Šli jsme rychle, a přitom se mi zdálo, jako by to byla věčnost, než jsme se vrátili na zámek. Sněžná bouře nás zastihla ještě po cestě, ale nedbal jsem na to. Bylo mi jedno, že jsem za chvíli vypadal jako sněhulák. Nebo, že jsem měl tváře celé červené a oštípané od mrazivého věru, který byl tak silný, že nás brzdil v chůzi. Zpomaloval nás i sníh, který za tu chvíli stihl napadat. Ale sněžní strážci nejspíš byli zvyklí. Tentokrát jsem jednoho nechal jít vepředu, aby nás vedl. Šli jsme těsně za sebou, protože bylo špatně vidět, a jeho stopy se hned ztrácely pod dalšími přívaly sněhu. Museli jsme se spolehnout na jeho zkušenosti, jinak bychom brzy sešli z cesty.
Přesto všechno jsem tak spěchal zpátky do zámku, že jsem mu občas šlapal na paty...
Když jsme pak už zahlédli plápolající světla pochodní, byli jsme už jen kousek od hlavní brány.
Taková zvláštní bílá tma to byla, že ani ty světla nebyly vidět dál než na pár kroků.
Jen co jsme vešli, brána se za námi hned s rachotem zavřela. I přes tu nepřízeň počasí jsem si všiml, že venku je na hlídce více strážných, než bývá obvyklé. I když jsem spěchal a měl v hlavě jen to, že si brzy přečtu dopis od Manza, došlo mi, že tohle je jedna z mála možných situací, kdy je možné se k zámku dostat prakticky nepozorovaně.
„Obávali jsme se, že jste někde uvízli po cestě,“ objevil se před námi jeden z Merinových sluhů, když se za námi zavřely vstupní dveře.
„Sice nás bouře zastihla po cestě, ale strážci,“ kývl jsem k našemu doprovodu, „jsou spolehliví. Díky nim jsme dorazili v pořádku.“
Všichni čtyři jsme ze sebe střepávali tu sněhovou nadílku, která na nás ulpěla a pomalu roztávala, jakmile jsme vešli do teplejšího prostředí. Oblečení začínalo rychle vlhnout a bylo potřeba ho svléknout.
„Pomůžu vám,“ přiblížil se ke mně sluha, když viděl, že má Jirou plné ruce práce sám se sebou, a já se svým přehozem taky bojoval.
Podal jsem mu široký opasek s mečem, aby mi ho podržel. Přehoz jsem si opatrně svlékl a jen rukou ho otřepal od sněhu. Nechtěl jsem, aby ten poklad, který se v něm skrýval, vypadl, a spatřil ho někdo nepovolaný. Sluha natáhl ruku, aby mi ho vzal, ale já ho sevřel v náručí.
„Pomůžu vám s tím do pokoje,“ pousmál se na mě a o něco víc ruku ke mně přiblížil.
„To není potřeba. To zvládnu,“ sevřel jsem ho ještě víc, jak jsem měl strach, že mi ho vyrve z ruky.
Převzal jsem si od něj opasek s mečem a vydal se nahoru po schodech, ke svému pokoji.
„Vyřídím v kuchyni, že jste se vrátili, ať vám připraví večeři,“ zavolal na nás ještě sluha.
Ani jsem se neotočil, či cokoliv jiného. Jen matně jsem zaregistroval, jak mu Jirou něco říká, protože já měl hlavu plnou něčeho jiného.
Jen co jsme vešli do pokoje, Jirou hned zavřel dveře, aby nikdo ze strážců, kteří se stále pohybovali po chodbách, neviděl dovnitř. Rychle jsem hrábnul do kapsy přehozu, vytáhl dopisy a přehoz hodil na zem. Byl jsem nedočkavý, abych si je mohl už přečíst. Ty poslední chvíle na chodbě zámku se mi zdály nekonečné. Už cestou ke krbu, kde jsem se usadil, abych se zahřál, než Jirou nachystá koupel, jsem rozbaloval první dopis. Ještě jsem ani neseděl na té huňaté kožešině, a už jsem měl přečteny první řádky.
Měl jsem pravdu. Byly to dopisy od Manza. Ale jaké bylo mé zklamání, když to bylo jen pár řádků.
Pár slov o tom, jak se jim vede, a otázka, jak se vede mně. Nic víc...
To kvůli tomu se dělaly s jeho dopisy takové tajnosti? Proč?
Ale i tak jsem byl rád, že mám od něj aspoň něco, i když mi svou lásku v nich nevyznal. Čekal jsem slova jako: Miluji tě, chybíš mi... Ale nic z toho v dopise napsáno nebylo. Ani v jednom.
Už jsem je chtěl odložit, když mi náhle došla jedna věc.
Znovu jsem popadl jeden z dopisů, který podle všeho psal jako druhý, a podíval jsem se na konec.
....
Zima je pomalu na ústupu. Sice tu ještě leží sníh, ale nebude trvat dlouho, a i ten roztaje, stejně jako zamrzlé vodopády.
Od všech z kovárny ti posílám pozdravy, chybíš nám tady. Ta tvoje prostořekost, úsměv i výbušnost, horká hlava, která tě přivedla do nejednoho maléru... Prostě na to všechno jsme si zvykli tak moc, že opravdu tady chybíš. Počítám, že si s tebou tam nejspíš moc neporadí a dáváš jim docela zabrat. Doufám, že nevyvoláváš žádné zbytečné spory, abys nepřišel k nějakému zranění, kdyby to někdo už nevydržel a chtěl ti ukázat, že je silnější než ty. Raději se drž stranou, to je nejlepší, víc naslouchej, než mluv. Tím nic nezkazíš. Ale už to dlouho trvat nebude a vrátíš se domů.
Vyřiď pozdravy a díky Jirou za to, že se o tebe opravdu dobře stará.
Manzo....
Povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, jak dlouho už tady vlastně jsem. Odešel jsem na konci léta a u nás brzy začne jaro. Složil jsem ruce i s dopisem na klín a jen se z vrchu díval na ta písmena.
Proč jsem tak hloupý? Proč dělám závěry dříve, než začnu přemýšlet? Vždyť je to tu jasně napsáno.
Zmínil vodopády, kde jsme se naposledy svobodně mohli potkat. Zmínil můj úsměv, ale i mé nejhorší vlastnosti, o kterých mi přímo říká jen on. A taky... nebude to dlouho trvat a vrátím se domů? Ví Manzo něco, co nevím já? Nejspíš ano. Přeci jen je tam, a já jsem tady, odříznutý od všech informací.
Ale ať už to mohlo znamenat cokoliv, třeba opravdu i jen nevinná slova, já si to vysvětlil po svém. Chci věřit tomu, že mu opravdu chybím, a toho se chci držet. Je to má naděje, abych to tu ve zdraví přežil, a vrátil se co nejdříve domů. Vrátit se za ním...
Pokrčil jsem nohy a objal kolena. Opřel jsem si o ně bradu a zadíval se do ohně.
Myslel jsem si, že mi srdce bude štěstím skákat jak bláznivé, až budu jeho dopisy číst. Že se budu rozplývat nad tím, jak mi napíše, že mě miluje, a kdesi cosi, ale nakonec i to málo, co tam bylo, mi stačilo.
Tyhle dopisy byly moje vzácnost. Hodlal jsem je opatrovat jako oko v hlavě.
„Koupel je připravená,“ probral mě hlas Jirou.
Ani jsem si nevšiml, kdy služky donesly horkou vodu, nebo kdy Jirou nachystal necky. Tak moc jsem byl zabraný do těch pár řádků od Manza a do přemýšlení.
Složil jsem oba dva dopisy a zvedl se, abych se mohl svléknout a usadit se v horké vodě.
„Lepší by to bylo ve společných koupelích. Je tam velká nádrž s teplou vodou, do které se můžeš celý ponořit,“ pomohl mi Jirou svléknout.
„Mě stačí tohle. Nechci být někde, kde jsou vlci, které neznám,“ mírně jsem se zamračil a konečně se uvelebil v neckách.
Byla to příjemně horká voda, která hned začínala rozehřívat mé tělo. Svezl jsem se po dně a na moment jsem ponořil i hlavu. Musel jsem mít nohy pokrčené, ale opravdu raději tohle, než být někde s cizími vlky. A podle toho, co jsem viděl na chodbě, právě si měnili službu, takže ve společných koupelích určitě bylo teď několik strážců, kteří se chystali na noční odpočinek.
„Máš pravdu,“ přikývnul Jirou a vzal do ruky mýdlo, aby mě začal umývat, když jsem se konečně vynořil. „Taky tam raději jdu, když je tam prázdno.“
Nechal jsem ho, ať mě umyje. Mohl jsem sám, ale takhle to bylo příjemnější, když masíroval moji pokožku, aby se víc prokrvila. Jen jsem seděl a mlčky pozoroval dopisy od Manza, které jsem položil na zem vedle necek, abych je měl co nejblíže. Bylo to, jako by tu byl on sám. Nechtěl jsem se od nich vzdálit ani na okamžik...
„Zajdu ti potom pro večeři, ano?“ zeptal se po chvíli Jirou.
Už jsem mu chtěl odpovědět, když se ozvalo zaklepání na dveře, a ty se vzápětí otevřely.
Oba dva jsme se k nim jako na povel otočili. Nikdo nikdy nevkročil do mého pokoje, aniž by si počkal na mé vyzvání. Jaké bylo naše překvapení, když se ve dveřích objevil Merin...
„Co chceš?“ vyhrknul jsem překvapeně.
„Nechal jsem ti přinést večeři,“ vešel dovnitř a ukázal na služebnou, která stála za ním a v rukách nesla tác plný jídla a pití.
Ustoupil, aby mohla vejít a položit jídlo na stůl. Po otázce, jestli ještě něco budeme potřebovat, ji poslal pryč.
„Jestli ti to nevadí, tak se právě koupu. Nemám náladu na nějaké povídání,“ ozval jsem se, když se Merin přiblížil k neckám.
Byla to jasná výzva, aby se sebral a odešel. Ale on se místo toho přiblížil ještě víc.
„Ne, nevadí mi to,“ přistoupil až k neckám.
Stáhl se mi žaludek, když se zastavil kousek od Manzových dopisů. Nepatrně jsem k nim pohlédl, ale pak hned stočil pohled nahoru na Merina. Víc jsem se narovnal do sedu, abych před ním v těch neckách neležel jak kus pečeně na podnose.
„Jsem unavený,“ vyslal jsem k němu dost výmluvný pohled, aby zmizel z mého pokoje.
Byl jen lehce oblečený, ale neměl na sobě plášť, který nosíval, když se procházel po chladnějších zámeckých chodbách. Vlasy měl svázané do zvláštního uzlu, který jsem ještě neviděl, a cítil jsem z něj mýdlo, jehož zvláštní vůně mě udeřila do nosu, jen co vešel.
Takže se také myl. A nejspíše před chvílí, protože konečky vlasů, které visely mimo, měl ještě vlhké.
„Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku. Měl jsem o tebe strach, protože ta bouře je opravdu silná, a podle všeho bude trvat ještě dlouho,“ ukázal Merin směrem k oknu.
Automaticky jsem tam pohlédl, aniž bych si uvědomil, že přes ty hrubé okenice, nic neuvidím.
Ale pohyb jeho nohy, kterou mírně zavadil o dopisy a horní se sesunul bokem, hned přitáhl můj pohled zpátky. Cuklo ve mně, a jen na poslední chvíli jsem se zastavil, abych se po nich nenatáhl.
„Jsem v pořádku. Nemusíš se strachovat,“ v klidu jsem odpověděl.
Snažil jsem se, aby nepoznal, jak se moje duše třepotá obavami. Opravdu jsem se bál toho, že by ty dopisy zvedl, nebo se třeba jen zeptal čí jsou. Nebyla na nich žádná rozlomená pečeť s královským erbem. Pouze vosk, který se z poloviny rozdrolil, když jsem ty dopisy mačkal v ruce.
„Sluha ti neřekl, že jsem se vrátil?“ dotkl jsem se jeho ruky, jak jsem se snažil odvést jeho pozornost.
„Řekl, jinak bych sem nepřišel,“ stiskl mou ruku.
„Tak nebylo potřeba sem chodit,“ namítl jsem.
„Ale pochop, že mám o tebe starost. Nerad bych, aby se ti přihodilo něco zlého.“
Stál nade mnou a pozoroval, jak ze mě Jirou splachuje mýdlo. Měl jsem strašnou chuť na sebe něco hodit, ale v tuhle chvíli, kdy držel mou ruku, to nebylo možné. Ale víc mě zaměstnávala obava o dopisy, ležící vedle jeho nohy.
Jirou mě opláchl za tiché asistence Merina. Ani já jsem neřekl ani slovo. Nechal jsem ho, ať mě drží, jen abych ho udržel na místě, když se Jirou zvedl. Ten přešel ke stoličce, vzal dvě plátna na utření a pak se vrátil ke mně. Postavil se vedle Merina. Jedno plátno hodil na zem, a druhé roztáhl a čekal, až vylezu z vody.
„Dovolíš?“ podíval jsem se na Merina s pozvednutým obočím.
Konečně jsem vytrhl ruku z jeho sevření a čekal, až ustoupí. Ale jako by si dával na čas. Jen stál a s úsměvem mě pozoroval.
Nejraději bych mu ty oči vydloubnul žhavým pohrabáčem...
„Merine,“ povzdechl jsem si. „Mohl bys ustoupit, ať můžu vylézt?“
„Ach, omlouvám se, myslel jsem, že půjdeš druhou stranou,“ ukázal na druhou stranu necek, a pak se krátce zadíval na Jirou.
„Nechápu proč,“ ušklíbl jsem se už mírně naštvaně.
„Dobrá, dobrá...“ zvedl ruce a odstoupil. „Jak bylo na procházce? Jestli dobře počítám, tak jsi nebyl venku tak dobrých dvacet dní, nebo se pletu?“
„Nevím, nepočítal jsem to,“ konečně jsem se postavil.
Jirou se posunul tak, aby mě skryl před zvědavým Merinovým pohledem a hned mě zabalil do toho širokého plátna, velkého skoro jako přehoz na posteli.
„Nemusíš se stydět. Už jsem tě nahého přece viděl. Zapomněl jsi?“
I přesto, že se Merin odsunul, nehnul se pak už z místa a stále si mě prohlížel. Nebylo mi to zrovna moc příjemné. Chtěl jsem ho vyprovodit z pokoje, ale on se začal vyptávat, jak bylo venku, kde jsme byli, s kým jsme se potkali. Byl opravdu nějak moc zvědavý.
„Máš napsaný list rodičům?“ změnil náhle téma.
Usadil jsem se u stolu a začal večeřet. Posadil se naproti mně a také si vzal kousek masa a bochníku. Stejně jako já, pozoroval služebné, jak vynášejí špinavou vodu, a jak Jirou uklízí mé rozházené věci. Já měl však pohled upřený hlavně na plátno, které skrývalo dopisy.
„To je v pořádku, uklidím to,“ chytl Jirou služebnou za ruku, když se už skláněla, aby plátno zvedla.
Sehnul se a sebral ho ze země. Nervózně jsem ho pozoroval celou dobu, dokud plátno neuložil v komodě k ostatním čistým věcem.
„Pořád jsi mi neodpověděl,“ s úsměvem se Merin ke mně otočil zpátky. „Proč jsi tak napjatý?“
Vážně jsem byl, aniž bych si to uvědomil. Tu chvíli, než jsem se ujistil, že dopisy nezůstaly ležet na zemi, jsem se zcela zapomněl hlídat.
„Netušil jsem, že mi budeš dělat společnost u večeře,“ začal jsem přežvykovat sousto, které mi doslova rostlo v puse.
Snad mi to uvěří...
„Ale, prosím tě. Vždyť jsi tu pořád zavřený, tak proč ne? Vidím tě jen při obědě,“ postavil se Merin a prošel se po pokoji, jako by kontroloval, zda je dobře uklizeno.
„Myslím, že to bohatě stačí,“ zavrčel jsem. „Mám rád svůj klid.“
„Ty?“ začal se Merin smát. „Podle toho, co jsem viděl u vás doma, bych řekl, že jsi pravý opak. Že jsi spíš rád ve společnosti druhých.“
„Omyl,“ vztyčil jsem prst. „Mám rád společnost jen někoho...“
„A já to nejsem?“
Tuhle otázku jsem přešel mlčením. Nalil jsem si horkou medovinu a pomalu ji upíjel. Zůstal jsem sedět u stolu, i když jsem už dávno dojedl. Byla to moje obranná pozice proti tomu, aby se Merin mohl posadit vedle mě, kdybych se přemístil třeba na pohovku.
„Tak se zeptám jinak. Společnost někoho konkrétního tady, bys přijal?“
„Jirou mi dělá společnost, to mi stačí,“ opřel jsem se a s úsměvem se na něj díval.
„Tak ještě jinak. Rád bys byl ve společnosti s někým od vás?“
„Jirou je od nás.“
„A kromě něho?“ nedal se Merin odbýt.
„Proč tě to tak zajímá?“ stále jsem se na něj klidně díval a popíjel medovinu, která mi začínala rozehřívat krev víc než koupel.
„Jsem prostě zvědavý,“ zastavil se Merin u komody a opřel se o ni zády.
Rukama se opřel o hranu a prsty začal bubnovat do kované úchytky na šuplíku. Doslova jsem zíral na ty jeho prsty, zvlášť, když zachytil kování, jako by chtěl šuplík otevřít. Jídlo v břiše mi ztěžklo, když jsem viděl, jak se šuplík mírně pootevřel. Klepavý zvuk, když úchytku podebíral prsty a zas ji pouštěl, mi vyloženě rval uši.
„Upřednostňuješ silné vlky?“ odstoupil po chvíli od komody. „Tak co? Nebo to zůstane tajemstvím?“
Trhnul jsem sebou, když šuplík zabouchnul, a nebyl jsem schopen hned odpovědět.
„Silné vlky mám rád. Třeba můj otec je hodně silný,“ dostal jsem ze sebe konečně aspoň něco, abych zamluvil svoji nervozitu.
„Ano, samozřejmě. Všiml jsem si, jak se máte rádi,“ poznamenal Merin mírně ironicky. „Co kovář?“
Znovu se mi tak nepříjemně stáhnul žaludek, až jsem si myslel, že celá večeře skončí na zemi. Rychle jsem polknul sliny, které se mi nahrnuly do pusy, abych ten nepříjemný pocit zahnal.
„Postav se. Usuším ti vlasy,“ vešel náhle Jirou, který se mezitím přesunul do svého pokoje.
Byl už převlečný a v ruce nesl menší plátno. Postavil se těsně za mě a hned, jak jsem se zvedl ze židle, začal mi s ním protírat vlasy.
„Kovář ti nabrousil dýku,“ skoro neslyšně mi zašeptal do ucha.
„Kovář byl moc milý. Než mi nabrousil dýku, pohostil mě dobrým čajem Prý na posilnění těla, abych neonemocněl,“ okamžitě jsem se toho chytil.
Můj milovaný Jirou...
Byl jsem z té otázky tak vyvedený z míry, že jsem sám nebyl hned schopný reagovat.
„Pravda,“ pokrčil Merin rameny a vrátil se zpátky ke komodě. „Dýka...“
Vzal ji do ruky a vytáhl z pouzdra. Chvíli si ji prohlížel a na moment si k ní přičichl, než ji zasunul zpátky a položil zpět na komodu vedle mého meče.
„Tvoje zbraně jsou opravdu mistrovská díla.“
Jirou mi mlčky protíral vlasy, ale když jsem pootočil hlavu, všiml jsem si, jak Merina nenápadně pozoruje. A nebýt jeho občasného škubnutí s mými vlasy, nebylo by vůbec poznat, že je nervózní stejně jako já. Vždy byl opatrný, co se mých vlasů týče. Nikdy mě za ně neškubal, protože se mu opravdu líbily, a staral se o ně jako o nějakou vzácnost.
„Však váš městský kovář taky mistr je,“ podotkl jsem. „Ta dýka je opravdu nádherná.“
„Měl by sis je víc opatrovat. Já osobně bych si tak krásné zbraně raději schoval. Třeba do komody.“
Další mírné škubnutí mi prozradilo, že i v Jirouovi zatrnulo. A nejspíš ne poprvé za tu dobu, co Merin přišel.
„No, já půjdu. Mám rád tvoji společnost, ale byli jsme vyrušeni,“ výmluvně Merin pohlédl na Jirou. „Měl bys svého sluhu poučit, že když je ve tvé přítomnosti král, měl by se někam uklidit. Třeba do svého pokoje. Ale omlouvá ho to, že je ještě mladý a zřejmě nezkušený.“
„Promiňte. Nechtěl jsem vyrušovat,“ přestal mi Jirou sušit vlasy.
„Jirou je možná sluha, ale je můj přítel. Nemám před ním žádné tajemství a vyžaduji, aby byl v mé přítomnosti vždy,“ chytl jsem ho za ruku a zastavil ho, když chtěl odejít.
„Žádná tajemství... Hmm...To rád slyším,“ konečně se Merin přestal tvářit vážně a pousmál se. „Ale i tak půjdu. Musíš být po té cestě unavený, tak tě nechám odpočívat. Jen ještě poslední otázka. Už jsi napsal list svým rodičům?“
„Proč?“
„Zítra by měl dorazit váš posel, tak ať nejde zpátky naprázdno.“
„Děkuji za připomenutí, a jestli dovolíš, opravdu bych si chtěl jít už lehnout.“
„Dobře... dobře... už jdu,“ znovu Merin zvedl ruce v obranném gestu. „Jsem rád, že jsi dorazil v pořádku. Dobrou noc.“
Neodpověděl jsem mu. Prostě jsem ho nechal odejít, jako by tam ani nebyl. Neměl jsem už vůbec náladu s ním mluvit.
„Děkuji, Jirou,“ konečně jsem se pohnul z místa a zamířil rovnou ke komodě.
Otevřel jsem první šuplík a zvedl to plátno, abych si vzal dopisy. Ale jaké bylo mé překvapení, když tam nic nebylo. Hned jsem všechno povytahoval ven. Myslel jsem si, že je Jirou nenápadně zasunul hlouběji. Ale ani po důkladné prohlídce jsem nic nenašel.
„Jirou?“ otočil jsem se na něho.
„Hned,“ usmál se a zašel do svého pokoje.
Po chvíli se zastavil ve dveřích a jen na mě mávnul rukou, ve které držel dopisy.
„Jak? Myslel jsem, že jsi je uložil do komody s plátnem,“ nechápal jsem.
Došel jsem k němu a dopisy si vzal. Nebyly mokré, natržené ani pokrčené.
„Všiml jsem si, že je pozoruje. Tak, když jsem ukládal plátno do komody, tak jsem je nenápadně schoval a odnesl k sobě,“ šeptal Jirou.
„Mohl by ses živit jako zloděj,“ tiše jsem se zasmál, ale hned na to jsem opět zvážněl. „Opravdu moc děkuji. I za tu pomoc s kovářem. Možná se bojí, že díky Manzovi mu nechci vlézt do postele.“
Jirou jen pokrčil rameny. Nejspíš taky nevěděl, co si o tom má myslet. Ale i když jsem řekl, co jsem řekl, myslel jsem si něco jiného. Ne, že bych Jirou nevěřil, ale byly to jen mé nepotvrzené domněnky.
Nemůžu dovolit, aby Merin věděl, že miluji Manza. Mohl by toho proti mně využít. Už tak se nějak moc vyptával...
Vrátil jsem se ke své posteli a usadil se na ní. Chtěl jsem si dopisy znovu otevřít a přečíst si je, ale neměl jsem odvahu. Bylo to sice poprvé, kdy Merin takto sám od sebe vstoupil do mého pokoje, ale kdo ví, jestli to nezopakuje znovu.
„Nebude ti vadit, když se půjdu umýt a najíst?“ zastavil se u mě Jirou.
„Ne, jen běž. Už tak jsem tě tu držel dost dlouho, a nestačil ses ani pořádně zahřát,“ lehl jsem si na postel a ruku s dopisy jsem zasunul pod polštář.
„No, myslím, že královská návštěva mě zahřála dost,“ zasmál se Jirou.
„To nás oba,“ taky jsem se usmál.
Opravdu, tak chvíle, než Merin odešel, byla nervy drásající.
„Jestli chceš, můžeš se najíst tady,“ ukázal jsem mu ke stolu, kde bylo pořád dost jídla.
„To je v pořádku, najím se v kuchyni. Asi by jim bylo divné, kdybych se tam neobjevil.“
Ještě mě přikryl, a pak už zamířil na chodbu, aby se taky mohl konečně umýt a najíst.
„Budu brzy zpátky,“ přikývnul a zavřel za sebou dveře.
V pokoji se rozhostilo ticho, které narušovaly jen občasné hlasy či zvuky z chodby. Ruku s dopisy jsem konečně vytáhl zpod polštáře. Otočil jsem se čelem ke stěně a znovu jsem je otevřel. Krb i louče jsem měl za zády, takže jsem si stínil. Ale vůbec mi to nevadilo v tom, abych si znovu a znovu pročítal Manzova slova, úhledně napsaná ve stejných řádcích, jako by měl nějaký vzor, podle kterého to psal.
Vždycky byl pečlivý. Vždy se staral nejen o sebe, ale i o jejich domácnost či o kovárnu. Nebyl hrubý, nebo zlý, když mu někdo udělal nepořádek. Ale měl rád, když bylo všechno na svém místě. A stejně tak vypadalo i jeho písmo a jeho dopisy. Bylo to, jako bych v ruce držel část mého milovaného Manza.
Co všechno jsi mi těmito obyčejnými dopisy chtěl říct? Proč mi dopisy nedonesl posel, ale dostaly se mi do rukou tímto podivným způsobem? Proč to všechno? Co víš, co já nevím?
Únava z celého dnešního dne si začala vybírat svou daň. Když se mi začaly klížit oči, raději jsem dopisy zase poskládal a uložil je pod polštář, pod svou hlavu. Tiskl jsem je jednou rukou a s pohledem upřeným do stěny, jsem na něj myslel. Každá myšlenka, která teď byla usazená v mé hlavě, patřila jen jemu...
Když jsem se probral, byla nejspíš už hluboká noc. V pokoji hořela jen jedna louč a oheň v krbu pomalu skomíral.
Od samého začátku, co jsem tu dorazil, jsem zakázal, aby mi někdo v noci chodil přikládat do krbu. Raději jsem s Jirou ráno vyčistil krb a oheň znovu rozdělal, než by se mi po pokoji procházel někdo cizí, zatím co já bych tvrdě spal. Prostě jsem jim nevěřil.
Opatrně jsem nadzvedl hlavu a zadíval se na postel vedle sebe. Jirou spal. Spokojeně oddechoval, přikrytý až po bradu, jak mu zřejmě bylo chladno. Ani jsem neslyšel, kdy se vrátil do pokoje.
Potichu jsem slezl z postele a šel rovnou ke krbu, abych přiložil, a oheň vydržel co nejdéle, protože tu byla ráno vždy dost velká zima. Přihodil jsem pár polen, která ještě zbývala. Ale to nestačilo. Bylo potřeba více dřeva a večer, než jsem usnul, nikdo nové nedonesl. Nejspíš na mě zapomněli.
Hodil jsem na sebe plášť, abych na chodbě nezmrznul a potichu jsem vyšel ven na chodbu.
Dveře jsem za sebou zavřel, aby nic Jirou neprobudilo. Rozhlédl jsem se po tiché a chodbě, kde hořelo jen pár loučí, které vrhaly mihotavé stíny po stěnách. Počítal jsem s tím, že tu budou aspoň dva strážci u Merinova pokoje, ale tahle chodba byla naprosto prázdná, jen zespodu se ozývaly tlumené hlasy.
Je pravda, že jsem se v noci nikdy po zámku neprocházel, a nemohl jsem tudíž tušit, jak tady vypadá noční ochrana. Ale i tak mě to překvapilo. U nás doma jsem ještě nezažil, že by u ložnice krále nestála nepřetržitě stráž.
Do chodby prosvítal úzký proužek světla, skrz nedovřené dveře Merinova pokoje. Bylo to zvláštní, zvlášť, když na chodbě nestála žádná stráž. Potichu jsem se přesunul blíž k jeho ložnici. Zastavil jsem se u stěny vedle nich. Opřel jsem se zády o stěnu, ještě jednou se rozhlédl po chodbě, a když jsem zjistil, že jsem stále sám, posunul jsem se k jeho dveřím ještě blíž.
Hlasy, které jsem uslyšel, byly tiché, jako by se i oni obávali toho, že je někdo může slyšet.
„...dorazil v noci, takže nikdo o něm nic neví.“
„Donesl ještě nějaké jiné dopisy, kromě tohoto?“ rozpoznal jsem Merinův tichý hlas.
„Ne, jen tenhle pro Katashiho...“
Tohle, co jsem zaslechl, mě donutilo nastražit vlčí uši, abych lépe slyšel. V tuhle chvíli jsem zapomněl i na dřevo, pro které jsem původně chtěl jít. Byly to jen pár vět, ale i to vzbudilo mou pozornost.
„Dáš mu ten dopis?“
„Ne,“ odpověděl docela razantně Merin. „Je divné, že posel přinesl list jen pro něho. Nelíbí se mi to. Podívám se, co v něm je.“
„Je určený pro Katashiho a je na něm královská pečeť,“ upozornil Merina další ze strážců.
„To je mi jedno!“ prsknul po něm Merin.
Mé uši se natočily, když jsem zaslechl tiché lupnutí a hned na to šustění, jako když někdo rozdělává dopis. Na chvilku zavládlo naprosté ticho.
„Tušil jsem to!“ vztekle zavrčel Merin. „Věděl jsem, že se něco děje! Zatracený Hikaru! Ten... ten mizerný král... Nemůžu dovolit, aby mi tohle zkazilo mé plány!“
Měl jsem chuť tam okamžitě vletět a dožadovat se svého listu. Strašně moc jsem chtěl vědět, co Merina mohlo tak rozčílit, když já sám ho vzteklého nikdy neviděl. Co mi otec napsal, že to vyvolalo takovou reakci...
„Katashi se bude ptát,“ opatrně se ozval strážce.
„Kde je posel?“
„Je dole.“
„Dobře. Něco s tím uděláme. Zavolej mi strážce, co mají službu u brány, a potom i ty, co se s ním viděli. Kolik jich je?“
„Myslím, že pět lidí...“
„Nebo ne. Přijdu dolů do haly, ať tam hned tihle všichni přijdou. Katashi se...“ Merin náhle ztichl.
Zpozorněl jsem. Měl jsem pocit, že v pokoji zavládlo ještě větší ticho než před chvílí. Rychle jsem schoval vlčí znaky, aby mě neprozradil náznak vlčího pachu. Proužek světla, procházející mezi dveřmi, na moment potemněl, a pak jsem zaslechl opatrné a velmi tiché kroky směrem ke dveřím.
Rychle jsem se rozhlédl po chodbě.
Neměl jsem moc času se někam schovat. Nemohl jsem dovolit, aby věděli, že jsem je slyšel. I když jsem měl právo číst ten dopis určený pro mne, ale v tuhle chvíli jsem byl neozbrojený, a kdo ví, jak by to dopadlo. Nejblíže to bylo do mého pokoje. Rychle, prakticky neslyšně, jsem se přesunul ke svému pokoji, s pohledem stále upřeným na Merinovy dveře.
Úzký pruh světla znovu potemněl, jak se nejspíš u nich někdo zastavil. Rychle jsem si rozcuchal vlasy a stáhl jeden rukáv pláště. Nahmatal jsem za zády kliku mého pokoje, a pak jsem dveře otevřel. Jen jednou nohou jsem vkročil za práh a bokem se natočil do pokoje
„Jen spi. Já jim řeknu, aby nám donesli dřevo.“
Úkosem jsem zahlédl, jak se Merinovy dveře úplně otevřely, strážci vyšli ven a hned za sebou zavřeli. Jeden z nich tam zůstal stát a druhý vykročil ke mně.
„Co potřebuješ, Katashi?“
„Vylekal jsi mě!“ pustil jsem rukáv, že mi plášť zůstal viset na jednom rameni, a prudce se na strážce otočil.
Přiložil jsem ruku na prsa, abych se uklidnil z toho leknutí. Několikrát jsem se v předklonu zhluboka nadechl, a pak se konečně narovnal.
„To mi nedělej, jsem strašně lekavý, když jsem rozespalý,“ chytl jsem rukáv pláště, abych si ho konečně oblékl.
„Potřebuješ něco? Normálně v noci ven nechodíš,“ znovu se zeptal strážce, když jsem mu dal konečně prostor.
„Jo, dřevo na oheň. Nikdo nám večer nic nedonesl, a došlo. Jsme unavení a promrzlí z té sněhové bouře, co nás zastihla venku.“
„Dobře, řeknu sluhovi, aby vám nanosili. Můžeš počkat vevnitř,“ ukázal rukou do mého pokoje.
„Jo, nechám pootevřeno, aby nemuseli klepat. Jirou zase usnul, tak ať jsou, pokud možno, tiše.“
Zamotal jsem se ještě do pláště, protože mi opravdu bylo chladno, a pak jsem se vrátil do pokoje. A jak jsem slíbil, nechal jsem dveře pootevřené. Poodešel jsem od nich pár kroků. Zastavil jsem se a zaposlouchal se. Strážce se vrátil k tomu druhému, něco mu řekl a vzápětí se jeho kroky vzdálily. Ještě chvilku jsem naslouchal, ale když jsem slyšel, že se druhý strážce nehnul od Merinových dveří, rychle jsem došel ke komodě a vzal dýku. Došel jsem k posteli, posadil se na ni a dýku schoval hned za sebe.
„Co se děje?“ ozval Jirouův rozespalý šepot.
Sklonil jsem hlavu a rukou mu pokynul, aby se víc přiblížil. Čekal jsem, až se přisune, ale stále jsem naslouchal zvukům z chodby. Sklonil jsem hlavu, ale zpod rozpuštěných vlasů, co mi padaly do obličeje, jsem stále pozoroval chodbu.
„Dorazil posel,“ zašeptal jsem a hned chytl Jirou za pusu, když se nadechoval a chtěl něco říct. „Víc ti řeknu potom. Ale kdyby na tebe někdo promluvil, řekni, že jsem chtěl jít pro dřevo já, a ty jsi znovu usnul. Ale buď připravený, kdyby něco,“ potlačil jsem ho rukou, aby se vrátil zpátky na své místo.
Nevěděl jsem, jestli mi strážce uvěřil, že jsem právě vycházel z pokoje. A i to málo, co jsem slyšel, bylo divné. Tak moc divné, že jsem z toho měl okamžitě špatný pocit.
Nejraději bych si vzal meč, a řekl bych to i Jirou, ale jen bych vzbudil podezření, a kdo ví, co by se mohlo stát. Kdyby na mě zaútočili, dokázal bych se aspoň na chvíli ubránit dýkou. A Jirou...
„Kdyby něco, vběhni co nejrychleji do svého pokoje pro svůj meč,“ pro jistotu jsem ještě šeptem dodal.
„Co se stalo?“ znovu se Jirou zeptal, tentokrát o poznání nervózněji.
„Pšt, už jdou...“
I přesto, že jsem upozornil Jirou, aby byl tiše a dělal, že spí, slyšel jsem šustění látky. Nevěděl jsem, co dělá, a nechtěl jsem se po něm otáčet. Potřeboval jsem být na pozoru.
„Jirou...“ upozornil jsem ho, aby byl tiše, když se kroky z chodby přiblížily a po chvilce se dveře opatrně otevřely.
„Omlouvám se, že vyrušuji, ale měli jsme donést dřevo. Král říkal, že jsi unavený, tak jsme tě nechtěli rušit,“ promluvil polohlasně sluha, který vešel dovnitř s košem plným dřeva.
„To je v pořádku, dej to tam a hned za sebou pak zavři dveře,“ ukázal jsem mu ke krbu, kde stál prázdný koš.
Sledoval jsem ho, jak pokládá koš ke krbu, upravuje i ohniště a přikládá další kusy dřeva. Měl jsem chuť ho hned vyhodit, že si to udělám sám. Ale neuniklo mi, že za dveřmi stojí strážce, a dívá se dovnitř. Moje ruka, ve které jsem držel dýku, se začala potit, jak jsem byl nervózní. I Jirou to ze mě cítil, protože mi po chvilce nenápadně položil dlaň na záda, aby mě uklidnil.
Zdálo se mi to jako věčnost, než sluha přiložil, vzal prázdný koš a vyšel na chodbu. Zhluboka jsem se nadechl, ale vzápětí se mi dech opět málem zastavil.
„Potřebuješ ještě něco, Katashi?“ ozval se strážce, který se postavil mezi dveře a pozorně se na mě díval.
Neuniklo mi, že po celou dobu, co tu sluha byl, se nenápadně rozhlíží po pokoji. Ještě víc jsem dýku sevřel v ruce a povytáhl ji z pouzdra. Tlak Jirouovy ruky z mých zad sice zmizel, ale zaslechl jsem jeho tiché zavrčení.
„Je všechno v pořádku?“ vešel strážce do pokoje.
Zastavil se na tři kroky ode dveří, nastražil uši a zadíval se směrem k nám.
„Všechno je jak má být,“ odpověděl jsem klidným hlasem. „A nechci, abys mi sem chodil, když ti to nedovolím. A už vůbec ne s tímhle znakem nepřátelství,“ ukázal jsem na jeho hlavu, kde se mu tyčily bílé uši.
„Jen se mi zdálo, že není něco v pořádku, promiň,“ odpověděl rychle a schoval své vlčí znaky.
„Ano, máš pravdu. Není něco v pořádku. Neměli jsme večer nachystané dřevo a navíc, jsem vás prosil, abyste nevzbudili Jirou. Ani netušíš, jak je protivný, když je rozespalý. Tak se nediv, že tu na vás vrčí.“
Zasunul jsem dýku zpátky a posunul ji k Jirou, který po ní hned hrábnul a schoval pod peřinou. Nemohl jsem teď ukázat, že se děje něco jiného, kromě toho, co jsem řekl. Postavil jsem se a udělal pár kroků směrem ke strážci.
„Není nic horšího než špatně vyspaný sluha. Tak už odejdi, a ať nás do rána nikdo neruší,“ ukázal jsem mu do chodby.
Strážce se ještě jednou podíval k posteli, a já se otočil také, když jsem si všiml jeho zaujatého pohledu. Nevěřil jsem tomu, co vidím. Jirou tam seděl a protíral si oči, jako by se opravdu právě vzbudil. Ale co víc... Neměl na sobě nic. Jeho nahotu pouze částečně skrývala peřina, která mu sklouzla dolů.
„Aha...“ uchechtl se strážce. „Vážně jen sluha?“ dodal ironicky.
„Co myslíš?“ otočil jsem se zpátky a vykročil k němu. „Odejdi a hned. Říkal jsem, že nechci být rušený.“
„Nedivím se, že je unavený,“ konečně vyšel na chodbu. Ještě když za sebou zavíral dveře, zaslechl jsem jeho poznámku: „Taky bych nechtěl být rušen... Sluha dnem i nocí...“
Měl jsem chuť vyběhnout, rozrazit ty dveře, a rozmlátit mu ksicht. Přesto jsem však zůstal stát, a ještě chvíli naslouchal, jestli se opravdu vzdálil a nezůstal stát za dveřmi.
„Jirou! Proč jsi to udělal?!“ vrátil jsem se rozčíleně k posteli. „Víš, co si teď o tobě budou povídat?!“
Vážně jsem se na něho zlobil. Nechtěl jsem, aby udělal něco takového. Na mě nezáleželo. Já jsem většinou schovaný v pokoji, ale on chodí mezi služebnictvo. On bude muset poslouchat ty poznámky, které o něm budou kolovat. Nikdy jsem nechtěl, aby k něčemu takovému došlo.
„To, že jsi v mé posteli, je jedna věc, ale nahý?!“ sklonil jsem se a opřel se oběma rukama o postel. „Nechtěl jsem, aby se tu o tobě povídaly špatné věci. Něco, co ani není pravda.“
„Promiň. Ale nebylo to schválně.“
„Tak proč ses svlékl?“
„Říkal jsi, že kdyby něco, mám zaběhnout do svého pokoje pro meč. No, víš, že mi to s ním moc nejde, ale věděl jsem, že bych se dokázal bránit jako vlk. Proto jsem sundal oblečení, abych se mohl hned změnit, kdyby se něco stalo.“
Jirou mluvil tiše a roztřeseným hlasem. Sklonil hlavu a díval se na své ruce. Třásly se mu, prokřupával si jeden prst za druhým a nedokázal s tím přestat, ani když mluvil.
„Dobře,“ uvolnil jsem napětí svého těla a posadil se. „Ale měl jsi zůstat ležet. Neměl ses ukazovat. Mysleli si, že spíš.“
„V tomhle bych ani spát nedokázal. Byli hluční,“ přestal si konečně lámat prsty. „Víš, když se ten strážce přiblížil, dostal jsem strach. Jasně jsem cítil to jeho nepřátelství. Proto jsem zavrčel, neuhlídal jsem se. No, a když popošel ještě blíž, bál jsem se ještě víc. Nikdy jsem na nikoho nezaútočil, a tohle bylo jediné, co mě napadlo, že by ho mohlo zastavit. Mrzí mě, že jsem to pokazil.“
V tuhle chvíli mi Jirou přišlo strašně líto. Nepomyslel jsem na to, že by se mohl bát. Nikdy mě nenapadlo, že on vlastně ani nemusel s nikým bojovat. A někoho zabít nebo zranit je dost těžké, zvlášť, když je to poprvé.
„Promiň,“ pohladil jsem ho po hlavě, kde ještě stále natáčel své krásné černé vlčí uši. „Nedošlo mi to. Je mi to líto. Víš, nepokazil jsi to, protože to strážce opravdu zastavilo. Možná si myslí, že právě proto jsem byl nervózní. Ale... Jen mě mrzí, že o tobě teď budou kolovat řeči. Zvládneš to?“
„V pohodě, nevadí mi to,“ konečně se Jirou pousmál. „Stejně se mě už v kuchyni vyptávali, proč jsem pořád s tebou a nejdu se někdy po večeři bavit s nimi. Tak aspoň budou mít důvod.“
„Víš, že jsem tě vlastně ještě ve vlčím neviděl?“ přejel jsem mu prsty po uchu.
„Nesmíme se v přítomnosti krále měnit ve vlky.“
„Ale já nejsem král. A nemusíš to přede mnou schovávat,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl, že má snahu schovat vlčí znaky. „Jsi celý černý?“
„No... ne...“ zamumlal. „Jsem divný. Jsem sice černý, ale břicho mám světle hnědé.“
„Chci to vidět. Ukaž se mi,“ přikázal jsem mu a postavil se.
„Vážně?“ nevěřil Jirou.
„Ano, vážně chci vidět tvého vlka,“ pokynul jsem mu rukou, aby slezl z postele.
Jirou ještě chvilku váhal, ale potom se odkryl. Ještě, než se jeho nohy dotkly podlahy, byl už ve vlčím kožichu. Přede mnou stál nádherný vlk. Přesně jak říkal. Celý černý, až na světle hnědé břicho.
„Říkal jsem, že jsem divný...“
„Vůbec nejsi divný. Nemluv tak o sobě. Jsi krásný vlk,“ přidřepl jsem si k němu a pohladil ho po hřbetě. „Vážně krásný...“
Jirou se na mě podíval svýma hnědožlutýma vlčíma očima. Dokonce i jejich barva se změnila, když na sebe vzal tuhle podobu. Ještě nikdy jsem to u nikoho neviděl.
Zasmál jsem se, když mi Jirou olízl tvář, a pak se několikrát proběhl po pokoji. Bylo vidět, že také má rád tuhle svou druhou podobu.
„Nebude ti vadit, když tak chvíli zůstanu?“ zastavil se nakonec přede mnou.
„Vůbec ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tak musíš přiložit, protože takhle to nezvládnu,“ zvedl přední tlapu, a pak hned vyskočil na postel.
Přesunul se na svoji polovinu a pohodlně se uložil.
Tímhle naše nervozita a napětí povolily. Jirou spokojeně ležel na posteli ve vlčím kožichu. Já ještě přihodil pár polen do krbu, aby oheň vydržel co nejdéle. Svlékl jsem si plášť a šel jsem si lehnout k němu. Dýku jsem pro jistotu schoval pod polštář.
„Tak mi řekni, co se vlastně dělo. Proč to všechno. Vážně mě to vyděsilo,“ položil Jirou svou vlčí hlavu na moji ruku.
Natočil jsem se k němu bokem a druhou rukou jsem ho hladil v jeho hustém kožichu. Tiše jsem mu povyprávěl, co jsem slyšel. I když toho nebylo moc na povídání, ale i tak se mnou souhlasil, že je to celé divné. Ptal se, jestli jsem se nepřeslechl, když říkali, že by ten dopis měl být pro mne. Několikrát jsem ho ujistil, že jsem slyšel dobře.
Dlouho jsme si takhle šeptali. Skoro do rozednění. Ale ani jeden jsme nepřišli na to, proč otec napsal dopis jen mě, a co v něm mohlo vlastně být tak důležitého, že se Merin rozčílil. Domluvili jsme se, že o tom budeme mlčet. Počkáme na den, kdy mi posel bude muset předat dopis. Pak se uvidí...
Usnuli jsme opravdu až nad ránem. I když oheň v krbu skoro dohoříval, nebyla mi zima. Hřál mě Jirouův huňatý kožich. Přesto, že jsme oba dva nakonec usnuli, bylo to lehké spaní. Každou chvíli jsem se já, nebo on, budili a pozorovali dveře a naslouchali, jestli se něco neděje. A také proto jsme nedokázali spát nějak moc dlouho.
Když jsme vstali, Jirou šel pro snídani tak, jak bylo zvykem. Když jsem se ho zeptal, zda se ho někdo ptal na dnešní noc, jen zavrtěl hlavou s tím, že nikdo nic neříkal ani náznakem. Jako by nikdo nic nevěděl. Snídal jsem sám jako vždy, ale měl jsem chuť jít hned za Merinem a dožadovat se zpráv od posla. Na druhou stranu jsem nechtěl vzbudit podezření, že něco vím.
Celý den jsem byl jak na trní. Nedokázal jsem se na nic soustředit, proto jsem se raději zdržoval ve svém pokoji. Stále jsem čekal, kdy posel zaklepe na dveře a předá mi můj dopis. Ale den se přiblížil k poledni a stále nic.
Bylo to snad poprvé, co jsem k obědu s Merinem šel hned po oznámení. Ale na chodbě jsem si to uvědomil a o něco jsem zpomalil svůj rychlý krok a rychlý dech. Přesto, hned jak jsem vešel, měl jsem nutkání se zeptat, jestli už dorazil posel.
Merin vůbec nevypadal na to, že by měl nějaké starosti, nebo že by se v noci stalo něco, co by ho rozčílilo. Usmíval se, v klidu jedl, a sem tam se mě zeptal na něco, co však vůbec nesouviselo s dopisy či poslem. Horko těžko jsem skrýval svou nervozitu. I při tom obědě jsem stále čekal, kdy Merinův sluha otevře dveře, aby ohlásil jeho příchod.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se náhle Merin.
Měl bych už jít. Nemůžu to protahovat donekonečna a čekat na zprávu. Už tak jsem se tu zdržel déle, než bylo obvyklé.
„Ano, vyspal jsem se dobře. Jen bych chtěl požádat, pokud nechci být rušen, tak ať mi aspoň nechají dřevo za dveřmi, abych si ho potom nemusel shánět.“
„Nezlob se na ně. To byla moje chyba. Řekl jsem jim, že vás nemají otravovat. Ale mám pocit, že jsi teplem nestrádal, co?“
„Nestrádal. Máš dost hrubé pokrývky,“ nenechal jsem se vyvést z míry.
Bylo mi jasné, na co Merin naráží. Ale když si chce hrát, proč ne. Byl jsem na řadě...
„Posel už dorazil?“ utřel jsem si pusu a odložil ubrousek na stůl.
Dobře jsem si všiml, jak Merinovi nepatrně cukla ruka. Bylo to skoro neznatelné, mně to však neuniklo.
„Proč?“ podíval se na mě jako neviňátko.
„Ještě za mnou nikdo nepřišel, a včera jsi mi připomínal, že bych měl napsat rodičům. Tak jsem to udělal a chci mu listy předat. Většinou přichází před obědem, tak jsem si myslel, že už je tady,“ postavil jsem se, protože jsem už nevydržel sedět v klidu.
„Jsi dneska nějak nedočkavý. To se už tak moc těšíš, až zase budeš číst otcovy urážky?“
„Nepíše mi jen otec, ale i máma,“ naštvaně jsem zaskřípal zuby.
„Klid, nechtěl jsem tě rozzlobit.“
Merin se také postavil a zadíval se mi zpříma do očí.
„Ne. Posel nedorazil, a nemám ani od hlídek žádné zprávy, že by byl na cestě. Možná se někde schoval před tou noční bouří.“
Tušil jsem to. Kdybych je v noci nezaslechl, věřil bych mu a trpělivě bych čekal, až dorazí posel.
Něco se děje... Merin přede mnou něco skrývá.
A já potřebuji vědět, co...