Mám rád léto. Když je příjemně teplo a já se můžu koupat u našeho vodopádu, kde kapky dopadají na můj kožich a dělají na něm krůpěje, které se lesknou, až celý zářím stejně jako to slunce.
Ale tady...
Z tepla, kterého jsem si ještě mohl užívat tak dva úplňky, jsem přijel do zimy. Nepadá tu ještě sníh, ale zima se tady už opravdu hlásí s každým ránem, kdy už trávu pokrývá jemná jinovatka a ranní mlhy jsou takřka neprůhledné. Jako by se člověk topil v mléčné kaši. Při ranních procházkách pod nohama křupe námraza, která se postupně roztápí, když se slunce vyhoupne nad obzor, a snaží se ještě aspoň trochu prohřát tuhle bezútěšnou chladnou zemi.
Nejspíš jsou tu na to zvyklí. To, co mají na sobě oblečené, to si my oblékáme, když se léto nachyluje ke svému konci a začne foukat studený vítr, který strhává různobarevné listí, dokud nejsou stromy zcela holé a připravené k zimnímu spánku.
Jsou otužilí, ale já ne. Každé ráno a večer se posadím ke krbu, abych prohřál mé prochladlé tělo. Oblékám si teplý plášť, i když se nad tím ostatní pošklebují. Nedovolí si však, říct mi cokoliv do očí. Přesto ale posměšky strážců, že jsem rozmazlený královský synek, dobře slyším. Jsem přece vlk...
Nejspíš i má kožešina tento rok zhoustne dříve než normálně. Ale málokdy se tu měním ve vlka. Studená zem, ostré kameny, zmrzlé větvičky a tráva, mě nepříjemně studí a řežou do tlapek. Já si je pak musím nahřívat v teplé vodě a ošetřovat hojivou mastí. Doma jsem si na zimu zvykal postupně, ale tady to přišlo náhle.
Svůj pokoj, nedaleko ložnice krále, jsem obýval od samého začátku, co jsme sem dojeli. Prakticky s nikým jsem nemluvil, kromě vlků z mého doprovodu. Bylo jich osm strážců, kteří se u mě střídali po dvou a jeden sluha. Nechtěl jsem nikoho, koho jsem neznal Aspoň tohle byl otec schopen akceptovat, když mu domluvila i máma.
Jirou byl přibližně starý jako já. Sem tam jsem ho vídával na chodbách našeho zámku, když pomáhal ostatním. Byl to veselý kluk, pro kterého žádná práce nebyla problém. A on jediný se také přihlásil dobrovolně, když nikdo jiný do téhle věčně zmrzlé země nechtěl odcestovat.
První dva dny jsem nemluvil ani s ním. A on to respektoval. Vždy jen udělal, co bylo potřeba, a pak se v tichosti vytratil do menšího pokoje, který byl propojený s mým. Když už jsem na něj promluvil, tak jen ve chvílích, kdy jsem ho o něco požádal, nebo když pro mne přišel, že je připravené jídlo.
Snídal a večeřel jsem ve svém pokoji. Jedině oběd jsem měl společný s králem. Snažil jsem se s ním vídávat, co nejméně to šlo.
Vyptával se, jak se mi tu líbí, co bych rád dělal, a podobné nesmysly, ale já mu neodpovídal.
Však jsem tu, abych dostal nějaký výcvik a spojil naše dva rody, ne?
Neměl jsem ho rád a ani mít nebudu. Čím víc jsem s ním byl, tím víc jsem poznával, jaký je to prohnaný zmetek. Nevěřil jsem mu ani ten jeho nos mezi očima. Prostě byl prolhaný skrz naskrz. I když se vždy usmíval, přesto byl jeho úsměv i pohled falešný. Jako by něco skrýval, jako by něco plánoval... Otec byl hloupý, že naletěl tomuhle vlkovi, u kterého bylo převzetí pozice Alfy zastřeno nejedním tajemstvím a dohady. Ale nikdy jsem nezaslechl, že by někdo něco řekl nahlas. Měl to pevně ve svých rukou.
Vládl velice krátce, a přitom by se jeho vládnutí dalo nazvat jediným slovem: STRACH.
Ale i přesto se našli takoví, kteří ho obdivovali, a postupně si získával další a další příznivce, které ošálil svými sladkými řečmi. Ať už ale mohl kdokoliv nesouhlasit s jeho nástupem na post Alfy, nikdo se neodvážil ho vyzvat na souboj.
„Chutnalo?“ zeptal se mě Merin, když jsme seděli u jednoho ze společných obědů.
Právě jsem odsunul prázdný talíř a už se zvedal k odchodu. Po jeho otázce jsem se však posadil zpátky, aniž bych nad něčím přemýšlel.
„Vyřiď kuchaři, že jeho jídlo je vždy dobré,“ odpověděl jsem slušně, i když jsem každé slovo skoro cedil mezi zuby, jak velkou nechuť jsem měl s ním mluvit.
„To jsem rád,“ pokýval král hlavou a usmál se.
Také on odsunul talíř, otřel si ubrouskem pusu, a pak si nechal nalít víno. I můj pohár byl během chvilky plný.
„Tak, na co si připijeme?“ zvedl Merin svůj pohár směrem ke mně.
„Nemám si s tebou na co připíjet,“ zavrčel jsem polohlasně.
„Ale, no tak, Katashi. Co jsi tady, skoro jsi nepromluvil. Nemusíš se bát, nezahryznu tě. Tebe rozhodně ne,“ přimhouřil oči a mírně naklonil hlavu, když se na mě víc zadíval.
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych nevyletěl.
Kazí se mi z něj zuby, už jen když se na něj podívám. A ty jeho řeči...
Popadl jsem svůj pohár. Chvilku jsem ho přetáčel v prstech, až se ta zlatavá tekutina roztočila a vytvořila uprostřed malý vír. Teprve po několika okamžicích naprostého ticha jsem zvedl hlavu. Stále se na mě upřeně díval a usmíval se.
Jednou mu ten úsměv vyrazím i se zubama.
Zhluboka jsem se nadechl, jako bych se konečně rozhodl říct, co jsem měl na srdci. Ale všechno, to, co se mi hlavou honilo, jsem potlačil zpátky a nechal si pro něj jen to nejpodstatnější.
Naklonil jsem se přes stůl až k němu, že se naše nosy skoro dotýkaly.
„Připijeme si na to, že se jednou vrátím a vezmu svému otci místo Alfy. Pak se vrátím sem a zabiju tě.“
„Pročpak bys to dělal?“ nehnul ani brvou.
Nenechal se ani na okamžik vyvést z míry, a ani o kousek neuhnul hlavou, když jsem tiše zavrčel. Jako by si tohle všechno užíval. Nebo se cítil tak zatraceně sebejistě?
„Protože tě nesnáším. Nikdy nebudu tvůj druh. Obelhal jsi mého otce, ale u mě se ti to nepodaří,“ pokračoval jsem tiše, zato však vztekle.
„Tvůj otec... Hm...“ pousmál se Merin. „Máš pravdu. Je to hlupák, ale ty jsi jeho hloupost nezdědil. A proto tě chci. Navíc...“
„Navíc?“ pozvedl jsem obočí.
„Navíc jsi něco, co bych měl rád ve své posteli,“ chytl mě za bradu.
Bylo to tak nečekané a rychlé, že jsem nestihl zareagovat. Držel mě pevně, a ještě víc se přiblížil, že ne naše nosy, ale už rty se skoro dotýkaly.
„To se nikdy nestane,“ zavrčel jsem, ale ani já neucuknul.
Nechtěl jsem mu ukázat, že mě tím vyvedl z míry. Musí vědět, že jsem silný. Natolik silný, že mě jeho řeči, jeho náznaky, jeho gesta nikdy neovládnou.
„Myslíš?“ pousmál se, a ještě jeden malý pohyb ke mně znamenal, že se naše rty dotkly.
„Změnil jsem pořadí,“ měl jsem chuť ho do těch jeho rtů pořádně hryznout.
„Hmm..?“ o malinkatý kousíček se Merin oddálil, jako by tušil, na co myslím.
„Nejdříve zabiju tebe a potom otce. Měl by ses mít na pozoru. Nejspíš tady budu dost dlouhou dobu, aby se jednou našla chvíle, kdy ti budu moct zarazit kudlu do břicha.“
Neuniklo mi, že se mu po mých slovech na moment stáhlo obočí. Ale opravdu to byl jen mžik, protože na to se znovu začal usmívat.
„Líbíš se mi!“ zvolal náhle hlasitě a pustil mě.
Postavil se a rozmáchl kolem sebe rukama.
„Podívej! Tohle všechno je moje. Já tady vládnu, já jsem tady ten nejsilnější vlk. Přidej se ke mně a budeš vládnout se mnou. Všechno ti tu bude ležet u nohou. Jsi krásný a přitom neústupný. Máš kuráž a umíš používat slova. Přemýšlíš, než něco uděláš, ale někdy jednáš horkokrevně. Jsi prostě dokonalý vlk, který jednou bude po mém boku.“
„K tomu mě nedonutíš! Nikdy!“ vyskočil jsem na nohy a rukou praštil do stolu.
„Přijdeš za mnou dobrovolně, Ka-ta-shi,“ nahodil jeden ze svých jedovatých úsměvů.
„To se nikdy nestane!“
Merin pomalu obešel stůl a zastavil se vedle mne. Jen na krátký okamžik se na mě zadíval, než se jednou rukou zapřel o mou a naklonil se ke mně.
„Myslíš?“ zašeptal se a hned na to mi přejel nosem po krku. „Vážně si to myslíš? Zlomím tě...“
Na moment silně sevřel mé prsty, až mi zakřupaly klouby, a pak mě pustil.
„Ách,“ rozhodil znovu teatrálně rukama. „Mám rád tvé mládí... Jsi tak divoký, plný síly... Tak čerstvý...“
S každým slovem se ode mne vzdaloval, a já jen hleděl na jeho záda.
„Jsi tak nedotčený... Jsi ta největší lahůdka, co tu kdy byla...“ s posledními slovy otevřel obě křídla dveří, a ještě se na mě otočil a ze široka usmál. „Ta nejchutnější kost pro tyhle vlčí tlamy... To ty by ses měl mít na pozoru. Nejen já si na tebe brousím zuby.“
Třásl jsem se vzteky, když mluvil, a ještě víc, když se pak ze dveří na mě díval s vítězoslavným úsměvem. Za jeho zády stáli dva strážci, kteří ho neustále hlídali na každém kroku, a také oni se s povýšeneckým úsměvem na mě zadívali.
„Zkus mě zabít, jestli to dokážeš. Ale to spíš dříve skončíš v mé náruči,“ zasmál se nahlas a otočil se k odchodu.
Překvapil mě, když rychle zareagoval a uhnul talíři, který jsem po něm vzteky mrsknul. Strážci stihli také uhnout, když talíř proletěl mezi jejich hlavami a roztříštil se o protější zeď. Merin jen zvedl ruku, aby je zastavil, když už tasili meče a chtěli jít za mnou.
„Jak říkám... plný energie... to mám rád...“
Stál jsem tam ještě chvíli, a po celou dobu jsem slyšel Merinův smích, než se zavřel do své ložnice, aby si odpočinul po vydatném obědě.
Víno, které jsem měl nalité jsem vypil na jeden zátah. Myslel jsem si, že mě to uklidní, ale nestalo se tak. Ta zlost na něj se stupňovala. Doutnalo to ve mne jako postupně rozhořívající oheň, který náhle vzplanul, když se do něj přihodila hromada suchého klestí.
„Zabiju tě!“ zařval jsem si z plných plic a mrsknul s tím pohárem proti nejbližší stěně.
Roztříštil se na plno drobných střepů. Jeden z nich se odrazil, a já skončil se škrábancem na tváři.
A to mě namíchlo ještě víc...
Rázným krokem jsem se vydal po chodbě do svého pokoje. Nedíval jsem se kolem sebe, ale bylo mi jasné, že si mě ostatní prohlíží, jako bych byl nějaká atrakce. Mí strážci, kteří čekali před dveřmi jídelny, se přidali a rychlým krokem mě následovali.
Před svým pokojem jsem se však ještě na moment zastavil.
K mým uším doléhalo spokojené pískání sněžného krále. Nejspíš se dobře bavil na můj účet.
Otočil jsem se, že půjdu za ním, a pěkně z pěstí do obličeje mu vysvětlím, jak se věci mají. Ale když jsem viděl nesouhlasný pohled mých strážců, raději jsem otevřel dveře svého pokoje, a pak je s hlasitým prásknutím za sebou zabouchnul.
Nedokázal jsem se uklidnit. Chodil jsem po pokoji a zuřil. Všechno, na co jsem se snažil zapomenout, se mi vracelo zpátky s daleko větší intenzitou. To, jak se mnou otec jednal. To, jak nade mnou vyhrál souboj. To, jak Manzo...
Všechno ve mne vyvolávalo vztek. Ale to poslední... To mě bolelo. Bolelo to strašně moc i po těch několika dnech, kdy jsem musel opustit naše království, a já ho viděl naposledy.
„Jirou!“ zakřičel jsem na zavřené dveře jeho pokoje. „No tak! Jirou!“
Dveře se skoro okamžitě otevřely a on vběhl dovnitř celý vyplašený, co se děje.
„Dones mi to nejsilnější víno, co tu mají!“ máchl jsem rukou, aby hned šel, a znovu jsem pokračoval ve svém vzteklém přecházení po pokoji.
Byl jsem úplně v háji. Netušil jsem, proč zrovna dnes jsem se s ním pustil do řeči.
Proč? Mohl jsem mlčet jako ty předcházející dny a po obědě prostě odejít. Ale já ne... Zase jsem udělal něco, co jsem neměl. Proč se prostě nedokážu zabrzdit?
Měl jsem chuť něco rozmlátit. Vážně, že jo. Ale jen díky tomu, že jsem tu byl na návštěvě, jsem se držel. Stačilo už to rozbité nádobí v jídelně.
Myslel jsem si, že se za několik dní tady uklidním, a budu moct normálně mluvit s ostatními. Ale teď se to spíš zhoršilo.
Nevydržím to tady... Nedokážu to...
Tak strašně zuřím... Tak moc... tak... moc... se mi stýská...
Zaštípaly mě slzy v očích, když jsem si to uvědomil. Tenhle náhlý pocit mě zastavil v chůzi, a já sevřel v ruce halenu na prsou, v místě, kde to nejvíc bolelo. Snažil jsem se nadechnout, ale nešlo to. Jako by mě někdo rdousil a bránil mi nabrat aspoň trochu toho vzduchu.
Proč? Proč to tak moc bolí? Proč se mi chce vždycky brečet, když si vzpomenu na Manza? Vždyť mi ani neřekl, jestli něco ke mně cítí, a navíc... Pořád mám před očima to, jak se drželi s tou hezkou služebnou za ruce.
„Tady máš to víno,“ ozval se za mnou opatrně Jirou.
Rychle jsem si otřel oči, které mi už začínaly vlhnout, a pak se na něj otočil. Nerozhodně postával kousek od otevřených dveří. Bylo vidět, že má obavy z toho, co můžu udělat. Přeci jen jsem byl hodně rozčílený. Došel jsem rychle k němu a vzal mu džbán s vínem z ruky.
„Zavři,“ požádal jsem ho už o něco s mírnějším tónem.
Ale přesto v mém hlase stále byla slyšet ta šílená nervozita, která mě naprosto ovládla.
Nevzal jsem si ani pohár. Prostě jsem se napil rovnou ze džbánu. A několika pořádnými loky jsem vypil na jeden zátah rovnou polovinu obsahu.
„Opatrně, prý je to hodně silné víno,“ zavřel Jirou dveře a popošel blíž ke mně.
„To je dobře,“ znovu jsem si přihnul.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak mu cukly ruce, když mě chtěl zastavit, ale na poslední chvíli si to raději rozmyslel. A udělal dobře. Riskoval by tím své vlastní zdraví, protože ve stavu, v jakém jsem teď byl, bych byl schopen čehokoliv.
No, možná ne, ale kdyby mi to víno sebral, nejspíš by dostal jednu pěstí.
Došel jsem doprostřed pokoje a ztěžka dosedl na pohovku. Podíval jsem se do džbánu, kolik mi toho tam zůstalo a povzdechl si.
„Měl jsi donést celý sud,“ ušklíbl jsem se a znovu se napil.
„Já ti potom dojdu pro další, pokud budeš chtít,“ ozval se Jirou.
Úkosem jsem na něj pohlédl. Konečně se pohnul ze své strnulosti. Došel k míse s vodou, přehodil si plátno přes ruku, vzal mísu a pak s tím vším šel ke mně.
„Nepotřebuji se koupat,“ zavrčel jsem, když si to položil přede mnou na zem.
„Ošetřím tě,“ ukázal prstem na mou tvář.
Zatímco si šel pro stoličku, já se dotkl prsty tváře. Sykl jsem, když mě to zaštípalo. Úplně jsem zapomněl na ten střep, který mě pořezal, když jsem ze vzteku rozbil sklenici. Asi mi dost tekla krev, podle toho, jak jsem měl lepkavou tvář. Ani jsem necítil, že krvácím.
„Podej mi zrcadlo, prosím,“ požádal jsem.
Jirou se přede mnou usadil na stoličce a do ruky mi strčil menší zrcátko. Bylo matné, protože ještě nikdo nepřišel na to, jak ho udělat tak, aby se lesklo, a odraz v něm by byl dokonalý. Přesto jsem však dobře viděl ten šrám, který se mi táhl po pravým okem. O něco výš a nejspíš bych teď byl slepý na jedno oko.
„Co se tam stalo? To ti udělal on?“ mírně kývl Jirou hlavou ke dveřím.
„No... ne,“ odpověděl jsem pravdivě. „Nedával jsem pozor a rozbil jsem sklenici.“
Odložil jsem zrcátko a znovu se napil, než mi Jirou začal omývat krev z tváře a krku.
„Rozbil? O svou tvář?“ vymáchal plátno ve vodě.
Musel jsem se pousmát nad jeho rychlou reakcí. Ten kluk v sobě něco má, jen se málo projevuje. Ale když už něco řekne, nikdy to není nějaký blábol.
„Hele,“ chytl jsem ho za bradu, aby se mi podíval do očí. „Řekni mi, co si o tom všem myslíš?“
„Netuším, co máš na mysli,“ odstrčil moji ruku, aby mohl pokračovat v očistě mé tváře.
„Víš, co myslím,“ nedal jsem se odbýt.
„Nezlob se, ale nejsem ten, kdo by tu měl mluvit o královských rozhodnutích,“ znovu odmítl Jirou odpovědět.
„Tak mi aspoň pověz, jak se ti tu líbí a proč jsi vlastně se mnou šel dobrovolně.“
I když jsem to nechal být, přesto jsem nechtěl, aby tu bylo ticho. Potřeboval jsem s někým mluvit, nebo aspoň někoho poslouchat. Jiný hlas než toho slizkého chlapa, či pohrdavé poznámky dalších obyvatel tohoto zámku. I přesto, že jsem měl stále plnou hlavu toho, jak Merina nenávidím, začal jsem se postupně uklidňovat. Pomalu, ale jistě se mi začalo po těle rozlévat příjemné teplo a začala mě zmáhat i mírná únava.
„Tssk... kruci,“ ucuknul jsem hlavou, když mi Jirou na tvář nanesl jakousi mast, kterou vytáhl, kdo ví odkud.
Zaštípalo to, a navíc...
„Smrdí to jak bolavá noha,“ zamračil jsem se a chytl se za nos.
„Promiň, ale měl jsi být víc opatrný. Tuhle mast mi dala Mei, nejspíš věděla, že ji budeš potřebovat,“ usmál se Jirou a počkal, až se znovu napiju vína, kterého povážlivě ubývalo. „Ptal ses, jak se mi tu líbí...“
Odložil jsem skoro prázdný džbán na stolek, protože mi už pomalu vykluzoval z ruky. Nějak slábnul i můj stisk a mého ošetřovatele, který se rozpovídal o tom, co se mu tady líbí a co ne, jsem začínal vidět mírně zamlženě. Protřel jsem si oči, ale moc to nepomáhalo. Chtěl jsem se Jirou něco zeptat, ale nějak se mi zamotal jazyk a já to raději vzdal.
Začínal jsem pociťovat účinky toho silného vína. Nikdy jsem moc nepil, spíš výjimečně, ale tentokrát jsem se nedokázal zastavit, a tohle byly následky. A hlavně... Začínal jsem pociťovat, že propadám pochmurné náladě. Znovu se mi s tím vyprávěním vynořily vzpomínky na Manza, když Jirou začal povídat o tom, že jsou věci, které se mu tady líbí, ale že by své rodiště nikdy nevyměnil za život v téhle zemi.
„Hotovo,“ vstal ze stoličky a odnesl ji na své místo.
Vrátil se, aby uklidil mísu se špinavou vodou. Sehnul se pro ni, ale když se narovnával zpátky, zarazil se. Zůstal přede mnou stát a chvíli se na mě díval, než se konečně pohnul a mísu odnesl.
„Neměl jsi to víno pít,“ vrátil se ke mně a znovu se na mě upřeně zadíval.
„Pr...proč?“ zvedl jsem k němu hlavu.
„Proč?“ natáhl se pro odložené zrcátko a nastavil ho proti mně. „Pro tohle...“
Zadíval jsem se na sebe. Byl jsem v odraze matný a rozmazaný. Snažil jsem se zaostřit zrak, ale moc mi to nešlo.
„Nevidím na... to, jsem opilý,“ odstrčil jsem po chvíli snažení jeho ruku.
„A proto brečíš?“
„Nebrečím,“ odsekl jsem a rychle si otřel dlaní tvář, až jsem si po ní rozmazal tu smradlavou mast. „To mě štípou oči z té masti.“
„Jasně, mast. Víš, neodpověděl jsem ti ještě na otázku, proč jsem tu s tebou vlastně šel,“ posadil se Jirou vedle mne.
Já se zatím snažil otřít slzy, které mi stále tekly po tváři, a já ani nevěděl proč.
Tak jo, cítím se mizerně a moc jsem pil, ale to neznamená, že tu kvůli toho budu řvát.
„Šel jsem tu s tebou, protože jsem nechtěl, aby ses tu cítil tolik osamělý, Katashi.“
Moje ruce se zastavily a víc přimáčkly zavřené oči, až mě to zabolelo. Ale i když, že jsem slzám nastavil tuhle hráz, nepomohlo to. V tu chvíli mi to totiž došlo.
Jsem osamělý. I přesto, že Jirou tady je, cítím se strašně sám. Chybí mi... Tak moc mi Manzo chybí, a já to po celou dobu držím v sobě.
A právě dneska se to nejspíš zlomilo. Nedokázal jsem to v sobě už držet. Potřeboval jsem to pustit ven, a Jirou s Merinem odzátkovali tu pevně uzavřenou láhev, která byla až po okraj naplněná smutkem po domově a steskem po Manzovi. Začalo to vztekem, skočilo to smutkem...
Nedokázal jsem se zastavit. Jedna otázka a jedna odpověď. Jedna jediná hloupá věta mě okamžitě zbavila veškerých sil. Připravila mě o mou hrdost, o mé rozhodnutí, že nikomu nikdy neukážu své slzy.
Brečel jsem jak malé dítě. Tiskl jsem si ruce na oči, ale nepomáhalo to. Slzy se nezastavily a valily se jak z protržené hráze.
Sklonil jsem se a opřel se čelem o kolena. Schoval jsem hlavu pod rukama a jen vzlykal.
Tak strašně moc bych teď chtěl být s Manzem. Obejmout ho, schovat se u něj v jeho medvědí náruči, nechat se od něj konejšit, tak jak to umí jen on. Nikdo mi ho nenahradí...
„Stýská se mi. Řekl... jsem mu, že ho...ne... nenávidím. Ne... není to... pravda. Strašně se... mi... po něm stýská...“
„Já vím,“ naklonil se ke mně Jirou a začal mě hladit po zádech. „Vybreč se, uleví se ti.“
V tu chvíli jsem už byl úplně v koncích. Sesunul jsem se na bok do jeho klína. Svíral jsem jeho kalhoty, které byly během krátké chvilky mokré od mých slz. Nebrečel jsem, doslova jsem řval, jak těžko mi bylo.
Kam zmizela moje hrdost? Proč tu brečím před někým, kdo je stejně starý jako já, a navíc mě tu ještě utěšuje? Proč to všechno? Proč to tak moc bolí?
Nepamatuji se, jak dlouho jsem brečel. Vím jen to, že jsme pak už nepromluvili ani slovo. Jirou jen trpělivě seděl a hladil mě po zádech, aby aspoň trošku ulevil mé bolesti. A můj pláč pomalu, opravdu hodně pomalu ustával. Byl jsem z toho strašně unavený. Tak moc, že jsem nakonec usnul Jirouovi na klíně.
První, co jsem vnímal, když jsem se probudil, byl příjemně chladivý pocit. Přes oči jsem měl položený studený obklad. Položil jsem na něj dlaň a mírně přitlačil, jako bych se chtěl ujistit, že už nebrečím.
„Jsi vzhůru?“ ozval se odněkud z pokoje hlas.
„Hm, jo,“ zamručel jsem a stáhl jsem obklad dolů.
Posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Jirou právě vstával z pohovky a šel ke mně. Pořádně jsem si ho prohlédl.
Hubenější než já, o půl hlavy menší, mladší asi o jednu zimu.
„Ty jsi mě sem přenesl?“ zeptal jsem se, když mi došlo, že ležím na posteli.
„Jo, nechtěl jsem, aby tě takhle viděl někdo ze strážců,“ zastavil se přede mnou a vzal mi z ruky vlhké plátno.
Natáhl jsem se k němu a chytl ho za obě zápěstí. Prohlédl jsem si jeho dlaně, které byly jemné, bez náznaku mozolů. Měl štíhlé prsty, které by se daly přirovnat k ženským.
„Nemysli si, síly mám dost,“ pousmál se, když viděl, jak si jeho ruce prohlížím od prstů až po ramena.
„Děkuji,“ konečně jsem ho pustil.
Pootočil jsem se a svěsil nohy z postele. Chtěl jsem se zvednout, ale mírně se mi zatočila hlava, tak jsem raději dosedl zpátky.
„Udělám ti odvar, který ti pomůže. Vypil jsi moc toho silného vína, a to jsou nejspíš dozvuky,“ odložil obklad na stolek a zamířil k sobě do pokoje.
Díval jsem se, jak mizí za dveřmi a naslouchal, jak se přehrabuje ve své truhle. Byl to opravdu zvláštní kluk. Tichý a nenápadný. Ale podle všeho, oddaný svému rodu.
Proč jsem si ho předtím víc nevšímal? Vlastně... Já si nevšímal skoro nikoho. Pro mne existoval jen jeden vlk.
Naštvaně jsem mlaskl, když jsem v myšlenkách opět zabloudil k Manzovi. Nechtěl jsem se víc trápit, a přesto vždy, když jsem si na něj vzpomněl, všechno se ve mně stáhlo nepříjemným pocitem.
Ne, takhle to prostě nejde. Jsem přece chlap. Jsem syn krále a nemůžu před nikým ukázat své slabosti. Musím se naučit ovládat. Méně mluvit a víc si všímat. A začnu s Jirou...
Vstal jsem opatrně z postele, a když bylo všechno v pohodě, šel jsem za ním do jeho pokoje.
Dřepěl u své truhly, a na zemi vedle něj leželo několik voňavých pytlíků. Bral jeden po druhém, otvíral je a vytahoval z nich lístečky, na kterých měl napsáno, na co která bylina či směs slouží.
„Mei to všechno připravila a donutila mě to vzít s sebou. Říkala, že podle toho, jak tě zná, tak se prý budou hodit,“ zvedl ke mně hlavu, když zahlédl můj stín.
„Mei je prostě taková. Má starost o všechny,“ přikývnul jsem.
Vybavila ho opravdu dobře. Těch pytlíků bylo docela dost, a já sám bych se v nich nejspíš nevyznal. Možná i proto ke každému dala lístek, aby měla jistotu, že to nepoplete ani Jirou.
Zatímco Jirou jeden pytlík odložil bokem a ostatní uklízel zpátky, přemýšlel jsem, co bych se ho měl zeptat. Ale nic mě nenapadlo. No, možná jo, ale nechtěl jsem v něm vyvolat stesk po domově.
„Cítíš se lépe?“ zvedl se a ukázal ke dveřím, abychom se vrátili do mého pokoje.
„Jo, jen mě trochu zlobí žaludek, no a hlava...“ dotkl jsem se jí, jako bych se chtěl ujistit, že nelžu.
„Udělám ti odvar, a ty si ještě odpočiň, hned jsem zpátky.“
Potlačil mě k posteli a čekal, až si lehnu. Už jsem se o ní opíral, ale pak mě něco napadlo.
„Půjdu s tebou,“ znovu jsem se narovnal a hned si nazul i topánky.
„Nevím, jestli se to hodí,“ namítl Jirou.
„Hodí, nehodí, prostě potřebuji něco dělat.“
Tohle byl nejspíš nejlepší nápad. Něčím se zabavit, abych nemyslel na hlouposti.
Možná to pak všechno bude o něco jednodušší.
Jirou ještě chvilku stál. Když ale viděl, že nemíním od svého rozhodnutí ustoupit, pokrčil rameny a ukázal na stoličku.
„Sedni si, upravím ti aspoň vlasy. Jsi celý rozcuchaný, a není vhodné, aby se králův syn takto ukázal před ostatními.“
Ani nevím proč, ale poslechl jsem ho. Tenhle kluk, i když moc nemluvil, měl víc rozhodnosti než já.
Vlastně... Řekl bych, že tady, v tomhle království, jsme oba na stejné úrovni. Tady nejsem králův syn. Tady jsem jen prostě host, stejně jako on.
„Jestli potřebuješ něco dělat, tak mi můžeš pomáhat, co?“ zasmál se Jirou, když mi pročesával vlasy a ty pak spletl do hrubého copu, zakončeném černou mašlí. „Stejně nechápu, proč tě tady vlastně král poslal.“
„To jsme dva,“ povzdechl jsem si.
Byl jsem rád, že i někdo jiný, kromě mě, si o tom myslí to samé, i když já věděl o něco málo víc než Jirou, a taky jsem věděl, že vtom má prsty Merin.
Když mě dočesal, poděkoval jsem mu a rovnou jsme pak zamířili do hlavní kuchyně, kde se vařilo pro krále. Nechápal jsem, proč on má jiného kuchaře než zbytek obyvatel zámku. U nás doma se vařilo vždy jen v jedné kuchyni a pro všechny stejně. A nikdo si nestěžoval.
Možná má strach, že by ho chtěl někdo otrávit? Ale to může i tak, a extra kuchař tomu nezabrání.
Když jsme tam došli, Jirou bez zaváhání vešel dovnitř a zamířil rovnou ke kotli s vřící vodou. Vyžádal si džbán, aby mohl připravit odvar.
Bylo vidět, že ho tu už znají, a nejspíš má svolení od Merina tady připravovat jídlo a pití pro mne.
Přesto však všichni, kdo v kuchyni právě byli, se zastavili a překvapeně na mě hleděli.
„Nechci obtěžovat,“ řekl jsem opatrně a popošel víc dovnitř.
„To je v pořádku, jen nás to překvapilo. Netušili jsme, že by se tu mohl ukázat někdo jako vy,“ mávl na ostatní hlavní kuchař, aby pokračovali v práci, a necivěli na mě s otevřenou pusou.
„Někdo jako já?“
Nejspíš jsem se urazil, protože tohle oslovení se mě dotklo. Jako bych byl nějaký nevítaný host.
A asi to bylo na mě vidět, protože se mi kuchař hned začal omlouvat.
„No, já to myslel tak, že náš král sem vůbec nechodí. Pro jídlo sem vždycky přijdou sloužící. Krále jsem vlastně naposledy viděl, než dosedl na trůn.“
„No,“ podrbal jsem se v učesaných vlasech. „Možná mě tu uvidíte častěji. Jo, můžete mi říkat normálně Katashi, nebo rozmazlený královský synek, jak tu často slýchávám.“
Kuchař pohlédl přes mé rameno ven do chodby. Nemusel jsem se tam dívat. Věděl jsem, že tam stojí jejich strážci, a podle mne si to stejně o mě mysleli.
Kuchař si zřejmě uvědomil, na co myslím, tak se vrátil pohledem ke mně a usmál se. Začal jmenovat jednotlivé pomocníky a ukazoval na ně, abych věděl, komu které jméno patří. Byl jsem rád. Už pro mne nebudou všichni neznámí a na jména a tváře jsem měl dobrou paměť. Poděkoval jsem mu a nechal ho, ať si dělá svou práci. Podle všeho právě chystal večeři pro krále.
I když měl Jirou odvar už připravený, přesto jsme se v kuchyni zdrželi o něco déle. Prohlédl jsem si každý kout a pozoroval, jak ostatní připravují jídlo. Zaujalo mě to natolik, že jsem požádal Jirou, jestli bych u mohl pomoct s mou večeří. Z počátku se trochu zdráhal, ale nakonec souhlasil.
Sice jsem se snažil, ale byl jsem nemotorný. Tohle jsem nikdy nedělal. Vždy jsem měl jídlo připravené a donesené až skoro pod nos. Nikdy mě nezajímalo, kolik práce takové vaření vlastně obnáší. Ale teď mě to natolik zaujalo, že jsem zapomněl i na svůj bolehlav, kdyby mi ho Jirou nepřipomněl tím, že mi podal kalíšek s odvarem.
„Měl bys to vypít, dokud je to horké,“ strčil mi ho do ruky, a pak mě posunul bokem, aby mohl dodělat moji večeři.
Nechal jsem ho tedy pracovat samotného. Nejspíš to opravdu byl dobrý nápad sem jít. Mizerná nálada, která se mě držela i po probuzení, postupně slábla. Kdybych řekl, že jsem byl jako znovuzrozený, lhal bych. Ale cítil jsem se opravdu o hodně lépe než po společném obědě s Merinem.
Měl jsem strach, že když tam budu s nimi, že bude ticho. Ale opak byl pravdou. Všichni, co tam byli, se chovali přirozeně. Jako bych byl jedním z nich. A to mi dodávalo naději, že to tu nějak zvládnu.
Všichni mluvili o běžných věcech, a já jim jen naslouchal. Když se mě něco zeptali, odpověděl jsem. Po chvíli mi už ani nedělalo problém mluvit o našem rodě.
Rozloučil jsem se s nimi, když byl Jirou hotový s mou večeří. Opravdu mu to šlo rychleji, když jsem mu nezavazel. Vrátili jsme se zpátky do mého pokoje, a já se hned usadil ke stolu, abych se najedl.
„Najez se se mnou,“ chytl jsem Jiroua za ruku, když chtěl odejít do svého pokoje. „Nechci být pořád sám.“
Jirou se zastavil a udiveně na mě pohlédl. Bylo vidět, že ho to potěšilo, ale přesto zaváhal.
„Nekousnu tě, jsi na tom stejně jako já. Co jsme tady, tak taky pořád jíš sám. Bude to lepší pro nás oba.“
„Vážně ti to nebude vadit?“
„Proč by mělo?“
Trochu mě tou otázkou namíchl, ale tvářil jsem se, že je všechno v pohodě.
Prostě nechci být sám, a jsem vlk - člověk jako každý jiný. Nechápu, proč bych měl být u jídla izolovaný od ostatních.
„Sedni si, nebo mě naštveš,“ řekl jsem o něco přísněji, když jsem viděl, že pořád váhá. „Ty ještě něco namítáš, když jsem ti tu, kdo ví jak dlouho, brečel na kolenou?“
Pochopil a konečně se usadil naproti mně. Když jsem ho pak při jídle pozoroval, viděl jsem, že si i trochu oddechl a nebyl už tak napjatý, jak v předchozích dnech. Nikdy nesloužil přímo v královské části zámku a tohle bylo pro něj nové. Nejspíš ani nevěděl, jak se má, v jakých situacích, chovat. Možná měl královskou rodinu postavenou vysoko nad ostatními, a jeho úcta mu nedovolovala se chovat přirozeně. Ale to já nechtěl.
Možná jsem sobec, kdo ví. Ale já, tady v tom nepřátelském území, potřebuji někoho jako je on. Někoho, kdo by byl můj přítel, a na koho bych se mohl spolehnout. Někoho, kdo nebyl ovlivněný ani naším králem a ani touto zemí.
Na to, jak špatně to po tom nešťastném obědě vypadalo, nakonec tenhle den skončil přijatelně. Pojedli jsme společně, a spolu jsme také zůstali i dlouho do noci. Jirou mi nachystal koupel, a já ho donutil, aby se také umyl tady, a nemusel jít do koupelí pro služebnictvo. Nechtěl jsem ho od ostatních izolovat, ale pro tentokrát jsem to tak chtěl. Jeho přítomnost mi opravdu dělala dobře.
Bylo to, jak říkal. Necítil jsem se už tak osamělý, jako ty dny předtím.
Když jsem ho požádal, aby si lehl ke mně do postele, zůstal stát jako opařený. Nejspíš ho ani po našem společně stráveném večeru nenapadlo, že bych po něm mohl chtít něco takového.
„Neboj, nic ti neudělám. A ani nechci. Víš, raději bych měl vedle sebe někoho jiného, ale...“ na moment jsem se odmlčel, když jsem si znovu vzpomněl na Manza. „No, víš...nechci být zase sám. Aspoň dneska, ano? Postel je dost velká pro tři lidi, a já jsem v ní sám.“
„Nevím, jestli se to hodí,“ namítl.
„Už zase? Kolikrát ti mám říkat, že jsem obyčejný člověk? Nebo vlk. Vyber si, co z toho chceš,“ mírně jsem se zamračil.
„Vážně ti to nebude vadit?“
To má snad tyhle otázky naučené? Úplně stejnou mi položil u večeře.
„Nechtěj mě rozzlobit, Jirou, a pojď si lehnout.“
Sám jsem se uložil tak, aby měl dost místa a necítil se nepříjemně. Čekal jsem, až zhasnul louče, kdy opět zůstala hořet jen jedna vedle dveří, přiložil do krbu, a pak se konečně nerozhodným krokem přiblížil k posteli.
„Kdybych ti zavazel, tak mi řekni. Půjdu k sobě do pokoje,“ ozval se opatrně, když uléhal na druhé straně postele.
„Máš snad pocit, že mi zavazíš?“ zasmál jsem se a ukázal mu tu velkou mezeru, která mezi námi byla.
Jirou se podíval mezi nás, a taky se zasmál. Bylo vidět, že se trochu uklidnil, a už opravdu nebyl tak napjatý.
Nějakou dobu jsme jen tak leželi a dívali se na sebe. Z chodby se ozývaly kroky a hlasy strážců, kteří měli obchůzky. Po chvíli, když už to ticho bylo nesnesitelné, a ani jeden z nás neusnul, jsem se k Jirou o něco přiblížil.
„Ty, Jirou,“ ozval jsem se do tmy. „Řekni mi pravdu. Taky si myslíš, že jsem rozmazlený královský spratek?“
Počítal jsem s tím, že Jirou bude váhat s odpovědí. Ale ne s tím, že ho moje otázka zvedne do sedu.
Chvíli mlčel a jen se na mě díval. Nejspíš se potřeboval ujistit, že jsem se ho na tohle opravdu zeptal.
V tom přítmí jsem moc dobře neviděl jeho rysy. Ale oči měl doširoka otevřené, a v nich se odrážely záblesky z ohně, který hořel v krbu. Posadil jsem se proti němu, abych ho měl blíž.
Bylo vidět, že přemýšlí, jak mi má odpovědět.
„Nemusíš nic říkat. Podle tvého váhání, je mi jasné, jaká bude odpověď,“ mávl jsem nakonec rukou a lehl si zpátky.
Přikryl jsem se až ke krku, jako bych se chtěl ochránit před všemi těmi řečmi, které o mně, nejen tady ale i doma, kolují.
„Jaká si myslíš, že bude moje odpověď?“ zeptal se takticky Jirou, a také si lehl zpátky.
„Že si myslíš to, co ostatní. Ale nevadí mi to. Jsem na to zvyklý,“ řekl jsem tiše.
Lhal jsem. Vadilo mi to doma, vadí mi to i tady. Ale nikdy jsem nikomu nic neřekl. Teda až na toho jednoho strážce v kobkách, kterého jsem už za to praštil, protože jsem byl vzteklý. Kdyby byla tenkrát jiná situace, nejspíš bych i jeho ignoroval.
„Není to tak, že si to myslím. Ale myslel jsem si to. Sice jsem tě málo vídával, a nikdy jsme spolu moc nemluvili, ale to, jak ses nadělal spousty problémů, stačilo k tomu, aby si to mysleli i ostatní.“
Byl jsem překvapený jeho upřímnou odpovědí. Otevřel jsem do široka oči, jako by mi uši k poslouchání nestačily. Díval jsem se na něj a dobře naslouchal jeho dalším slovům.
„Spousta vlků si myslí, že jsi rozmazlený a jen děláš problémy. A kvůli tomu nikdo s tebou nechtěl jít. Změnil jsem ale na tebe názor, ještě, než jsme odjeli. Byl jsem zrovna na chodbě, když jsi měl souboj s tvým otcem Viděl jsem to. A pak jsem slyšel i o tom, co se stalo v noci, a proč tě nechal do odjezdu zavřít v kobce. Proto jsem se rozhodl, že pojedu s tebou. Nelíbilo se mi to, a nelíbí se mi ani král Merin,“ s posledními slovy o dost ztišil hlas, aby ho nezaslechly uši, které by mohly být za dveřmi.
„Promiň, jestli jsem tě zklamal,“ dodal ještě a také si přitáhl peřinu až ke krku.
„Nezklamal,“ odpověděl jsem po chvíli, když jsem konečně ve své hlavě zpracoval to, co mi řekl. „Jsem rád, že jsi mi to řekl. Nezlobím se za to, spíš se zlobím na sebe.“
„Na sebe? Proč?“ povystrčil Jirou hlavu z pod přikrývky.
„Protože jsem takový hlupák. Netušil jsem, že tak na ostatní působím. Ale s tím nic nenadělám. No, nejspíš, když se budu snažit... Ale nevím, jestli to půjde, prostě jsem, jaký jsem.“
„Bude to v pohodě. Taky jsem si to myslel, než jsem tě lépe poznal. Jsem opravdu rád, že jsem se rozhodl tě sem doprovázet,“ usmál se Jirou a hned na to zeširoka zívnul, až jsem měl pocit, že mě spolkne i s postelí.
„Jdeme spát,“ rozhodl jsem, když jsem to viděl. „Myslím, že budeme mít ještě spoustu času si povídat.“
Jirou jen přikývl, a jako na povel zavřel oči. Během chvilky začal pravidelně oddechovat, a já se na něj celou dobu díval a přemýšlel.
Přemýšlel jsem o všem, co se od našeho odjezdu stalo, a co bude ještě následovat. Byl jsem opravdu rád za Jirouovou upřímnost. Kromě Manza byl první, kdo byl schopen se mnou takhle otevřeně mluvit. Byl tu, když jsme sem přijeli, a postaral se o mně. Byl tu, když jsem vstával, a když jsem uléhal. Ošetřoval mé rány, které jsem utržil v souboji s otcem. Byl tu pro mne, když jsem se potřeboval vybrečet.
Došlo mi, že jsem vlastně neměl nikdy žádného opravdového přítele. A on je ten, který se jím může stát.