Probral jsem se, když jsem ucítil něčí ruku na své hlavě.
Hladila mě, probírala se mými vlasy a já se cítil moc dobře.
Bylo mi jedno, že mám horkost, že mě všechno bolí. Na tohle pohlazení jsem čekal tak strašně dlouho, že se mi nechtělo ani hnout, ani otevřít oči, abych si ten příjemný pocit udržel co nejdéle.
„Katashi…“ ozval se tichý chraplavý hlas. „Měl by sis jít lehnout. Jsi nemocný.“
Musel jsem hlavu nakonec zvednout, když na mě Manzo promluvil.
Chtěl dát ruku pryč, ale já ji chytil a přitiskl jsem si ji k ústům. Políbil jsem ho a opatrně ji stiskl. Zamračil jsem se, když jsem viděl ta poraněná zápěstí, a na moment zapřemýšlel, jestli se to zahojí, nebo mu na nich zůstanou jizvy.
„Bál jsem se o tebe. Myslel jsem, že je to tvá poslední chvíle, když jsem tě našel,“ nadzvedl jsem se a opatrně ho políbil na popraskané rty.
„Čekal jsem na tebe. Věděl jsem, že přijdeš,“ pokusil se Manzo o úsměv, ale vzápětí sykl, jak ho to zabolelo.
„Kdybych věděl, kde jsi, na nic bych nečekal a šel bych rovnou sem.“
Zvedl jsem se na nohy a pomohl Manzovi sednout, když jsem viděl, že se o to chtěl pokusit, ale byl ještě slabý a měl problém se zapřít o ruce.
Takový silný muž. Vlk, kterého se všichni bojí a tohle z něj udělal můj otec.
Zaskřípal jsem zuby a mé vlčí znaky vystoupily na povrch, když mě znovu zaplavil ten neskutečný vztek na otce.
I teď, v tuhle chvíli, jsem měl chuť jít a zabít ho. Měl jsem to udělat. Neměl jsem poslouchat ostatní. Zasloužil by si to za všechno, čím se provinil.
„Na co myslíš?“ zadíval se na mě Manzo a převzal si kalíšek s vodou, kterou jsem mu podal.
Musel jsem mu s ním pomoct, jak měl slabé ruce a hrozilo, že mu vyklouzne a voda se rozlije.
Počkal jsem, až se aspoň trochu napije, a pak jsem kalíšek postavil zpátky na stolek.
„Myslím na to, že jsem měl Hikaru zabít,“ odpověděl jsem upřímně. „A myslím na to, že tu chuť mám stále.“
„Měl jsi ho zabít? Co se vlastně stalo, když jsem byl… tam dole? Nevím o ničem, nikdo ze strážných mi nechtěl nic říct, a vlastně si ani nevzpomínám, jak jsem se dostal nahoru. Jen si pamatuji, že jsem tě viděl, a pak už zase nic,“ povzdechl si Manzo.
Nedivil jsem se, že si nic nepamatuje. Byl úplně mimo a vážně to vypadalo, že vydechne naposledy, pokud tam dole bude ještě o chvíli déle. Nejspíš jsem tam opravdu dorazil v poslední chvíli.
„No, jak bych to řekl,“ nalil jsem vodu i sobě a trochu se napil, protože z té horečky mě vážně sužovala žízeň.
Nevěděl jsem odkud začít, nevěděl jsem, jestli už Manzovi něco neřekli, když jsem já sám ležel vedle v pokoji a nevěděl o světě.
„Králi, co tu děláš!!“ otevřely se náhle dveře a v nich se objevila rozčílená Mei. „Tušila jsem, že tě tu najdu, Keiji! Říkala jsem, že máš být v posteli!“
Rozčíleně jsem mlaskl, když se Mei ozvala. Vyrušila nás, a navíc to oslovení.
Ano, jsem král, ano, přijal jsem jméno otce své matky. Ale podle Manzova výrazu, který teď měl, o ničem nevěděl. Bylo to pro něj obrovské překvapení. Spíš bych řekl, že šok.
Mezitím, co jsme se na sebe s Manzem dívali, každý se svými myšlenkami a pocity, k nám Mei přistoupila a hned mi položila ruku na čelo.
„Vždyť jsem to říkala. Musíš si jít okamžitě lehnout! Hned tohle spolkni, najíš se, a pak hned do postele, jinak se neuzdravíš,“ brblala dál a hned mi do pusy strčila velkou lžíci po okraj naplněnou něčím hnusným, po čem jsem se úplně oklepal a rychle to zapil snad celým džbánem vody.
Vstal jsem, a když se mi přestala točit hlava, šel jsem ke dveřím. Otevřel jsem a hned si zavolal strážce.
„Nechej mi sem donést postel. Netahejte se s velkou, doneste mi nějaké volné lůžko z pokojů strážců. A pokud mě někdo bude potřebovat, najde mě tady, dokud nebudu mít v pořádku královské pokoje,“ pohlédl jsem do oken, a když jsem viděl, že už svítá, ještě jsem požádal, aby mi sem zavolali Shinu.
Strážce odešel, já zavřel dveře a vrátil se k Manzově posteli. Už cestou jsem si vyslechl kázání, že to tak nejde. Že bych měl spát na pořádné posteli, že to Manzo zvládne.
Zadíval jsem se na Mei pozorně, když ho ošetřovala. Soustředila se na to, ale přesto mi neuniklo její občasné zaváhání, jako by na něco myslela.
„Pamatuješ, jak jsem říkal, že chci s tebou mluvit?“ postavil jsem se vedle ní.
Na moment se ji ruce zastavily, ale potom jen mlčky přikývla.
„Takže pořád platí, že ze zámku neodejdeš, dokud si s tebou nepromluvím. A ne jako Katashi, ale jako král Keiji. Budeš u sebe v pokoji, nebo na ubikaci strážných, pokud tam někdo potřebuje pomoc. A doporučil bych ti, aby sis vzala k ruce Ichiho, ať to nemusíš dělat všechno sama. Je to dost dobrý felčar, takže ho klidně můžeš zaměstnat a ukázat mu, co všechno má dělat.“
Aniž bych si počkal na její reakci, odstoupil jsem a šel si sednout na pohovku, odkud jsem stále pozoroval, jak ošetřuje Manza, dokud neskončila.
Když pak vstala, aby ošetřila mě, jen jsem ji nechal převázat mé rány, a pak jsem ji už poslal pryč s tím, že nás může zkontrolovat, až si ji nechám zavolat. Raději ať se postará o strážce, kteří to potřebovali víc než já.
„Nebyl jsi k Mei nějak moc odměřený? Takového tě neznám,“ ozval se Manzo z lůžka, když jsem už nějakou chvíli hleděl na dveře, za kterými zmizela.
„Myslíš? Možná jsem jen unavený. Mám Mei rád, to víš. Hodně nám pomohla a vždycky při mně stála,“ otočil jsem k Manzovi hlavu. „Jak se cítíš?“
„No, rozhodně lépe než včera,“ konečně se mu povedlo usmát, a mě to zahřálo u srdce. „Ale rád bych odpovědi. Co to všechno má znamenat? O co jsem to vlastně přišel? Musíš mi všechno povykládat, protože mám pocit, že jsi mi nějak zatajil, že mluvím s novým králem. A ty se chováš jako král. A, co to jméno Keiji?“
„Víš, je to na dlouhé povídání, ale… ano, jsem nový král, a jméno Keiji jsem přijal za své po matčině otci. Miloval jsem dědu a jeho vládnutí bylo spravedlivé. Tak proto. Nechci kralovat se jménem, které mi dal někdo, kdo mi tak hodně ublížil. Kdo ublížil všem tady, vlastně je ohrozil na životě. Ublížil tobě, a to mu nikdy neodpustím.“
„Zabil jsi ho?“
Tuhle otázku jsem mohl čekat. Nebyl by div, kdyby se tak stalo.
„Ne, nezabil. Vždyť jsem ti to říkal,“ zavrtěl jsem hlavou nad Manzovou otázkou. „Vzdal se, ale je těžce raněný. Teď je u Romela v domku, dokud se nedostane z nejhoršího. Ale na zámek už nesmí vkročit. Pokud mě bude chtít někdy vyzvat na souboj, tak to přijmu, ale nemyslím si, že by to ještě někdy udělal. Nejsem hlupák, tuším, co všechno bylo za tím, že přemohl tebe i tvého otce. V jeden jediný den. Víš, pořád mám chuť jít a zabít ho za všechno, co způsobil. Nikdy se nechoval jako můj otec. Nikdy jsem nepoznal pohlazení od táty, jako jsem třeba viděl u malého Tona, nebo u Romela, který má svého syna opravdu rád. Nebo u kohokoliv jiného. Mohl bych ti je jmenovat snad několik dní. On takový nikdy nebyl. A když jsem vyrostl, tak se jen bál, že jednou zaujmu jeho místo. A proto se mě chtěl zbavit. Proto mě poslal pryč. Kdybych tenkrát před odjezdem neměl dřevěný meč, už by dávno nekraloval. Nepřiznal to, ale ta rána do břicha by ho normálním mečem přinejmenším vážně zranila. A proto se rozhodl, že se mě okamžitě zbaví. Nic jiného v tom nebylo. Byl jsem ve sněžném království dost dlouho, měl jsem spoustu času na přemýšlení, a Jirou občas donesl nějaké zprávy, které zaslechl mezi služebnictvem, nebo strážci. Dokonce i Merin si před svými občas zapomněl dávat pozor na pusu, a ne všichni mu jsou naprosto oddaní. Pořád má mezi svými věrnými takové, kterým by věřit neměl, ale to on neví. To oni mi pomohli utéct ze zámku. A já jednoho z nich málem teď zabil, jen proto, aby Merin nepojal podezření. Musel jsem se tvářit, že toho strážce neznám, že je můj nepřítel a že mi jedno, jestli zemře nebo ne. Ale on s tím počítal, věděl, do čeho jde a já mu budu do konce života děkovat, že mi pomohl uniknout jisté smrti, protože k tomu se Merin opravdu chystal.“
Musel jsem se po mém dlouhém monologu na moment opřít, zavřít oči a zhluboka začít dýchat, protože jsem začínal znovu pociťovat ten neskutečný hněv, vztek, zuřivost. S připomínkou Merina jsem si znovu připomněl i ten smutek, který ve mně zůstal po Jirouově odchodu.
Věděl jsem, že tohle je jedna z věcí, která ve mne zůstane zakořeněna hluboko a neopustí mě do konce mého života.
„Už je dobře, tak neplakej,“ ozval se náhle nade mnou hlas, a já s leknutím otevřel oči.
Manzovi se nějakým zázrakem podařilo tiše vstát a dojít ke mně. Sice vypadal, že každou chvíli padne k zemi, ale i teď to byl silný muž, který se vykřesal z nejhoršího a snažil se mi být podporou.
Natáhl ke mně ruku a otřel mi vlhké tváře.
„Nevím, co se všechno stalo, ale-“
„Merin zabil Jiroua,“ přerušil jsem ho. „Mojí dýkou, před mým očima. Označil ho za zrádce, za někoho, kdo ho chtěl napadnout, a nechal jeho tělo pohodit v lese, aby ho divoká zvěř roztrhala a sežrala. A zabil ho jen proto, že mě Jirou chránil. Nechtěl dovolit, aby mě… no… Merin mě nechal svázat a předhodit svému jednomu hlavnímu strážci jako kořist. Měl si se mnou dělat, co chtěl. A Jirou ho na poslední chvíli zabil. A Merin hned na to zabil Jiroua se lží, že chtěl napadnout krále… Jirou byl… byl tak vyděšený. Ani si to neumíš představit. Pořád ho vidím před sebou, ty jeho oči plné slz. Nemohl jsem nic dělat, drželi mě dva strážci a nutili mě se na to dívat. Nikdy… nikdy to Merinovi nezapomenu. Přísahal jsem mu smrt. Jirou si to nezasloužil. Staral se o mně, měl mě rád, byl jediný přítel, kterého jsem tam měl. A já… měl jsem ho rád a nechal jsem dopustit, aby zemřel. Jsem na vině, že se to stalo…“
Manzo mě nechal mluvit, jen se posadil vedle mě a jednou rukou mě chytl do objetí.
A já mluvil. Vypověděl jsem, jak moc mi Jirou chybí, jak moc si vyčítám jeho smrt. Jak moc jsem ho měl rád. Slzy se mi roztekly po tváři ještě víc, a já je ani nedokázal zastavit.
Už to nebyla jen bolest ze ztráty přítele, poprvé jsem nahlas přiznal to, co mě uvnitř mučilo po celou tu dobu.
Po celou dobu jsem sám sobě vyčítal, že Jirou zemřel kvůli mně. Že jsem tomu nedokázal zabránit.
Že já jsem vinen jeho smrtí…
To přiznání bolelo, ale ta tíha ze mne opadávala, a já se cítil o něco lépe. Vybrečel jsem se na Manzově rameni, a snad bych plakal ještě celý den, kdyby se neozvalo zaklepání na dveře a Shinin hlas.
Rychle jsem si otřel oči a vyzval ji, aby vstoupila. Ale jen ona, nikdo jiný.
I když jsem viděl, že za dveřmi už stojí sloužící, kteří sem donesli lůžko, řekl jsem, ať počkají, než je zavolám.
Nechtěl jsem, aby viděli, jak uboze vypadám teď, když mám oči červené od pláče. Potřeboval jsem se nejdříve uklidnit a vzpamatovat, a jediné Shině jsem dovolil mě takto vidět. Ona mě viděla plakat už nesčetněkrát, když jsem byl nešťastný z lásky, která tenkrát zůstávala neopětovaná.
Věděl jsem, že nebude nikde rozhlašovat, jaký jsem ubohý a slabý král.
A taky, hned jak vstoupila a viděla mně, na nic se neptala, šla k vědru se studenou vodou, namočila do ní plátno, a pak přistoupila ke mně a přiložila mi ho na obličej.
Zakryla mé uplakané oči studeným obkladem, a pak mi šla hned nachystat odvar na uklidnění.
Vzhledem k tomu, že v tomhle pokoji spal Manzo, který byl zraněný a potřeboval pravidelné ošetřování, visel nad ohněm kotlík, ve kterém se nahřívala voda a za chvíli se pokojem nesla vůně připravovaného odvaru.
Chvíli jsem jen tak seděl a nechal chladit můj rozpálený obličej, i oči, které mě pálily od pláče. Když se mě lehce dotkla ramene, podal jsem ji obklad a vzal jsem si od ní kalíšek s odvarem a ona druhý podala také Manzovi.
„Promiň, že mi to tak trvalo, jen… trochu jsem se zdržela s Muge… S králem Mugenem,“ rychle se opravila a s mírným ruměncem ve tváři se odvrátila a šla znovu namočit plátno do studené vody.
„Mugenem?“ ozvalo se dvojhlasně.
Udiveně jsme se s Manzem na sebe podívali, i když ten údiv byl u každého z jiného důvodu.
Já se divil tomu, že se u něj Shina zdržela, a Manzo proto, že o něm nevěděl.
„Jak to, že je Mugen tady? Co se tu vlastně stalo? Vůbec nic nevím,“ zabrblal.
„Požádal jsem Mugena o pomoc,“ chtěl jsem pokračovat, ale Manzo mě zastavil další otázkou.
„Pomoc? Proč? Myslel jsem, že jsi přišel zpátky rovnou sem.“
„Věc se má tak, že to bylo jinak. Však jsem ti říkal, že jsem musel utéct, a Merin… No, táhl sem se všemi svými bojovníky, chtěl nás napadnout. Hikaru si myslel, že je to přátelská návštěva, ale mýlil se. A já věděl, co chce Merin udělat, a věděl jsem, že mi otec nebude věřit. Navíc se sněžní vlci spojili s divokými, měli přesilu, a my pomoc opravdu potřebovali. Tak jsem požádal Mugena, a on mou prosbu vyslyšel. Manzo, to je na dlouhé povídání, ale nakonec jsme se ubránili, ale předtím jsem musel otce sesadit z trůnu, protože mě chtěl znovu zavřít, když viděl, že jsem se vrátil. Povím ti to později, teď potřebuji zařídit nějaké věci, a ty si musíš jít lehnout. Ale nejprve se najíš, ano?“
„Přinesu vám jídlo,“ hned se toho Shina chytla, ale já ji zastavil.
Vzal jsem si od ní obklad, a znovu si ho na chvíli přiložil na oči.
Slyšel jsem, jak si Manzo brble pod nos něco o tom, že přišel o spoustu věcí, a o ničem neví, a podobně, ale nechal jsem ho, ať si brble.
„Shino, chtěl jsem, abys dala Kaidovi vědět, že s ním chci mluvit, a potom s velitelem stráže. Vyřídila jsi jim to?“ zeptal jsem se, aniž bych sundal obklad z očí.
„Vyřídila. Ale neřekla jsem jim, že chceš mluvit i s tím druhým. Sám jsi říkal, že jako první má přijít Kaida, tak jsem si myslela, že asi nebudeš chtít, aby to velitel věděl.“
„Udělala jsi dobře, děkuji. Vlastně jsem tě zavolal, protože jsem tě chtěl poprosit, abys dohlédla na to, aby mi připravili královské pokoje. Nechci ty samé, co obýval Hikaru, ale ten vedlejší. Je taky prostorný a má dvě místnosti. Zatím budu tady. Máma… viděla jsi ji? Je tady nebo šla do vesnice?“
Zatímco jsem se vyptával a mluvil se Shinou, ona dělala svou práci tak, jak byla zvyklá. Protřepala Manzovi přikrývku i polštáře, vyměnila mu plachtu, a pak ještě mezi dveřmi houkla na sloužící, kteří čekali na chodbě s mojí postelí, aby nám zajistili pořádnou snídani.
„Nechej jejich pokoj zatím tak, jak je. Počkám, až se máma vrátí z vesnice a ona sama si pak rozhodne, jestli tu zůstane nebo ne. Nechci ji odsud vyhodit. A pokud se rozhodne vrátit do vesnice, pak ji pomůžete s věcmi, ano?“ odpověděl jsem na její otázku, co s jejich pokojem.
Přikývla, že rozumí a pak už otevřela dveře, aby dovnitř mohli nastěhovat postel a donést snídani.
Seděli jsme s Manzem u stolu a jedli, a mlčky pozorovali, jak mi připravují lůžko. Služebná potom přišla, aby trochu poklidila a odnesla prázdné nádobí, když jsme dojedli.
Shina mezitím odběhla, aby zajistila přípravu mého královského pokoje a zavolala mi Kaidu.
Když jsme osaměli, Manzo se přesunul zpátky do postele. Bylo vidět, že se mu ulevilo, když si mohl lehnout.
Znovu mě u žaludku bodl ten nepříjemný pocit, když jsem ho viděl a uvědomil si, co všechno musel tam dole prožívat. Nechápal jsem, jak s ním mohl otec takhle zacházet.
Byla to čirá nenávist vůči Manzovi.
A v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co všechno stálo za tím, že se ke mně Manzo před mým odjezdem choval tak odtažitě. Teď jsem necítil, že by měl stejné úmysly jako tenkrát.
„Dostal jsem od tebe dva dopisy. Děkuji ti za ně. Málem jsem o ně přišel, když mi Merin prohrabal pokoj a všechno mi vzal. A jen náhodou jsem se dozvěděl, že tvůj otec přemohl mého a stal se králem. I když jen na chvíli. Ale… to pro mne znamenalo naději. Jenže Merin zabil posla a zabil pak i strážce, kteří pro mne šli, aby mně a Jirou vzali domů…“ řekl jsem sklesle, když jsem se na něho tak díval.
„Jen dva dopisy?“ posadil se a šokovaně na mě hleděl. „Napsal jsem ti jich několik. A nedostal jsem od tebe žádnou odpověď. Myslel jsem, že se na mě zlobíš.“
„Psal jsem ti!“ vyhrkl jsem rychle. „Psal jsem ti, že…“
Přešel jsem k posteli a posadil se na ni. Zadíval jsem se na Manza a přemýšlel, jestli to mám ještě vytahovat nebo ne. Ale nakonec jsem se rozhodl. Chtěl jsem, aby mezi námi nezůstaly žádné nejasnosti.
„Omlouvám se ti,“ hlesl jsem o něco tišeji.
„Za co?“
„Řekl jsem, že tě nenávidím. Nebyla to pravda. Když jsem tě viděl tenkrát s tou ženou… Byl jsem-“
„Rozzlobený?“
Jen jsem bez odpovědi přikývl.
„Nebyl jsem s ní. Jen jsem ji prostě potkal na chodbě a požádal ji, aby to se mnou sehrála. Musel jsem se ji pak omlouvat, protože byla špatná z toho, jak tě viděla. Nechtěl jsem, aby tvůj otec věděl, že jsme byli spolu. Musíš si uvědomit, že ti dva strážci z ničeho nic usnuli a hned by mu došlo, že v tom mám prsty. Nechtěl jsem tě ohrozit ještě víc.“
Položil jsem Manzovi hlavu na klín a nechal jsem ho, aby si hrál s mými vlasy. Bylo mi vážně dobře, několika měsíční napětí ze mne pomalu ustupovalo, ale pořád byla spousta nezodpovězených otázek.
„Miluji tě,“ řekl jsem tiše a Manzova ruka se na moment zastavila. „Miluji tě celou dobu. Nikdy jsem ti takové věci neměl říkat, protože to nebyla pravda. Je mi to líto.“
„Já vím a nezlobil jsem se na tebe. Ani nevíš, jak mi bylo, když jsem se díval z kovárny na to, jak odjíždíš. Nemohl jsem za tebou ani jít. Hlídali nás strážci. Taky jsem ti chtěl říct, že tě-“
Se zatajeným dechem jsem čekal, že to dopoví. Že uslyším to, co mi napsal v jednom z těch dvou dopisů. Ale jeho slova přerušilo rázné zaklepání na dveře.
„No co, jsi král,“ pousmál se Manzo, když viděl, jak jsem zvedl hlavu a na ty dveře se zamračil.
„Budeš mi pak muset všechno povykládat, ano?“
Ale než jsem stihl vyzvat toho narušitele, aby vstoupil, Manzo udělal něco, na co jsem čekal tak strašně dlouho.
Chytl mě a přitáhl si mě víc nahoru. Pohladil mě po tváři a pak…
Myslím, že v tu chvíli jsem zapomněl na všechny starosti. Myslím, že v tu chvíli jsem se málem rozpustil jako sníh, když na něj zasvítí jarní slunce.
Přijímal jsem jeho polibek a byl jsem teď snad nejšťastnější vlk na světě. Bylo mi tak krásně, že bych v tuhle chvíli snad odpustil i otci.
To, co mi Manzo neřekl slovy, to mi teď jasně vysvětlil svým činem. Svým polibkem…
A nebyl nikdo, kdo by nám v tom mohl bránit. Teď už jsem se s ním mohl svobodně líbat, být v jeho společnosti a nemusel se obávat, že nás někdo od sebe oddělí.
Další zaklepání na dveře nakonec tuhle krásnou chvilku utnulo.
„Nedá se nic dělat. Chtěl jsi mluvit s Kaidou, a je tu král Mugen. Jsi král a máš povinnosti.“
„Ty bys měl být král,“ zamračil jsem se. „Přenechám ti kralování. Vyzvi mě na souboj. Víš, že jsi silnější, že bych prohrál.“
„O tom ani neuvažuj,“ zvedl Manzo varovně prst. „Možná jsem silnější, ale takhle bych to nechtěl. A navíc… Nechci kralovat. Tvého otce jsem vyzval jen proto, že málem zabil mého. Chtěl jsem to proto, abych tě mohl vzít zpátky.“
Myslím, že ne, jen já, ale i Manzo bude mít co vyprávět. Byli jsme od sebe strašně dlouho, a stalo se tolik věcí… Nejen u mě, ale i tady v mé zemi.
„Keiji!“ ozvalo se znovu zaklepání se zavoláním mého královského jména.
Chtě, nechtě jsem nakonec Manza pustil a vstal jsem. Upravil jsem se, a pak jsem Kaidu vyzval, aby vstoupil.
Počítal s tím, že jsem tu s Manzou, ale byl překvapený, když viděl, že jsem si tu nechal přinést lůžko.
Jen jsem zavrtěl hlavou, aby nekomentoval moje rozhodnutí, a ukázal jsem mu, aby se posadil.
Náš rozhovor bude krátký nebo dlouhý v závislosti na tom, co mi odpoví.
Ale než bych mu řekl o svém rozhodnutí, měl jsem na něho pár otázek a chtěl jsem mluvit ještě i s velitelem stráže.
Vyptával jsem se ho, jak to tu probíhalo, než jsem se vrátil.
Zpočátku odpovídal trochu nejistě, když viděl, že tu Manzo zůstává a já nemám ani snahu s ním jít někam, kde bychom, byli sami. Ale já potřeboval, aby mi to řekl před ním. Chtěl jsem vidět reakci obou. Bylo to pro mne důležité.
Na první pohled to mohlo vypadat, že se vyptávám proto, abych se rozhodl, kdo bude u mě sloužit.
Byla to normální věc, stávalo se často, že nový král si vybíral nové sloužící a nikdo se nezlobil nebo neprotestoval. Ti, co skončili službu na zámku se prostě vrátili do města nebo do vesnice ke svému předchozímu životu a řemeslu.
Mluvili jsme spolu docela dlouho. Dokonce mezitím stihla znovu přijít i Shina, když donesla něco malého na zakousnutí, džbán vína, které však nalila pouze Kaidovi, a mě a Manzovi znovu do ruky strčila nějaký odvar. Během té chvíle, kdy nám chystala, jsme se s Kaidou odmlčeli o těchto záležitostech, a spíš jsme se bavili o normálních věcech.
A ve chvíli, kdy zmínil svého syna. Mi došla jedna věc.
Počkal jsem, až Shina odejde, pak jsem se postavil před Kaidu, a s vážným výrazem jsem mu položil další otázku.
„Kde je Mein syn?“
Došlo mi, že o něm nikdo nemluvil. A ani Mei. Pokaždé, předtím, než jsem byl donucen odejít, se o něm vždycky minimálně jednou zmínila. Milovala svého syna, byla na něj hrdá, a byl jediný z rodiny, co ji zůstal. Žili spolu tady na zámku. Měla svůj domek, aby byla při ruce, a on tu žil s ní a pomáhal ji. A já si teprve teď uvědomil, že jsem ho ani jednou neviděl, a ani jsem o něm nic neslyšel.
„Vrátil se do vesnice?“ zeptal jsem se znovu, když Kaida hned neodpověděl.
Jen zavrtěl hlavou, podíval se na mě a pak na Manza, napil se vína, a pak teprve odpověděl.
„Je dole,“ ukázal prstem na podlahu.
„Proč?“
„Nevím,“ pokrčil Kaida rameny. „Teda, vím, co udělal, ale nevím, proč je v kobce. Normálně by ho za to, co udělal, popravili, nebo vyhnali.“
Víc překvapený jsme snad ani být nemohl. Mein syn provedl něco, za co mu hrozila poprava?
„Jak dlouho tam je?“
„Hikaru ho nechal zavřít před asi dvěma úplňky.“
Otočil jsem se na Manzu, jako by on snad měl něco vědět. Spíš jsem si myslel, že taky něco bude vědět. Ale on mi jen pokynul hlavou, abych to dořešil s Kaidou.
„Co udělal?“ padla další otázka.
Neměl jsem ještě kdy projít kobky, abych zjistil, kdo a za co tam je, a abych rozhodl o jejich dalším osudu.
Stávalo se běžně že nově nastupující král nemusel souhlasit s rozhodnutím předchozího. A já tak nějak tušil, že podle otcova vládnutí, tam nejspíš někteří z nich asi ani nemusí být. A v duchu jsem si přál, aby Mein syn, byl jedním z nich.
„Napadl strážce kvůli jedné vlčici,“ odpověděl Kaida a dopil zbytek svého vína.
Protáčel prázdný pohár v ruce, díval se na mě a čekal další otázku, která musela zákonitě přijít.
„Jen za to?“ podivil jsem se. „Vždyť to se stává, zvlášť když si dva chtějí namluvit stejnou ženu.“
„Jenže… Ona ho odmítla, a Mein syn prostě ztratil soudnost. Dával všechno za vinu strážci. Nevyzval ho na souboj, prostě… Napadl ho v noci, když byl ve službě, a potom… Potom utekl do vesnice a zapálil jeho domek. Jediné štěstí bylo, že žil sám. Ale i tak se ten oheň podařilo uhasit na poslední chvíli. Málem se přenesl na sousední domky. Naštěstí začalo pršet, a to hodně pomohlo oheň uhasit.“
Šokovaně jsem na něho chvilku hleděl, než jsem se posadil, protože tohle jsem nechápal. Požádal jsem Kaidu, aby mi nalil víno, a pak ho na jeden zátah vypil.
„To… to že udělal?“ konečně jsem ze sebe vypravil slova překvapení a podíval jsem se na Manzu.
Ten jen mlčky přikývl.
„Nechce se mi věřit, že to udělal. Zrovna on, který byl tak… klidný… Proč, když se to stalo před dvěma úplňky, je pořád ve vězení?“
„Jsou svědci. Prostě to odmítnutí nezvládl a jen zázrakem se nestalo nic horšího,“ i Kaida si znovu nalil víno, jak ho to taky nejspíš trápilo.
„Když se otec na chvíli stal Alfou, neměl kdy projít kobky a pozjišťovat, koho Hikaru uvěznil, a jak rozhodl o jejich trestu,“ ozval se Manzo ze své postele. „Vlastně ani nevěděl, že tam je. Ani já jsem to nevěděl. Myslel jsem si, že ho Hikaru vyhnal, protože se o popravě nemluvilo. Ale on před námi o ničem nemluvil, často si nechával rozhodnutí pro sebe, mlčel o nich, a ani rádce o spoustě věcí nevěděl. A tohle je nejspíš jedna z nich.“
„Přesně tak,“ potvrdil jeho slova Kaida. „Mein syn napadl strážce ve službě, už to samo je dost velké provinění. Málem ho zabil a tím, že zapálil jeho domek, ohrozil vesnici. A kdyby ho nechytli, tak by nejspíš napadl i svou vyvolenou, protože tam měl namířeno ve chvíli, kdy ho chytli. Prostě to odmítnutí nezvládl a začal se chovat jako pomatený.“
„Někdo ale o tom rozhodnutí vědět musel,“ zamyslel jsem se, když jsem se konečně vzpamatoval z toho šoku. „Určitě není ve vězení jen tak pro nic za nic. Hikaru měl dost času na to, aby o něm rozhodl.“
Tím, co jsem se teď dozvěděl, mé podezření jen sílilo. A mé rozhodnutí také.
Mluvil jsem s Kaidou ještě chvilku, ale byly to spíš jen takové doplňující otázky. Když Shina donesla oběd, byl právě na odchodu. Propustil jsem ho s tím, aby si za sebe na další noční službu našel náhradu, že ho budu ještě potřebovat, ale nevím přesně kdy. Nemusel jsem mu ani říkat, že o tom všem, o čem jsme mluvili, má pomlčet. Věděl jsem, že v tomhle je na něho spolehnutí.
S Manzou jsme potom při obědě probírali nové zprávy, a on mi svými odpověďmi jen doplnil mezery, a čím dál víc mě utvrzoval v tom, že to, co si myslím, je nejspíš pravda.
Takhle jsem si svůj návrat nepředstavoval. Tušil jsem, že to nebude lehké. Ale měl jsem představu, že se vrátím, padnu Manzovi do náruče, omluvím se mu za všechna nehezká slova, co jsem mu poslední den řekl. Že mu řeknu, jak moc ho miluji, jak moc se mi po něm stýskalo, a budeme spolu v objetí trávit přinejmenším několik dní a nocí.
Místo toho…
Musel jsem bojovat o to, abych se sem vůbec mohl vrátit.
Musel jsem prosit o pomoc u sousedního krále.
Musel jsem porazit svého otce.
Musel jsem ochránit svůj rod před nebezpečím ze severu.
…málem jsem přišel o Manza.
A navíc…
…stojí přede mnou první těžké rozhodnutí, kdy jsem na pozici Alfy.
Měl jsem toho plnou hlavu a stále jsem netušil, jak se rozhodnu.
Zatímco Manzo si šel po obědě znovu lehnout, aby se trochu prospal, a nabral síly, já jsem i bez ohledu na to, že moje horkost znovu stoupala, přecházel po pokoji tam a zpátky, a pořád jsem myslel na to, co jsem se dozvěděl, a co musím udělat.
Možná bych tak chodil ještě kdo ví jak dlouho, kdyby nepřišla Shina odnést nádobí a donesla mi i novou královskou pečeť, o kterou jsem požádal hned, jak jsem se dostal na zámek.
Také mi připomněla, že pořád mám návštěvu, které bych se měl věnovat, nebo s ním aspoň chvíli promluvit.
Král Mugen je sice chápavý, umí se zabavit, ale nemůžu ho tu nechávat čekat tak dlouho bez toho, abych se mu věnoval. Nehodí se to, zvlášť, když našemu rodu pomohl v takové věci, přičemž sousední rody většinou takovou žádost odmítají.
I Manzo mi kladl na srdce, abych se mu chvíli věnoval, že si z něj určitě nechci udělat nepřítele. A že by to nepřítel byl opravdu těžký. Možná horší, než sněžní a divocí vlci dohromady.
Nakonec jsem spolkl medicínu, kterou mi předtím Mei připravila, nechal jsem si donést oblečení, trochu se omyl vlhkým plátnem, a pak se oblékl do čistého, abych mohl jít za Mugenem jako král, a nepohoršoval ho svým nedbalým vzezřením.
I když jsem byl po obědě, přesto jsem se s ním posadil ke stolu, a s omluvou, že mi ještě není úplně nejlépe, jsem snědl jen malou porci.
Po obědě jsme se pak přemístili na pohovku, kde jsme probírali, co očekáváme od našeho spojenectví. Ale když Mugen viděl, že znovu začínám chytat do tváří barvu červenější než normálně, ukončil náš rozhovor s tím, že to stačí. Že nechce, aby mu nový přítel umřel před očima dřív, než bude moct naše přátelství ještě víc upevnit.
Se zprávou, že druhý den se vrátí do své země, a že bude očekávat moji návštěvu, až se uzdravím, jsme se nakonec rozešli.
Určitě ho ale nenechám odejít jen tak bez rozloučení. Mám mu hodně co děkovat za všechno, co pro mne a pro náš rod udělal. Jsem si jistý, že bez jeho pomoci a bez jeho podpory, bych to jen těžko zvládl. Opravdu mi byl podporou, hlavně ve chvílích, kdy jsem bojoval o to, abych všechny přesvědčil, že se na nás žene nebezpečí, a ve chvíli, kdy jsem bojoval s otcem.
Skoro se šeřilo, když jsem se vrátil k Manzovi do pokoje. Byl jsem s Mugenem docela dlouho a moje plány na dnešní den se trochu posunuly.
Když jsem vešel do pokoje, Manzo právě seděl v neckách, kam se sotva vešel, a mě v tu chvíli napadlo, že bych mu měl nechat vyrobit nějaké větší, aby měl při mytí lepší pohodlí. Posadil jsem se a s mírnou žárlivostí jsem se díval, jak se služebná dotýkala jeho těla, když mu pomáhala.
Měl jsem chuť vstát, a ty ruky ji urvat. Nebo ji přinejmenším vyhodit. Nebo ji pro výstrahu aspoň pohryzat.
A tak jsem se jen kousal do rtu a netrpělivě čekal, až bude Manzovo mytí u konce.
Ale i přesto jsem na něm mohl oči nechat. Byl krásný, dokonalý, i přesto, že na svém těle měl stopy po prožitém utrpení. Ale rány se zahojí a modřiny zmizí. A já mohl jen doufat, že je silný nejen na těle, ale i na duchu, a to, co prožil na něm nezanechá nějaké následky.
„Tak co Mugen?“ přešel ke mně Manzo, když konečně byl oblečený v čisté haleně a spodkách, a ještě si plátnem snažil vytřít vodu z vlasů.
Pak se na mě ale pozorněji zadíval a zamračil se.
„Máš kalné oči, jsi úplně červený. Vážně by sis měl jít lehnout,“ přiložil mi svou dlaň na čelo, a pak zavrtěl hlavou. „Vážně máš pořád horkost, a to, že pořád někde běháš a neležíš, ti jen přitěžuje. Aspoň dva dny bys měl ležet. Za tu dobu se náš rod nerozpadne, a máš tu spoustu jiných lidí, kteří ti pomůžou.“
„Nelíbí se mi, že jsi přišel o své vlasy,“ odstrčil jsem jeho ruku a potáhl ho, aby si sedl.
Vzal jsem mu plátno a sám jsem mu začal vlasy sušit. Ignoroval jsem jeho rady, že si mám jít lehnout. Dobře jsem cítil, že mi není dobře. Několikrát jsem se podíval na lůžko s chutí se na něho svalit a prospat minimálně ty dva dny, jak o nich Manzo mluvil.
Bojoval jsem také s touhou se na všechno vykašlat, na celé kralování a jen se přitulit Manzovi do náruče. Dotýkat se ho, nechat se od něho hladit, hýčkat. Strašně moc jsem toužil milovat se s ním.
Ale bylo tu pár věcí, které v tom bránily.
Ani jeden z nás nebyl v pořádku. Nejspíš bychom usnuli, jen co bychom se políbili. A taky, ještě pořád nevím, jestli by na to Manzo přistoupil. Moc dobře jsem měl v paměti to jeho předchozí odmítání.
A i když mi teď dal najevo, co ke mně cítí, co když znovu udělá to, co tenkrát v noci, když za mnou přišel? Co když mi znovu jen řekne, že je tady proto, aby se přesvědčil, že jsem v pořádku, a potom odejde?
I když jsem mu dal jasně najevo, co k němu cítím, i když tu není nikdo, kdo by nám v našem vztahu mohl bránit, pořád ve mně byla malá dušička, že mě nakonec odmítne…
A kromě toho, že mě trápilo tohle, potřeboval jsem dořešit ještě pár věcí.
A docela důležitých, které podle mne nepočkají.
Měl jsem nakročeno k tomu, že se posadím Manzovi na klín, obejmu ho, a na chvíli si budu užívat jeho blízkost.
Ale věděl jsem, že bych pak už nezvládl pokračovat v tom, co jsem chtěl dneska dořešit. Myslel jsem si, že to stihnu za dopoledne, ale všechno se to posunulo i proto, že jsem zapomněl na Mugena.
Odmítl jsem večeři s tím, že nemám hlad, ale Manzovi jsem nechal přinést něco k snědku. A když jsem byl spokojený s tím, jak jsem Manzovi vysušil a pročesal jeho hustou hřívu, zašel jsem ke dveřím a nechal jsem si zavolat velitele stráže.
Stejně jako Kaidovi, také i jemu jsem položil několik otázek. A zatímco Kaidova návštěva trvala podstatně déle, u velitele jsem měl po pár chvílích rozhodnuto.
Jeho odpovědi se mi moc nelíbily.
Nesnažil se mi něco zatajit, ale cítil jsem, že odpovídá opatrně jakoby vyhýbavě. Pokaždé se na mě zadíval, jako by zkoumal, zda jsem s jeho odpovědí spokojený, a když měl pocit, že ne, snažil se ještě něco přidat. A když přišla řeč na Manzu a Keriho, podíval se na něj, a já měl v tu chvíli pocit, že ví víc, než mi byl ochoten říct.
A já takového velitele stráže nepotřeboval.
Měl jsem obavy, že je stále oddaný mému otci, a nesloužil by pod mým velením tak dobře, jak bych potřeboval.
Byl to velký šok, když jsem si pak nechal ještě zavolat znovu Kaidu, a oběma jsem sdělil, že od této chvíle bude Kaida nový velitel stráže.
Ale bylo to mé rozhodnutí a trval jsem na svém, i přes jejich protesty. Dal jsem bývalému veliteli jasně najevo, že má dvě možnosti.
Buď zůstane na zámku jako strážce, nebo se vrátí ke svému řemeslu. Je to jeho volba.
Pokud se bude chtít vrátit, propustím ho bez problémů ze služby. Pokud zůstane, budu k němu přistupovat jako ke každému jinému strážci, stejně jako to udělá Kaida.
Netrvalo dlouho a já podepisoval propouštěcí listinu, a Kaida s ním odcházel do druhé části zámku, kterou obývalo služebnictvo a strážci, a kde měl velitel stráže svůj pracovní pokoj.
Kaidův první úkol, jako velitele stráže, bylo zařídit, aby všichni mladí vlci, kteří jsou už schopni, byli vycvičeni pro boj s mečem, i kdyby pak jako strážci nechtěli pracovat. Stále jsem měl na paměti to, jak mi Jirou řekl, že nedržel meč v ruce až do chvíle, kdy jsme ho já a Yakei začali učit.
A nechtěl jsem, aby se něco takového opakovalo.
Od této chvíle bude mít každý vlk svůj meč, a budou s ním umět zacházet, i přesto, že by se potom raději rozhodli bojovat svými vlčími zuby.
Bylo to moje první větší rozhodnutí, ale to nejhorší mě teprve čekalo.
Měl jsem z toho zauzlovaný žaludek a stále jsem přemýšlel, jestli se nakonec nerozhodnu jinak.
Bylo mi z toho těžko a nevěděl jsem, jaká bude reakce. Ale nemohl jsem to nechat jen tak.
I když mě k tomu hnaly i osobní zájmy, pořád to byla věc, která se týkala předchozího krále. Vlastně obou předchozích králů, i když Keri vládl jen několik málo dní.
Naznačil jsem Manzovi, na co se chystám. Myslel jsem si, že bude překvapený, ale on mi jen řekl, že to sice neměl potvrzené, ale tušil to. A že je na mě, jak se rozhodnu, jen ať se nerozhoduji s horkou hlavou.
Nechal to na mě, a já se v tu chvíli cítil ještě hůř.
Bylo to těžké rozhodování a snad, abych si dodal odvahy, jsem se upravil, nechal si splést i cop, a k pasu jsem si připásal meč.
Tentokrát jsem však nezůstal u Manzy, ale zamířil jsem do pokoje mých rodičů.
Nešel jsem do ložnice, ale zůstal jsem v předpokoji, která otci sloužila jako pracovna.
Všechny věci, které jsem rozházel, když jsem hledal klíč, byly již uklizené a vypadalo to tu, jako by otec jen odešel na večeři a každou chvíli se vrátí.
Posadil jsem se za stůl, a i když jsem se tam necítil moc příjemně, otvíral jsem jednotlivé šuplíky, dokud jsem nenašel to, co jsem potřeboval. Když nepočítám propouštěcí listinu pro bývalého velitele stráže, bylo to teď poprvé, co jsem něco tak vážného potvrdil svou novou královskou pečetí.
Bylo mi těžko, když jsem ji přitlačil na roztopený včelí vosk, který byl vždy dobarvený rumělkou, aby měla pečeť tu správnou barvu a nešla přehlédnout.
Po chvíli jsem si nechal zavolat Mei. Když pak vešla i se strážcem, pokynul jsem mu, aby zůstal venku a zavřel dveře. Požádal jsem ho, aby nás nikdo nerušil, dokud někoho nezavolám.
Když za sebou zavřel, a my osaměli, položil jsem dlaně na stůl, každou na jednu ze dvou listin, které jsem tam měl připravené a přísně jsem se na Mei zadíval.
Nebála se. Zřejmě tušila, že k něčemu takovému dojde. Dobře věděla, že nejsem hloupý a dám si všechno dohromady. A byla jen otázka času, kdy si ji nechám zavolat, a já ji už i připravil na to, že k tomu dojde.
„Máš něco na srdci? Něco, co bych měl vědět, než začnu mluvit já?“ zeptal jsem se ji pevným hlasem, i když mi z toho nebylo moc nejlépe.
Mei jen popošla o dva kroky blíž a zadívala se mi upřeně do očí. Vypadla vyrovnaně, ale přesto mi neuniklo jemné zachvění jejich rukou. Nakonec je sevřela v pěst, snad aby zastavila ten třes, a tichým hlasem odpověděla jen několika slovy.
„Je mi to všechno líto…“
V tu chvíli jsem sevřel ruce v pěst já, že jsem málem pokrčil připravené listiny. Nehty mi škrábly o pergamen, až mi to postavilo všechny chlupy na těle, a Mei sebou mírně trhla.
Ale i přesto, co mohla očekávat, ani jednou neuhnula pohledem.
Dobře si byla vědoma toho, co udělala. Věděla, že jí to neodpustím.
A já to určitě neprominu, a ona mě svou omluvou jen ujistila, že opravdu se stalo to, co jsem si myslel.
Když jsem se zhluboka nadechl, abych se trochu uklidnil, postavil jsem se. Obešel jsem stůl a zůstal jsem naproti ní stát na vzdálenost tří kroků.
Mé vlčí znaky vystoupily na povrch a má síla Alfy byla cítit snad až ven na chodbu i přes ty zavřené dveře. Nechal jsem se pohltit tou zlostí, kterou jsem doposud v sobě skrýval.
„Co mi zabrání v tom, abych tě okamžitě na místě zabil?!“ tasil jsem nečekaně meč a namířil ho proti její hrudi.
„Řekni něco na svou obranu! Je něco, proč bych tě neměl zabít?! Tak mluv!“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: s velkou prodlevou sem konečně dodávám další kapitolu. Pokud jste čekali nějakou akci, nebo "akci", tak se omlouvám, že po tak dlouhém čekání tu máte jen takovou kecací kapitolu. A hmm... možná tušíte, co znamená ten konec... pokud ano, jsem zvědavá, kdo z vás se trefil, nebo to tušíl už delší dobu. Počkejte si na další kaptilu, kterou se budu snažit dodat co nejdříve, a pak uvidíte, jestli jste se trefili nebo ne. :)
A ještě vám do Nového roku přeji jen to nejlepší, a ať se vám hlavně daří... ♥
