Město Londýn, současnost…
 

Arthur (Artie) Davis
Vzhled: Vysoký 178 cm, modrošedé oči, jemnější rysy, ale ne vyloženě holčičí, štíhlejší, ale ne moc, snaží se udržet linii, protože má tendenci přibírat. Hnědé vlnité vlasy, krátké, střižené ke krku. Malé znaménko na levé půlce zadku.
Vystudoval na Cambridge historii a literaturu. Chtěl učit nebo jinak pracovat v oboru. Je po škole asi půl roku a zatím neměl štěstí na pracovní místo, kde by byl spokojený. Pochází z normální rodiny, střední vrstva. Školu mu z poloviny zaplatili rodiče a z poloviny sám brigádami a půjčkou, kterou má splácet ještě přibližně dva roky. Není bohatý, ale nestrádá, protože se naučil vycházet s málem. Našel si malý dvoupokojový byt na okraji Londýna.
Měl pár vztahů, ale jen jeden vážnější. Byl to tenkrát zahraniční student, který chtěl po Arthurovi, aby s ním odjel, ale Arthur to odmítl, a vztah se tím rozpadl. V současné době je sám, a pokud chce sex, zajde si do svého oblíbeného Gay baru. Moc nepije, protože má tendenci se rychle dostat do stavu, kdy má problém dojít domů. Je vcelku klidný, ale dokáže si říct, co chce. Vychází s lidmi tak normálně, ale že by se kamarádil s každým na potkání, to zase ne. Se svými spolužáky z Univerzity udržuje přátelský vztah. S některými se vídá pravidelněji, s jinými jen občas, když si někam vyrazí. Rád čte. Polovinu jeho obýváku a ložnice zabírá knihovna, a stejně tak různé kupky knih po zemi po celém bytě.

Cameron Turner
Vysoký 193 cm, zelenošedé oči, které v noci, při proměně nebo ve chvílích hladu přechází do zelena, až září jako smaragdy, šlachovitý, ale žádný nabušený svalovec, který by se nevešel rameny do dveří.
Černé vlasy, na kterých si dává záležet, mu sahají skoro pod zadek a většinou je nosí svázané do copu.
Pochází ze staré větve upírů, žijící v Rumunsku. Věčné boje, krveprolití a utíkání před lovci ho po čase omrzelo a utekl do Londýna, kde si v jedné starší části pořídil malé knihkupectví, nad kterým měl i své pokoje.
Je spíš samotář, dlouhý život ho naučil nevměšovat se do problémů ostatních, moc si jich nevšímat a spíš se starat o své věci. Samozřejmě, když ale někdo potřebuje pomoc, neodmítne. Do jeho krámku moc lidí nechodí, ale on je i tak spokojený. Sousedé ho považují za podivína, ale respektují ho a nepokouší se vyvolávat problémy. Společnost mu dělá černý kocour Oliver, se kterým občas bojuje, protože Oliver je svůj a bývá někdy panovačný.
Má speciální lednici, ve které má zásoby krve od svého bývalého milence, který pracuje jako doktor v nemocnici. Jejich vztah ztroskotal právě na tom, když Hank zjistil, že Cam je upír. Přesto ale nakonec zůstali přáteli, a Hank aspoň Camovi pomáhá, protože je mu zavázán. Od té doby, což už je skoro deset let, Cam neměl žádný vztah, stejně jako milence.

Arthur
Díval jsem se dolů z plošiny a měl jsem chuť roztáhnout ruce jako křídla a rozletět se po obloze. Chtěl jsem pocítit tu volnost.  
„Nenakláněj se tak, nebo vypadneš," potáhl mě předák zpátky na plošinu.
„Však je to jedno. Stejně končím, tak co," ušklíbl jsem se. „Tahle práce není pro mě. Já chci dělat to co jsem vystudoval. Ale zatím jsem neměl štěstí. A tady jsem proto že potřebuji zaplatit půjčku a nájem."
„A co jídlo?"
„To se vždycky nějak vyřeší…“
Plošina drcla a mě se podlomily kolena. Předák otevřel dvířka, já jsem popadl kýbl se špinavou vodou a vystoupil konečně na pevnou zem. Společně jsme pak vodu vylili a zamířili jsme k dodávce, kde na nás už čekal šéf celé party. Hodil jsem kýbl dozadu, rozepl jsem si široký kožený opasek s věcmi na mytí, sundal jsem si postroj a všechno to přihodil k tomu.
„Tak tady máš," předal mi šéf obálku s týdenním platem.
Jen jsem mrknul dovnitř a pak s mávnutím ruky odcházel.
„Když budeš potřebovat peníze tak se ozvi. Vezmu tě bez problémů."
Jen jsem přikývl a další moje kroky vedly do vzdálené menší uličky, kde bylo jedno malé útulné knihkupectví. Sympatický malý krámek se šikovným majitelem. Už teď jsem věděl že polovinu výplaty nechám tam, a činži budu muset ukecat na další týden.
Cesta mi pěšky trvala asi hodinu.
Před krámkem na schodku seděl černý kocour a zvědavě si mě prohlížel.
„Je mi líto ale nic pro tebe nemám," podrbal jsem ho za ušima.
Obešel jsem ho a otevřel dveře. Přivítala mě opět ta příjemná atmosféra. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil do uliček mezi regály. Skrz ně jsem se rozhlížel, kde je majitel. Líbil se mi, ale zdál se mi trochu odtažitý. Ale vždy jsem se těšil, až ho zase uvidím. To byl druhý důvod, proč jsem tu vlastně chodil.

Cameron
Vždy jsem vstával přesně v určenou hodinu.
Za ta léta jsem si osvojil několik lidských zvyků, jako spát v noci, jíst normální jídla, chodit ven za dne, prostě dělat všechno, co dělají lidé, i přesto, že jsem upír.
Zjistil jsem, že mě něco hřeje na nohou, a když jsem se zvedl do sedu, na nohou mi ležel rozvalený Oliver.
Syčák jeden.
Měli jsme dané pravidlo, že mi nepoleze do postele, ale dělal mi to na truc.
Povzdechl jsem si a vytáhl nohy, abych mohl slézt z postele. Oliver zvedl hlavu a zadíval se na mě svým pohrdavým pohledem.
"Nech toho, nebo tě vyhodím," zabručel jsem na něj a přešel do koupelny.
Můj menší byt mi akorát vyhovoval. Prostorná ložnice s koupelnou, obývák spojený s kuchyní a jídelnou, předsíň a malá místnost, kde jsem měl pračku, sušičku a věšák.
Vešel jsem pod sprchu a svázal si vlasy do drdolu, abych si nenamočil vlasy.
Rychle jsem se opláchl, vyčistil zuby, vyšel ven, otřel se, a teprve pak rozpustil vlasy, abych si je mohl pročesat.
Otevíral jsem svůj malý krámek s knihami s pravidelnou přesností v deset hodin dopoledne. Míval jsem otevřené pět dní v týdnu a občas víkendy. Zavíral jsem většinou v pět nebo v šest. Bral jsem to jako rutinu, i když posledních pár týdnů ji narušoval jeden mladý muž, který ke mně do krámku začal chodit.
Než jsem otevřel, Oliver se uráčil zvednout z postele, laskavě sníst svou snídani, a pak sešel dolů, aby hlídal zákazníky, jak jsem tomu říkal.
Prostě si sedl před krámek a pozoroval, kdo přichází.
Během dopoledne přišli asi dva lidé, podařilo se mi prodat i jednu knížku, a abych zabil čas, začal jsem přerovnávat police s knihami, abych je mohl utřít.
Nemusel jsem ho ani vidět. Ucítil jsem ho, sotva vešel do krámku a zvoneček nad dveřmi zacinkal.

Arthur
Procházel jsem mezi regály a rozhlížel se kolem.
Chodím sem už půl roku a beru to postupně. Jeden regál znám už zpaměti, tak většinou zajdu k druhému, který teď procházím polici po polici. Novinky mě moc nezajímají. Mám rád staré vydání, protože tenkrát si s tím dali lidé víc práce a často jsou to doslova umělecké kousky.
A ty jsem právě hledal.
Mířil jsem k druhému regálu. Byl jsem skoro na konci prvního, když jsem se zarazil a vrátil se o dva kroky zpátky. Zvedl jsem hlavu a nevěřícně hleděl na jednu z knih.
Vážně se mi to nezdálo.
Tak tohle bylo první vydání knihy, kterou jsem sháněl už několik let.
Potáhl jsem schůdky a nadšeně jsem hned vylezl nahoru. Natáhl jsem se po knize, a v momentě, kdy jsem ji s rozmachem vytáhl, ztratil jsem rovnováhu, a pak už jsem nekontrolovatelně letěl dolů. A i když jsem byl po dopadu mimo, knihu jsem z ruky nepustil. Byl jsem nadšený, že ji mám a byl jsem ochotný za ni dát celou týdenní výplatu.

Cameron
Zrovna jsem utřel jednu polici, když jsem uslyšel ránu.
V tichu, které tu povětšinu času panovalo, a pro mé citlivé uši, to bylo jako rána z děla.
Okamžitě jsem vyrazil, abych zjistil, co je příčinou.
Napůl seděl, napůl ležel na zemi, a i když vypadal trochu mimo, nehodlal z ruky pustit knihu, která nejspíš způsobila jeho pád.
„Jste v pořádku?" řekl jsem tichým hlasem, sklonil se k němu, až mi cop přepadl dopředu a natáhl jsem ruku.
Byl jsem zvyklý mluvit tiše už hlavně kvůli tomu, že když člověk mluví nahlas, musí mluvit víc nahlas i ten druhý, a když se sejde víc lidí, tak potom je z toho nesouvislý křik, který mi vadil.
Zadíval jsem se mladíkovi do tváře. Chodil ke mně už asi půl roku, občas si u mě něco koupil, ale nikdy jsem si ho moc neprohlížel.
Mohlo mu být kolem pětadvaceti, měl krásnou barvu očí, štíhlý, hnědé ke krku střižené vlasy.
Když jsem nad tím tak uvažoval, došlo mi, že je vlastně můj jediný stálý zákazník v poslední době. Jeho výběr samotný mě docela překvapoval. Vybíral si spíše starší kousky, historii, ale na studenta nevypadal.
I když v dnešní době jeden nikdy neví.
„Ublížil jste si?" zeptal jsem se znovu tiše.

Arthur
Jako, ještě se musím podívat, že to opravdu je první vydání. Ale i tak jsem své nadšení nedokázal skrýt.
Když se nade mnou ozval tichý hlas, zvedl jsem hlavu a s úsměvem se podíval na majitele krámku.
„Nechápu, jak jsem ji mohl přehlédnout. Víte, co to je?“ nadšeně jsem k němu natáhl ruku s knihou.  „To je první vydání!“  
Stáhl jsem ruku zpátky, rychle jsem v knize zalistoval, dobře prohlédl vazbu a všechno ostatní, a můj úsměv se ještě víc rozšířil.
Konečně jsem se posadil a natáhl k němu volnou ruku, aby mi pomohl vstát. Trochu jsem si narazil bok, na hlavě se mi dělala boule a podle tepla, které jsem cítil na krku, mi zřejmě tekla krev.
Ale bylo mi to jedno. Měl jsem tu knihu.
„Nebojte, jsem v pořádku, jen jsem se trochu praštil,“ otřel jsem si rukou krk. „Jen bych si potřeboval umýt ruce, nerad bych takový poklad zašpinil. Můžu do vaší koupelny? Nebo mi stačí umyvadlo. A tohle si, prosím vás, beru s sebou. Kolik to stojí? Jen doufám, že mám s sebou dost peněz, když tak bych si zaběhl pro další…“
Jo, vážně jsem byl tak nadšený z té knihy, že tu bolest hlavy jsem prakticky skoro nevnímal. Hlavně že jsem narazil na takový poklad.

Cameron
Chvilku jsem nechápavě hleděl na jeho výraz i nataženou ruku s knihou.
Samozřejmě, že jsem věděl, co to bylo. Ale překvapilo mě, že to ví i on. Ty hodně staré, vzácné a pro všechny nezajímavé knihy jsem míval vždy v horních policích.
Pomohl jsem mu na nohy, všiml si nepatrné změny, když se postavil, takže měl nejspíš naražený bok a rozbitou hlavu podle té krve na krku.
Povzdechl jsem si, když řekl, že se jen umyje a mezitím mu mám zabalit knihu.
„Mladý muži. Oceňuji vaše nadšení, to se jen tak nevidí, popravdě, někdo jako vy, by se mi tu hodil, ale rozhodně vás nemůžu nechat takhle odejít. Můj…" na chvilku jsem zasekl, protože jsem nevěděl, jak bude reagovat, ale nakonec jsem si řekl, že mi to může být jedno. „Můj bývalý přítel byl doktor. Vlastně ještě je. Poznám, co je dobré a co ne. Počkejte tady."
Vzal jsem mu knihu, přešel ke dveřím a zamkl, aby mi mezitím někdo nevešel do krámku.  
Mohlo by mi to bylo jedno. Mohl jsem ho nechat být, ale za svůj život jsem viděl už tolik smrti a zbytečného násilí, že mi to prostě nedalo.
Navíc, ten kluk nevypadal, že by při první příležitosti vytáhl kůl a probodl mě.
„Pojďte. Nebojte se. Nemám v úmyslu vám ublížit," lehce jsem si ho přitiskl na tělo, když jsem ho vzal pod paži a vedl nahoru po schodech do mého bytu.
Knihu jsem odložil v předsíni na stůl, a než jsem se nadál, vyskočil nahoru i Oliver a přední packy si o ní opřel.
„Vidíte? Lepší hlídač není."
Pak jsem ho odvedl do koupelny a postavil ho k umyvadlu.
„Podívám se na tu ránu," postavil jsem se za něj a prsty opatrně vjel do jeho vlasů, abych odhalil ránu.

Arthur
Překvapeně jsem na něho koukal, když mě chytl a vedl někam nahoru. Ale došlo mi vzápětí, že tu zřejmě i bydlí.
A taky že jo. Menší byt, ale útulný. A taky už vím, jak je to s tím kocourem. Jen co jsme vešli, protáhl se nám mezi nohama a hned vyskočil nahoru a hlídal knihu.
„Je roztomilý,“ pousmál jsem se, a ještě ho podrbal za ušima, než mě majitel krámku odvedl do koupelny.
Už jsem toho chlapíka viděl hodněkrát. A tak jsem věděl, jak vypadá. Byl to můj typ a vůbec mi nevadilo, že je starší. Kolikrát jsem si říkal, že by se mi po jeho boku líbilo. Byl mi něčím sympatický, a jen jeho krásou to nebylo. A tak, když řekl, že jeho bývalý přítel je doktor, srdíčko mi poskočilo radostí.
Že bych mě takové štěstí?
I když… slovem přítel dnes může označit opravdu třeba jen nejlepšího kamaráda. Ale co. Tu naději mi nikdo už nevezme.
Budu doufat.
„A ten váš přítel tu s vámi už nebydlí?“ zeptal jsem se a trochu sklonil hlavu, aby se lépe dostal k ráně.
To, že řekl bývalý, ještě neznamená nutně odstěhování. Spousta lidí tak spolu zůstává ještě nějakou dobu.
„Já jen, že je fajn mít známého, který je doktor.“ 
Zapřel jsem se rukama o umyvadlo, a po očku jsem se podíval do zrcadla.
Opravdu je moc hezký, a jeho ruce jsou jemné. Jako by se mě snad bál dotknout, nebo prostě takový je…

Cameron
Měl opravdu husté, a přitom jemné vlasy. S překvapením jsem zjistil, jak příjemné je, se jich dotýkat.
Jak dlouho už to bylo? Deset let?
Konečně jsem objevil pořádnou bouli a lehce natrženou kůži. Na šití ti naštěstí nebylo, i krev přestala téct, takže jsem vyndal lékárničku a pustil vodu.
Opatrně jsem ránu napřed vyčistil, a pak na ni nanesl hojivou mast. Přiložil jsem na ni tamponek a chytl mladého muže za ruku.  
„Chvilku si to držte. Ne moc pevně. Dokud mast nezaschne, aby vám nezůstala na vlasech. Naštěstí to není na šití, ale měl byste raději zajít do nemocnice, ať se na vás podívají," předstoupil jsem před něj, podíval se na jeho krk od krve, kterou si ještě rozetřel a zcela bezmyšlenkovitě jsem vzal houbu a začal mu krk omývat.
Teprve pak jsem vytáhl zpod umyvadla malou stoličku a sedl si, abych se nemusel sklánět.
„Podržte," zvedl jsem košili a strčil mu ji do volné ruky, abych viděl na naražený bok, který jsem hned začal zkoumat prsty.
„Nebydlí tu se mnou už deset let," řekl jsem tiše po chvilce a sám se divil, proč mu to vůbec říkám.
„Ale zůstali jsme přáteli."
Měl horkou a jemnou kůži, a naštěstí se nezdálo, že by měl něco zlomeného, jen bude mít nejspíš pořádnou modřinu.
Zvedl jsem k němu hlavu a můj pohled se střetl s tím jeho. Rád bych znal aspoň jeho jméno.  
A proč vlastně?
Mírně jsem potřásl hlavou a postavil se.
„Můžete pustit," chytl jsem ho za ruku, kterou si držel tamponek u rány, a víc se tak k němu naklonil.

Arthur
Nebydlí s ním už deset let, ale zůstali přátelé. Srdíčko mi poskočilo podruhé.
Takže to znamená, že to byl přítel – partner. Vážně bych mohl mít takové štěstí? Stejně tu nechodím jen kvůli knihám, ale i kvůli němu. On je takový bonus.
Ne, blbé přirovnání. Zní to lacině a fakt blbě.
Ale pravda je, že se mi opravdu líbí.
Poctivě jsem si držel tamponek na hlavě a z vrchu se díval na to, jak mi prohmatává naražený bok. Trochu jsem sebou cuknul, občas totiž bývám lechtivý. Ale dalo se to ustát.
Co však neustálo v klidu, byl můj malý přítel, kterému hlava poslala vzkaz, že je to až moc příjemné.
Sice mi ještě nestál, ale rozhodně se k tomu chystal. 
A když se pak na mě majitel krámku podíval, jen jsem v úžasu hleděl, jak krásné má oči.
„Jo, pustit,“ zamumlal jsem, když se postavil a chytl mě za ruku.
„Víte, říkal jste, že by se vám tu někdo takový hodil a já hledám práci. Teda, ne že bych skočil po prvním fleku, ale věc se má tak… Vystudoval jsem historii a literaturu, chtěl jsem buď učit nebo dělat něco takového. Ale do národní knihovny nechci jít pracovat, tam bych se cítil moc svázaně, i když tam mají nádherné publikace a historicky ceněné knihy. No, tak mě napadlo, kdybyste potřeboval teda někoho jako pomocníka, jsem vám k službám. Klidně i na pár dní v týdnu, nebo celý týden, je mi to jedno. Tohle…“ ukázal jsem prstem k podlaze, pod kterou bylo přízemí s krámkem, „se mi vážně líbí. Máte cit pro knihy jako nikdo jiný. A zapomněl jsem. Děkuji za ošetření a kolik mě bude stát ta kniha?“

Cameron
Zjistil jsem, že nejen jeho vlasy a kůže, ale i jeho hlas je příjemný, melodický, dobře se poslouchal.
Když mluvil, nekřičel, volil správnou intonaci a celkově působil, že ví, o čem mluví.
Trochu mě překvapil. Už znovu.
Vystudoval literaturu a historii, na co jsem ho netipoval, a to moje plácnutí od boku vzal očividně vážně.
Zapřemýšlel jsem a zadíval se mu do očí. Chtěl jsem vědět, jestli nemá postranní úmysly, a tak jsem trochu uvolnil svou sílu.
Nevěřte tomu, že upíři umí číst myšlenky.
Ta blbost vznikla jen z toho, že díky ostřejším smyslům, a tím, že jsou v podstatě mrtví, dokážou vycítit mnohem víc než obyčejní lidé.
Upíři dokáží rozeznat auru lidí. Vlkodlaci to cítí jako pach, protože oni mají lepší čich. Jaký je člověk, taková je jeho aura. Mění se podle nálady, podle situace, podle cítění.
A v tuhle chvíli jsem věděl, že ten mladý kluk nelže, i když…  
Sklonil jsem hlavu a docela překvapeně se zadíval na jeho klín.
Tak teď nevím, jestli ho přijmout nebo ne.
„Dejte mi chvilku na rozmyšlenou. Nečekal jsem, že byste to přijal. Tu knihu si nechte jako náhradu za zranění, které jste si tu způsobil,“ řekl jsem po chvilce a odstoupil. „Tři dny budou stačit. Pokud za tři dny přijdete s touhle žádostí znovu, můžeme si o tom popovídat.“
Uvolnil jsem mu místo, převzal od něj tamponek, a pak ho nasměroval ke dveřím.

Arthur
Udiveně jsem na něho hleděl, když mi řekl, že mám přijít za tři dny, a taky že mám tu knihu zadarmo, jako bolestné.
„Víte, jak je ta kniha cenná?“ vytřeštil jsem na něho oči. „To, že jsem si ublížil, je moje chyba. A já tu knihu zaplatím. Nate, tu jsou peníze, berte aspoň tohle.“
Popadl jsem ho za ruku, strčil mu do ní obálku, a pak mu sevřel kolem ní prsty, aby mu nevypadla.
Vzal jsem knihu a vyšel ze dveří, abychom mohli sejít do krámku, aby mě pustit ven na ulici.
„Jmenuji se Arthur Davis, tu je můj telefon, kdybyste si to rozmyslel dříve než za tři dny. Já rozhodně přijdu, s tím můžete počítat, protože tohle,“ zastavil jsem se ještě u otevřených dveří a rozmáchl se rukou do prostoru krámku, „tohle je prostě nádhera. A já bych tu rád pracoval.“
Rychle jsem mu do druhé ruky strčil vizitku, a pak už jsem vyšel ven na ulici. Ještě jsem na něho kývnul hlavou, a pak už jsem spokojeně kráčel směrem k malému sídlišti, kde jsem v jednom z těch domů měl své království.
Byl jsem spokojený. Našel jsem nový poklad, dal jsem se do řeči s majitelem krámku, kde obdivuji nejen jeho samého, ale i jeho obchod s knihami. A pokud to půjde dobře, konečně bych mohl dělat práci, která mě by mě bavila.
Jo, dnešní den nemohl dopadnout lépe.
Jen… Musím ukecat zaplacení činži, nebo…
S povzdechem jsem vytáhl telefon, a vytočil číslo na rodiče. Chvilku jsem si s mámou povídal, ale pak jsem šel s barvou ven. Poprosil jsem ji, jestli by mě založili na tento týden, ať nejsem pozadu se splátkou, že jim to příští týden určitě zaplatím.
A během chvilky mi pak cinkla zpráva, že se mi na účtu připsaly peníze…
Jo, ale kdykoliv mi pomohli, vždycky jsem dostál svému slovu a peníze jim vrátil. Nechtěl jsem být nikomu nic dlužen, ani rodičům.

Cameron
Díval jsem se, jak odchází, a ještě dlouho cítil jeho dotek na své ruce. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že v ruce svírám obálku s penězi.
Podle toho, jak byly zabalené a podle pachu to vypadalo, že je od někoho dostal za práci.
Zavrtěl jsem hlavou a strčil ji do šuplíku. Pokud se vrátí, dám mu ji zpátky.  
Polovina knih tady měla nevyčíslitelnou cenu.
Ale mě nikdy nešlo o peníze.
Důležitá pro mě byla citová hodnota. A když jsem věděl, že člověk, který si u mě nějakou vzácnou knihu koupí, ji využije, a k něčemu mu bude, nemám problém s tím, dát ji zadarmo.
Arthur Davis…
V duchu jsem si zopakoval jeho jméno a zahleděl se na Olivera, který seděl u dveří a tvářil se značně uraženě, aniž bych věděl proč.
Když jsem si vzpomněl na to, co bylo v koupelně, začalo mi docházet, že jsem ho měl odmítnout.
Cítil jsem to lehké vzrušení a viděl ty jeho pohledy.
A pokud jsem se mu líbil, byl by to docela problém.

Arthur
Po cestě jsem si dokonce začal i tiše pohvizdovat písničku, jak jsem byl s dnešním dnem spokojený.
A taky jsem si říkal, že pokud mě majitel knihkupectví nevezme, tak zavolám znovu šéfovi úklidové služby a vezmu dvojité směny.
Jo, oken na mytí je v tomhle městě pořád dost, a já s výškami nemám problém. Zaplatím rodičům půjčené peníze a budu střádat na další nájem.
Šel jsem právě přes jeden parčík, když se mi zazdálo, že je něco jinak. Po chvilce jsem se otočil, a hleděl na malé kotě, které si to kráčelo za mnou, Kdo ví, jak dlouho už za mnou vůbec šlo.
Když jsem se zastavil, došlo ke mně a začalo se mi otírat o nohy.
„Je mi líto, ale nic pro tebe nemám, mrně,“ sklonil jsem se a pohladil ho.
Jen tiše mňouklo a posadilo se na zadek.
„Vrať se domů,“ ukázal jsem mu rukou, aby šlo nazpátek. 
Jenže ono zas jen mňouklo a sedělo dál.
Povzdechl jsem si, ale vydal se pak ke svému domu, kde jsem měl byt. Nebe se začalo zatahovat a vypadalo, že každou chvíli bude pršet. Vzpomněl jsem si ale, že doma nemám skoro nic na jídlo. Nahlédl jsem do peněženky, ve které se válelo ještě pár drobných, a tak jsem se po cestě stavil v malém krámku a koupil pár baget a kousek salámu. To mi na dva dny vystačí a pak jdu do práce. Obsluha v jedné menší restauraci byla má druhá brigáda, a tam jsem vždycky dostal něco i na jídlo s sebou domů.
V momentě, kdy jsem však vyšel z obchodu, jsem udiveně zůstal stát a hleděl jsem na to kotě.
Ono si prostě usmyslelo, že půjde se mnou. Asi se rozhodlo, že budu jeho páníček.
„Běž domů,“ ukázal jsem mu znovu k parku.
Jenže ono mňouklo, a jakmile jsem se rozešel domů, přidalo se ke mně. Než jsem stihl dojít do našeho domu, spustil se liják. A když jsem pak chtěl vejít do vchodu, a viděl jsem, jak to kotě venku sedí na dešti a smutně na mě kouká, po chvilce přemýšlení jsem ho vzal do náruče.
Hned se mi v něm schoulilo a začalo vrnět.
„Hele, moc si nezvykej. Jen do zítra. Pak půjdeš ke svým,“ upozornil jsem ho a konečně jsem mohl vejít do svého malého bytu.

Cameron
Díval jsem se, jak déšť bubnuje na okenní parapet, a doufal, že ten mladý muž to stihl domů.
Mírně jsem se zamračil.
Proč na něj myslím? Celých deset let jsem měl klid a chtěl jsem, aby to tak zůstalo.  
Ano. Byl upřímný, zdál se i šikovný a vypadalo to, že knihy miluje, ale stále to byl člověk.
Z úvah mě vyrušilo zazvonění mobilu, který jsem měl položený na stole.
Pořád jsem měl otevřeno, i když v tomhle počasí by ven nevyhnal ani psa, ale lidé tu na deštivo byli zvyklí, tak se občas stalo, že právě díky dešti se někdo přišel podívat, nejspíš aby se nějak zabavil.
„Hanku?“ ozval jsem se hned, sotva jsem to zvedl.
„Ahoj. Víš… končí mi směna a říkal jsem si, že bych se u tebe zastavil a někam si spolu vyšli. Popovídat si, jen tak… už dlouho jsme nikde nebyli.“
Teď se mé čelo slilo v jednu velkou čáru.
Z Hankova hlasu jsem cítil smutek, bolest a možná naději?
Hank sedm let žil s jiným mužem, se kterým se před pěti lety oženil. Poslední dobou mi Hank občas naznačil, že mají doma nějaké drobné problémy, ale tohle na to nevypadalo.
„Dobrá, přijď. Mám ještě otevřeno, tak vejdi do krámku,“ souhlasil jsem nakonec.
Začínal jsem tušit, co mi Hank nejspíš řekne a v myšlenkách se vrátil k našemu vztahu. Byl perfektní. Dokonalý. Hank byl skvělý partner. Uměl naslouchat, uměl si říct, co chce, byl pracovitý, upřímný, laskavý, i když možná trochu naivní.
Vlastně byla šance, že spolu zůstaneme i potom, co se dozvěděl, že jsem upír, ale nakonec to ztroskotalo na jedné věci.

Arthur
Jen co jsme vešli do bytu, zarazil jsem se.
Vždyť já pro to kotě nic nemám. Co s tím? Potřebuje záchodek s pískem, něco na zub, jediné, s čím můžu posloužit je voda, a té měl venku stejně dost.
„Hele, počkej tady, zaskočím pro písek,“ odložil jsem nákup a knihu na stůl, popadl jsem starou igelitku a rychle vyběhl ven za barák, kde bylo pískoviště.
Nabral jsem asi tak půlku tašky a doufal jsem, že to bude stačit a kotě se nevyčurá někde mimo písek.
Rychle jsem se vrátil, ale přesto jsem stihl zmoknout.
„Jsem doma,“ ozval jsem se, a pak jsem se málem plácl do čela, proč tak vlastně reaguji.
Došel jsem do kuchyně a hned ve dveřích se zarazil.
Jo, tak s jídlem si už nemusím dělat hlavu. 
Odložil jsem igelitku a došel ke stolu.
„Tak pojď dolů, ty malý zloději,“ vzal jsem to chlupaté mrně a postavil ho na zem.
S povzdechem jsem roztrhaný papír hodil do koše, vzal zbytky salámu, nakrájel ho na malé kousíčky a hodil jsem mu to na talířek.
„Na, ale víc fakt nemám,“ přidal jsem mu ještě misku s vodou.
Vrátil jsem se k igelitce s pískem. Vzal jsem ji a strčil do jedné menší krabice, a igelitku rozdělal tak, aby do ní mohl vejít a vyčurat se, kdyby potřeboval.
Vlastně ani nevím, jestli je to kočka nebo kocour. Ale co, zítra půjde zpátky.
Nechal jsem toho malého zlodějíčka salámu ať se nažere a sám jsem šel konečně do koupelny. Sundal jsem mokré hadry a na chvíli vlezl pod teplou sprchu.
Když jsem se vyhřál a umyl, oblékl jsem si domácí kalhoty, převěsil mokré oblečení přes šňůru, v kuchyni si pak uvařil kávu, s kterou jsem pak zamířil do svého malého obýváku.
Ještě jsem se vrátil pro můj nový úlovek a aspoň suchou bagetu. 
„No, hlavně že ti chutnalo,“ s povzdechem jsem se podíval na svou večeři a na to, jak si spokojeně mlaská u misky.
Usadil jsem se v obýváku na svůj malý gauč, rozbalil opatrně knihu a pak ji položil na stůl.
Vzal jsem do jedné ruky bagetu, do druhé hrnek s kávou, a pohodlně jsem se opřel.
Ukusoval jsem bagetu, upíjel kávu a jen jsem spokojeně koukal na ten poklad, který ležel na stole.

Cameron
Další zákazník už nepřišel.
A tak, když dovnitř vpadl Hank, setřepal z kabátu vodu a pověsil ho, zamknul jsem, zatáhl žaluzie a na dveřích otočil cedulku zavřeno.
Mlčky jsem Hankovi pokývnul rukou, aby vešel do domu. Šel jsem za ním a celou dobu ho pozoroval.
Byl víc strhaný a unavený, než když jsme se viděli naposledy, nejspíš i nevyspalý podle držení těla, nervózní a rozhozený.
Zavedl jsem Hanka do kuchyně, postavil vodu na kafe, a když se posadil, vypadal, jako by zestárl snad o deset let.
„Tak povídej,“ vybídl jsem ho a postavil před něj hrnek.
„Já… Stu a já… rozvádíme se,“ řekl tiše. „Teda… už chybí podepsat jen papíry. Já… myslel jsem, že to zvládnu, ale… bolí to Came… strašně moc.“
Zvedl ke mně oči, ve kterých se zaleskly slzy a já natáhl ruku, abych sevřel tu jeho.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se jemně.
„Stu… prý se mu nevěnuju, že… že trávím víc času v práci než s ním a pacienti jsou pro mě důležitější a… a pří poslední hádce mě osočil, že místo práce chodím za tebou… myslí si… myslí si, že jsme pořád milenci… a já… já už nevěděl, jak dál, tak… tak jsem v záchvatu frustrace a vzteku řekl, že jsi ten nejlepší milenec,“ sklopil pohled a víc sevřel mou ruku.
Nebyl jsem moc dobrý utěšitel. Neuměl jsem to. Byly případy, kdy slova jako: 'to bude dobré,' zněla spíš jako výsměch.
„Hanku-“
„Můžu zůstat pár dní u tebe?“ přerušil mou myšlenku. „Prosím! Nechci se už vracet! V autě mám všechny věci, posledních pár dní jsem přespával v nemocnici nebo po hotelích, ale není mi to moc příjemné. Dostal jsem dovolenou, tak bysme mohli strávit pár dní spolu. Jen my dva. Jako kdysi. Vždyť nám bylo spolu tak dobře.“
Poslední slova zašeptal, naklonil se a jeho rty byly až moc blízko.
I přesto, že mu teď bylo už pětačtyřicet, málokdo mu hádal více než třicet. Světlé vlasy po ramena, jasně modré oči, plné rty, oválný obličej, jemná pleť, štíhlý, lehce opálený. Měl spoustu nápadníků, a dokonce i nápadnic, ale za svůj život měl kromě mě a Stuarta pouze dva partnery. Byl věrný, a proto jsem doufal, a byl rád, že si po mě někoho našel, a myslel jsem, že jim to vydrží.

Arthur
Když jsem dojedl, zašel jsem si umýt ruce a vrátil se do obýváku. Nasadil jsem si rukavičky a vzal knihu opatrně do ruky. Nebyla to kniha, na kterou se muselo opravdu v rukavičkách, moc s ní nehýbat a obracet stránky tak, aby se nerozpadla. Ale vždycky jsem to s hodně starými knihami tak dělal, abych je nepoškodil. Byla by to nenávratná škoda.
Znovu jsem si prohlédl vazbu, a pak v ní začal listovat.
Obsah jsem znal, ale vidět ten starý tisk, stránku po stránce, bylo jako pro labužníka jíst tu nejlepší delikatesu.
Po chvíli naprostého ticha jsem zaslechl z kuchyně šustění igelitky, tak jsem se jen spokojeně usmál.
Jo, malej pochopil, na co ten písek je, a tak jsem měl jistotu, že mi tady neobčurá kde co.
Znovu jsem se začetl, když se najednou vedle mne ozvalo zamňoukání. Prcek seděl na zemi a koukal na mě tak upřeně, až jsem se musel zasmát.
„Chceš podrbat?“ odložil jsem knihu a sundal si rukavičky.
„Tak pojď,“ sklonil jsem se k němu a vzal si ho na klín.
Chvíli mi přešlapoval na stehnech, otíral se o mně, a pak se uvelebil, stočil se do klubíčka a jemně předl.
Hladil jsem ho a začal přemýšlet nad tím, že bych si ho nechal. Vypadal, že je hodný a klidný, tak by snad nemusel být problém.
Nakonec při tom přemýšlení na mě začala padat únava, tak jsem ho vzal a přešel s ním do ložnice.
Uložil jsem se v posteli, on si lehl ke mně, a oba jsme po chvíli spokojeně usnuli.

Cameron
Už to bylo tak dlouho… Možná by se Hankovi ulevilo, kdybychom…
Ale sotva se jeho rty otřely o mé, vybavily se mi ty modrošedé oči a já se najednou zasekl.
Odtáhl jsem se, vyprostil z Hankova sevření a vstal.
„Dnes tady přespat můžeš, teď tě nevyhodím, ale nemůžeš tu zůstat.“
Možná to bylo ode mne tvrdé, ale bylo to nutné. Ano, pomáhal jsem lidem a nerad se díval na násilí nebo utrpení, ale nebyl jsem žádná chůva. Hank se musel postavit na nohy. Nejsem žádná náhražka, aby, sotva se nepohodl se svým partnerem, běžel za mnou a lezl mi do postele. To neměl za potřebí ani on, ani já.
„Roztáhnu ti gauč, tak si mezitím zajdi pro věci do auta.“
Neušel jsem ani krok, když se mi Hank zavěsil kolem krku a zastavil mě.
„Came… prosím…“  
Jeho tělo, tvář tak blízko, prosící oči…  
„Hanku. Tohle nemáš za potřebí. Jsi chytrý a úžasný chlap. Nekaž si to. Rozchod je bolestivá věc, vím to, ale tímhle to jen zhoršíš. Jestli máš dovolenou, odjeď někam z města, načerpej síly, a pak se vrať,“ sundal jsem ze sebe jeho ruce a obešel ho.
„A kdybych si to rozmyslel? Kdybych si rozmyslel to, kvůli čemu jsme se my dva rozešli?“  
Jeho slova mě zastavila uprostřed cesty a já se na něj trochu nevěřícně zadíval.
Cítil jsem z něj zoufalství, vlastně mu to bylo vidět i na očích, a na okamžik jsem zauvažoval, jestli ho rovnou nevyhodit, aby se to ještě nezhoršilo.
„Hanku, přestaň. To, co bylo už zpátky nevrátíš. Nech to být, najdi si někoho jiného. Jsi ještě mladý, jsi krásný a chytrý, najdi si někoho a nás dva už nechej plavat. Nikdy bysme to nevrátili, jak to bylo,“ promluvil jsem trochu tvrději, aby pochopil, že tohle téma už prostě dál rozebírat nebudu.
„Came, ale-“
„Dost!“ zasyčel jsem mírně výhružně. Uměl jsem být zlý a krutý. Chladný a nekompromisní, ale tuhle svou stránku jsem neměl moc rád a nechtěl jsem ji ukazovat. Jenže Hank teď dělal všechno proto, abych mu ji ukázal.

Arthur
Když jsem se druhý den probudil, kotě pořád leželo u mě v posteli. Jen se přestěhovalo víc k hlavě a zabíralo polovinu polštáře.
Vstal jsem a ono se spokojeně protáhlo a víc se rozvalilo, že jsem už neměl šanci se vrátit zpátky, pokud bych ho neměl vyhodit.
Zavrtěl jsem hlavou nad tím, jak rychle se tu zabydlelo. Ale pak mě napadlo, že ho třeba bude někdo hledat. Že se třeba ztratilo.
A tak jsem měl jasné plány na dnešek.
Provedl jsem ranní hygienu, vzal jsem si k snídani čaj a další suchou bagetu, a během jídla jsem převodem poslal peníze na činži a zkontroloval, zda odešla splátka na půjčku.
Kotě se o něco později přidalo ke mně, a dojedlo si z misky zbytky salámu.
„No, chlapče,“ zadíval jsem se na něho, a doufal, že to kocourek opravdu je. „Jak to sníš, tak pak už jedině suchou bagetu. Ale to ty asi nemůžeš, co? Měli bysme najít tvého páníčka.“
Oblékl jsem se, pro jistotu jsem si vzal i deštník, a kotě do druhé ruky, a vyšel jsem ven.
Malému se nechtělo ani na zem. Ale stejně jsem to nechtěl ani udělat, dokud nebudeme v parčíku, kde jsem zjistil, že se přidalo ke mně.
Když jsme tam došli, mohl jsem ho už dát dolů. Tady auta nejezdily, tak nehrozilo, že by pod nějaké vběhl.
Myslel jsem si, že hned uteče, ale ono se mi pořád motalo kolem noh, anebo se držel těsně v závěsu za mnou. V tom okolí parku jen jedna ulice řadových domů, na každé straně asi deseti. A tak jsem to i s kotětem postupně obešel, zazvonil u každého domu a poptal se, jestli jim nechybí kotě. Naštěstí byl víkend, tak všichni byli doma. Ale stejně mi to nepomohlo.
Nikomu kotě nechybělo.
A dál už jsem si nevěděl rady.
Rozhodl jsem se tedy, že budu sledovat letáčky, jestli náhodou kotě nikdo nehledá. A při tom, jak jsem byl zamyšlený, prošel jsem další uličkou a najednou jsem stál před krámkem s knihami.
Černý kocour tady nebyl. A pak mi došlo, že je vlastně sobota a majitel má zřejmě zavřeno.
Ale když to mrně mňouklo a otřelo se mi o nohy, zvedl jsem ho do náruče a odhodlaně jsem zatahal za provázek zvonku.