Kdyby situace nebyla vážná, byl bych teď nejšťastnější vlk v našem rodě.
Notnou chvíli jsme jen tak mlčky stáli, a já se k Manzovi tiskl tak moc, že měl problém sundat mé ruce, abychom se konečně mohli pohnout.
„Miluji tě,“ chytl jsem ho znovu kolem krku. „Strašně moc. Nechci odejít. Chci být s tebou...“
Celý jsem se třásl, jak to na mě všechno dolehlo, ale Manzo se jen na mě zadíval a neřekl nic. Nevěděl jsem, co si mám o jeho chování myslet. Přišel sem a přitom mlčí.
„Počkej chvíli,“ konečně se mu podařilo uvolnit.
Vrátil se k oknu, přivřel ho, a pak zvedl ze země prázdný džbán, který se snad jen zázrakem nerozbil, když mu při mém útoku vypadl z ruky. Postavil ho na stůl, zkontroloval, jestli nezůstaly nějaké zbytky, které by mohly mnohé prozradit, a pak se šel podívat ty dva sněžné spáče. Když byl spokojený, konečně se vrátil zpátky ke mně.
Já ho celou dobu mlčky pozoroval, a přitom přemýšlel, jestli se mi to opravdu nezdá.
Ale nezdálo.
Byl tady...
„Pojď sem,“ popadl mě za ruku a táhl blíž ke světlu.
„To ses nemohl držet zpátky?“ zastavili jsme se kousek od jediné hořící louče. „Tvůj otec nebyl dalek k tomu, aby tě zabil.“
Zamračil jsem se.
Přišel jen proto, aby mi vyčinil? To sem vůbec nemusel chodit. Já tu přemýšlím, jak to udělat, abych nemusel odjet, a on zatím...
Trhaně jsem se však nadechl, když náhle zvedl ruce, rychlým pohybem mi rozšněroval halenu a stáhl mi ji z ramen dolů. Stál jsem jak přibitý v tom malém kruhu z látky, která se vytvořila u mých nohou.
Manzo se sklonil a začal si mě prohlížet. Měl stažené obočí, když viděl, jak jsem dopadl. Byl sice u toho, když mě otec porazil, ale v tu chvíli nebylo patrné, kolik zranění jsem vlastně utržil.
Něco tiše procedil mezi zuby, když mi prsty přejel po krku, který, stejně jako hlavu, kryly obvazy.
Zaslechl jsem něco jako: „Zabiju ho?“ Nebo se mi to zdálo?
Co jsem věděl však jistě, bylo to, že jsem skoro nedýchal, když mě takhle obcházel a prohlížel si mě. Když se mě opatrně dotýkal, aby mi nezpůsobil další bolest. Měl jsem pocit, jako by počítal všechna zranění, aby věděl, kolik toho má mému otci vrátit.
„Můžeš být opravdu rád, že tě nezabil,“ zastavil se za mnou.
Jedna jeho ruka se mi omotala kolem pasu a druhou mě opatrně chytil pod krkem. Nečekaně si mě přitáhl k sobě.
„Musíš být víc opatrný v tom, co děláš. Víš, jaký je tvůj otec. Nesnesl bych, kdyby...“ odmlčel se.
„Kašlu na mého otce!“ chtělo se mi vykřiknout., ale jen jsem se o Manza víc opřel a zaklonil hlavu. Díval jsem se mu do očí, když byl ke mně skloněný, a měl chuť ho políbit...
„Kdybys neměl meč v kovárně, ani bych nevěděl, co se děje,“ pokračoval dál, zatímco se nosem otíral o můj krk a rameno.
Nějakou chvíli jsem nebyl schopen se ani pohnout. Úplně mě překvapil tím, co právě dělal. Poprvé, co se takhle projevil. Vyčítal mi sice mou umíněnost, ale přitom... Neodstrčil mě...
Konečně jsem zvedl jednou ruku za sebe a zahákl mu ji za krk. Natáhl jsem jeho vůni, která mě už nějakou chvíli obklopovala. Nikdo jiný takhle nevoní. Jediný on...
Voněl dřevem i kovárnou, ale současně měl i svou vlastní vůni. Nikdy nepáchl, jako někteří vlci. Manzo, i přes svou práci, o sebe vždy pečoval. Řekl bych, že on se nechoval jako obyčejný kovář, ale jako někdo, kdo je hoden žít na zámku a vládnout tomuto rodu. Nikdy toho moc nenamluvil, ale přitom, cokoliv řekl, mělo své opodstatnění, a nebyly to žádné hloupé řeči.
Když se o něco víc sklonil, jeho husté tmavé vlasy mu spadly přes rameno a zašimraly mě na hrudi.
„Tak dlouho...“ vydechl jsem tiše a protáhl jsem mu ten pramen vlasů mezi prsty. „Tak dlouho...“
„Co tak dlouho?“ zeptal se Manzo a chtěl zvednout hlavu.
Ale já ho nepustil. Jen jsem víc zpevnil své držení kolem jeho krku.
„Proč ses mi vyhýbal? Víš, kolik času jsme takhle ztratili? A teď, když mám odejít, tak přijdeš. Nechápu to. Přišel ses se mnou rozloučit? Proč jsi mě pokaždé od sebe odehnal? Už dávno jsem mohl otci říct, že jsem si vybral partnera. Kdyby se to stalo, nedovolil by si poslat mne pryč.“
„Tvůj otec...“
Měl jsem pocit, jako by měl Manzo něco na srdci, když to řekl. Ale pouze tahle dvě slova vyslovil, a znovu se odmlčel.
I přes svou touhu se ho dotýkat a být s ním jedno tělo, jsem zbystřil. Pustil jsem jeho krk a otočil se na něj.
„Co je s mým otcem?“
„Nic,“ mírně se zamračil, a chtěl si mě přitáhnout zpátky.
„Nic?“ odstoupil jsem o dva kroky. „Něco mi tajíš?“
„Ne.“
„Manzo!“ mírně jsem zavrčel i přesto, že bych se s ním teď nejraději líbal.
„Katashi, nedělej to ještě těžší,“ popošel ke mně a prudce si mě přitáhl, až jsem klopýtnul.
„Proč jsi přišel?“
„Protože jsem chtěl být s tebou, než...“ znovu se odmlčel.
„Než co?“ zapřel jsem ruce o jeho hruď a chtěl ho od sebe odstrčit.
Ale on mě chytil ještě pevněji. Přestal už dávat pozor, aby mi nějak neublížil. Držel mě tak pevně, že jsem se skoro nemohl hnout. Byl jsem uvězněn v jeho silných pažích...
Ztichl jsem a přestal se vzpírat, když se náhle sklonil. Můj pohled lítal z jeho očí na jeho ústa, která měl mírně pootevřená. Cítil jsem, že i on se mírně chvěje. Ač tiché, byly jeho nádechy krátké a roztřesené.
„Katashi...“ zašeptal tiše těsně u mých rtů.
Nevím, co byl ten popud. Možná to, že ho miluji, nebo to, jak se teď projevil... Chytl jsem ho náhle kolem krku a přitiskl své rty na ty jeho, které byly tak zatraceně blízko. Jako by čekal na ten polibek, který neměl odvahu mi sám dát.
Netrvalo snad ani mžik oka, kdy se můj jazyk protlačil skrz naše rty do jeho úst. Manzo jen překvapeně vydechl, ale neodtáhl se, aby náš polibek přerušil. Zapojil se a jeho ruce mě už tak pevně nesvíraly. Hladil mě po těle a tlačil mě před sebou k posteli, na kterou jsme vzápětí dopadli.
Ani já jsem nepřerušil náš polibek, na který jsem tak dlouho čekal. Chvěl jsem se, když se mne dotýkal, když jsem jeho tělo cítil na svém. Tak moc jsem po tomhle toužil...
Chci to... Miluji ho a chci se s ním milovat. Nedokážu se toho vzdát.
Znovu jsem ho chytl kolem krku a víc si ho na sebe přitiskl. Cítil jsem, že i jeho to nenechává chladným. Že stejně jako já, i on...
„Promiň,“ náhle se Manzo vzpamatoval. „Nemůžeme...“
Zapřel se o ruce, a přesto, že jsem ho pevně držel kolem krku, mírně se nadzvedl.
Proč to? Vždyť to chce stejně jako já? Nebo si se mnou jen hraje? Ne... tohle není hra. Úplně jasně cítím jeho vzrušení, kterému on ve slabé chvilce podlehl.
„Manzo!“ zvolal jsem skoro zoufale, a ani si neuvědomil, že mě může být slyšet.
Teď už jsem se nechvěl. Doslova jsem se třásl, abych s ním mohl...
Tak strašně moc po tom toužím, že se to už nedá zastavit.
„Tiše,“ přitiskl mi svou velkou ruku na pusu.
Ale já ho nehodlal poslechnout. Okamžitě jsem povystrčil jazyk a olízl mu prsty, kterými mi překryl ústa. Ucuknul, jako by se ho dotklo žhavé železo.
„Katashi, přestaň, prosím,“ znovu zašeptal. „Nedělej to ješ-“
„Ještě těžší?!“ vyhrkl jsem. „Kdo to má těžší? Ty nemusíš nikam jet! Ty nemusíš tady nechávat někoho, koho miluješ! Kdo to má těžší? Co myslíš?!“ postupně jsem zvyšoval hlas.
Bylo mi už jedno, jestli mě někdo uslyší. Bylo mi to opravdu jedno, protože jsem znovu začínal propadat svému zoufalství. Tak strašně moc bych chtěl tady zůstat. Tak moc bych chtěl tohle, co mi teď Manzo skoro dal. Tak moc bych chtěl slyšet, že...
„Miluješ mě?“ zeptal jsem se náhle.
Manzo na mě zůstal hledět, jako by si nebyl jistý, co má odpovědět. Po chvilce naší nehybnosti, se nakonec jeho rty pohnuly, jako by chtěl něco říct, ale vzápětí je pevně sevřel k sobě a rychle se zvedl.
„Musím jít,“ podíval se do okna, kde nebe začínalo postupně blednout, a pak na strážce, kdy jeden z nich se nepatrně pohnul a něco zamumlal.
„Proč neodpovídáš? Čeho se bojíš? Má s tím můj otec něco společného?“ prudce jsem se zvedl z postele, až se mi zatočila hlava.
Manzo mě na poslední chvíli zachytil a donutil mě sednout zpátky. Chytl jsem ho pevně za ruku, když se chtěl hned na to ode mne vzdálit.
„Tak řekni něco! Odpověz mi aspoň na něco!“
Ale on se mi vytrhl a vzdálil se mimo můj dosah. Jen tam tak stál a díval se. Beze slova. Měl jsem pocit, jako by mi chtěl něco říct, ale něco mu v tom bránilo.
„Půjdu si s ním promluvit,“ zvedl jsem se, když to mlčení trvalo moc dlouho.
„Katashi, stůj!“ zvedl už o něco hlas i Manzo. „Nech to být. Král s tím nemá nic společného!“
Otočil jsem se na něj, když jeho hlas mírně zakolísal.
„Lžeš! Má v tom všem prsty! Co ti řekl? Proč-“
„Už jsem řekl, že nemá!“ zamračil se Manzo, až jsem se zarazil. „Prostě jsem se s tebou chtěl jen rozloučit. To je vše.“
Jako bych dostal ránu těžkým kovářským kladivem. Tím nejtěžším, co Manzo, nebo jeho otec, dokážou zvednout. Žaludek mi ztěžknul, nohy zeslábly a ruce roztřásly. Byla pryč moje bojovnost, s kterou jsem byl schopen jít za svým otcem. Byly rázem pryč mé naděje, že by Manzo udělal něco proto, abych nikam neodcestoval.
Jako by mi tím řekl: „Sbohem“
„Proto si sem lezl oknem?“ došel jsem k němu. „Proto sis mě tu prohlížel jako obrázek? Proto ses se mnou...“
Nedopověděl jsem. Zlomil se mi hlas uprostřed věty, a já nedokázal pokračovat. Nedokázal jsem si připustit, že by to snad mohla být pravda.
„Známe se už strašně dlouho. Bál jsem se o tebe jako o přítele. Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku a rozloučit se s tebou. Nic víc.“
Manzo snad s každým slovem o něco couvnul, ale jeho hlas se mi teď zdál o něco vyrovnanější, chladnější než před chvílí. Jen na moment uhnul pohledem, ale vzápětí se mi zas díval do očí, jako by mě tím chtěl utvrdit v tom, že to, co říká, je pravda.
„Lžeš,“ hlesl jsem tiše. „Nevěřím ti.“
„Je to pravda,“ zastavil se ve svém couvání, když narazil na zeď vedle okna.
Vyhlédl na moment ven, a hned na to, se přehoupnul přes parapet na venkovní římsu.
Svět se mi hroutil. Všechna naděje byla rázem pryč. Ale i přesto všechno jsem ho stále miloval. Tak moc, že jsem jeho slovům nechtěl uvěřit.
„Manzo!“ křiknul jsem, když se s pohledem upřeným na mě posunul do strany.
Nenechám ho jen tak odejít Nevěřím tomu, co říkal!
„Nevěřím ti. Nevěřím ničemu, co jsi teď řekl!“ rozběhl jsem se k oknu. „Miluješ mě? Odpověz aspoň na tohle!“
„Dávej na sebe pozor,“ vyhnul se mé otázce.
Další těžká rána do mé bolavé hlavy. Slzy, kterých na začátku štěstím pár uniklo, nahradily slzy bezmoci a vzteku.
„Nesnáším tě! Slyší?!“ vyklonil jsem se z okna a zakřičel nočního ticha. „Nenávidím tě!!“
Ale on už tu nebyl. Nebyl tu, aby mi odpověděl. Zmizel stejně rychle, jako když se objevil.
Teď, když má budoucnost byla nejistá, a já i přes snahu zvrátit otcovo rozhodnutí, se dočkal tohohle, přestal jsem se ovládat. Nikdy bych mu tohle neřekl, ale nedokázal jsem se zastavit.
V tuhle chvíli jsem ho opravdu nenáviděl.
By to vztek, co mě ovládalo. Byla to bezmoc a zoufalství... Tak moc jsem chtěl jeho podporu, jeho slova, kterými by mě ujistil, že mu na mě záleží, a že bude všechno v pořádku. Ale on se tu přišel jen rozloučit. Dal mi naději, kterou mi vzápětí vzal. Neodpověděl mi na jedinou otázku. Pro něj jsem se postavil otci. Pro něj jsem riskoval svůj život v souboji. A přitom nadarmo...
Nohy se mi podlomily, a já skončil na zemi na kolenou, čelem opřeným o stěnu pod oknem. Pěstmi jsem mlátil do zdi a brečel.
Bylo mi jedno, že se zespodu ozývají hlasy strážců, kteří hned po mém zakřičení, přiběhli zjistit, co se děje. Kašlal jsem na to, že jsem tím vzbudil pozornost strážců, kteří stáli na chodbě. Vtrhli dovnitř s meči v ruce, ale vzápětí se zastavili uprostřed pokoje, a hleděli na mě a na ty dva, co se pomalu začínali probírat.
„Katashi, co se tu stalo?“ doběhl jeden z našich ke mně.
Chytl mě a zvedl ze země.
„Musí mi to vysvětlit,“ nevšímal jsem si ho. „Musí, neodejdu, dokud mi to nevysvětlí.“
„Prosím?“ udiveně se díval na moji zaslzenou tvář.
„Musím jít za ním,“ na moment jsem se na něj podíval, ale vzápětí jsem se rozběhl z pokoje ven.
Přeskočil jsem toho, co se právě sbíral ze země a nechápal, jak mohl, tak najednou usnout. Druhému, co po mně natahoval ruku, jsem se těsně vyhnul a otevřenými dveřmi jsem vyběhl na chodbu.
Nevěděl jsem, jaký pocit převládá víc. Řekl jsem Manzovi něco, co se nedá vrátit. Ale přitom ta zlost z toho, jak odešel bez jediného slova, ve mne stále přetrvávala.
Takhle nemůžu odjet. Chci po něm vysvětlení. Chci mu říct...
„Co se tady děje?!“
Okamžitě jsem se zastavil. Po chodbě mi naproti šel otec se stráží za patami. Ohlédl jsem se rychle za sebe. Hledal jsem únikovou cestu, ale ta teď byla zatarasená z obou stran. Z pokoje už vyběhli všichni strážní.
„Kam si myslíš, že jdeš? Jasně jsem řekl, že budeš ve svém pokoji!“
Jeho hlas byl ještě mírně ochraptělý, jak se nejspíš před chvilkou vzbudil. Vlasy měl rozcuchané, plášť jen narychlo přes sebe hozený, ale jeho výraz... Mračil se, zlobil se.
Ne... Teď, když viděl, že jsem vyběhl ze svého pokoje, rozzuřil se.
„Okamžitě se vrať!“
„Nikam nejdu!“ okamžitě jsem se na něho rozkřikl, až se na moment zarazil. „Potřebuji si pro-“
Nedomluvil jsem. Během mého proslovu otec mávnul rukou, a já se v tu chvíli ocitl na kolenou.
Tvrdě jsem narazil do země, když mě jeden ze strážců srazil, a kolem hlavy se mi mihly jeho dlouhé bílé vlasy.
„Zavolejte Manza!“ rozkázal jsem, jako bych já sám byl králem.
Když strážce pod vlivem mého hlasu sebou v nejistotě cuknul, ohnal jsem se. Téměř okamžitě mě pustil a dopadl na zadek, držíc si rukou pusu, z které mu tekla krev. Hned jsem vyskočil na nohy.
„Zůstaňte stát!“ křikl jsem na ty tři zbývající hlídače. „Ani se neopovažujte mě dotknout!“
Vykopnul jsem proti tomu, co ještě seděl vedle mne na zadku a snažil se využít mé chvilkové nepozornosti, aby vytáhl meč. Odletěl dozadu a zůstal bezvládně ležet vedle svého meče.
„Na co čekáte!“ zařval otec na strážné.
Na jeho povel se všichni rozběhli ke mně. Jak ti vepředu, tak ti za mnou. Sehnul jsem se rychle pro meč a hned se vší silou kolem sebe rozmáchl. Ti co byli už na dosah, na poslední chvíli uskočili.
„Chci mluvit s Manzem! Doveďte ho sem!“ znovu jsem rozkázal s mečem napřaženým před sebou.
Někteří strážci otočili hlavu k otci. Ten se ještě víc zamračil, a na to se konečně hnul z místa.
„Nejsi král, abys tu rozkazoval! Ale budiž. Běž pro něj,“ přikázal strážci, který mu stál nejblíže.
Opřel jsem se o stěnu, stále držíc meč před sebou. Nevěřil jsem mu. Nevěřil jsem v tuhle chvíli nikomu. Prudce jsem oddechoval, ale stále pozoroval všechny kolem mne.
Jediný pohyb směrem ke mně a zaútočím. Bez milosti. A bude mi jedno, kdo to bude.
Byl jsem jak divoké zvíře chycené v pasti. Strážci stáli v půlkruhu kolem mne, ale prozatím v bezpečné vzdálenosti. Sledovali mě, připraveni kdykoliv vykonat rozkaz mého otce. Ten si jen založil ruce na hrudi a po celou dobu ze mě nespustil oči. Jeho výraz se ani na moment nezměnil.
Někde z chodby se ozývaly spěšné kroky, které narušovaly to naprosté ticho, které nastalo. Vzdalovaly se a po chvíli zcela ztichly.
Zdálo se mi, že to trvá věčnost. Ale nepolevil jsem ve střehu, ani když mě po chvíli začaly bolet ruce, protože ten meč byl pro mne dost těžký. Slábly mi, třásly se mi, ale hodlal jsem vytrvat. Potřeboval jsem s Manzem mluvit za každou cenu.
Trhnul jsem sebou, když se znovu ozvaly kroky. Tentokrát jich bylo víc, a z toho jedny, které jsem tak dobře znal. Okamžitě jsem se narovnal a pevněji sevřel meč, který mi už skoro vykluzoval z rukou.
„Máš ho tady,“ s úšklebkem mávnul otec za sebe, když se z poza rohu vynořil strážce a Manzo.
Ale nebyli sami. V patách jim byla jedna ze služebných, která právě pouštěla Manzovu ruku a narychlo si upravovala rozcuchané vlasy.
Moje rozhodnutí, zjistit, co se děje, stále přetrvávalo. Ale po tomhle, co jsem zahlédl, jsem zaváhal.
Odešel ode mne, aby šel za ní?
„Chtěl jsi s ním mluvit, tak mluv!“ ozval se přísně otec. „Pusťte ho k němu!“
Stráže se rozestoupili a Manzo mezi nimi prošel až ke mně. Zastavil se a jen hleděl na mě a na meč, který jsem stále svíral v ruce.
„Říkal jsem ti, že máš na sebe dávat pozor,“ řekl tiše a ukázal na obvazy na mé hrudi, které prosakovaly krví.
„To je mi jedno. Chci, abys mi odpověděl na to, co jsem se tě ptal. Má s tím otec něco společného? A co ona?“ mávnul jsem rukou ke služebné. „Miluješ mě? Odpověz mi aspoň na jednu otázku.“
„Měl by ses vrátit do pokoje a nechat se ošetřit. Takhle si jen ublížíš,“ natáhl se ke mně a stiskl mé ruce, ve kterých jsem stále držel meč.
„Odpověz mi, prosím,“ byl jsem vážně zoufalý z toho, jak se stále vyhýbal mým otázkám.
„Dej mi to.“
Moje ruce povolily, když mi z nich vzal meč. Už jsem se neměl důvod bránit. Manzo, i když přišel, mi znovu neodpověděl.
„Co s tím máš společného?!“ náhle jsem se narovnal a zadíval se na svého otce.
„S čím?“ svěsil ruce a také se vyrovnal. Popošel pár kroků blíž a zkoumavě se na mě zadíval.
„Co jsi řekl Manzovi, že se vyhýbá mým otázkám? Vyhrožoval jsi mu?“ odstrčil jsem Manzovu ruku, když mi ji položil na rameno, aby mě uklidnil.
„Nevím, o čem mluvíš. Manzo má svůj život, jak vidíš,“ ukázal na služebnou, která tu stále přešlapovala.
„Nevěřím vám! Nevěřím tomu, co se mi tu snažíte namluvit!“ zakřičel jsem na všechny. „Vím, že v tom máš prsty, otče!“
„Tak dost!“ zařval teď už on.
„Manzo! Co se mi tu snažíš nalhat? Kdy jsi to stihl?“ ignoroval jsem otce a mávnul jsem rukou ke služebné, až couvla. „Byl jsi přece u-"
„Katashi, potřebuješ ošetřit,“ rychle mě přerušil Manzo.
Díval jsem se na všechny a nechápal.
Nemohl to přece stihnout. Vždyť ještě před chvílí byl u mě. Ale i tak... Drželi se za ruce a nevypadalo to, že by mu to vadilo. Co potom mělo znamenat to u mě v pokoji?
„Proč jsi za mnou přišel?“ zeptal jsem se ho rychle.
„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ odpověděl stroze.
„Tohle nemyslím,“ zle jsem se na něj podíval. „Víš, na co se pt-“
„Jdeme,“ otočil se Manzo, chytl služebnou znovu za ruku a beze slova ji táhl pryč.
I když se ke mně stráže blížily, nebyli dostatečně rychlí. Okamžitě jsem skočil po Manzově ruce, ve které držel meč. Vytrhl jsem mu ho a hned se rozmáchl po těch, kteří mi byli nejblíže. Nepříjemný zvuk, když do sebe meče narazily, se rozlehl chodbou.
„Klidně mě zabijte! Je mi to už jedno!“ vykřikl jsem a znovu se po strážcích ohnal.
Chtěl jsem, aby na mě zaútočili.
Možná budu mít štěstí a někdo z nich probodne mou hruď v místě, kde bilo mé zraněné srdce.
Opravdu jsem to chtěl. Už jsem se nebránil. Svěsil jsem ruce a natočil se proti mečům, které se ke mně blížily.
„Katashi, přestaň!“
Jindy by mě jeho hlas zastavil, ale teď ne. Dal mi jasnou odpověď. Nemiluje mě, a já už neměl důvod žít. Nedokázal jsem si život bez něj představit. Ne tady, ne v cizí zemi...
„Pusť mě!!“ snažil jsem se mu vytrhnout, když po mě Manzo nečekaně skočil a sevřel mě ve svém medvědím objetí.
Snažil jsem se mu vytrhnout, ale on mě nepustil, a ještě víc sevřel, dokud jsem nezačal ztrácet dech. I přesto jsem se snažil zaútočit na strážce, kteří se v tu chvíli zastavili, a tím je donutit znovu bojovat. Ale Manzo mi volnou rukou stiskl zápěstí tak silně, až mi meč vyklouzl a s rachotem dopadl na zem.
„Nech toho, nechci, aby ti někdo ublížil!“ snažil se mě svým tichým hlasem uklidnit.
Ale já ho neposlouchal. Měl jsem zatmění, které nechtělo za žádnou cenu ustoupit. Byl jsem zklamaný a rozčílený, že jsem nedokázal už normálně uvažovat. Všechny jsem je nenáviděl. Otce, který jen stál a s vítězným úšklebkem všechno tiše pozoroval. Strážce, že mě nezabili. Manza, že mi neodpověděl, a nejvíc tu ženskou, která se dotkla mého Manza.
„Řekni, že to není pravda!“ křičel jsem na něj během toho, co jsem se mu stále snažil vytrhnout.
„Katashi, přestaň!“ zvýšil hlas už i Manzo, když viděl, že si nedám říct.
„Ne... Nesnáším tě! Nenávidím tě!“ můj zoufalý hlas postupně slábl, když mě sevřel ještě víc.
Doteď jsem netušil, kolik má v sobě síly. Najednou jsem měl problém se nadechnout, jak silně mě držel. Začaly se mi dělat mžitky před očima, když mi docházel vzduch. Bolest z utržených ran, bylo teď to nejmenší. Chtěl jsem se na něj podívat. Chtěl jsem vidět do jeho očí, abych se ujistil, že to všechno je jen lež. Ale nedokázal jsem už zvednout hlavu a otočit ji. Stál za mnou, pevně mě svíral, a než jsem zůstal viset bezvládně v jeho náruči, snažíc se nadechnout, něco velmi tiše zašeptal.
Ale nerozuměl jsem mu.
Nevím, co říkal... V uších mi začalo hučet, když se mi krev navalila do hlavy a já ztratil vědomí.
Nechtěl jsem ani otevřít oči, když zavrzaly panty těžkých dveří a ty se otevřely.
Už nějakou dobu jsem ležel na palandě v kobce, do které mě odnesli, když jsem byl mimo sebe. Nikdo se u mě nezdržel déle, než to bylo nutné. Když jsem se probral, seděla u mě Mei a ošetřovala mi rány, které se mi během mého běsnění otevřely a začaly znovu krvácet. Po celou dobu jsme byli bedlivě střeženi, a jediné, co jsem mohl, bylo, obejmout ji a říct: „Děkuji za vše.“
Věděl jsem, že tu dlouho nebudu, a můj předpoklad byl správný, když dovnitř vešel otec v doprovodu stráží a hodil po mně věci.
„Obleč se, odjíždíš.“
To byla jediná věta, kterou řekl, než zase odešel. Neměl snahu se se mnou už ani bavit. Nepustil ke mně ani mámu, kterou jsem chvíli předtím slyšel skrz dveře.
„Katashi obleč se, Král rozkázal tě přitáhnout ven i nahého, když budeš odporovat. A to já nechci,“ ozval se Kaida, když jsme zůstali sami, a já se stále nehnul.
Už nějakou dobu sloužil u stráže, a nedávno byl jmenován zástupcem velitele.
Byl věkem o něco starší než já, a co jsem věděl, tak žil spokojený život se svou ženou a synem dole ve vesnici. Zřejmě se u něj projevily otcovské pudy, protože jako jediný na mě mluvil klidně a snažil se mi to všelijak ulehčit.
„Pomůžu ti,“ došel k palandě a zvedl ze země oblečení, které jsem smetl hned, jakmile je po mně otec hodil.
„Vím, že je to pro tebe těžké. Často ve své zlobě vidíme věci jinak, než vlastně jsou. Vím, že nechceš odjet, já sám sněžnému králi moc nevěřím, ale zkus to překonat. Může to pro tebe být dobrá zkušenost. Věřím tomu, že se jednou vrátíš, abys převzal místo svého otce.“
Kaida klečel u palandy a celou dobu šeptal, aby ho žádné vlčí ucho nezaslechlo.
Neodpověděl jsem, avšak jeho klidný hlas mě donutil se konečně otočit a posadit se.
„Nemám proč se vrátit,“ povzdechl jsem si a natáhl jsem ruce, když mi přes hlavu navlékal halenu.
„To není pravda. Důvod se vždycky najde, i když se teď zlobíš.“
„Tomu nevěřím. Nevěřím už ničemu,“ postavil jsem se, abych ze sebe stáhl špinavé kalhoty, a Kaida mi hned podal čisté.
Opravdu jsem tomu už nevěřil. Prostě jsem to vzdal. Manzo i otec mi jasně dali najevo, jak se věci mají. Ať jsem se snažil, jak chtěl, ničeho jsem nedosáhl. Pouze toho, že mě do mého odjezdu zavřeli do kobky. Bylo mi ze všeho zle. Bolelo mě břicho těmi špatnými pocity, které se mi proháněly tělem a nedovolily myslet na cokoliv jiného než na tu jejich zradu. Ano... Zrada. Takhle jsem to teď cítil, a nikdo mi to nedokázal vymluvit. Ještě nikdy jsem se necítil tak špatně jako právě teď.
„Proč tolik věcí?“ odvedl jsem řeč jinam.
Na posteli ležel ještě hrubší plášť, onuce, a na zemi stály vysoké kožené boty.
„Cestuješ na sever. Tady sice zima ještě není, ale tam už brzy bude. Nejspíš už teď je tam o poznání chladněji než tady.“
Kaida počkal, až si upevním opasek a posadím se. Znovu si kleknul, aby mi mohl namotat onuce. Většinou jsem to dělal sám, ale tentokrát se mi nechtělo ani hnout prstem. A on to nejspíš věděl. Byl velice vnímavý, a v těch málo chvílích, kdy jsme spolu mohli mluvit, jsem měl pocit, jako by vždy přesně věděl, na co myslím.
„Měl bys dělat velitele,“ položil jsem mu ruku na rameno.
Na moment se zastavil. Neuniklo mi však jeho mírné pousmání, když jsem to řekl.
„Ještě nemám dost zkušeností, abych mohl o něčem takovém uvažovat,“ pokračoval ve vázání onucí, aby mi hned mohl nasadit botu.
Když byl hotov i s druhou botou, konečně jsem se postavil. Kaida zvedl plášť, aby mi ho přehodil přes ramena, ale já si ho vzal jen do ruky. Chtěl jsem si ještě užít trochu toho tepla, co nám naše země na sklonku léta poskytovala. Kdo ví, kdy se tu vrátím, a kdo ví, jestli vůbec.
Zůstali jsem naproti sobě stát. Jako bychom se nemohli rozhodnout, zda z té kobky vyjít ven, nebo zůstat. Jeho pohled, který mi věnoval, byl plný pochopení. Věděl, jak se cítím, ale nedokázal mi to ulehčit žádnými slovy. Prostě jen stál a položil mi ruku na rameno.
„Vyřiď Manzovi a Mei, že se jim omlouvám,“ stiskl jsem mu ruku, a pak ji pomalu stáhl dolů.
„Buď na sebe opatrný.“
Jen jsem přikývl a otočil se ke dveřím. Hrdě jsem vztyčil hlavu, i když jsem se cítil pod psa.
Nesnáším svého otce za to, co udělal, ale jsem králův syn. Neukážu už víc, jak moc to ve mne všechno řve bolestí, kterou mi tím způsobil. Budu se držet slov, které mi včera Mei řekla. Neukážu před ním a před nikým cizím své slzy. Na pláč budu mít dost času, až budu sám...
Vyšel jsem ze své kobky. Kaida jen v rychlosti posbíral mé špinavé věci a hned se přidal ke mně. Většina kobek byla prázdná, proto tu nebylo potřeba tolik stráží. Ale dnes... U každých dveří, kde byl někdo zavřený, někdo z nich stál a další byli různě rozmístěni až ke schodům, vedoucím nahoru do zámku.
Všichni jako na povel ke mně otočili hlavu. Někteří se dívali s pochopením, jiní s opovržením nad tím, že jsem odporoval svému otci. Bylo tu ticho. Nikdo neměl ani snahu cokoliv říct. Ale v momentě, když jsem vstoupil na první schod, mé vlčí uši zaslechly skoro neslyšitelný šepot.
Bylo to krátké, ale neuniklo mi to.
„Rozmazlený spratek, je dobře, že...“
Okamžitě sem se rychle otočil a ohnal se po strážci, který stál nejblíže. Nestihl to ani doříct, a už letěl dozadu a skončil uprostřed chodby mezi kobkami. Okamžitě to tu zašumělo, a ke mně hned hnali dva, aby mi zabránili v dalším útoku.
„To je dobrý!“ postavil se Kaida přede mne. „Měl nevhodné řeči. Kdyby to neudělal Katashi, udělal bych to já. Přijdeš za mnou hned, jak návštěva odjede.“
Strážný se pomalu zvedal ze země a rukávem si stíral krev, která mu tekla z nosu.
Pokud ho nemá přeražený, tak dopadl ještě dobře. Neměl mě naštvat. Co on může vědět?
Přesto všechno, si však neodpustil aspoň jeden nenávistný pohled směrem ke mně.
„Měl jsem tě praštit ještě jednou,“ zavrčel jsem na něj.
Víc jsem se nezdržoval. Otočil jsem se a konečně vyšel nahoru z podzemí.
Na široké chodbě, která byla v části pro služebnictvo a nedaleko pokojů od strážců, mě přivítalo světlo a příjemné teplo. Došel jsem k oknu a hned se vyklonil ven. Zhluboka jsem se nadechl a pohledem zapátral po zahradě, jako bych si chtěl vše zapamatovat.
Ale nebylo to tak. Jediné, co mé oči táhlo, byla kovárna. Většinou tam byl okolo pohyb. Ale tentokrát to bylo jiné. Z komína šel sice kouř, ale vypadalo to, jako by tam snad ani nikdo nebyl. Ani malý Tomo neběhal kolem. Před dveřmi do kovárny stáli dva strážci, a kdykoliv se dveře otevřely, hned byli v pozoru. Nikdo však nevyšel ven. Jako by to měli zakázané.
„Co se tam děje?“ nedalo mi to.
„Král přikázal nikoho nepustit do zámku, dokud neodjedeš,“ odpověděl šeptem Kaida.
„Proč? Manzo mi jasně dal najevo, jak to je,“ sevřel jsem ruce v pěst, když jsem si na to vzpomněl.
„Neměl bych ti to říkat. Nechci, aby ses do něčeho znovu zapletl.“
„Kaido, slibuji, že se to nestane,“ stiskl jsem na moment jeho ruku, kterou měl položenou na parapetu vedle mé.
Kaida chvilku mlčel. Pak se opatrně kolem sebe rozhlédl, aby měl jistotu, že nás nikdo neposlouchá. Přesto však, když promluvil, šeptal tak, že jsem se musel k němu víc naklonit, abych mu rozuměl.
„Keri, když slyšel, co se všechno včera stalo, a pak to, co se stalo na chodbě, než tě odtáhli do kobky, tak se strašně rozčílil. Manzo mu nechtěl nic říct, tak šel za králem. Nelíbilo se mu to, měl pochybnosti stejně jako ty, a tak s tvým otcem vedli docela dlouhou, a hlavně rozčílenou debatu. Už hrozilo, že se do sebe pustí, ale pak se do toho vložil Manzo a svého otce uklidnil. Král chtěl nechat Keriho zavřít, ale nakonec ho na Manzovu přímluvu nechal odejít. Jen dostali zákaz se přiblížit k zámku, dokud neodjede sněžný král s celým doprovodem. Včetně tebe...“
Kaida sebou cuknul a na poslední chvíli uhnul s rukou, když jsem zlostí vyrval parapet a mrsknul s ním o zeď. Ti, co se pohybovali na chodbě, se raději klidili pryč. Jen strážci byli okamžitě připraveni zasáhnout. Ale Kaida je zastavil mávnutím ruky.
„Věděl jsem to. To všechno... otec v tom má prsty...“ procedil jsem vztekle mezi zuby.
„Katashi, něco jsi mi slíbil,“ chytl mě Kaida za ruku a potáhl k sobě. „A musíme jít. Přišli si pro tebe,“ kývnul hlavou na druhý konec chodby.
Blížilo se k nám pět mužů. Kromě jednoho, který je vedl, byli všichni strážci sněžného krále.
Šli rychlým, rázným krokem a ani na okamžik nezpomalili, dokud se nezastavili před námi.
Kaida se postavil za mne a položil mi ruku na rameno.
„Teď je to už jen na tobě. Neudělej žádnou hloupost. Je tu hodně lidí, kteří tu na tebe budou čekat,“ mírně mi potlačil do ramene, abych se ještě otočil k oknu.
Málem se mi srdce zastavilo, když jsem se podíval ven. Před kovárnou stál Manzo a o něčem diskutoval se strážci. Na moment, jako by vycítil můj pohled, se zadíval mým směrem. Pohnul jsem se k oknu a chtěl na něj zavolat, ale Kaidova ruka mě zastavila.
„Měl bys jít,“ řekl tiše a pustil mě.
Nechtěl jsem. Chtěl jsem tu stát do té doby, než by mě museli násilím odtáhnout, nebo než by Manzo zašel do kovárny. Řekl jsem mu něco, co se nedá vrátit zpátky. Ale nebyla to pravda, že ho nenávidím. Uvnitř sebe jsem to cítil jinak. Nedokázal jsem se od toho pocitu oprostit, i když jsem chtěl. I když jsem se snažil sám sobě namluvit, že mě nemá rád, a jsem jen jeho přítel... že má někoho jiného a já ho za to všechno nesnáším... Nedokázal jsem to, co jsem k němu cítil, přebít nenávistí, kterou jsem tak v noci ze zoufalství na něj vykřičel.
Možná bych tam opravdu zapustil do podlahy kořeny. Byl jsem pohlcen tím, co teď zaměstnávalo mou mysl, že jsem si ani nevšiml toho, že sněžní strážci se pohnuli. Dva se postavili za mě a dva přede mne.
„Hodně štěstí,“ plácl mě Kaida po zádech a donutil mě konečně udělal ten první krok.
Šel jsem vstříc něčemu neznámému. Kráčel jsem po chodbě s hlavou vztyčenou, a přitom bez úsměvu. Cítil jsem se strašně mizerně. Odcházel jsem ze zámku s pocitem neskutečné křivdy. A ten zesílil ještě víc, když jsem na nádvoří uviděl stát svého otce.
Bavil se se sněžným králem a spokojeně se usmíval. Máma stála kousek od nich a upřeně sledovala dveře, dokud jsem z nich nevyšel ven.
„Katashi!“ vykřikla a se slzami v očích se ke mně hned vrhla.
Celá se třásla, když mě sevřela ve své náruči. Ji jedinou jsem pevně objal a nechal ji tu chvilku na rozloučenou. I když většinou stála při svém muži, věděl jsem, že její láska ke mně je opravdová.
„Dávej na sebe pozor.“ políbila mě na tvář.
„Budu,“ sklonil jsem se k ní a políbil ji na tvář. „Brzy se vrátím, neboj se.“
Držel jsem ji v objetí, a přitom se přes její rameno díval na otce. Ani na chvíli mu nezmizel ten jeho úsměv z tváře. Ani teď, když můj pohled, který jsem mu věnoval, byl plný nenávisti.
„Musím jít,“ pohladil jsem mámu po zádech a jemně se vymanil z jejího objetí.
Povoz už byl připraven. Král Merin se s podáním ruky rozloučil s mým otcem a nastoupil.
„Buď na sebe opatrný, prosím,“ řekla ještě máma, než odstoupila, bych mohl nastoupit i já.
Bylo rozhodnuto. Nebyla možnost, jak tomu uniknout. I tady byli strážní v pohotovosti, kdyby mě znovu něco napadlo. I otec měl u pasu meč, který jinak nechával ležet na komodě ve své ložnici. Bral si ho jen výjimečně, v případě hrozby útoku, nebo ohlášeného souboje. Tak moc si byl jistý sám sebou...
Minul jsem ho, aniž bych mu cokoliv řekl. Po tom, co udělal, jsem s ním nechtěl mluvit.
Ale nakonec, když se má noha dotkla prvního stupínku, jsem se na něj přeci jen otočil a ty dva kroky se k němu vrátil.
I přesto, jak se tvářil, jsem se ho nebál. Zastavil jsem se před ním a naklonil se k němu. Jeho ruka okamžitě dopadla na jílec jeho meče. Rychle jsem ji sevřel a zarazil meč zpátky do pochvy.
Držel jsem ho tak silně, že s ní nedokázal hnout. Musel by mě odstrčit, ale jak jsem ho znal, nechtěl už před odjezdem sněžného krále vyvolávat další rozruch.
„Vrátím se dřív, než si myslíš,“ tiše jsem zavrčel.
Ještě silněji jsem sevřel jeho prsty na meči, až mu zapraskaly všechny klouby.
„Mám se tě bát?“ odfrkl si s ironickým tónem v hlase.
Byl si sebou tak jistý, že měl pocit, že je nepřekonatelný. Jeho arogance z něj čišela na míle daleko a neopustila ho ani teď. Měl jsem chuť mu ten výraz vymlátit z obličeje, ale slíbil jsem Kaidovi, že nezpůsobím před svým odjezdem žádný další problém.
„Měl bys. Včera jsem tě nezabil jen proto, že ten meč byl dřevěný,“ pustil jsem jeho ruku a zabořil mu prst do břicha, kde se mu po mém úderu určitě musela vytvořit minimálně modřina.
Jeho překvapený pohled jsem měl před očima ještě dlouho i potom, co jsme opustili zámecké pozemky. Myslel jsem si, že se budu během cesty dívat ven, ale nakonec jsem se jen opřel a zavřel oči, abych mě nic nerušilo, a já si mohl ten jeho výraz vrýt do paměti.
Nepodíval jsem se ven ani když jsme projížděli městem. Ani když jsme míjeli poslední domky vesnice.
Měl jsem před sebou dlouhou cestu a spoustu času na to, abych si všechno v hlavě srovnal.
Nemluvil jsem ani s Merinem, i když se mě snažil zatáhnout do hovoru. Bylo mi jedno, že proti mně sedí sněžný král. Nenáviděl jsem ho stejně, jako svého otce, protože to byl právě on, kdo rozdmýchal ten pomalu hořící plamen. On byl ten, kdo nenápadně do toho ohně přikládal dřevo, aby neuhasl. Věděl jsem to od samého začátku, ale otec byl nejspíš jediný, kdo si to neuvědomoval.
I když jsem rezignoval, i tak se mi těžko odjíždělo. Když jsem přestal myslet na svého otce, a na to, jak mu to všechno vrátím, zaplnili mou hlavu jiní. A především Manzo...
Žaludek jsem měl těžký, když se mi vrátilo vše, co se během noci stalo. Bylo mi z toho tak zle, že jsem odmítl i nabízené jídlo. Prakticky od chvíle, kdy mi hlavou prolétla vzpomínka na má poslední slova věnovaná Manzovi, jsem nedokázal myslet na nic jiného.
Byla to slova, která se nedala vzít zpátky. Poslední slova, která Manzo ode mne slyšel.
Proč jsem to řekl, když to není pravda? Budu mít někdy možnost mu říct, jak moc toho lituji?
Pevně zavřená víčka držely mé slzy, aby se nedostaly ven.
Slíbil jsem, že nebudu brečet. Ne před cizími. Neuvidí mou slabost. Nedovolím jim, aby věděli, jak moc mě to bolí, když jsem musel opustit milovaného Manza.
Věděl jsem, že můj návrat nebude tak brzký, jak jsem si představoval, protože otec udělá vše proto, aby mi v tom zabránil. Věděl jsem, že pokud se chci vrátit k Manzovi, budu se muset svému otci postavit.
A já se určitě vrátím, protože jen tak můžu zjistit, co všechno za tím je.