Dalších pár dní ubíhalo v podobném duchu, jako ty předchozí. Vyhýbal jsem se králi Merinovi, jak jen to šlo. Po tom nešťastném dni jsem s ním odmítl i obědvat. Potřeboval jsem prostě vychladnout.
A zima tu na to byla dost velká.
Merin mě nechal být. Nijak si nevynucoval moji společnost a já byl za to rád. I přesto mě občas napadlo, proč tu vlastně jsem. Měl silné řeči, že se stanu jeho druhem, a přitom se nic nedělo. Jako by opravdu vyčkával. Jako šelma, která se trpělivě krčí půl dne za křovím a vyhlíží si svou kořist.
„Jirou, nachystej mi, prosím tě, plášť a teplé boty. Půjdu ven,“ ozval jsem se jednoho dne po snídani.
Už pár dní jsem přemýšlel, jak se mám zabavit. Opravdu jsem se nudil. Měl jsem tu jet proto, abych dostal i nějaký výcvik, a pořád se nic nedělo.
Nepátral jsem po tom, proč. Byl jsem rád, že se nemusím s nikým bavit víc, než by mi bylo milé. Stále jsem cítil ty jejich pohledy a občas zaslechl ty uštěpačné poznámky. Ale snažil jsem se to ignorovat, abych zbytečně nevyvolal nějaký spor.
Nedivil jsem se, že jsem byl centrem všech pohledů, kdykoliv jsem se objevil třeba na chodbě zámku. Přeci jen si tu byli všichni dost podobní, a já s mým doprovodem tak trochu vyčníval.
Měl jsem sice modré oči, ale tmavší než sněžní vlci. Ostatní z mého doprovodu měli oči hnědé, a Jirou dokonce černé. Také on býval středem pozornosti, když se ukázal mezi služebnictvem. Navíc, v té záplavě bílých vlasů se naše tmavé hodně vyjímaly. Oni byli světlé pleti, zatímco my byli spíš snědí...
Dalo by se říct, že pro obyvatele zámku jsme byli něco jako atrakce.
I přesto si tu strážci docela dobře a rychle zvykli, a stihli se spřátelit i s ostatními. Jirou se spíš držel poblíž mě, takže na nějaké kamarádství s ostatními neměl moc příležitostí.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ ozval se Jirou opatrně, ale přesto přešel ke skříni, aby mi vytáhl věci, o které jsem žádal. „Neznáš to tady, a kdo ví, jaké to bu-“
„Prostě jdu ven,“ nastavil jsem nohu, aby mi mohl omotat onuce a nazout botu. „Máš pravdu. Neznám to tady, ale je čas, abych se tu porozhlédnul. Nemůžu být celou dobu zavřený v zámku.“
Jirou si přitáhl moji nohu a začal mi šněrovat vysoké boty. Byly precizně ušité, přesně na moji nohu. Teplé, pevné, a prakticky jsem v nich mohl chodit i v mokru a nedostala se dovnitř voda, jak dobře bylo šněrování vymyšleno. Zahýbal jsem prsty, a ještě si přidupnul, když mi je Jirou obě došněroval, aby mi dobře sedly.
„Půjdeš se mnou?“ vzal jsem mu z ruky teplý plášť, když už se natahoval, aby mi ho pomohl obléct.
Nejsem zas tak neschopný, abych si ho nemohl obléct dám.
„Jestli ti to nevadí...“
Otočil jsem se na něj. Jeho odpověď byla sice váhavá, ale v očích mu jiskřilo. Nejspíš byl rád, že jsem mu ten návrh dal, a on se také mohl podívat ven. Byl tu zavřený celou dobu, tak jako já. Určitě ho to už unavovalo, a taky potřeboval trochu volnosti a pohybu na čerstvém vzduchu.
„Kdyby mi to vadilo, neptal bych se,“ usmál jsem se na něj a poslal ho, ať se obleče, abychom mohli hned vyrazit.
Do oběda byla ještě spousta času, a byla to nejlepší doba podívat se ven. I když byla dost zima, slunce svítilo a nebe bylo jasné.
„Jdeme ven,“ otevřel jsem dveře a ohlásil svůj záměr strážcům. „Nemusíte chodit se mnou, ale jestli chcete, jděte se hned obléct. Nebudu čekat.“
Mluvil jsem k nim trochu odměřeně. Ale za celou dobu, co tu se mnou byli, neprojevili ani trochu snahy se se mnou bavit normálně, jako třeba Jirou. Nešli sem dobrovolně. Prostě dostali příkaz a oni ho museli splnit, i když se jim to dvakrát nelíbilo. A snad proto si ode mne drželi odstup.
Jako bych mohl za to, že jsme tady. Já jsem tu jít nechtěl.
Strážci, co měli službu, se na sebe podívali.
„Počkej na nás. Půjdeme s tebou,“ odpověděl jeden z nich, aniž by se předtím domluvili.
Bez dalších řečí odběhli do svého pokoje, aby se pořádně oblékli a mohli jít s námi. Možná se jim nechtělo, ale asi měli strach nechat mě jít samotného. Ne snad proto, že by se mi něco stalo. To by možná uvítali. Věřil jsem tomu, že by si možná i oddychli, kdyby mě už nemuseli hlídat. Ale spíše se báli mého otce. A já se jim ani nedivil.
Vyšli jsme s Jirou před zámek, abychom tam na ně počkali. Nechtěl jsem jim přidělávat práci, nebo je nějak rozzlobit, kdybych jim utekl.
Než dorazili, rozhlížel jsem se kolem sebe a přemýšlel. Tohle mě asi bude pronásledovat po celou dobu, dokud bude můj otec král. Jeho vláda, jeho despotické chování se odráží na mě samotném. Jako bych já mohl za to, jaký on je. Ale nikdo z nich si neuvědomuje jednu věc. Jsem jiný... Nejsem jako on.
Strážci, kteří sloužili venku, po nás zvědavě pokukovali, ale nikdo si nedovolil za námi přijít a zeptat se, kam jdeme. Nebo nás zastavit. Ale neuniklo mi, že jeden z nich spěšným krokem zmizel v zámku.
Nejspíš chtěl nahlásit, že jsem venku.
Možná mají strach, že chci utéct?
Můj odhad byl přesný. Netrvalo dlouho, když se znovu otevřely dveře, a kromě mých dvou strážců se v nich objevil Merin se svým osobním doprovodem.
„Kam se chystáš, Katashi,“ došel rázným krokem až ke mně.
Šel tak rychle, že dokonce předběhl i mé strážce. Měl jen lehké boty a narychlo přehozený plášť, aby ho náhodou neofouklo.
„Jestli je to tak nutné vědět, tak se jdu projít,“ odvětil jsem a pokynul svým strážcům, aby nestáli a my mohli jít.
„Kam?!“ zeptal se Merin o něco přísněji.
„Není to jedno?“
„Není!“ zavrčel a chytl mě za rukáv pláště, aby mě zastavil. „Nepůjdeš nikam bez mého svolení! Pokud se chceš projít, zámecká zahrada je na to dost velká.“
Vytrhl jsem se mu z držení a prudce se na něj otočil. Tak to mě teda namíchl, a že pořádně.
„Máš strach, že uteču?“ naklonil jsem se k němu blíž.
„Ani ne,“ odfrkl si. „Zmrznul bys po půl dni cesty.“
„Tak nevím, co se staráš,“ pak jsem se ale pousmál a zamyšleně si promnul bradu. „Nebo máš strach, že se dole ve městě dozvím něco, co bych neměl? Třeba něco o tobě a tvém kralování?“
V tu chvíli jsem měl pocit, že mě Merin chce na místě zabít. Slyšel jsem jeho velmi tiché zavrčení a viděl, jak sebou cuknul, jako by chtěl po mně skočit. Ale ovládl se.
Škoda, mohlo to být zajímavé a já mohl mít možnost ho aspoň zabít...
„Že bych trefil do černého?“ neodpustil jsem si poznámku, když jsem to viděl.
Prostě jsem si do něj musel rýpnout. V tuhle chvíli, aspoň na kratičký okamžik, jsem ho dostal. Já jsem byl ten, kdo měl navrch...
Možná se ostatním zdálo, že jsem vůči jejich králi moc drzý. Možná se to zdálo i mým lidem, kteří stáli opodál a mírně se přikrčili, když viděli, jak se najednou kolem nás rozprostřelo napětí.
„Nedovolím ti odsud odejít, jak si zamaneš,“ nakonec ignoroval mé poznámky a mávl rukou ke stráži u brány, aby ji zavřeli. „Nejsi-“
„Co nejsem?!“ tentokrát jsem se zamračil i já.
Narovnal jsem se a shodil kapuci z hlavy. Ukázal jsem mu, že nejsem daleko od toho, abych se na něj vrhnul. Mé vlčí uši byly vztyčené a nedaly ani jediným pohybem k hlavě najevo, že bych se ho bál. Kdybych neměl dlouhý plášť, jasně by viděl, že i můj ocas dává najevo známky nespokojenosti, rozčílení a jasné výhružky.
I když se už znovu tváří, že je nad věcí, nedopustím, aby se mnou jednal, jak se mu zlíbí.
„Zůstaneš tady,“ znovu ignoroval mou otázku.
Už poněkolikáté, a já začal být zlý. Dokonale se vyhýbal tomu, aby odpověděl. Ale...
Nedovolím mu, se mnou manipulovat.
Zhluboka jsem se nadechl a přikročil k němu blíž. S úsměvem jsem se rozhlédl kolem sebe.
Všichni jen tiše přihlíželi, dokonce služebná s prádlem se zastavila a zvědavě se dívala, co se bude dít. Strážci měli odstup, ale i tak měli ruku na meči, připravení ho tasit při jakémkoliv náznaku nebezpečí.
Ale ani mí strážci nezůstali pozadu. Když se s rachotem zabouchla brána, oba se postavili za mě, s jasným náznakem výhružky. I přesto, že mě neměli rádi, tak vědomí, že by bylo ublíženo někomu z jejich rodu, okamžitě vyburcovalo jejich instinkt bránit své.
„Já teda odpovím za tebe,“ znovu jsem se zamračeně a s hlasitým zavrčením ohlédl po sněžných vlcích, abych měl jistotu, že na mě nikdo z nich nezaútočí.
„Náš král rozhodl, že sem pojedu, i přes můj nesouhlas. K mé smůle, je náš král i můj otec a nemůžu se mu protivit. Zatím... Ale ty můj král nejsi, a já jsem tvůj host,“ promluvil jsem pevným hlasem tak, aby mě slyšeli i ostatní. „A jako k hostu se ke mně budeš chovat. Nebo chceš, abych si myslel, že jsem tady vězeň?“
Merin se zhluboka nadechl. A ne jednou. Hned několikrát. Možná se tím chtěl uklidnit. Nejspíš si k němu ještě nikdo nedovolil takhle mluvit. Ale mě to bylo jedno.
„Je to pro tvoji bezpečnost. Neříkal jsem ti snad, že nejsem jediný, kdo si tu na tebe brousí zuby?“ odpověděl nakonec klidně.
„Ach ano, máš pravdu. Na to jsem úplně zapomněl. Cítím se tady na zámku naprosto bezpečně,“ uchechtl jsem se a ukázal na jeho strážce, kteří měli zpola vytáhnuté meče. „Jirou, zaběhni mi pro meč. Král má pravdu. Bezpečnost na prvním místě.“
Jirou na nic nečekal a hned se rozběhl do mého pokoje. Nejspíš byl rád, že může odsud odejít aspoň na chvíli, protože to napětí bylo opravdu až nesnesitelné.
Jako by si to Merin konečně uvědomil, mávnul na strážce, aby odstoupili. To samé jsem udělal i já, abych dal najevo, že nemíním rozpoutat nějakou nesmyslnou potyčku, která by měla nedozírné následky. Překřížil jsem si ruce na prsou a ostrým pohledem jsem si přeměřoval Merina. On však nezůstal pozadu. Doslova mě propaloval svým pohledem.
„Radím ti dobře, nezahrávej si se mnou,“ zavrčel tiše.
„To samé platí o tobě. I když jsem byl donucen sem jet, nejsem jako otec. To si pamatuj,“ odpověděl jsem mu stejně tiše. „Přikaž, ať otevřou bránu. Nemusíš se bát. Vrátím se brzy zpátky a rád s tebou poobědvám.“
Hlavní dveře do zámku zavrzaly, když z nich vyšel Jirou s mým mečem v ruce. Hned jsem si ho připásal, a ještě ho vytáhl, abych se ujistil, že je v pořádku.
„Nechej otevřít bránu,“ znovu jsem si prohlédl svůj meč a pak ho zasunul do pochvy.
„Otevřete bránu!“ křikl ke strážcům a pak se otočil ke dvěma, kteří měli hlídku venku. „Vy půjdete s nimi!“
„Neprosil jsem se o doprovod!“ štěkl jsem po Merinovi.
„Je to pro tvoji bez-“
„Jasně, moje bezpečnost,“ mávl jsem nakonec rukou.
Prostě, za každou cenu musel mít navrch. Poslední slovo muselo patřit jemu. Raději jsem se otočil a zamířil ven ze zámecké zahrady
Nechám mu tohle malé vítězství. Naše vzájemná bitva teprve začíná. Uvidíme, kdo nakonec vyhraje.
Byl jsem zvyklý, že jsem míval doprovod i doma, ale tentokrát to bylo přespříliš. Mí dva strážci a další dva bělovlasí. Jako by se mi mělo stát, kdo ví, co. Snažil jsem si toho nevšímat, ale přesto mě znervózňovalo, když jsem měl tolik lidí za zády.
Cestou jsem se rozhlížel kolem sebe, prohlížel si místa, kudy jsme procházeli a bavil se přitom s Jirou o běžných věcech. Cesta k zámku vedla kolem luk, které byly pokryty tenkou vrstvou čerstvého sněžného poprašku, a končily u lesů, které jako jediné byly zelené. Nebyly listnaté tak, jako u nás. Byly to jehličnany, které u nás rostou spíš výše v horách. Ale tady byly snad všude a byly nižší než ty naše. Listnaté stromy rostly hlavně v zámeckých zahradách a poblíž domů. Zřejmě to byly druhy, které byly schopny za krátkou dobu vykvést a dát obyvatelům této chladné země nějaké plody.
Snad bezděčně jsem zpomalil, když jsme přicházeli k prvním domům. Nebyly daleko, ale přesto stál zámek odděleně a kolem něj byly jen menší hospodářství a domky pro ty, co tam sloužili.
U nás doma byl zámek součástí města. Měl sice rozhlehlou zahradu, ale jakmile člověk vyšel z brány, už se mohl potkávat s obyvateli města. Ale tady...
Měl jsem pocit, jako by ten chlad šel přímo ze zámku. Nepřístupný, izolovaný, skoro bych řekl, že nepřátelský.
„Tohle,“ ukázal jsem na jedno místo na kraji města. „Tady stál dům, ne? Proč je zbořený?“
Sněžný strážce se na moment zamračil, ale nakonec odpověděl.
„Obyvatelé odešli za svou rodinou a král ho nechal zbourat, aby tu nestál prázdný dům. Je nebezpečné nechávat prázdné stavení, mohl by toho někdo zneužít.“
„Aha, chápu,“ pokýval jsem hlavou.
Ale v duchu jsem si myslel své. Tohle místo, na které jsem ukázal, nebylo jediné, kde kdysi stával dům. I když byla zem pokryta tenkou vrstvou sněhu, stejně bylo patrné, kde bylo políčko, louka, či kde stávalo obydlí, nebo chlívek. To proto tady bylo prázdné místo mezi zámkem a městem.
Bylo hodně před polednem, docela zima, ale přesto tu bylo celkem živo. Vlci tady byli zvyklí na tohle chladné počasí a nedělalo jim problém být venku i delší dobu. Ale zima teprve začínala, a kdo ví, jak to bude vypadat, až udeří naplno.
Procházeli jsme uličkami směrem ke středu města. Byl jsem zvědavý, jestli tady mají také trh, jako u nás, a ty většinou bývaly právě někde uprostřed, aby byly dobře dostupné ze všech stran.
Obyvatelé, kteří se pohybovali venku, po nás zvědavě pokukovali a děti, kterých tu také bylo i přes tu zimu dost, si na nás i ukazovali.
Nedivil jsem se. Prakticky skoro nikdo z nich neopustil svůj rod, a tím pádem neviděli nikdy nikoho jiného, kromě svých. A proto, když jsme se tu ukázali, nebylo divu, že jsme budili pozornost.
Netrvalo dlouho a my se nakonec ocitli uprostřed města. A nespletl jsem se. Kruhové náměstí, lemované menšími domy, uprostřed nich malé dřevěné přístěnky, pod kterými bylo rozložené různé zboží. Od látek, kovářských věcí až po různá vína, jídla, či koření. Bylo toho o poznání méně než u nás, ale i tak tu bylo docela živo.
Sem tam jsem se zastavil u některého prodejce a se zájmem si prohlížel, co nabízí. Neodolal jsem, abych neochutnal nabízené jídlo. Hlavně maso, kde na okraji trhu byly i stánky s rybami, které byly ale jiné než u nás. Pokaždé jsem s úsměvem poděkoval a zas se posunul o kousek dál.
„Je mi už docela zima,“ špitnul Jirou, když jsem se znovu zastavil u jednoho z přístěnku.
Ale já ho v tu chvíli snad ani neposlouchal. Jako omámený jsem se díval na rozložené věci. Bezděčně jsem sevřel plášť na hrudi, kde jsem v tu chvíli cítil ten známý tlak.
Zastesklo se mi. Opravdu mi stačil jeden jediný pohled, a smutek se znovu rozlezl po celém mém těle, že jsem nebyl schopen se pohnout dál, i když na mě Jirou promluvil.
„Tvůj meč,“ postavil se vlk ukázal k mému pasu. „Kdo ho dělal?“
Konečně jsem se probral, když ke mně promluvil.
„Prosím?“ nebyl jsem si hned schopen uvědomit, co se mě ptal, jak jsem byl s myšlenkami někde jinde.
„Ještě jsem takovou práci neviděl,“ znovu ukázal na můj meč. „Je opravdu hezký a podle velikosti a šířky počítám, že ti dobře sedí do ruky. Není pro tebe těžký. Je to tak?“
Automaticky jsem na něj položil ruku, jako bych ho chtěl chránit. Ale nakonec jsem přikývl a vytáhl meč z pochvy.
„Dělal ho můj...“ zasekl jsem se.
Nedokázal jsem vyslovit Manzovo jméno ani v tuhle chvíli. Raději jsem vytáhl meč z pochvy a chytl ho do obou rukou, aby se na něj mohl podívat.
„Dělal ho pomocník zámeckého kováře,“ natáhl jsem ruce blíž k němu.
„Pomocník? Ne hlavní kovář?“ udiveně se zeptal. „Taky jsem pomocník, ale tohle bych nejspíš nezvládl. Když je pomocník tak šikovný, tak hlavní kovář musí být opravdu umělec.“
Přikývl jsem a konečně jsem se pousmál. Zahřálo mě to u mého bolavého srdce, když někdo dokázal ocenit a pochválit Manzovu práci.
„Je to pomocník, ale současně i syn hlavního zámeckého kováře a zbrojíře.“
Vlk se víc naklonil, aby si mohl meč lépe prohlédnout. Obhlížel si ho ze všech stran a uznale kýval hlavou.
„Prosím,“ pohnul jsem rukama k němu.
„Neměl bych,“ narovnal se a zadíval se mi do očí, jestli to myslím vážně.
„Nevadí mi to,“ přisunul jsem mu meč až skoro pod nos. „Věřím, že s ním nic neuděláte.“
Pomocník kováře se po mých slovech pousmál, ale nakonec opatrně vzal meč z mých rukou. Potěžkal ho, prohlédnul si ho ze všech stran, prsty přejížděl po ostří i po každém kování na jílci meče. Oči mu doslova zářily, když si ho prohlížel.
„Dobře vyvážený, opravdu ti musí dobře sedět v ruce. Vyřiď tvému kováři, že je to vážně dobrá práce. Je to meč hodný krále,“ vrátil mi nakonec meč zpátky.
Zasouval jsem meč do pochvy, ale po jeho posledních slovech jsem se zasekl.
Meč hodný krále... Tenhle meč nebyl schopný krále porazit. Nebo spíš... Vlk, který tenhle meč vlastní, není schopen připravit krále o jeho pozici alfy.
„Chce to jen trochu cviku,“ dodal, když viděl mé zaváhání.
„Chtěl bych dýku, ale nemám co dát na oplátku,“ povzdechl jsem si, když jsem si raději začal prohlížet vyložené zboží.
Chtěl jsem prostě zamluvit moji neschopnost. Už jsem měl za sebou pár soubojů, dokonce i s králem, ale proti němu jsem byl pořád nedochůdče. A to mě žralo víc, než kdybych prohrál v souboji s někým ze strážců.
„Nevadí, domluvím s hlavním kovářem, aby vyrobil jednu pro tebe. Tyhle jsou dobré, ale tvoje ruce...“ chytl mě nečekaně za jednu ruku.
Strážci automaticky udělali krok blíže, ale já je mávnutím zastavil. Pomocník otočil mou ruku dlaní vzhůru, narovnal mi prsty a pak k ní přiložil svou.
„Myslel jsem si to už podle toho meče. Máš silné ruce, ale štíhlé a dlouhé prsty. Proto je ten jílec meče odlišný od toho, co běžně vídávám. Přijď za tři dny. Ale budeš muset do kovárny,“ mávnul rukou někam za sebe. „Trhy se zítra zavírají, a otevřou se až poleví zima.“
Na důkaz jeho slov začaly z nebe padat těžké mokré vločky. Během chvilky jsme všichni měli na hlavách a ramenou mokrou sněhovou pokrývku. Pomocník kováře si zalezl pod stříšku, aby nebyl mokrý a přihodil pár polen do malého ohně, který si tu udržoval, aby nemrznul, po dobu, co je venku.
„Co za ni budeš chtít? Nechci být dlužný,“ namítl jsem a přehodil si přes hlavu kapuci, protože mi vlasy začaly dost vlhnout.
„Nic. Je to dar pro budoucího krále,“ pousmál se pomocník.
Dobře jsem si všiml, jak se všichni čtyři strážci zatvářili, ale on si toho vůbec nevšímal. Co platilo v každém vlčím rodě bez rozdílu, byla úcta ke starším, ať už řekli cokoliv. A tenhle vlk, jehož vrásky se nedaly přehlédnout, právě řekl to, co měl zrovna na jazyku.
Nevím, jestli to brali jako blábol starého pomatence, ale to, co jsem zaslechl, byl určitě posměšek některého z nich. Neohlédl jsem se, nepátral jsem po tom, který se tomu zasmál. Jen jsem sevřel čelisti k sobě a snažil se udržet v klidu.
„Dar? Bude s tím hlavní kovář souhlasit?“ ozval jsem se po chvilce.
„Hlavní kovář je můj syn,“ pousmál se vlk a kradmo pohlédl ke stráži. „Ale nemůžu vás všechny pohostit, můj dům je malý. Přijď sám, pokud ti to nevadí. Tvůj sluha může přijít s tebou, dva lidi se u nás ještě vměstnají.“
Víc nemusel říkat. Bylo mi už jasné, že tu dýku nechá pro mne vyrobit, i kdybych si pro ni nedošel.
S ujištěním, že určitě přijdu, jsem se konečně rozloučil.
Jirou sice celou dobu nic neřekl, ale viděl jsem, jak přešlapuje na místě a sem tam si přejede dlaněmi po pažích. Začínalo být opravdu chladno. Slunce nad našimi hlavami, zakryly těžké tmavé mraky, z kterých padal sníh hustěji než před chvílí.
Tohle zřejmě byla známka toho, že se tu nejspíš přihlásila ta pravá zima.
Jak rád bych byl zpátky v naší zemi. Chladno přichází postupně, pomalu, déšť nás připravuje na to, že po něm přijde sněhová peřina, která na tři, čtyři úplňky uloží přírodu ke spánku.
Ač jsem byl teple oblečený, stejně jsem se otřepal zimou, když jsem si uvědomil ten propastný rozdíl mezi našimi zeměmi.
„Promiň, už jdeme zpátky,“ podíval jsem se na Jirou, který skoro drkotal zuby.
Ani jsem si neuvědomil, že mu je zima. Ale když jsem se na něj pořádně podíval, všiml jsem si, že jeho oblečení není tak teplé, jako to to mé.
Jsem takový hlupák.. Nevšímám si těch, co jsou kolem mě, a myslím jen na sebe. Nejraději bych si za to namlátil.
„Jak se vrátíme, dáme si na zahřátí tu silnou medovinu, ano?“ přidal jsem do kroku, abychom byli co nejdříve zpátky na zámku.
Jirou se konečně pousmál a také zrychlil. O strážce jsem se nějak nezajímal. Byla to jejich volba, že šli s námi. Já doprovod nechtěl. Ale stejně nezaháleli a byli nám v patách, že nám skoro dýchali na krk.
Když byl zámek na dohled, ještě jednou jsem se rozhlédl po té prázdné pláni, jejíž celistvost narušovaly jen občasné nízké křoviny. Merin to měl dobře promyšlené. Zbavil se překážek... Nikdo by se nepřiblížil k zámku, aniž by byl zpozorován. A to nebylo jediné, co mi běželo hlavou.
Celá ta moje výprava do města byla zvláštní. Určitě to mělo svůj účel, že Merin se mnou poslal své stráže. A moje bezpečnost to rozhodně nebyla. Dobře jsem si všiml, jak se neustále drželi poblíž, kdykoliv jsem k někomu přistoupil a dal se do řeči. Jako by trhovcům v tu chvíli někdo svázal jazyk. Vždy to byly vynucené úsměvy a jen běžné otázky, které nebyly zavádějící. Nikdo z nich ani jednou nepromluvil o králi. Nikdo z nich se ani jednou nezeptal na mě, či na můj rod, i přesto, že si nás zvědavě prohlíželi. Ani jeden z nich. Až na starého kováře... Tušil jsem, že za jeho pozváním něco je. Často, kdykoliv to šlo, jsem pobýval u nás v kovárně a díval se, jak všichni pracují. Věděl jsem, že vyrobit dýku, netrvá tři dny, pokud má všechno potřebné. A jako správný kovář má určitě spoustu věcí nachystaných. Čepele různých velikostí byly snad v každé kovárně, stačilo jen vyrobit a upravit rukojeť, aby dýka mohla být kompletní. A podle toho, co měl pod přístřeškem rozložené, jsem si byl jistý, že výroba jedné dýky by neměla zabrat moc času.
„Přijď za tři dny... Zítra se zavírají trhy...“
Tohle jeho pozvání mi začínalo dávat smysl.
„Nechte se vystřídat a běžte se zahřát,“ ozval jsem se k mým strážcům, když jsme vešli do zámku.
I když jsem je po většinu času ignoroval a bylo mi jedno, jestli jsou zmrzlí nebo ne, nechtěl jsem, aby mě proklínali ještě víc.
Bylo vidět, že to rádi přivítali. Hned přikývli a zamířili do chodby, která vedla k ubikaci strážců, kde měli přidělené své pokoje. Nechal jsem je být a šel za Jirou, který si už po cestě svlékal vlhký přehoz.
„Jsem rád, že ses vrátil v pořádku,“ ozval se Merinův hlas, když jsme procházeli chodbou k mému pokoji.
Stál ve dveřích své ložnice, s rukama zkříženýma na prsou a zvědavě se na mě díval.
„Proč? Počítal jsi s tím, že by se mi něco stalo?“ ušklíbl jsem se.
Nezastavil jsem se a zamířil rovnou do svého pokoje.
„Kdo ví,“ pokrčil rameny, ale nechal mě jít. „Spíš jsem měl strach, že budu opět obědvat sám.“
Ještě, než za námi Jirou zavřel dveře, zaslechl jsem, jak si nechává zavolat strážce, co s námi byli venku.
„Omlouvám se, že jsme tam byli tak dlouho,“ zadíval jsem se na Jirou, který zamířil rovnou ke krbu.
Přehodil svůj plášť přes stojan, aby proschnul a hned si dřepl k ohništi, aby přihodil pár polen a oheň se víc rozhořel. Třel si promrzlé ruce a byl tak blízko u krbu, až jsem měl strach, že začne hořet taky.
Odpásal jsem meč a uložil ho na komodu. Svlékl jsem si plášť a také ho přehodil kousek od ohně, aby se vysušil. Usadil jsem se na menší stoličce a začal si rozšněrovávat boty. Nebyla mi v nich zima, ale i ony potřebovaly proschnout, a tady na zámku mi stačily lehčí boty.
„Zvládnu to sám,“ zastavil jsem Jiroua, který hned vyskočil na nohy, aby mi s tím pomohl.
Zvedl jsem se, stáhl jsem z postele přikrývku a tu jsem mu pak přehodil přes ramena.
„Zahřej se, já se o sebe postarám, nemusíš mít strach,“ usmál jsem se na něj, když na mě udiveně pohlédl.
Vrátil jsem se na stoličku, a pomalu se zouval a sundával onuce, které mi Jirou předtím tak pracně namotal. A že to uměl. Ani jednou jsem nepocítil, že by se mi nějak shrnuly.
„Jak se ti líbila procházka? Teda, krom toho, že ti je zima,“ posadil jsem se po chvíli vedle Jirou a do ruky mu strčil pohár s medovinou.
Jirou se podíval na mě, pak na okamžik ke dveřím, ale pak se znovu zadíval do ohně.
„Bylo to poučné,“ odpověděl polohlasně a napil se medoviny.
„Poučné?“ zbystřil jsem.
„No... jo...“ mírně zaváhal s odpovědí. „Je to tu jiné než u nás. Tady opravdu musí být na takovou zimu zvyklý. Divím se trhovcům, že byli schopni tak dlouho být venku na jednom místě. Ale nejspíš i jim byla zima, podle toho, jak se tvářili.“
„Myslíš, že to bylo zimou?“ také jsem se napil medoviny a po chvilce cítil, jak se mi teplo rozlévá po těle.
„A čím jiným?“ pousmál se Jirou spíš pro sebe.
Věděl jsem, že to myslel jinak. Stačilo si jen vzpomenout, jak se chování trhovců vždy změnilo v momentě, kdy se strážci přiblížili.
„Nejspíš to tak bude. Prostě je to tu studené, stejně jako jejich král,“ zasmál jsem se.
Dokonce i Jirou se neubránil zasmání, ale v momentě, kdy se ozval šramot za dveřmi, hned ztichnul a znovu se otočil k ohni.
„Jak dlouho tu budeš muset zůstat?“
Tato nečekaná otázka mě dokonale zaskočila. Jirou se tu necítí dobře. I když se přitom tvářil, jako by šlo jen o pouhý zvědavý dotaz, přesto jsem to na něm viděl. Chtěl se vrátit domů.
I já se chtěl vrátit domů, ale... Otec mi vlastně ani neřekl, jak dlouho tu budu pobývat. Prostě mi přikázal odjet, aby se potvrdilo spojenectví mezi našimi rody.
I když bylo ještě spousta dohadů, mezer a málo informací, přesto jsem si to začínal dávat dohromady. Merin byl taktik. Jeho chování, slova, která vyřknul, nic z toho nedělal nepromyšleně. Určitě toho byla ještě spousta, co mi udělá celý ten obraz kompletním. Avšak, pomalu jsem začínal chápat Merinovy důvody, proč jsem tady. Ale proč otec?
Vážně chce jen silného spojence, nebo...
Bojí se snad, že bych ho opravdu jednou mohl porazit? Že bych byl schopen mu vzít post Alfy naší smečky, zvlášť po našem posledním souboji? Proto mě ani nenechal se na souboj připravit a rovnou zaútočil, i když jsem nebyl ozbrojený? Měl strach, že prohraje?
Ať už jsem na to myslel z jakékoliv strany, došlo mi, že jsem neměl daleko k tomu, abych ho porazil. A toho se nejspíš bál. Tahle myšlenka, která se mi natrvalo usadila v hlavě, rozehřála mou krev víc, než oheň a medovina, kterou jsem již v tom zamyšlení stihl dopít.
Stačí mi jen trochu cviku... Stačí, abych se jen trochu zdokonalil v boji a konec vládnutí mého otce bude na dosah ruky.
„Otec mi vlastně neřekl, jak dlouho tu mám zůstat. Ale postarám se o to, abychom se vrátili domů, co nejdříve,“ položil jsem nakonec Jirouovi ruku na rameno.
Vstal jsem, když se ozvalo zaklepání. Došel jsem ke dveřím dřív než Jirou a otevřel je. Stál za nimi strážný, jehož bílé vlasy se mu táhly až k pasu.
„Král tě čeká u oběda,“ podíval se na mě mírně podmračeně.
Pozorněji jsem si prohlédl jeho tvář. Byly na něm známky po nedávném zranění. Modřina pod pravým okem mu už bledla a rozbitý ret se mu už skoro zahojil. Vzpomněl jsem si... A už jsem se ani nedivil, že se na mě mračil. Byl to ten samý, který mě tenkrát hlídal u nás doma. Ten, kterému jsem uštědřil pořádnou ránu loktem a sebral mu jeho meč.
Tak od něj se úsměvu asi nedočkám. Nejspíš mi nemůže zapomenout, co se tenkrát stalo, když mě měl na starosti.
„Dobře, vyřiď, že už jdu,“ otočil jsem se zpátky do pokoje, abych se trochu upravil.
Nechtělo se mi, ale řekl jsem při odchodu do města, že s králem poobědvám. A svému slovu bych měl dostát.
„Máš jít hned. Král nebude čekat kdo ví-“
„Řekl jsem, že už jdu!“ zvýšil jsem okamžitě hlas a prudce se na něj otočil. „Nejsem tvůj a ani jeho poskok, abys se mnou takto jednal! Takže ta chvíle, než se upravím, nikoho snad nezabije. Běž a vyřiď mu, co jsem říkal!“
Nečekal jsem na žádnou jeho reakci, i když jsem viděl, že se už nadechuje, aby něco řekl. Prostě jsem mu přibouchl dveře před nosem a nasupeně se vrátil zpátky k Jirou, který už vyskočil na nohy.
„Katashi,“ promluvil na mě opatrně.
„No?“ přetáhl jsem halenu přes hlavu.
Klidně bych šel na oběd s Merinem v upocené haleně, a bylo by mi jedno, kdybych mu smrděl pod nosem. Ale já sám jsem se cítil lépe, když jsem se mohl trochu opláchnout a převléct.
„Neměl bys s nimi takto mluvit. Naděláš si tu akorát nepřátele,“ vzal mi z ruky mokrý hadr a omyl mi záda.
Utřel mi je pak suchým plátnem a podal mi čistou halenu, kterou jsem si hned oblékl a přepásal úzkým opaskem.
„Nemyslím si, že bych tu nějaké přátele mohl získat. Nevšiml sis, jak to vypadalo, když byli u nás na zámku? V jejich chování se odráží to, jak ke mně přistupuje jejich král.“
Chytl jsem Jirou za ruku a přitáhl jsem si ho těsně k sobě.
„Merin se tváří, že je nad věcí,“ šeptal jsem tiše těsně u jeho ucha. „Ale je povrchní, arogantní, a i když se to snaží nedávat najevo, tak se ke mně i chová. A oni to vidí. Myslí si, stejně jako Merin, že mají nade mnou navrch. Nechám je přitom. Možná se s nimi pokusím spřátelit. Můžou si o mně myslet co chtějí, třeba i to, že jsem rozmazlený, naivní mladý vlk, který se nechá oblbnout sladkými řečmi. Ale nikdy, opravdu nikdy, to nebude to, co cítím uvnitř sebe.“
Jirou zaraženě hleděl do země a jen naslouchal těm tiše šeptaným slovům. Když jsem domluvil, konečně ke mně zvedl hlavu.
„Nebojíš se mi tohle říct? Co když... Co když tu jsem jen proto, abych králi donesl všechno, co tu uslyším?“
Na okamžik jsem se zarazil. Ale pak jsem si uvědomil jednu věc. Jirou se mě ptal a přitom nervózně krčil v rukách moji propocenou halenu, ale ani na chvíli neuhnul pohledem.
„Věřím ti,“ položil jsem mu ruku na rameno na potvrzení svých slov.
Nechal jsem ho stát s jeho vlastními myšlenkami, které se mu teď evidentně honily hlavou. Došel jsem ještě ke stolku, na kterém jsem měl nějaké drobnosti. Vzal jsem si hřeben, v rychlosti si pročesal vlasy, které mi už stihly uschnout.
„Myslíš, že jsem je nechal čekat dost dlouho?“ usmál jsem se, když se konečně Jirou pohnul.
„Myslím, že dost dlouho,“ přikývnul. „Odnesu to pradleně a pak se půjdu do kuchyně taky najíst,“ konečně odložil moji halenu do proutěného koše k ostatním špinavým věcem a hned ho vzal do ruky.
Víc jsme se k našemu rozhovoru nevraceli ani náznakem. Bylo řečeno vše jasně, a to podstatné. Opravdu jsem Jirouovi věřil. Viděl jsem na něm, že je upřímný a nelže mi. A on byl evidentně potěšen, že jsem mu svou důvěru vyslovil nahlas.
Na chodbě jsme se rozdělili. On šel do části pro služebnictvo, zatímco já šel do jídelny, kde na mě už čekal Merin. Po tom všem, i když jsem měl opět v patách nasupené stráže, jsem se cítil dobře.
Ta procházka nebyl špatný nápad. Udělalo mi to jasno v mnoha věcech, i když jsem věděl, že je toho ještě spousta, co zůstává přede mnou skryto. Ale po rozhovoru s Jirou jsem také věděl, že cokoliv, co třeba jen zaslechne mezi služebnictvem, se dostane k mým uším.
Když jsem vcházel do jídelny, všiml jsem si, jak Merin nervózně poťukává prsty o desku stolu. Ale v momentě, kdy mě uviděl, přestal a hned nahodil svůj úsměv.
Po celou dobu oběda se tvářil, jako bych byl jeho nejlepší přítel.
Také já se usmíval. Rozhodl jsem se změnit přístup, protože jen tak můžu zapracovat na tom, abych se odsud dostal co nejdříve. Ani jednou jsem nenaznačil, že by mne něco rozladilo, i když některé jeho otázky byly nenápadně mířené na to, aby vyzvěděl co nejvíc.
Ale já odpovídal neurčitě a možná i trochu naivně.
„Vidím, že ti procházka prospěla,“ rezignoval nakonec Merin.
Odložil nůž a talíř odsunul dál od sebe. Nejspíš byl dobře najezený, podle toho, jak se tvářil a o něco si povolil opasek.
„Hm?“ polkl jsem sousto a zvedl jsem k němu hlavu. „Jo, procházka. No víš, potřeboval jsem to. Mám rád volnost a tady se cítím jak svázaný. Vážně mi to pomohlo. Budu chodit ven častěji.“
Hned jsem ho tím i upozornil na to, že to nebyla má poslední návštěva ve městě.
Také jsem odsunul talíř a spokojeně si přejel rukou po břiše. Zvenku mi docela vyhládlo a opravdu jsem se dobře najedl. A s plným žaludkem jsem se cítil o mnoho lépe. Už mi ani tolik nevadilo všechno to přetvařování. Má spokojenost byla v tuhle chvíli opravdová.
„Merine,“ oslovil jsem krále, abych si získal jeho pozornost. „Omlouvám se za své předchozí chování. Víš, bylo pro mne těžké přijmout to, že jsem tu musel jet.“
Nevím, jestli mi to spolknul, ale zatvářil se, jako že se vlastně nic nestalo. Možná to i on hrál, ale bylo mi to jedno. Bylo to teď o tom, kdo je lepší lhář.
„V pořádku, nezlobím se,“ pousmál se, když jsem se na něj udiveně podíval. „Chápu, že to pro tebe není lehké, ale chci, aby ses tu cítil dobře.“
Mám se tu cítit dobře? Hlavně potom, co mi řekl u našeho posledního společného oběda? To nebylo o tom, abych se tu cítil dobře, ale o tom, co chce on.
Ale i přesto jsem se zatvářil, jako bych ho naprosto chápal.
„Mám k tobě prosbu,“ pokračoval jsem jakoby nic. „Celou dobu nic nedělám. Chci se cvičit v boji, abych tu nezakrněl. Můžu být venku, ale nerad bych postavil do pozoru všechny stráže, které budou mít venku hlídku. Je tu nějaká místnost, kde bych mohl...?“ postavil jsem se a rukou jsem naznačil švih mečem.
Merin se na mě s úsměvem podíval. Zřejmě byl spokojený, jak dnešní oběd proběhl.
Nejspíš jsem ho tou náhlou změnou neobelhal, ale pro začátek dobrý. Aspoň se můžu vyhnout jeho narážkám.
„Dobře, pojď, ukážu ti, kde můžeš cvičit s mečem.“
Také on vstal a rovnou zamířil na chodbu. Šel jsem hned za ním, jako poslušný pejsek a poslouchal, když mi vysvětloval, za jakých podmínek můžu cvičit.
„Dám vědět strážím, že tu budeš chodit. Můžeš sem přijít kdykoliv, budeš chtít, nemusíš se ptát. Cvičné meče jsou pouze dřevěné. Pokud chce někdo bojovat natvrdo, používá svůj. Neplatí tu žádné výzvy k souboji. Pokud se při cvičení někomu něco stane, nese si za to zodpovědnost sám.“
Sešli jsme do sklepení, kde se chodba dělila na dva směry. Na jedné straně stáli strážci a bylo jasné, že tudy nepůjdeme. V momentě, jak jsme se ukázali, okamžitě byli v pohotovosti.
„Tudy,“ ukázal Merin na druhou stranu.
Ještě jsem se ohlédl a na moment zapřemýšlel, kam vede ta druhá chodba, ale to už se ozval vrzavý zvuk, když Merin otevřel těžké dveře.
„Budu potřebovat louče!“ oznámil našemu doprovodu.
Sám vzal jednu z těch, co byly ve stojanech na zdi, a s ní pak vešel do tmavé místnosti. Také jsem si jednu vzal a vešel za ním.
Louče, které jsme měli v rukách, jen matně osvětlovaly tmavé kouty prostorné místnosti. Byla velká, a to mihotavé světlo nedosáhlo na druhý konec. Vypadalo to, jako by tu byla brána do říše mrtvých. Chlad tu byl cítit výrazněji než jinde v zámku.
Popošel jsem víc dovnitř a rozhlédl se. Ale až teprve, když strážci doplnili stojany na zdech dalšími loučemi, jsem konečně dobře viděl, jak celá místnost vypadá. Zdi byly jen nahrubo opracované, stejně jako na chodbě a nejspíš i v celém tomhle sklepení. I podlaha byla jen z hrubého kamene, a nerovnosti tu byly znát, i když byl její povrch už častým používáním vyšlapaný do hladka. Na zdech, kromě loučí však nebylo nic. Nebyly zde ani okna. Jen malé průduchy až nahoře u vysokého stropu.
Jediné, co tu bylo navíc, byla velký stojan s cvičnými meči a jedna dřevěná lavice.
Ani ten jediný kousek nábytku, co tu byl, nedokázal zabránit tomu, aby se tu každý zvuk v ozvěně ozval aspoň dvakrát. Všechno to tu vyvolávalo pocit, že je člověk zavřený v nějaké jeskyni.
„Pod námi je velký kus skály, které slouží jako základy pro zámek,“ vysvětlil Merin, když jsem se znovu podíval pod nohy.
Opravdu. Až teprve teď jsem si všiml, že tu nebyly poskládané jednotlivé kusy kamene, ale byla to jedna velká plocha, která tvořila kamenný základ této místnosti.
„Není tu krb, takže pokud budeš cvičit, budeš muset snést trochu té zimy navíc. Louče nebývají pokaždé připravené. Tak raději vždy řekni dopředu, že sem jdeš, aby ti je mohli nachystat.“
Jen jsem přikývl, a ještě jednou se kolem sebe rozhlédl. Bylo to tu jiné než u nás na zámku. Ale co jsem mohl čekat.
Celý kraj, i tenhle zámek, je chladný, studený, neosobní. Ale na cvičení to bohatě stačí.
Došel jsem ke stojanu s dřevěnými meči a prohlédl si je. Byly z opravdu tvrdého dřeva, a bylo vidět, že se docela dost používají.
„Chceš si to hned vyzkoušet?“ zeptal se mě s úsměvem Merin, když viděl, že jsem jeden vytáhl a několikrát s ním švihnul.
„Proč ne? Když už jsem tady...“ pokrčil jsem rameny.
Tohle bude dobrá příležitost vyzkoušet si, jaký je sněžný král dobrý bojovník.
„Prosím,“ ukázal jsem rukou na stojan.
Merin se však jen pousmál a otočil se ke dveřím.
„Gordane!“ zavolal směrem do chodby.
Během chvilky dovnitř vešel jeden ze strážců, který nás následoval a chystal louče.
„Tohle je tvůj protivník, myslím, že se už dobře znáte,“ ukázal na něj Merin.
Strážce se přiblížil, a já si ho konečně ve světle loučí mohl prohlédnout. Byl to ten samý, který se dostal se mnou do potyčky. Ten, kterému jsem dneska přibouchnul dveře před nosem, když jsem mu dal jasně najevo, že nejsem jeho poskok.
Nespletl jsem se. Věděl jsem, že to Merin nenechá jen tak. Že znovu přijde s něčím, kdy by ukázal, že má nade mnou navrch.
Stále se usmíval, ale tentokráte trochu jinak. Byl to škodolibý úsměv. Měl jsem chuť mu vrazit pěstí, nebo mu něco říct, ale raději jsem to spolkl. Přeci jen jsem mu už nikdy nechtěl ukázat žádnou známku toho, že mě něčím zaskočil.
Ale i když jsem se mu úsměv snažil opětovat, abych ukázal, že mi to nevadí, přesto jsem však na moment ztuhnul.
Místností se s ozvěnou ke mne vracel ten nepříjemný zvuk, když Gordan bez jediného zaváhání tasil svůj meč.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: konečně jsem se prokousala touhle kapitolou. Tak doufám, že to zvládnete taky. No, i když se tu nic moc neděje, každá kaptiola, byť sebenudnější, v sobě obsahuje něco, co je důležité pro pokračování. Tak směle do toho... A nebojte... ono se to pomalu rozjíždí, že pak ani Katashi nebude stíhat... :D :D