Li-Wei
Když jsme odešli do pokoje, připravit se na večeři, řekl jsem Ximu to, co mi řekl Gianni, a taky jak se tvářil Thomas. Bylo mi jasné, že Xi o tom ví, ale zdůraznil mi, že o tom nesmím nikde mluvit.
O půl hodiny později jsme se sešli na večeři, jen nevím, jak dopadla, protože nejspíš někde uprostřed hlavního jídla, jsem usnul.
Druhý den ráno mě Xi nechal spát, začínalo se sice už ve dvanáct v poledne, ale mě stačily dvě hodinky na přípravu.
A i když už jsem měl praxi ze dne před tím, stejně jsem měl pořád stejnou trému a byl nervózní.
Nakonec ale i ten den dopadl skvěle a obešel se bez vážnějších problémů, a dokonce jsme si dali i tu večeři, kterou jsem slíbil Giannimu. A protože jsem vařil i pro Xiho a ostatní něco, co ještě nejedli, měl jsem snad ještě větší trému, než když bylo všude plno lidí.
Zdálo se ale, že se mi to podařilo, a já měl tendenci schovat se pod stůl, jak jsem byl snad rudý až na zadku.
Tentokrát už jsem vydržel a neodpadl, ale když jsme došli na pokoj, skoro jsem si ani nesundal zástěru a svalil se na postel.
„Nechápu, jak to Gianni zvládá, když má pořád tolik energie," zívl jsem na celé kolo a protřel si oči.
Zamžoural jsem na Xiho a se zalíbením si ho prohlížel.
Vzpomněl jsem si na rozhovor ohledně svatby, o kterém jsem teda Ximu ještě neřekl, ale teď se mi o tom nechtělo mluvit.
„Miluju tě," řekl jsem po chvilce ticha a na Xiho se usmál.
Pořád jsem nechápal, čím jsem si ho zasloužil, ale věděl jsem, že udělám všechno proto, aby byl se mnou šťastný.
Xi-Wang
Moc se mi nelíbilo, že Gianni řekl Li-Wei, kdo vlastně je. S obavami jsem se na něho díval, ale nejspíš skutečnost, že se jedná o mafii, zvládl daleko lépe, než jsem si myslel.
Možná to bylo tím, jaký Gianni je?
Nejspíš. Ale ten strach o Liho tam vždycky bude.
Další den jsem si víc všímal toho, jak se Remy a Thomas chovají. A Li měl pravdu.
Byla tam vidět mírná nevraživost a podezíravost. Hlídali si jeden druhého, aniž by si to možná uvědomovali. Ale Thomas se zachoval jako profesionál, udržel své emoce na uzdě a ani jednou po Remym nevyjel.
A Remy, nejspíš proto, aby Giannimu nezkazil celý festival, se také držel zpátky.
Večeře, kterou pro nás Li-Wei druhý den připravil byla naprosto skvostná. Chutnala tak, že jsem se blahem doslova rozplýval, a nebyl jsem jediný, podle výrazů ostatních.
I když jsem tentokrát nemusel Liho odnášet do pokoje v náruči, stejně odpadl hned, jen co mi řekl, že mě miluje. Opatrně jsem z něj svlékl oblečení, přikryl ho a nechal spát.
Vzal jsem Ponga, a ještě ho šel vyvenčit.
Jen co jsme se hnuli z pokoje, už před dveřmi stál jeden z hotelové ochranky, prý na příkaz pana Warena.
A když jsem se vrátil a zjistil, že je všechno v pořádku, ten chlapík zase odešel s tím, že když budeme potřebovat, tak máme zavolat na recepci a ptát se po Georgovi.
Třetí den festivalu byla na Lim už dost vidět únava. Ale postavil se tomu hrdinně a zvládl i ten poslední den na jedničku. Gianni dokonce ještě sehnal další várku kuchařek, které se během prvních dvou hodiny prodaly, a pak jsme s omluvou museli zájemce odkázat na knihkupectví nebo vydavatelství.
Na stole se také Limu hromadila kupka nabídek a vizitek, které tu pro něj spousta hostů zanechávala. Ať už majitelů restaurací či hotelů, nebo obchodníků s potravinářským zbožím.
Byl jsem na něho opravdu pyšný. Získal víc sebejistoty, a nakonec to zvládl už skoro jako profesionální kuchař. Jediné, oč jsem se bál, byly jeho oči. Přeci jen to byl pro něj nápor, něco, co nikdy nedělal. A tak, když byla chvilka a čas, kapal jsem mu do očí a donutil ho na chvíli si sednout v salónku, kde jsme šli znovu na oběd, a dal jsem mu přes oči chladný obklad namočený v bylinném odvaru.
Po celé ty tři dny jsme tu válčili čtyři. Li-Wei, jako hlavní postava, já, Thomas a Josh.
Mark měl plné ruce práce, a nevyšel mu čas dojít ani navečer, protože podle jeho zpráv došel domů a padl za vlast.
Ale třetí den, skoro u konce festivalu, se přeci jen ukázal. Bylo vidět, že je unavený, ale přitom spokojený, když nás viděl, a možná hlavně i kvůli Joshovi, který se také víc vzpamatoval, a nejspíš přestal myslet na to, že ho Mark nechce pustit k vyšetřování.
Li-Wei
Třetí den jsem začínal pociťovat ještě větší únavu.
Myslím, že až se vrátíme, tak nejspíš prospím tak dva dny.
Chrisovi jsem samozřejmě nezapomněl všechno vylíčit, jen to o Giannim jsem mu neřekl.
I když byl Chris jako můj bratr, tak jsem to slíbil.
Na závěr třetího dne jsem už všechno spíš nechával na Joshovi, který snad už zpaměti znal všechny mé recepty, a já spíš jen poposedával, nebo se šel podívat na Gianniho.
Xi mě hlídal na každém kroku, hlídal i mé oči, a já si vážně nedokázal představit, co bych bez něj dělal.
Asi hodinu před koncem přišel i Mark.
Vypadal unaveně, tak jsem mu s Joshovou pomocí, který naopak vypadal čileji, než když jsme sem šli, udělali pořádnou večeři, aby aspoň na chvilku přišel na jiné myšlenky.
Tak nějak jsem ale tušil, že mu spíš pomůže Josh a Thomas, protože to vypadalo, že s nimi přespí v pokoji.
Měli jsme odjíždět zítra ráno, ale už jen při té myšlence se mi stáhl žaludek a posmutněl jsem.
„Je nějaká šance, že Gianniho ještě někdy uvidím?" otočil jsem se na Xiho, když si Joshua vzal Marka a společně si šli obhlédnout vedlejší sál, dokud ještě bylo, co k vidění.
Thomas šel s nimi, ale podezíral jsem ho spíš z toho, že je hlídá.
„Já… já vím, že jsi policista a on mafián," zamumlal jsem skoro neslyšně, „ale já… vím, že bych se ho měl bát, už jen kvůli tomu, kým je, ale vůbec strach necítím. Je to úplně jiné než u Zhuanga. Prostě vím, že je Gianni dobrý člověk."
Povzdechl jsem si, sedl na stoličku a svěsil ramena.
Vážně to bylo nespravedlivé. Gianni přece nemohl za to, do jaké rodiny se narodil. A i když mě osobně mafie ublížila, k Giannimu jsem prostě žádnou zášť necítil.
Spíš naopak.
Za těch pár dnů jsem si ho oblíbil skoro jako Chrise a Loryho.
Sheng
Zasraný italský cucák!
Myslí si, že mi může diktovat podmínky? On? Který chcal do plenek, když už já jsem určoval pravidla?!
Byl jsem nasraný jako nikdy. Dokonce to přebilo i to, že mi utekl ten mizerný polda, zatímco jsem se staral o jiný obchod.
Nečekal jsem, že se mu to podaří, a uvažoval jsem, že si ho hned podám, ale pak mě zaměstnal ten zmetek.
Prý se roztahuju na jeho území!
Pche!
To já tu byl pánem! To já byl ten, komu to tu patřilo!
Huo byl možná králem Hong Kongu, ale já jsem Bůh Ameriky!
Bohužel, k mé nelibosti, mi nezbývalo než se stáhnout, protože jeho rodiny měly pořád významnější jméno a vliv, ale to nepotrvá dlouho.
A věděl jsem, co udělat, abych dal jasně najevo, že se mnou si nikdo zahrávat nebude.
Podařilo se mi chytnout jednoho poldu a jednoho italského smrada, který patřil do rodiny toho cucáka.
Bylo to snadnější, než jsem si myslel. Ale umírání už tak snadné neměli.
Zrovna jsem akorát dokončil další kolo otázek a musel uznat, že ten malý parchant je má vycvičené dobře, protože neřekl ani pumpička.
Za to ten polda povolil skoro hned a vyklopil mi i číslo svých trenclí.
Bohužel neřekl nic, co bych už nevěděl, nebo co by mi bylo k nějak velkému užitku, ale aspoň jsem se trochu pobavil. Ale ta skutečná zábava měla teprve začít.
Nechal jsem ty dva na pospas jejich osudu a ujistil se, že mi na rozdíl od toho metrouše tihle neutečou, a vydal jsem se za Lomanem.
A cestou musel přemýšlet, proč u něj trávím víc a víc času, což mi taky na náladě nepřidalo.
Nechtěl jsem být na nikom závislý. To nebyl můj styl. Ale Loman…
Xi-Wang
Jedno se těm mafiánským bratrům nedalo upřít.
Díky jednomu se Li-Wei seznámil se mnou, se Su a Junem, dokonce je kmotr jejich chlapečka. A díky druhému se Li-wei seznámil s dalšími lidmi, a vypadalo to, že z nich budou, možná už jsou, opravdu velcí přátelé.
A i když bych rád Limu kývl na to, ať se nebojí, že se s Giannim určitě ještě uvidí a může se s ním stýkat, realita byla taková, že jsem v tuhle chvíli nevěděl, jak odpovědět.
Gianni může být čistý. Ale co když vyvede něco někdo z jeho dvou rodin? Co když přijde někdy na nějaké soudní přelíčení, u kterého budu svědčit, a obhajoba mě označí za nedůvěryhodného svědka, která má vazby na mafii?
„Co jsem se doslechl, tak Gianni, i když má velký majetek, zůstal bydlet v Provu. Můžeme si třeba někdy udělat výlet, co ty na to? A ubytujeme se v tom nejlepším hotelu. Co na tom, že patří právě jemu? Mě jde o kvalitní služby, ne o to, kdo to vlastní…“ odpověděl jsem Limu trochu oklikou a doufal jsem, že to pochopí.
Byl jsem rád, že si našel cestu i k Giannimu. Nebyl jsem proti a Joshovu úsudku plně věřím. A věřím tomu, že když si Giho nechám prověřit, že nebude nic, co bych na něj našel, až na nejasnosti, kolem úmrtí jeho strýce a jeho milence. Ale to bylo mezi mafií, a navíc se tím prý, podle služebně starších, i pročistil vzduch mezi mafiány.
„Hele, Li, máš tam ještě poslední zájemce o tvé speciality,“ nakonec jsem do něj drcnul a ukázal k servírovacímu pultu.
Nechtěl jsem, aby si tím zatěžoval hlavu. Bude to, jak to bude. Necháme to na osudu…
Mark
Když kluci chtěli, abych jim povolil tři dny na hotelu, jen jsem se v duchu zděsil, kdo bude ty tři dny vůbec pracovat.
Ale Joshua byl stejně mimo provoz, Thomas je nezávislý vyšetřovatel, takže jim dvěma jsem to zakázat nemohl. A co se týče Xi-Wanga… No, tak ten poslední měsíc pracoval i za Joshuu, tak si odpočinek zasloužil. A navíc se musí sžít se svým novým psím přítelem.
Tak jsem nakonec povolil.
Přesto jsem hned v práci žhavil dráty, pročítal zprávy a zjišťoval si kde jaké informace, abych měl jistotu, že kluci budou v bezpečí, že to není nějaká Shengova hra a on se spojil s Italskou mafií.
Jo, tohle jsem věděl hned první den, kdy s tímhle nápadem přišli, a proto jsem váhal, jestli to povolit.
Ale podle některých informátorů to bylo spíš tak, že to vypadalo na boj mezi mafiemi.
Ale snad nebude Sheng tak pitomý a nerozpoutá válku přímo na území rodiny Simeone a Rivery.
Přesto jsem tam po všechny tři dny měl policisty v civilu, kteří se tvářili jako hosté a všechno to hlídali a kontrolovali. A hlavně hlídali naše kluky.
Jo, bál jsem se o ně, proč lhát…
Když jsem se nakonec ten třetí den festivalu uvolnil z práce dříve, mohl jsem ještě za nimi dorazit a na vlastní oči se podívat, jak na tom jsou.
Li-Wei vypadal, že je unavený, ale přitom moc spokojený. A když jsem si všiml, jak se dívá a mluví s Giannim, mírně jsem se zamračil. Xi-Wang se však držel dál, což jsem ocenil.
Když jsem si všiml při procházení haly, že u Gianniho pultu je prázdno, a on pomalu začíná sklízet věci, protože poslední hosté už odcházeli, zamířil jsem rovnou k němu.
Jak jsem čekal, okamžitě se na mě zavěsil jeho pobočník, a jen co jsem se zastavil u pultu, on stál vedle Gianniho a oba na mě zvědavě hleděli, co jim chci.
„Měl bych se představit, ale myslím si, že o mě už víte. Jsem Markus Rodriguez, velitel oddělení vražd tady v Sacramentu. Kluci jsou do jednoho mí dobří přátelé, a upřímně, neměl jsem moc chuti jim povolit, aby sem šli. Ale Li-Wei na tom moc záleželo, a my jsme chtěli, aby zapomněl na to špatné, co se mu stalo. Vím, kdo jste, vím, co jsou vaše rodiny zač. Vím, že se držíte stranou a čím se živíte. Nebudu lhát, když řeknu, že vám fandím, a doufám, že tomu tak bude i nadále a nesklouznete do kolejí, ve kterých jel Roberto Carlo Simeone nebo Adrian Simeone. Nemůžu klukům zakázat se s vámi stýkat, a ani to nechci udělat. Ale jedno zaváhání, nebo nějaký problém, okamžitě zakročím. Neberte to jako výhružku, nechci si hrát na drsňáka policajta, jen zkuste vzít v úvahu, že mám na mysli jejich dobro a bojím se o ně. Nic víc v tom není…“
Remy
I když jsem pořád z toho Thomase cítil jisté napětí a mírnou nevraživost, neudělal jsem nic, čím bych ho vyprovokoval a zneuctil tak Gianniho práci.
Jen jsme kolem sebe obcházeli, občas na sebe zdvořile promluvili, ale víc ani ťuk.
Bohužel to vypadalo, že Gianni si je s Li-Weiem čím dál bližší a jak jsem ho znal, měl jsem obavu, že v tomhle přátelství, které si mezi sebou za těch pár dnů vytvořili, bude chtít pokračovat.
Ne, že bych mu to zakazoval, ale přece jen byl Li-Wei ve společnosti lidí, kteří by tohle přátelství nemuseli zrovna dobře brát.
Xi-Wang se mi sice zamlouval, stejně jako Joshua, ale bylo vidět, že stačí jedno šlápnutí vedle, jeden náznak šlápnutí vedle a roznesou nás v zubech.
A to se mi potvrdilo i v poslední den festivalu, kdy asi hodinu před ukončením přišel Rodriguez.
Věděl jsem, kdo to je ještě dřív, než se představil a řekl co má na srdci. Při zmínce o Adrianovi jsem Giannimu stiskl ruku, a pak ho objal kolem ramen.
„Myslím, že ani my se přestavovat nemusíme, ale když už jste to udělal vy, tak já jsem Roger Waren a tohle je můj manžel Gianni Waren Rivera Simeone," řekl jsem možná trochu chladně a odměřeně, ale když se Gianni na mě podíval, povzdechl jsem si a trochu uvolnil napjaté tělo. „Podívejte, pane Rodriguezi, budu upřímný. I když můj manžel velmi dlouho toužil po tom se s panem Garsonem setkat z osobních důvodů, nikdy by mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Upřímně, ani já z toho nemám velkou radost. Vím, co je v sázce, a vím, že i kdyby to Gianni nebo Li-Wei chtěli sebevíc, pořád mezi námi bude stát zeď, kvůli tomu, kým jsme. Ale ani jeden jsme si to nevybrali. Nikdo nemůže za to, do jaké rodiny se narodí. A pokud jste si o nás všechno zjistil, víte, že Gianni nemá v úmyslu provozovat jakékoliv nelegální věci. Jeho přátelství s Li-Weiem mu zakazovat nebudu a ani nechci, ale můžu vás ujistit, že ani jeden neuděláme nic, co by ho ohrozilo. Nebo jeho přátele. Jsme si vědomi toho rizika."
Celou dobu jsem se Rodriguezovi díval do očí.
I přesto, jak byl unavený, z jeho postoje a chování jsem usoudil, že je to moudrý chlap.
A taky v to doufal.
Mark
Jak jsem si myslel. Gianni, přesto, že je hlava dvou mafiánských rodin, se raději drží zpátky. Ale věřil jsem tomu, že kdyby chtěl, uměl by si říct své. Viděl jsem mu to na očích.
Ale Roger Waren, to už je jiná. Tušil jsem, že kdyby na věc přišlo, byl by velmi těžký protivník a nejspíš by nám pořádně zatopil. Všiml jsem si, jak se na něj obezřetně dívá i Thomas. Jo, Thomase jsem moc dobře znal, tohle přede mnou prostě neskryje. A stejně k Thomasovi přistupoval i Roger.
Tohle mě trochu uklidnilo…
A jeho slova…
Myslel jsem si, že mi řekne, jak jsem jeho manžela urazil, nebo něco takového, ale velmi mě překvapil svou odpovědí.
„Jsem rád, že jsme stejného názoru,“ pokýval jsem hlavou a spokojeně se pak rozhlédl kolem sebe.
V obou sálech se to už skoro vylidnilo, a vystavovatelé začali pomalu sklízet svá místa a své věci.
Jo, tohle bude trvat do noci, než se oba sály dají zase do původního stavu.
„Máte můj obdiv, pane Warene,“ vrátil jsem se pohledem k Giannimu.
Neoslovoval jsem ho jménem mafiánských rodin, už jen proto, že je oficiálně ani nepoužíval.
A nechtěl jsem mezi námi dělat ještě větší dusno.
„Opravdu,“ pokračoval jsem. „Zařídit něco takového je obdivuhodné. Jsem moc rád za Li-Wei, že jste mu dal příležitost. Možná se v tom najde a jeho život nabere nový směr. Ale to vám nejspíš už poděkoval i Xi-Wang. Rád bych vám podal ruku, jako poděkování, ale… Je mi líto a neberte to jako urážku nebo neúctu, neudělám to, jistě chápete proč. Thomas s Joshuou mi řekli, že jste nabídl, abych tu přespal s nimi. Přijmu vaši nabídku, ale vzhledem k tomu, kdo jsem, a kdo jste vy, zaplatím si svůj vlastní pokoj. Určitě pochopíte důvod. No… Peníze pro mne nejsou problém, a taky, nikdo určitě nebude pátrat v kterém pokoji jsem skutečně spal.“
Po svých posledních slovech jsem se usmál, a přistoupil blíž k vitríně, kde ještě stálo několik dezertů, které Gianni vytvořil a vypadaly moc lákavě.
„Co z toho byste mi nabídl?“
Gianni
Mám tenhle festival moc rád, ale byl jsem i rád, že už to končí. I na mě se začínala projevovat únava, ale musel jsem fungovat na sto procent až do samého konce, kdy se dveře těchto dvou sálů zase zavřou a všechno bude v původním stavu.
Když se blížila závěrečná hodina, už jsem se přesunul ke svému pultu, abych mohl pomalu dávat věci do pořádku a obsloužit případné poslední hosty, když se přede mnou najednou objevil muž, na první pohled hispánce nezapřel, a promluvil na mě.
Ani jsem nepostřehl, kdy se vedle mne objevil Remy, ale stiskl mi ruku, když jsem sebou cuknul při vyslovení Adrianova jména.
Moc se mi nelíbilo, co ten Rodriguez říkal. Měl na to právo, ale cítil jsem se, jako by mi nevěřil. Jako bych byl stejná špína jako Adrian. A tak jsem raději nechal mluvit Remyho, protože jsem nevěděl, jak zareagovat, abych nevyvolal nějaký spor.
Ale mezitím jsem si to znovu všechno přebral, a po dalších slovech, a pohledu do Rodriguezových očí jsem pochopil.
Má starost o své lidi. Cení si jejich přátelství a nechce dopustit nic, co by je mohlo ohrozit, nebo co by mohlo ohrozit jeho práci, kterou evidentně miluje.
„V pořádku, nemusíte mi ruku podávat, nejspíš bych vás upatlal od sladkého,“ nakonec jsem se pousmál, a ještě si schválně ruce otřel do utěrky, i když jsem je měl čisté.
Zeptal jsem se ho, co nejí, nebo co má naopak rád, zadíval jsem se do vitríny, ale pak jsem mu nakonec ukázal, a by se posadil, že mu udělám specialitu, která mu bude sedět nejlépe.
A když jsem byl hotový, donesl jsem mu pohár, ale nesedl jsem si k němu, jak jsem to udělal u Liho. Nechtěl jsem, aby kolovaly řeči, že si mafián dává pohár s detektivem.
Ale přesto, než jsem se vzdálil, ještě jsem se mírně naklonil.
„Nechám vám zarezervovat pokoj na stejném patře, jako má pan Ward a Cavis. A i přesto, že, bez urážky, vám taky ruku nepodám, přesto vám děkuji za vaši upřímnost a taky za to, že jste svolil, aby sem Li-Wei mohl přijít. Cením si ho jako autora té nejlepší kuchařky, a opravdu byl můj sen se s ním setkat osobně. A to, že jsme se spřátelili, tedy aspoň z mé strany určitě, bylo neplánované. Li-Wei je prostě člověk, kterému se nedá odolat. Je milý, upřímný a laskavý. Ještě jednou děkuji a nechte si prosím chutnat,“ mírně jsem kývl hlavou a pak jsem se vzdálil za svůj pult, abych mohl pokračovat v úklidu.
Jen místy jsem se mrkl na našeho hosta, jak si vychutnává pohár. A podle jeho výrazu jsem mohl usoudit, že mu opravdu chutná, což mi potvrdil i později, když si k němu přisedl Joshua a chtěl mu do toho hrábnout, ale on ho hned plácnul po ruce.
V duchu jsem si říkal, proč jsem se musel narodit v takové rodině. Kdyby toho nebylo, a potkal bych se s těmito lidmi za jiných okolností, nejspíš bych neváhal a nabídl jim všem své přátelství.
Najednou jsem se cítil mírně sklesle, a jen to, že jsem měl nějaké povinnosti, mě drželo, abych tomu nepropadl úplně.
Remy
Na jednu stranu jsem byl i rád, že tenhle festival končí.
Nelitoval jsem toho, že se Gianni setkal s Li-Weiem a skamarádil se s ním.
Za jiných okolností, by to možná bylo i skvělé, Gianni těch skutečných přátel mnoho neměl, ale bohužel, v tomhle nám okolnosti nepřály.
A i když měl Rodriguez pravdu, přesto jsem se cítil trochu naštvaně.
Když Gianni udělal pro Rodrigueze zákusek, a pak se zatvářil mírně sklesle, přistoupil jsem k němu, objal ho a políbil.
„To nic, zlato," opřel jsem si jeho hlavu o své rameno a prsty zahrábl do Gianniho vlasů.
„Není to jednoduché, ale to není ostatně nic, že? Zvládneme to. Od toho mě máš, abych ti pomohl, ano?" políbil jsem ho do vlasů, chvilku ho ještě hladil po zádech, a pak ho pustil.
Když jsme byli asi v polovině uklízení objevil se ve dveřích Li-Wei, ale když viděl Rodrigueze a Joshuu sedět u Gianniho stolku zarazil se, nervózně přešlápl, a pak svěsil hlavu.
Nejspíš i on chápal, jak těžké to pro všechny je, i když by si přál opak.
Přesto po chvilce sebral odvahu a celý rudý přistoupil k našemu pultu.
„Já… pu-půjdu s Pongem ven a… no… mohl by Gianni se mnou?" zamumlal tak, že jsem mu sotva rozuměl a všiml, jak se zadíval na Rodrigueze i Thomase stojícího opodál.
„No, rozhodnutí je na Giannim. Mluvit mu do toho nemůžu," pokrčil jsem rameny a otočil se k Giannimu.
Gianni
Napětí trochu povolilo, když si Joshua přisedl k Markovi. Už jsem neměl pocit, že mě tolik sleduje.
Líbilo se mi, jak se spolu bavili, a bylo vidět, že jsou opravdu dobří přátelé. Možná i něco víc, ale v tomhle trochu tápu, protože jsem měl stejný pocit i z Thomase a Joshuy. A potom, když se k nim Thomas přidal, byl jsem z toho úplně vedle. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nevěděl jsem, kdo z nich vlastně tvoří pár. Jo, to mi došlo, že nejspíš spolu něco mají, ale netušil jsem koho ke komu přiřadit, a kdo je jen kamarád.
Z myšlenek mě vytrhl Li-Wei, který se zastavil opodál a zeptal se, jestli s ním půjdu ven.
Na vteřinu jsem zaletěl pohledem k těm třem, ale pak jsem si řekl, proč ne. Oni můj život neřídí.
A já bych Li-Wei nikdy neublížil.
Měl jsem stejně své věci už skoro všechny sklizené a zbytek zůstával na službě, která se postará o celkový úklid obou sálů. Sundal jsem si zástěru a šátek, uvolnil jsem vlasy z culíku, trochu je prstama prohrábl a pak jsem vykročil k Li a Pongovi.
„Půjdu s tebou,“ usmál jsem se na něj.
Nechtěl jsem, aby věděl, že mezi mnou a Rodriguezem neproběhl rozhovor zrovna v nejlepším duchu, i když jsem se na něj za to nemohl zlobit. Nechtěl jsem, aby věděl, že mě tohle všechno trápí. Chtěl jsem, aby si Li-Wei tyhle dny užil až do samého konce.
Li-Wei
I když jsem měl Marka rád, pořád mi tak nějak byl ze všech nejdál. Ale nejspíš to bylo tím, že měl ze všech nejvyšší pozici a byl vázaný zákony víc než třeba Joshua, který pracoval jako soukromý detektiv.
Sice jsem měl radost z toho, že přišel, ale když jsem pak šel za Giannim, jestli by se mnou nešel ven, a viděl tam sedět Marka, Joshuu i Thomase, trochu jsem znejistěl.
Xi mi možná přátelství s Giannim posvětil, ale co když Mark řekne ne? Co když se mu Gianni nezalíbí a bude ho prostě brát jen jako dalšího mafiána? I přes strach z toho, že je tohle možná naposledy, kdy Gianniho vidím, jsem přešel k jeho stolu a požádal ho o procházku.
K mé úlevě souhlasil a po chvilce jsme už i s Pongem vycházeli zadním vchodem v doprovodu Remyho a samozřejmě Thomase.
Znovu jsem děkoval Giannimu za to, že mi dal tuhle příležitost, chválil ho za to, co dokázal a přál mu hodně štěstí.
Když jsme se ale dostali k tomu, že zítra během dopoledne budeme muset odjet, a on pak s Remym během toho následujícího dne opustí Sacramento, zastavil jsem se a oči se mi zalily slzami.
„Moc rád bych tě znovu viděl… i když by mi to mělo vadit, je mi jedno… Co jsi zač a kým si," vzlykl jsem, a pak se zadíval na Thomase a Remyho, kteří k nám mířili a netvářili se přívětivě.
„Proč nemůžeme být kamarádi? Není to fér!"
Poslední slova jsem skoro vykřikl, a pak se rozeběhl i s Pongem v patách zpátky do hotelu.
Nehleděl jsem napravo ani nalevo, proběhl jsem halou a zamířil do našeho pokoje, kde jsem hodil šipku do postele a zahrabal se pod peřinu.
Věděl jsem, že se jednou budeme muset rozloučit, ale bolelo to.
Gianni
Bylo mi líto, když jsem uviděl, jak se Limu vyhrnuly slzy z očí.
Chtěl jsem se s ním projít, posedět na lavičce, popovídat si. Chtěl jsem s ním ještě povečeřet.
Ale tohle…
Nejspíš by to ještě víc zhoršilo jeho náladu, kdybych ho na večeři pozval.
Ale určitě se s ním rozloučím, než odejdou z hotelu. Nenechám ho odejít jen tak.
Na moment jsem záviděl Floresemu, že si může říkat jeho přítel a nijak se tím netajit.
Chtěl jsem Liho nějak utěšit, ale sotva jsem zvedl ruku, abych se ho dotkl, najednou se rozkřikl a s pláčem utekl do hotelu.
„Měl jsem ho nechat být,“ svěsil jsem ramena a promnul si roztřesené ruce. „Neměl jsem chtít se s ním setkat. Trápí se.“
Thomas se rozběhl za ním, a když zmizel v hotelu, přestal jsem se tam dívat a otočil se na Remyho.
Přistoupil jsem k němu, pevně ho objal a zabořil obličej do jeho hrudi. Nadechl jsem se jeho vůně ve snaze se uklidnit, ale jako by to spíš ještě rozjitřilo tu náladu, kterou na mě Li přenesl, a i mě se do očí nahrnuly slzy.
„Budu v pohodě,“ otřel jsem si tvář o jeho košili a popotáhl. „Budu. Určitě…“
Ještě jednou jsem se o něj otřel a pak jsem odstoupil.
„Remy, nachystej všechno, co pro ně máme. Chci jim to předat, a bude už na nich, co s tím udělají. A chtěl bych vědět, co Sheng podnikl proti Floresemu. Nechci, aby byl Li ještě víc smutný, kdyby měl jeho přítel potíže. Zkusíme s tím něco udělat. No, já se musím vrátit, abych to celé uzavřel, a pak půjdu na pokoj. I když… Asi tak za dvě hodiny bych mohl být volný. Chci se sejít s Alberonim. Ale domluv mi schůzku s ním někde ve městě, někde v nějaké slušné restauraci, ale stůl, kde by nás nikdo nerušil. V žádném případě, ať nejezdí sem. Najdi nejvhodnější místo, a chci, aby tam byl v devět hodin. Myslím, že není capo týden, aby nevěděl, co se sluší.“
Byl jsem rozhodnutý. Věděl jsem, že tím pádem s Li-Wei dnes večer nebudu, ale tohle je důležitější a hlavně… Chci to udělat.
Li-Wei
Až po chvíli mi došlo, že jsem utekl a nechal jsem Gianniho stát v parku.
Zastyděl jsem se a dostal strach, jestli mě bude chtít ještě vidět.
Setřel jsem slzy, opláchl si v koupelně obličej a rychle zase s Pongem sešel zpátky. Zamířil jsem ven do parku, ale Gianniho už jsem tam nenašel. Vlastně nikoho.
Sedl jsem si na lavičku a přitáhl si Ponga blíž k sobě.
„Jsem strašný idiot," zamumlal jsem do jeho srsti.
Musel jsem se sebrat. Gianni pro mě toho tolik udělal, a i když bych byl rád jeho přítel, nechtěl jsem, aby měl Xi kvůli mně nějaký problém. A Gianni taky ne. Chtěl jsem mu na rozloučenou udělat ještě něco dobrého a dát mu spis receptů, které jsem plánoval dát do druhé kuchařky.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, a pak vstal, abych se mohl vrátit do hotelu a najít Gianniho.
Jenže jsem ho nikde nenašel a na mou otázku mi jeden z lidí, kteří k němu nejspíš patřili, řekl, že musel odjet na nějakou schůzku a není jisté, kdy se vrátí.
Posmutněl jsem. Možná jsem ho v tom parku viděl naposledy?
Vrátil jsem se zpátky do haly, kde jsem měl svůj stánek, rozhodnutý, že Giannimu svůj dárek aspoň někde nechám, nebo ho po někom z jeho lidí pošlu a budu doufat, že ho přijme.
Gianni
Ještě, než jsme odešli na schůzku, zašli jsme do mé kanceláře.
Remy nachystal všechno, co jsme k Shengovi měli a vložil to do velké hnědé obálky. Tak, tak se to tam vešlo, ale chtěl jsem, aby měli všechno.
Byly tam seznamy osob, u kterých jsme měli jistotu, že se Shengem pracovali, nebo pro něj pracují. Aspoň ti, na které jsme přišli. Byl tam seznam lidí, které má Sheng pod palcem, ať už policistů nebo politiků, které vydíral. Samozřejmě ne osobně, ale vždy přes prostředníka. Byl tam seznam míst, kde jeho organizace operuje, seznam míst, kde se jeho lidé pohybují nebo pohybovali. A je tam taky něco málo o tom, kde byl Sheng viděn a na kterých místech nejčastěji. A v seznamu jeho lidí, na které mí kluci přišli, pak byli červeně zaškrtnuti ti, o kterých jsme si mysleli, že pro Shenga pracují nejvíc a asi u pěti z nich kluci dokonce zjistili jejich bydliště, nebo místa, kde se zdržují.
Za jiných okolností bych tohle nikdy neudělal. Ale teď, když mě Sheng ohrožuje, když se roztahuje na mém území, kdy zabil už minimálně čtyři mé lidi, a kdy ohrožuje mé nové přátelé… Teď jsem neváhal ani chvilku, zvlášť, když jsem poznal, jaký Li-Wei je, jaký je Xi-Wang a ostatní. A i když byla mezi námi a Thomasem a Rodriguezem zatím silná zeď, věděl jsem, že oni by nikdy neudělali nic, co by mohlo ublížit někomu, aniž by byl něčím vinen.
Vytiskl jsem si ještě pár fotek z Festivalu, schoval jsem je do náprsní kapsy saka, a pak už jsme se s Remym vypravili na schůzku s Alberonim.
Byla to restaurace, jedna z těch dražších, ale ne zas úplně, což mi naprosto vyhovovalo. Už jen proto, že každý stůl byl oddělen, a nikdo z hostů nebyl rušen dalšími hosty od vedlejších stolů.
Alberoni už na mě čekal před restaurací. Věděl, že musí tu přijít, i kdyby jeho žena rodila, nebo matka měla pohřeb. Jedno z pravidel mafie, které se vždy striktně dodržovalo a zároveň porušení trestalo.
Nikdy si nesměl sednout ke stolu dříve než ten, co je výše postavený.
A tak, když jsem vystoupil z auta, a uviděl, jak jde ke mně a ten pohyb směrem k mé ruce, zarazil jsem ho.
Tohle nesnáším a nejsem Boss, aby mi musel líbat prsten. A navíc tím na nás upozorňoval, a taky jsem už viděl, jak se Remy zamračil.
Alberoni naštěstí pochopil, ustoupil bokem, nechal mě a Remyho vejít a sám potom šel za námi.
Okamžitě nás usadili u stolu, aniž bychom museli čekat.
Objednal jsem si, Remy také, a Alberoni jen minerálku.
Ptal jsem se ho na obyčejné věci, na rodinu a podobně, a on trpělivě odpovídal a čekal, až přijde řada na to, proč jsem si ho vlastně nechal zavolat.
Xi-Wang
Nechal jsem Li-Wei, ať se jde projít. Stejně se už končilo, a nebyl problém to tu zvládnout sám, protože se Thomas i Josh na mě vykašlali.
Více méně jsem stejně už neměl co dělat. Kuchařky byly už dávno prodané, jídla se už v tuhle dobu nevařila. Pokud někdo chtěl, mohl ochutnat už jen ze tří druhů zeleninových salátů, které Li-Wei připravil předtím, než s Pongem odešel.
Po chvíli ke mně přišli dva pomocníci, s kterými jsem začal uklízet celý pult, nádobí, a další věci, které tu byly. Ale než jsme skončili, ukázal se Li-Wei.
Jen co ke mně došel, pátravě jsem se na něj zadíval.
„Li, řekni mi popravdě, co se stalo?“ přitáhl jsem si ho a políbil na čelo. „Víš, že máš šetřit oči, a pláčem tomu určitě nepomůžeš. Nebo se mám zeptat Ponga, co se stalo? Proč jsi plakal? Někdo ti něco řekl, nebo ublížil?“
Oddálil jsem ho od sebe na délku paže, a pořádně si ho prohlédl. Nevypadal, že by ho někdo zranil, nebo tak. Takže ten pláč byl, protože ho někdo urazil, nebo se ho něco hodně dotklo.
A co vím, tak chtěl jít ven s Giannim…
„Gianni ti řekl něco špatného?“
Li-Wei
Zapomněl jsem, že Ximu nikdy nic neunikne.
Jakmile jsem se vrátil zpátky, hned mě zahrnul otázkami.
Přivinul jsem se k němu, pevně ho objal a hlavu zabořil do hrudi.
„Myslím, že mě nemá rád," zamumlal jsem, a pak zvedl hlavu. „Utekl jsem a… už ho nemůžu najít. Prý odešel na schůzku a… myslím, že jsem ho zklamal."
Polkl jsem knedlík, zamrkal a zbytek slz setřel rukávem.
„Ale i přesto pro něj chci něco udělat, pomůžeš mi, prosím? Chtěl bych mu udělat mou specialitu a přidat pár svých receptů, co budou v nové kuchařce, a pak to někomu předám. Víš… vážně jsem si Gianniho oblíbil jen… když jsme byli venku… chtěl bych být jeho přítel, jenže… to asi nepůjde a mě to moc mrzí."
Povzdechl jsem si, vymanil se z Xiho náruče, a pak přešel k lednici, abych vytáhl potřebné suroviny a zjistil, co tam není, a pro co budu muset jít případně do té velké.
Doufal jsem, že se aspoň takhle Giannimu omluvím a snad to nevyhodí do koše.
Xi-Wang
Stáhl jsem obočí, když mi Li-Wei řekl, že ho Gianni asi nemá rád.
Zase vidí všechno černě.
Ale i tak jsem se nad jeho slovy zamyslel a rozhlédl se kolem sebe, jako bych měl Gianniho snad někde zahlédnout.
Ale nikde se ani nemihnul.
Když jsem viděl, že šel Li-Wei vařit, požádal jsem pomocníky, aby mu pult ještě nechali, že to nebude dlouho trvat, a já jim to když tak pomůžu uklidit.
A pak, když s pochopením odešli uklízet jiné věci a kuchyňské pulty a stánky, jsem se přitočil k Li-Wei.
„Gianni se určitě nezlobí. Nezapomeň, jakou má zodpovědnost. Je to podnikatel, hoteliér, a jako takový má určitě hodně povinností a schůzek. A určitě si na tvé večeři pochutná, a i za ty recepty ti poděkuje. Jen si vzpomeň, jak reagoval na to, když chtěl podepsat tvoji kuchařku. Je z tebe úplně nadšený.“
Ještě jsem Liho políbil, a pak už jsem mu uvázal zástěru, sobě taky, a se slovy, že mu pomůžu, jsem mu začal pomáhat přesně podle jeho instrukcí.
Gianni
Seděli jsme tak asi půl hodiny, když jsem se konečně vyjádřil k tomu, proč jsem si ho vlastně pozval.
Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe, a když jsem viděl, že si nás nikdo nevšímá a jsme vlastně izolovaní od ostatních, sáhl jsem do náprsní kapy a vytáhl fotky, které jsem si před odjezdem vytiskl.
„Tohle jsou muži, na které dáš pozor. Nic se jim nesmí stát. A pokud se kolem nich jen někdo mihne z tvé familie, tvrdě ho ztrestám,“ posunul jsem fotografie před něj.
„Dobře si pamatuj, jak se kdo jmenuje, a nechci žádné námitky…“
Postupně jsem prstem ukazoval na Thomase, Xi-Wanga, Joshuu, Li-Wei a Marka a postupně je jmenoval. Neřekl jsem jim, kde bydlí, neřekl jsem jim, co dělají. Bylo na něm, aby si všechno zjistil v co nejkratším čase.
„Taky potřebuji, abys vybral své nejlepší lidi a zjistil mi o Shengovi co nejvíc. Dostaly se ke mně zprávy, že si ten chlap nárokuje tohle město. A tady jsi kápo ty. Takže si tu uděláš pořádek. Víš, co nesmíš. Zjistím, že jsi ty nebo tví lidé zamotaní do nějaké vraždy, a osobně tě předám policii. A ty víš, že se to dozvím. Je ale potřeba, abys své lidi varoval. Tenhle člověk je extrémně nebezpečný. Zabil mi čtyři muže a jeden se pár dní pohřešuje, a já se obávám, že ten chlap v tom má prsty. Zítra odjíždím, ale kdykoliv se můžu vrátit, to víš. Alberonni, tohle má prioritu před vším ostatním. Jakoukoliv novou informaci budeš okamžitě hlásit Remymu, jasný?“
Fotografie jsem si zase schoval zpátky do kapsy, vytáhl jsem peněženku, hodil na stůl stodolarovku a pak jsem se zvedl a se mnou i Remy.
„Pokud sis nezapamatoval jejich podoby, v dalším čísle gastro hitu budou fotky z akce v mém hotelu.“
Víc už nebylo co řešit. Řekl jsem, co jsem potřeboval, a Remy se tvářil jako největší padouch.
Jo, tohle divadlo vždycky uspěje už jen proto, že jsem poslední stupeň mezi Alberonim a Bossem.
Pokud naštve mě, pokud neuposlechne mě, může počítat s tím, že ho stihne trest. Ale já si ruce nikdy nešpinil. Nikdy jsem nikoho nenechal ztrestat, ale zatím nebyl důvod. Věrni zásadám Cosa Nostry vždy poslechli na slovo.
Když jsme nasedli do auta, povolil jsem si kravatu, opřel se o Remyho a pak si úlevně vydechl.
„Bože na nebi, jak já nesnáším tohle divadlo…“
Jen co jsme se vrátili do hotelu, vystoupili jsme a řidič zajel do soukromé garáže pod hotelem.
Když jsem procházel vstupní halou, ověřil jsem si, že Li-Wei a Xi-Wang jsou stále v jednom ze sálů.
Rychle jsem zašel do pracovny, a pak se vrátil na patro, kde měli pokoj. Otevřel jsem si speciální kartou, s kterou mám přístup všude po celém hotelu a vešel dovnitř.
Když jsem se ujistil, že nejsou ani v koupelně, odložil jsem tu velkou hnědou obálku na jejich postel a pak jsem se z pokoje zas rychle vytratil, abych mohl jít zkontrolovat oba sály, jak jsou na tom s úklidem…
Remy
Věděl jsem, jak Gianni nemá rád to hraní si na tvrdého hocha. Ale kupodivu to vždy mělo úspěch, a… no… proč to nepřiznat, slušelo mu to.
Miloval jsem na něm i tuhle stránku, hlavně proto, že se opravdu snažil obě rodiny dát do pořádku a zlepšit jejich jméno i reputaci.
Vždyť už nežijeme v osmdesátých letech a nikde není napsané, že mafie = úkladné vraždy, drogy, prostituce a nelegální obchody.
Jistě, ne, všichni byli svatouškové, i já měl na rukou krev, ale nikdy bych neublížil nevinnému nebo neudělal něco, co by ublížilo Giannimu.
Když jsme se vrátili do hotelu, Gianni se rozhodl realizovat svůj plán s předáním obálky, zatímco já se rozhodl projít sály a zjistit, jak to vypadá.
Li- Wei a Xi-Wang vařili, Thomase, Joshuu a Marka jsem nikde neviděl.
Jen jsem doufal, že se Gianni nerozhodl dát obálku zrovna k Joshovi do pokoje, kdyby tam náhodou byli, ale pochyboval jsem o tom.
Pravděpodobnější bylo, že to nechá u Xi-Wanga, který mu k srdci kromě Li-Weie přirostl asi nejvíc.
Vlastně i mně osobně byl nejsympatičtější ze všech.
Zrovna jsem dokončoval obchůzku druhého sálu s tím, že se vrátím za Giannim, když jsem uviděl Li-Weie, jak postává ve dveřích s velkou krabicí v ruce.