Arthur
Vyhekl jsem, když mě Cameron převrátil na záda, a ještě do mě najel.
Ten vážně nemá dost, pomyslel jsem si v duchu, ale ještě se zavrtěl, abych si ho užil i v sobě, než mě opustil a my se konečně zvedli, abychom něco udělali s tím nepořádkem.
Cameron to vymyslel nakonec dobře. Udělal mi místo ve skříni na oblečení. A to tam vlezlo v pohodě, protože jsem toho moc neměl. A taky to dobře vymyslel s nábytkem, kterého jsem si pár kousků nechal. Můj diplom jsem postavil na stůl, a pak si pěkně srovnal ve stole i ostatní věci.
Trochu problém byl s knihami. Cameron už tak měl všude knihy, a moc místa na další neměl, tak jsem se trochu bezradně rozhlížel, kam je dát.
„Asi se budu muset některých knih vzdát,“ povzdechl jsem si a začal přebírat, které si chci určitě nechat a ty ostatní nejspíš věnuju regálům dole v krámku.
Moje knihovna na to rozhodně nestačila. Dával jsem tam jen ty knihy, které potřebovaly zvláštní zacházení a které jsem si chtěl ponechat. A spousta jich zůstávala na zemi na hromádkách nebo v krabicích.
Twist si mezitím stihl omrknout, kde, co teď je, a na to už ležel ve svém pelíšku. Oliver se u něho zastavil, chvíli na něho koukal, pak se postavil na zadní a předníma packama se zavěsil na Twistův pelíšek a zamňoukal. Chvíli na Twista ležel. Ale ten ho statečně ignoroval, tak po něm párkrát hrábnul packou. Když ani tak nepochodil, tak se Oliver naštval, vyskočil nahoru a nacpal se k Twistovi.
Nakonec tam oba spokojeně leželi a jen pozorovali, co já a Cameron děláme.
„Pomůžu ti s večeří,“ konečně jsem vstal ze země a protáhnul své ztuhlé údy.
Cameron
Zavrtěl jsem hlavou nad Oliverem, který se rozhodl, že to, co je Twistovo je jeho, a pak se pohledem vrátil k Arthurovi.
„V žádném případě se nebudeš knih vzdávat,“ přitáhl jsem si ho do náruče, když vstal a políbil ho.
„Byla by to škoda, a některé kousky nemusíš už sehnat, i když ti přijdou obyčejné. Místo tu ještě nějaké je, a když se posune gauč a Oliverův strom, vleze se sem s přehledem ještě jedna knihovna. Zítra ji zajedeme dopoledne koupit, co ty na to?“
Ještě jsem Arthura políbil, a pak už ho pustil, abychom mohli udělat tu večeři.
V jednu chvíli, kdy krájel maso, jsem se zastavil a jen tak na něj hleděl.
Pořád jsem to nějak nedokázal pochopit a pobrat, že jsem skončil z někým tak úžasným. A v ten moment mě napadla myšlenka, která trochu srazila mé nadšení.
Ale rozhodl jsem se jít s pravdou ven dříve, než bude pozdě.
„Artie,“ řekl jsem co nejněžněji, a pak si ho přivinul do náruče, „je tu jedna věc, kterou ti musím říct. Díky té věci jsem se vlastně rozešel s Hankem. Pamatuješ, jak ses mě několikrát ptal, čeho se bojím? Tak je to tohoto. Bál jsem se, že až ti to řeknu, dopadne to stejně jako z Hankem.“
Na chvilku jsem se odmlčel a něžně Arthura políbil, než jsem se mu zadíval zase do očí.
„Je jedna věc, kterou si sami lidé vysnili, a která nám upírům už přidělala nejeden problém. Vztahy mezi upíry a lidmi jsou ojedinělé a většinou nekončí dobře. Je to z toho důvodu, že...“ mírně jsem se zamračil, protože mluvit o tomhle pro mě nebylo zrovna jednoduché, „…jsem už starý. Na upíří poměry jsem v podstatě těsně před důchodem. Kdybych tě teď proměnil v upíra, nežili bysme spolu na věčnost. Já bych umřel na stáří a tebe tu zanechal na několik stovek let. Nedošel bych klidu, protože ty by ses z té ztráty zbláznil, a navíc jsou tu lovci, kteří by tě snadno vystopovali a zabili. I když nemám duši, přesto bych to věděl. Naše pouto by nezmizelo ani po mé smrti, a ze mě by se tak mohl stát smyslů zbavený přízrak napadající lidi. Tohle je naše kletba a největší slabina upírů, o které téměř nikdo neví. Není to totiž romantické, jak by si lidé přáli. Proto… proto tě prosím, Arthure, žádám tě, zůstaň se mnou jako člověk. Jako lidský partner, kterého budu milovat do posledního dechu a až přijde můj čas, vyhledám si tě v posmrtném životě, ale nechtěj po mě, abych tě proměnil v upíra.“
Arthur
Při dělání večeře jsem se víc uvolnil. Nemusel jsem už myslet na to, kterých knih se zbavit, když Cameron řekl, že koupíme ještě jednu knihovnu.
Jo, věděl jsem, že některé knihy bych už těžko sháněl.
A tak jsem si to vaření i docela užíval. Ale mou dobrou náladu zcela zastínila následná Cameronova žádost.
Hleděl jsem na něho, stál jsem bez hnutí, a znovu a znovu jsem si v duchu opakoval jeho slova.
A až teprve po chvíli jsem ucítil vlhko na tváři.
Otřel jsem si ji, a překvapeně jsem hleděl na ruku mokrou do slz.
Nebrečel jsem proto, že mě Cameron nechce udělat upírem. Ale bylo mi líto jeho…
„Já… ani bych to nejspíš nechtěl. Bál bych se toho… asi… Ale… Budeš mě milovat, i když budeš vypadat takhle a já budu starý dementní scvrklý a roztřesený dědek, se zubní protézou, a co bude mít problém udržet moč? Zůstaneš tady a já umřu… zůstaneš sám…“
Ještě víc se mi roztekly slzy, když jsem si to naplno uvědomil.
Možná mě za pár roků přestane milovat, a nebude to pro něho problém. Ale, co když ne?
Bude ho to bolet? Bude se mu stýskat?
Nechci, aby se trápil.
Cameron
Pevně jsem Arthura objal a jeho mokrou tváři si opřel o rameno.
„Nechtěl jsem tě rozplakat. Neplakej, prosím,“ zašeptal jsem a hladil ho po zádech a vlasech.
Jeho odpověď…
Když jsem si ji znovu vybavil…
Jak dlouho to bylo, co jsem naposledy uronil slzu, která teď spadla do Arthurových vlasů?
Třista? Čtyřista let?
Cítil jsem tak obrovskou úlevu, že se mi roztřásla kolena, a i s Arthurem jsem se svezl na zem do sedu.
Kousek jsem ho od sebe odtáhl, ale jen proto, abych vzal jeho vlhkou tvář do svých dlaní, políbil ho na čelo, a pak slíbal jeho slzy.
„Budu tě milovat do poslední chvíle takového, jaký budeš. Pokud mě ty sám neodeženeš budu tě milovat celým svým srdcem, a kdybych měl duši, tak i svou duší. Nechci, aby ses trápil. Nechci, abys zažíval bolest. Ochráním tě, před vším zlým. To ti přísahám. A až tvá duše odejde z tohoto světa, budu čekat na den, kdy i já budu moct odejít, a pak si tě zase najdu, abychom spolu žili až na věčnost. Miluju tě, Arthure Davisi. Miluju a nikdy nepřestanu, ať budeš vypadat jakkoliv. Protože uvnitř, uvnitř budeš pořád krásný, a to je pro mě důležité. Pokud, pokud je tohle tvoje konečná odpověď, já… právě teď jsem nejšťastnější upír na světě a chci, abys ty byl nejšťastnější člověk.“
Znovu jsem pevně Arthura objal, a pak mu polibkem předal to, co jsem nebyl schopný říct slovy.
Arthur
Skončili jsme na zemi, až mě to překvapilo. Netušil jsem, že na Camerona takhle zapůsobí moje obyčejné slova.
Vždyť jsem nic tak zvláštního neřekl. Jen se prostě bojím, že mě opustí, a v druhé variantě, že tu zůstane sám.
Kolikrát musel za svých víc než šest set let prožívat takovou bolest? Nejspíš bych to nedokázal unést, a spolknul bych sám nějaké stříbrné šperky, aby mě to zabilo.
„Om… omlouvám se, nechtěl jsem brečet,“ vzlykl jsem do jeho ramene.
Zvedl jsem hlavu, rychle si otřel slzy, a pokusil se na Camerona usmát.
„Jsem prostě měkota,“ přejel jsem mu prstem po tváři, kde stejně jako u mě, i u něj byla vlhká cestička od slz. „Nechtěl jsem tě rozbrečet, promiň.“
A snad na omluvu jsem své rty přitiskl na jeho, a věnoval mu polibek.
Ne, nebudeme teď nad tím brečet. To můžeme potom, až přijde na věc…
Teď je teď, a co bude potom, bude potom.
„Měli bychom dodělat tu večeři, ať se najíme ještě dneska. Kluci se nějak moc podezřele dívají nahoru na linku,“ pootočil jsem hlavu na Olivera a Twista, kteří se nenápadně proplížili, a oba svorně stáli na zadních, opírali se předními tlapkami o linku a snažili se najít to, co jim tu tak krásně vonělo.
„A měl bych s Twistem jít k veterináři. Musím se přiznat, že přes všechen zmatek jsem tam s ním ještě nebyl.“
Nechtěl jsem být necitlivý, ale nechtěl jsem se taky nějak dlouho utápět v lítosti. Teď jsem se chtěl cítit jen šťastně.
Cameron
Vstal jsem ze země, zvedl Arthura do náruče a několikrát jsem se s ním se smíchem zatočil, až se na nás Oliver s Twistem podívali, jestli jsme normální.
„Ty jsi můj praktický Artie. Já se omlouvám, ale musel jsem to říct. Vím, že to nebude jednoduché, ale strašně, strašně moc ti děkuju.“
Ano. Až přijde čas loučení, bude to nejspíš nesmírně bolestivé, ale máme před sebou ještě hodně času a ten bych chtěl Arthurovi dopřát co nejspokojenější.
Ještě jednou jsem se s ním zatočil, a pak už ho pustil na zem.
Po chvilce se atmosféra zcela uvolnila a při večeři vládla taková pohoda, až jsem z toho byl zase celý naměkko.
Pověděl jsem Arthurovi něco ze svého života, kde jsem se narodil a vyrůstal, jak jsem se ocitl v Anglii jako prodejce knih, a po večeři jsme zašli s Twistem k veterináři, aby to měl za sebou.
V posteli jsem pak Arthurovi ukázal, jak moc jsem šťastný, že ho mám, a jak moc mi na něm záleží, že jsme skončili až někdy nad ránem.
Teda…
Já bych možná ještě pokračoval, ale Artie, který byl zalepený snad od hlavy až k patě, mi nějak odpadl.
Ráno jsem pak odskočil udělat kávu a strčit do trouby croissanty, aby se rozehřály, než jsem se zase vecpal pod peřinu k Arthurovi, abych si užil to ranní vstávání spolu s ním.
Arthur
Byl to opravdu skvělý den.
Dokonce jsem ani nepanikařil, když veterinář dával Twistovi injekci a domlouvali jsme se na jeho kastraci. Měla by prý proběhnout tak do tří týdnů. Podle jeho stáří je prý nejvyšší čas, a pokud nechceme mít všechno značkované a smradlavé, měli bychom o tom vážně uvažovat.
A taky jsem se konečně dozvěděl, co je zač tenhle kocour. A nemám se divit, že tak roste, když je to jedna z největších koček.
Mainská mývalí kočka, a podle toho, jak je velký teď, tak to prý bude pořádný obr.
A neví prý o nikom, komu by se zaběhlo kotě, takže je pravděpodobnost, že se ho někdo zbavil, protože tyto kočky si lidé jinak dost hlídají.
Tak jsem si oddechl, že jsem nikomu neukradl kočku, a pak už jsme se spokojeně vrátili zpátky.
Když jsem se pak doma podíval na jeho pelíšek, došlo mi, že mu budu muset nejspíš pořídit jiný, protože do toho se brzy nevleze. A nejspíš i brzy dá pěkně zabrat Oliverovi, protože ho podle veterináře přeroste.
Ani jsem se nenadál, a bylo ráno. A já měl Cameronův penis v zadku.
Sice jsem mohl usnout někdy kolem čtvrté, když mi skoro celou noc nedal pokoj, ale jako budíček to bylo nejlepší.
„Dneska musím jít do hospody. Vím, že jsme chtěli tři dny jen pro sebe, ale slíbil jsem to hospodskému, aspoň tento týden. A on tam nikoho na záskok nemá, a ta druhá brigádnice teď má zkoušky, tak se musí učit,“ připomněl jsem Cameronovi po obědě, když jsme sklízeli nádobí.
„A možná zítra nebo pozítří bychom už mohli otevřít krámek?“
Cameron
Pro knihovnu jsme nakonec jeli až po obědě.
Stavili jsme se ještě do obchodu dokoupit zásoby a dalo by se říct, že to bylo takové naše první společné rande venku.
Nosil jsem se hrdě jako páv a dával jasně najevo, že ten krásný kluk vedle mě, patří jen mě.
Po návratu jsme zavolali veterináři a domluvili s ním termín Twistovy kastrace.
Už teď jsem byl zvědavý na to, jak to Oliver přijme, až ho Twist přeroste.
Během zákusku, který jsme koupili po cestě, a po kávě, jsem složil knihovnu, aby si tam mohl Artie poskládat své poklady, a než jsem se pustil do večeře, aby nešel Arthur do práce s prázdným žaludkem, vybral jsem si samozřejmě náležitou odměnu.
„Ve čtvrtek otevřeme, ale potřeboval bych kolem poledne vyzvednout pár zásilek, tak pokud do té doby vstaneš, jestli bys mrknul na krámek. Pokud ne, tak ho nechám zavřený. Víš, když jsem tě… vyhodil… mnoho lidí se na tebe ptalo a hodně lidí si tě chválilo. Myslím, že budou rádi, když tě uvidí. A nejspíš budu asi žárlit, protože budou mít raději tebe než mě,“ usmál jsem se po večeři na Arthura, když už se připravoval do práce a já ho samozřejmě hodlal doprovodit, a pak i vyzvednout, jak jsme se domluvili.
Arthur
Na kastraci jsme se domluvili za týden. Už teď jsem se bál za Twista. Tyhle věci mi nedělají moc dobře, ale musím být statečný kluk. Budu žít přece s upírem, a to už něco znamená.
Domluvili jsme se na otevření krámku na čtvrtek. A mohl jsem jen doufat, že opravdu otevřeme, když si Cameron svou platbu vybírá každou možnou chvíli.
Ale jedno pozitivum na tom je.
Při té přemíře sexu nebudu mít ani čas ztloustnout.
Jo, má to i svou praktickou stránku. A když jsem to řekl Cameronovi, myslel jsem, že ho něčím bacím, protože se začal smát a přemýšlet, že by frekvenci sexu ještě o něco zvýšil.
Když jsem se chystal do práce v hospodě, bylo to poprvé, co se mi tam opravdu nechtělo. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že to bude jen pár dní, a pak už budu patřit jen Cameronovi.
Když mě doprovodil do hospody, nakonec tam se mnou zůstal až do konce. I přesto, že jsem pracoval, byl to opravdu skvělý den.
Užili jsme si sex, vaření, sex, nákup, sex, vaření, práci, cestu domů, sex…
Jo, nejspíš se ze mě brzy stane závislák.
A v podobném duchu probíhala i středa, a ve čtvrtek ráno jsem pak málem nevstal.
Ale donutil jsem se. Chtěl jsem vyprovodit Camerona na jeho pochůzky, a chtěl jsem otevřít krámek. Když už se na mě lidi ptali, nechtěl jsem je zklamat. A taky… Potěšilo mě, že se na mě ptali a chválili mě.
Cameron
Stačil mi jen jeden den s Arthurem, abych pochopil, že se s ním rozhodně nudit nebudu.
Vím, že lidé o svých partnerech říkají, že jsou dokonalí, a vědci zase tvrdí, že dokonalý člověk neexistuje, Arthur by všechny ty teorie z fleku vyvrátil.
Zamiloval jsem si na něm úplně všechno.
Tu jeho nešikovnost, paličatost, praktičnost, laskavé srdce, smysl pro humor, inteligenci, pracovitost, prostě všechno.
A to, jak úžasný byl při sexu, jen všemu tomu dodávalo třešničku na dortu.
Nebylo proto divu, že jsem stal během toho jednoho dne na sexu s Arthurem závislým. A důkaz toho byl i ten, že když jsem ve čtvrtek odpoledne přijel z pochůzek, pomalu jsem nestačil ani zamknout krám a už Arthura klátil na stole tak moc, až se málem rozpadl.
Teprve pak, spokojený s tím, že jsem naplnil Arthurův zadeček, jsem odešel udělat večeři, zatímco on ještě otevřel, kdyby náhodou někdo přišel.
Než odešel do práce, ještě jsem mu pomohl zbavit se mé nadílky v zadečku, což se samozřejmě neobešlo bez následků, takže do práce jsem pak Arthura musel odnést, protože by jinak šel po čtyřech.
Myslím, že po cestě brblal něco o tom, že za chvilku bude z takovou kost a kůže, a pak málem dostal po hlavě, když jsem se začal smát, protože napučený vypadal hrozně rozkošně.
A stejně jako předchozí den, i tentokrát jsem zůstal až do zavíračky a užíval si ten pohled na nádherného kluka, který patřil jen mě.
Když jsme se vrátili, nechal jsem ho pro tentokrát pořádně se prospat, ale chvilku po deváté, kdy jsem potřeboval odjet do muzea, jsem v Arthurově dírce zanechal dárek se slovy, že si to tam má nechat, než se vrátím, abych ho pak mohl řádně očistit.
Ještě jsem mu nachystal snídani, dal nažrat klukům, a pak už se rozloučil polibkem, abych byl co nejdříve zpátky.
Arthur
Ze čtvrtka na pátek jsem se konečně pořádně vyspal.
Ale probuzení…
Nedá a nedá si pokoj.
Ale nevadilo mi to. Jen nesplním jeho příkaz, že si to tam mám nechat, než se vrátí. To tak. Jdu otevřít obchod a nebudu celou dobu poposedávat a vonět takhle lidem pod nosem.
Opravdu jsem měl pocit, že začalo chodit do obchodu víc lidí. A bavilo mě si s nimi povídat o knihách. A už jsem nelitoval, že tento týden v neděli budu mít poslední směnu v hospodě.
I tady můžu být s lidmi, a nehodí mi přitom nikdo na hlavu tuplák s nedopitým pivem.
Když jsem se pořádně vydrbal, utřel, oblékl a nasnídal, ještě jsem prohrábl tu svou hřívu hřebenem, přičemž jsem si řekl, že nejspíš budu muset navštívit holiče, jinak budu mít za chvíli stejně dlouhé vlasy jako Cameron.
A když jsem byl spokojený sám se sebou, vzal jsem kávu a zamířil otevřít krámek.
Ještě jsem ani nestihl vytáhnout klíč ze zámku a dveře se rozletěly. Nestihl jsem uhnout a vyrazily mi hrnek z ruky.
Tiše jsem zaklel, a zvedl hlavu, abych se podíval na toho nedočkavého čtenáře.
Jenže to nebyl čtenář.
Byl to doktor.
„Ty jsi ještě tady?“ vyjel na mě, jen co jsem kousek odstoupil, abych nešlápl do střepů a rozlité kávy.
„Pracuji tady a bydlím tady,“ ukázal jsem nezúčastněně prstem směrem ke stropu.
„Říkal jsem ti, že máš vypadnout. Nemůžeš s ním zůstat,“ zamračil se Hank a zkřížil ruce na prsou.
„Proč ne?“ otočil jsem se a šel pro věci, abych mohl uklidit ten nepořádek.
„Dobře to víš. Nemůžeš. On není jako ty. Ty jsi člověk, tak si najdi člověka. Říkám to pro tvé dobro.“
„Mé dobro? Nechci se s ním rozcházet. Už jsem řekl, že ho miluji,“ vytáhl jsem z přístěnku kýbl, smeták s lopatkou a hadru.
„Nemůžeš ho milovat! Nemůžeš! Co když ho naštveš? Víš, jaký dokáže být, když je naštvaný? Ublíží ti! Radím ti dobře, abys odsud hned odešel. Když zmizíš, nebude po tobě pátrat. Takový on je. Prostě si řekne, že jsi dostal strach a mávne nad tím rukou. Myslíš si, že celých šest set padesát let byl sám? Nebo že za tu dobu nikomu neublížil? Jen já vím, jak ho uklidnit. Věř mi, radím ti dobře. Nechci se pak dívat na to, jak ti ubližuje.“
Zatímco on se snažil vypovídat, já jsem pomalu uklízel ten nepořádek. Opatrně jsem sbíral střepy, ale v momentě, kdy řekl, že mi ublíží, jsem sebou škubnul, jak mě to naštvalo.
„Krucinál!“ zaklel jsem a strčil si pořezaný prst do pusy. „Buď si kupte nějakou knihu nebo vypadněte! Nemám na vás náladu. Cameron si mě sem nastěhoval, chce mě. A já zůstanu s ním, dokud mě on sám nevyhodí. Neodejdu od něho, protože ho miluji. A to už jsem říkal několikrát, jste hluchý, nebo co? Měl byste si nechat vyšetřit sluch!“
„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat,“ zavrčel výhružně Hank.
Udělal krok ke mně a už napřahoval ruku s úmyslem mě chytit pod krk, když se ozvalo cinknutí zvonečku a do obchodu vešla mladá rodina.
„Chtěli bychom nějakou hezkou pohádkovou knížku,“ usmála se ta mladá paní a ukázala na svého syna. „Pořád chce, abychom mu četli a už nemám z čeho.“
Pak se ale zarazila, obezřetně se podívala na Hanka, a syna si přitáhla blíž k sobě.
V tu chvíli se Hank vzpamatoval. Stáhl ruku dolů, a s výhružkou, že znovu přijde, aby se přesvědčil, že tu už nejsem, pak naštvaně odešel.
„Omlouvám se,“ konečně jsem si vydechl a otočil se na zákazníky.
Mladý pán, zřejmě manžel té ženy, se mírně mračil, a ještě se ohlédl za Hankem, který odcházel od krámku.
„Nějaké problémy?“ zeptal se ještě.
„Ne, jen malé nedorozumění. Málem jsem ho polil kávou, nedával jsem si pozor. Opatrně,“ ukázal jsem na podlahu, „ať neuklouznete. Knihy pro děti jsem tam, tak se zatím podívejte, já to uklidím a hned jsem u vás a pomůžu vám s výběrem.“
Cameron
Ředitel muzea byl nadšený, že by dostal k ruce takového pomocníka.
Věděl, že bych mu nedoporučil jen tak někoho, a že je na mě spolehnutí.
Kdyby mě odmítl, nejspíš by mě urazil, a to nechtěl riskovat.
Sepsal mi pro Arthura smlouvu a všechno potřebné, aby to doma pořádně prostudoval, ale už teď jsem věděl, že je to nejspíš víc, než v co doufal.
Jednou za týden, vždy v pátek, ho hned ráno přivezu a dostane na starost oddělení se starožitnými knihami. Bude je třídit, inventarizovat, restaurovat. Bylo to starší oddělení, kam lidé neměli přístup, protože se zatím nenašel nikdo, kdo by u takové práce vydržel, nebo byl převelen jinam, takže to po nějaké době ředitel sám vzdal a nechal knihy napospas osudu.
Nezazlíval jsem mu to. Řídit něco tak obrovského dalo hromadu práce, a když nebyli lidi, něco se prostě muselo oželit.
Plat byl také více než velkorysý. Arthur bude dostávat sto padesát liber na hodinu, což bylo pomalu jednou tolik, než měl u mě, a já se rozhodl, že mu přidám, aby mi náhodou neutekl.
Dále byl ve smlouvě dodatek, že pokud si Arthur povede dobře, můžou se pak knihy zařadit zpátky do muzejních prohlídek a mít vlastní expozici.
Rozhodně to bylo i víc, než jsem si sám představoval a začínal se bát toho, aby mi nakonec Arthur nezběhl.
Sice o něco později, přesto s mnohem lepší náladou jsem se vracel domů, ale sotva jsem vešel do krámku, radost mě přešla.
Cítil jsem, že je něco jinak.
Přešel jsem k Arthurovi, odložil složku na stůl, a jelikož nebyl v krámku žádný zákazník, přitáhl jsem si ho do náruče a políbil.
„Stalo se něco?“ zašeptal jsem. „A nezapírej. Nezapomeň, dal jsem ti svou krev, a když jsem ti na blízku, cítím to samé, co ty. Jsi rozrušený a možná… naštvaný?“
Kousek jsem od sebe Arthura odtáhl a zadíval se do jeho očí.
Arthur
Když jsem o něco později osaměl, posadil jsem se za pult, položil na něj ruce a zadíval se na přelepený prst.
Trochu to štípalo a táhlo, ale nechtěl jsem zašpinit knihy. A tak tu náplast budu muset aspoň dva dny strpět.
Co mě víc trápilo, byl Hank. Nevěděl jsem, jak mu už mám dát najevo, že prostě neodejdu. Aby to už konečně pochopil a neotravoval tu každou chvíli. Nejspíš musel vědět, že tu Cameron není, proto přišel tak brzy ráno a vlastně se na Camerona ani neptal. Rovnou vyjel po mně.
Ale i kdybych mu to měl opakovat dokolečka, prostě se Camerona nevzdám.
Když se později pak Cameron vrátil, hned poznal, že se něco děje. A prý neumí číst myšlenky, uchechtl jsem se v duchu.
„Nic se nestalo,“ políbil jsem ho na přivítanou. „Vlastně ano, stalo. Nedával jsem si pozor a rozbil se mi hrnek s kávou a trochu jsem se říznul. Ale není to nic vážného. Spíš mě mrzí ten hrnek, dostal jsem ho od sestry a byl můj oblíbený. Takový už nikde neseženu. Ale nechal jsem si střep pro štěstí, dívej…“
Vymanil jsem se z jeho objetí a otevřel šuplík u stolu, kam jsem si schoval ten střep, o který jsem se pořezal.
Nechtěl jsem Cameronovi o Hankovi říkat. Nechtěl jsem mu kazit náladu, a on by se zřejmě rozzlobil. A to já opravdu nechtěl. Ne proto, že bych se ho bál, ale proto, že jsem nám nechtěl kazit hezký den.
„Tak jak jsi pochodil v muzeu?“ zavřel jsem šuplík a raději navedl řeč na něco jiného.
Cameron
Poznal jsem, že Arthur lže.
Ale to znamenalo, že o tom nechce mluvit a já to respektoval.
Vypadal, že je v pořádku, kromě zraněného prstu, ze kterého jsem strhl náplast a strčil si ho do pusy.
Jen z olíznutí krve a ošetření rány se stalo něco víc a Arthur měl jediné štěstí, že byl krám otevřený.
„Hej… ty ses umyl…“ natáhl jsem nosem jeho vůni a kousnul ho do krku. „Za to bude večer trest.“
Ještě chvilku jsem oždiboval jeho krk a uši, než jsem mu věnoval další polibek, a pak ho pustil, protože akorát přicházel další zákazník.
„Myslím, že budeš víc než spokojený. Jen se bojím, abys mi nedal košem,“ zašeptal jsem mu do ucha, než jsem sebral složku, pozdravil se s dalším zákazníkem, a pak odešel udělat oběd.
Pro tentokrát jsme zavřeli už ve čtyři, aby se všechno stihlo a sotva jsme pojedli, přesunuli jsme se do obýváku na gauč, kde jsem si Arthura posadil na klín a předal mu složku.
„Tak se podívej, doufám, že se ti to bude líbit.“
Doslova jsem na něm visel očima a skoro zapomněl dýchat, jak jsem čekal na jeho reakci.
Arthur
Zachvěl jsem se, když mi olízl krk a řekl, že večer bude trest. Ale byl jsem rád, že nijak víc nerozebíral tu moji necelou pravdu.
Nelhal jsem, jen jsem neřekl všechno.
Později po výborném a vydatném obědě jsem se usadili na gauči v obýváku a Cameron mi podal jakousi složku.
Několikrát jsem ji převrátil v rukách, než jsem ji otevřel.
Jo, vím, že mluvil o tom, že bych mohl dělat v muzeu. Ale to, co jsem viděl a četl, mi doslova vyrazilo dech.
Nejen, že budu mít přístup k opravdovým skvostům, ale tolik peněz? Za jeden den si vydělám víc než za měsíc v hospodě.
„To jako vážně?“ nedokázal jsem od smlouvy odtrhnout oči.
„Vážně tam budu pracovat? A stačí jen pátek? Je to jako sen,“ vydechl jsem nadšeně. „A když stačí jen jeden den v týdnu, je to ještě lepší. Nechtěl bych tě tady nechat na holičkách. Mám tenhle obchod rád, i lidi, co sem chodí. Takováhle práce v muzeu je skvělá, ale samotářská. Ale skvělá… rád tam budu chodit, ale mám rád i lidi… První nástup hned příští pátek? Budu pracovat i tady, i tam. Chci to obojí… Kruci, jsem se do toho úplně zamotal. Ale chápeš, co tím chci říct?“
Konečně jsem odložil složku na stůl a protočil se na klíně čelem ke Cameronovi.
„Víš, jak jsi úžasný? Jsi ten nejlepší upíro muž na světě,“ usmál jsem se a hned na to jsem ho pořádně políbil.
Cameron
Cítil jsem to.
Tu radost, která doslova prolétla Arthurovým tělem, a to mé se mohlo zbláznit.
A když pak řekl, že mě nechce nechávat samotného, oddechl jsem si.
Samozřejmě, že pokud by chtěl, nezazlíval bych mu to, ani nezakazoval. Ale viděli bysme se strašně málo a už teď jsem věděl, že ty pátky budou pro mě nekonečné.
„Upíro muž? Co to je?“ začal jsem se smát, až se i Artur otřásal a sotva jsem popadal dech, „Bože, jsi vážně úžasný!“
Vydechl jsem po chvilce, přilepil se Arthurovi na rty, aby neprotestoval, a pak se zvedl z gauče.
„Myslím, že si zasloužím odměnu,“ zašeptal jsem mu do ucha a přešel do ložnice.
Odměna byla naprosto skvostná. Nevím, jestli to bylo tím, co Arthur cítil, ale málem jsme ani nedošli do hospody, kde ještě musel odpracovat dvě směny.
Zase jsem zůstal až do konce, a protože byla další den sobota a my nemuseli spěchat se vstáváním kvůli otevírání krámku, nenechal jsem Arthura jen tak usnout. Spal skoro až do oběda, na kterém jsem si dal extra záležet, a dokonce upekl i dort, jako takovou malou oslavu. Odpoledne mi pak pomohl na zahradě, protože byl pomalu čas se připravit na zimu. Uklidili jsme spolu i balkon a garáž, protože přes zimu auto nenechávám jen tak ve dvoře, a než jsme se nadáli, byl zase čas odejít do hospody.
Arthur
Cameron si vybral odměnu, a já mu ji rád poskytl. Zasloužil si ji za to, co všechno pro mne dělá.
Jen aby si mě nerozmazlil. To bych potom mohl být až moc náročný.
Za ty dny, co jsem u něho bydlel, jsem už konečně pořádně roztřídil knihy, protože to zabralo nejvíc času, a už nikde v bytě nebylo ani stopy po mém stěhování.
V hospodě mi zbývaly ještě dva dny, a tak, když jsem šel ten poslední den, poprosil jsem Camerona, jestli by mi pro hospodského a jeho ženu pomohl upéct dort.
Upekl, ale s tím, že jsem mu musel pomáhat.
Teda… jestli já někdy budu vařit sám, tak to bude zázrak. Jsem nejspíš ten typ génia neschopného normálního života, který, kdyby žil úplně sám, by nejspíš brzy umřel hlady. Nebo bych pořád jen jedl suché bagety.
Ale ten dort byl opravdu krásný, a dozdobení pak Cameron nechal na mě. Jo, to mi už šlo.
Když jsem pak v neděli odsloužil poslední směnu a hospodský zavřel a uklidili jsme, nešli jsme hned domů.
Sedli jsme si i s jeho ženou, nakrojil se ten dort, a k tomu pořádný pití.
Byl to fajn strávený čas, a slíbili jsme, že se přijdeme občas ukázat a dáme si třeba to pivo.
Domů jsme se dostali až někdy k ránu. Byl jsem mírně přiopilý, a tak mi bylo úplně jedno, co se mnou Cameron dělá. Myslím, že jsem ho ještě i provokoval, popichoval, a on mi dal co proto.
Aspoň tak jsem si to pamatoval.
A tak, když jsme měli v pondělí ráno otevřít, musel jít sám, protože já nebyl schopný se zvednout z postele až někdy do oběda.
Cameron
Ráno, když jsem otevíral krámek, byl jsem nadmíru spokojený.
Nejen, že teď budu mít Arthura v noci jen pro sebe, ale to, co mi ráno předvedl, bych do něj nikdy neřekl.
Ještě teď jsem se zachvěl při představě, co po mě všechno chtěl, abych mu udělal. Byl to vážně zvrhlík a já se těšil na to, až si to zase někdy zopakujeme. A protože se sotva hnul, nechal jsem ho spát a sám šel otevřít s tím, že se ke mně pak později přidá. Byl jsem z něj tak mimo, že mi až ve chvíli, kdy už bylo pozdě došlo, že je něco špatně.
„Najednou jsem měl po náladě a ta se ještě víc zhoršila, když jsem ho uviděl.
Zestárnul, ale přesto to byl pořád kus chlapa.
Důvod, proč mě tak nenáviděl byl částečně i osobní.
Jeho syn si kvůli upírovi vzal život, a on nás za to všechny vinil a zapřísáhl se, že nás všechny odstraní, protože jsme jen mor, co ničí lidstvo.
„Odejdi,“ zasyčel jsem na něj a ohlédl se po zákazníkovi, který si akorát vybíral knihy.
„Čekal jsem dost dlouho. Dokonce jsem chtěl využít i toho kluka, ale tys byl rychlejší. Jsi spokojený? Ano? Zase někomu hodláš zničit život? Ale já ho zachráním! Tím, že tě zabiju ho ochráním. Jste jako mor! Všichni!“ zasyčel na mě taky a já viděl, jak sahá pod kabát po zbrani.
Odhadoval jsem své šance, abych zachránil nevědomého zákazníka, a přitom nevyrušil Arthura.
„Nikomu život neničím! Arthur je se mnou dobrovolně! To jen ta tvá posedlá mysl nedokáže překousnout fakt, že chceme žít s lidmi v míru,“ odsekl jsem mu a zamračil se.
„Myslíš si, že-“
Svou větu už nedořekl, protože se ozvalo od schodů zasyčení a dolů sešel naježený Oliver.
To mi ještě tak scházelo!
„Klid Olivere!“ okřikl jsem ho, ale nevypadalo to, že by mě chtěl poslechnout.
A vzápětí za ním, jako na zavolanou se na schodech objevil Arthur, který sešel dolů a já si ho okamžitě přitáhl do náruče.
„Odejdi,“ sykl jsem znovu na Benedikta, který nás přejel pohledem, zadíval se na Olivera, a pak s klením zacouval ke dveřím.
Arthur
Na půl jsem vnímal, že Cameron chystá snídani, a pak se obléká a schází dolů do obchodu.
Ale nechtělo se mi vstávat, a přemýšlel jsem, že bych se přidal opravdu až o hodně později.
Jenže Oliver, který ležel vedle mě, měl jiné plány.
Najednou vyskočil na nohy, naježil se a zaprskal, až vyděsil i Twista, který s ostrým zamňoučením seskočil z postele a utekl do svého pelíšku.
Když jsem se posadil, viděl jsem už jen, jak Oliver nervózně mrsknul ocasem a rozběhl se z ložnice pryč.
Zvědavý, co ho tak rozrušilo, jsem vstal a vydal se za ním. Byl jsem právě na schodech, když jsem zaslechl ten známý hlas, z kterého mi přeběhl mráz po zádech.
Ale v tu samou chvíli jsem si vzpomněl, co mi ten chlap naposledy říkal, a já dostal strach, že Cameronovi něco udělá.
I Oliverovi se ten chlap nelíbil, podle toho, jak reagoval.
Přitiskl jsem se na Camerona, když si mě přitáhl do náruče. A když lovec couval ke dveřím, vyškubnul jsem se, rozběhl se za ním, a ještě, než vyšel, jsem ho popadl za rukáv a trhnutím ho zastavil.
„Nebudeš mu ubližovat. Cameron je můj, miluji ho a nedovolím, abys mu něco udělal. Zavolám na policii, že nás obtěžuješ a vyhrožuješ m-“
„Policii?“ začal se lovec chechtat, že šel málem do kolen. „Zkus to. Jak by se jim líbilo, kdybych jim o tvém upírkovi řekl pravdu?“
Mírně couvnul, když jediný zákazník, co tu byl se rozhodl raději odejít. Ohlédl se po něm, a chtěl něco říct, ale já ho předešel.
„Nenech se vysmát. Komu uvěří spíš? Tobě a báchorce o upírovi, nebo mě a výpovědi o tom, že nás ohrožuješ a vyhrožuješ nám?“
Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, nejspíš nemám pud sebezáchovy a málem se mi to nevyplatilo i u Francise.
Lovec se zamračil a chtěl něco říct, když se mi podíval přes rameno, odkud zaslechl o dost hlasitější zaprskání Olivera.
„Já jsem trpělivý. Přijdu si pro něho.“
A s těmi slovy zmizel. Myslím, že se mi po jeho odchodu roztřásly nohy. Ale konečně byl pryč. Chtěl jsem zavřít dveře a jít za Cameronem, když do nich někdo strčil tak prudce, až jsem si málem přerazil prsty.
„Pane Bože! Za co mě trestáš?!“ vykřikl jsem a chytl se za prsty.
„Řekl jsem ti, že máš vypadnout, tak jsem ti přišel pomoct s balením!“ ozval se druhý nenáviděný hlas, a já si pomyslel, že ten den opravdu nemohl začít hůř.
Cameron
Benedikt, který nejspíš nakonec dostal rozum, ať už kvůli Oliverově nebo Arthurově přítomnosti, a rozhodl se odejít, byl ještě zastaven Arthurem, který si servítky nebral. Kdyby nebyl Benedikt tak nebezpečný, nejspíš bych se tomu i zasmál, jak bojovný ten můj kluk je.
Už jsem si chtěl oddechnout a vyslat Olivera, aby na Benedikta dohlédl, ale v tu chvíli přišel další problém.
A já toho měl akorát tak dost.
Praštil jsem pěstí do stolu a ten s konečnou platností povolil.
Teď už jsem byl vážně, ale opravdu vážně nasraný, a Hank nejspíš konečně pochopil, protože se snažil vycouvat, ale já mu to nedovolil.
Chytil jsem ho pod krkem a zvedl nad zem.
„Ty si nedáš pokoj?! Chceš mě opravdu nasrat?! Arthur patří ke mně! Kolikrát, ti to budu ještě, kurva, opakovat?! Vážně jsem tě měl rád! Chtěl jsem být tvůj přítel, ale teď akorát spěješ k tomu, aby sis ze mě udělal svého nepřítele! To chceš?!“ zařval jsem na něj a zatřepal s ním.
„Jestli mi ublížíš před tím klukem-“
Zachrčel, ale já ho nenechal domluvit.
„Nedáváš mi na výběr…“
S těmi slovy jsem si ho přitáhl těsně k sobě a zadíval se do jeho očí.
Trvalo to jen pár vteřin, a když jsem byl hotový, postavil jsem ho na zem, pustil, upravil mu oblečení, a pak mu před obličejem lusknul prsty.
Trochu zmateně se rozhlédl kolem a překvapeně zamrkal.
„Omlouvám se pane, ale vaši knihu nemáme. Zkuste normální knihovnu, tam budete mít nejspíš úspěch,“ promluvil jsem na něj, co nejklidnějším hlasem o šlo.
„Ach, jistě. Děkuju za radu a… na shledanou,“ trochu zmateně se ještě rozhlédl, a pak už vyšel z obchodu.
Ten jsem po jeho odchodu zamkl a pověsil ceduli zavřeno.
Vyšel jsem nahoru a posadil se v ložnici na postel. Hlavu jsem složil do dlaní a povzdechl si.
„Tak jsi to viděl… jsem zrůda…“ zašeptal jsem, když jsem zaslechl Arthura, který akorát vešel.
Arthur
Než jsem stačil Hankovi odseknout, ozvala se rána jak z děla.
Úplně jsem nadskočil, jak jsem se lekl. A v tu chvíli si Hank všiml, že nejsem v obchodě sám.
Docela jsem dostal strach, když jsem viděl, jak je Cameron rozčílený. Nechtěl jsem, aby se někomu něco stalo. Chtěl jsem ho chytit za ruku, aby Hanka pustil, ale vyzařovala z něho zvláštní síla, která mi nedovolila zasáhnout.
Šokovaně jsem hleděl na to, co se přede mnou děje.
A vzpamatoval jsem se až po chvíli, kdy jsem byl sám.
Co to mělo být? Co to Cameron udělal? Bylo to stejné i u Francise? Proto se mě už nesnažil kontaktovat? Mám to brát tak, že od Hanka máme už napořád pokoj? Budu jen rád, ale musel jsem si přiznat, že mě to trochu vyděsilo.
Až teprve po chvíli jsem sebral odvahu a šel jsem nahoru za Cameronem.
Podle toho, jak rychle odešel a nic neřekl, jsem pochopil, že tuhle svou stránku přede mnou nechtěl ukazovat. Ale jak si myslel, že to utají, když máme spolu žít?
Zvyknu si na to, ale bude mít z toho on pořád výčitky?
„Víš, tak mě napadlo,“ posadil jsem se vedle něho a položil mu ruku na koleno. „Teda nejdříve jsem chtěl říct: ‚Páni, co to bylo?‘ A taky že mě to celkem šokovalo, netušil jsem, že něco takového dokážeš, Teda jako rozbitý stůl a tak, jo, ale to s Hankem… A nejspíš jsi to samé udělal Francisovi… Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nevystrašilo, ale když už vím, co dokážeš, můžu s tím počítat a zvyknu si. A jo… to co jsem ti chtěl říct. No, pokud bys mě někdy měl plné zuby a chtěl se mě zbavit… Udělej to samé i mě. Jako, nechtěl bych se trápit, že mě nechceš… Ale to jen tak… Beru to zpět. Kašli na to, zapomeň, co jsem říkal. Prostě se mě nezbavíš. A ty mě klidně otravuj, jak chceš… Nebo ti jednou polezu na nervy… krucinál! Zase jsem se do toho zamotal. Raději půjdu udělat kafe. Ale jedno vím určitě. Tohle mě nedonutí od tebe odejít.“
Cameron
Teď jsem nejspíš já s tupým výrazem zíral na Arthura, když si k tomu po svém řekl svůj názor.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatoval, popadl ho, hodil na postel, zalehl svým tělem a vzápětí mu dal nejspíš ten nejhlubší polibek, co dostal.
„Pokud je tohle jen sen, nikdy se už nechci probudit,“ zašeptal jsem po chvilce, kdy jsem se opřel svým čelem o to Arthurovo a zadíval se mu do očí. „Vůbec nevím, čím jsem si zasloužil tak úžasného kluka, jako jsi ty. A nejspíš to nepochopím nikdy. Nechápu, jak ti ten parchant mohl ublížit. A já od tebe nikdy, rozhodně nikdy, neodejdu. To spíš ty, abys mě neměl plné zuby.“
Krátce jsem se zasmál, a pak se zvedl do sedu a Arthura si vytáhl na klín.
„Mrzí mě, že jsi to musel vidět. Nechtěl jsem to udělat. Nikdy jsem si nepomyslel, že to použiju na Hanka, ale… Možná by to po nějaké době pochopil a srovnal se s tím, ale prostě mi ruply nervy. Jsem klidný člověk, teda upír, ale i na mě jsou některé věci moc. A to se ještě budu muset vypořádat s Benediktem. Bohužel na něj ovládání mysli nefunguje. Na to je příliš silný. A když jsme u toho, na tebe by to nefungovalo taky. Jen jedinci se slabší myslí podlehnou. Ti silní… trvalo by to moc dlouho a bylo by to moc namáhavé.“
Znovu jsem Arthura políbil, a pak ho pustil s tím, ať jde uvařit to kafe a já zatím uklidím ten binec dole.