Gianni
Věděl jsem, že Remy nedopustí, aby se mi něco stalo. To raději před tu kulku skočí sám. A toho jsme se právě bál, i když jsme měli neprůstřelné vesty. Nedokázal bych žít s myšlenkou, že se další člověk pro mne obětoval.
Stačí mi, že jsem se stále nesrovnal s Nicolasovou smrtí. I když už to není takové jako ze začátku, občas mívám výčitky, hlavně když stojím u jeho hrobu.
Chtěl jsem ještě Remymu říct, aby zbytečně pro mne neriskoval, ale zrovna v tu chvíli přijíždělo auto.
A vzhledem k tomu, o jaké šlo auto, ke způsobu jízdy, i to, že zastavil před naším vozem, bylo jasné, kdo to je.
Musel jsem se zhluboka nadechnout, ale donutil jsem se ani jednou neuhnout pohledem z toho chlapa.
Viděl jsem málo takových. V životě vlastně jen dva.
Adriana, Jadena a teď jeho.
Byl opravdu obrovský, dobře stavěný, a jeho velké sebevědomí a ego zabíjelo všechno okolo a ani nemusel promluvit.
Sevřel jsem ruce v pěst, když se mi roztřásly, a zaryl jsem nehty do kůže, abych se vzpamatoval.
Donutil jsem své nohy udělat pár kroků, ale zůstal jsem stát těsně u zadku našeho auta, abych se za ním případně mohl krýt.
Věděl jsem, že bude potřeba, aby Sheng vystoupil kousek víc nalevo, aby ho bylo lépe vidět, a ostatní ho mohli zamířit.
„Chci, abys mi slíbil na svou čest šéfa celé té vaší podělané mafie, že mé lidi necháš na pokoji!“ křikl jsem na něho a dal si záležet na tom, aby můj hlas zněl pevně. „Nebudeš se plést do našich obchodů a nebudeš lézt do našeho teritoria! Pokud chceš ode mne jméno toho, kdo zabil Lomana, tak ti ho řeknu jen v případě, že mi tohle slíbíš a vylezeš ven a nebudeš se skrývat jak nějaká sketa! Chci na tebe vidět!“
Já sám jsem byl nekrytý a mohl mě kdykoliv odstřelit. Doufal jsem proto, že ho jeho povaha, a to strašně velké sebevědomí a sebestřednost donutí vystoupit, aby byl víc na očích.
Sheng
Prý čest...
Odfrkl jsem si a protočil očima.
Chvilku jsem jen stál a pozoroval ty dva, stejně jako okolí.
Skutečně se zdálo, že jsou tu jen sami dva, a i když se za tím harampádím všude kolem nás mohl skrývat kdokoliv, právě ty jeho kecy o cti mě znovu utvrdily v tom, jak je naivní a pitomý.
Musel jsem ale uznat, že ta jeho hezká tvářička by se u mě vyjímala.
Přešel jsem před auto a ani se nesnažil schovat zbraň ukrytou v pouzdře u pasu.
„Slibuju ti, že když mi dáš to jméno, udělám z tebe u sebe prvotřídní kurvičku a nezabiju tě. Myslím, že spolu s tím malým číňankem, Li-Wei se myslím jmenuje, se budete u mne vyjímat. Slibuju, že budete mít jen tu nejvybranější klientelu a já osobně vás zaučím, jak správně roztáhnout nohy. Protože k ničemu jinému se ani nehodíte," zachechtal jsem se a popošel ještě kousek blíž.
Viděl jsem, jak se ten cucákův manžílek napjal a stoupl si ochranitelsky před něj.
„Chci to jméno!" zařval jsem, aby bylo jasno, že všechna legrace už jde stranou. „Mám ještě spoustu práce a nemám čas se tu s váma zdržovat!"
Xi-Wang
Seděl jsem před monitory celý napjatý, když přijelo druhé auto.
Jen jsem doufal, že Gianni a Remy budou dodržovat instrukce a že Sheng je tak blbý, že jim na to skočí.
Ale Gianniho laskavost ho uklidnila a on vyšel před své auto, kde nebyl krytý.
Když jsme ve vysílačce zaslechli hlášení, že je ozbrojený, napjal jsem se a hned zahlásil pohotovost.
Když ten chlap promluvil, a slovně zaútočil na Gianniho, ještě jsem to zvládal. Ale v momentě, kdy zmínil Li-Wei, jsem vyskočil na nohy a vztek ve mně doslova bublal.
„Xi-Wang!“ křikl na mě Mark, abych se vzpamatoval.
Měl jsem nakročeno, že vyběhnu a ustřelím mu palici, ale Markův přísný hlas mě zastavil.
Jen jsem sevřel ruce v pěst a vztekle odfukoval… Ne, od toho chlapa nebudeme mít klid, dokud bude naživu…
Remy
I když jsem ho viděl na několika fotkách, naživo to bylo něco jiného.
A už jsem se ani nedivil, že Jadena zaskočil, když tehdy v hotelu zaútočil na Chrise.
Kromě toho, ten chlap byl...
Chodící reklama na ego.
Myslel jsem si, že Adrian mě naučil hodně, ale tohle dalece předčilo i jeho.
Gianni se držel, i když jsem viděl, kolik úsilí ho to stojí.
I já byl poměrně v klidu, dokud ten hajzl nepromluvil.
„Žádné jméno, ty zasraný parchante!" zařval jsem na něj, dohoda nedohoda, a stoupl si ochranitelsky před Gianniho.
Slyšel jsem, že i Xi-Wang zuří a v tu chvíli mi bylo jasné, že tenhle chlap odsud nejspíš živý neodejde.
„Tohle město, ani tahle země nikdy tvoje nebyla a nebude! Jsi jen zvrácené hovado, vyžívající se v bolesti a utrpení druhých! Mého manžela ani Li-Weie Garsona nikdy nedostaneš!"
Sheng
Říkám, že láska je pro slabochy.
Teď mi to jenom dokázali a já se musel hodně ovládat, abych se udržel v klidu.
„Neřvi tu na mě, kurva!" zařval jsem přesto a udělal další krok dopředu.
„Tohle město je moje! A bude mi patřit i celá Amerika! Stejně jako ta malá kurvička! A než zabiju toho poldu, co má na svědomí smrt mého bratra, natočím s tím číňankem roztomilé video a pošlu mu to, aby si to pořádně užil! A postupně dostanu i toho cucáka z Kanady a toho jeho frajera. A toho Anglického metrouše, co mi zdrhl taky! Všechny vás postupně dostanu!"
Řval jsem na celé kolo a začínal mě pohlcovat vztek. Musel jsem ale ještě chvilku vydržet.
Chtěl jsem to jméno, a taky je, pokud možno, dostat živé, protože zastřelit je, by bylo až moc snadné.
Thomas
Už při jeho příjezdu jsem tušil, že to nebude jednoduché.
Vážně se choval, jako by mu patřily celé Státy. A hlavně když potom promluvil.
Normálně bych hvízdnul obdivně nad tím, jak se Gianni držel, ale nemohl jsem si v tuhle chvíli dovolit jakékoliv nesoustředění. Byl jsem asi metr za prvním odstřelovačem. Choval se velmi profesionálně a nebyla na něm vidět ani špetka nervozity či zaváhání, i přesto, že tu takhle leží už tři hodiny. Už ve chvíli, kdy Sheng vystupoval z auta jsem dal povel.
„Zaměřit cíl.“
Chvíli bylo ticho, a pak se jen ozvalo: „Připraven, pozitiv.“
Zadíval jsem se přes dalekohled na místo, kde byly auta. Potřebovali jsme, aby se Sheng ještě kousek posunul.
A on naše prosby vyslyšel.
A zatímco řval na Remyho a Gianniho, začal jsem odpočet.
„Pět… čtyři… tři… dva…“ a v tu chvíli se ozval výstřel.
Joshua
Celou dobu jsem upřeně zíral na obrazovku a mimoděk se zachvěl, když se objevil Sheng.
Ten hajzl měl ego větší než celé Státy a rozhodně se nebál to dát najevo.
Ale byla mi v tu chvíli jasná jedna věc.
Rozhodně nesmíme dopustit, aby se odsud nebo později z vězení dostal.
Zamračil jsem se, když promluvil k Remymu a Xi-Wang vyskočil na nohy. Naštěstí ho Mark dokázal usměrnit, ale když Sheng slovně zaútočil podruhé, věděl jsem, že tohle nikam nevede.
„Thomasi, Jadene, připravte se," zahlásil jsem do vysílačky, jakmile Mark kývnutím můj návrh odsouhlasil.
I on vydal pár příkazů a ve vysílačce se tak postupně ozvali všichni, co měli být v pozoru a připraveni.
Jakmile Thomas dá povel odstřelovači a Sheng půjde k zemi, vyrazí dvě jednotky o šesti a čtyřech mužích.
Ta větší zajistí Shenga ta menší Gianiho a Remyho, jen pro případ, kdyby měl Sheng přece jen něco v záloze.
Když Thomas začal odpočet, podíval jsem se na Marka, povzbudivě se usmál a zvedl palec nahoru.
Na Xiho jsem kývl a povzbudivě mu sevřel rameno.
Už chybělo jen pár minut a bude po všem. Konečně bude klid a večer si uděláme takovou grilovačku, že nám bude blbě ještě týden potom.
Když Thomas dopočítal, zaměřil jsem se znovu na obrazovku a skoro ani nedýchal, jak jsem byl nervózní.
A možná právě proto, nebo snad tím, že jsem Shenga jako jediný znal trochu líp než všichni ostatní, možná můj speciální výcvik u královských jednotek, ať to bylo, co chtělo, trvalo mi jen pár vteřin určit, že je něco špatně.
Jaden
I když jsem byl už delší dobu mimo válku, některé věci se prostě nezapomínají.
Najít vhodné místo, sžít se ze zbraní, nehnutě vyčkávat několik hodin.
Kdysi jsem zažil i chvíle, kdy jsem musel nehnutě ležet v horku nebo v dešti i celý den, takže tohle bylo oproti tomu jakoby nic.
Díky dokonalé vojenské optice jsem i na tu vzdálenost viděl tak dobře, že jsem dokázal rozeznat i druh zbraně, kterou měl Sheng v pouzdře za pasem.
A moc se mi to nelíbilo.
Začínal jsem mít tušení, že tohle nedopadne moc dobře.
Zaměřil jsem se postupně na ostatní a v hledáčku si prohlédl i okolí.
Nevypadalo to, že by Sheng přivedl i někoho jiného, ale to neznamenalo, že nemá nic v záloze.
Že nemá nějaké smluvené slovní znamení a jeho lidi nečekají někde za blokem, kam nikdo z nás samozřejmě neviděl.
Když začal na Gianniho křičet, a pak mluvil o tom, jak nás všechny dostane, jen jsem zavrčel.
„Jestli se jen pohne, odprásknu ho."
Kašlat na to, že ho ostatní chtějí živého. Stejně by nám ten hajzl nic neřekl.
Když zaznělo Thomasovo odpočítávání, zaměřil jsem se výhradně na Shenga a prst na spoušti maličko přitáhl.
Joshua
Všechno se pak událo strašně rychle.
Přesto mi připadalo, že se všichni, včetně mě pohybují strašně pomalu.
„Stáhněte se! Stáhněte se! Jděte od něj!" řval jsem, zatímco jsem vybíhal ze sledovacího vozu a sprintoval k jednotce, která se blížila k ležícímu Shengovi, aby ho zajistila.
Dobíhal jsem právě v okamžiku, kdy se Sheng pohnul.
„Všichni k zemi!" řval jsem dál a viděl, jak se jedna skupina snaží dostat Gianniho a Remyho dál, zatímco ti u Shenga se snažili ukrýt, aby byli z dosahu a sami mohli namířit zbraně.
Jenže Sheng byl rychlejší. I na to, že měl v sobě dávku sedativ, se pohyboval překvapivě rychle, což možná zaskočilo i ostřílené a zkušené policisty.
„Nemůžu střílet! Opakuji! Nemůžu střílet! Cíl je blokován!" uslyšel jsem v uchu Jadenovo zařvání, když nejspíš nejrychleji pochopil, o co mi jde.
A v tu chvíli místem zazněla rána jako z děla, a já se díval na šklebícího, klečícího Shenga a do ústí hlavně ze které se kouřilo.
Překvapeně jsem zamrkal, když mě to odhodilo na jeho auto, do kterého jsem zády narazil.
Než však stihl Sheng znovu zmáčknout spoušť a ostatní policisté, kteří už se kryli, vystřelit, vyřešil to Jaden přesně mířenou ranou mezi oči.
Sledoval jsem, jak Sheng padá a kolem nastává rozruch.
Chtěl jsem se pohnout, ale uvědomil jsem si, že se mi nějak špatně dýchá, a něco teplého se mi rozlévá po hrudi.
Sáhl jsem si na triko, pod kterým jsem měl vestu a nevěřícně zíral na krev, která mi ulpěla na prstech.
„Zraněný detektiv! Je tu zraněný!" uslyšel jsem ve sluchátkách Jadenův hlas, který nejspíš viděl víc než všichni ostatní.
„Zraněný! Kurva! Jděte někdo k Joshovi! Ten zkurvysyn ho střelil! Prostřelil mu vestu!"
Za normálních okolností bych nejspíš ohluchl, ale takhle mi to přišlo, jako by mluvil z hodně velké dálky.
Pokoušel jsem se rozhlédnout, ale místo toho jsem se začal pomalu kácet na zem o bok auta, dokud jsem nedosedl…
Mark
Možná se mi to jen zdálo, a já se probudím celý zpocený a řeknu si, že to byla jen blbá noční můra.
Nebo se dívám na nějaký špatný film
Bylo to všechno špatně.
Semlelo se to tak strašně rychle.
Mohl jsem jen zařvat do vysílačky, ať se okamžitě všichni stáhnou.
Byl jsem druhý, kdo po Xi-Wangovi vyběhl z operačního vozu.
Nevnímal jsem žádné zvuky kolem sebe. Nic z toho…
Jen jsem se díval na to, jak Thomas dobíhá k autu a chvilku za ním Xi a sklání se k zemi.
Nedíval jsem se ani po tom hajzlovi, nedíval jsem se po nikom dalším, nevnímal jsem volání připravené záchranky a houkání sirény, když během pár vteřin byla na místě.
Jediné, co jsem vnímal, byl Joshua.
Ležel na zemi, jeho rozstřelená vesta se válela vedle něj, když se Thomasovi a Ximu podařilo ho z ní dostat a snažili se mu hned dát první pomoc.
Jako omráčený jsem se díval na jeho zakrvácenou hruď, která se nadzvedávala ve snaze popadnout dech. Viděl jsem jeho občasné záškuby rukou, a pohnutí rtů, když se snažil něco říct.
Měl jsem pocit, že mě někdo vypnul.
Nedokázal jsem v tuhle chvíli nic jiného, než jen klečet vedle něj a chytit ho za jeho ruku a stisknout ji.
Thomas mě musel na sílu odtáhnout, aby se k němu mohli dostat zdravotníci.
Všechno, co se událo v tu chvíli, kdy Sheng vystřelil, i potom, kdy se Joshua svezl po jeho autě k zemi, i pak, když jsem se k němu konečně dostal, to všechno se mi do mozku dostávalo jen velmi, velmi pomalu.
Snad první věc, kterou jsem trochu víc vnímal, byl vrtulník, kam naložili Joshuu a hned vzlétl k nebi.
Mohl jsem se jen dívat a přát si, aby mu ti nahoře řekli, že ještě není jeho čas…
Trvalo mi chvíli, než se všechno zaplo zpátky a já konečně začal vnímat Thomasův hlas, kterým mě nabádal, abych se držel, abych se vzpamatoval a šel ukončit akci.
Jen s jeho podporou jsem zůstal na místě aspoň do chvíle, než jsem předal instrukce.
Na moment jsem se zastavil nad Shengovým tělem a měl chuť mu mezi ty jeho oči s mrtvolným pohledem vystřílet celý zásobník.
„Jedeme,“ ozval se vedle mě Thomas a já na něj jen nepřítomně pohlédl.
„Jedeme za Joshem. Marku! Prober se! Josh nás potřebuje teď víc, než kdy jindy! Teď ho operují, jedeme za ním!“ musel na mě zvýšit hlas, když jsem se v tom zase začal ztrácet.
Dostrkal mě k autu a doslova mě do něj nacpal a sám si sedl vedle mě.
Držel mě za ruku celou cestu až k nemocnici. A teprve tam jsem zaregistroval Remyho a Gianniho, kteří nás sem vlastně přivezli.
Všechno musel pozjišťovat Thomas s Remym. Já byl úplně neschopný čehokoliv. Nebyl jsem schopný ani říct, kdo jsem a proč jsme tady. Ani nevím, kdo mě nasoukal do sterilního obleku a nasadil mi čepici na hlavu.
Jen jsem zíral na dveře operačního sálu, za kterými byli doktoři, a já je v duchu prosil, aby udělali klidně i nemožné, jen aby Joshuu zachránili.
Joshua
Jen matně jsem vnímal, když mi Thomas s Xi-Wangem, kteří se vedle mě najednou objevili, pokouší sundat vestu, položit mě na zem, a pak zpomalit krvácení.
Zahlédl jsem i Marka a chtěl jsem se na něj usmát, že to bude všechno v pořádku a je to jen škrábnutí, ale sotva jsem dokázal pohnout rty.
Bylo to, jako by mé tělo někdo stahoval do větší a větší hloubky, kdy mě jen samotné dýchání už bolelo, dělali se mi mžitky před očima a tělo mi ztěžklo.
Ani jsem vlastně nepostřehl kdy, ale už jsem letěl vrtulníkem, napojený na kyslíkovou masku a snažil se z doktorových rtů vyčíst, jak na tom jsem.
Jenže mozek se mnou nechtěl vůbec spolupracovat.
Poslední, co si pak pamatuju byla dlouhá nemocniční chodba a světla míhající se na stropě.
Když jsem se znovu probral, byla už tma.
Nebo se mi to tak aspoň zdálo.
Nevěděl jsem, jestli je to sen nebo skutečnost, vlastně jsem ani netušil, kde jsem a co tam dělám.
Viděl jsem kolem sebe několik postav a po krátkém zaostření poznal hlavně Marka a Thomase, kteří se nade mnou skláněli.
Pokoušel jsem se usmát, sevřít jim ruku a zahlásit nějakou vtipnou hlášku.
Ale tentokrát jsem tak nějak cítil, že je něco jinak.
Do očí mi vyhrkly slzy a pohnul jsem rty.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel hlas aspoň natolik, aby ze mě vyšlo jakési zaskřehotání.
„Strašně… moc… vás… mi-miluju a jsem… stra-šně rád… že jsem… vás… po-poznal…"
Ani nevím, jestli mi rozuměli nebo ne, ale o vteřinu později jsem zalapal po dechu a napjal se, jak mě zachvátila silná křeč.
„Musí… me… mžitě… sál…opero…!" zaslechl jsem jako poslední volání doktora, naposledy rozmazaně zahlédl Marka s Thomasem, než mě nejspíš znovu vyvezli na chodbu, a pak všechno utichlo…
xxxxxxxxxxxxx
Thomas
Bylo to hodně těžkých několik dní.
Snad poprvé jsem cítil opravdovou bolest, o které jsem už tolikrát slyšel, a přitom si ji nedokázal představit.
Stál jsem před zrcadlem se svěšenými rameny. Díval jsem se do svých vlastních očí a hledal v nich odpověď, kterou jsem však nenacházel.
Možná bych tam stál, kdo ví jak dlouho, kdybych nezaslechl tiché kroky a tiché povzdechnutí.
Otočil jsem se v momentě, kdy Mark vycházel z šatny.
Jindy bych na něm mohl oči nechat, jak moc mu to slušelo.
Ale tentokrát bych tu uniformu, ověšenou vyznamenáním, z něj nejraději serval dolů.
Měl skloněnou hlavu, když ke mně šel, a právě si zapínal poslední knoflík, když na hřbet jeho ruky začaly dopadat slzy.
Rychle jsem překonal tu krátkou vzdálenost, která mezi námi ještě zbývala, a strhnul ho k sobě do náruče.
V tu chvíli mě jeho ruce pevně sevřely a on se naplno rozplakal.
Vím, jak to bolí… Vím to…
Nechtěl jsem to nikdy zažít. Nechtěl to nikdo.
Bylo mi jedno, že máčí můj oblek, že si nejspíš budu muset vyměnit košili. Bylo mi to jedno.
„Taky se mi po něm strašně stýská,“ pohladil jsem Marka po zádech, když mezi vzlyky řekl, jak moc mu je smutno, a jak moc mu Josh chybí.
Pootočil jsem hlavu a podíval se na tu velkou, ale prázdnou postel.
Od onoho dne, jsme v ní s Markem nespali. Ani on, ani já, jsme nebyli schopní se do ní uložit s vědomím, že Joshua tu už nikdy s námi ležet nebude. Jeho místo mezi námi už napořád zůstane prázdné.
„Měli bychom jít,“ pootočil jsem hlavu k oknu a zadíval se ven.
Před domem stálo několik aut. Kluci z vražd přijeli sem, aby nám vyslovili podporu, aby nás mohli doprovodit a sami se s Joshem rozloučit.
Jaden a Chris, Xi-Wang a Li-Wei, Nolan a Lory… ti všichni zůstali, i když dávno mohli odejít.
Dokonce i Gianni s Remym tu zůstávali, jen na přespání chodili ke mně domů.
Gianni to nesl velmi těžce. Stále si vyčítal, že kdyby nesouhlasil s tou pitomou schůzkou, mohl Joshua žít.
Stejné výčitky měl i Mark.
A u něj to bylo dvakrát tak silnější, protože on byl ten, kdo s tímhle návrhem musel souhlasit. On byl ten, kdo celou tu akci řídil.
Milionkrát jsem mu říkal, že to tak není. Že vina nepadá na jeho hlavu. Prostě to tak dopadlo a jen Joshova horkokrevná reakce, kdy vyběhl z vozu, místo toho, aby zůstal vevnitř, ho vlastně stála život.
Ale…
Nevyčítal jsem to ani jednomu. Nebylo co vyčítat. Tenkrát tam mohl kromě Shenga zemřít kdokoliv další. Gianni… Remy… Další policisté, kteří tam byli.
Byla jen shoda náhod že si Sheng vybral ke střelbě tenhle směr, ve které se objevil Josh.
Podle záznamů, které jsme pak později viděli, se Shengovi podařilo zvednout a zamířit. A bylo mu jedno, kdo v tom směru právě bude. V tom okamžiku vystřelil na toho, kdo by nejblíž…
Stalo se, a vrátit se to nedá. Tady neplatí žádné, co kdyby… nebo proč jsem to povolil, nebo proč jsem to neudělal jinak…
I kdyby se čas vrátil, jednali bychom stejně.
„Tak pojď, Marku, ať nemusí čekat,“ kousek jsem od sebe Marka dotáhl, a setřel mu slzy z očí, když jsem viděl, že ostatní už vycházejí z domu a čekají, až budeme dole všichni.
Políbil jsem ho, podal jsem mu kapesníky, a pak jsem pomalu došel ke dveřím a otevřel je.
Zůstal jsem však překvapeně stát, když se za nimi objevil Chris a za ním Jaden ve své vojenské uniformě.
Chris byl celý uplakaný a ruce se mu silně třásly. Držel v nich tři podlouhlé sametové krabičky, a jen se tiše zeptal, jestli může ještě na chvilku s námi mluvit, než pojedeme do kostela.
Chris
Pracoval jsem nad posledním Joshovým náramkem, když jsem přes okno zahlédl pohyb.
Jen jsem nepatrně potočil hlavu.
Nolan stál venku, telefonoval, několikrát si nervózně prohrábnul vlasy, a pak se zamračil.
V tom okamžiku mě přepadlo špatné tušení. Ten pocit, že se něco stalo, mi roztřásl ruce, a já už nebyl schopen pokračovat v práci.
Na ten náramek jsem nesáhl další dva dny. Nebyl jsem schopný ho ani vzít do ruky, a přitom chybělo vyrýt už jen jedno poslední slovo: „navždy“.
Plakali jsme společně s Li-Wei, kterého nedokázal ani Xi-Wang utěšit, a jeden večer s ním musel jet i do nemocnice, když to vypadalo už dost špatně. Ale tentokrát to bylo na Xi-Wangovi, protože já sám měl problém se s touhle situací srovnat.
Až teprve třetí den, za Jadenovy podpory, jsem se posadil v pokoji ke stolu, kde jsem měl všechny své věci, a konečně vzal ten náramek do ruky…
Skoro jsem na to přes slzy neviděl, když se tam postupně objevovalo písmeno po písmeni. Několikrát mi věci vypadly z ruky, jak moc se mi třásly…
Ale…
Dal jsem Joshovi slib.
Když nastal ten snad nejtěžší den, ležely na stole tři sametové krabičky, a v nich pro každého jeden náramek. Dlouho jsem to odkládal… Mohl jsem jim to dát už předtím, ale nedokázal jsem se k tomu přinutit. A snad vědomí, že by Josh odešel bez důkazu, jak moc kluky miloval, že tohle je snad poslední věc, kterou jim mohl dát, mě donutilo ty krabičky vzít a za Jadenovy podpory zamířit k jejich ložnici.
Když mi Thomas otevřel, opět jsem ztratil odvahu. Do očí se mi nahrnuly slzy, a já jen stál a nebyl schopen udělat ani krok.
Ale Jadenovo pohlazení po zádech, a pak jemné popostrčení mě donutilo promluvit a vejít dovnitř.
„Tohle… Josh chtěl… měl připravený pro… měli jste výročí a on… chtěl vám to dát… je to dárek od něj… prosím, vemte si to… je to pro vás všechny… On to tak chtěl…“
Nedokázal jsem souvisle mluvit, jak jsem měl roztřesený hlas a stále mi tekly slzy, které se prostě nedaly zastavit. Nebyl jsem schopný se na ně ani pořádně podívat, jen jsem natáhl ruce před sebe a čekal, až si to někdo z nich vezme.
„Prosím…“ zašeptal jsem mezi vzlyky. „Vezměte si to, i pro… Joshe…“
Mark
Stále jsem slyšel jeho slova, kdy říkal: ‚Miluji vás, jsem rád, že jsem vás poznal.‘
Nedokázal jsem to vytěsnit z hlavy ani další tři dny.
Pohled do jeho čí, když se probral a snažil se usmát, kdy nám stiskl ruku, kdy náhle upadl do šoku, i to, jak ho rychle odváželi na sál…
Tohle jsou vzpomínky, které ve mně zůstanou na pořád, a nejhlasitější a nejsilnější je ta, kterou řekl pro mne úplně cizí člověk.
„Je mi líto, Joshua Cavis zemřel na následky zranění a následné komplikace…“
V tu chvíli se mi zhroutil svět.
Věděl jsem dávno, jak moc Joshe miluji, jako ho oba s Thomasem milujeme. Ale že to bude až tak silný cit…
Ta bolest byla neskutečná. Myslím, že jsem se na té nemocniční chodbě zhroutil. Určitě ano, protože další vzpomínku mám z nemocničního lůžka, na kterém jsem se probral, a první, co bylo, jsem se sháněl po Joshovi.
Všechno ostatní, další chvíle, další hodiny i dny, jsme měl rozmazané a většinu z toho jsem i zapomněl. Jako by všechno plynulo kolem nezávisle na mě.
Někdo odešel, ale svět se točí dál.
Jenže já tuhle myšlenku nebyl schopen přijmout.
Poprvé jsem selhal jako člověk…
A do konce života si to budu vyčítat.
Nevím, kdo zařizoval pohřeb. Možná já, nebo Thomas, nebo vláda, či Britská jednotka jejího veličenstva, nebo Joshův otec.
Jedno však bylo jisté. Odmítli jsme ho vydat, aby byl pohřbený v Británii. Druhý den po Joshově smrti nás kontaktoval jeho právník s tím, že Josh před nedávnem sepsal poslední vůli. Co se jejího obsahu týče, o tom budeme informováni později, ale jeden bod je neodkladný.
Josh si přál být pohřbený tady, a jako důvod uvedl, že chce být s námi navždy…
Myslím, že jsem se v tu chvíli zhroutil podruhé.
A dnes, když se s ním máme rozloučit, nejsem schopný zapnout ani tu pitomou uniformu.
Ani si ji nezasloužím, protože stále cítím vinu za to, že Josh umřel.
Pevné Thomasovo objetí mě na moment schovalo a já, všechno, co se drželo uvnitř, pustil ven.
Možná bych tak stál až do večera, možná by pohřeb proběhl beze mne, kdyby dovnitř nevešel Chris a Jaden.
Jako v transu jsem zíral na ty tři krabičky, ale nedokázal jsem je vzít do ruky.
Až teprve Thomas po chvilce sebral odvahu, vzal je a jednu z nich otevřel.
Doteď jsem ho neviděl brečet, možná plakal o samotě, nebo v noci, když jsem spal. Ale teď…
Z očí mu začaly téct slzy, když sáhnul roztřesenou rukou dovnitř a vytáhl náramek. Přistoupil ke mně a zapnul mi ho na ruku…
Málem se mi podlomily kolena, když jsem viděl ta slova.
Ale také jsem vytáhl jeden náramek a zapnul mu ho na zápěstí. Na potřetí se mi to povedlo, jak jsem přes slzy neviděl.
„Pojď. Musíme jít. Josh na nás čeká,“ odložil Thomas dvě prázdné krabičky a třetí si nechal v ruce…
Jaden
Znovu a znovu jsem si opakoval, že jsem měl být rychlejší.
Stačila pouhá vteřina. Jen tak málo a Joshua mohl žít.
Jen tak málo stačilo k tomu, aby teď všechno bylo jinak.
Ten den jsme domů dojeli až v noci. Teda část z nás. Potom, co se Mark zhroutil, když nám doktor oznámil, že Joshua zemřel na pooperační komplikace, zůstal Thomas v nemocnici, a my ostatní se vrátili.
Bylo potřeba to říct klukům.
Jediný, kdo to věděl byl Nolan, kterému jsem hned po střelbě volal, ale měl zakázáno o tom mluvit.
Myslel jsem si, že to zvládnu.
Zažil jsem toho za život už hodně. Taky přišel o někoho milovaného a za války pohřbil víc kluků, než mám prstů na rukou. Ale postavit se Chrisovi a říct mu, co se stalo, bylo asi to nejtěžší v životě.
Tu noc a následující den jsem ho nepustil z náruče.
Mohl to být kdokoliv jiný.
Kdyby si Joshua nevšiml, že je něco jinak, Sheng by mohl pozabíjet kohokoliv, kdo u něj byl. Mohl to schytat i Gianni nebo Remy. Nebo oba. Svou zbrklou akcí Joshua všem zachránil život, ale ten jeho mu to těžko vrátí.
Nejhůře to samozřejmě nesl Mark s Thomasem a Li-Wei. Opět si vyčítal, že je to jeho chyba, že kdyby tehdy zůstal ze Zhuangem, nic z toho by se nestalo, a tentokrát ho nedokázal uklidnit ani Xi-Wang, a tak Li skončil druhý den na kapačce v nemocnici.
Během následujícího dne jsem se dozvěděl, co vlastně Joshua po Chrisovi chtěl. A i když jsem viděl, jak těžké to pro něj je, poprosil jsem ho, aby ty náramky dodělal.
Pro Joshuu.
„Pojedeme" promluvil jsem tiše a sevřel v ruce tu Chrisovu, když klukům předal náramky a jedna krabička zůstala v Thomasovych rukou.
Venku už na nás čekal Xi-Wang s Li-Weiem, oba v tradičním čínském oblečení a za jiných okolností bych jim řekl, jak nesmírně jim to sluší, ale teď se to moc nehodilo.
Nolan s Lorym tam byli taky, i když kluky znali jen krátce, a samozřejmě Gianni s Remym, oba v slušivých oblecích.
Další čtyři auta patřila lidem z Thomasovy detektivní kanceláře a několika policistům, se kterými se Josh dobře znal.
Když jsme po několika minutách vyjeli a zamířili do centrálního kostela v Sacramentu, znovu se mi stáhl žaludek.
A ještě víc, když jsme zaparkovali a přešli k hlavnímu vchodu, kde už stalo několik desítek lidí, většinou v uniformách, a přijížděli další.
„Pan Rodriguez a pan Ward?“ ozvalo se vedle mě.
„Dobrý den. Přijměte mou upřímnou soustrast. Pan Cavis vás uvedl jako jediné blízké. Máte možnost se s ním jako první naposledy rozloučit. Pak je jen na vás, jestli rakev zůstane otevřená i pro veřejnost, nebo jen pro blízké přátele. Během obřadu ji pak zavřeme, a poté bude převezen hřbitov Sv. Josefa."
Slyšel jsem, jak se kousek od nás Li-Wei rozplakal, když muž domluvil, a cítil jsem, jak se i Chris rozechvěl.
Thomas
Celou cestu jsem držel Marka za ruku. Chvěla se mu, stále si druhou rukou otíral slzy, a snad až teprve, když jsme zastavili u kostela, se vysmrkal, zhluboka se nadechl, nasadil si sluneční brýle a teprve potom vystoupil.
Ani mě nebylo lehko. Držel jsem se tak, tak, abych nebrečel v autě s ním.
Ale potřeboval jsem být natolik v klidu, abychom se mohli s Joshem rozloučit, a aspoň jeden z nás se přitom nezhroutil.
Když k nám promluvil ten muž, sevřel jsem v ruce krabičku s náramkem. Přikývl jsem, že se chceme nejprve my dva rozloučit v soukromí, a pak mu řekneme, co a jak.
Chytl jsem Marka pod paží, a vedl ho dovnitř.
Už při pohledu na rakev se moje chůze skoro zastavila. Ale přemohl jsem se, už pro Marka, protože ten se celý rozklepal, když Joshe uviděl.
Položili jsme na rakev kytici, a pak se na něj jen dívali.
Nebyli jsme schopni ani jeden nic říct. Měl jsem pocit, že když tu budu stát pořád, že to prostě neskončí a Josh s námi zůstane.
Nechtěl jsem to ukončit… Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle.
Ale… nebyli jsme sami, kdo trpěl jeho odchodem. Nemohli jsme být sobečtí…
Otevřel jsem krabičku a vytáhl náramek. Podal jsem ho Markovi do ruky.
„Udělej to, Marku. Udělej to pro něj. Nechci, abys pak litoval, že jsi to neudělal. Jen tu jednu poslední věc, prosím… Bez ní to nemůžeme uzavřít…“
Chytl jsem Joshovu ruku, která byla tak studená, a já mu snad bezděčně promnul prsty, jako bych je chtěl zahřát.
Mark váhal. Celý se třásl, vzlykal, vypadal, že se každou chvíli složí.
Ale pak dal ruce nad rakev a pomalu je spustil dolů. Zapnul Joshovi náramek, a pohladil ho po ruce, stejně jako já, když jsem ji uložil zpátky.
„Navždy, Joshi…“ zašeptal jsem tiše.
„Miluji tě…“ ozval se Mark.
Sklonil se, políbil Joshe na čelo, pohladil ho po vlasech, a pak odstoupil.
Také jsem věnoval Joshovi poslední polibek a šeptem jsem mu řekl své poslední sbohem.
„Pojď si sednout,“ chytl jsem Marka a odvedl ho pomalu k první lavici.
Počkal jsem, až se usadí, pak jsem se otočil k východu, kývl jsem na vysokého prošedivělého muže, a pak jsem došel k tomu koordinátorovi, který stál opodál.
„Chtěli bychom rakev během obřadu mít zavřenou, ale… ať se s ním nejdříve můžou všichni rozloučit. A prosím… Ten vysoký muž v uniformě Britské armády, ten, co drží tu velkou kytici, je jeho otec. Pusťte ho sem prosím jako prvního…“
Koordinátor přikývl, a já se šel usadit vedle Marka. Chytl jsem ho pevně za ruku…
„Navždy zůstane s námi, Marku…“ zašeptal jsem ještě, než dovnitř vstoupili další, kteří se s ním přišli rozloučit.
Remy
Mark s Thomasem nakonec dovolili, ať se s Joshuou všichni rozloučíme. Po nich byl do síně vpuštěn Joshuův otec, a pak postupně my, a nakonec policisté a ostatní.
Z našich kluků to nejstatečněji vzal asi Gianni.
I když jsem cítil, jak se chvěje a slzy nedokázal skrýt, přesto dokázal odejít po svých do první řady.
Nejhůře to nesl Li-Wei, kterého musel Xi-Wang odnést v náruči, ve které mu zůstal po celou dobu.
Všichni jsme byli usazení v první řadě spolu s Joshuovým otcem, jako jeho nejbližší, což mě zahřálo u srdce. Podle informací sepsal svou závěť potom, co se mu podařilo utéct od Shenga.
Po celou dobu obřadu, když zavřeli rakev, jsem cítil uvnitř sebe jakési podivné prázdno.
Podcenili jsme Shenga, a dopadlo to tak nejhůř, jak jen mohlo.
Obřad byl nádherný, v podstatě všichni, kdo znali Joshuu aspoň trochu víc uronili slzu, když koordinátor, který pronášel i smuteční řeč, začal mluvit o tom, jak se Joshuovi změnil jeho život po příjezdu do Sacramenta.
A ve chvíli, kdy začal číst Joshuův krátký dopis, ve kterém všem děkoval za podporu, pomoc, a to, že to s ním všichni vydrželi tak dlouho, a jmenoval konkrétní osoby, začalo se ozývat síni hlasitější smrkání a vzlykání.
„…a na závěr bych svá slova chtěl věnovat dvěma mužům, bez kterých by se ze mě nikdy znovu nestal slušný člověk. Udělali pro mne toho mnohem víc, než si myslí, a já jim to nikdy nezapomenu. Hrdí, stateční, odvážní, laskaví a milující. Thomas Ward a Markus Rodriquez, dva muži, do kterých jsem se zamiloval, a bez kterých si svůj život už nedokážu představit. Navždy vás budu milovat. Váš Joshua Cavis."
Když dočetl, zahlédl jsem dokonce i Jadena, jak si utírá uslzené oči, a já sám přes slzy ani neviděl.
Znal jsem Joshuu krátce, ale za tu dobu jsem si ho oblíbil a strašně mě teď mrzelo, že už ho nepoznám víc.
Xi-Wang
Všechny ty dny byly strašně náročné.
Nejen kvůli tomu, že jsme museli i přes to všechno, dokončit Shengův případ. Aspoň předběžně. Ale také proto, že odešel člověk, který nám byl blízký.
Snad poprvé mi sepsání zprávy trvalo několik dní. Nebyl jsem schopen to dodělat, ale nakonec jsem to uzavřel den před pohřbem, a i se svou výpovědí odevzdal Clarksonovi.
Pro mne teď bylo přednější se postarat o Liho.
Když zkolaboval, nekompromisně jsem ho odvezl do nemocnice, kde ho napíchli na kapačku, a když se aspoň trochu vzpamatoval, přes všechno utěšování, jsem mu nakonec dal jasně najevo, že jsem měl taky Joshe moc rád a moc mi chybí, ale pokud by to mělo dopadnout jako teď, nedovolím, aby šel Li-Wei na pohřeb.
Říkal jsem to, ale věděl jsem, že bych to Limu nemohl udělat.
Oba dva jsme se s tímhle Britským klukem, který si získal své místo v našich srdcích, chtěli rozloučit.
Přes všechnu tu bolest mě zahřálo u srdce, když jsem pak při jedné ze smutečních řečí zaslechl i své a Liovo jméno. A teprve teď se mi spustily slzy z očí.
Možná někomu připadám chladný, ale já si všechno odbývám uvnitř sebe. Je to můj vnitřní boj, a já se s ním musím poprat sám. Ale v tuhle chvíli jsem to už nedokázal zadržet.
Sevřel jsem Liho o něco víc, protože se celý třásl, a druhou rukou ho chytil za jeho a stiskl ji.
I přes všechno to zvládal lépe, než jsem si myslel.
Další cesta na hřbitov… Cesta k hrobu, kde časem vyroste hrobka určená pro Joshe, Thomase a Marka…
Rozhodli nezávisle na sobě. Chtěli být spolu i po smrti, jen Josh odešel moc brzy…
Pohlédl jsem k nebi a sevřel Liho v náruči, když se ozvala první salva, a on sebou trhnul.
Ještě dvakrát zazněly výstřely, a já si v tu chvíli pomyslel, jaká je to ironie, když Joshe zabila střelná zbraň a teď je mu takto vzdávána pocta.
„Jo, Joshi,“ zadíval jsem se znovu do nebe, „udělal jsi tu pořádný průvan a pak odešel. Ale věř tomu, že na tebe nezapomenu. Nikdo na tebe nikdy nezapomene…“
xxxxxxxxxxxx