Odcházel jsem od vodopádu a byl docela dost rozladěný. A zklamaný...
Dočkám se někdy toho, že by Manzo projevil vůči mně nějaké city? Má vůbec srdce? Tolikrát jsem se mu snažil naznačit, co pro mne znamená, a on? Kus šutru, na kterém při mém odchodu seděl, je měkčí než on. Nejspíš moje láska k němu zůstane navždy neopětovaná.
Copak si nikdy nevšiml, jak moc mě to trápí? Vždyť i mí vlastní rodiče se ptají, kdy si míním najít někoho do páru. Ani vlčice, kterých se kolem mne motá dost, mě nezajímají...
Jen on.
A on... mě nechce.
Vracel jsem se na zámek, a ani se kolem sebe nerozhlížel, jak jsem to míval ve zvyku. Vůbec mne nezajímalo, co se kolem mne děje, protože se ten krásný letní den zkazil. Stáhly se nade mnou mračna už tam u vodopádu, a to jsem ještě netušil, že ta pravá letní bouřka teprve přijde.
Špatná nálada se mě držela celou cestu vesnicí a pomalu rozrůstajícím se městem. Náš rod pomalu sílil, zvyšoval se počet obyvatel, ale stále jsme patřili mezi ty méně početné. Jakýkoliv útok pro nás znamenal velkou hrozbu, i když jsme byli silní.
Ale nebylo to tímhle, proč jsem tu nechtěl žít.
Neměl jsem to rád. Řekl bych, že jsem to spíš nesnášel. Ten život na zámku, kdy jsem nesměl to, musel jsem ono, a stále jsem se musel řídit tím, co po mně táta chtěl. Pořád nějaká pravidla.
Chtěl jsem volnost... A možná proto jsem se víc a víc oblékal do vlčího kožichu, stejně, jako teď, když jsme se vraceli zpátky na zámek.
Do mého vězení...
Tak jsem to prostě cítil, protože i teď, když jsem procházel zámeckými chodbami, připadal jsem si jako vězeň, když vedle mě šli strážci.
Ti, co tady pracovali, věděli, jak tu život nemám rád, a našli se tu i takoví, kteří se mi to snažili ulehčit.
Měl jsem je rád, a kdykoliv to šlo, byl jsem s nimi. I teď, když jsme je potkali, usmáli se na mě a ustoupili, abychom mohli v klidu projít do královské části zámku.
Ale dneska tu bylo něco jinak. Byli tu vlci, které jsem neznal, a kteří neznali mě. Nechápali, proč mě vedou dva strážci, a jen se na mě udiveně dívali, stejně jako já na ně.
Ještě nikdy jsem neviděl sněžného vlka. Fascinovalo mě, jak měli bílé vlasy a pronikavě modré oči. Nebyli nějak moc mohutní, spíš štíhlí. Přesto budili respekt už na první pohled.
Nerad bych se s nimi dostal do křížku...
Museli jsme zastavit, když skupinka tří sněžných vlků zabírala prostředek chodby, a o něčem živě diskutovali.
„Potřebujeme projít,“ ozval se jeden z mých strážců.
Všichni tři se jako na povel otočili. Podívali se na strážce a pak na mě.
„Něco provedl?“ zasmál se jeden z nich a znovu si mě přeměřil pohledem.
Tiše jsem zavrčel, když jsem to slyšel, a vycenil jsem na něj zuby.
„Trochu vzteklý, ne?“ znovu se zasmál, popošel ke mně blíž a jeho ruka se dotkla jílce meče, který se mu houpal u pasu. „Nepotřeboval bys tak náhodou srovnat kožich? Měli by ti nasadit obojek.“
Ocas se mi napřímil, když jsem zaujal výhružný postoj. Znovu jsem zavrčel, už tentokrát o poznání hlasitěji, a čumák se mi celý nakrčil, když jsem ukázal své ostré tesáky.
Jeho ruka už svírala meč, a bylo vidět, jak mu cukla, když ho chtěl vytáhnout. Ale jeho společník ho za ní chytil.
„Je to syn krále. Uvolněte cestu,“ zavrčel už tentokrát i můj strážce a postavil se přede mne.
Také jeho ruka už byla na meči. Nebyl to nikdo z těch, co by se zalekli první výhružky. A zvlášť od někoho cizího a na našem území.
Na okamžik zavládlo ticho. Napětí se šířilo po chodbě tak rychle, že i sloužící, kteří byli poblíž, se zastavili a dívali se, co bude dál.
Když se ten cizí vlk kolem sebe rozhlédl, uvědomil si svou chybu, a uvolnil svůj napjatý postoj.
„Tak to je jiná,“ řekl jako by se nic nestalo a popošel bokem. „Prosím, mladý pane. Náš král už na vás čeká.“
Sněžný vlk se na mě ještě jednou s přimhouřenýma očima podíval, a pak ukázal rukou, aby i ostatní ustoupili. Teprve pak, jako velký pán, nám milostivě pokynul, abychom šli dál. Neušel mi ten ironický tón v jeho hlase, a ani ten jeho úsměv, který bych mu nejraději smáznul z obličeje pěstí.
„Je dobře, že královský syn není nějaká třasořitka. Nejspíš by u nás moc dlouho na živu nevydržel,“ zaslechl jsem ještě, když jsme kolem nich procházeli.
„Kdo by taky chtěl u vás žít,“ odfrkl jsem si.
Měl jsem pocit, že ještě něco mým směrem pronesl, ale už jsem ho neposlouchal. Neměl jsem náladu se s někým takovým zahazovat. Myslel jsem na Manza, kterého jsem musel opustit v tu nejnevhodnější chvíli. Už jen málo chybělo, aby...
Byl jsem kvůli tomu mrzutý a neměl jsem náladu se na nikoho usmívat. A ani ve chvíli, kdy jsme vstoupili do jídelny, kde u stolu seděli mí rodiče a sněžný král, a ještě jeden sněžný vlk.
Stůl byl bohatě obložen jídlem, jako by tu měla poobědvat celá smečka. Máma, stejně jako ten sněžný vlk, jen tiše seděla a přihlížela tomu, jak otec se sněžným králem probírají nějaké věci.
Zřejmě to bylo důležité, protože si ani nevšimli, že jsme vešli. Až teprve, když se po nás ohlédla, otočili se i ostatní.
„Promiňte, nechtěl jsem vás rušit v rozhovoru,“ poklonil se strážce, který mě přivedl dovnitř.
Nevím proč. Měl snad strach, že bych utekl, a chtěl mít jistotu, že dorazím až na místo?
„V pořádku,“ pokynul mu táta, že může odejít.
Ale když jeho pohled padl na mě, okamžitě jeho úsměv zmizel.
„To je můj syn, Katashi,“ ukázal na mě, a přitom se zvedal ze židle.
Všechno, jeho pohled, jeho ukázání rukou na mě, jeho pomalý pohyb a kroky směrem ke mně, nevěstily nic dobrého.
„Těší mně,“ ozval se za ním sněžný král.
Ale neviděl jsem na něj. Pohled mi zastínila tátova postava, když se přede mnou zastavil. Chvilku se na mě z hora přísně díval, a já mu to oplácel lhostejným pohledem do jeho očí.
I tady, stejně jako před chvílí na chodbě, zavládlo naprosté ticho. Síla alfy smečky tu byla přímo hmatatelná. Kdyby tu byli jiní vlci z našeho rodu, už by klopili uši a snažili se zmizet dřív, než by pod tátovým pohledem shořeli na prach.
Ale já ne... Já byl jiný. Na mě to prostě neplatilo. No, možná někdy, když se už neudržel, a pořádně mi vyprášil kožich. Ale ve většině případů nade mnou jen mávnul rukou, protože mé prohřešky nebyly tak velké, aby to stálo za zmínku. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Ale tentokrát to bylo jiné.
Možná proto, že je tady jiný král, a on potřebuje ukázat, že je svého postu Alfy hoden? Že má naprostou vládu i nad svým synem? V tom se šeredně plete. Nehodlám mu to ulehčit.
„Vrať se do lidské podoby,“ promluvil po chvíli tichým za to však výhružným hlasem.
„Jsem vlk, tahle podoba je mi přirozená,“ odvětil jsem, aniž bych přestal hledět do jeho očí.
Viděl jsem, jak se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Ale věděl, že nehodlám ustoupit, a to ho zrovna moc klidným nedělalo.
„To je v pořádku,“ zahrkala židle, když se sněžný král postavil a chtěl dojít k nám.
„Ne, není,“ na moment se k němu táta otočil.
Sněžný král se podíval na něj, pak na mě, ale zastavil se. Nešel si sednout, jen popošel kousek bokem, a zvědavě se díval, jak to všechno dopadne.
„Okamžitě se změň, je neslušné takto přivítat návštěvu..." rozčílil se táta a výhružně zavrčel, když se ke mně sklonil.
Popadl mě za kožich za krkem a silně ho sevřel, až mi musel vytrhat i pár chlupů.
„Ještě chvíli mě štvi a bude zle..."
Díval se do mých vlčích očí, a já mu svým vzdorovitým pohledem zdatně sekundoval. Nesnášel jsem tahle všelijaká omezení, příkazy, a kdo ví, co ještě.
Jsem vlk, všichni jsme vlci, tak kde je problém, když se se sousedním králem přivítám v téhle podobě?
„Dobře," zavrčel jsem tiše, aniž bych jedinkrát uhnul pohledem.
Konečně mě pustil. Spokojeně, že dosáhl svého, se narovnal, a otočil se zpátky k druhému králi.
„Omlouvám se, za to malé nedopatření, Katashi se k nám hned připojí," ukázal rukou ke stolu, aby se konečně usadili k obědu.
Chce, abych byl v lidské podobě, tak já budu...
Pomalu jsem se měnil do lidské podoby, dokud jsem nestál na dvou nohách a poslední, co mě zdobilo, byl ocas a vlčí uši. Sledoval jsem, jak se na mě sněžný krá upřeně dívá. Jak si mě prohlíží, jako nějakou chutnou kost. Jen jsem si chytl ocas a přetáhl si ho dopředu, abych skryl svůj rozkrok.
Táta najednou zpozorněl. Uvědomil si, že zatím, co mluví na sněžného krále, on ho neposlouchá a kouká se na něco přes jeho rameno. Spíš na někoho...
„Ty..." ozval se vztekle, když se otočil a viděl mě, jak tam stojím ve své nahé podobě. „Okamžitě se obleč!"
„Omlouvám se, otče, ale říkal jsi, že se k vám hned připojím a já chtěl tvoji žádost splnit. Je neslušné tak váženou návštěvu nechat čekat," ušklíbl jsem se, a pak jsem mrknul na sněžného krále.
Ten se jen mírně pousmál, ale se zalíbením si mě stále prohlížel.
Ale může si koukat, jak chce. Na tohle tělo nemá nárok. Tohle tělo patří jen Manzovi... Pokud mě vůbec někdy bude chtít.
„Jen ho nech, Hikaru," usadil se na židli, aniž by ze mě spustil oči. „Nemá se za co stydět."
Ušklíbl jsem se.
Jasně, že se nemám za co stydět. Ale bylo by fajn, kdyby to bral v úvahu i Manzo.
„Je mladý, ale je vidět, že má pevné tělo. Podle mne...“ zamyšleně si sněžný král promnul bradu a znovu si mě prohlédl. „Podle mne je i dost silný, i když se má ještě co učit. Ale to je jen otázka času. U nás máme dost silných bojovníků, kteří by ho byli schopni dobře vycvičit.“
Co? Jak jsme došli k tomu, že by mě měl někdo cvičit? A ještě u sněžných vlků? Co se mi to tu snaží naznačit?
Tohle bylo něco, co mě vyvedlo z rovnováhy. Můj vzpurný postoj vůči otci rázem zmizel. Znejistěl jsem.
O čem se tady vůbec bavili, než jsem došel?
„Katashi,“ probral mě klidný hlas mámy.
Postavila se a přešla ke mně. Stiskla mi rameno a mírně se ke mně naklonila.
„Běž se převléct. Nechci, abys tátu rozzuřil ještě víc. Nehodilo by se to teď,“ zašeptala a potlačila mě směrem ke dveřím.
Ještě jednou jsem se podíval po přítomných. Sněžný král se stále usmíval a prohlížel si mě, stejně jako jeho společník, jehož pohled byl ale ledový, jako nejmrazivější noc v zimě. Otec se už také usmíval, ale jeho úsměv byl... Vítězný?
„Běž, Katashi, prosím,“ postrčila mě znovu máma a otevřela mi dveře.
Jako ve snu jsem se otočil a vyšel ven na chodbu ve vlčí podobě. Nepotřeboval jsem se tu před ostatními promenádovat nahý. Ukázal jsem se takhle před sněžným králem a zřejmě to byla chyba.
Moje trucovitost se mi nevyplatila. Teď jsem měl hlavu plnou toho, co řekl, a jejich úsměvů, které nevěstily nic dobrého.
Služebná, která se o mne starala, stála před mým pokojem. Jen jsem k ní došel, otevřela mi dveře, vešla za mnou a hned zas zavřela. Aniž by se na něco musela ptát, šla rovnou ke skříni a začala mi vytahovat oblečení.
„Neměl bys svého otce provokovat,“ promluvila konečně, když ke mně došla a podávala mi halenu.
„Shino, nevíš, o čem mohli mluvit, než jsem přišel?“ vzal jsem si ji už do lidských rukou a začal se oblékat.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou. „Nikdo dovnitř nesměl. Dokonce i strážci museli zůstat venku.“
Postavila se ke mně a začala mi upravovat oblečení, které jsem na sebe ledabyle natáhnul. Bylo mi jedno, jak vypadám, hlavně že jsem byl oblečený, tak jak otec chtěl.
„Mám pocit, že mi bude chtít vnutit něco, co se mi nebude líbit,“ pozoroval jsem, jak mi úhledně váže tkanici a upravuje zdobený opasek.
Posadil jsem se na stoličku a čekal, až mi pročeše vlasy a sváže je do copu.
„Jsi už dost starý na to, abys myslel na potomky,“ vzala hřeben, postavila se za mne a začala mě česat.
Za tu dobu, co jsme obývali zámek, jsme byli už docela sehraní. Nemusel jsem ji nic říkat, a ona přesně věděla, co má dělat. Byla něco jako má starší sestra, kterou jsem si vždycky přál.
„Kašlu na potomky. Víš, co chci. Nebo spíš koho...“ odmlčel jsem se, když jsem si vzpomněl na dnešní den s Manzem.
„Myslíš, že to má nějakou budoucnost? Tvůj otec chce, abys po něm převzal místo krále, až bude starý. Víš, že nechce, aby nám vládl někdo jiný,“ dopletla cop a zpevnila ho černou mašlí.
Kdokoliv jiný by tohle řekl, měl by mé zuby hluboko v hrdle. Ale ona jediná se mnou mohla mluvit takhle přímo, aniž bych ji za její otázky a připomínky nepřizabil. Ale i tak jsem zavrčel, když jsem slyšel to o té budoucnosti.
„Promiň,“ uvědomila si hned svoji chybu. „Měl bys jít, nebo budeš bez oběda.“
„Kašlu na oběd. Stejně nemám hlad.“
Přesto jsem ji však poděkoval a konečně vyšel z pokoje.
V jídelně bylo stále stejné osazenstvo. Nic se tu za tu chvíli, co jsem tu nebyl, nezměnilo. Vlastně až na jednu věc. Stůl byl uklizený a oni se přesunuli na pohovky, mezi kterými byl menší stolek. Králové popíjeli víno, máma si dávala nějaký dobře vonící odvar z bylinek, a ten druhý sněžný vlk jen postával vedle nich a díval se z okna. Přesto, že vypadal, jako by ho nezajímalo nic, o čem se tady mluví, a zaujatě pozoruje něco, co se děje venku, dobře jsem si všiml, jak se mu neustále natáčejí uši, aby mu neuniklo jediné slovo. Také já nastražil své uši, abych dobře slyšel, o čem se tu mluví.
„Přišel jsi pozdě,“ přivítal mě táta.
Nezmínil nic o jídle, nebo o tom, že budu čekat na večeři. Ale z jeho výrazu to bylo patrné. A taky jsem ho už dobře znal. Ale i on dobře věděl, že kdybych chtěl, že bych se okamžitě sebral a šel do jídelny, která je určená strážcům a služebnictvu.
„Zůstaneš tady. Budeš dělat králi společnost,“ pokynul mi, abych se usadil vedle nich.
„Díky, ale raději postojím,“ odmítl jsem s ironickým úsměvem.
Nebudu skákat, jak si táta pískne. A je mi jedno, že se jedná o nějakého krále. Je cizí, a nelíbí se mi. A na mě to tu nestojí. To otec je král, a on má dělat společnost tomu, koho si sem pozval na návštěvu.
„Ty...“ zavrčel otec a chtěl se postavit.
Ale máma ho chytla za ruku a zastavila ho.
„Je mladý, má energie na rozdávání, tak ať klidně stojí,“ pousmála se na něj, aby ho uklidnila.
Ale při pohledu na mě se mírně zamračila. Bylo mi jasné, že tím chce říct: „Neprovokuj otce, nebo to špatně dopadne.“
Jenže já si říct prostě nedal. Byl jsem stále naštvaný z toho, že jsme musel opustit Manza kvůli nějakému bělovlasému vlkovi, který se mi ani trochu nelíbil. Sice se usmíval, ale nějak jsem mu ten jeho úsměv nevěřil. Zvlášť, když se ten jeho společník, či co to je, stále díval tím svým ledovým pronikavým pohledem.
Nevěřil jsem ani jednomu z nich...
Přešel jsem k druhému oknu a také se zadíval ven.
Okna vedla na boční stranu zahrady. Tohle místo mělo velkou travnatou plochu, kterou protínal úzký chodník vysypaný drobným kamením. Na téhle straně, kde kromě velké travnaté plochy, bylo ještě pár stromů a keřů, byl klid. Dalo by se říct, že by to byla nejklidnější část zámecké zahrady, kdyby na jejím konci, tam kde už to nebylo daleko k vysoké zdi, lemující hranici královských pozemků, nestála zámecká kovárna. Pouze velká brána, kudy se vozilo dřevo na podpal, protínala tu souvislost kamenné zdi.
A právě proto jsem tu často chodíval a díval se z okna. Když už jsem nemohl být s ním, tak jsem aspoň pozoroval tuhle část zahrady a v duchu prosil Manza, aby se aspoň na chvíli ukázal venku.
Kolem kovárny to dneska žilo. Pohybovalo se tam více lidí, než bylo obvyklé. Mezi našimi vlky, kteří tam pracovali, se pohybovali i ti bělovlasí, když si tam přišli nechat zkontrolovat svou výzbroj.
Manzův otec byl ten nejlepší kovář ve městě. Řekl bych, že v celém smečce.
V době, kdy on vládl našemu rodu, nechal kovárnu rozšířit a přistavět i menší domek, ve kterém bydlel jeden z vlků se svou rodinou. Ten se dnem i nocí staral o kovářskou výheň, aby nevyhasla a byla vždy připravena.
Vláda Keriho netrvala dlouho. Byl to silný vlk a dobrý alfa naší smečky, ale našel se jeden, který nesouhlasil s jeho vládou a vyzval ho na souboj, aby ho připravil o jeho pozici. A ten vlk tenkrát vyhrál.
Nikdo nechápal, jak se mu to mohlo podařit. Keri patřil mezi nejsilnější v našem rodě. Sám byl schopen zvednout kovadlinu, která svou váhou daleko převyšovala váhu dospělého vlka.
Jedno ale bylo jisté. Můj otec se stal novým králem naší smečky, a už se svého postu nikdy nevzdal, i když ho nejeden vlk vyzval na souboj.
Byť jsem měl z počátku uši našpicované, aby mi neuniklo jediné slovo z toho, o čem se tu mluvilo, sledoval jsem dění kolem kovárny, a všechno ostatní šlo pomalu do pozadí.
Malý Tomo běhal kolem dospělých vlků a tahal za sebou menší klacíky, aby pomohl svému otci. Vždy je odhodil před dveře kovárny a hned nadšeně běžel pro další. Měl jsem to štěně rád. Snad nikdy jsem ho neviděl plakat, i když si třeba zadřel třísku do prstu. Často stával u dveří kovárny a díval se dovnitř, jak se tam pracuje, dokud pro něj jeho máma nepřišla, protože už byl čas se uložit do postele. Když měl někdo z dospělých vlků chvíli na jídlo, hráli si s ním, aniž by je k tomu musel nutit. Dokonce i Manzo... Často ho nosil na ramenou, protože patřil mezi nejvyšší vlky.
Jo, Manzo... Tak velkého vlka jsem ještě neviděl. Ani mezi našimi, a ani mezi cizími. Dokonce i ti sněžní se museli zaklonit, když s ním chtěli mluvit.
Bylo vidět, že Manzo musel dorazit chvíli po mně. I když se už podle všeho chytil práce, nebyl ještě tak špinavý, jak většinou bývá. Saze měl obvykle rozmazané po tváři a s jeho černýma očima a tmavě hnědými vlasy, vypadal jako samotný ďábel. Budil hrůzu už jen od pohledu, a snad proto si nikdo nedovolil s ním vyvolat jakýkoliv spor. Dokonce i můj otec, pokud to šlo, se vyhýbal kontaktu s ním.
Pozoroval jsem to všechno, a vždy, když Manzo zmizel v kovárně, napjatě jsem čekal, dokud se znovu neukázal venku, aby předal nabroušený meč dalšímu sněžnému vlkovi.
„To ty bys měl vládnout,“ zašeptal jsem, aniž bych si to uvědomil.
Až teprve, když se ten sněžný vlk u druhého okna pohnul a zadíval se víc ke kovárně, došlo mi, že to nejspíš bylo slyšet. Nepatrně jsem k němu pootočil hlavu.
Stál dál nehnutě, a já přemýšlel, jestli se mi ten jeho předchozí pohyb přeci jen nezdál. Ale jeho upřený pohled na vlky venku mě ujistil, že mě musel slyšet, a nejspíš se snažil odhadnout, o koho jsem mohl zmínit.
„...naše spojenectví tím může být potvrzeno.“
K uším mi došla poslední slova otce, a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem přestal dávat pozor, když jsem se zaměřil na Manza. Přestal jsem raději sledovat, co se děje venku a otočil se do místnosti.
Králové pili snad už třetí pohár vína a živě diskutovali o nějakém...
„Spojenectví?“ ozval jsem se. „O jakém spojenectví to tu mluvíte?“
Nelíbilo se mi to a doufal jsem, že jsem se přeslechl.
„Uzavřeli jsme dohodu, Katashi,“ usmál se na mě otec opět tím svým vítězným úsměvem.
„Jakou dohodu?“ popošel jsem k nim blíže.
„Takže konečně vnímáš, co se tu děje?“ ušklíbl se.
„Jakou dohodu?“ zopakoval jsem znovu a popošel ještě blíž.
„Myslím, že pro oba naše rody bude tohle spojenectví to nejlepší. A podle toho, co jsem viděl,“ zvedl ke mně hlavu sněžný král, „tak má volba také nebyla špatná.“
„Co?!" vyletělo ze mě hlasitěji, než jsem vůbec chtěl. „Jaká volba?“
„Dohodli jsme se na spojenectví,“ odpověděl táta, jako by o nic nešlo.
„To jsem slyšel, a na to jsem se neptal!“ odsekl jsem mu.
To nebyla odpověď, kterou jsem chtěl slyšet.
„Jaká volba?“ došel jsem k nim.
Po mé otázce konečně i máma zvedla hlavu a podívala se na mě.
„Katashi,“ promluvila mírným tónem, aby mě uklidnila. „Posaď se a v klidu si všechno vyslechni.“
Na okamžik jsem se zastavil a pohlédl na ni. Jedině ona se mnou dokázala mluvit klidně, aniž by musela zvýšit hlas. A jedině ji jsem byl schopen poslechnout. Ale...
„Ne, chci odpověď. Hned!“ odmítl jsem tentokrát poslechnout.
Postavil jsem se před oba krále, a už jsem ani neměl snahu držet se v klidu. Byl jsem rozčílený, protože jsem měl neblahé tušení, že to, co řekl sněžný král, se mi nebude líbit ani trochu.
„Katashi, okamžitě se uklidni!“ zvýšil táta hlas.
„Co mělo znamenat, že vaše volba nebyla špatná?!“ otočil jsem se k sněžnému králi a zcela tak ignoroval tátu.
„Tak dost!“ křikl najednou otec a praštil rukou do stolu, až se víno rozlilo kolem převržených pohárů. „Odejdi!“ rozkázal mámě.
Bylo zle... Pokud tohle táta udělal, bylo jasné, že se mi ho podařilo rozčílit, jak nejvíc to šlo.
Sněžný král dál seděl a jen v klidu ukázal svému společníkovi, aby také odešel.
Netrvalo dlouho a dveře, které doposud byly otevřené, se s hlasitým klapnutím zavřely. Zůstali jsme tu sami.
Rozčílený otec, klidný sněžný král a já...
A já rozhodně v klidu nebyl. Věděl jsem, že jsem tátu naštval. Ale já byl také rozzlobený. Chtěl jsem odpověď na svou otázku a to hned. Tušil jsem, že za tou jednoduchou větou se skrývá něco víc.
Strach z otce se přihlásil, protože jsem věděl, co v takových chvílích dokáže, ale třásl jsem se i vztekem. Bylo mi jedno, jestli je, nebo není vhodné mé chování, když tu byl sněžný král. Já prostě chtěl okamžitou odpověď.
I přesto, že jsem si stál za svým, couvl jsem o krok, když se táta pomalu začal zvedat a otočil se na mě.
„Vždyť se tolik neděje,“ rychle se postavil i sněžný král a zastavil tak tátu, který už měl ke mně nakročeno. „Odpovím ti, Katashi.“
S úsměvem, který se mi vůbec nelíbil, došel ke mně. Chytl mě za obě paže a znovu si mě celého prohlédl.
„Ty jsi ta volba. Navrhl jsem králi spojenectví mezi našimi rody. Spojení, které by bylo nenapadnutelné. Vy jste silní, a je vás dost, ale ostatní rody vás počtem převyšují. Kdyby vás napadla jiná smečka, měli byste problém. My vám můžeme v takových chvílích pomoci. Chtěl jsem, aby ses připojil k našemu rodu, jako můj druh, abychom tohle spojenectví potvrdili.“
Myslím, že víc v šoku jsem být nemohl.
Vážně to řekl? Jak si vůbec mohl dovolit navrhnout něco takového? Nenapadnutelné spojenectví? Pro koho? Uvědomuje si otec, do jaké pozice mě staví? Zástava, ochrana proti tomu, aby otec sám někdy napadl tohle rozhodnutí, protože já... já budu tím ohrožen na životě.
Všechno ve mně začalo vařit. Možná to byla poslední kapka, která dokonale zkazila dnešní den. Já si přál volnost. Chtěl jsem být s Manzem, a ten mě odmítl. Musel jsem přijít sem, abych dělal společnost nějakému cizímu vlkovi, kterého dnes vidím prvně.
A on si dovolí říct, že mám žít v jeho zemi, a ještě navíc jako jeho druh?
„A k tomu jste došli jak?!“ rozčílil jsem se a prudce sněžného krále do sebe odstrčil.
Mně je úplně fuk, že je to král. Sahat na mě nebude, a už vůbec si mě nebude nárokovat. To ať si raději najde nějakou vlčici v jejich smečce...
„Tak dost! Katashi“ zařval na mě otec, až mi málem zalehlo v uších.
Tak, tak, že stihl sněžného krále zachytit, aby nespadl, jak prudce jsem ho odstrčil.
„Co?!“ křikl jsem i já na něj. „Nebudete rozhodovat za mě! Já sám si vyberu, s k-“
Posledním slovům už nebylo rozumět. Táta ke mně přiskočil a chytil mě za krk tak silně, že jsem jen něco nesrozumitelně zachroptěl. Narazil mě na stůl, a já už mohl jen líbat její naleštěnou desku.
„Hikaru, vždyť se tolik nestalo,“ zaslechl jsem za sebou sněžného krále. „Je mladý a temperamentní. Teprve se učí. A já jsem rád, že se dokáže ozvat. Právě takových vlků je potřeba na to, aby dobře vládli.“
„Nebude odporovat svému otci, Merine!“ odsekl táta, a ještě víc stiskl můj krk, až mi málem zastavil průtok krve.
Natáhl jsem ruku za sebe a zasekl jsem drápy do jeho zápěstí. Snažil jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale byl v lidské podobě daleko silnější než já. Ještě víc na mě přitlačil a naklonil se až k mé hlavě.
„Budeš poslouchat, Katashi,“ zavrčel mi vztekle do ucha. „A jestli nechceš, dokaž mi, že jsi silnější než já a staň se králem!“
Po těch slovech se mnou smýkl, a já tvrdě dopadl na zem. Ani mu nevadilo, že mu na zápěstí zůstaly krvavé šrámy po mých drápech.
Pomalu, s výhružným vrčením, jsem se zvedal na kolena. Cenil jsem na něj zuby a v podlaze zůstaly rýhy, jak jsem se o ni zapřel. Bylo mi už jedno, co se sluší a co ne, když je tady nějaký cizí král. Bylo mi to jedno...
Odmítal jsem svého otce poslechnout. Ne, v tomhle případě. Nepůjdu někomu cizímu dělat ženu jen proto, že je on král.
„Nikdo za mě rozhodovat nebude!“ konečně jsem se postavil.
Všechno, můj napřímený ocas, našpicované uši, nakrčený nos a vyceněné zuby, hlasité vrčení, ukazovaly jen na jedno.
Měl jsem toho akorát tak dost... Rozhodl jsem se.
Ukončím vládu tohoto tyrana, i kdyby se ze mě měl stát mrzák.
„Takže takhle to chceš?“ ušklíbl se na mě otec. „Nemáš proti mně ani malou šanci! Ale prosím... Přijímám tvou výzvu. Jdeme! Ukážu ti, kde je tvoje místo.“
Aniž by ze mě spustil pohled, přešel rychlým krokem ke dveřím. Otevřel je a vyšel ven na chodbu, kde se vzápětí, jako silné hromobití, rozlehl jeho silný hlas.
„Doneste Katashimu jeho meč!“