„Jirou...“ zašeptal jsem z polospánku až mě samotného to vzbudilo.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Usnul jsem s hlavou na stole, ani jsem nevěděl jak. Rukávy jsem měl mokré od slz, a oči mě štípaly od pláče.
Židle se převrhla dozadu, když jsem najednou vyskočil na nohy, jako by se mělo něco stát. Jako bych něco zaspal. Nebo spíš... Zdál se mi sen, a já si na něj nemohl vzpomenout. Ale měl jsem pocit, jako by to bylo něco hodně důležitého. Něco, co se týkalo mně a...
Koho ještě? Kdo v tom snu byl? Proč si nemůžu vzpomenout? Mám po celém těle husí kůži z toho, co se mi zdálo, ale absolutně ani ponětí, o čem to bylo. Proč mám najednou pocit, že se stalo něco hodně důležitého? Co to bylo?
„Jirou!!“
První, co mě napadlo, bylo na něj zavolat. Nebyl tu... Venku se skoro stmívalo, a já jsem tu spal u stolu, kdo ví, jak dlouho. Najednou mě přepadl špatný pocit.
„Jirou!!“ zakřičel jsem už zoufale.
Kde, sakra, je? Proč tu není?
Rozběhl jsem se k jeho pokoji s nadějí, že možná jen usnul tak tvrdě, že mě neslyší.
„Co se děje, Katashi?“ prudce se otevřely dveře na chodbu, až jsem málem nadskočil.
„Kde... kde jsi byl?“ rychle se otočil a šel k němu, jako bych se chtěl přesvědčit, že je to opravdu on.
„Šel jsem přece za poslem. A cestou jsem se rovnou stavil pro večeři,“ trochu vyděšeně a trochu nechápavě se na mě zadíval. „Stalo se něco? Bylo tě slyšet až na chodbu.“
„Promiň,“ prohrábnul jsem si vlasy, a pak jsem se raději k němu otočil zády. „Usnul jsem. Měl jsem špatný sen. Zdálo se mi, že jsi odešel.“
Vymýšlel jsem si. Teda ne úplně. Něco se mi opravdu zdálo, ale absolutně jsem si nemohl vzpomenout o čem ten sen byl.
Rychle jsem si otřel tvář, abych zamaskoval všechny stopy, které vznikly po mém probuzení, a šel si sednout zpátky za stůl.
„Byl to jen sen,“ došel Jirou ke mně a položil na stůl tác s jídlem. „Říkal jsem přece, že s tebou zůstanu.“
Nalil mi do poháru vodu, ale všiml jsem si, že donesl i víno. Možná tušil, že se dneska bude hodit. Docela dost mě to všechno sebralo, a i když jsem se snažil, přesto jsem svou náladu nedokázal skrýt úplně.
„Co posel?“ přisunul jsem si misku s nějakou kaší.
Byla hrudkovitá, měla divnou barvu, a ani jsem netušil, z čeho ji dělali, ale chutnala výborně.
„Je mi líto, ale říkal, že nic víc nemá. Že předal všechno, co měl.“
„Hmm...“ hlesl jsem jen, a hned na to syknul, když mě zabolely zuby, jak jsem vztekle kousnul do dřevěné lžíce víc, než jsem chtěl.
„Sho ještě něco říkal?“
„Ne. Všichni byli u sebe v pokoji a balili si věci.“
„Hmm...“
„Bude to v pohodě, uvidíš. Ještě tak dva úplňky, a i tady bude končit zima. Mohli bychom potom jet domů aspoň na návštěvu, a vidělo by se, co a jak.“
Jirou sice mluvil opatrně, ale tentokrát to nevychytal.
Vážně ještě dva úplňky? A návštěva doma? To jako všichni počítají s tím, že už tady zůstanu napořád?
Vztekle jsem mrsknul se lžící do misky, až kaše vystříkla na stůl. Popadl jsem džbán s vínem a šel si sednout na pohovku. Hleděl jsem do krbu, jak plameny pomalu užírají to vyschlé dřevo, spalují ho na popel, a měl jsem pocit, jako bych jedno z těch ohořelých polen byl já sám.
„Chci jít domů,“ povzdechl jsem si. „Stýská se mi.“
„Promiň, nechtěl jsem...“ uvědomil si Jirou, co poslední větou způsobil.
Už tak jsem měl náladu pod psa, a on to tím jen umocnil.
„Nemůžeš za to. To bys nesměl potom říct vůbec nic. Všechno mi ho připomíná. Stačí se podívat jen na ten blbý pohrabáč. Podobný dělal i Manzo,“ mávl jsem rukou ke krbu.
Jirou se tam automaticky podíval také. Když si to uvědomil, vrátil se zpátky ke stolu a uložil nedojezené jídlo na tác.
„Nechám to zatím tady, kdybys dostal ještě hlad.“
„A co ty? Nemáš hlad?“ znovu jsem se napil.
„Ne, jedl jsem v kuchyni.“
To proto mu to tak trvalo. Možná mě chtěl nechat o samotě, protože věděl, že potřebuji být chvíli sám. Chtěl mi dát prostor, abych se mohl beze svědků vyvztekat a vybrečet.
Zvedl jsem se z pohovky a začal přecházet po pokoji.
Jsem vážně tak ubohý? Nejspíš ano. Ale, jedna věc... Jedna jediná věc by stačila, aby tu byl zase ten starý Katashi.
Znovu jsem se napil, když jsem se zastavil u okna a zahleděl se k horám.
Chybí mi. Tak strašně moc mi chybí. Tak moc bych chtěl, aby mě znovu objal tak, jako ten poslední den. Abych mohl cítit jeho tělo vyhřáté sluncem, jako tenkrát u vodopádu. Aby mě jeho teplo hřálo tady v té studené zemi. Chtěl bych znovu cítit jeho polibek, který mi věnoval tu poslední noc...
„Sakra...“ syknul jsem tiše a raději jsem přestal hledět k horám, za kterými byla naše země.
Nemůžu se už ani dívat z okna. Všechno, opravdu všechno, mi ho připomíná.
Došel jsem k posteli a ztěžka na ni dosedl. Teplo se pomalu roztahovalo mým tělem. Vypil jsem skoro polovinu džbánu, tak se nebylo čemu divit. Postavil jsem ho na stolek, a pak jsem se svalil na postel.
Je mi teplo... Teplo z vypitého vína.
Objal jsem se rukama a přejel si dlaněmi přes paže.
Nesmím na něho myslet. Nesmím...
Vytáhl jsem nohy nahoru a skrčil se do klubíčka. To horko, které mě zachvacovalo čím dál víc, bylo skoro nesnesitelné. Začal jsem se mírně chvět, a ještě víc jsem sevřel své paže.
Nesmím na něho myslet.
Ale... Když on mi tak moc chybí...
Pohlédl jsem ke svým nohám, které se mi náhle pohnuly. Ani jsem nezpozoroval, kdy Jirou došel k posteli, aby mi sundal boty.
„Možná by ses měl prospat, ráno bude lépe, uvidíš,“ uložil boty vedle postele a natáhl se pro přehoz, aby mě přikryl.
„Nemůžu spát,“ chytl jsem ho za ruku. „Nejde to.“
„Není ti dobře? Mám ti uvařit bylinný odvar?“ položil mi dlaň na čelo.
Myslel jsem v tu chvíli, že se zblázním. Opravdu jsem byl v koncích. Jeden jediný člověk, vlk, mi tak strašně chyběl, že jsem se cítil sám, i když byl Jirou poblíž.
„Chybí mi. Strašně moc mi chybí...“ zašeptal jsem, a ještě víc se skrčil.
Ta náhlá touha Manza vidět, dotýkat se ho, byla tak silná, že jsem nebyl schopen ničeho jiného než na něj myslet.
„Zůstaň tu se mnou,“ prosebně jsem se na Jirou podíval.
Jen na kratičký okamžik zaváhal, snad bezděčně se podíval ke dveřím, ale pak si sundal boty a vylezl ke mně na postel. Lehl si až za mě, na svou polovinu.
„Zůstanu s tebou, dokud ti nebude lépe, ano?“ položil mi ruku na hlavu.
„Děkuji,“ chytl jsem ji a přetáhl si ji přes sebe.
Přesně tohle... To objetí mi chybí.
Posunul jsem se blíž k Jirou a jeho ruku si přitáhl víc k tělu. Zkoušel jsem zhluboka dýchat, uklidnit se, ale nešlo to. Kdykoliv jsem zavřel oči, představoval jsem si hned, že tohle objetí je Manzovo.
Opravdu jsem tak zoufalý?
Tak moc po něm toužím... Už to není jen obyčejný smutek z dlouhého odloučení. Už je to touha po jeho dotecích, po jeho polibku. Po jeho těle, které se chvělo, když jsme se aspoň na tu krátkou chvíli objímali. Nepřišel se jen rozloučit. Bylo v tom něco víc. Dobře jsem to cítil. Doslova to vyzařovalo z celého jeho těla, jeho slov, jeho gest...
Chtěl mě... Tak, jako já chtěl jeho. Tak, jako já chci jeho...
Jirouova ruka cukla, když jsem ji o něco víc sevřel a přitáhl si ji k tělu tak těsně, že jsem byl v tom objetí doslova uvězněný.
„Prosím...“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem. „Nech mi aspoň tu představu, že jsi on... Prosím...“
Neotočil jsem se k němu. Zůstával jsem dál ve stejné poloze, protože cítit jeho teplo na svých zádech a nevidět ho, mi dávalo možnost představit si, že je to on.
Jirou se zhluboka nadechl, ale nic neříkal. Po chvilce jsem cítil, jak sevřel mou třesoucí se ruku. Druhou jsem ucítil na své hlavě. Jen malé pohlazení, kde ji potom nechal zabořenou v mých vlasech.
Zavřel jsem oči. Byl jsem zpátky u něj...
Můj milovaný Manzo
Srdce se mi rychleji rozbušilo... Jen jsem se mírně pohnul, když se má volná ruka posunula dolů. Vsunul jsem ji do kalhot, do místa, které teď nejvíc toužilo po Manzově doteku. Po tom doteku, který mi zatím nedopřál, a přitom k tomu bylo tak blízko.
Vzpomínka na vodopády, na jeho nádherné tělo, se střídala se vzpomínkou na naše poslední společné chvíle u mě v pokoji, kdy jsem mohl pocítit jeho neuhlídané vzrušení. O něco rychleji jsem začal oddechovat, když se mi to všechno odráželo v představách. Měl jsem pocit, jako bych toho znovu byl součástí, jako bych to znovu prožíval.
Roztřásl jsem se, když se mi vzpomínky náhle zamlžily a nahradil je nový pocit. Takový, kdy jsem přestal vnímat všechno kolem sebe. S třesoucím se tělem, s hlasitým oddechováním a Manzovým jménem na rtech, jsem se natiskl na Jirou tak silně, že se musel zapřít, abychom nespadli z postele.
Chvíli mi trvalo, než jsem se byl schopen vzpamatovat. Rychle jsem oddechoval a snažil se zpracovat ten příjemný pocit, který mě na krátký okamžik zasáhl. Přitáhl jsem nohy víc k tělu. Stočil jsem se do klubíčka a svíral svou vlhkou ruku mezi stehny.
Jirouovy prsty cukly, a já si teprve v tu chvíli uvědomil, co jsem udělal.
To nebyl Manzo, kdo mě objímal. To nebyl Manzův dech, který jsem cítil na krku, když jsem si představoval jeho polibky. To nebyl on...
Ta silná neudržitelná touha po něm mi úplně zastřela rozum.
„Promiň...“ zašeptal jsem a konečně pustil jeho ruku, kterou měl celou červenou, jak jsem ji doslova drtil ve chvíli své bezmocnosti.
Zavřel jsem oči, ale i přes pevně semknutá víčka mi začaly téct slzy. Bylo v nich všechno. Stesk a touha po Manzovi, lítost a zlost na sebe samého, že jsem udělal něco takového.
„Omlouvám se. Už se to nestane,“ zašeptal jsem znovu, protože jsem ani neměl odvahu promluvit o něco hlasitěji.
Bál jsem se toho, že se Jirouovi hnusím. Byl svědkem mého neudržitelného chtíče a nedobrovolně se stal jeho součástí. Byl po celou tu dobu ticho a neucuknul ani ve chvíli mé největší slabosti. Měl jsem strach, že v našem přátelství teď vznikla trhlina, která půjde špatně zacelit.
Ještě víc jsem se stáhnul do sebe.
Jirou se po chvilce pohnul. Rozbolelo mě břicho, když jsem pomyslel na to, jak se asi cítí, a že se už zřejmě ke mně ani nepřiblíží. Z pod pootevřených víček jsem se díval, jak slezl z postele, aby šel přiložit do krbu. Uhasil louče, ale pak, místo toho, aby odešel k sobě do pokoje, se vrátil ke mně. Natáhl se po přikrývce a celého mě do ní schoval. Zabalil mě do ní tak, že mi čouhala jen hlava.
A k mému údivu si lehl zpátky ke mně.
„V noci bude chladno, mohl bys nastydnout,“ dotkl se mého ramene, a po krátké odmlce ještě dodal: „Nezlobím se.“
Vytáhl jsem ruku z pod přikrývky a chytl jeho prsty. Jemně jsem je stiskl. Nedokázal jsem mu už nic říct. Ten stisk jeho ruky bylo mé poděkování za to, že zůstal se mnou, i přesto, co jsem udělal.
Neucuknul, ani když jsem ho nepustil. Držel jsem se jeho ruky do té doby, než se mi zavřely oči, a já tvrdě usnul.
Byl jsem Jirou vděčný za jeho slova. Ale i tak jsem se ráno necítil o nic lépe. Znovu se mi všechno vrátilo, hned jak jsem otevřel oči. A ani další dny to nebylo lepší.
Byl jsem zklamaný. Cítil jsem se, jako by mě zradil celý svět. Od Manza jsem nedostal jediný řádek. Ani posel neříkal, že by měl od něj nějaký ústní vzkaz. Prostě nic, jako bych neexistoval. Otec mi v každém dopise dával najevo, kdo je v našem rodě král. Strážci dostali rozkaz vrátit se domů.
Merin se choval, jako by o nic nešlo. Jako by to byl normální koloběh života. Kdo ví, co všechno s otcem plánoval.
Jediné, koho jsem teď vnímal dobře, byla máma, která mi psala snad o všem, co se na našem zámku dělo. Všechno bych byl schopen jakž takž snést. Ale to, že se Manzo neozval, tohle jsem zkousnout prostě nedokázal.
Od chvíle, kdy Sho se strážci odešli pryč, už jsem nechtěl nikoho vidět. A když mi ten večer Jirou řekl, že posel doručil opravdu všechno, co měl, jsem znovu propadl pochmurným náladám, tak jako na začátku, když jsme sem dorazili.
Že by mě otec chtěl jen vytrestat, a až by měl pocit, že to stačilo, tak by mě zavolal zpátky domů? Za co mě chtěl trestat? Za to, že jsem chtěl o sobě rozhodovat sám? Za to, že proběhl regulérní souboj, jako s každým jiným? Vždyť za tohle se netrestá, tak proč mě ano?
Asi to bude jinak. On se mě zřejmě rozhodl zbavit nadobro.
Ještě, než druhý den odešel posel nazpátek, vybuchlo to ve mně tak moc, že jsem měl chuť otci napsat ještě jedno psaní, kde bych mu všechno pěkně vytmavil. Tak moc, že by ho to strašilo i ve snu několik dalších let. Jen díky Jirouovi, který mě včas zastavil, jsem to nakonec neudělal.
Chodil jsem jako tělo bez duše a všem jsem jen odsekával. „Rozmazlený královský synek“, se pomalu znovu začínalo ozývat z různých stran. Ale naivní, hloupý, to už mi zůstalo. A měli pravdu. Vážně jsem byl naivní, když jsem si myslel, že se všechno změní během pár dní.
Kdyby se o mně Jirou nestaral, nedonutil by mě se převléct, neučesal by mně a nenacpal do mě jídlo, asi bych už dávno pošel. Tvářil se, jako by bylo všechno v pohodě, ale i tak jsem měl pocit, že se mi vyhýbá. Nedivil jsem se mu. Ten večer jsem ho donutil k něčemu, co mu nejspíš nebylo příjemné. Ani jednou o tom nepromluvil. A mě se zdálo, jako by se se mnou ani mluvit nesnažil.
Jediná věc, která zůstala nezměněná, byly společné obědy s Merinem. Nechtěl jsem ukázat, jak moc mě to dostalo. Ale nejspíš to věděl. Prakticky ani u toho oběda jsem s ním nemluvil. Spíš jsem jen poslouchal jeho řeči, jak mě chápe. Že ví, že je mi smutno, a kdesi cosi. Prostě si v tu chvíli hrál na člověka, který mi jako jediný rozumí, a bude vždy stát při mně. Ode dne, kdy strážci odcestovali, se mně ani jednou nezeptal na otce. Nemluvil o něm, choval se, jako by prostě neexistoval. Vyptával se na jiné, běžné věci, na to, co by pro mne mohl udělat, aby se mi spravila nálada. Abych se znovu usmíval, nebo klidně i vztekal, protože tak mi to prý sluší daleko víc.
Choval se nenuceně, a já to ve svém smutku začínal brát. Už mi ani nevadilo, že vzdálenost u stolu mezi námi se podstatně zmenšila. Už neseděl naproti, na druhém konci, ale vedle mne. V jeden moment, kdy mi položil ruku na hlavu, jsem ho dokonce už ani neodstrčil. Neměl jsem na to prostě sílu. Možná jsem rezignoval? Kdo ví.... Ale jisté bylo, že ani po dnech, které nás přiblížily k dalšímu úplňku, jsem nedostal jedinou zprávu o Manzovi. Opět jen strohý neosobní dopis od našeho krále, který si říká můj otec.
„Nechceš se jít projít?“ zeptal se mě jednoho dne Jirou.
Tak, jako předešlé dny jsem stál u okna a hleděl ven. Byl jsem takhle schopný dívat se k horám třeba půl dne a nehnout se z místa, a nepromluvit jediné slovo.
Nepřítomně jsem se na něj podíval, a pak se zas otočil k oknu. Nechtělo se mi. Nevytáhl jsem paty ze zámku už pěkně dlouho. Neměl jsem náladu.
„Nebo půjdeme dolů cvičit? Už ani nevím, jak se drží meč,“ povzdechl si Jirou.
Na co cvičit v boji, když se nemůžu ani vrátit domů? Jestli by mne tady někdo zabil, nejspíš bych to i přivítal. Zkrátil by tak mé trápení.
„S tebou vážně není žádná řeč...“
Ale ani to se mnou nehlo. Jindy bych to bral jako drzost a minimálně bych na Jirou zavrčel, ale teď vůbec.
„Dobře, půjdu sám a požádám někoho ze strážců. Do oběda budu zpátky.“
Zaslechl jsem jeho kroky a pak klapnutí dveří. Zůstal jsem sám...
Proč bych se měl snažit, když za mne rozhodli jiní? Nemám důvod. Opravdu ne. Možná Merin není zas tak špatný. Poslední dobou se ke mně choval opravdu hezky.
Přestal jsem po chvíli zírat z okna a šel se posadit na pohovku.
Aspoň můžu v klidu přemýšlet. Ale nad čím vlastně chci uvažovat? Nic v té hlavě nemám. Úplné prázdno. Celý se cítím prázdný, jsem jen chodící schránka. Nikdo se o mně nezajímá. Nikomu na mě nezáleží, snad kromě mámy a Merina a...
„Jirou!“ vyskočil jsem na nohy, když mi v tu chvíli došlo, co vlastně říkal.
Nemůžu dovolit, aby cvičil s někým ze sněžných strážců. Ještě není natolik dobrý, aby se ubránil někomu, jako je třeba Gordan.
Rychle jsem došel ke komodě a vzal si meč. A spěšným krokem jsem taky bez dalšího zaváhání zamířil do sklepení. Doufal jsem, že Jirou zastihnu ještě na chodbě, ale stál jsem u toho okna příliš dlouho.
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, jak jsem byl vyděšený z toho snu. Stále jsem si nemohl vzpomenout, co se mi zdálo, ale ten pocit, jako by se mi někdo prošel po hrobě, tu pořád přetrvával.
Už na schodech, po kterých jsem scházel dolů, jsem slyšel zvuky do sebe narážejících mečů. Zrychlil jsem. Bral jsem ty schody doslova po dvou, jen abych tam byl co nejdříve.
Zarazím to dřív, než bude pozdě.
Byl jsem ještě kus od cvičné místnosti, ale i tak jsem zahlédl, jak jeden z mečů proletěl otevřenými dveřmi a s rachotem se svezl po podlaze. Rozběhl jsem se ještě rychleji a cestou jsem už vytahoval meč, připraven zaútočit na toho, kdo by mohl Jirou ublížit.
Vběhl jsem dovnitř, když právě dopadl na zem se strážcovou rukou na krku. Dlouhé bílé vlasy se rozprostřely kolem hlavy Jiroua, jak se nad ním sklonil. Klečel na jednom koleni a v druhé ruce měl dýku, jejíž hrot mířil Jirouovi na srdce.
„Nechal ses oklamat,“ zaslechl jsem strážcův hlas.
„Pusť ho!“ zakřičel jsem a hned se k nim rozběhl.
„To je v pořádku, Katashi!“ vykřikl Jirou.
Z pod strážcových vlasů napřáhl ruku, aby mě zastavil. Strážce pustil jeho krk a v klidu zasunul dýku do pouzdra. Postavil se a podal ruku Jirouovi, aby mu pomohl vstát. Teprve potom se na mě otočil.
Byl mladý, mladší než ostatní strážci, ale možná se mi to jen zdálo. U nich se mi to opravdu těžko odhaduje.
„Jsi v pořádku?“ pohlédl jsem přes jeho rameno na Jirou.
„Jsem,“ odpověděl krátce a šel si pro svůj meč.
„Proč jste nepoužili dřevěné meče? Nejsi ještě dost dobrý, abys mohl-“
„Dřevěný meč ho nenaučí, co je to nebezpečí,“ přerušil mě ten strážce.
Zamračil jsem se na něj. Nelíbilo se mi, že mě přerušil. A navíc, zdál se mi až moc sebejistý.
„Chtěl jsem to tak, nezlob se na něj,“ zakryl mi Jirou výhled, když se přede mne postavil.
„Měl jsi mi říct...“
„Říkal jsem ti to. Neodpověděl jsi mi,“ řekl tiše, ale vyčítavým tónem.
Kdy se naučil se mnou takhle mluvit? Ale...
„Máš pravdu, promiň,“ omluvil jsem se mu a zasunul meč do pochvy.
i strážce se konečně pohnul. Došel k nám blíž a položil Jirou ruku na rameno, aby si vynutil jeho pozornost.
„Nechal ses oklamat, když jsem schoval meč. Myslel sis, že je po všem, je to tak?“
Jirou jen přikývnul.
„Polevil jsi v ostražitosti. To už nikdy nedělej. I ten nejlepší přítel ti jednou může vrazit dýku do zad. Měl jsi ještě možnost se z toho dostat, ale nevyužil jsi ji.“
„Měl?“ nechápal Jirou.
Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Jak si v hlavě přehrává vše, co proběhlo.
„Měl jsi volnou ruku, když u tebe klečel. Mohl jsi nepozorovaně vytáhnout dýku a vrazit mu ji do boku,“ odhodil jsem nečekaně meč a skočil jsem po tom strážci.
Moje dýka se zaleskla, když jsem se rozmáchl. Jirou leknutím uskočil, ale strážce se rychle sklonil, aby se ji vyhnul. Přesto se mi však podařilo podrazit mu nohy. Ještě, než dopadl, jsem ho stihl chytit pod krkem a přirazit ho k zemi.
„Asi tak nějak,“ zachrčel strážce.
Byl v nevýhodné pozici, ale přesto se usmál, i když se mu ostří mé dýky zarývalo do kůže na krku.
„Teď by už jen záleželo na tom, kdo by byl rychlejší,“ mírným pohybem hlavy naznačil, abych se podíval dolů.
Jeho dýka se zastavila těsně u mého boku. Stačil by jeden rychlý pohyb, projela by mezi žebry, a mé srdce by přestalo bít během pár okamžiků.
I přesto, že jsem ho dostal k zemi, musel jsem uznat, že byl opravdu rychlý. Vůbec jsem nepostřehl, kdy stihl dýku vytáhnout. Muselo to být v momentě, kdy jsem ho srazil k zemi.
Nechtěl jsem, ale musel jsem si nakonec připustit, že ten strážce vyhrál. Kdyby to bral vážně, byl bych už dávno mrtvý, a moje dýka by se o něj ani neotřela.
V tuhle chvíli má hrdost utrpěla. Sevřel jsem rty do úzké linky, jak jsem byl na sebe naštvaný.
„Prohrál jsem,“ přiznal jsem na konec pravdu.
Pustil jsem ho a vstal jsem. Vážně jsem se na sebe zlobil. Už nemělo smysl si myslet, že jsem v boji dobrý, když mě porazil i tak mladý vlk, který u stráže zřejmě moc dlouho nesloužil.
„Jak dlouho jsi u stráže?“ zeptal jsem se ho, když se zvedl i on a upravil se.
„Šest let.“
„Tak dlouho?“ byl jsem překvapený. „Jak jsi starý?“
„Dva a dvacet zim.“
Hmm, takže je starší o dvě léta...
V duchu jsem si rychle přepočítal, kdy vlastně začal sloužit jako strážce. S údivem jsem na něj zůstal hledět. Začal vážně mladý. U nás tak mladé strážce nemáme. A vlastně ani tady jsem někoho takového ještě neviděl.
„Jak ses dostal, tak mladý, ke stráži?“ byl jsem vážně zvědavý.
„Než můj otec zemřel, byl velitel, cvičil mě v boji. Předchozí král uznal, že jsem dost dobrý na to, abych mohl být strážce. Do té doby jsem se učil šít boty a chtěl jsem se tím živit. Ale nechtěl jsem zklamat otce, proto jsem souhlasil.“
V duchu jsem se pousmál.
Znám jednoho, co raději bude špinavý od sazí a bude celý den v kovárně, než aby šel ke stráži. A to přitom úplně s klidem může hned začít vládnout. Nenašel by se vhodný protivník, který by se mu mohl postavit. Ať už v síle, či v moudrosti...
„Jsem tu už nějakou dobu, ale ještě jsem tě neviděl,“ obešel jsem ho dokola, abych si ho pořádně prohlédl.
„Měl jsem úkol mimo zámek, vrátil jsem se teprve před pár dny,“ trpělivě strážce odpovídal na každou mou otázku.
Zastavil jsem se znovu před ním, a ještě jednou si ho celého prohlédl. Nevypadal, že by něco skrýval, nebo měl nějaké postranní úmysly. Kdyby chtěl, už dávno bychom nežili. Nejspíš by nás zbavil života během okamžiku, a my bychom se nestačili ani nadechnout. Takové strážce bychom potřebovali i u nás doma. Ne, že by byli slabí, ale tenhle vlk.... Nemůžou se s ním rovnat.
„Požádám krále, abys nám byl k ruce. Máš něco proti tomu, kdybys mi pomohl s Jirouovým výcvikem?“
Nešlo jen o Jirou, I já bych se od něj něco rád přiučil. Ale nechtěl jsem přiznat nahlas, že je daleko lepší, než jsem já.
„Nevadí mi to,“ přikývl na souhlas.
„Jdeme, je čas připravit se na oběd s králem,“ mávl jsem na Jiroua a zamířil jsem ven.
Ještě u dveří jsem se zastavil a otočil se na toho strážce.
„Jak se jmenuješ?“
„Yakei,“ hrdě vztyčil hlavu.
Tak přeci jen má nějakou hrdost.
Už jsem se bál, že to bude jen další Merinova loutka, ale z jeho pohledu, mluvení i gest, jsem vyčetl, že je svůj. Že se zřejmě nedá jen tak ovlivnit. Ani zmínka o Merinovi ho nevyvedla z jeho naprostého klidu.
„Počítám s tebou, Yakei,“ kývnul jsem na něj a konečně se vydal ven z téhle velké studené kobky.
Jirou šel mlčky za mnou, a já si neodpustil malou výčitku.
„Už mi to nedělej. Co kdyby to nebyl ten Yakei? Měl jsem o tebe strach,“ kradmo jsem na něj pohlédl.
Jen sklonil hlavu, jako by si byl vědom toho, že byla chyba požádat někoho ze sněžných strážců o pomoc při cvičení.
„Co kdyby se ti něco stalo?“
„Nebyla by ho škoda,“ zaslechl jsem posměšnou poznámku.
Okamžitě jsem se zastavil a vztekle se otočil na strážce, který zrovna procházel kolem nás.
„Říkal jsi něco, Gordane?“ moje ruka dopadla na jílec meče.
„Já? Ne. Asi se ti něco zdálo,“ usmál se, jako by se nic nedělo.
Musel jsem mírně zaklonit hlavu, protože byl vyšší než já. A to, že se na mě díval z vrchu, mu nejspíš dávalo pocit převahy.
„Tak to se omlouvám,“ usmál jsem se taky a sundal ruku z meče. „Ten nový účes ti vážně sluší.“
A jako by se opravdu nic nedělo, nechal jsem ho stát a pokračoval směr můj pokoj. A ten úsměv mi ještě nějakou chvíli vydržel, když jsem slyšel, jak Gordan zaskřípal zuby. A že to opravdu uměl dobře.
Já si prostě musel rýpnout. Neměl se do Jirou navážet. To teda ne...
„Měl jsi ho nechat být,“ konečně Jirou promluvil, když se za námi zavřely dveře mého pokoje.
„A proč?“ položil jsem meč na komodu, a začal se svlékat, abych se mohl trochu opláchnout a obléct do čistých věcí.
Tyhle jsem měl na sobě už dva dny a řekl bych, že už tak trochu byly cítit, stejně jako já. Prostě mě Jirou dva dny nedostal do necek a nedovolil jsem mu na mě sáhnout. Už včera Merin u oběda divně krčil nos.
„Protože měl pravdu. Jsem k ničemu,“ odpověděl Jirou na mou otázku.
„To myslíš vážně?!“ rozzlobil jsem se a hodil mu svlečenou halenu na hlavu. „Co se týká boje, tady jde jen o čas, než budeš dobrý jako ostatní, kteří s mečem bojují snad už od dětství. Já sám jsem poprvé držel v ruce meč, když mi bylo tak deset.“
Jirou jen mlčky hodil halenu do koše a šel posbírat i ostatní špinavé prádlo, které jsem během řeči ze sebe vztekle strhával dolů. Vážně jsem byl naštvaný.
Jak si to Gordan vůbec mohl dovolit? A jak o sobě může Jirou tak pochybovat?
„Už nikdy nechci od tebe něco takového slyšet, rozumíš?! Bez tebe bych tu už dávno chcípnul, tak jak můžeš říct, že jsi k ničemu? Nikdo z nich tu neví, jaký jsi. Nikdo z nich neví, co pro mne znamenáš, tak už to nikdy neříkej, a braň se!“
U posledních slov mi selhal hlas. Znovu jsem si uvědomil, že bych tu bez něj nejspíš dlouho nevydržel. Stal se mojí vrbou, mým společníkem, mým bratrem. Zamiloval jsem si ho. Nedokázal bych ho nebránit, kdyby se něco stalo. Za tu dobu se pro mne stal výjimečným, někým, kdo se vměstnal do mého srdce mezi tu malou hrstku lidí, které tam přechovávám.
A znovu jsem si také uvědomil, co jsem tenkrát večer udělal. Poskvrnil jsem ty city, které k němu chovám...
„Nachystej mi, prosím, vodu. Okoupu se. Stejně je do oběda ještě plno času,“ požádal jsem ho o něco tišeji.
Zatím, co jsem se myl, jsem měl čas přemýšlet.
Uvědomil jsem si, že je to poprvé od odchodu našich strážců, co jsem aspoň na chvíli začal fungovat normálně. Tak nějak mě to vytrhlo z mé sebelítosti, když jsem dostal strach o Jiroua. Stačila jedna malá věc, a já se konečně probral. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem byl už úplně v pohodě. To ne. Ale bylo to na dobré cestě, abych se konečně vzpamatoval.
„Omlouvám se, že jsem si tě nevšímal. Budu s tebou zase chodit cvičit, ano?“ chytl jsem Jirou za ruce, aby se zastavil a podíval se mi do očí.
„Nechtěl jsem tě rozzlobit,“ vymanil se z mého držení a stoupnul si za mne, aby mně mohl konečně učesat.
Stáhl se mi žaludek nepříjemným pocitem. Zase se mi zdálo, jako by se vyhýbal těsnějšímu kontaktu se mnou.
„Hnusím se ti?“ sklonil jsem hlavu.
„Proč?“
„No, kvůli tomu... Omlouvám se za to, k čemu jsem tě donutil. Je mi to líto,“ řekl jsem tiše.
„To si myslíš?“ zpozorněl Jirou. „Tohle ti celou dobu leží v žaludku? Říkal jsem ti, že se nezlobím, tak toho už nechej. Nehnusíš se mi. Kdyby ano, už dávno bych odešel.“
Potáhl mě za vlasy, abych zvedl hlavu, a on mi je mohl svázat.
„Tak kvůli tomu jsi se mnou nemluvil? Bál jsem se, že mě už nechceš, a já nevěděl proč.,“ náhle mě objal, až mě hřeben, který stále držel, škrábnul na ruce. „Vážně se nezlobím. K ničemu jsi mě nenutil. Jen jsem tě chytil, když jsi málem spadl z postele.“
Po posledních slovech se zasmál. Ne, jen tak naoko. Ale upřímně.
Spadl mi kámen ze srdce. Spíš rovnou velký balvan. Jeho krátké objetí, jeho slova, a jeho upřímný smích, mě konečně uklidnily. Kromě toho, jak špatně jsem se cítil z toho, co se přihodilo se strážci, tak tohle mě tížilo snad ještě víc, a proto jsem se nedokázal uklidnit.
On se mnou moc nemluvil, protože nevěděl, co se děje, a proč jsem takový. A já zas proto, že jsem měl výčitky, a myslel jsem si, že se mi kvůli tomu vyhýbá.
„Měl bys jít. Já se zatím zajdu najíst do kuchyně,“ odstoupil ode mne, když se ozvalo zaklepání na dveře a oznámení, že je připravený oběd.
Zhluboka jsem se nadechl. Už jsem byl vážně klidnější. Jirou mě sice rozzlobil, když šel dolů sám cvičit, ale přiměl mě k tomu, abych začal zase fungovat. A navíc... Vysvětlilo se to nedorozumění, co mezi námi bylo.
„Po obědě půjdeme na chvíli ven, ano?“ oznámil jsem mu ještě a byl jsem rád, že bez zaváhání přikývl.
Oběd proběhl v tichosti. Ale bylo vidět, že je Merin spokojen s tím, že jsem přišel umytý a v čistých věcech, a že jsem se už nemračil.
„Máš dneska lepší náladu,“ nedalo mu to nakonec. „Stalo se něco dobrého?“
„Ne, jen jsem se dobře vyspal,“ dopil jsem svůj pohár vína a postavil ho prázdný zpátky na stůl. „A dobře jsem se najedl.“
„To jsem rád, už jsem měl strach, že budeš pořád tak smutný,“ postavil se Merin, aby služebná mohla uklidit stůl. „Dáš si se mnou ještě víno?“
Podíval jsem se na pohovku, kam mě zval, a na stolek, kde už byly připraveny poháry, víno a čerstvé koláče. Na moment jsem zauvažoval, že bych mu trochu času věnoval za to, jak měl se mnou trpělivost, a netlačil na mě, když mi nebylo nejlépe.
„Promiň, ale slíbil jsem Jirou, že se s ním půjdu dneska projít. A potřebuji přebrousit dýku, takže půjdu do města.“
„Nemusíš chodit tak daleko, dýku i meč ti nechám přebrousit tady na zámku,“ namítl Merin.
„Věřím tomu, že zámecký kovář je dobrý, ale chci, aby se mi o dýku staral ten, kdo ji vyrobil,“ odmítl jsem jeho nabídku.
Viděl jsem, jak na moment stáhl koutky úst, ale prakticky okamžitě se usmál.
„Dobře, ale dám ti doprovod. Slyšel jsem, že se poslední dobou kolem města potulují divocí vlci.“
Nezbylo mi nic jiného než to přijmout. Ale nějak se mi nechtělo věřit té báchorce o divokých vlcích. Proč by se stahovali tady na sever, když dole na jihu mají lepší podmínky pro život?
„Jsem rád, že jsi mi řekl, že se chystáš ven. A taky jsem rád, že se cítíš lépe. Když se nemračíš, víc ti to sluší.“
Jeho ruka se nečekaně dotkla mé paže. Měl jsem tendenci uhnout, ale nakonec jsem ji jen chytil a jemně stiskl, než jsem ji pustil. Neodstrčil jsem ho. Jen jsem ji dal pryč způsobem, který se dal vysvětlit jako projev náklonnosti a vděčnosti. Na povrch nebyl znát ani náznak toho, co jsem uvnitř sebe cítil. A než jsem odešel, ještě jsem mu věnoval krátký úsměv.
Když jsem za sebou zavíral dveře, na krátko jsem k němu pohlédl. Právě si sedal na pohovku s pohárem vína v ruce a spokojeně se usmíval.
Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Jirou už na mě čekal v pokoji, tak jsme se hned oblékli a vyrazili jsme ven.
Když jsme procházeli tím prázdným místem, zase mě z toho přepadl divný pocit. Bylo to, jako chodit po místě, kde byly uloženy ostatky mrtvých. Zrychlil jsem, abych z toho místa, kde jsem se necítil dobře, byl co nejdříve pryč. Také Jirou zrychlil. Přitáhl si přehoz víc ke krku a držel se těsně vedle mě.
Ani on z toho neměl dobrý pocit.
Ve městě byl klid. Slunce se občas schovávalo za šedo bílými mraky, které byly tak těžké, až jsem měl pocit, že se jich mohu dotknout, jak byly nízko. Vypadalo to, jako by se chystalo hustě sněžit, což tady nebylo neobvyklé. Závěje naváté kolem domů byly vysoké tak do půl pasu dospělého člověka. Byly tu vyšlapané chodníčky, kde jsme museli jít za sebou, abychom se nebrodili v hlubokém sněhu.
Jeden ze strážců chtěl jít jako první, ale nedovolil jsem mu to. Měl jsem je oba sice za sebou, ale byl jsem si jistý, že se o nic nepokusí už jen proto, že jsem s Merinem teď poslední dobou dobře vycházel.
Prošli jsme tržnicí a zamířili do ulice, kde na konci stála kovárna. Zastavil jsem se na rohu a zaostřil zrak.
Právě se zavíraly dveře kovářova domku a kolem jeho stěny proběhl velký bílý vlk. I on se na moment zastavil, když mě uviděl. Jen na okamžik zaváhal, ale hned na to zabočil a přes ty závěje přeskákal mezi další domky, kde mi pak zmizel z dohledu.
„Co se děje?“ ozvalo se za mnou, když mě došli Jirou se strážci a viděli, že pořád stojím a jen zírám před sebe.
„Nic, čekám na vás. Jste pomalí,“ pokrčil jsem rameny a pokračoval v chůzi. „Beztak mě zas nebudete chtít pustit dovnitř dřív, než prohlédnete kovářův dům, co?“
Jirou se nad mou poznámkou nenápadně pousmál, ale strážci byli spokojení s tím, jak jsem rozumný a nedělám už žádné další problémy.
Starý kovář byl překvapený, když otevřel dveře a viděl mě a můj doprovod.
Aniž by mu museli něco říct, odstoupil a pustil dovnitř strážce, aby zkontrolovali dům.
„Dlouho jsi tu nebyl. Říkal jsem si, že jsi asi ochořel. Jak člověk není zvyklý na tyhle zimy, lehce dostane horkost a kašel,“ čekal kovář s námi venku, dokud strážci neskončí.
„No, horkost jsem neměl, ale přiznávám, že moc dobře mi nebylo,“ dotkl jsem se rukou v místě, kde bilo mé srdce. „Přišel jsem, protože potřebuji přebrousit dýku.“
Sundal jsem ji i s pouzdrem a podal mu ji. Hned si ji prohlédl a na moment na mě překvapeně pohlédl. Ale když se ozvaly kroky a hlasy strážců, že je všechno v pořádku, hned ji zasunul zpátky do pouzdra.
„Je dobře, že jsi přišel. Opravdu potřebuje přebrousit. Jsem rád, že se o ní staráš,“ přikývl.
Vešli jsme dovnitř, zatímco strážci odešli vedle do kovárny, aby si nechali zkontrolovat výzbroj. Podivil jsem se tomu, ale starý kovář se nad tím jen pousmál. Přitáhl si stoličku, na které brousil nože, a vedle ní postavil malé vědro s vodou, ve kterém měl namočeny brousky. Nechal to však stát, a přešel k polici, odkud sundal větší džbán.
„Je v pořádku, nemusí se s ní nic dělat,“ kývl hlavou k mé dýce, kterou předtím položil na stůl. „Zámecký kovář je dobrý, ale můj syn je lepší. Není to poprvé, co strážci využili návštěvy ve městě, aby si tu nechali opravit zbroj, či nabrousit meče. Ale nikdo o tom na zámku raději nemluví. Je to takové společné tajemství. Všichni to ví, a přitom nikdo o ničem neví.“
„A proč tedy nejste na zámku?“ vzal jsem si dýku a připnul si ji k pasu.
Opravdu na ní nebylo potřeba nic dělat. Byla čistá a ostrá tak, jako když mi ji poprvé předával.
„No, proč...“ zašel k ohništi a nabral vřící vodu, aby mohl udělat odvar z bylin, který prý člověka zahřeje a pomůže tělu bránit se různým nemocem.
Na odpověď jsme si museli chvíli počkat. Když nachystal na stůl kalíšky, a každému nalil, ještě přešel k oknu a na moment se zadíval ven. Pak se teprve spokojeně vrátil a usadil se ke stolu.
„Od chvíle, kdy zemřel předchozí král, se hodně věcí změnilo. Syn byl ale zbrklý, nešel pro ostré slovo daleko. Dřív mluvil, než přemýšlel. Skoro napadl krále. Jen tak tak se nám podařilo vyhnout se vyhnanství. Mohli jsme zůstat jen pod podmínkou, že svoje řemeslo budeme provozovat mimo zámek, a syn se zavázal, že do zámku už nevstoupí, a nikdy nebude požadovat souboj s králem.“
„Myslel jsem, že výzvy k souboji tu neplatí,“ vzpomněl jsem si na to, co říkal Merin.
„Neplatí,“ přikývl kovář, „s výjimkou krále.“
„Jak dlouho je Merin Alfou?“
„Dlouho ne. Koncem léta se stal králem.“
„Ještě jsem ho neviděl bojovat, ale je asi hodně silný, když porazil Alfu vaší smečky,“ zamyslel jsem se nahlas. „Kde je vlastně předchozí král?“
Ve starém kováři cuklo, když to slyšel. Nejspíš se mu nelíbilo, co jsem řekl o Merinovi.
„Předchozí král byl zabit. Ale nebyl slabý. Jeho rodová linie vládla této smečce po dvě generace,“ řekl nakonec.
Víc jsem se k tomuto tématu raději nevracel. Bylo vidět, že starý těžce nese vládu Merina. Mé další otázky už proto byly opatrné, a jeho odpovědi také. A postupně se začínal ptát on a já odpovídal. Ani jsem si nevšiml, kdy se role obrátily.
„Stýská se ti, že ano?“ zeptal se mě z ničeho nic.
Po téhle otázce jsem zmlknul. Sklonil jsem hlavu a díval se do kalíšku, kde se na dně usadilo pár lístků a tvořilo zvláštní obrazec. Na rozdíl ode mne, se Jirou pohnul. Postavil se a přešel ke mně. Položil mi ruku na rameno, aby mě uklidnil. Nejspíš měl strach, že znovu propadnu své náladě, ze které jsem se tak dlouho dostával.
Kovář se najednou zvedl ze stoličky a šel ke své komodě. Dřepl si a začal se přehrabovat ve spodním šuplíku.
Z venku se ozvalo bouchnutí dveří od kovárny a hlasy strážců, kteří se blížili k domku.
Starý vstal, rychle přešel ke stolu zpátky a zastavil se těsně u mě.
„Schovej si to dobře.“
Jirou stál za mnou a kovář přede mnou tak blízko, že ani přes okno by nebylo možné vidět, že mi něco podává. Můj pohled sklouznul na jeho ruku, která se skoro dotýkala mého přehozu. Pustil jsem kalíšek, který se převrhnul, a pár kapek odvaru, které tam ještě zbývaly, se roztekly po stole.
Skoro jsem nedýchal, když jsem viděl to psaní. A ne jedno, ale hned dvě. Okamžitě jsem pochopil, od koho jsou. Třesoucí se rukou jsem je vzal a dvakrát je přetočil, jako bych se chtěl ujistit, že je to vážně pravda.
„J-jak...? Kdo?“ vydechl jsem překvapeně.
Kovář už chtěl odpovědět, ale v tu chvíli se ozvalo zabouchání na dveře a hned na to se otevřely.
Rychle jsem zastrčil dopisy pod přehoz a kovář ode mne odstoupil.
„Skoro ses polil, ještě že jsi to stihl vypít,“ zasmál se a začal utírat mokrý stůl.
„Měli bychom se vrátit, blíží se sněhová bouře,“ přerušil nás strážce, který jako první vešel a ukázal do okna.
Všichni jsem se tam jak na povel podívali. Mraky, které byly předtím šedo bílé, teď nabraly tmavší barvu a víc zmohutněly. Zcela pokryly nebe, že nebyly vidět ani poslední paprsky slunce, které se už pomalu chystalo ke spánku.
Ale já nechtěl odejít. Ne teď. Chtěl jsem vědět víc... Proč zrovna on měl ty dopisy. Kdo mu je dal, když posel říkal, že pro mne nic víc nemá. Vstal jsem a chtěl jít k němu blíž, ale on jen posbíral prázdné kalíšky ze stolu, a odnášel je do mísy, kde měl připravenou vodu na mytí nádobí.
„Vážně byste měli jít, nebo vás bouře zastihne po cestě. A Jirou,“ podíval se na jeho nohy, „nemá moc dobré boty. Potřeboval by je spravit. Na zámku je jeden mladý strážce, Yakei. Spravuje boty i sloužícím a ostatním strážcům, když má čas. Je opravdu dobrý, tak kdybyste potřebovali, tak ho požádejte. Určitě vám vyhoví.“
Pochopil jsem. Nebylo třeba nic víc říkat. Já i Jirou jsme si oblékli přehozy, abychom mohli vyrazit.
Strážci netrpělivě přešlapovali u nedovřených dveří.
„Tak běžte už, táhne mi sem zima!“ ozval se kovář trochu nabručeně a mávnul na nás rukou, abychom už opravdu vypadli.
Poděkoval jsem mu nepatrným úsměvem, a s lehkým pokývnutím hlavy jsem se rozloučil.
Zpátky na zámek jsme šli opravdu rychle. Strážci byli spokojení, že jsme se už nikde nezdržovali.
Ale mě byla nějaká sněhová bouře ukradená. Já měl jiný důvod, proč jsem spěchal. Jen stěží jsem si udržoval chladnou hlavu, aby nepojali žádné podezření. Srdce mi bilo jak splašené, a měl jsem neustále tendenci se dotýkat přehozu, abych se ujistil, že tam ty dopisy od Manza opravdu jsou. Kdybych mohl, kdyby to nebylo nápadné, už bych dávno na sebe oblékl vlčí kožich, a rozběhl se k zámku, abych byl už ve svém pokoji, a mohl si je co nejdříve přečíst.
Netušil jsem, co všechno mi mohl napsat.
Ale jeho psaná slova mě teď hřála na srdci, a já byl aspoň pro tuhle chvíli šťastný.