Napětí bylo cítit v celém pokoji, a slabší povaha by zřejmě před tím už dávno utekla.
Ale Mei byla silná.
Když se hrot meče dotkl její hrudi, jen malinko sebou cukla, mírně zbledla, ale zůstala stát na místě a ani na moment neuhnula pohledem.
„Nechci tohle ukončit, aniž bych ti dal šanci se obhájit. Jsou dvě možnosti, jak se to všechno mohlo stát. První je, že jsi to zařídila ty. Druhá je, že to udělal tvůj učedník Ichi. Jaká je tvoje odpověď?“
Věděl jsem, že Mei rozhodně nezalže, ať už by byla odpověď jakákoliv. Ani za cenu, že ohrozí svůj život.
„Ichi o ničem neví,“ ozvala se téměř vzápětí. „Nikdy bych nedovolila, aby se do něčeho takového připletl. Tvůj otec požádal mě, a já to přijala.“
„Neříkej mu můj otec!“ vykřikl jsem nečekaně, ustoupil jsem o krok a vztekle jsem zabodnul meč do podlahy, protože bych jinak mohl ublížit Mei.
Neudělal bych to, i když jsem tu chuť vážně měl. Ale ona toho pro mne udělala víc než kdokoliv jiný.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil, a teprve potom jsem pokračoval.
„Bývalého krále přede mnou oslovuj jménem. A mě jménem Keiji. Přijal jsem jméno svého dědy, protože on mě vychoval víc než bývalý král. Nebudu nosit jméno, které mi dal někdo, kdo usiloval o můj život. Dobře si promysli, co mi řekneš, než odsud odejdeš,“ vyprostil jsem meč z podlahy a zasunul ho do pochvy.
Obešel jsem Mei a zamířil ke dveřím, které jsem hned i otevřel, a vyšel na dva kroky na chodbu.
„Zavolejte Ichiho a Kaidu. Až tu budou, jen mi to přes dveře oznámíte. Já si je potom zavolám.“
Když jeden ze strážců přikývl a hned odešel splnit rozkaz, vrátil jsem se do pokoje, zavřel za sebou dveře a přešel znovu před Mei, která celou dobu stála nehnutě na místě a čekala.
„Říkala jsem, že Ichi s tím nemá nic společného,“ zvedla ke mně Mei hlavu. „Neví o ničem.“
Ignoroval jsem její námitku.
Ichiho jsem si nechal zavolat ze dvou důvodů. Jeden z nich byl donutit Mei nic nezamlčet, i když jsem věřil tomu, že mi řekne pravdu. Ale pocit, že bych se vyptával Ichiho, ji donutí všechno říct bez podmínek.
„Chci slyšet všechno. Myslím tím, úplně všechno…“ odsunul jsem se ke stolu a opřel se o něj.
„Tak poslouchám, mluv,“ založil jsem si ruce na hrudi a upřeně se na ni díval.
Mei se snad bezděčně podívala ke dveřím, ale pak se vrátila pohledem ke mně, a začala mluvit.
O tom, jak její syn zaútočil na strážce. O tom, jak ho Hikaru chtěl popravit, ale na její žádost, nakonec rozhodl o vyhnanství. V tenhle moment jsem ji přerušil a zeptal se, proč tedy ve vyhnanství není.
To byl zřejmě ten rozhodující okamžik, proč se pak tohle všechno stalo.
„Změnil své rozhodnutí. I když nám dával naději, že ho vyžene, nakonec se rozhodl zničehonic o popravě. A když jsem ho prosila, aby si to ještě promyslel, dal mi podmínku. Co jsi odcestoval, několikrát měl slovní roztržky s Kerim, a stupňovalo se to. A všechno spělo k tomu, že dojde k souboji o místo Alfy smečky. Ale Hikaru to před všemi tajil, a Keri není vlk, který by všude rozhlašoval, že se protivil králi, a že s ním má nějaký spor. Jenže Hikaru se ho bál. Věděl, že by nad ním nevyhrál. A proto ho neměl odvahu ani uvěznit, nebo poslat do vyhnanství. Za cenu synova života mě donutil Kerimu a stejně tak i Manzovi dávat do pití byliny, které by oslabily jejich sílu, kdyby došlo na rozhodující boj. A na ten došlo. Jenže i tak, dokázal Keri vyhrát.“
Čím déle jsem Mei poslouchal, tím víc jsem zuřil. Měl jsem znovu chuť jít a otce dorazit jednou pro vždy. Ale chtěl jsem slyšet všechno, tak jsem jen sevřel v prstech látku košile, zatnul zuby a nechal Mei, ať domluví.
„Tvůj ot… Hikaru boj prohrál,“ rychle se opravila, když viděla, jak jsem sebou cuknul. „Ale Keri byl k němu shovívavý, a Hikaru vyvázl bez většího zranění. Myslela jsem si, že porážku přijme, že se konečně vzpamatuje, jenže opak byl pravdou. Ještě tu samou noc přišel ke mně Hikaru domů. Vyhrožoval, že Kerimu řekne všechno o těch bylinách, a, i když už není králem, tak se zaslouží o to, aby můj syn byl opravdu popraven, a ty víš, že za to, co udělal, by nejspíš popraven byl. Tím požárem ohrozil vesnici, a to se jen tak neodpouští. Jenže Hikaru mi řekl, že ve svém rozhodnutí o jeho popravě uvedl navíc i věci, které nového krále nenechají na pochybách. Vyhrožoval, že se postará o to, aby se všichni ve městě i vesnici dozvěděli, co jejich felčar udělal. I když to, co jsem udělala, byla pravda, vyhrožoval, že si vymyslí spoustu dalších pomluv, které by mě nakonec donutily odejít, nebo si vzít život, pokud mu nepomůžu. Keiji…“
Poprvé za své vyprávění se Mei odmlčela, jak se ji zachvěl hlas a do očí ji vstoupily slzy. Roztřesenými prsty si otřela oči, na moment je zavřela, několikrát se zhluboka nadechla, a teprve potom je otevřela a znovu se na mě podívala a chtěla pokračovat.
Z chodby se však ozvaly kroky a následné zaklepání na dveře s ohlášením, že Ichi a Kaido dorazili a čekají.
Jen jsem křiknul zpátky, že rozumím, a znovu jsem se zaměřil na Mei.
„To, co jsem udělala, byla největší chyba v mém životě. A neomlouvá mě ani láska k mému synovi, za kterého bych klidně položila život,“ hlas se ji stále chvěl, ale byla rozhodnutá to doříct do konce. „On byl nešťastný z neopětované lásky, a já… já… nechtěla přijít o jediného člověka, kterého jsem porodila, vychovala a opatrovala celý život. Ale je pozdě nad tím prolévat slzy. Oba jsme udělali špatné rozhodnutí, a teď za to musíme přijmout trest. Podlehla jsem výhružkám Hikaru, a znovu jsem přidala Kerimu i Manzovi do jídla a pití byliny, které je oslabily, ale tentokrát už účinek byl silnější. Na druhou stranu, Hikaru měl u sebe nápoj, který ho posílil. Jedinou věc, kterou jsem ho zapřísahala, byla, aby nechal Keriho naživu, a pokud ho vyzve na souboj i Manzo, tak jeho taky. Dalo se čekat, že jakmile Keri bude poražen, a zvlášť když se to týkalo i tebe, tak Manzo nebude stát v rohu a jen se dívat. Těšil se na to, že se brzy vrátíš ze sněžného království. Ale stihli jen vyslat posla s listem, a po něm skupinu strážců, kteří tě měli doprovodit domů.“
„Víš, čeho ses dopustila?“
Mei přikývla, ale já to stejně dopověděl za ní.
„Zrada na králi, Mei. Už to, že jsi předtím tohle udělala, je opovrženíhodné,“ po těch slovech poprvé Mei sklonila hlavu. „Nejdříve Keri ještě nebyl král. Ale potom ano. Měla jsi za ním jít. Měla jsi mu to říct, a nic z toho se nemuselo stát. Možná by ti odpustil, možná ne, ale Keri je moudrý, a věřím, že by rozhodl správně, zvlášť, když ví, jaký Hikaru je. Jenže jsi mlčela. Zradila jsi krále. Dobrého krále, kterého jsem chtěl vidět na trůnu. I když tě mám rád, přesto k tobě teď cítím zlost, doslova zuřím, a nejhorší pocit, který vůči tobě mám, je zklamání…“
Přestal jsem se opírat o stůl a obešel jsem ho. Posadil jsem se, otevřel šuplík, vytáhl jednu listinu s podpisem mého otce. Rozdělal jsem ji a položil na stůl.
„Podívej se,“ pokynul jsem Mei, aby popošla blíž a přečetla si to. „Hikaru ti lhal. Nechtěl tvého syna popravit. Nebylo tam napsáno nic víc, než čeho se opravdu dopustil. Měl být vyhnán, ale on to tajil, a ne jen před tebou. Takovému člověku jsi sloužila, pro takového člověka jsi zradila dobrého krále.“
Mei přistoupila a zadívala se na listinu. Zbledla ještě víc, než když jsem ji ohrožoval mečem.
Rty se ji chvěly, jako by chtěla něco říct, ale nenacházela slov.
Musela se cítit podvedená, a nejspíš, teď ještě víc než předtím, litovala toho, čeho se dopustila.
A já… Cítil jsem se pod psa. Bylo mi zle, podle všeho mi znovu stoupala horkost, a měl jsem pocit, jako bych se měl každou chvíli vyvrátit na zem.
Bylo mi zle i z toho, vidět člověka, dobrého člověka, kterému otec zničil život.
Taky i ta tíha rozhodnutí, které jsem měl udělat. Věděl jsem, že jako Alfu mě neminou ani takové rozhovory. Ale ani na chvíli jsem si nepomyslel, že by se to mohlo stát tak brzy, a navíc u někoho, kdo je mi blízký.
Bylo to hodně pro a proti. Věděl jsem, že musím rozhodnout, věděla to i Mei a zřejmě na to byla připravená. Ale ten, kdo nebyl připravený takhle někomu vzít život, jsem byl já.
A za zradu krále se trestá smrtí.
Tohle všechno se stalo jen proto, jaký Hikaru byl, jak vládl… Jeho chyby bude muset nový král muset nějakou dobu napravovat. A nejspíš jich ještě spousta vyleze na povrch ve chvíli, kdy to budeme nejméně čekat.
Mei odstoupila od stolu, chvilku se na mě mlčky dívala, a pak poklekla na zem.
„Keiji, udělala jsem chybu, zradila jsem krále a přijmu jakýkoliv trest. Chci tě ale poprosit o jednu věc. O jednu jedinou věc. Ušetři, prosím, život mého syna. Lituje toho, co udělal, a kvůli nešťastné lásce je člověk schopen čehokoliv. Ale zapřísahal se, že pokud ho král propustí, že odejde sám dobrovolně, i kdyby ho neposlal do vyhnanství. Prosím, ušetři ho, Keiji,“ řekla tiše Mei, a po posledních slovech sklonila hlavu.
Neodpověděl jsem ji hned. Bylo mi divně z toho, že přede mnou klečí a prosí o život svého syna, a já mám rozhodnout nejen o jeho, ale i o jejím trestu.
Ona, která mě zná od štěněte. Ošetřovala mně, když jsem si odřel koleno, nebo když jsem měl zimní nemoc. Starala se o mě, když jsem dospíval a nevěděl, co se se mnou děje, proč takové změny. Trpělivě mi naslouchala, když jsem si stěžoval i na maličkosti, a vysvětlovala mi, že není nic divného na tom, že mě vlčice netáhnou, i když mám od nich spoustu nabídek. Byla to ona, kdo mi otevřel oči, když jsem nechápal, proč mě to tak táhne k Manzovi…
Bylo to hodně těžké. Tak moc jsem teď přemýšlel, co s tím, že mě začala bolet i hlava.
Měl jsem připraveny dvě listiny. Na jedné rozhodnutí o popravě, na druhé o vyhnanství. Byl jsem ze začátku tak rozčílen, že při mém prvním rozhodování jsem ani nepřemýšlel o jiných variantách.
Ale čím déle jsem s Mei mluvil, čím déle se mi to honilo hlavou, tím víc jsem začínal pochybovat o tom, že toho budu vůbec schopen.
Začínala mi být zima, a na čele mi vyvstal studený pot. V tomhle pokoji ani nebyl rozpálený krb, u kterého bych se mohl zahřát. Měl jsem žízeň, ale nebyla tu ani trocha vody, kterou bych svlažil hrdlo. Polkl jsem naprázdno, ale jen mě to vydráždilo ke kašli.
„Měl bys…“ zvedla Mei hlavu, ale nedopověděla.
Znovu zmlkla, protože věděla, že nemá právo mi teď říkat, abych šel do postele. Ne, v téhle chvíli, kdy byla označena za zrádce.
Ale její slova mě konečně probrala. Vzal jsem ty dvě listiny a vstal jsem. Mírně jsem zavrávoral, na moment se musel chytit stolu, ale jakmile jsem to vyrovnal, šel jsem se k nejbližší louči, a v jejím plameni jsem oba listy spálil. Cukl jsem rukou a zatřepal s ní, když se mi roztopený vosk z pečetě přilepil na prsty.
Vrátil jsem se za stůl a vytáhl nove pergameny.
„Vstaň,“ přikázal jsem Mei, zatímco jsem sepisoval listinu, která Ichiho ustanovuje novým zámeckým felčarem.
Opatřil jsem ji svým popisem a pečetí, a pak jsem sepsal ještě druhý list, na který jsem také umístil svůj podpis a pečeť.
„Pošlete sem Kaidu a Ichiho!“ křiknul jsem směrem ke dveřím, které se vzápětí otevřely, a oni vešli dovnitř.
Jenže k mému překvapení vešel dovnitř i rádce Kazuki.
Jako hlavní rádce sloužil u krále již pět let. Byl to starší muž, a jeho rady a doporučení měly vždy váhu.
„Nerad ti přerušuji tvé jednání, ale rád bych byl u toho. Jsi sice nový král, ale zatím jsi mě jaksi míjel, Katashi,“ usmál se na mě svým dobrosrdečným úsměvem.
„Promiň, Kazuki. Je to pro mne všechno nové, a nedošlo mi, že-“ vstal jsem, ale hned jsem dosedl zpátky, když se mi znovu zatočila hlava.
„Nezlobím se, ale chtěl jsem tě aspoň pozdravit, a opravdu bych měl rád potvrzeno od tebe všechno, o čem jsem se musel dozvědět od služebných, které klebetily při obědě,“ zasmál se Kazuki, pohodlně se usadil na pohovce a pokynul rukou, abych pokračoval.
Všiml jsem si, jak sebou Mei trhla, když Kazuki vešel. Počítala nejspíš s tím, že minimálně Kaida bude zpraven o tom, co se děje, a o mém rozhodnutí. Ale to, že přišel i rádce ji docela znejistělo.
„Ichi,“ opatrně jsem se zvedl, vzal do ruky jmenovací listinu a obešel stůl. „Od teď budeš sloužit jako zámecký felčar. Je to mé rozhodnutí. Mei tě učila dobře, a ty sám jsi skvělý felčar. Věřím ti a vím, že budeš sloužit dobře.“
Předal jsem překvapenému Ichimu jmenovací listinu, a kdyby mi nebylo špatně, určitě bych se teď bavil tím, jak šokovaně, si ji čte, a pak nechápavě hledí na mě a na Mei.
„Ale… ale… přece Mei… ona… je…“ nebyl schopen vydolovat ze sebe kloudnou větu.
„Mei se dobrovolně vzdává této služby. Z osobních důvodů. Toto rozhodnutí je od teď platné. Chceš ho odmítnout nebo ho přijmeš? Je to na tobě.“
Ichi nervózně přešlápl z nohy na nohu, několikrát si skousnul ret, a díval se střídavě na mě a na Mei.
„Ichi, jsi skvělý felčar, zvládneš to,“ položila mu Mei po chvilce ruku na rameno a usmála se na něj.
„Taky si myslím,“ ozval se Kazuki z pohovky, hodil si nohu přes nohu, založil si ruce na hrudi a spokojeně se na nás díval.
Jediný Kaida mlčel.
„Přijímám to,“ konečně se Ichi ozval.
„Dobře, ještě dnes v noci si převezmeš všechno, co k této službě patří. Většinu už znáš, víš, co a jak, a Mei ti doplní zbytek. Teď jdi a počkej na Mei venku.“
Ichi se na důkaz díků za takovou důvěru poklonil, a pak už spěchal na chodbu, snad abych si to nerozmyslel. Několikrát po cestě ještě zakopl o vlastní nohy, jak z toho byl celý pryč, a málem si polámal prsty, když s nimi narazil do dveří, jak se je snažil rychle otevřít.
„Je to poděs, ale skvělý felčar, zvolil jsi správně, Katashi,“ znovu se ozval Kazuki.
Při jméně Katashi jsem rozčíleně mlaskl, ale nechtěl jsem na rádce kvůli plísnit, zvlášť, když ode mne neměl všechno potvrzené.
„Kaido,“ otočil jsem se na nového velitele stráže. „Hikaru chtěl nechat Meina syna popravit, ale rozhodnutí změnil na vyhnanství. Proč je ještě ve vězení, to je ve hvězdách. A pátrat po tom nebudu. Ale proto, že to provinění je opravdu vážné, nebudu mu udělovat milost, a potvrzuji tímto rozhodnutí předchozího krále o vyhnanství.“
Mei si docela slyšitelně oddechla. Ruce se ji roztřásly a v očích se ji zaleskly slzy, když jsem vyslovil své rozhodnutí. Bylo vidět, jak moc ji to dojalo, jak moc je ráda, že ušetřím život jejího syna. A bylo i vidět, že teď už o dost klidněji přijme svůj trest.
A tak, ve chvíli, kdy jsem řekl, co bude následovat, její šok nemohl být větší.
„Mei mě požádala o uvolnění ze služby, aby mohla svého syna doprovázet. Víme, že je jediný z rodiny, kdo ji zůstal, a proto jsem její žádost přijal. Tady,“ hrábnul jsem znovu na stůl, „je rozhodnutí předchozího krále o vyhnanství. A tohle je listina, opravňující Mei vstoupit do města jednou za dobu mezi dvěma úplňky.“
Kaida si převzal jeden list a Mei jsem podal druhý.
„Kaido,“ pokračoval jsem, jen co si oba přečetli listy. „Běž sdělit rozhodnutí do věznice. Zítra za svítání osobně zajistíš doprovod na hranice. Můžeš jít. Kdyby byl nějaký problém, okamžitě mě o tom zpravíš. A jak se zítra vrátíš, zastav se u mě.“
Kaida přikývl, sroloval listinu a s mírným úkonem hlavy ke mně a k rádci se vzdálil, aniž by se ptal na něco dalšího ohledně Mei.
„Zvolil sis dobrého velitele,“ nechal se znovu slyšet Kazuki.
Ale tentokrát vstal a došel k nám. Chytl Mei za ruku a zvedl ji, aby se mohl podívat na listinu, kterou držela.
„Cesty osudu jsou spletité a hvězdy jsou nevyzpytatelné. Někdy stačí jediné slovo, které následně vše změní,“ pustil rádce Meinu ruku a otočil se na mě. „Jsi si tím jistý?“
„Ano,“ přikývl jsem, a můj přímý pohled do jeho očí musel dát jasně najevo, že to nemíním měnit.
„Mei, král je shovívavý, a měla by sis vážit jeho rozhodnutí,“ otočil se Kazuki k ní.
„Vím, vážím si toho. Budu na to pamatovat do konce svého života,“ řekla tiše Mei, otřela si vlhké oči a sklonila hlavu.
Překvapeně jsem se na Kazukiho podíval, ale on jen pokrčil rameny a usmál se.
Bylo mi už jasné, že něco ví, nebo aspoň tuší, a bylo zbytečné něco skrývat, jako před Ichim nebo Kaidou.
„Mei,“ ozval jsem konečně já. „Půjdeš a připravíš se na odchod. Můžeš si vzít, co chceš. Ale nejprve předáš Ichimu službu se vším, co k tomu patří. Zřejmě se dnes v noci nevyspíš, ale je to malý trest za to, co jsi udělala. A teď běž. Se synem se uvidíš až při odchodu.“
Cukl jsem rukama, když mě za ně Mei nečekaně chytla.
„Do smrti ti budu vděčná, králi. Dospěl jsi a jsi to nejlepší, co tato země má. Věřím, že budeš vládnout dlouho a dobře,“ sklonila se a mé ruce si na moment přitiskla k čelu. „Děkuji ti za všechno.“
Pak mě pustila, mírně se poklonila rádci i mě a otočila se k odchodu.
„Mei,“ zastavil jsem ji ještě, než otevřela dveře. „Než odejdeš za Ichim, zajdi ještě k Manzovi. A zítra při odchodu ke Kerimu. Řeknu Kaidovi, že se tam na chvilku zastavíš. Jen na nejnutnější dobu, aby ses mu mohla omluvit. Aby ses mohla omluvit oběma.“
„Udělám to ráda. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem o tom mohla konečně otevřeně mluvit i za cenu toho, že jsi mě mohl zabít, a měl jsi na to plné právo“ na moment se ještě Mei pootočila, ale pak už beze slova odešla, aby udělala to, co jsem ji přikázal.
Když za sebou zavřela, na moment zavládlo ticho. Kazuki chvíli hleděl na dveře, jako by si to všechno potřeboval srovnat v hlavě, a pak se otočil na mě.
„Podle událostí, které se staly, a podle toho, čeho jsem teď byl svědkem, je mi jasné, že se Mei dopustila něčeho vážného,“ zadíval se mi do očí, jako by v nich hledal odpověď.
Ale moje pevně semknuté rty mu daly najevo, že o tom nehodlám mluvit.
„Nepotřebuji to slyšet,“ ujistil mě Kazuki vzápětí. „Mei je skvělý člověk, vždy věrně sloužila, a tenhle její dobrovolný odchod je vlastně vyhnanství, které zůstane utajené před ostatními. Jak ji znám… Nikdy by neodešla dobrovolně ani se svým synem, i když ho miluje. Mei by nikdy jen tak neodešla od lidí, kteří ji potřebují. Děkuji ti za ní, že jsi ušetřil její život i pověst. Její zkušenosti jsou cenné, a pokud nebude pomáhat tady, pomůže někde jinde. A věřím tomu, že ona si váží toho, že dostala od tebe druhou šanci a nikdy ji nepromarní.“
Také jsem se díval Kazukimu do očí, aniž bych hnul brvou. Když domluvil, jen jsem se mírně pousmál a pokrčil rameny.
„Nevím, o jakém trestu mluvíš. Mei odchází na vlastní žádost. Pokud by byla vyhnána, nedovolil bych ji vstup do města za žádnou cenu.“
„Jasně, jasně,“ zvedl Kazuki ruce na obranu. „Dobrovolně odchází, aby mohla být se svým synem. Měla pravdu. Budeš dobrý král, jen tě chci požádat, aby ses vyvaroval stejných chyb, jaké udělal tvůj otec.“
„Když už jsme u toho,“ narovnal jsem se a mírně zavrčel. „Nechci, abys o bývalém králi přede mnou mluvil jako o mém otci.“
„Ano vím. I tohle se ke mně už doneslo. Jen jsem chtěl vidět tvou reakci, králi Keiji,“ zasmál se Kazuki, že se mu něco povedlo, ale pak zvážněl.
Přistoupil ke mně tak blízko, že se mně skoro dotýkal tělem. Nečekaně zvedl ruku a přiložil mi ji na čelo.
„Měl bys jít hned do postele, jinak tvé kralování bude trvat velice krátce,“ řekl zcela vážně, když dal ruku dolů. „Je hodně věcí, které musíme probrat, ale to počká, až ti bude lépe.“
Bez protestů jsem přikývl, protože jsem se opravdu cítil hodně špatně. Nejspíš jsem to přehnal, ale potřeboval jsem to s Mei vyřídit co nejdříve. Některé věci prostě nepočkají jen proto, že je král nemocný.
„Jo, půjdu si lehnout,“ řekl jsem ztěžka, ale i tak jsem se ještě vrátil za stůl a na chvíli se posadil.
Všechno to napětí opadlo, nervozitu a zlost vystřídala únava, která se teď zcela přebrala vládu nad mým tělem. I mluvení mi začalo dělat problémy.
Cítil jsem slabost, ale chtěl jsem ještě uklidit listiny a schovat svou královskou pečeť.
Do šuplíku jsem to doslova naházel, a sfouknul hrubou svíci, nad kterou jsem nahříval pečetní vosk. Pečeť jsem zabalil do pláténka a strčil do kapsy s tím, že dokud nebudu mít připravenou svou vlastní pracovnu, budu ji mít raději vždy u sebe.
Rozhlédl jsem se po pokoji a zapřemýšlel, jestli přeci jen nevyužít tyhle dva pokoje. Ale vzápětí jsem si vzpomněl na to, kdo je po celé ty roky využíval, a nápad jsem okamžitě zavrhnul.
„Tak půjdeme,“ vstal jsem a pokynul Kazukimu. „Tyhle dva pokoje nechám upravit pro důležité návštěvy. Nechci tady být.“
Na vratkých nohách jsem došel k nejbližší louči a chtěl ji sundat ze stojanu, abych ji hodil do vědra s vodou. Natáhl jsem k ní ruku, ale v tu chvíli, se mi udělalo mdlo, zatočila se mi silně hlava, a už jsem to na nohách nedokázal ustát.
„Potř… eb… pom… o…“ zamumlal jsem nesrozumitelně, když jsem se sunul k zemi.
To, že Kazuki rozrazil dveře a zavolal stráže, že ke mně přiběhli a pomohli mi zvednout se ze země, i to, že mě napůl při vědomí vedli do pokoje, jsem vnímal jen okrajově.
Pamatuji si, že během chvíle mě uložili do postele, Manzo hned vyskočil na nohy a na svůj vlastní spánek okamžitě zapomněl. Běhal kolem mne, dokud nepřišel Ichi i Mei, protože si ji ještě vyžádal, aby věděl, co všechno mi zatím dala, a on mohl pokračovat v mém léčení.
Pamatuji si také, že po celou dobu, než Mei s Ichim odešli, Kazuki byl v pokoji a bedlivě ji sledoval, a odešel až teprve s nimi.
Pořádnou úlevu jsem však pocítil ve chvíli, kdy se v pokoji rozhostilo ticho, bylo slyšet jen praskání ohně v krbu a občasné zaprskání loučí, a z jedné strany mě hřálo velké Manzovo tělo.
„Jsi vážně nenapravitelný,“ zašeptal, když viděl, jak na něj mžourám, a bráním se spánku. „Měl bys spát. Jsem tady, nikam nepůjdu.“
Pohladil mě po vlasech, natáhl se po poháru s bylinným odvarem, co mi Ichi podle rady Mei připravil, a když jsem se několika loky aspoň trochu napil, odložil ho na stolek a přilehl si zpátky ke mně.
„Jsem rád, že jsi Mei nenechal popravit. Odpustil jsem ji, a otec ji určitě odpustí také. Děkuji, Katashi,“ sklonil se nade mnou a jemně mě políbil na mé rty, oschlé od horečky.
I přesto, jak moc zle mi bylo, jak jsem se třásl zimnicí, a chvilku na to jsem myslel že shořím, i přesto jsem se po Manzových slovech pousmál a spokojeně konečně zavřel oči.
Nezlobil jsem se na něho, že mě oslovuje mým rodným jménem. Na něho ne.
Protože on to jméno vyslovuje s láskou. On jediný mě tak může oslovovat…
„Miluji tě…“ zašeptal jsem těsně předtím, než jsem konečně propadl horečnatému spánku.
Druhý den, když jsem se probudil, a zjistil jsem, že teprve svítá, okamžitě mě přepadl zvláštní pocit, když jsem si vzpomněl na to, že právě teď nastala chvíle, kdy Mei se svým synem opouští navždy náš vlčí rod.
Bylo mi z toho smutno, měl jsem Mei rád. Věděl jsem, že mi bude chybět, ale jako král jsem tohle prostě nemohl přehlédnout. Nemohl jsem to nechat jen tak odeznít, jako by se nic nestalo.
Když byl ten bolestivý pocit nejsilnější, přitiskl jsem se k Manzovi, který ještě pochrupával vedle mne. Zavrtal jsem nos do jeho hrudi a snažil jsem se to překonat.
Byla to právě Meina slova, že nemám své slzy slabosti ukazovat před ostatními.
A teď to pro mne bude platit dvojnásob.
Ani jsem si neuvědomil, že Manzovo pochrupování ztichlo. Až teprve ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho velkou ruku na své hlavě, mi došlo, že jsem ho nejspíš vzbudil.
„Zavolám služebnou. Potřebuješ se převléct, jsi úplně propocený,“ řekl tiše a políbil mě do vlasů.
Ale sotva trochu poodkryl přikrývku, okamžitě mě rozklepala zimnice.
„Tak ne. Nejdřív pořádně roztopím krb, nechám ti přinést suché věci a něco teplého k snědku a zavolám Ichiho. Teď zůstaneš zabalený a vůbec se z postele nehneš, ano?“
I přesto, že mi doslova drkotaly zuby, trucovitě jsem našpulil rty, vytáhl jsem z pod přikrývky ruku a chytil ho kolem krku, abych se k němu mohl aspoň na moment přitulit do náruče.
„No tak, Katashi,“ pousmál se Manzo, když viděl můj trucovitý výraz. „Jsi jak malé dítě.“
Přesto mě také aspoň na chvíli chytl a přitiskl si mě k sobě.
Cítil jsem se v jeho náruči moc dobře.
Vždycky byl silný, rázný, a přitom tak jemný. Dokázal ukázat svou sílu, ale i tu jemnou stránku, když o někoho pečoval. Nikdy nikomu vědomě neublížil, a měl silný smysl pro spravedlnost.
„Víš… je to… Bylo to včera strašně těžké. Ty bys to zvládl daleko lépe. Vyzvi mě na souboj, chci, aby ses Alfou stal ty,“ zamumlal jsem do jeho hrudi, a pak jsem zvedl hlavu a zadíval se do těch jeho nádherných očí.
„Mluví z tebe nemoc,“ mírně se zamračil. „Neudělám to, ani kdybys na kolenou prosil. Být králem tohoto rodu je tvůj úkol. Ty ses pro tohle narodil. A že se ti někdy nebude chtít? Neboj, jsou tu takoví, co tě brzy postaví do latě. Nebudeš si někdy vědět rady? Na to jsou tu zas jiní. Ale už jen tvé první rozhodnutí jsi zvládl daleko lépe, než by to udělal kdokoliv jiný. Meino tělo by už dávno ožírali krkavci, kdybys nebyl král. Rozhodl ses správně. Nikdo nebude pochybovat o tom, že Mei odešla na vlastní žádost, zvlášť, když má povolený vstup do města.“
Nespokojeně jsem po Manzových slovech zamrčel. Snad jsem někde ve skrytu duše doufal, že by nakonec souhlasil. Ale bylo bláhové si myslet, že by na to přistoupil.
„Vzpomeň si na své odhodlání, když jsi šel prosit o pomoc Mugena, to by si jen tak někdo netroufnul. Nebo to, že jsi po takové vyčerpávající cestě dokázal vyzvat Hikaru na souboj, a ještě jsi vyhrál,“ pohladil mě Manzo po zádech a políbil mě na nos. „Vzpomeň si na to, co jsi vlkům tam venku říkal, když se blížil Merin se svou smečkou. Kdybys nebyl rozený král, Mugen by okamžitě tvou žádost odmítl, a naši vlci by tě vůbec neposlouchali. To všechno, jsi zvládl svou vlastní vůlí. Tak ani na chvíli neuvažuj o tom, že bys to někdy vzdal. Teď jsi jen unavený, nemocný, a je to nové. Ale bude to lepší, až se to trochu víc rozběhne. Zvládneš to. Ale teď se pořádně zachumlej a lehni si.“
I přesto, že jsem pořád nespokojeně pod nos mrmlal, že mě nechápe, zabalil mě pořádně do přikrývky a přehodil přese mne ještě tlustý kožešinový přehoz.
Sám potom vstal, oblékl si plášť, protože bylo chladno, a po chvilce už jsem slyšel, jak mluví na strážce, aby nám poslali služebné, aby vyčistily ohniště v krbu, rozpálily oheň, a donesly suché oblečení a přikrývky.
Na moment se Manzo vzdálil, a já zůstal sám v pokoji.
Znovu jsem se zadíval do okna, kde byla mírně pootevřená okenice. Slunce pomalu ukazovalo své první paprsky, a nebude trvat dlouho a bude jasný den.
Mei je už určitě někde za vesnicí, a já jen mohl doufat, že se svým synem přežijí konec zimy.
Ve dvou by to měli zvládnout lépe, než když je člověk sám. Věděli jsme, že vyhnanci mají osadu, tak snad tam Mei se synem zamíří, a oni určitě ocení, když tam budou mít někoho, kdo rozumí léčení.
Byl jsem sice úplně propocený, a v pokoji bylo chladno, ale tím, že mě Manzo pořádně zabalil, postupně jsem se přestával tolik třást. Skoro jsem znovu zavíral oči, jak mě přemáhal spánek, ale vyrušila mě služebná, která s pomocníkem nesla dříví na podpal a hned se pustila do čištění krbu, aby mohla rozdělat nový oheň.
Chvíli po ní přišla druhá, která donesla nové věci. Už jsem chtěl vstát, ale právě vešel dovnitř Manzo v závěsu s Ichim, který hned doklusal k posteli, aby mě zkontroloval. Nachystal mi nějaké mazání na hruď, které děsně smrdělo, ale prý pomáhá. Matně jsem si vzpomněl, že mi něco takového mazala i Mei, když jsem byl malý a onemocněl jsem.
Tenkrát mi strašně vyhubovala, protože jsem si v tom největším mrazu hrál nedaleko potoka a celý jsem se v něm vymáchal. A i když jsem se změnil ve vlka a většinu vody z kožichu vytřepal, než jsem došel na zámek, prochladl jsem a onemocněl.
„Převlečeš se, až tu bude teplo,“ přikázal Ichi, když jsem spolkl velkou lžíci čehosi, a hned řekl Manzovi, aby na mě dohlédl.
Na stole brzy voněla snídaně, ale já stejně neměl moc hlad.
Přesto, když se pokoj víc zahřál, vstal jsem, za Manzovy asistence jsem se trochu opláchl v teplé vodě, a hned se převlékl do suchého oblečení.
Než se převlékla postel, byl jsem donucen sníst aspoň trochu horké polévky a vypít celý kalíšek odvaru, který kupodivu chutnal docela dobře.
Ještě jsem se ani nedostal zpátky do postele, když se přišel rozloučit Mugen, který už byl připravený na cestu do své země.
Omlouval jsem se mu, že ho nepůjdu vyprovodit, protože mi to nejméně čtyři lidi zakázali. Ale jen se smál, a ujistil mě, že to vůbec nevadí, protože má někoho, kdo mě úplně dokonale zastoupí.
A s příslibem, že přijdu na návštěvu do jeho země hned, jak budu moci, jsme se pak rozloučili.
Nechápavě jsem se díval, jak mizí za dveřmi, a netrvalo dlouho, a slyšel jsem je ze zámecké zahrady, kde už se všichni jeho vlci, kteří s ním zůstali, sešli, aby mohli společně odejít.
„Myslím, že jsem přišel o služebnou,“ zamračil jsem se, když jsem se z okna podíval, kdo vlastně Mugena vyprovázel.
„No, už to tak nejspíš je. Bude jen otázka času, kdy Shina přijde s prosbou, aby tě mohla do Mugenovy země doprovodit, a s žádostí, abys ji propustil ze služby,“ zasmál se Manzo, když jsme viděli, jak srdečně se Mugen loučí se Shinou.
Ta ještě chvíli stála a dívala se za nimi, než celá skupina zmizela za zámeckou bránou. Celá červená, což určitě nebylo od mrazu, vrátila zpátky do zámku, a už po cestě si ji někteří strážci dobírali.
„Služebnictvo bude mít nějaký čas si zase o čem povídat,“ znovu se zasmál Manzo, ale už mě hnal zpátky do postele.
A já si šel lehnout opravdu rád. Pořád jsem byl slabý a horkost mě stále neopouštěla. Manzo mě ještě namazal tou smradlavou mastí, omotal mi kolem hrudi několik vrstev plátna, aby mě to hřálo, a abych nezamastil postel a oblečení. Zastlal mě potom do přikrývek tak moc, že mi ven trčel jen nos.
Přihodil ještě dřevo do ohně, a pak si lehl ke mně.
Přitáhl jsem se k němu co nejblíž a zamračil se, když jsem viděl, jak pokrčil nos nad tím smradem z masti.
Ale on mě se smíchem objal, a prý bych klidně mohl smrdět hnojem, že by mu to nevadilo.
Tak jsem se už spokojeně uvelebil v jeho náruči, kde mi bylo tak moc dobře, a brzy se mi znovu zavřely oči.
Ten den jsem prospal skoro celý. Bylo by lepší, kdybych se jako nový král hned ujal svých povinností, ale zřejmě by to dopadlo, jak Kazuki říkal. Vládl bych velice krátce, protože by mě nemoc skolila natolik, že bych byl rád, kdybych to přežil.
No co, aspoň by vládnutí přebral Keri nebo Manzo.
Kdyby mě občas neprobral nějaký hluk, typický pro tuhle část zámku a tuhle denní dobu, a kdyby za mnou dvakrát nepřišel Ichi, nejspíš bych se za ten den ani vůbec neprobudil.
Tak jsem byl donucen vypít zas nějaký bylinný odvar, znovu se převléct, aspoň něco málo sníst, i když můj žaludek protestoval, namazat se tou smradlavou mastí a znovu se nechat zastlat do postele.
Byla už tma, když jsem znovu vstal, abych povečeřel. Horkost už znatelně klesla, ale byl jsem upozorněn, že to ještě chvíli potrvá, než zmizí úplně. Že se nejspíš ještě vrátí, a tudíž je nutné, abych opravdu ještě nějakou chvíli vydržel v posteli.
Právě jsme s Manzem večeřeli, a služebná s pomocníkem mi chystali necky, abych se mohl umýt, když se ozvalo zaklepání a Kaidův hlas.
„Byly nějaké problémy po cestě, že jsi nepřišel hned ráno?“ zeptal jsem se, jen co vešel.
„Jak se to vezme,“ zastavil se Kaida před pohovkou, na které jsem seděl.
Bylo vidět, že je dost unavený, a určitě se taky už těšil do postele. Nechtěl jsem ho déle zdržovat, on sám musel udělat spoustu práce, a já mu ještě dal úkol navíc, když doprovázel se strážci Mei a jejího syna k hranicím země.
„Zastavili jsme se na krátko u Keriho, jak jsi chtěl, ale všechno proběhlo naprosto v klidu.“
„Tak co se stalo, že jsi nepřišel hned, jak ses vrátil?“ zkoumavě jsem se na něho zadíval.
„Přišel jsem hned, jak jsem se vrátil,“ odvětil Kaida.
Mě teprve teď došlo, že ještě není zcela svlečený, že má sundaný jen kožešinový přehoz, ale jinak je stále ve věcech, ve kterých byl zřejmě venku. I meč se mu stále houpal u pasu.
Nabídl jsem mu proto aspoň horký čaj, který popíjel Manzo. Kaida ho přijal, chvilku si o něj hřál promrzlé prsty, napil se, a pak pokračoval.
„Po cestě nazpátek jsme narazili na čtyři divoké vlky. Nejspíš z těch, kterým se při boji podařilo utéct. Dostali jsme se s nimi do potyčky, ale žádný z nich nepřežil. Na naší straně jsou dva lehce zranění. Takže to dopadlo ještě dobře.“
Oddechl jsem si, když jsem slyšel, že žádný ze strážců nebyl zabit. Na moment mě napadlo, že jsem opravdu zvolil dobrého velitele, a že bylo štěstí, že jsem s Mei a jejím synem poslal právě jeho, jako velitele skupiny.
„Ale to není všechno…“ znovu se Kaida napil a pak odložil kalíšek na stůl.
Zbystřil jsem a víc se narovnal, když se zatvářil snad vážněji, než když oznamoval napadení divokými vlky.
„Co se ještě stalo?“
„Nedaleko od místa, kde nás napadli, jsme našli tři mrtvé sněžné vlky.“
„Cože?“ vyhrkl jsem. „Vždyť všichni odešli, tak proč? Jestli je Merin poslal na výzvědy…“
„Nemyslím si,“ zavrtěl hlavou Kaida. „Byli sice ozbrojení, ale jen lehce, a nebyli oblečení jako bojovníci. Navíc měli u sebe věci, jako kdyby někam cestovali, jako by se rozhodli žít někde jinde. Nejdříve jsem si myslel, že to mohli být vyhnanci, ale neměli by tolik věcí a zbraně. Prostě měli toho u sebe dost, bylo to rozházené všude kolem, jak to divocí vlci prohrabávali. Podle stop, co jsme tam našli, bylo jasné, že je právě ti divocí vlci zabili.“
Postavil jsem se, i když se na mě Manzo zamračil. Přitáhl jsem si plášť víc ke krku, aby nebrblal, a začal jsem přecházet po pokoji a přemýšlet.
Tři sněžní vlci, kteří byli ozbrojeni jen lehce, nešli do boje a měli s sebou spoustu věcí, jako by utíkali ze své země.
Že by se v severním království něco hnulo? Že by to pro některé bylo už tak nesnesitelné, a raději využili situace a utekli, když Merin s bojovníky odešel?
„Keiji,“ oslovil mě Kaida, když jsem tak přecházel po pokoji a přestal si ho všímat.
„Hm?“ otočil jsem se na něj s nepřítomným výrazem, ale po jeho dalších slovech jsem okamžitě byl v pozoru.
„Prohledali jsme i okolí, kde jsme našli ty sněžné vlky. Byli to sice jen muži, ale mezi jejich věcmi bylo i oblečení dětské velikosti. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec jsme ho našli.“
„Koho?“ znovu jsem vyhrknul, protože jsem začínal tušit, o co tu asi jde.
„Malé vlče. Odhadem tak kolem tří let. Byl ve vlčí podobě, a proto nám trvalo, než jsme ho našli, protože v tom sněhu nebyl skoro vidět. Nejspíš se mu podařilo utéct, nebo ho tam stihli vlci schovat.“
„Je mrtvé?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ne. Je sice špinavý, promrzlý a pohublý, ale je na živu.“
„A kde je teď?“
„Přinesli jsme ho do vesnice. Nechali jsme ho u Romela, protože vypadal opravdu špatně. Jen je zvláštní jedna věc… Má sice bílou srst, ale jinak nevypadá, jako by patřil do rodu sněžných vlků. Už jen to, že má černé oči, a to jsem u sněžných vlků nikdy neviděl…“ zamyšleně si Kaida promnul bradu.
„Pokud má černé oči, není to sněžný vlk. Všichni mají modré oči bez výjimky. Nejspíš to bude nějaký sirotek, kterého se ujali. Řekl bych hříčka přírody. Stává se, že se občas narodí vlče odlišné od ostatních. Dobrá, nechejte ho u Romela. Můžeš jít. Pořádně si odpočiň. A… děkuji, Kaido,“ propustil jsem ho, aby zbytečně nerozváděl na téma štěněte další úvahy.
Služebná, která nachystala necky, odešla i s pomocníkem chvilku po tom, co Kaida přišel. A tak náš rozhovor neslyšely žádné další uši, a já to ani nechtěl dál rozvádět. Chtěl jsem, aby i strážci, kteří u nálezu vlčete byli, měli za to, že je to opravdu hříčka přírody, ale jinak úplně obyčejný vlk, kterého našli opuštěného v lese. I to se jednou za čas stává…
Manzo po celou dobu, co tu byl Kaida, jen mlčel a sledoval nás.
„Co si myslíš, že děláš?“ postavil se však, když viděl, jak jsem ze sebe shodil plášť a zamířil jsem ke skříni, odkud jsem si začal vytahovat věci.
„Musím jít za Romelem,“ odsekl jsem a pokračoval jsem v hrabání se ve skříni.
„Ani nápad! Kaida přece říkal, že je všechno v pořádku, tak nevím, proč bys tam měl chodit. A navíc, strážci jsou jen lehce zranění, a stará se o ně určitě Ichi!“ došel ke mně Manzo a vyrval mi oblečení z ruky.
„Musím tam jít! Musím vidět to vlče!“ vyškubnul jsem mu své věci a přešel s nimi k posteli, kde jsem je hodil a začal se oblékat.
„Od kdy by se král zajímá o nějaké zatoulané vlče, zvlášť, když je o něj postaráno! Nejsi ještě zdravý, měl bys ležet v posteli a dát se dohromady!“
Manzo došel ke mně a přísně se na mě zadíval. I v jeho hlase byla znát zloba. Jindy bych ocenil jeho starost, to, že se obává o mé zdraví, ale tentokrát jsem to odsunul někam dozadu.
„Je to důležité. Opravdu. Jen se na něho zajdu podívat, a hned se vrátím. Navíc, Romel je taky felčar, kdyby mi bylo zle, postará se o mně. A venku už nejsou takové mrazy, abych to nezvládl,“ namítl jsem už o něco mírněji, protože se Manzo opravdu zlobil.
Chvíli se na mě díval s pevně sevřenými rty a staženým obočím. Ale věděl, že prostě neustoupím, pokud si něco vezmu do hlavy.
„Dobře, ale mám dvě podmínky. První, řekneš mi, o co tu jde. A podle toho tě pak pustím. A druhá, pokud tam půjdeš, doprovodím tě. A ne!“ zvedl varovně prst, když jsem otevíral pusu. „Nejsem na tom tak špatně. Cítím se daleko lépe, než ty vypadáš!“
Rezignoval jsem. Nechtěl jsem o tom sice nikomu vykládat, ale věděl jsem, že u Manza jinak nepochodím, a navíc, co jemu řeknu, to u něj taky zůstane. Věděl jsem, že to nikdy a nikomu, ani pod pohrůžkou smrti, neřekne.
Ukázal jsem mu, aby se posadil vedle mne. Než jsem začal mluvit, neodolal jsem, natáhl jsem ruku a konečky prstů jsem lehce přejel po jeho vlčích uších, které se mu na hlavě ukázaly.
Tušil, že to, co mu řeknu, nemá slyšet nikdo další, zvlášť po tom, co jsem tak rychle Kaidu propustil.
A tak se ke mně víc naklonil, jeho uši se natočily mým směrem, a já mu v rychlosti a velmi tiše vysvětlil, proč musím nutně za Romelem.
„Potřebuji se přesvědčit, že je to opravdu on,“ skončil jsem své krátké vyprávění a čekal, jak na to zareaguje.
Manzův zamračený pohled se uvolnil už během mých slov. Teď se ke mně nahnul ještě víc, pohladil mě po vlasech a políbil na čelo.
„Půjdu s tebou, abych měl jistotu, že jsi v pořádku,“ znovu mě políbil a pak vstal a sám se začal oblékat do teplých věcí, a i když ho běžně nenosil, tentokrát si k pasu připnul meč.
Pomohl potom obléct i mně. Kolem nohou mi omotal ty nejteplejší onuce a nazul mi boty vyplněné kožešinou, aby mi nohy nezábly. Přehodil přese mne ten nejhrubší přehoz, a hlavu schoval do teplého šátku, přes který mi ještě přehodil kapuci.
„Jestli se ti udělá zle, nebudeš si hrát na hrdinu, a okamžitě mi to řekneš, jasné? A jak se vrátíme, hned zalezeš do postele,“ ještě si mě prohlédl, než konečně otevřel dveře a my vyšli ven.
Stráže na chodbě okamžitě zbystřily, když nás viděli vyjít z pokoje, a ještě jsme byli oblečení na ven.
Manzo ale odmítl doprovod s tím, že se jdeme jen projít, a od ochrany krále je tu momentálně on, a výmluvně se dotkl jílce meče.
Potvrdil jsem jeho slova, s tím, že se brzy vrátíme, ale kdyby nás bylo potřeba, budeme ve vesnici. Věděli, že lepšího a silnějšího ochránce by nenašli, tak nic nenamítali a nechali nás jít bez toho, aby mi nutili nějaký doprovod.
I venku jsme strážcům oznámili, že se jdeme projít do vesnice, kdyby nás někdo hledal, ale že doprovod nechci. I kdyby se velitel stráže nebo rádce zlobili.
Projít městem do vesnice, chvíli trvalo. A i když jsem měl nutkání přidat do kroku, Manzo mě vždy zabrzdil, abych se uklidnil, jednak proto, abych nevzbudil zvědavost, že se něco děje, a taky kvůli své nemoci. Nebylo by dobré, kdybych se uhnal, jen co mi trochu klesla horkost.
Nebe bylo čisté, a měsíc, který se blížil k úplňku, nám krásně a jasně svítil na cestu. Ve městě na některých větších domech hořely louče. Strážci, kteří za nocí procházeli městem, je měnili, jakmile dohořívaly.
Potkali jsme pár vlků a vlčic, kteří ještě byli venku, prohodil jsem s nimi pár slov, ale s tím, že mi není moc dobře, jsem se s nikým dlouho nezdržoval.
Když jsem se po cestě rozhlížel kolem sebe, panoval tu klid, i když počet strážců byl vyšší, než normálně bývá. Ale bylo to opatření, které Kaida hned nařídil, jakožto nový velitel, už kvůli tomu, že to není ani tři dny, co odsud odtáhl Merin, a můžou se tu ještě potulovat nějací další divocí vlci, což se pak potvrdilo i tím, když na ně strážci v lese narazili.
Opatrnosti není nikdy dost, a já si znovu říkal, jak je dobře, že jsem Kaidu zvolil velitelem stráže, protože myslel i na tyhle věci.
Když jsem viděl to pokojené město, a pak i vesnici, byl jsem strašně moc rád, že jsme Merina s jeho smečkou zastavili ještě, než vtrhli do vesnice.
Pokud by se tak nestalo, vypadalo by to mnohem hůř a určitě i vesničané by nevyvázli bez úhony.
Takhle se můžou spokojeně uložit ke spánku s vědomím, že je o jejich ochranu postaráno.
Dvě skupiny strážců jsme také viděli na kraji vesnici, kde hlídali přístupové cesty a kontrolovali okolí.
Rozdíl mezi vesnicí a městem byl, že tady nehořely louče, ale za posledními domky, kousek dál na planině a u přístupových cest, byly zapáleny strážní ohně, aby se případným vetřelcům ztížil přístup.
Ve vesnici byl už naprostý klid. Všichni už byli zavření ve svých domech, a jen dobré oči mohly vidět úzké proužky dýmu, které stoupaly z komínů z roztopených krbů.
Kdyby nebyl v některých místech udusaný sníh, a v některých rozšlapaný do bláta, protože mráz už polevoval, ani by nikdo nevěřil tomu, že se tady před třemi dny odehrálo něco, co změnilo život mnoha vlků. A ne, jen našich…
Neubránil jsem se tomu, abych se v jednom místě zastavil. Když na mě Manzo udiveně pohlédl, nejprve jsem pokrčil rameny, ale pak jsem mu ukázal na místo pod jeho nohama.
„Tady jsem porazil svého otce,“ řekl jsem tiše.
Manzo bezděčně ustoupil bokem, a podíval se k zemi. Nový sníh od té doby nenapadl, a tak i v té tmě a záři měsíce, tu byly ještě patrny velké krvavé skvrny.
„Jsem rád, že jsi vyhrál,“ přistoupil po chvilce ke mně, objal mě a políbil. „Nerad bych o tebe přišel.“
Tyhle Manzovy projevy lásky jsem si hned zamiloval. Na moment jsem se k němu přitulil a nadechl se jeho vůně. Nejraději bych tak stál ještě dlouho, ale začínala být zima a cítil jsem, že na mě znovu přichází slabost, tak jsem ho pustil a vykročil jsem k nedalekému domku s malou zahrádkou.
Manzo mě však ještě zastavil. Rozhlédl se kolem sebe, a pak tiše promluvil.
„Když to bude on, co uděláš?“
„Přemýšlel jsem o tom celou cestu,“ odpověděl jsem mu stejně tiše. „Kdyby ho našli, ještě když tu byla Mei, nejspíš bych ji ho předal, aby ho vzala do vesnice vyhnanců. Yakei tam zamířil a bude ho tam hledat. Nebo hledal. Ale i to by byl velký risk. Taky se mohlo stát, že když ho tam nenašel, že odešel, a malý Senichi by zbytečně žil mezi vyhnanci, aniž by se, kdy dozvěděl, co je vlastně zač. Na zámek ho vzít nemůžu, ostatní by se ptali, proč se král tak zajímá o jednoho sirotka. A mohl by se to brzy dozvědět i Merin. A já nechci riskovat, že ho zabije, nebo že znovu bude chtít napadnout naši zem jen kvůli tomu.“
Pomalu jsme se rozešli k Romelovu domku, a já stále přemýšlel co s tím, pokud to opravdu bude Senichi, syn bývalého sněžného krále.
„Momentálně si myslím, že nejlepší volba bude, nechat ho tady s tím, že je to prostě nalezenec, sirotek. A to, jak vypadá není nic zvláštního. Sám víš, že i ve městě žije vlčice, která je napůl hnědá a na půl bílá, a každé oko má jiné barvy. Takže by se nad tím neměl nikdo pozastavit. Sněžné vlky by měl připomínat pouze bílou srstí, nic víc.“
„Myslím, že je to asi nejlepší řešení,“ pokýval Manzo hlavou, když jsme se zastavili u dveří.
Už jsem chtěl zaklepat a vejít, když jsem se zarazil.
Uvědomil jsem si, že vevnitř může být ještě Hikaru, a nevěděl jsem, co by se stalo, kdybych ho teď viděl.
Trochu jsem znejistěl a zvedl hlavu k Manzovi, jako bych u něj hledal pomoc, ale Romel rozhodl za mě.
Dveře se otevřely, a on stál mezi nimi.
„Zdálo se mi, že slyším kroky,“ ustoupil, abychom mohli vejít dovnitř.
Už jsem nemohl couvnout. S těžkým žaludkem jsem vešel do světnice, a hned se kolem sebe rozhlédl. Ale postel, na které Hikaru předtím ležel, byla prázdná.
„Nechal jsem ho přemístit do domu jeho rodičů, jak jsi chtěl, z nejhoršího je venku,“ zazněla odpověď na mou nevyslovenou otázku.
„Nejsem tu kvůli němu,“ znovu jsem se rozhlédl po místnosti.
Postel opravdu byla prázdná, ale u krbu seděl na kožešině malý Tame. Vedle něj ležela smotaná přikrývka, a z ní na nás hleděly černé oči.
„Tak čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zavřel Romel dveře i ve světnici, aby mu dovnitř nešla zima.
Manzo jen kývnul hlavou ke štěněti, které leželo v přikrývce, a bázlivě se na nás dívalo.
Já došel k němu, stáhl jsem si kapuci i šátek z hlavy, a klekl jsem si k nim. Tameho jsem pohladil a usmál se na něj, aby se nebál. Dobře jsem si pamatoval, jak byl vyděšený a schovával se za Romelem, když jsem tu rozzuřeně vtrhnul s mečem a měl chuť otce zabít.
„Už se změnil do lidské podoby?“ zeptal jsem se tiše, abych to malé nevyplašil hlasitým mluvením.
Opatrně jsem se natáhl i k němu a chtěl ho pohladit po hlavičce, ale vlče se hned zavrtalo do přikrývky, a Tame, jako jeho ochránce, se k němu hned naklonil, a ještě víc ho pod přikrývkou schoval, že mu byl vidět jen černý konec čumáčku.
Překvapeně jsem zamrkal, ale bylo to roztomilé, a já se nakonec neubránil úsměvu.
„Neboj,“ pohladil jsem znovu Tameho. „Neublížím mu.“
Ale raději jsem se postavil, ještě chvilku se na ty dva díval, a pak se otočil zpátky k Romelovi a Manzovi.
„Jak to s ním vypadá? Prohlédl jsi ho?“
„Byl, vlastně, pořád je vystrašený, a nedivím se, podle toho, co říkali strážci, když ho donesli. Je prochladlý, byl špinavý a trochu na svůj věk pohublý. Odhadoval bych ho, podle zubů, tak na tři čtyři roky,“ odpověděl hned Romel. „Okoupal jsem ho, pojedl zatím jen malinko, a prohlédl jsem ho, jestli není někde zraněný. Ale zatím na sebe nevzal lidskou podobu, takže můžu říct, že kromě toho, co jsem vyjmenoval, je jeho vlčí podstata naprosto v pořádku.“
Zapřemýšlel jsem, co teď. To, že je bílý a má černé oči, ještě nic neznamená. Potřeboval jsem vědět víc, a také ho vidět v lidské podobě. Znal jsem z Yakeiho vyprávění jeho jméno, a všechny znaky, kterými by měl prokázat svůj královský původ. Jenže byl tu Tame… Nemohl jsem riskovat, i když je malý, že by něco zaslechl, a pak to někde v nestřežené chvíli řekl. I kdyby jen mezi dětmi… Ale muselo to zůstat utajeno před všemi…
„Romele, potřeboval bych s tebou, a s tím malým, být na chvíli o samotě.“
„Proč?“ okamžitě se zeptal.
Ale já mlčel a dál se na něj díval, zatím co Manzo jen pokrčil rameny.
Když Romel pochopil, že nepromluvím, povzdechl si, ale zavolal si k sobě Tameho. Obul mu teplé boty, zchumlal ho do přehozu a pak ho odvedl k Manzovi, který ho hned chytil za ruku.
Měl jsem obavy, že Tame bude protestovat, že se bude toho velikého vlka bát, ale k mému překvapení se ho Tame hned chytil, jako by byli nejlepší kamarádi. A já pocítil, jak mě bodl osten žárlivosti, že mě se bojí, a s Manzou je v pohodě.
„Tame, zajdeš s Manzou pro dříví, ať nám nevyhasne oheň a malému není zima. Manzo vezme velké kusy a ty drobné třísky na podpal, ano? A aby ti to nepopadalo, tak to dej do košíku,“ hned mu Romel jeden menší košík podal. „A buď opatrný, ať na tebe nic nespadne, ano?“
Tame vzal do své malé ruky košík a horlivě přikývl. Počkal, až Manzo otevře dveře, a už ho táhl za sebou ven, aby mu ukázal, kde mají uschované dříví na podpal.
„Tak, co se děje, že jsi šel sem kvůli nalezenci, a ještě navíc nemocný,“ zavřel Romel dveře a hned na mě zaútočil otázkou. „Měl bys ležet v posteli a léčit se. Dobře to na tobě vidím, přede mnou to neschováš.“
„Potřebuji, aby ses na malého podíval blíž. Říkal jsi, že podle zubů mu odhaduješ tak tři čtyři roky. Podle všeho se tě malý nebojí. Můžeš se mu ještě jednou podívat do tlamičky?“
„Nevěříš mi?“
„Věřím, ale chci vědět jednu věc. Jestli má růžové nebo černé patro.“
„Je to tak důležité?“ zeptal se Romel udiveně.
„Je. Udělej to, prosím,“ dodal jsem naléhavě, protože jsem nevěděl, za jak dlouho se Manzo s Tamem vrátí, a potřeboval jsem zjistit co nejvíc.
Romel se už na víc neptal. Došel k malému, sedl si na kožešinu a opatrně přikrývku poodkryl.
„Jen ti ještě jednou zkontroluji zoubky, ano?“ řekl konejšivým hlasem a pohladil ho po hlavičce.
Štěně jen tichounce zavrčelo, ale nakonec vystrčilo hlavu výš k Romelovi.
S napětím jsem sledoval, jak opatrně chytá malého za tlamičku, rozevírá ji a prstem mu přejíždí po zubech. O něco víc mu zaklonil hlavu a zadíval se na jeho patro. Pak ho pustil, a se slovy, že je moc hodný a statečný, ho pohladil a štěně se znovu zavrtalo do přikrývky.
Romel vstal a přešel ke mně.
„Má černé patro.“
„Říkal jsi, že se ještě nezměnil do lidské podoby?“
„Ne. Zatím je ještě vystrašený, nejspíš se bojí, a takhle se cítí bezpečněji. Sám to znáš,“ usmál se Romel, protože věděl, jak moc rád mám svou vlčí podobu. „Řekneš mi konečně, o co tu jde?“
Neodpověděl jsem mu hned. Obešel jsem ho, abych na štěně dobře viděl.
„Nemusíš se bát, tady ti nikdo neublíží, Senichi“ promluvil jsem opatrně.
Romel se otočil právě ve chvíli, kdy jsem vyslovil to jméno. Nechápavě se díval, jak vlče hned zpozornělo, vystrčilo hlavu, a zadívalo se našim směrem.
Chvilku jsem nehnutě stál a jen se díval.
Moje tušení bylo správné. Podle toho, jak zareagoval, to bude nejspíš on. Štěně, které se Yakei vydal hledat do vesnice vyhnanců.
„Katashi,“ chytl mě Romel za loket a otočil si mě k sobě. „Řekni mi, co se tu, krucinál, děje. Co je tohle mládě zač, a proč ty tajnosti.“
Ale nestihl jsem se ani nadechnout, abych mu odpověděl, když znovu zaměřil pohled ke krbu. Pustil mou ruku a s udiveným výrazem mě obešel a šel k malému.
Také jsem se otočil, když jsem zaslechl zašustění látky…
I já překvapeně hleděl na malé dítě, které sedělo u krbu a v ručkách žmoulalo přikrývku. Bílé vlčí uši, které mu zůstaly, doslova svítily v jeho nádherně černých vlasech. Tak černých, že ani bezměsíčná noc není temnější. Jeho černé oči mě i Romela upřeně pozorovaly, když jsme si k němu přidřepli.
„Věděl jsem to,“ vydechl jsem, a i když malý trošku sebou cuknul, přesto jsem ho pohladil po jeho jemných vláskách, až sklopil uši k hlavě.
„Věděl jsem, že jsi to ty, Senichi.“