Cameron
Ráno jsem se probudil zase za svítání.
Vlastně ne. Já ani nespal. A nebylo to svítání, co mě zvedlo z postele, ale Hank. Včera jsem mu nakonec napsal, ať nejezdí, že musím odjet akutně do Muzea.
Vzhledem k tomu, že se to stávalo i když tu bydlel, měla moje lež šanci na úspěch. A Hank se skutečně neukázal.
Zato ráno, sotva vylezlo slunko, už jsem ho slyšel a posléze i ucítil. Slezl jsem dolů a otevřel dveře dřív, než se stačil pověsit na zvonek. Dost na tom, že se pověsil on na mě, že jsem nestačil říct ani popel.
„Hanku…“ odtrhl jsem se od něj a zamračil se.
„Promiň, ale když ty mi vážně chybíš. Kde máš toho kluka? Včera… no, něco se stalo a-“
„Proč jsi mu to řekl?!“ nenechal jsem ho domluvit, zavrčel na něj, zabouchl dveře a na ty ho dost silně přirazil, až vyhekl.
„Protože mu to musel někdo říct! Je mladý a nerozvážný! Ano, já vím! Udělal jsem tehdy chybu, ani nevíš, jak dlouho jsem toho litoval! Proč myslíš, že jsem se tak rychle oženil?! Chtěl jsem na tebe zapomenout, ale nešlo to! Chtěl jsem udělat něco, abych svá slova, co jsem ti tehdy řekl, mohl vrátit zpět, ale nevěděl jsem jak! Bál jsem se, že mě budeš za to všechno nenávidět, ale nedokázal jsem na tebe zapomenout úplně! Proč si myslíš, že ti pořád obstarávám krev?! Je to jediná příležitost, jak se s tebou vidět! A se Stu jsme se nerozvedli kvůli mé práci, ale kvůli tobě! Protože jsem ho často oslovil tvým jménem a nejhorší to bylo při sexu!“
Hankovi došel dech a já na něj jen zíral, když to na mě všechno vyřval, a teď se snažil popadnout dech.
Jeho tělo se mírně chvělo, pohled do očí mi říkal, že mluví pravdu.
Přesto…
„Hanku já,“ pustil jsem ho a o krok odstoupil, „tohle jsem nevěděl. Mrzí mě to, ale… je to deset let. Ani jeden nedokážeme vrátit to, co bylo. Já se nedokážu vrátit zpátky. Nedokážu ti opětovat city, jako kdysi.“
„Miluješ toho kluka?“
„Cože?“ zamrkal jsem zmateně, ale hned na to zavrtěl hlavou. „Ne. Víš, že jsem si po tvém rozchodu milovat zakázal. Ale je to fajn kluk a je mi s ním dobře.“
„Je moc mladý, Camerone. Teď je do tebe možná poblázněný, ale až zestárne, věř mi, zase to budeš ty, kdo zůstane sám. Já jsem tu pro tebe, Came. Vždycky jsem byl a vždycky budu. Vem si mě, Came. Vím, že to chceš.“
Během svých slov si sundal kabát i košili, vytáhl malý kapesní nožík a řízl se mírně do krku.
Chtěl jsem se bránit, ale nemohl. Nedalo se, a tak byl za pár vteřin Hank znovu přitlačen na dveře a do tepny mu zajely moje špičáky.
Arthur
Nebylo mi zrovna nejlépe. A Twist, jako by to věděl, se držel stále poblíž mě. Měl jsem však pocit, jako by měl tendenci mě vytáhnout ven, jako by chtěl jít za Oliverem.
Ale nemohl jsem.
„Nedá se nic dělat, kamaráde, na návštěvu teď nepůjdeme. Nemůžeme,“ pohladil jsem ho, když jsem se chystal do večerní práce a on už čekal u dveří.
Musel jsem ho pošoupnout bokem, abych mohl vůbec odejít.
Když jsem přišel do práce, hospodský se zhrozil, když mě viděl, a že prý jsem ještě nemusel chodit. Ale ujistil jsem ho, že práce je teď to nejlepší, co můžu dělat, abych zapomněl. Nechal jsem ho, aby si myslel, že je to všechno Francisova vina. A po další tři dny jsem pomáhal v kuchyni, abych se nemusel takhle ukazovat před hosty a čelit jejich dotěrným otázkám.
Po celou dobu, ať už jsem byl sám, nebo v práci, jsem však stále myslel na Camerona. V jeden den jsem dokonce došel až do jeho ulice, abych ho aspoň zahlédl, ale potom jsem si vynadal do pitomců a raději rychle zmizel.
Přesto jsem tak toužil moc po tom se s ním vidět, že jsem ho viděl snad všude. Znovu se mi párkrát zdálo, že jde za mnou, nebo mě odněkud pozoruje, ale kdykoliv jsem se rozhlédl, nebyl tam.
A tentokrát jsem to už nepřičítal halucinacím. Už jsem věděl, že je upír a tušil jsem, že jako takový se dokáže určitě dobře skrývat a je velmi rychlý.
Jeho peníze, které mi přišly na účet, tak jak psal, jsem vybral a odnesl je na charitu. Nevydělal jsem si je, tak jsem je nechtěl. A na to, aby mi zaplatil dovolenou, když jsem nevěděl, jestli mě vůbec přijme zpátky, jsem u něho pracoval moc krátce.
A kdo ví, jestli si to za těch čtrnáct dní nerozmyslí…
Cameron
Ten den zůstal Hank u mě.
Ne, snad proto, že bych po něm toužil, ale proto, že jsem ho skoro vycucl. A i když se mě snažil všemožně svést, nepodlehl jsem mu. Pořád jsem měl totiž před očima Arthura.
Stejně jako další čtyři dny, kdy jsem se musel přestěhovat i do obýváku a spát na gauči, protože jakmile jsem zalezl do postele, připomnělo se mi všechno.
Obchod jsem otevřel jen dvakrát, spíše jsem se věnoval opravám knih, protože jsem konečně dodělal úklid zbytků regálů.
Taky jsem si pouklízel v dílně, stihl udělat domácí sirup a džem z ovoce, co už potřebovalo sklidit, a ze zralé zeleniny udělal směs pod maso nebo jen tak. Co se mi nechtělo, nacpal jsem do mrazáku.
Hank se za mnou zastavil ještě dvakrát, jednak aby doplnil mé zásoby, a taky aby se mi pokusil znovu vlézt do postele, ale já ho opět odmítl.
I přesto, že sliboval a vysvětlil mi, jak to vlastně bylo a je, přesto jsem z něj už necítil tu skutečnou lásku, co před tím. Spíše to byla jen touha vlastnit a nezůstat sám, být chtěný i v pokročilém věku a na jednu stranu jsem se mu nedivil, ale prostě to nešlo.
Necítil jsem k němu už skutečně nic, a spíš začínal být pomalu otrávený, i když jsem se ho snažil chápat a omlouvat ho.
V úterý jsem měl poprvé otevřeno zase od desíti do pěti a jen během dopoledne musel asi osmi lidem vysvětlovat, kde je ten mladý šikovný kluk, kterého si tak oblíbili, a bylo by škoda, kdyby se nevrátil.
Hank se večer zase zastavil, ale tentokrát velmi rychle odešel, protože jsem na něj opravdu neměl náladu a dal to jasně najevo.
A protože jsem sobec a zbabělec, ve středu jsem se rozhodl zase neotevřít, abych nečelil dalším otázkám a vyhnul se tématu Arthur.
Arthur
I když se mi po Cameronovi stále stýskalo, a každou chvíli jsem na něho myslel, přesto jsem se pomalu dostával do normálnějšího tempa.
Za výplatu od něj jsem nakoupil nějaké jídlo pro sebe i pro Twista. Doplnil zásoby kočkolitu pro jeho záchodek, a koupil mu i novou hračku, kterou si docela i oblíbil. Přesto všechno, že jsem se mu věnoval, kdykoliv to šlo, protože jsem skoro celý den byl doma a do práce chodil jen večer, často vysedával na parapetu, koukal z okna ven a občas mňouknul, jako by mi říkal, že už je čas jít na návštěvu.
Když jsem v pátek dostal čtrnáctidenní výplatu od hostinského, nebylo to sice moc, ale co jsem chtěl. Pár dní jsem vynechal, a tak jsem si nemohl stěžovat. Pro jistotu jsem hned odložil na činži a splátku, které jsem měl platit další týden. A se zbytkem už nějak do další výplaty vyjdu.
V pátek a sobotu byl v hospodě docela nával. Musel jsem v sobotu přijít i dříve, a dělal jsem skoro celý den, protože si ji celou zarezervovali pro svatbu. Hospodský, kromě mě a brigádnice, ještě na ten den přijal další dva pomocníky, jednoho do kuchyně a druhého na obsluhu, aby se to všechno stíhalo. Ale rozhodně mu to za to stálo, protože si dost hezky vydělal, a i my jsme dostali hezké dýško.
Než jsme uklidili, byly skoro tři hodiny ráno, a já, v náručí s výslužkou ze svatby, se domů došoural až někdy skoro ve čtyři. Tak dva dny se budu živit z výslužky, a pak další dny z toho dýška, za kterou jsem mohl zaplnit lednici k prasknutí.
Omluvil jsem se Twistovi za to, že byl tak dlouho sám. Jen jsem strčil výslužku do lednice, po cestě do ložnice se svlékl a pak úplně tuhý, jak prkno dopadl do postele a okamžitě usnul.
Naštěstí jsem nemusel v neděli jít brzy, byli jsme domluveni klasicky na osmou večerní, takže jsem si mohl pospat.
A taky že pospal. Vstával jsem skoro ve tři odpoledne. A vzhledem k tomu pozdnímu vstávání, mi i ten volný čas strašně rychle utekl, a já už se zase chystal do práce.
„Zítra už to bude lepší, Twiste,“ pohladil jsem to moje krásné kotě, které bylo den ode dne větší a chlupatější. „A zítra ti pořádně pročešu kožíšek, ano?“
Twist mňoukl, a pak už si vyskočil do svého pelíšku, zavěšeném na topení. Stočil se do klubíčka a než jsem stihl odejít, už slabounce vrněl.
„Dneska je to v pohodě,“ přivítal mě hospodský. „Přišlo jen pár lidí, a počítám že víc už možná ani nepřijde, protože se zítra jde do práce…“
Byl jsem rád. Pořád jsem byl z předešlého dne utahaný, a tak jsem poklidnou směnu přivítal s nadšením.
Byla neděle, a nejen ti, co nepřišli do hospody, ale i já si ji chtěl v klidu užít.
Tentokrát to i rychle uteklo, a ani jsem se nenadál, a už byla jedna hodina a já odemykal dveře do svého bytu.
„Jsem doma, Twiste,“ pozdravil jsem kocoura, který celý naježený stál hned za dveřmi a čekal na mě.
To, že se něco děje, že je něco jinak, jsem pochopil hned, jakmile jsem dveře chtěl za sebou zavřít a Twist mi proběhl mezi nohama ven...
Cameron
Někdy ke konci týdne se se mnou přestal Oliver bavit úplně.
Od chvíle, co vytušil, že Twist nejspíš jen tak nepřijde, na mě spíš prskal a celé dny jsem ho neviděl, ale jak dny ubíhaly, už pomalu odmítal i žrádlo.
Dokonce jsem v pátek na něj musel i zařvat, protože syčel, jakmile jsem se k němu přiblížil, a chtěl po mě vystartovat.
Raději jsem pak šel otevřít krám, a zjistil jsem, že už mi nedělá takový problém se o Arthurovi bavit.
Myslel jsem na něj stále. Nedokázal jsem ho vyhnat z hlavy, i když jsem se o to snažil. A zákazníci, kteří mi ho připomínali, to neulehčovali.
Už několikrát mě napadlo, že se na něj půjdu podívat, jak se má a jestli něco nepotřebuje. Ale nebral by to jen jako urážku?
A vůbec. Nerozmyslel si to třeba během toho týdne?
Dal jsem mu lhůtu čtrnácti dnů a týden už byl pryč.
Mohlo se stát cokoliv. Třeba někoho potkal, nebo se mu to rozleželo v hlavě a rozhodl se, že pro něj opravdu nejsem ten pravý.
Jak budu reagovat, když přijde a řekne, že už u mě nechce ani pracovat?
No, nejspíš nijak. Mohl jsem si za to sám.
Přesto…
Při té představě, že by mě poslal do háje a já už bych ho nikdy neměl vidět, se mi podivně stáhl žaludek, až jsem se zamračil.
Nelíbilo se mi to.
Nelíbilo se mi to, co ve mně začalo klíčit.
V sobotu jsem odjel na výstavu a aspoň trochu se uvolnil, v neděli musel znovu vyhodit Hanka, protože ten to pořád nevzdával, a večer se rozhodl, že hned od pondělí zase zajedu do zajetých kolejí a budu mít normálně otevřeno.
Prostě budu fungovat jako před tím, a snažit se to nějak zvládnout.
Arthur
„Twiste! Vrať se!“ zavolal jsem a chtěl vyběhnout za ním na chodbu.
Vchodové dveře, od chvíle, kdy je Cameron zničil, špatně dovíraly a zůstávala mezi nimi škvíra, a já se bál, že Twist uteče a už se nevrátí.
Měl jsem už jednou nohou nakročeno ven, když mě náhle někdo popadl do kravaty, přidusil, a vtáhl zpátky do bytu.
V první chvíli jsem si myslel, že je to zase Francis.
„Tvůj kocour je chytřejší než ty. Taky jsi měl utéct, dokud jsi mohl,“ ozval se těsně vedle mého ucha tichý chraplavý hlas.
Takže to není Francis, napadlo mě, a vzápětí jsem měl co dělat, abych se vůbec nadechl. Dostal jsem strach. Myslel jsem, že je to nějaký zloděj, nebo tak něco.
Chtěl jsem mu říct, ať si vezme, co chce, ale hlavně ať mě nechá být. Jenže jsem nebyl schopen se nadechnout, natož promluvit, a on měl jiné plány.
Dotáhl mě do ložnice, tam mě shodil na postel, a přikleknul mě.
„Jen chvilku buď v klidu, nic ti nedělám,“ znovu se ozval, a mě konečně došlo, kde jsem ten hlas už slyšel.
A potvrdil jsem si to vzápětí, kdy mi spoutal nohy a ruce a převrátil mě na záda.
Byl to ten chlap, který tenkrát přišel do Cameronova krámku a hledal ho.
„Zavoláš Turnera sem,“ rozsvítil a začal se rozhlížet kolem sebe. Pak přiklekl a prošacoval mi kapsy.
„Kde máš telefon?“
„Nemám telefon, a Cameronovi nezavolám,“ odsekl jsem prudce, i když jsem se ho bál. „Nedovolím, abyste mu ublížil!“
„Víš vůbec, co je zač? Takoví jako on tu nemají vůbec co dělat! Je, kurva, nebezpečný a ty ho ještě chráníš? Dobře jsem viděl ty modřiny, cos měl!“ sáhl do své kapsy a vytáhl svůj telefon.
„Vím, co je zač! A je mi to jedno! Je hodný a nikdy mi neublížil!“
„Jeho číslo!“
„Neřeknu! Proč nejdete za ním sám?!“
„Kdyby to šlo, udělal bych to, ale nechce se mi hrát s jeho pastmi, jen bych se tím zdržoval. Proč ti to tu vlastně vykládám? Jeho číslo!“ štěkl po mně a přiklekl vedle mne na postel.
Výhružně se na mě podíval, a o něco telefon přiblížil k mému obličeji. Měl jsem z něho strach. Velký strach. Větší než z Francise. Tenhle člověk by byl schopný mě i zabít. Nebo… zabít Camerona.
Sevřel jsem rty k sobě a zavrtěl hlavou.
„V pořádku, najdu si ho sám, viděl jsem vizitky, určitě tam někde to číslo budeš mít,“ zvedl se a měl už nakročeno do obýváku, kde jsem měl na stole vizitky, když mu telefon začal zvonit.
„Co je?!“ nervózně vyštěkl, jen co přijal hovor. „Seru na to, teď si dodělám tohle! Ne, řekl jsem, že… Kurva! Seru na to! Zabijte si ho sami, já mám teď jinou práci!“
Poslední slova vztekle zařval do telefonu, a ještě vztekleji si ho vrazil zpátky do kapsy.
„Upírek bude muset pár dní počkat. Ale vrátím se a dodělám svou práci. Užij si s ním ještě těch pár dní a hezky se s ním rozluč,“ uchechtl se, povolil mi řemeny na rukách, ale vzápětí se rozmáchl a já nestačil ani heknout a byl jsem v pánu.
Cameron
Zrovna jsem se chystal do postele, když mi po zádech přejel mráz a stáhl se mi žaludek. Podivný pocit jsem měl i tu noc, kdy jsem vyhodil toho nadržence z Arthurova domu.
Mohlo se mu něco stát?
A vzápětí jako na zavolanou začal Oliver doslova vřeštět a běhat po domě.
V jednu chvíli seběhl i schody a já zaslechl, jak skáče na zadní dveře, mňouká a někdo mu odpovídá.
„Twiste!“ došlo mi to o pár vteřin později a tentokrát už opravdu zpanikařil.
Tentokrát už jsem to nemohl jen tak zamluvit.
Twist by jen tak nepřišel. Navíc to jeho mňoukání nebylo obvyklé, ale skutečně naléhavé.
„Olivere! Postarej se o Twista!“ křikl jsem na kocoura, když jsem otvíral dveře, abych dovnitř pustil Twista. „Neboj se, malý! Postarám se o tvého páníčka! Nedovolím, aby mu někdo ublížil!“
Pohladil jsem tu chlupatou kouli, která za týden povyrostla, a pak už za nimi zabouchnul dveře.
Co na tom, že jsem měl jen tepláky.
Co na tom, že jsem si to ani pořádně nesrovnal v hlavě.
Co na tom, že mohlo jít o past.
Šlo tady o mého Arthura.
Málem jsem hodil držku ze střechy, když jsem si uvědomil svou poslední myšlenku.
Povzdechl jsem si a přeskočil poslední střechu.
Jo, co si budu nalhávat, byl jsem z Arthura v prdeli, a bez něj ještě víc.
Doskočil jsem před dům a zarazil se.
Ten povědomý pach, který jsem cítil i tehdy v krámku, byl teď silnější a mě to konečně došlo.
Zavrčel jsem, napjal se a vešel do domu. Po pár vteřinách mi došlo, že nejspíš z nějakého důvodu už odešel, a tak jsem rychle vběhl k Arthurovi do bytu.
Ležel na posteli, nehýbal se a mě na moment srdce málem vypovědělo službu.
Naštěstí byl jen omráčený, a když jsem ho prohlédl, kromě mizejících stop na zápěstí a kotnících vypadal nezraněn.
Podebral jsem ho opatrně do náruče a přivinul k sobě. Na moment jsem mu zabořil nos do vlasů a zavřel oči.
„Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl,“ zašeptal jsem, a pak už vyšel z bytu, abych ho mohl odnést k sobě domů.
Arthur
Probral mě čerstvý vzduch. Pootevřel jsem oči, ale vzápětí jsem zaskučel, když mě rozbolela hlava.
Zvedl jsem ruku, abych se za ní chytil, ale narazil jsem do něčeho měkkého.
Znovu jsem pootevřel oči, a v tu chvíli si i uvědomil, že nejsem doma na posteli, ale v něčí náruči.
V Cameronově náruči.
Nevím, proč mě nesl, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Přitiskl jsem se k němu, a tiše vydechl.
Bylo mi u něho tak moc dobře, i kdyby to mělo být zase jen na chvíli a on mě znovu vyhodí. Bylo mi to jedno. Teď jsem u něj a on je v pořádku…
S poslední myšlenkou mi došlo, co se vlastně stalo. Škubnul jsem sebou tak, že jsem Cameronovi málem vypadl z náruče.
„Ten… ten chlap… Chtěl Vás! Jste v pořádku? Chtěl… Chtěl, abych Vás zavolal… nechtěl jsem! Prý znovu přijde! Nevím… kdo to byl… Je… nebezpečný!“ doloval jsem ze sebe slova důrazně, ale jen polohlasně, protože i z mluvení mě bolela hlava ještě víc.
Když jsem pocítil, že se Cameron přestal pohybovat, víc jsem otevřel oči a rozhlédl se. Právě jsme vcházeli do jeho domu. Chtěl jsem mu říct, že to nemá dělat, že nechci, aby se na mě zase rozzlobil, ale silná bolest hlavy mě zbavila slov.
„Bolí… mě… bolí hlava…“ zaskučel jsem, a chytl se za ní, jakmile mě posadil na svoji postel.
V tu samou chvíli přiskočil Oliver a vzápětí za ním i Twist.
„Tady jsi…“ chytl jsem ho a přitiskl k sobě. „Měl jsem o tebe strach… I o vás… jsem měl strach… opravdu velký…“
Zvedl jsem hlavu ke Cameronovi, který už znovu stál přede mnou a podával mi sklenici s vodou a prášek.
Vzal jsem si ho, spolkl, vodu vypil, a aniž bych se zeptal, jestli můžu, svalil jsem se na jeho postel.
Byl jsem pořád unavený z práce, a ta rána do hlavy… No, jen málokdo by to vydržel bez toho, aby vzápětí neodpadl.
Cameron
Měl jsem co dělat, abych Arthura udržel, když se mi zazmítal v náruči a začal něco blekotat. Ale než jsem mu stihl odpovědět, byli jsme doma a měl jsem plné ruce práce s tím, abych aspoň trochu Arthurovi ulevil od bolesti.
Když se svalil jako podťatý, dostal jsem strach, ale on naštěstí jen usnul.
Když jsem se na něj tak díval, jak leží, obličej má stažení bolestí a hraje všema barvama, jak je stáhnutý celý v křeči a cítil jsem i tu jeho bolest, přisedl jsem si na postel a zadíval se na Olivera.
„Co když to dopadne jako s Hankem? Nechci to znovu prožívat.“
„Mňauuu!“
„Jo, jasně, kdyby bylo po tvém, všechno by šlo snadno.“
„Mňau!“
Bezva, dohaduju se s kočkou.
Ale když jsem se na Arthura zadíval znovu, zavrtěl jsem hlavou.
Tohle byla moje vina. Musím mu pomoct. Opatrně jsem mu pootevřel pusu, kousl se do zápěstí a nechal do jeho úst skápnout tři kapky krve.
Ne, nechtěl jsem ho proměnit a tohle by na to opravdu nestačilo. Ale upíří krev, hlavně těch starších, dokázala léčit i lidi, pokud byla podána v malém množství. Bohužel to mělo i vedlejší účinek, a to, že se člověk mohl stát na svém dárci závislý. A to se stalo i v případě Hanka, kdy jsem ho zachránil, a tak se vlastně dozvěděl o tom, že jsem upír. Ale ať už to dopadne, jak chce. Nemohl jsem nechat Arthura déle trápit. Na to jsem ho měl až moc rád.
Pořádně jsem ho přikryl, nechal ať se léčí, a Olivera a Twista, ať si lehnou k němu. Nejpozději do poledne by měl být už natolik v pořádku, že bude moct normálně fungovat, i když ho může ještě trochu pobolívat tělo.
Já sám si sedl do křesla a celou noc i ráno Arthura hlídal, dokud mě nevyrušil domovní zvonek.
Naštvaný, protože jsem nechtěl Arthura ještě budit, jsem seběhl dolů a otevřel, než jsem si stihl uvědomit, že za dveřma je Hank.
„Ahoj, zlato. Přinesl jsem ti snídani,“ usmál se na mě, a než jsem stačil něco říct už běžel po schodech nahoru.
„Přinesl jsem ti tvé oblínené-“
„Hanku! Co tu, sakra, děláš?!“ zasyčel jsem na něj a nenechal ho domluvit.
„Ale já-“
Tentokrát ho přerušil Oliver s Twistem, kteří přišli a začali prskat.
Hankovi to došlo o pár vteřin později, a nejspíš aby se ujistil, nahlédl do ložnice.
„Co tu, kurva, dělá on?!“ vyjel po mě, když jsem ho stáhl za paži zpátky do kuchyně.
„Nehulákej tu! Nevidíš, že spí?!“
„To vidím! A je mi to jedno! Nemá tu co dělat! Vyhodil jsi ho! Je to jen spratek, co neví, co chce! Nemiluje tě! Jen se snaží na tebe udělat dojem! Říkal jsi-“
„Vím, co jsem říkal, ale… prostě je tady! A pokud bude chtít, tak tu i zůstane! A jestli o něm řekneš jediné špatné slovo, tak se neznám!“
„Jako dneska? Myslel jsem, že si spolu uděláme pěkný den! Vyhoď ho! Nebo to udělám já! Nemůžu ho vystát a nevěřím mu! Chce jen tvoje prachy!“
„Bacha na hubu, Hanku! Zůstane tu napořád, pokud bude chtít!“
Po mých slovech spadla Hankovi čelist až na zem, a já už to prostě nedokázal v sobě dál držet.
„Ty ses do něj...“ vydechl nevěřícně.
„Ano,“ řekl jsem už o poznání klidněji, „zamiloval jsem se do něj. Ale nechtěl jsem si to přiznat. Možná mě nenávidí a nebude mě chtít, ale mohl bych si za to já sám. Prostě… je to skvělý kluk a zamotal mi hlavu. Je mi to líto Hanku, ale… i přes všechna tvá slova mám pocit, že mě nemiluješ. Že mě prostě jen chceš vlastnit.“
„Ale on… Bude chtít to samé, co já! Tak jaký je v tom rozdíl?!“
„To nemůžeš říct. Tys… od začátku jsi chtěl, abych z tebe udělal upíra, i když jsem ti vysvětloval důvody, proč to nejde, a že tě za partnera přijmu pouze v případě, že se nebudeš chtít vzdát své lidské podstaty, i když by to znamenalo, že na rozdíl ode mne zestárneš a zemřeš. Odmítal jsi přijmout mé argumenty, odmítal jsi přijmout to, že pokud bych to udělal, zničil bych nás oba. Chtěl jsi se prostě jen stát upírem, a já byl až někde potom. Nemyslím si, že Arthur je takový, ale pokud se pletu, klidně se mi můžeš pak přijít vysmát, až mě Arthur pošle do háje. Víc se o tom bavit nehodlám, Hanku. Odejdi a… prostě na mě zapomeň. Najdi si někoho a nech mě být.“
Arthur
Spal jsem docela tvrdě, ale přesto jsem sebou občas v noci škubnul, když mě něco zabolelo. Ale ani jednou jsem se neprobudil úplně.
Až do rána…
Probral mě dost hlasitý rozhovor. Trhnul jsem sebou a otevřel oči. Rozmlženě jsem zahlédl Cameronovy záda, jak někoho tlačí před sebou z ložnice ven.
A další slova mi už nedovolila spát.
Stáhl se mi žaludek, když jsem slyšel Hanka, jak se dožadoval toho, aby mě Cameron vyhodil.
Bylo mi to líto. Zvedl jsem se, a přešel ke dveřím ložnice, že poděkuji za pomoc a odejdu, abych Cameronovi nepřidělával další potíže. Ale jejich další slova mě zarazila na místě.
Cameron mě bránil… Nechtěl mě vyhodit a… Můžu tu zůstat, jak dlouho chci?
A…
Překvapeně jsem zamrkal a trhaně se nadechl, když řekl ta další slova.
Miluje mě? Opravdu? Vážně mám takové štěstí, že se do mě zamiloval muž, kterého já miluji už tak dlouho? Není to zas jen nějaký blábol, kterého pak bude po chvíli litovat?
Když Cameron domluvil, na chvíli zavládlo ticho. Vystrčil jsem víc hlavu, abych na ně viděl.
Hank stál naproti němu a já nevěděl, co právě jeho tvář vykazuje za emoce. Bylo toho tolik…
A pak mě zahlédl, a teď už jsem si podle jeho výrazu byl jistý, že zuří.
„Miluji Camerona víc než kohokoliv jiného, Víc než svůj vlastní život. A pokud mě nevyhodí, zůstanu tu s ním. Nedělám to pro jeho peníze. Ani nevím, že nějaké má. A ty, co mi poslal navíc, jsem stejně daroval charitě. Už jsem vám jednou řekl, že mám i druhou práci a jsem schopen se o sebe postarat sám. A nejsem tu proto, že bych se vnucoval a žebral o pozornost jako vy. Mějte svou hrdost a neztrapňujte se tady tímhle způsobem. K Vaší inteligenci se to vůbec nehodí, a věřím tomu, že opravdu chytrý a velmi inteligentní jste. A teď se omlouvám, musím na záchod,“ ještě na moment jsem přikročil ke Cameronovi, popřál mu hezké ráno, políbil ho na tvář a pak už jsem se odebral na toaletu, protože to bylo opravdu akutní.
Hlava už mě tolik nebolela, ale měl jsem mírnou motolici, jako bych byl po flámu, a pocit, že mě převálcoval buldozer… Nejspíš poprosím o další prášek.
Cameron
Měl jsem vážně chuť Hanka něčím praštit, a poprvé od chvíle, co jsem ho znal, i chytnout za prdel a vyhodit ven. Ale než jsem mohl něco říct nebo udělat dalšího, ozval se Arthur.
Vypadal mnohem lépe.
Vrátila se mu barva do tváří i lesk do očí, modřiny a škrábance úplně zmizely. Trochu pletl nohama, ale to jsem čekal.
Tentokrát jsem to byl já, kdo zůstal zírat zcela zaskočen po jeho slovech. Ani ne tak těmi, co říkal o Hankovi, ale jak mluvil o mě a o něm. Opravdu… Opravdu i potom, co jsem mu udělal tu chce zůstat?
Se mnou?
Myslím, že jsem po něm, když odešel z kuchyně, hodil skutečný, pravý a nefalšovaný zamilovaný pohled.
„Asi budu zvracet," připomněl se mi Hank a já už toho měl plné zuby.
„Ven! Odejdi, dokud jsem ještě klidný. A skončili jsme. Krev si od teď budu shánět jinde. A jestli se tu neohlášeně objevíš, tak se opravdu naštvu, Hanku!"
Hank se snažil ještě protestovat, ale nebylo mu to nic platné. A v momentě, kdy se zase začal navážet do Arthura, jsem ho jednoduše popadl, hodil mu na hlavu snídani a nekompromisně ho dotáhl dolů.
Tam jsem mu ještě připomněl Arthurova slova o jeho inteligenci, a pak mu zabouchl před nosem.
Vyběhl jsem zase nahoru a rovnou se vydal do koupelny odkud jsem slyšel tekoucí vodu.
Arthur stal u umyvadla a já měl chuť ho obejmout a držet ho tak dlouho, dokud ho to neomrzí.
„Dobré ráno a… Omlouvám se za ten budíček já…" rozpačitě jsem přešlápl, a najednou nevěděl co říct nebo udělat.
Arthur
Když jsem se šel vyčurat, musel jsem si sednout, jak se mi točila hlava.
Ale zvládl jsem to na jedničku, a pak se už spokojeně šel opláchnout studenou vodou, abych se trochu probral.
Sice jsem měl stále pocit ospalosti, ale to nejhorší nejspíš bylo za mnou. Tenkrát, když mě napadl Francis, jsem na tom byl podstatně hůř. Teď to můžu přičítat nejspíš i únavě z práce a z nervů, a k tomu i to napadení a strach o Camerona.
Když se vedle mne najednou Cameron objevil, málem jsem prošel zrcadlem nad umyvadlem.
To pořád chodí tak potichu?
Zastavil jsem vodu, utřel se, a pak se na něho otočil.
„To spíš já… Nechtěl jsem vám přidělávat problémy, a to s Hankem mě mrzí,“ zatahal jsem za lem svého trika, a mírně sklonil hlavu.
„A omlouvám se, že jsem vám vpadl do hovoru. Nechtěl jsem poslouchat, ale nešlo to jinak. Teda, nezlobím se, že jste mě tím vzbudili, aspoň jsem se nepočural do postele. Jen jsem asi měl být zticha a nevylézat. Ale on už asi stejně věděl, že jsem tady, podle toho, co říkal. A já… slyšel jsem všechno… Vážně všechno… i vás… A víte… už jsem vám to sice říkal, a ještě neuběhlo těch čtrnáct dní, ale… Víte…“ konečně jsem zvedl hlavu a rychle k němu přistoupil.
Objal jsem ho, a i když jsem chtěl zabořit obličej do jeho hrudi, tohle si žádalo přímý pohled do očí i přesto, že mě znovu polívalo horko jako poprvé, když jsem mu to řekl.
„Miluji vás…“ vydechl jsem svá slova tiše, ale dost zřetelně, aby mě nepřeslechl.
„Miluji vás, a pokud mám za týden přijít a ujistit vás o tom, udělám to…“
Cameron
Představa počuraného Arthura byla vtipná, ale snažil jsem se udržet vážnou tvář.
Když ale promluvil o tom, že všechno slyšel, a pak mě objal, smích mě přešel hodně rychle.
Zadíval jsem se mu do očí, a pohladil ho po vlasech.
„Nemusíš se vracet a říkat mi to za týden. Nemusíš vlastně ani nikam odcházet. Pokud… pokud budeš chtít, zůstaň tu se mnou. Myslel jsem vážně to, co jsem říkal Hankovi. Já… já jsem si jen nedokázal přiznat co cítím. Bál jsem se. Bojím se, že mě pošleš do háje. Bojím se, že nás vztah skončí jako s Hankem, ale… uvědomil jsem si, že bez tebe příště nechci být. Jsem starý nepoučitelný hlupák, kterého jsi dostal na kolena. Nečekám, že mi odpustíš všechno, co jsem ti řekl, a jak jsem ti ublížil, ale dej mi, prosím, šanci to napravit. Já… miluju tě, Arthure. A myslím to vážně."
Na důkaz svých slov jsem sklonil hlavu, opatrně vzal Arthurovu tvář do dlaní, a pak ho políbil.
Z jemného polibku se stal hluboký a já se nedokázal Arthura nabažit.
Jako bychom se neviděli přinejmenším rok.
Arthur
Takhle šťastný jsem ještě nikdy nebyl. Měl jsem pocit, že lítám na obláčku, a to, že se mi točila hlava, tím to rozhodně nebylo.
Když mi Cameron říkal ta svá slova, byl jsem strašně rád za to, že jsem se mu přitom díval do očí.
Tenhle okamžik, to, když člověk od někoho slyší poprvé: Miluji tě, je jedinečný. A i když to potom možná uslyším ještě hodněkrát, tak teď to bylo to nejlepší, nejkrásnější, co jsem mohl slyšet.
Po těle se mi rozlil příjemný pocit, v břiše mě to šimralo, jako by mi tam lítali ti pověstní motýlci. Nohy mi slábly, hlava se mi točila, ale byl jsem šťastný.
Musel jsem se Camerona pevně chytit, když mě začal líbat, a já polibek moc rád opětoval.
Byla to nádhera. Celý svět byl nádherný, s hvězdičkami, duhami, barevnými poníky, jednorožci, třpytkami… To všechno bylo teď okolo nás.
Nebo aspoň já si to představoval.
Jo, sladké, až se zuby kazí, ale bylo to ono…
„Moc, opravdu moc vás miluji, Camerone Turnere,“ zašeptal jsem do jeho rtů, když jsme se konečně přestali líbat, abychom se mohli aspoň trochu nadechnout.
„A moc rád bych s vámi tady takhle stál třeba věčnost, a nechci kazit tuhle krásnou chvíli, ale… No… není mi ještě nejlépe a nerad bych vás pozvracel. Mám pocit, jako bych byl po opici. Omlouvám se… vážně se omlouvám,“ dodal jsem ještě rychle, jak mi to bylo trapný.
Ale fakt byl ten, že jsem na nohou sotva stál, a potřeboval jsem si aspoň sednout.
Po vyslechnutí jeho hovoru s Hankem, jsem měl v hlavě spoustu otázek. Ale to mohlo počkat. Nespěchám na to. Ale jednu věc jsem mu musel říct hned.
„Nevím, jestli jsem v noci něco říkal, a co jste mi rozuměl, ale ten chlap, co mě napadl… Říkal, že svoji práci dokončí. Bojím se o vás. Myslel jsem, že tyhle věci se děly ve středověku, a ne teď. Buďte na sebe prosím opatrný. Nechci vás ztratit.“
Cameron
Byl jsem z Arthura úplně mimo.
Byl tak nádherný, a já bych ho nejraději umačkal a sobě nafackoval, že jsem mu tak ublížil.
Zvedl jsem si ho do náruče a za neustálého oždibovaní jeho rtů přešel do ložnice, kde jsem ho posadil na postel.
„Ještě chvilku vydrž. Za pár hodin ti bude lépe. Dal jsem ti trochu své krve, která urychlí hojení. Nemusíš se bát, upír se z tebe nestane, jen chvilku trvá, než tělo zpracuje tu změnu a začne fungovat, jak má. Zajdu udělat snídani, tak zatím odpočívej," políbil jsem ho na čelo a pohladil po tváři.
Jsem prostě beznadějný případ, co si nedá říct. Snažil jsem se přesvědčit, že s Arthurem to bude všechno fajn, ale přesto ve mě hlodal malý červíček, který mi říkal, že se zase do něčeho vrhám po hlavě, a pak toho budu litovat.
Možná to tak dopadne, ale Arthur mi za to stojí, i kdyby to měla být jen chvilka.
„A včera jsem tě slyšel. Až ti bude trochu líp, promluvíme si o tom, ano?"
Ještě jednou jsem se usmál, políbil ho, a pak odešel udělat snídani a uvařit kafe. Nechal jsem dveře otevřené, aby mohl přijít, kdyby chtěl, a pocítil jsem jakousi radost, když mi došlo, že o mě Arthur má nejspíš strach.
A taky mi pořád vykal, což bylo roztomilé, ale teď se to už moc nehodilo.
„A asi bys mi měl začít tykat. Je to sice ve tvém podání sexy, ale zní to divně," zavolal jsem do chodby směrem k ložnici. „Ale pokud ti to připadá vzrušující, při milování mi můžeš klidně vykat."
Uchechtl jsem se a představil si, jak se teď Arthur asi zatvářil a zčervenal.
Arthur
Když mě Cameron donesl do ložnice a usadil na posteli, bylo mi moc dobře.
Zamilovaný… Šťastný, že i on miluje mě.
Ale po jeho slovech jsem však na něho zůstal hledět s povytaženým obočím.
Přiložil jsem si prsty na rty, když odešel do kuchyně.
Dal mi svoji krev? A nestanu se upírem? Určitě?
Seděl jsem s prsty na rtech a uvažoval nad tím, co mi řekl. A málem jsem přeslechl jeho další slova.
Ani jsem si neuvědomil, že mu pořád vykám. Nějak mi to přišlo samozřejmé.
A je to sexy?
Myslím, že víc červený jsem ani nemohl být. A rty se mi pod prsty roztáhly do úsměvu. Přiblblého úsměvu. Byl jsem jak trouba, který je šťastný za každé krásné slovíčko, a vrtí ocáskem jako pes, kterého páníček pohladí.
Možná bych tak seděl jako trdlo až do večera. Ale odněkud se vynořil Twist s Oliverem a vyskočili ke mně na postel. Twist mi hned vlezl na klín a Oliver se o mě začal otírat, jako by se mi chtěl označkovat.
„Vy jste moji kluci,“ usmál jsem se na ně, a pak jsem si uvědomil jednu věc.
Vzal jsem Twista do náruče a přešel do kuchyně. Usadil jsem se na židli a jeho si nechal na klíně. Hladil jsem jeho jemný kožíšek, a na moment se zadíval na Camerona, než jsem promluvil.
„Jak jste vlastně věděl, že… že mám problém? A kde se tu vzal Twist? Někdy mám pocit, že ti dva mi rozumí víc, než jsem si schopen připustit.“
A Oliver to potvrdil tím, že doběhl za námi do kuchyně, zamňoukal, a hned vyskočil nahoru a vecpal se vedle Twista.
Seděl jsem s nimi, hladil je v jejich kožíšcích, zamilovaně se díval na Camerona, a všechno tohle mi přineslo takovou úlevu, takovou pohodu, že ač jsem nechtěl, začínaly se mi zavírat oči a neubránil jsem se ani mohutnému zívnutí.
Ale chtěl jsem aspoň trošku pojíst, a dát si aspoň pár hltů Cameronovy dobré kávy.
Cameron
Podíval jsem se na ty tři, kteří si spolu hověli na židli a připadalo mi, že Arthura znám už roky.
Postavil jsem před něj hrnek s kávou a pocuchal mu to jeho vrabci hnízdo.
„Velice jednoduše," promluvil jsem a vrátil se k dělání snídaně, když jsem se rozhodl udělat vanilkové croissanty. „Když k nějakému člověku cítím něco víc, poznám, když je v nebezpečí. To samé bylo i s tvým bývalým přítelem. Navíc, teď mi to ještě potvrdil i Twist, který pro mě přiběhl. Má tě moc rád."
Pousmál jsem se, když se mi vybavilo, jak se ke mně poslední dny choval Oliver, kvůli tomu, že jsem Arthura vyhodil.
„A i ten můj prevít tě má rád. Nebavil se se mnou, když… jsem tě vyhnal," přiznal jsem nahlas.
Odložil jsem těsto bokem, aby vyběhlo a připravil věci na krém.
„Jestli chceš, běž si ještě chvilku lehnout. Je brzo a snídaně bude až tak za hodinku. Chci ti udělat něco speciálního, protože si to zasloužíš. Chci si tě rozmazlovat, dokud k tomu budu mít příležitost, než mě vykopneš. Chci ti vynahradit všechno to zlé, co jsem ti způsobil," přešel jsem zase k Arthurovi a vyhnal ty dva z jeho klína.
„Smůla. Teď je můj," prskl jsem na Olivera, který se se mnou začal hádat, a když jsem si Arthura vyzvedl do náruče, tak uraženě i s Twistem odkráčel pryč.
Arthur
Než vyhodil Cameron kluky z mého klína, a vzal mě do náruče, stihl jsem si ještě trochu upít té kávy.
Opravdu byla výborná, a tělo se mi z ní i příjemně začalo zahřívat.
Ale věděl jsem, že i když káva, tak stejně usnu. Byl jsem vážně jak po opici, jen bez té hnusné pachutě v ústech a bez bolavé hlavy.
Chytl jsem se Camerona kolem krku a zadíval se mu do očím.
Opravdu mám takové štěstí a je můj?
„Vážně jsi jen můj?“ vydechl jsem a lehce ho líbnul na rty. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ale tak nějak dobře… Ne, že bych ti nevěřil, to ne. Ale prostě… je to můj splněný sen…“
O něco pevněji jsem ho chytil a položil mu hlavu na rameno.
„Půjdu se ještě prospat. Nevím, jestli to působí tak jen na mě, ale asi je na mě tvoje krev hodně silná, nebo co. Mám pocit, jako bych vypil flašku skotské,“ uchechtnul jsem se.
„Posedíš chvilku u mě, než se ti udělá těsto? Nebo já nevím… teda jaké to těsto je. Nikdy jsem nepekl, ale… asi ti stejně moc času nezaberu, jsem fakticky grogy...“
Měl jsem tendenci pořád něco říkat, jak jsem byl z Camerona celý pryč. A dokonce jsem mu začal už i tykat, a tak jsem začínal mluvit i o dost rychleji, jako bych měl strach, že mě zastaví, abych mu vykal. A bylo to zvláštní… I když jsem mu rád vykal, přesto tohle bylo takové jiné. Víc osobní.
A poprvé mu neřeknu: Miluji Vás, ale…
„Miluji tě…“ zašeptal jsem a poválel ta slova na jazyku, jako největší laskominu.
Aspoň si myslím, že jsem mu to poprvé řekl v tykání…
Cameron
Arthur byl prostě k sežrání.
Jakmile mi začal tykat pusu nezavřel, a já se přistihl, že sleduju jeho rty a čekám na každé další slovo, jako by to mělo být něco, bez čeho nebudu moct žít.
„Pravdou je, že když jsem tě vídával, jak ke mně chodíš pravidelně nakupovat, nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec skončí takhle,“ řekl jsem tiše, když jsem nesl Arthura zase do ložnice.
„Dokonce ani ve chvíli, kdy jsem tě přijímal, ale… Prostě jsi tak jiný, tak svůj, že sis mě dokonale omotal kolem prstu, a i když jsem se tomu snažil bránit, a dokonce se vůči tobě nezachoval pěkně, nakonec jsi mi prostě ukradl srdce. Jsi můj malý krásný zlodějíček.“
Posadil jsem se s Arthurem v klíně na postel, hladil ho po zádech a líbal do vlasů nebo na tvář, či rty a pořád jsem měl tendenci se ho dotýkat.
Seděl jsem s ním a tiskl ho k sobě, dokud neusnul, což opravdu netrvalo moc dlouho, a pak ho uložil opatrně do postele.
Vyšel jsem z ložnice, dveře ale nechal otevřené, abych mohl v případě potřeby zasáhnout, kdyby Arthur potřeboval pomoct.
Neočekával jsem, že by se mu mohlo díky mé krvi přitížit, ale jeden nikdy neví.
Zkontroloval jsem těsto a seběhl do krámku, abych na dveře mohl nalepit ceduli, že do středy mám z důvodu dovolené zavřeno, a otvírat budu až ve čtvrtek, pokud se nestane něco neočekávaného.
Chtěl jsem dát Arthurovi pár dní, aby všechno tohle pobral, popřípadě se ke mně přestěhoval, a abych mu to mohl všechno vysvětlit.
Bylo to zvláštní. Ještě před pár dny by mě ani ve snu nenapadlo, že bych si zase k sobě mohl někoho nastěhovat.
A teď? Sice to nejspíš nebude jednoduché, zvlášť pokud si na mě vyšlápl ten, kdo si myslím, že napadl Arthura, ale udělám všechno proto, aby byl šťastný, a rozhodně nedovolím nikomu, aby mu ublížil.
Další problém byl Hank. Na to, že už měl padesátku na krku se choval jako zaláskovaný puberťák.
Doufal jsem jen, že ho to opravdu rychle přejde a vzpamatuje se.
Vrátil jsem se nahoru, nakoukl do ložnice, a chvilku se s tupým výrazem díval na Arthura. Už od začátku měl své kouzlo, ale teď mi přišel ještě krásnější.
Raději jsem přešel do kuchyně, jinak bych ještě začal slintat, a pustil se do přípravy croissantů, aby je měl Arthur hotové, až se vzbudí.