Dřepěli jsme u krbu a dívali se na sebe. Dokonce i Romel se neubránil tomu, aby ho také pohladil.
Byl to roztomilý klučina, ať už v lidské či vlčí podobě.
„Řeknu ti to nejnutnější, ale musíš mi odpřisáhnout, že si to tajemství vezmeš s sebou do hrobu. Pokud teda nenastane dříve čas, aby se ostatní dozvěděli, co je malý zač,“ natáhl jsem se k Senichimu, a přetáhl mu přikrývku přes ramena, aby mu nebylo chladno. Přeci jen na sobě teď neměl svůj huňatý vlčí kožíšek.
„Povídej,“ řekl jen Romel a pak se natočil k malému.
Opatrně ho chytil pod paží a postavil ho. I když ji malý svíral v rukách, přikrývku mu stáhl dolů, a přitáhl si ho k sobě trochu blíž.
„Neboj se, Senichi, jen tě prohlédnu, jestli jsi v pořádku, ano?“
Malý chtěl nejdříve couvnout, ale Romelův klidný hlas, to, že se o něj postaral, a taky, že slyšel své jméno, ho nakonec uklidnilo, a nechal se prohlédnout, jestli není někde zraněn, nebo netrpí nějakou viditelnou nemocí.
„Má tři roky,“ promluvil jsem tiše.
Jednak jsem ho nechtěl vyplašit, ale také pro jistotu, kdyby nás slyšely jeho i cizí uši.
„Je to syn předchozího sněžného krále. Malý se narodil mimo království, protože královský pár tušil, že se něco chystá.“
Víc jsem toho Romeovi neřekl. Už tak jsem prozradil víc než dost, a mluvil jsem před Senichim.
I když je ještě velmi malý, jeden nikdy neví. Mohla by ho rozrušit třeba jen zmínka o jeho rodičích, o jeho matce, a tak jsem raději zmlkl s tím, že si zbytek řekneme později.
Ale měl jsem jistotu, že je to on. Určitě ano. I Romel ho asi dvakrát oslovil jménem, a on na to vždy zareagoval.
Ale…
Od této chvíle musí být jeho jméno zapomenuto. Merin se nikdy nesmí dozvědět, že je Senichi tady.
Nejen pro bezpečí jeho, ale i pro případ, že by se znovu kvůli něho rozhodl zaútočit na náš rod.
Merin už ví, že Mugen a jeho vlci jsou naši spojenci, a může se na to připravit.
A to já nechtěl riskovat.
Každopádně teď ale bylo přednější zdraví, vlastně, život tohoto vlčete. Musí přežít, aby se jednou mohl vrátit a začít ve svém rodě vládnout.
Pokud je takový, jak se o jeho přímé rodové linii mluví, pokud zdědil veškeré povahové i fyzické rysy svých rodičů a jejich rodičů, pak není pochyb, že on to dokáže.
Že on se jednou vrátí do své chladné země a vydobude si své místo Alfy rodu zpátky.
To místo, kvůli kterému jeho rodiče přišli o život tak podlým způsobem.
Kdyby Merin vyzval krále na souboj a on prohrál, nikdo by nic nenamítal. Ale takhle… Zvlášť, když zabil i Senichiho matku a chtěl zabít i jeho samotného… Tohle se prostě neodpouští, a já doufal, že je v rodě sněžných vlků dost takových, kteří na tuhle skutečnost nezapomenou.
A jako první je právě Yakei.
Ještě jednou jsem Senichiho pohladil, a pak ustoupil, aby mohl Romel dokončit jeho prohlídku, umýt ho a obléct.
Bylo vidět, že je pohublý, jak nejspíš dlouho cestovali, a pak se sám toulal v lese a neměl nic k jídlu. Možná jen tím, že byla zima, a on mohl pojídat aspoň sníh, ho uchránilo od smrti žízní.
Než Romel znovu nachystal necky, vrátil se Manzo a Tame.
Malý Tame, když viděl, že se Senichi změnil, všechno hodil na zem, rychle si svlékl přehoz i boty, a už k němu běžel. Hned mu podával hrnek s teplým čajem, a ještě víc ho zabalil do přikrývky.
A když byla nachystaná teplá voda v neckách, Tame se také svlékl a šel se koupat se Senichim.
Prý aby se nebál, že se o něj bude starat, a pomůže mu s mytím.
Bylo to tak roztomilé, že i přes vážnost situace jsme se všichni tři začali usmívat, a Romel nakonec nechal vše v malých rukách Tameho.
Zatímco se oni čvachtali ve vodě, my se odsunuli na druhý konec setnice. Mluvili jsme spolu tiše, protože tu stále bylo riziko prozrazení.
Tame je ještě dítě, a jak je známo, děti jsou bezprostřední a řeknou, co jim na mysl přijde. A my nechtěli Tameho ohrozit.
„I když se královskému páru malého podařilo přivést tajně na svět, a nějakou dobu vychovávat mimo všechno dění, přesto se k nim Merin dostal. Král a královna byli zabiti. Senichi byl pod ochranou několika lidí. Měli s ním odcestovat do vesnice vyhnanců, kde měl v tajnosti vyrůst. A až by byl dostatečně silný a schopný, měl se vrátit a vzít si trůn zpátky. Problém je v tom, že Merin nevyhrál v souboji, jako já s Hikaru. Ale těch pár, co to ví, to tají, jsou na Merinově straně. A ostatní se jen domnívají a mají strach. Merin nemá vládnout, ale už se stalo. A Senichi je pro něho hrozba. Nesmí se vrátit do severní země a nepošlu ho ani mezi vyhnance. Už dávno na to mohl někdo přijít, zvlášť když se sám toulal v lese a jeho doprovod byl zabitý. A mohli by u vyhnanců už slídit, aby malého našli.“
Vysvětlil jsem Romelovi, jak to všechno je. Překvapení z toho, že u něj doma, v neckách, se s jeho synem koupe potomek krále Sněžných vlků dal najevo, až když od malého odstoupil, a já mu ještě řekl pár podrobností.
Mezitím, co jsme spolu tiše mluvili, Tame s malým Senichim se vykoupali. Všude kolem necek bylo plno vody, ale Romel se na ně jen s úsměvem díval, že to nic není.
Jsou to děti, a ty kolem sebe mají vždycky nepořádek. Důležitější, než mít všechno skvěle uklizeno, je, aby se ti drobkové cítili dobře, zvlášť po tom, co malý Seinichi musel až do teď prožít.
„Romele,“ zahleděl jsem se ně něho, když malému oblékal něco z věcí od Tameho, které mu už byly malé.
I tak se v nich skoro ztratil, jak byl drobný a hubený. Ale podle Romela prý zesílí, prý má předpoklady, že z něj vyroste vysoký a silný muž.
„Hmm?“ ozval se, aniž by otočil hlavu, a ještě zkontroloval, jestli malému dobře uvázal tkanici, aby mu nespadly kalhoty.
„Jeho jméno musí zůstat zapomenuto do doby, než bude čas ho vyslovit nahlas. Chci, aby u tebe zůstal, aby ses o něho postaral. Jako jediný znáš jeho tajemství, a taky…“ podíval jsem se na Tameho. „Dobře si rozumí s tvým synem.“
Romel hned neodpověděl, ale všiml jsem si, jak se mu mírně stáhlo obočí a sevřel rty k sobě.
Nejdříve rozčesal Senichimu jeho jemné vlásky, a pak ho uložil do postele. Vedle něj se hned uložil i Tame. Romel ukázal, abychom popošli dál, a když jsme byli kousek ode dveří a on měl jistotu, že nás Tame neposlouchá, protože měl plné ruce toho, jak balil malého Senichiho do deky, teprve potom velmi tiše promluvil.
„Je mi líto, Katashi, ale nemůžu se o něho starat,“ chtěl sevřít ruce v pěst, ale ovládl se.
Přesto jsem si všiml, jak se mu ruce mírně třesou.
„Nechám ho u sebe, než bude úplně v pořádku,“ pokračoval. „Ale… Víš, že mi nedávno odešla žena. Starám se o nemocné a o Tameho, nezvládl bych hlídat dva kluky. Stále si ještě zvykám, sám mám kolikrát co dělat, abych to bez ženy zvládl…“
Dokonce i jeho hlas byl mírně rozechvělý, když zmínil svou ženu.
A já blázen na to úplně zapomněl. Stalo se to chvíli předtím, než mě otec poslal do severní země. A teď přitom hektickém návratu mi tyhle důležité věci úplně vypadly z hlavy.
„Promiň, Romele,“ sklonil jsem na moment hlavu, jak jsem se zastyděl. „Neuvědomil jsem si to. A máš pravdu. Jen… Komu teď malého svěříme?“
Romel se na chvíli zamyslel. Otočil se a pozoroval ty dva prcky, jak spolu leží. Malý Seinichi se tulil k Tamemu, a ten mu začal něco vykládat, a přitom svou malou rukou něco maloval ve vzduchu.
„Hayato…“ ozval se najednou Romel. „Hayato a jeho žena. Mají čtyřletého chlapce. Itachiho. A bydlí kousek odsud. Je trochu živější než Tame, ale je hodný, a odvážnější, průbojnější. Pokud jim Senichiho svěříme, bude ho chránit jako svého mladšího bratra. Tím jsem si jistý. Stejně se chová i k Tamemu, a to je přitom Tame o rok starší.“
„Je na ně spolehnutí?“ zeptal jsem se jen co domluvil.
O Hayatovi jsem věděl, že slouží u stráže, a nebyly s ním žádné problémy ani v době, kdy vládl můj otec. Ale moc jsem se s ním do řeči nikdy nějak moc nedával. Většinou jsem si od strážců držel odstup.
„Je spolehlivý, a navíc, nebude vědět, o koho jde. Jeho žena je velmi milá a hodná, a dobře víš, že nikdo z našeho rodu neodmítne sirotka. A aby Senichi dobře prospíval, a mohl z něj vyrůst silný muž, potřebuje být u někoho, kdo se o něj dobře postará, kdo ho naučí držet v ruce meč. Nemůžeme ho svěřit starouškům.“
Po těch slovech se mi stáhl žaludek a bodlo mě u srdce. Zprudka jsem se nadechl, chytil se za halenu na hrudi a předklonil se. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy…
„Katashi? Pojď se posadit,“ okamžitě mě oba vlci chytli a dotáhli ke stoličce.
Celý jsem se třásl a nebylo to jen horkostí, která znovu začala stoupat.
„Mus… musím zpátky na… zámek…“ vydoloval jsem ze sebe mezi nádechy, v kterých jsem nedokázal skrýt své rozpoložení.
Romelova poslední slova mi připomněla Jirou. I on byl sirotek. I jeho vychovávali staří vlci. A on se neuměl bránit, když bylo potřeba. Neuměl zacházet s mečem, dokud jsme ho s Yakeiem nenaučili aspoň trochu ze základů. Ale to bylo málo, a on… Už tu není.
„Nikam nepůjdeš,“ ozval se přísně Romel. „Zůstaneš tady minimálně do rána. Pokud bys teď šel tu cestu do zámku, ještě by se tvůj stav zhoršil.“
I přes mé protesty mě donutil stoupnout a společně s Manzem mě odvedli k té široké posteli. Kluci se víc posunuli na bok a jen se zvědavě dívali, co se to děje.
Ani jsem se nenadál a už jsem byl jen ve spodkách a haleně, a zatímco mě Manzo balil do přikrývek, Romel mi chystal nějaký odvar, který mě pak i donutil vypít.
Já se zatím snažil uklidnit, otřel jsem si slzy, aby to Senichi a Tame neviděli, ale nebyl jsem si jist, jestli se mi to podařilo, když si ti dva prckové vzápětí lehli a přitulili se ke mně.
„Půjdete si lehnout vedle, ano?“ chtěl Romel vzít Senichiho na ruky a odnést do vedlejšího pokoje.
„Nech je tady,“ zastavil jsem ho. „Nevadí mi to a navíc… vedle v pokoji máš určitě chladno.“
Romel na chvilku zaváhal, ale pak při pohledu na Senichiho souhlasil.
I tohle malé vlče teď potřebuje teplo, a tady rozhodně bylo. A hlavně… Bylo lepší, když bude ve společnosti než vedle v tmavém pokoji, který by mu mohl připomenout strasti, které si za posledních pár dní musel prožít.
Netrvalo dlouho, a nakonec oba usnuli ještě dříve než já.
Manzo se s úsměvem díval, jak se tisknou k mému boku, a i k sobě, a tiše oddechují.
„Romele,“ ozval jsem se tiše, a ukázal mu rukou, aby nechal uklízení a přišel blíž.
„Máš pravdu. Bude lepší, když se někdo jako Hayato o Senichiho postará. Nechci, aby dopadl tak, jak Jirou.“
Na jeho pozdvižené obočí v němém dotazu, co se stalo, jsem jen zavrtěl hlavou. On to ještě nevěděl, a já neměl sílu mu o tom teď vyprávět.
„Manzo ti to pak všechno řekne, já…“ polkl jsem naprázdno. „…já to teď nedokážu. Ale k malému… Od teď se bude jmenovat Isao. Je to statečný kluk, a zaslouží si takové jméno. Odteď… mu neřekneme jinak… Jméno Senichi bude zapomenuto do doby, než přijde ten… správný čas. Ty, já a Manzo, budeme jediní, kdo jeho tajemství bude znát. A i kdyby se cokoliv stalo… vezmeš si ho s sebou do hrobu, rozumíš?“
Natáhl jsem se a po posledních slovech jsem mu pevně stiskl ruku, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně.
„Musím… dát… vědět, že… na zámek…“ chtěl jsem pokračovat, když Romel s úklonem hlavy souhlasil, ale únava a lék, co mi podal, začínaly přebírat vládu nad mým tělem. „Musí vědě… nedojdu…“
„Postarám se o to,“ chytl mě teď za ruku Manzo a druhou mě pohladil po zpocených vlasech. „Dám vědět na zámek, že se na noc nevrátíš. Neboj se. Teď se pořádně prospi, ať je ti lépe, ano?“
Ještě se nade mnou sklonil, a když mě políbil na čelo, s úsměvem jsem zavřel oči a vzápětí o sobě nevěděl.
I přesto, že se mi horečka vrátila, nebylo to už v takové síle, jako dny předtím.
Samozřejmě že jsem druhý den dostal od Romela vyhubováno, že jsem v tomhle stavu vůbec někam šel, místo abych ležel v posteli.
Když jsem se ráno probudil, bylo už vlastně před polednem. Tame a Senichi si hráli v koutku u krbu, kde bylo nejtepleji, a já s potěšením zjistil, že to malé sněžné vlče se vlastně už jmenuje Isao.
Od božího rána, kdy tihle dva prckové vstali, ho už nikdo neoslovoval jinak. I Tamemu bylo řečeno, že se jmenuje Isao, a i když s tím měl malý trochu problém, přesto po nějaké době začal na to jméno reagovat, zvlášť, když ho tak oslovoval Tame.
Romel mi do postele donesl teplou snídani, která mi prý udělá dobře na žaludek, donutil mě znovu vypít další odvar s tím, že pokud mi bude lépe, budu moct odpoledne odejít.
A v tu chvíli jsem si říkal, že felčaři mají v tomhle rodě větší slovo než samotný král…
Venku před jeho domkem stáli strážci, kteří tam byli od noci, jen se po nějaké době vystřídali.
Když jsem usnul, Manzo došel do města, odchytil prvního strážce, řekl mu, co je potřeba, a vrátil se zpátky za námi. A netrvalo prý dlouho a na dveře klepali zámečtí strážci, kteří od Kaidy dostali příkaz mě hlídat, být mi po boku i přesto, že je se mnou Manzo.
Ten tady zůstal celou noc. Prý si jen na chvíli vedle zdříml, když byl moc unavený, jinak prý seděl pořád vedle postele, hlídal můj i kluků klidný spánek, přikládal do krbu, aby oheň nevyhasl, a občas mi přiložil studený obklad na čelo.
Povyprávěl Romelovi to, co jsem mu říkal o Jirou, a já byl rád, že mu to nemusím říkat já.
Romel se k tomu ale už víc nevracel. Sám nedávno přišel o ženu, a i když se to nejspíš nedá srovnat, přesto mu muselo být jasné, jak těžká je pro mne ztráta dobrého přítele, a nechtěl víc jitřit tyhle bolestné vzpomínky.
Chvíli po obědě, který jsem už zvládl sníst u stolu, jsem si nechal poslat pro Hayato.
Měl po službě, tak tu byl hned, a překvapeně poslouchal, co po něm chci.
Neptal se na žádné podrobnosti. Stačilo mu to, co jsem mu sdělil.
Věděl jen to, že našli tohle vlče opuštěné v lese, a já si přeji, aby ho vychovával společně s Itachim. Aby to byl on, už proto, že má syna stejného věku, a taky proto, že je blízko Romela. A tihle tři chlapci si určitě budou rozumět.
Netrvalo dlouho, a po jeho odchodu se znovu ozvalo zaklepání na Romelovy dveře, a dovnitř vešla Hayatova žena i s malým Itachim, aby se seznámila s jejich novým synem. A než potom odešla, přislíbila, že sem bude docházet každý den, aby si na sebe zvykli a mohli ho potom, až bude úplně v pořádku, vzít k sobě domů.
Pomalu se začínalo smrákat, když Romel dovolil, abych se oblékl a šel zpátky na zámek. Ale s doporučením, že mám ještě pár dní zůstat v posteli a zbytečně se nepřepínat.
Zamračil se a brblal něco o nepoučitelných bláznech, když jsem jen s úsměvem přikývl.
Ale poděkoval jsem mu za péči nejen o mě, ale i za to, co udělal pro malého Isau.
Pomalu jsme pak kráčeli k městu, v závěsu za námi strážci, kteří si nejspíš oddychli, že už budou brzy na zámku. I když se střídali, přesto být v téhle zimě venku na stráži je dosti náročné. I proto se ti, co hlídají venku u zámku přes zimu vždycky střídají častěji, než jak tomu je v létě.
Byli jsme skoro na konci vesnice, když jsem náhle odbočil z cesty vedoucí do města.
„Kam jdeš?“ doběhl mě hned Manzo a zastavil. „Máme jít rovnou na zámek.“
Když jsem bez odpovědi pohlédl k jednomu z domků, rezignovaně si povzdechl.
„Jen na chvíli a žádné hlouposti, ano? Nebo tě z tama odnesu v zubech,“ řekl tiše a pak mě pustil.
Přikývl jsem, že rozumím a mé další kroky už vedly rovnou tam. Když jsme se před domkem zastavili, rozepl jsem si opasek s mečem a podal ho jednomu ze strážců, aby na nás počkali venku.
Krátce jsem zaklepal, i když jsem nemusel, a po vyzvání jsem vešel dovnitř.
„Katashi!“ ozval se hned ženský hlas, jen co jsme vstoupili do velké sednice.
Máma vyskočila od večeře, hned byla u mě a objímala mě, jako by mě neviděla několik let.
Nechal jsem ji a objetí ji opětoval. Měl jsem ji rád, a vždy stála i na mé straně, i když se otci nedokázala vzepřít.
Když mě konečně pustila rozhlédl jsem se. Babička s dědou seděli u stolu a usmívali se na mě.
Byli rádi, že jsem se vrátil i přesto, že jsem se dostal do potyčky s jejich synem. Došel jsem k nim, každého krátce objal a políbil na tvář. Nechal jsem je, aby si mě dobře prohlédli, jak jsem zesílil a stal se ze mě pořádný muž. Ale na pobídku, abych se usadil, povečeřel s nimi a trochu si povykládal, jsem zamítavě zavrtěl hlavou.
„Mám vás rád. Rád si s vámi někdy popovídám, ale ne teď,“ zaměřil jsem pohled k posteli v rohu, na které ležel Hikaru. „Musím zpátky na zámek, je to příkaz Romela. Necítím se ještě moc dobře. Ale potřebuji si něco vyřídit. Chci vás poprosit… Můžete nás chvilku nechat o samotě?“
Máma i prarodiče jen udiveně pohlédli na mě a pak na otce. Bylo vidět, že jsou překvapeni mou žádostí, že nechápou, co se tady děje. Věděli, že my dva máme mezi sebou nevyřešené spory, že jsme často byli na nože, ale přesto netušili, co můžu chtít, zvlášť teď, když jsem jejich syna sesadil z trůnu.
A teprve po chvilce zaváhání a mém naléhavém pohledu přikývli.
„Počkáme vedle,“ zvedli se od stolu. „Pojď, Manzo…“
„Manzo zůstane tady,“ zarazil jsem je možná trochu rázněji, než by se ode mne očekávalo.
Ještě jednou na mě nechápavě pohlédli, ale nakonec se bez dalších řečí odebrali do druhého pokoje.
Došel jsem ke dveřím, zavřel je, a pak jsem se vrátil k posteli.
Otec se nadzvedl a posunul víc nahoru, aby na mě lépe viděl.
„Dobře jsem tě vychoval,“ promluvil tiše a chraplavě.
Stále mu dělalo mluvení problém, krk měl ovázaný a nejspíš se jen tak brzy z mého útoku nezotaví.
Ale přesto se ušklíbl a kriticky si mě prohlédl.
„Jsem rád, že jsi do domu svých rodičů vešel neozbrojen.“
„Buď zticha!“ zarazil jsem ho okamžitě, když se nadechoval, že bude pokračovat.
„To, že nejsem ozbrojen, je jen proto, abych tě nezabil. Ale pořád není problém to udělat!“
Výmluvně jsem natáhl ruku k Manzovi, kterému se u boku houpal meč.
„Ty jsi mě nevychoval. Tys jen uděloval příkazy. Po celou dobu, co jsi vládl, ses mě chtěl zbavit. Šlo ti jen o to, udržet se na trůnu, o nic víc.“
Mluvil jsem o poznání tišeji, ale přesto můj vztek na něho, nešel v mém hlase přeslechnout.
Doslova jsem každé slovo drtil mezi zubama.
„Zradil jsi mě. Daroval jsi mě Merinovi, abych byl, co nejdál. Abych tě neohrozil. Věděl jsi, že se z tama jen tak nedostanu. Dalo by se říct, že jsi mě poslal do vyhnanství, aniž bych se něčím provinil. Zavinil jsi smrt několika lidí, zabili kvůli tobě i Jirou, který mě chránil, zatímco jsi povolal strážce zpátky, a nás jsi tam nechal. To ti nikdy nezapomenu. Vztáhl jsi ruku na krále, a na Manza… Donutil jsi Mei, aby ti připravila byliny, které Keriho a Manza oslabily, abys získal zpět trůn. Tak podlým způsobem, že se mi z toho chce zvracet. Zavřel jsi ho do kobky a zacházel s ním hůř, než s nějakým nehorším trestancem. Bezdůvodně! Jen proto, že ses ho bál!“ na moment jsem zvýšil hlas, ale po Manzově doteku, jsem se opět o něco ztišil. „Kdyby tě chtěl Manzo za to zabít, nebránil bych mu. Ale vím, že on to neudělá, a já kvůli němu, a kvůli mámy, taky ne. Můžeš mluvit jen o štěstí, že tam venku byl Mugen, který mi zabránil, abych ti rozerval hrdlo. Ale věz jedno… Nikdy ti tuhle zradu do konce života neodpustím. Pokud se rozhodneš mě někdy vyzvat na souboj, udělej to. Ale všichni se dozví, jak jsi získal trůn zpátky, když vládl Keri. Mei to všechno přiznala a dobrovolně odešla, co uděláš ty?“
Manzo jen tiše stál a sledoval nás. Ani se nehnul, nepromluvil ani slovo, aby mě zastavil.
I on měl určitě na Hikaru vztek za to, co udělal nejen jemu, ale i jeho otci.
A kdyby na Hikaru teď zaútočil, měl by na to plné právo. A já… Nechal bych ho.
„Já ti napovím,“ ozval jsem se po chvilce ticha. „Nikdy, a tím myslím, opravdu nikdy, mě nevyzveš na souboj. Od každého jiného výzvu přijmu, ale od tebe ne. Pokud se o to jen pokusíš, okamžitě budou všichni vědět, jak jsi podlý. Nepřijmu tvou výzvu proto, že bych se tě bál. Nebojím se tě, to je ti snad jasné. Ale nepřijmu tvou výzvu proto, že nechci, aby našemu rodu vládl někdo jako ty. Nezasloužíš si být králem. Ty máš tenhle rod chránit, a přitom jsi ho ničil a zaprodal cizímu králi. Jsi stejný jako Merin. Můžu tě označit za zrádce, ale zatím to neudělám. Nechci tě však na zámku už nikdy vidět, rozumíš?“
Nevím, co si v tu chvíli Hikaru o mě myslel. Jeho pohled byl tak nečitelný, že bych jen těžko mohl odhadnout jeho myšlenky. Ale jeho pevně sevřené rty jasně říkaly, že má toho na srdci hodně, ale při pohledu na Manza byl raději zticha.
Možná se bál Manza, možná se bál toho, že bych rozhlásil, co všechno byl ochotný udělat jen proto, aby zůstal králem. Nebo chtěl něco říct, něco, čím by mě mohl urazit, a to jen proto, aby ukázal, že je to on, kdo tu bude mít poslední slovo.
„Měl by ses omluvit nejen Manzovi, ale i Kerimu. Ale jak tě znám, tak budeš mlčet a dělat, že se nic nestalo, jen abys nepřiznal svou chybu. Takže od tebe nechci slyšet už ani slovo. Nepřeji si, aby ses mi přimluvil, pokud tě k tomu sám nevyzvu. Pro mne jsi skončil. Matka a prarodiče budou mít dovoleno přijít na zámek, ale ty ne.“
Ještě chvíli jsem stál a díval se na otce, jestli něco řekne. Čekal jsem, že aspoň něco řekne Manzovi, protože on nejvíc si tu omluvu zasloužil. Ale Hikaru jsem stiskl rty k sobě, chvíli se na nás oba díval pohledem, kterým by nás nejraději zabil, a pak se ostentativně otočil ke stěně.
„Jak chceš. Jen poslední věc,“ promluvil jsem na něho, i když byl zády ke mně. „Manzo bude se mnou žít na zámku, a Keri dostane zpátky titul hlavního zámeckého kováře. Ty zůstaneš tady, nebudeš přijat ani na službu na zámku a ani mezi strážce. Zrádce bych na zámek do služby nikdy nepřijal. Budeš pomáhat tvým rodičům.“
Víc jsem už nečekal, a otočil se k odchodu. Byl jsem skoro u dveří, když jsem za sebou zaslechl Manzův tichý hlas. Rychle jsem se otočil právě ve chvíli, kdy se skláněl nad otcem a držel ho pod krkem.
„Snažil jsem se nevyvolávat problémy kvůli Katashimu. Ale přes to všechno jsi nás podrazil. Všechny jsi nás podrazil. Třeba jen tím, že jsi Katashiho poslal pryč. To, co jsi provedl mně, bych ještě byl schopný strávit, ale nikdy, opravdu nikdy ti nezapomenu, co jsi udělal Keijimu a Kerimu. Ano… Keijimu, protože tak se jmenuje nový král, a jinak ho nebudeš oslovovat. Je to jeho královské jméno, které si zaslouží úctu, protože on bude tomuto rodu vládnout daleko lépe než ty. A pokusíš se o cokoliv, vůči němu nebo mému otci, já budu ten, kdo ti usekne tvé pazoury u samého ramene, a kdo ti rozerve hrdlo, že se už v životě nenadechneš.“
Šokovaně a beze slova jsem hleděl na Manza, který vypadal, že by snad klidně mého toce na místě zabil, kdyby řekl jediné špatné slovo. Překvapil mě, protože on byl z nás dvou ten klidnější a většinou všechno řešil v klidu a bez násilí. Ale to, co mu otec udělal, se v něm nejspíš za celou tu dobu nahromadilo, zvlášť když jsem pochopil, že Manzova odtažitost, kterou ke mně vykazoval, byla práce otce. A to všechno teď zřejmě prostě muselo ven. A byl jsem rád. Aspoň Hikaru viděl, že si s námi prostě zahrávat nebude. A kdo ví, jak to bude vypadat, až narazí na Keriho…
Ale to už nebyla moje starost. Ať si třeba vjedou do kožichu. Můj otec by nevyhrál ani náhodou.
Hikaru se musel dívat Manzovi do očí, když s ním mluvil. Manzo ho držel tak pevně, že nebylo zbytí, a tohle byla věc, která se do očí má říkat.
Když domluvil, pustil ho, a ještě chvilku čekal, jestli Hikaru něco řekne. Ale on mlčel a znovu se otočil zády k nám.
„Jdeme,“ ozval jsem se a otevřel dveře.
Ještě jsem zaklepal na druhý pokoj a vyšel jsem ven. Hned po Manzovi vyšla i máma, aby se rozloučila s příslibem, že jakmile bude otci lépe, přijde se za mnou podívat na zámek.
I jí jsem řekl, že ona a prarodiče jsou vítáni, ale otec v žádném případě. A pokud chce vysvětlení, ať se zeptají jeho.
Cestou na zámek jsme nespěchali. Šli jsme volným krokem, protože nebylo kam spěchat. Sem tam jsme se zastavili u strážců, kteří měli noční službu a hlídali vesnici a město. A tak, než jsme se dostali na zámek, blížilo se k půlnoci.
Ale, i když jsem byl unavený, přesto jsem se cítil dobře. Noční procházka na zámek mi udělala dobře. Popovídal jsem si s některými vlky, povídal jsem si s Manzem, a hlavně jsem k mé spokojenosti vyřešil dvě věci.
Byl jsem rád, že jsme pro Senichiho našli nový domov. Ale nejvíc se mi ulevilo, že jsem otci řekl, co jsem už delší dobu měl na jazyku, a Manzo si taky k tomu řekl své. A to jsem byl rád asi nejvíc.
Když jsme vešli do zámku, zamířil jsem rovnou do svého pokoje. Manza jsem požádal, aby byl šel mnou, a k mé radosti neodmítl.
Už nebylo proč…
A navíc o nás už většina obyvatel zámku věděla.
Shina hned přiběhla a začala brblat, že místo, abych se léčil, tak se courám, kdo ví kde. Pomohla mi svléknout, a rozestlala mi postel. Zkontrolovala krb, přiložila, a ještě se na mě otočila s tím, jestli má donést něco k snědku.
„Ne,“ odmítl jsem, protože jsem hlad opravdu neměl. „Jen mi dones džbán vína.“
„Žádné víno!“ ozval se přísně Ichi ode dveří, a hned strčil Shině do ruky malý plátěný pytlík. „Tady máš byliny a udělej mu z jedné hrsti odvar. Ty si prostě nedáš říct, co? Pořád budeš pokoušet osud, až jednou ochoříš tak, že už nevstaneš! Máš rodu vládnout z trůnu, a ne z postele!“
Manzo se jen usmíval, když mě Ichi huboval.
Jo, jsem král, ale kde, kdo si tu na mě otvírá pusu.
„Půjdeme spát,“ dotlačil mě Manzo k posteli.
Nastlal polštáře do výšky, abych se mohl pohodlně posadit a vypít si ještě ten bylinný odvar, který mi mezitím Shina donesla. Moc mi nechutnal, ale poctivě jsem ho vypil, i když jsem věděl, že někdy uprostřed spánku se vzbudím a bude se mi chtít ven. Ale když jsem viděl, že se Manzo svléká a chystá se do postele se mnou, neprotestoval jsem už ani náhodou. A když budu muset v noci vyběhnout ven, aspoň vím, že se vrátím sem za ním, do vyhřáté postele.
Jako by Manzo tušil, na co myslím, usmál se, když ode mne přebral prázdný pohár.
„Budeme spát. Budeme se léčit, abychom byli oba brzy v pořádku. Ichi má pravdu. Nemůžeš vládnout z postele. To by se brzy našel někdo, kdo by tě nahradil,“ postavil pohár na stůl, a vrátil se ke mně.
Ichi už mezitím odešel, Shina přihodila ještě dvě polena do krbu, a pak pozhasínala louče, popřála nám dobrou noc a my konečně osaměli.
Manzo se ještě napil vody, a pak už šel ke mně.
Pozoroval jsem ho po celou dobu. Byl jsem opravdu šťastný, že je se mnou. A že nám v tom už nikdo nebrání. Ani si nevzpomínám, jestli mi vůbec řekl, že mě miluje, on měl horečnaté dny, já také byl mimo sebe. Mám pocit, že to už jednou měl na jazyku, ale než se stihl vyslovit, někdo nás přerušil.
Ale přesto, že mi to zatím neřekl přímo do očí, cítím to z něho.
Jak se chová, jak se o mně stará, jak na mě dává pozor, a jak se mnou hezky mluví i ve chvíli, kdy se zlobí, že neležím v posteli…
To všechno mi říká, že mé city k němu jsou opětované.
Usmíval jsem se, když si ke mně přilehl a zalezl pod tu velkou duchnu. V pohodě skryla nás oba, a když jsem se k Manzovi přitiskl, mohl nás do ní klidně zamotat i dvakrát.
Položil jsem hlavu na jeho hruď a naslouchal jeho srdci. Bilo pravidelně a silně. Představoval jsem si, že to srdce bije pro mne, stejně jako to moje pro něj.
Moji lásku k němu už nemusím schovávat. A nemusím se obávat toho, že mi v tom bude někdo bránit.
Vlastně, otec byl jediný, kdo byl proti. Představoval si, že si namluvím nějakou vlčici a budeme mít spolu děti, abych k jeho spokojenosti rozšířil svou přímou rodovou linii.
Ale má smůlu. Já mu potomky nedám.
Já jsem zamilovaný do Manza, a jen pro něj budu žít.
„Na co myslíš, že se tak usmíváš?“ vyrušil mě Manzo z mých myšlenek a prohrábl mi rozhozené vlasy.
Přivřel jsem oči, a kdybych byl kočka, nejspíš bych už spokojeně vrněl.
„Hádej, na co myslím,“ ještě víc jsem se usmál, a trochu se povytáhl, abych ho mohl políbit aspoň na bradu.
„Tak, na to nemysli ani náhodou,“ chytl mě Manzo za ruku, kterou jsem ho začal hladit po břiše. „Ne, dokud nebudeš úplně v pořádku. Jsi ten nejhorší nemocný, co tu kdy po světě chodil.“
Přesto mě však převrátil na záda a na moment mě zalehl. Hřál mě svým obrovským tělem, já vdechoval jeho nádhernou vůni, a příjemné teplo mnou procházelo od vlasů až k prstům nohou.
„Vážně ne?“ zatvářil jsem se zkroušeně.
„Vážně ne,“ sklonil se Manzo ke mně. „Miluji tě, Katashi. Ale tohle si necháme až na chvíli, kdy opravdu budeš v pořádku.“
Než jsem stihl něco říct, jeho rty se dotkly mých. Začal mě líbat, jemně, s postupující vášní. Ukázal mi, že jeho slova, která mi málem štěstím zastavila srdce, myslí naprosto vážně, i když je řekl jako by mimochodem mezi řečí.
Nevěděl jsem, co víc mě teď dostalo. Jestli ten polibek, jeho pozornost ke mně, nebo to, že řekl, že mě miluje.
Mohlo by mi být třeba na umření, ale tohle mi vrátilo do těla život, že jsem se v tuhle chvíli cítil neporazitelný. Klidně bych se postavil celé smečce vlků, a oni by neměli šanci nade mnou vyhrát.
Přijímal jsem jeho polibek, a moje ruce, které si chvilku hrály s jeho vlasy, pomalu sklouzávaly na jeho krk, ramena, až jsem ho nakonec hladil a jemně škrábal po zádech.
Chtěl jsem pokračovat. Moje touha udělat to, co nám zatím bylo odpíráno, byla tak silná, že jsem se bezděčně začal svým klínem otírat o ten jeho. Roztáhl jsem nohy a omotal je kolem jeho pasu…
„Na tohle si ještě počkáš,“ zapřel se Manzo o jeden loket a druhou rukou chytil tu moji, která se už sunula mezi naše těla.
Chtěl jsem se ho dotknout, promnout jeho velikost v dlani a prstech, ale on to opravdu utnul.
„Manzo! Proč?!“ zaskučel jsem, a vzápětí na něho tiše zavrčel. „Taky jsi… chceš to!“
Znovu jsem zkusil zasunout ruku mezi nás, a když to nešlo, nohama omotanýma o jeho pas jsem se na jeho tělo přitáhl ještě víc.
„Chci to, ale až budu mít jistotu, že jsi úplně v pořádku,“ zavrčel tentokrát Manzo do mých rtů a krátce mě políbil. „Vážně chci, abys byl v pořádku. Chci, aby ti se mnou bylo dobře, aby mě bylo dobře s tebou. Nechci, abys potom odpadl s horečkou. Takhle si to nepředstavuji. A chci, abys už konečně mohl vylézt z postele s tím, že jsi úplně zdravý. Musíš fungovat jako král, a to nepůjde, pokud se ti nemoc bude pořád vracet. A chci… Abys fungoval jako ten nejlepší milenec v tomhle království. Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl, a teď, když tě mám tak blízko…“
Myslím, že jsem zapomněl na svou mrzutost, když Manzo začal mluvit. On toho nikdy nějak moc nenamluvil, většinou jen krátké, ale vystižené řeči. Ale teď… Teď to byl proslov hodný krále.
A navíc, i když mě odmítl, přesto v každém jeho slově byla cítit starost o mně, a to mě zahřálo u srdce ještě víc.
Sice jsem byl rozdrážděný, vzrušený, a moc jsem toužil po milování s Manzem. Ale nakonec jsem mu vrátil polibek, a pak jsem uvolnil nohy i ruce, a pustil ho ze svého sevření.
„Asi máš pravdu,“ hraně jsem si povzdechl. „Ale nesmíš to dlouho odkládat, nebo budeš mít krále, který bude nevrlý.“
„Neboj se, až přijde na věc, ještě mi budeš utíkat z postele,“ Manzo se krátce zasmál, a kousl mě do brady.
Konečně se za mě překulil zpátky na postel a přitáhl si mě na svou hruď. Zkontroloval, jestli jsem dobře přikrytý, a rukou schovanou pod peřinou mě hladil po zádech a druhou si hrál s mými vlasy.
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak se pohodlně uložil. Otočil jsem hlavu tak, abych mohl poslouchat tlukot jeho srdce.
I když nakonec k ničemu nedošlo, a cítil jsem se kvůli tomu trošku takový neuspokojený, přesto všechno mi bylo moc dobře. Pravidelný tlukot jeho srdce, jeho teplé dlaně na mých zádech mě pomalu uspávaly. Nebo to byl možná ten odvar od Ichiho…
Každopádně se mi brzy začaly zavírat oči a když se mě Manzo na něco tiše zeptal, už jsem nebyl schopný ani odpovědět.
A jak Manzo řekl, tak se i stalo.
I když jsem ho několikrát pokoušel, vždycky mě vrátil zpátky na zem. Spíš do postele, ale bez čehokoliv dalšího. Zůstalo jen u polibků a objímání a hezkých slov.
Ač jsem se opravdu cítil o hodně lépe než před pár dny, tentokrát jsem Ichiho poslechl a zůstal jsem v posteli. Ne, snad proto, abych byl brzy v pořádku a mohl začít na plno kralovat. Tentokrát v tom byl můj osobní zájem.
Jo, v tomhle jsem se choval trochu sobecky vůči mému vlčímu rodu. V tomhle jsem myslel v první řadě na sebe.
Každý den, každou chvíli, kdy to jen šlo, jsem pozoroval mého Manza. Za tu chvíli jsem si zapamatoval každý detail jeho tváře i těla. Věděl jsem přesně, kde má jaké znaménko, kde má jizvy, i ty drobné, skoro neznatelné. Pozoroval jsem, jak se mu hojí jeho zranění, které mu způsobil můj otec.
Pokaždé, když jsem vidět ty mizející otlaky a odřeniny na zápěstích, skřípal jsem v duchu zuby.
Dokud tyhle rány budou viditelné, nebudu mít klid. Nikdy už z hlavy nevymažu ten pohled na Manza, klečícího na zemi v té studené zatuchlé kobce.
Bylo štěstí, že králem jsem se stal já. Pokud by jím zůstal otec, nebo kdokoliv jiný, nejspíš by se z tama tak brzy nedostal. A než by se po něm třeba nový král začal shánět, nebo zjišťovat, kdo všechno je zavřený v kobkách, mohlo by pro Manza být už pozdě. Jen to, že jsem ho hledal hned, jak to bylo možné, mu zřejmě zachránilo život.
Za tu dobu, co jsem až na výjimky nevylezl z postele, jsem přemýšlel nad hodně věcmi. A musel jsem pak uznat, že i tohle léčení a odpočívání něčemu bylo prospěšné.
I když tělo potřebovalo klid, moje hlava pracovala naplno.
Postupně, když jsem právě nespal, do mého pokoje přicházeli ti, co obývali zámek. Probíral jsem všechno možné s hlavním správcem zámku, s hlavním kuchařem. Nechal jsem si zavolat i vlka, který měl na starosti veškeré služebnictvo. Nejvíc času jsem strávil s Kaidou, jako novopečeným velitelem strážců, a s rádci.
Jen se divili, s čím vším jsem přišel. Nad něčím kroutili hlavou, na něco bez váhání přikývli. Nebylo toho moc, co jsem chtěl změnit. Ale některé změny a zavedení některých nových pravidel bylo zásadní, a mohlo to zlepšit život v našem městě a vesnici, a hlavně i naši obranu a bojeschopnost.
Když za mnou přišel Manzo, že Keri je už v pořádku, nechal jsem si ho zavolat.
Byl jeden z mála, kvůli komu jsem vylezl z postele a věnoval mu pořádné objetí.
Kromě Manzy, on byl ten, kdo se mi snažil pomoci a chtěl mě dostat zpátky domů. Zašel kvůli tomu tak daleko, že vyzval mého otce na souboj, i přesto, že kralovat nechtěl. V tomhle jsou si se svým synem hodně podobní.
Vrátil jsem mu povolení k návratu do zámecké kovárny, a prohlásil ho za jediného hlavního zámeckého kováře a zbrojíře, s tím, že má povolení se pohybovat kdekoliv na zámku a přilehlých prostorách. Také dostal svolení za mnou přijít kdykoliv bez ohlášení, když bude něco potřebovat.
Přemýšlel jsem, jak to udělat, aby nemusel neustále nosit opravňující listinu v kapse, která by se časem ošoupala a mohla by se potrhat. A když jsem se podíval na jeho silné ruce, jejichž zápěstí obepínaly široké kožené náramky, aby je chránily, měl jsem jasno.
Nechal jsem pro něj vyrobit ještě jeden, na kterém bylo jeho jméno a mé. Bylo propleteno barevnou stužkou, a já jsem nechal informovat všechny na zámku, že kdokoliv bude nosit tenhle kožený náramek s mým a svým jménem, má ode mne povolení se pohybovat kdekoliv, a za mnou chodit bez ohlášení. Všechny dveře jim budou otevřeny a nikdo jim nebude bránit ve vstupu kamkoliv, třeba i do mé ložnice.
A nejen Keri nosil právě takový náramek. Další, pro koho jsem ho nechal udělat, byl Manzo.
A po něm ještě pár vlků. Pár vybraných, kterým jsem bezmezně důvěřoval.
Bylo to jejich privilegium...
Po mém boji s Rizem, jsem delší dobu nebyl schopen vstát z postele, a tak jsem hodně přemýšlel, stejně jako tenkrát, když jsem se stal králem.
Vzpomínal jsem, co všechno se událo od chvíle, kdy mě otec poslal do země Sněžných vlků. Jak jsem si vybojoval místo Alfy našeho rodu. I to, kolika chyb jsem se dopustil za dobu svého vládnutí.
Chtěl jsem napravit otcovy křivdy, a přitom jsem později sám v některých věcech chyboval. Ať už méně, nepodstatně, a dalo se to napravit, nebo více, kde už byla náprava hodně těžká.
Jako například u Kaidy, nebo Isay a Tameho.
Ti dva nakonec prodloužili svůj pobyt o několik dní. Prý by stejně neodjeli, dokud by si nebyli jistí, že jsem v pořádku. I když už nejsem král…
Oba mi přirostli k srdci víc než kdokoliv jiný. Znal jsem je od vlčete. Byl jsem u toho, když vyrůstali. Dokud Romel žil, chodíval jsem za ním, a ptal se na to, jak prospívají. Isao, Itachi a Tame byli nakonec tři nerozluční přátelé, dokud mezi nimi nevznikla rivalita, způsobená bojem o lásku.
Tame, a vzápětí po něm Ichi, se přidali do řad strážců. Viděl jsem, jak sílí, jak se z nich stávají stateční bojovníci. Když Romel zemřel, Tame opustil řady strážců a pokračoval v otcových stopách. On byl další, kdo nosil na zápěstí náramek, i když toho skoro vůbec nevyužíval.
A netrvalo dlouho, a ke strážcům se přidal i Isao, a já hrdě sledoval, jak z něho roste silný muž, budoucí král své země.
Tenkrát jsem znovu udělal pár chyb. Nechtěl jsem nějak moc zasahovat, abych moc neupoutal pozornost k Isaovi svým přílišným zájmem. A to byla další chyba. A nakonec to vyřešili mezi sebou sami.
Vzpomínal jsem na den, kdy se Isao dozvěděl, že je vlastně potomek Sněžných vlků. I ten den, kdy se rozhodl odejít do svého království, aby sjednal spravedlnost a pomstil své rodiče. Měl jsem slzy v očích, když jsem mu vkládal do ruky dýku, kterou Merin zabil mého nejlepšího přítele Jirou, a Isao slíbil, že to bude právě ona, která ukončí Merinův život. Nabádal jsem ho, aby byl opatrný už kvůli tomu, jaký Merin je a má kolem sebe vlky, kteří pro něho neváhají zabít nevinného člověka.
Stejně jako Tame, který byl zraněný, když se tenkrát postavil zrádci, který mě chtěl zabít, jsem denně očekával zprávu a přál si, opravdu hodně si přál, aby to všechno dobře dopadlo.
A Isao nezklamal. Dokázal, že je opravdu syn svých rodičů a místo Alfy svého rodu mu právem náleží…
Pootočil jsem hlavu, když ke mně Manzo přistoupil a vytrhl mě z mých myšlenek.
Snad bezděčně jsem ho chytil za ruku a promnul mu zápěstí.
Náramek, opravňující ho pohybovat se volně po zámku, už dávno nenosil. Už je to nějaká doba, kdy se oficiálně stal mým partnerem, a navíc ho tu všichni znali. Ze začátku se někteří podivili. Občas, když ještě vládl můj otec, ho vídávali s nějakou vlčicí. Ale nikdo z nich, kromě těch žen, nevěděl, že to všechno byla jen hra kvůli bývalému králi.
„Napadlo mě, jestli tu tradici s náramkem, bude používat i nový král,“ potáhl jsem Manza k sobě na postel. „Pamatuji si, jak jsi ho nosil, a chvilku trvalo, než si na to všichni zvykli. A taky… Když ho dostal Kenji, tak ho schovával. Ani nevím proč,“ začal jsem se smát, když jsem si vzpomněl na naše první setkání tváří v tvář a na náš souboj.
Možná teď, kdyby na to znovu došlo, byl by náš boj vyrovnaný. Nebo by mě třeba i porazil. Kenji hodně zesílil, stal se z něj hlavní kovář, takže o jeho síle nebylo pochyb. A byl jsem rád, že to byl právě on, kdo toho zmetka Rizu vyzval na souboj, a teď nám bude vládnout.
Říkal jsem mu, že jednou bude král, a on mi nevěřil.
Jsme si v mnohém podobní. Oba jsme byli někde, kde jsme nechtěli být. Oba jsme chtěli něco změnit. Nebáli jsme se toho, co má přijít. A stavěli jsme se svým nepřátelům čelem, i když nám šlo doslova o život.
On žil ve vesnici vyhnanců, aniž by k tomu dal příčinu. Narodil se tam, ale nechtěl se s tím smířit. Dělal všechno proto, aby se vrátil sem, do našeho města, za svou láskou.
Já byl nucen žít chvíli v zemi Sněžných vlků. Bojoval jsem proti tomu, abych se mohl vrátit zpátky za Manzou.
Ani jeden jsme neposlouchali rodiče, měli jsme svou hlavu, a často reagovali rychleji, než mysleli.
Ale není to jen o tom…
Z Alfy, ať už je na trůně, nebo se k tomu teprve chystá, jde cítit jeho síla, jeho pevná vůle, a rozhodnutí chránit své nejmilejší a svůj rod za každou cenu.
A Kenji to v sobě má. Bude dobrý král…
„Kenji bude dobrý král,“ zopakoval nahlas Manzo moji myšlenku. „A jestli něco bude měnit… Určitě ano, jak ho znám. Jo, vzpomněl jsem si… Isao a Tame se už chystají na cestu domů. Zítra odjíždí. Dneska nás čekají na společné večeři i s novým králem. Už je ti dobře, tak bys to měl zvládnout. Ale, kdyby ses necítil, tak řekni. Žádné přemáhání, jasné? Oba víme, jaký jsi paličák. Toho ses nezbavil ani teď, když jsi starší a možná i rozumnější.“
Manzo se chytil za žebra, když jsem ho praštil loktem do žeber, a se smíchem se na mě podíval.
Miluji jeho úsměv. Ať už ten tichý, jemný, nebo hlasitý smích.
„Pořád jsem rozumný,“ nafoukl jsem tváře. „Jen vy mě prostě nechápete.“
„Jasně. Nechápeme tě,“ smál se Manzo dál, až jsem ho praštil ještě jednou, a on se zvedl na nohy a před další ránou uhnul.
„Vážně jsi v pořádku. Síla se ti vrátila,“ promnul si ještě jednou žebra. „Ichi tě přijde ještě zkontrolovat, a pak se pořádně umyješ a oblečeš. Isao by s tebou chtěl mluvit ještě předtím, než odejdou.“
Přikývl jsem, a hned jsem ze sebe shodil peřinu. Posadil jsem se, a musel jsem se na chvíli předklonit, jak se mi navalila krev do hlavy, a ta se mi zatočila. Ale hned na to jsem ji zvedl a s úsměvem jsem se na Manza podíval.
„Jo, jsem v pořádku,“ spustil jsem nohy z postele a chtěl vstát.
Hned ke mně přiskočil a pomohl mi. Kdyby to neudělal, nejspíš bych vzápětí skončil na zemi, jak jsem měl nohy ještě slabé. Zvlášť tu pravou, která navíc ještě i dost bolela. Pohlédl jsem na ni, a sevřel rty k sobě, když jsem viděl tu velkou nevzhlednou, ještě nezhojenou ránu, která hyzdila stehno.
Můžu být rád, že tu nohu ještě vůbec mám.
„Pořád jsi krásný, a je jedno, kolik jizev máš,“ potáhl mě Manzo k pohovce, kde mě opatrně usadil. „Vůbec na to nemysli, jinak se budu zlobit.“
„Samozřejmě, že na to nebude myslet. Jinak se můžu starat a starat, a stejně to bude k ničemu, když pan nemocný nebude spolupracovat!“ ozval se přísně Ichi, když vešel dovnitř a hned se hrnul ke mně.
Tentokrát mu z ruky nic nepadalo. Měl pomocnici, která zvědavě nakukovala přes jeho rameno.
„To je Kina, učím ji. A když už jsme u toho,“ došel Ichi ke mně, počkal až se postavím a svléknu si halenu, aby mě mohl celého prohlédnout. „Chtěl bych tě o něco požádat. Kina je velice učenlivá, a dostala doporučení i od Tameho. Jednou by mohla převzít moji práci. Chtěl bych, aby měla možnost ošetřovat nemocné na zámku, když třeba budu mít hodně práce. Aby měla volný vstup i beze mě.“
„No,“ otáčel jsem se tak, jak on chtěl. „To už budeš muset jít za novým králem. Ale přimluvím se.“
Usmál jsem se na tu mladinkou vlčici, která zvědavě nakukovala, když ji Ichi vysvětloval, jaká zranění mám, a co všechno je potřeba, abych se brzy uzdravil.
Šla mi z toho hlava kolem, ale ona jen trpělivě poslouchala, sem tam se něco zeptala, a bylo vidět, že je velice učenlivá, když upozornila Ichiho na maličkost, kterou ve své roztržitosti přehlédl.
„Můžeš se okoupat, ale žádné velké máchání, jinak se ti rány zanítí. Takže rychle do necek, umýt a hned zase ven,“ spokojeně se pak Ichi narovnal, když ještě zkontroloval moji zraněnou nohu.
„Postarám se o to,“ přikývl Manzo a přehodil přese mne deku, aby mě už ani jeden z nich víc neokukoval.
Musel jsem se usmát. Sice nedává najevo žárlivost, ale některé činy mluví za něj.
Ale taky jsem byl rád, když nakonec odešli. Taky se mi nelíbilo, jak se Kina dívala na Manza s obdivem.
Měl jsem obavy, že by si ho mohla začít namlouvat, protože Manzo za to opravdu stojí. A to bych nejspíš nepřešel jen tak s nějakým úsměvem.
Celé to odpoledne potom uteklo strašně rychle. Už jen to, že jsem vstal až někdy po poledni, a než jsem se dostal do necek, taky chvíli trvalo. A i když Manzo pohlídal, abych ve vodě neseděl dlouho, přesto se mi z ní nechtělo ven. Byla to prostě úleva se konečně pořádně umýt…
Ale přes to všechno, když jsem na sobě měl konečně halenu a kalhoty, a seděl jsem a Manzo mi pročesával vlasy, jsem neodolal, a potáhl si jeho ruce dopředu. Políbil jsem je, a pak si ho přitáhl tak těsně, že se musel sklonit, a jeho dech se mi otřel o holý krk.
„Chybí mi tvé polibky, Manzo,“ zašeptal jsem a otřel se svou tváří o jeho. „Chtěl bych…“
„Nic takového,“ odpověděl mi stejně tiše, ale přesto si mě pootočil a věnoval mi jeden polibek. „Hezky si počkáš, až budeš zdravý.“
Začal jsem se smát.
Poprvé od chvíle, kdy jsem bojoval s Rizou a on mě málem zabil, jsem se opravdu smál nahlas.
Jak moc mi to připomnělo ty chvíle, kdy mi tohle řekl poprvé od chvíle, co jsem se vrátil ze země Sněžných vlků a stal jsem se králem.
Jak moc podobné to bylo…
„Počkám si,“ konečně jsem promluvil, když jsem se uklidnil, a mohl se pořádně nadechnout.
Postavil jsem se, otočil se k Manzovi čelem, a pohladil ho po tváři.
„Počkám si, to se neboj. Stejně jako jsem čekal tenkrát…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Konečně jsem se dohnala k tomu, abych dopsala další kapitolu. Nejspíš si už ani nebudete pamatovat, o co v téhle povídkové sérii šlo. No, není problém si to přečíst znovu od začátku.
Ale vážně... moje omluvy, za velkou odmlku. V osobním životě mě potkalo něco, co mě na nějakou dobu vyřadilo z aktivního psaní mých vlastních povídek. Ale vypadá to, že jsem už na tom aspoň tolik lépe, že bych zase mohla pokračovat a možná přijít i s něčím novým, protože tahle vlčí série touhle kapitolou končí.