílu, a zároveň nepřestával laskat Arthura, aby mi nevychladl.
Spodky letěly někam na konec kuchyně a na ponožky už jsem kašlal, jak moc jsem chtěl být v Arthurovi.
Omotal jsem mu ruku kolem hrudi, narovnal ho a stáhl jeho ruce dozadu, aby se dotkl mého penisu a já ho tak ještě víc navnadil.
A zatímco jeho prstíky klouzaly po mé chloubě, já jsem mezi prsty drtil jeho bradavky nebo dráždil jeho žalud, okusoval Arthurovi krk, nebo se ho pokoušel líbat.
„Už… musím dovnitř…" zachrčel jsem po chvilce.
Pustil jsem Arthura, zapřel jeho ruce o linku, sám jsem ty své posunul na jeho boky, abych si ho pořádně přidržel, nastavil se, chvilku počkal a spíš jen na jeho dírku dotíral, než jsem pak bez varování do něj prudce najel až po kořen. Byl pěkně vlhký a roztažený, takže to šlo jako po másle, a já věděl, že Arthurovi nezpůsobím žádnou bolest.
A i kvůli tomu jsem na nic nečekal a začal přirážet tak moc, až jsem Artura dotlačil až k lince, a jeho horní polovina těla znovu skončila na desce, zatímco se jeho penis tlačil na dvířka a narážel na spodní hranu.
Hlavou mi problesklo, že je štěstí, že mám tak velkou linku a Arthur má dost prostoru, a nehrozí, že by se praštil.
Když jsem cítil, jak to na Arthura jde, potáhl jsem svou ruku dolů, a ještě víc tak uvěznil jeho penis, zatímco hrudí jsem nalehl na jeho záda a zaduněl mu do ucha.
„Udělej se… pro mě… chci to cítit… chci tě kousnout… chci tě naplnit… pořádně tě vystříkat… ale až se uděláš ty… až mi dáš své semeno… Artie…" zachraptěl jsem a zuby se mírně otřel o jeho tepnu, která zběsile pulzovala, což mě popohánělo k prudším a rychlejším přírazům.
Arthur
Chvíli jsem si pohrával s Cameronovým penisem, když mi ruce stáhl dozadu. Protahoval jsem ho, hrál si s jeho kuličkami, a znovu prsty objížděl jeho délku a ujišťoval se o jeho pevnosti, kterou jsem tak už chtěl mít v sobě.
Na jeho slova jsem čekal, jako na smilování.
Když jsem je uslyšel, zatajil jsem dech a očekával ten vpád. Chvilku dorážel, a já myslel, že se nedočkavostí na něho nasunu už sám, když jsem vykřikl pod jeho nečekaným přírazem.
Tím, že jsem stál, že mě držel, abych se nepředklonil, byl jsem o něco víc stažený, a tak jsem to cítil tak silně, že jsem šel málem k zemi.
Skoro jsem zůstal viset v jeho rukách. Ale nedal mi vydechnout a připravit se na další.
Nedokázal jsem se ani udržet v tichosti, a kdybychom měli psa, nejspíš by teď vyl se mnou.
Když jsem skončil znovu na lince, jednou rukou jsem se zapřel o zadní stěnu, abych Cameronovi mohl vycházet vstříc, a víc tak cítit tvrdost jeho přírazů. Všechno tohle mě rozpalovalo až tak, že jsem se přestával ovládat, a začínal jsem se vyjadřovat jako ta nejlevnější prodejná holka v King's Cross.
Nejspíš se Cameron umí dobře ovládat. Na jeho místě, podle toho, co jsem z něj cítil, bych se nejspíš už dávno udělal. Ale on vážně čekal, a přitom mě ještě stihl pořádně rozpálit.
A tak nemusel říkat dvakrát. Ještě několikrát přirazil, a já sevřel svůj penis v ruce. Druhou rukou jsem se pořádně zapřel o stěnu, přirazil se na Cameronův klín, a pak s rychlými tahy na mé erekci, která už sebou začala cukat, a varlata se mi stáhly a vyslaly ten správný impuls, jsem začal kropit linku svým spermatem.
Znovu jsem na moment ztuhnul, abych se vzápětí celý roztřásl, a s hlasitými vzdechy doprovázel každý výstřik, který na dvířkách linky zanechával bílé stopy, pomalinku stékající dolů, taženy zemskou gravitací.
Cameron
Nemusel jsem Arthura dvakrát pobízet.
Opravdu stačilo jen málo a kuchyní se rozlehla jeho smyslná vůně.
Dal jsem mu pár vteřin, pár přírazů na víc, a ve chvíli, kdy ta největší křeč opustila jeho tělo, jsem mu dopřál druhý orgasmus, když jsem se zakousl do jeho krku a zároveň to nevydržel ani já.
Dodržel jsem svůj slib, a až po okraj naplnil tu jeho těsnou dírku, zatímco mi do krku stékala lahodná chuť.
Měl jsem co dělat, abych se udržel aspoň trochu při smyslech a Arthura úplně neslisoval, jak jsem do něj tlačil své semeno a pořád se otíral o jeho tělo.
Teprve, až když jsem mu neměl co dát, jsem ho pustil ze svých zubů a jazykem ošetřil kůži okolo i rány, aby se zacelily a Arthur zbytečně nekrvácel. Opatrně jsem z něj vyjel, otočil si ho čelem k sobě, vyhoupl do klína a znovu do něj najel, jako bych se nechtěl vzdát toho příjemného tepla, které mě obalovalo.
Cítil jsem Arthurovo mírné chvění i bušení jeho srdce, a ani nevím, jestli mě vnímal, když jsem mu znovu opakoval, jak je úžasný a dokonalý, a jak ho moc miluji a jsem rád, že patří mě.
Popošel jsem k jídelnímu stolu, na který jsem Arthura posadil, a pak se vrhnul na jeho rty, abych ho aspoň trochu probral.
Arthur
Myslel jsem si, že to nejlepší mám za sebou, ale Cameron mě vzápětí vyvedl z omylu.
Když se mi zakousnul do krku, nejen že se ve mně vzedmula doslova bouře, ale byl jsem z toho úplně mimo i proto, jak mi tím Cameron ukázal svou dominanci.
Jako u zvířat, zakousnutý do slabšího jedince, aby ukázal svou nadvládu, zatímco okupuje můj zadek.
Byl jsem z toho komplet jak vygumovaný. Nedokázal jsem myslet na nic, jen na to, co se děje s mým tělem. Málem mě to v jednu chvíli vzalo až do mdlob, když už jsem se nebyl schopný ani hnout, a kdyby mě Cameron nedržel, nejspíš bych sklouznul po lince na zem.
Až teprve, když mě posadil na stůl a začal mě líbat, jsem se trochu vzpamatoval, a konečně mu aspoň ruce zaháknul kolem krku, abych se ně něho mohl víc přitisknout.
Třes mého těla ustával jen velmi pomalu, ale ta příjemná únava na mě začala doléhat rychle.
Doslova jsem zůstal na Cameronovi viset, a jen to, že jsem měl prsty propletené, mě udrželo v sedě, jinak bych dolehl na stůl a usnul.
„Jsi… jsi ten nejlepší… miluji tě…“ zašeptal jsem do jeho rtů, a nakonec jsem stejně vzápětí v jeho náruči usnul.