Měl jsem nakročeno ke Kaidovi, a byl jsem docela naštvaný, když mi hned neřekli, co je s Manzem.
Ale když jsem slyšel, co říkal…
„Zavedu tě k Manzovi…“ okamžitě mi došlo, že není něco v pořádku.
Uvědomil jsem si, že Kaida tam venku říkal něco o souboji s mým otcem. Ale nedozvěděl jsem se, jak to skončilo, protože jsem ho přerušil.
„Kde je Manzo?“ zeptal jsem se o něco tišeji.
Nechtěl jsem už křičet, ale stále jsem byl uvnitř naštvaný, že jsem nevěděl, co se děje.
„Pojď,“ ukázal mi jenom za sebe a sám se vydal tím směrem.
Ohlédl jsem se po Shině, u které už stál Mugen. Ta jen pokrčila rameny a pokynula hlavou, abych za Kaidou šel.
Už jsem v jejím pohledu neviděl strach z mého rozčílení. Byla to spíš… obava?
Okamžitě jsem myslel na to nejhorší.
Manzo měl souboj s otcem a byl přemožen. Co se mu mohlo stát? Proč tu vlastně nepřišel a mám jít já za ním?
Tyhle a spousta jiných otázek se mi honily hlavou, když jsem šel za Kaidou. Málem jsem mu šlapal na paty, jak moc rychle jsem chtěl vědět, co s ním je.
Myslel jsem, že mě vede do jednoho z pokojů, že je Manzo snad zraněný a nemůže se hnout z postele. Pokud je zraněný, doufám, že ne tak vážně...
Tak strašně jsem si přál, aby bylo všechno v pohodě. Abych se spletl, a všechno byly jen mé splašené představy. Nedokázal jsem si představit, že jsem dělal všechno pro to, abych s ním byl, a pak to nakonec bylo jinak.
Ale všechny pokoje Kaida míjel bez povšimnutí. Mířil do části pro strážce a služebnictvo.
Teď jsem byl zmatený ještě víc…
„Kde je? Co s ním je?“ znovu jsem se ho zeptal, když jsme prošli spojovacími dveřmi.
„Už tam budeme,“ zabočil najednou doprava, do poloprázdné chodby.
Teď to bylo horší než před chvílí. Tuhle chodbu jsem dobře znal. Sám jsem ji procházel v den, kdy jsem byl nucen odjet z naší země. Ten parapet, co jsem tenkrát ve vzteku urval, stále nebyl opravený.
„Neříkej mi, že ho otec…“ chytl jsem Kaidu za rukáv, abych ho zastavil.
Ale on nic neřekl, jen ukázal rukou na schodiště, které vedlo do podzemní části.
Teď už jsem se na nic neptal.
Už mi to bylo jasné.
„Otevřete!“ rozkázal Kaida, když jsme sešli schody a zastavili se u posledních dveří jedné z kobek.
Sundal ze stěny louče a jednu mi podal. Jakmile strážce odsunul velkou petlici, a dveře se šíleným zavrzáním se otevřely, na nic jsem nečekal. Odstrčil jsem Kaidu a vběhl jsem dovnitř.
V tom smradu se skoro nedalo dýchat. Zatuchlý vzduch a tma útočily na všechny mé smysly, že jsem musel zatajit dech a několikrát zamrkat, abych se rozkoukal.
A když vešel dovnitř i Kaida a ještě další strážce se světlem…
Málem se mi zastavilo srdce. Nemohl jsem se nadechnout, ale nebylo to rozhodně tím šíleným vzduchem tady. Bylo mi, jako by mi dal někdo pořádnou ránu do hrudi…
„Man… Manzo…“ zašeptal jsem.
Louč, kterou jsem držel mi vypadla z ruky a odkutálela se blíž k Manzovi.
Nejistým krokem jsem k němu došel. Nohy mi vypověděly službu a já před ním dopadl na kolena.
Klečel na zemi, jeho ruce, které byly připoutány silnými okovy ke zdi, vypadaly, jako křídla. Jako kdyby chtěl vzlétnout. Jen s nimi máchnout a vydat se nahoru ke svobodě…
„Manzo…“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem.
Chytl jsem jeho hlavu do dlaní a nadzvedl mu ji. Měl oči zavřené a ztěžka dýchal. Ve světle louče, která ho zespodu osvětlovala, jsem měl pocit, jako bych se díval na samotného ďábla.
Byl špinavý, rty měl popraskané, a přitom se mu na čele leskly krůpěje potu. Jeho krásné vlasy byly plné prachu a špíny a jejich délka už nebyla to, co kdysi. Sotva mu sahaly po ramena. Jeho rysy byly ještě tvrdší a strhané tím utrpením, co tady musel prožít.
Ruce se mi roztřásly tak moc, že mi jeho hlava skoro vyklouzla z držení. Prsty jsem ho hladil po tváři a doufal, že se na mě podívá a řekne, že to je jen sen, a já se probudím.
„Manzo, vrátil jsem se…“ ozval jsem se o něco hlasitěji. „Podívej se na mě, prosím!“
Víčka se mu mírně zachvěla, ale když jsem na něho znovu zavolal jménem, pomalu se začínaly otevírat.
Ty krásné tmavé oči na mě hleděly nepřítomně, jako by mě ani nepoznával.
Zapomněl jsem na veškerou únavu, na všechnu bolest, kterou jsem zažíval od chvíle, kdy jsem utekl od Merina.
Teď to všechno přebila daleko větší bolest.
Vážně jsem měl problém dýchat, když jsem ho tak viděl. Nemohl jsem se skoro pohnout, jak jsem byl v šoku, a všechno se ve mně svíralo tak silně, že i srdce by mi mohlo každou chvíli vypovědět službu.
„Katashi,“ položil mi Kaida ruku na rameno.
„Sundejte mu ten zatracený obojek a ty pouta!“ zavrčel jsem, a ani jsem k němu nezvedl hlavu.
Nepřestal jsem se dívat Manzovi do očí ani ve chvíli, kdy mu Kaidovy ruce sundávaly obojek z krku.
„Ty pouta! Tak na co čekáš!“ vyštěkl jsem už o hodně hlasitěji. „Pohni si! Jak dlouho tu vlastně takhle je?! Tak co je?!“
Konečně jsem zvedl ke Kaidovi hlavu. Jen stál, v ruce nervózně mačkal ten široký obojek, který musel Manza doslova dusit, a s obavami se na mě díval.
Opatrně jsem Manza pustil a zvedl se. Všechno ve mně vřelo. Moje krev doslova bublala, jaký jsem v tuhle chvíli pociťoval vztek, a každé zdržení jsem vítal s naprostou nevolí, a s ještě víc vzrůstající zuřivostí.
„Odpoutejte ho! Hned!“ zařval jsem na Kaidu, až o krok couvnul.
„Nemůžeme,“ hlesl a na moment pohlédl k Manzovým rukám.
„Proč ne! Jsem král a přikazuji ti ho okamžitě odpoutat!“
„Nejde to,“ popošel blíž ke stěně a ukázal na okovy se silnými zámky, které pevně držely pouta u zdi.
„Proč ne?!“ zařval jsem tak silně, že sebou cuknul i Manzo.
Rychle jsem si k němu kleknul zpátky a znovu jsem mu zvedl hlavu. Byl tak slabý, že ji sotva udržel vzpřímenou.
„Vydrž, dostanu tě odsud,“ řekl jsem tiše a políbil ho na jeho oschlé a popraskané rty.
„Tvůj otec nechal udělat tyto silné zámky, aby měl jistotu, že je Manzo neurve. A když je neurve on, neudělá to nikdo jiný, to sám dobře víš. Kdybychom chtěli ty zámky rozseknout, usekli bychom Manzovi ruce.“
„Tak je odemkněte! To je snad první věc, kterou bych udělal!“ znovu jsem na Kaidu zařval.
„Nemáme klíče. Ty má tvůj otec, a my nevíme, kde jsou. A tvůj otec teď…“
Musel jsem se několikrát nadechnout, jak moc jsem byl rozzuřený.
Už jsem chtěl Manzu pustit a vstát, když znovu otevřel oči a zadíval se na mě.
„Vrátil ses…“ zašeptal tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět.
„Vrátil jsem se…“ odpověděl jsem mu stejně tiše.
Už jsem se nedokázal ubránit tomu, abych ho neobjal. Bylo mi jedno, že je špinavý, že ho může bolet celé tělo, že mě tak, tak vnímá… Objal jsem ho a jednou rukou ho hladil po jeho krátkých vlasech.
„Jsem zpátky. U tebe…“ zašeptal jsem, a měl jsem co dělat, abych se nerozplakal.
Jen dvě slova mi řekl, ale stačilo mi to.
„Ještě vydrž, prosím. Na chvíli musím odejít, ale vrátím se a vezmu tě nahoru. Slibuji,“ ještě jednou jsem ho pohladil, opatrně ho pustil, a než jsem vstal, a jemu klesla opět hlava na hruď, měl už znovu zavřené oči.
Vidět v takovém stavu tak silného muže, jakým Manzo nepochybně byl, mi doslova rvalo srdce.
Míchalo se ve mně tolik pocitů, že jsem nevěděl, co s nimi. Chtěl jsem tu zůstat. Chtěl jsem svýma rukama servat ty okovy ze zdi. Chtěl jsem ho objímat a říct, jak moc ho miluji.
Měl jsem chuť tu vzteky všechno rozmlátit, zařvat si z plných plic, jak velká zuřivost ve mně byla. Chtěl jsem někoho zabít…
A přesně jsem věděl koho.
„Okamžitě mu dejte vodu! Zavolejte sem Mei, aby ho prohlédla a ošetřila, jak to půjde! Bude tu mít světlo! A bude tu u něj někdo, dokud mu nesundáme ty pouta! Doneste mu křeslo! Ne židli! Ale pohodlné křeslo, aby se mohl posadit a opřít se! Dveře zůstanou otevřené! Rozumíš?!“
Vztekle jsem na Kaidu vrčel, a bylo mi v tuhle chvíli jedno, jestli za to může nebo ne.
Ještě jednou jsem se otočil na Manza, kterého už strážce otíral vlhkým hadříkem a dával mu napít.
Zaskřípal jsem zuby a moje ruka dopadla na jílec meče.
„Jdu ho zabít!“
Otočil jsem se na patě a vyrazil jsem ven.
Možná jsem i dupal, jak jsem ze vzteku měl rázný krok. Opravdu jsem chtěl zamířit do vesnice a toho zmetka, který si říká můj otec, okamžitě zabít.
„Tvůj otec…“
„Neříkej mu tak! Ne přede mnou! Jinak se neznám!“ vyjel jsem na Kaidu, který spěchal za mnou.
„Co chceš udělat?“ srovnal se mnou krok. „Nebude ti moct říct, kde jsou klíče. Jeden ze strážců, který ho hlídal, říkal, že má vysokou horečku a blouzní. Romel prý říkal, že tak minimálně dva dny z něho nic nedostaneme. A potom… záleží, jak rychle se dostane z horečky.“
„Tak to z něho vymlátím, a horečka ho brzy přejde!“ zařval jsem na něho.
„Katashi! Zastav se!“ zakřičel na mě teď Kaida a trhnul mi s rukou.
Prudce jsem se na něj otočil a málem ho ve vzteku praštil. Jen kousek od jeho tváře se má pěst zastavila.
„Tak co mám dělat?! Zkoušeli jste ho z těch okovů už dostat?! Proč byl pořád zavřený? Proč jste mu nedali napít, neuvolnili mu ten zatracený obojek?! Proč?!“ pokračoval jsem dál ve svém řvaní, až se raději těch pár lidí, co tu bylo, klidilo dál.
Kaida se zarazil a trochu provinile se na mě podíval.
„Promiň, Katashi. Ne, že bychom nechtěli, ale nemohli jsme se protivit králi. A pak, když jsi přišel, bylo všechno tak rychlé, a seběhlo se toho tolik… Neměli jsme čas na to myslet. Venku je spousta zraněných, byl tam zmatek, bylo potřeba se zbavit nepřítele. To snad víš. Nemůžeš nám dávat za vinu, že-“
„To je mi jedno! Kdybych se nezeptal, jak dlouho by tam ještě byl?!“ přerušil jsem ho ve výčtu toho, co se dělo, protože mě to teď vážně nezajímalo.
„Promiň, ale vážně nebyl-“
„Ne!“ okřikl jsem ho.
Ale pak jsem se zhluboka nadechl a položil mu ruku na rameno.
„Omlouvám se. Vím, že za to nemůžeš. Ale on… Vážně ho zabiju…“
Sundal jsem ruku z jeho ramene a vykročil zpátky do královské části zámku.
Ta chvíle, kdy mě zastavil, a i když jsem byl a jsem pořád rozčílený, mi stačila na to, abych se trochu vzpamatoval.
Vyřval, vybil jsem si svůj prvotní vztek na někom, kdo za nic nemohl. Ale aspoň jsem trochu přibrzdil a začal uvažovat. A s tím, co mě napadlo, jsem zamířil rovnou do ložnice mých rodičů.
„Jak ty klíče vypadají?!“
Nedařilo se mi však uklidnit ten rozčílený tón v hlase. Nešlo to, protože mě vztek vůbec neopouštěl a ani trochu se nezmírnil. Pořád jsme měl chuť jít do vesnice, a otce prostě zabít.
„Jsou jen dva. Vím, že je měl Hikaru na nějakém očku. Většinou je nosil na pásku u kalhot, ale podle toho, jak jsi mu šacoval věci, tak je tam neměl. A ani je neztratil při vašem souboji, všechny jeho věci jsme posbírali, a nic tam nezůstalo. Jsou trochu větší, než jiné bývají, a na konci mají širší kroužky. Nijak neobvyklé, kromě velikosti nejsou,“ snažil se mi Kaida vysvětlit, že ty klíče jsou vlastně stejné jako ostatní, jen trochu větší.
Nemívali jsme mnoho věcí na zámek. Byl to složitý mechanismus, a jen jeden člověk to dokázal vyrobit. A navíc, každá výroba takového zámku trvala hodně dlouho. A proto se zámky používaly jen na důležitých místech. A pro otce bylo zřejmě hodně důležité Manza zamknout tak, aby se mu nemohl znovu postavit.
„Pomůžeš mi je najít,“ rozrazil jsem dveře, ke kterým jsem mířil. „Prohlédni pořádně komodu.“
Mí rodiče měli jeden z těch pokojů, který se skládal ze dvou částí. První, vstupní místnost, používal otec jako pracovnu, a ve druhé měli ložnici.
Okamžitě jsem se vrhnul ke stolu a začal otevírat všechny šuplata. Bylo mi jedno, co v nich je, jestli jsou to důležité dokumenty nebo ne. Všechno jsem vyhazoval a prohlížel každou skulinu, kde by se ty klíče mohly schovat. Byl jsem rozčílený snad víc, než když jsem měl co dělat s Merinem. A podle toho jsem se taky choval. Za chvíli byl kolem stolu nepořádek, všude se válely dokumenty, vyrvané šuplíky, i věci co byly na stole jsem přeházel.
„Co se tu dě-“ ozval se náhle rozespalý hlas. „Katashi!“
Zvedl jsem hlavu a díval se na matku, jak rychlým krokem jde ke mně, a rozhlíží se kolem, co tu vyvádím.
„Kdy si přijel? Hikaru mi neříkal, že se máš vrátit,“ v očích se ji zaleskly slzy, když chytla mou hlavu do dlaní, chvilku se mi dívala do očí, a pak mě pevně objala.
Cítil jsem, jak se třese, a zaslechl jsem i její tichý vzlyk.
Musel jsem se ve svém rozčílení zastavit. Nedalo se jinak. I když bych ji nejraději odstrčil a hledal klíče dál, teď to prostě nešlo. Ne, kvůli ní…
„Vrátil jsem se v noci,“ sklonil jsem se k ní a také ji objal.
Jen jsem ukázal Kaidovi, aby hledal dál.
„Hikaru ti nic neřekl, protože to nevěděl,“ konečně jsem ji pustil a odstoupil o krok, abych si ji mohl prohlédnout.
Její ruka se opět dotkla mé tváře. Pohladila mě a starostlivě se také podívala na celé moje já.
„Co se stalo? A proč tohle? A proč tak vypadáš?“ přejela mi prsty po odřeninách a modřinách na tváři, a pak otočila hlavu ke Kaidovi. „Otec se bude zlobit. Říkal, že mám v klidu spát, že jen půjde naproti králi Merinovi, a brzy se vrátí. Katashi, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím, ale měl bys…“
„Mami,“ zarazil jsem ji. „Věci se změnily…“
Nervózně jsem si prohrábl vlasy, protože jsem nevěděl, jak ji to mám říct. Její radost z toho, že jsem se vrátil, zkazím tím, že jsem málem zabil jejího muže.
Věc, které se vždy chtěla vyhnout. Souboj mezi otcem a synem, který se ji zatím vždy podařilo včas zastavit.
Ale teď… Teď tam nebyla.
A možná je to tak správně, protože by nejspíš náš souboj skončil jinak.
„Co se stalo?“ zeptala se s obavami.
Když zpozorněla, konečně uslyšela, že i na chodbě je víc živo než normálně. A taky je Kaida v otcově pracovně, a já s ním. A všechny ty věci rozházené kolem…
„Merin odešel, vrátil se do své země,“ zkusil jsem to pomalu tou nejméně bolestivou záležitostí.
Věděl jsem, že ho máma moc nemá ráda, tak to byl dobrý začátek.
„Merin sem už nikdy nepřijde…“
„Katashi!“ zvýšila máma nervózně hlas. „Řekni mi, co se děje! Vím, že se mi snažíš… Kde je vlastně Hikaru?“
„Je ve vesnici u felčara v domě,“ ozval se Kaida, když viděl, jak nevím, co dál. „Už není král.“
„Cože?!“ prudce se na něj mám otočila s vyděšeným výrazem a položila si ruku na hruď, snad aby uklidnila své srdce, které ji teď muselo určitě silně tlouct.
„Je to tak, Hikaru prohrál souboj,“ přikývl Kaida a přistoupil k ní blíže.
„A.. A jak je na…?“ nedokázal to ani doříct.
„Je zraněný, ale neohrožuje ho to na životě,“ položil ji Kaida ruku na rameno, aby ji uklidnil.
Ale věděl jsem, že je to zbytečné.
„A kdo… kdo je nový…“ máma zbledla a mírně zavrávorala.
„Já jsem nový král,“ konečně jsem se ozval.
Ozvalo se zašoupání, když Kaida přisunul židli, na kterou máma dosedla, jak už nezvládala stát na roztřesených nohách. Ztěžka dýchala a nechápavě se na mě dívala.
Co si myslí? Co? Že jsem netvor, který málem zabil svého otce? Jejího muže? Bude mě ještě brát jako svého syna, nebo mě zcela zavrhne?
I mě si silně roztlouklo srdce, a i když jsem měl v hlavě to, jak je na tom Manzo, přesto mě tenhle pocit silně zasáhl.
Doklekl jsem před ní a položil jsem ji ruce na kolena. Díval jsem se do jejích očí, které byly náhle plné slz.
„Snažila jsem se… Snažila… tak dlouho… a stejně…“ položila mi ruku na hlavu a já už nedokázal vydržet ten její pohled.
Bylo v něm hodně. Pocity, které se v ní praly. Radost z toho, že mě vidí, smutek z toho, co se stalo…
„Je mi to líto,“ zašeptal jsem a sklonil jsem hlavu, protože i mě se do očí tlačily slzy. „Měla bys jít za ním…“
„Nemá ti být co líto,“ zarazila mě. „Půjdu za ním později. Kaida řekl, že neumře, a je o něj postaráno. Ale ty…“
Roztřesenou rukou mě chytla za bradu, abych se na ni podíval.
„Dobře vidím, že jsi tam strádal, že se ti nevedlo dobře. Poznala jsem to i z tvých dopisů, i když ses mě snažil uklidnit, že je všechno v pohodě. Podívej se na sebe, tohle nejsou modřiny jen ze souboje s otcem. Jsou starší a určitě jich máš na těle víc… Vrátil ses zpátky s Merinem?“
Nikdy jsem nechápal, jak mohou být ženy tak silné, i když vypadají křehce. Stále mě bude udivovat a překvapovat, co všechno dokáží snést, a i v těžké situaci se chovat tak, aby podpořily své muže.
„Ne,“ otřel jsem si slzy, stejně jako ona ty své. „Musel jsem utéct. Zabil naše strážce, kteří pro mě šli, zabil posla a zabil… zabil Jirou.“
Znovu se mi slzy roztekly. Bylo toho na mě moc, začínalo to na mě doléhat s čím dál větší silou.
„Zavřel mě do nejhorší kobky, a kdyby nebylo některých vlků, nejspíš bych tam chcípnul jak prašivý pes. Po mém útěku se toho stalo strašně moc, mami,“ otřel jsem si oči do rukávu, a pak jsem ji chytl za ruce a stiskl. „Požádal jsem Mugena o pomoc, protože nás Merin chtěl napadnout. A když jsme přišli do vesnice, abychom všechny připravili na útok, který se blížil, vložil se do toho otec. Nechtěl vůbec poslouchat, chtěl mě nechat znovu zavřít, a proto… proto jsem ho vyzval na souboj. Byl úplně mimo. Nechal se Merinem ovlivnit, věřil mu, i když na nás Merin táhl s celou svou smečkou… Je to hlupák, který-“
„Nemluv tak o něm. Je to tvůj otec, on tě zplodil a dal ti jméno,“ přerušila mě máma a opětovala mi stisk rukou.
Ale já se ji v tu chvíli vytrhnul a postavil se.
„Můj otec?!“ vykřikl jsem, protože tohle mě okamžitě vrátilo zpátky na zem. „Ale nechoval se tak! Víš, co udělal?! Neohrozil jenom mě, ale celý náš rod! Poslal mě nepříteli jako dárek! Málem mě tam zabili a zprznili, a proto musel Jirou umřít! Dovolil by otec, aby se tohle stalo jeho synovi?! Dovolil by to?! On nebyl dobrý král a ani dobrý otec!“
„Katashi!“ okřikla mě máma a také vstala. „Vím, že není dokonalý, ale pořád je to tvůj otec!“
„Ale já ho tak neberu! Nechci jméno, které mi dal! Nebudu jako král vystupovat s tímhle jménem, protože bych se za to styděl! To tvůj táta byl daleko lepší král. To on mi dal daleko víc, než Hikaru! Miloval jsem dědu, kolikrát jsem musel utéct, abych ho mohl aspoň vidět, protože on ho vyštval ze zámku! Jeho jméno je hodno krále, a já ho beru za své! Jsem Keiji, budu nosit jeho jméno, protože to on si zaslouží mou úctu!“
„Katashi, prosím…“ chytla mě máma znovu za ruce, aby mě uklidnila, ale já se ji vytrhnul.
Už toho bylo na mě moc a nedokázal jsem se zastavit.
„Uvěznil Manza! Vlka, kterého miluji nade vše, a Hikaru to ví! Nedovolil mu ani, aby mi poslal list, a moje dopisy mu ani nedoručil! A pak přijdu sem, a Manzo, místo aby seděl na trůně, je uvězněný dole v kobce, jako ten nejhorší vrah a zrádce! Byla ses tam podívat?! Viděla jsi, jak je přikovaný ke zdi, sotva dýchá, a kdybych se nevrátil, tak by nejspíš do pár dnů pošel?! Byla jsi tam?!“
Máma se zděšeně dívala, jak zuřím, jak rukama divoce rozhazuji při každém slově, jak dýchám překotně, a ve tváři se mi odráží neskutečný vztek. Otočila se na Kaidu, který jen tiše stál opodál, a kývnutím ji potvrdil vše, co jsem řekl.
„Nevěděla jsem…“ vrátila se pohledem ke mně a chtěla mě obejmout, ale já ji znovu odstrčil.
„Nevěděla, protože to před tebou tajil! Kolik toho má ještě na svědomí?! Proč porazil Manza i jeho otce, a v jeden den, když jsou daleko silnější než on? Proč ho uvěznil?! Proč dělá všechno proto, abych ho nenáviděl?! Nemůžu nosit jméno někoho, kdo se takhle chová!“ znovu jsem se začal vztekat.
„Musím najít ty zatracené klíče! Někde tu musí být!“ rozběhl jsem se ke skříni, kde jsme ještě nehledali, a všechno jsem začal vyhazovat ven.
„Klíče?“ zaslechl jsem za sebou máminu otázku, a pak Kaidu, který ji vysvětlil, co a proč vlastně hledáme.
„Možná…“
Otočil jsem se v momentě, kdy spěšným krokem zmizela v ložnici. Rozběhl jsem se za ní.
Určitě ví, kde si otec schovává věci…
A právě, když jsem za ní doběhl, ona se snažila zvednout tu těžkou matraci, na které spali.
„Udělám to!“ nervózně jsem ji popostrčil bokem.
S Kaidou, který dorazil hned za mnou, jsme matraci popadli a stáhli ji dolů z postele. Pod ní byla umně vytvořená schránka, a když jsem zvedl víko, ukázal se nám její obsah.
Těch drobností tam nebylo moc. Ale tomu všemu vévodily opravdu dva velké klíče, přesně takové, jak je popsal Kaida. A když přikývl, že to jsou ony, na nic jsem už nečekal.
Popadl jsem je a vyrazil z ložnice ven. Jen jsem stihl ještě cestou matku krátce obejmout a políbit na tvář, jako omluvu za to, že jsem na ni křičel.
Ale další moje rychlé kroky, které spíš byly běh, vedly do podzemí, kde strádal můj milovaný vlk.
I Kaida mi sotva stíhal, ale zaslechl jsem, jak ještě křikl na služku, aby šla uklidit ten nepořádek, co jsme udělali, a postarala se o mámu.
Snad mi narostla i křídla, jak rychle jsem běžel. Nikdo ani neměl snahu mě zastavit. Všichni mi uskakovali z cesty. Snad proto, že se už rozkřiklo, co se děje, nebo snad proto, že můj výraz mluvil sám za sebe, že pokud mě někdo zastaví, tak se neznám.
Já měl v hlavě jen to, abych Manza co nejdříve vysvobodil z těch okovů, a dostal ho z toho smradlavého podzemí ven. Klidně bych v tu chvíli srazil i samotného ďábla, kdyby se mi postavil do cesty.
Schody jsem přeskákal po třech, a už jsem se hnal tou úzkou chodbou k poslední kobce. Její dveře byly otevřené a zevnitř šly slyšet hlasy.
Vběhl jsem dovnitř a rovnou k Manzovi, který stále klečel na zemi, ale byla už u něho Mei a ošetřovala ho.
„Proč jste ho neposadili!“ rozkřikl jsem se rozzuřeně, když jsem viděl, že tu není ani žádná stolička.
„Nešlo to. Zlomili bychom mu ruce,“ odpověděla Mei a rychle vstala, aby mi nezavazela.
Hodil jsem strážci, který byl nejblíž, jeden klíč a sám jsem druhý hned rval do zámku. Ruce se mi třásly a byl jsem nepříčetný, že zámek nejde odemknout.
„Katashi!“ křiknul na mě Kaida, když viděl, jak jsem v nervu a začínám zuřit ještě víc.
„Nejsem Katashi!“ zařval jsem na něj a dál jsem rval ten zatracený klíč do zámku.
Všichni okolo najednou po mých slovech ztichli a udiveně na mě hleděli.
Snad si mysleli, že jsem se zbláznil? Klidně, je mi to jedno…
„Ten klíč… Dej mi ho!“ vytrhnul mi ho Kaida z ruky a odstrčil mě.
Vztekle jsem se na něho otočil a chtěl po něm skočit, ale on mě zarazil a potáhl na mé místo strážce, který měl druhý klíč, a sám přešel na druhou stranu.
„Podepřete ho,“ rozkázal strážcům, kteří tu byli a pomáhali Mei.
Skoro jsem nedýchal, jak jsem byl nervní, a sám jsem k němu přiskočil, když zámky cvakly, jemu se vysmekly ruce z těch těžkých okovů, a on přepadl dopředu.
Klečel jsem u něj, a zatímco strážce Manzu z jedné strany podpíral, jeho hlava mi spadla na rameno a já ucítil, jak se mě snaží jednou rukou obejmout.
Ale několika denní trápení v těchto okovech mu zcela vzalo sílu, a jeho ruka se jen svezla po mém oblečení a zůstala mu viset podél těla.
Věděl jsem, že potřebuje co nejdříve nahoru. Věděl jsem, že potřebuje co nejdříve do postele a nechat se ošetřit a vyspat se. Věděl jsem, jak moc by potřeboval být odsud co nejdříve pryč.
Věděl jsem to… Ale já ho nedokázal pustit.
Klečel jsem u něj a držel ho v objetí. Svíral jsem ho svýma roztřesenýma rukama a nedokázal jsem se uklidnit. Překotně jsem dýchal a snažil se, abych nebrečel. Tak moc mě to všechno náhle pohltilo, že jsem opravdu měl sám se sebou co dělat…
Nesmím ukázat svou slabost. Nesmím brečet. Nesmím ukázat své slzy ostatním, ať už jsou prolévány pro cokoliv.
Přesně tohle mi kdysi říkala Mei, která mi teď položila ruku na rameno a promluvila na mě uklidňujícím hlasem.
Nejraději bych Manzu odnesl nahoru sám. Ale neměl jsem tolik síly, a sám jsem únavou skoro padal na pusu. Proto jsem po chvíli přikývl, ještě jednou pevně Manza objal a políbil ho do vlasů, a pak jsem ho s velkým sebezapřením pustil, aby mu strážci pomohli nahoru.
„Uložte ho v mém pokoji,“ dosedl jsem vysílením na zadek a díval se, jak ho opatrně podebírají a vedou ho z té odporné zatuchlé kobky ven.
„Postarej se o něho, prosím,“ stiskl jsem Mei ruku, když pak ke mně přistoupila, a zkoumavě se na mě podívala.
„Měl bys jít nahoru a pořádně se vyspat,“ chtěla mi dlaň položit na čelo.
„Běž za ním. Prosím…“ stáhl jsem její ruku dolů a kývl jsem bradou ke dveřím.
Když si Mei posbírala věci, a se strážcem, který ji s tím pomohl, pak odešli, rozhlédl jsem se kolem sebe po té zatuchlé a ztichlé kobce.
Padla na mě tíseň, a ještě větší tlak, když jsem si uvědomil, že tu Manzo byl několik dní a mohl tady umřít. Bolelo mě to pomyšlení tak moc, že jsem nebyl schopen se teď pořádně nadechnout, jak to na mě dolehlo.
„Nech… nechej tuhle kob…ku zapečetit…“ snažil jsem se nadechnout. „Nikdo sem... už nevkročí…“
„Měl by sis jít lehnout a odpočinout si,“ Kaida, který tu jako jediný se mnou zůstal, se na mě pozorně zadíval.
Přistoupil ke mně a chytl mě pod paží, když viděl, jak se snažím vyhrabat nahoru, abych se mohl postavit.
„Nemůžu,“ odmítl jsem spánek, ale přijal jsem jeho pomoc a vstal jsem. „Musím se postarat o-“
„Měl bys. Máš toho za sebou hodně, a unavený budeš k ničemu,“ přerušil mě.
„Musím jít za ním,“ s obtížemi jsem zvedl ruku a ukázal jsem ke dveřím. „A musím ještě… s Mugenem… čeká… musím…“
Jazyk mi ztěžknul a já nebyl schopen víc mluvit. Celé moje tělo bylo najednou tak těžké, že jsem podklesl v kolenou, když jsem chtěl udělat krok dopředu. Náhle se mi zatočila hlava, zatmělo se mi před očima a já zůstal bezvládně viset Kaidovi v rukách…
„Úplně hoříš!“ zaslechl jsem ještě jeho slova a ucítil jeho ruku na mém rozpáleném čele.
Byl to dlouhý spánek. Možná spíš horečnaté blouznění, ve kterém jsem prožíval znovu všechno, co mě potkalo. Hlavně ty nejbolestivější vzpomínky…
Byl jsem zpátky u Merina na zámku. V pokoji, kde jsem pobýval tak dlouho…
Znovu jsem viděl Jirou a jeho strach v očích. Natáhl jsem ruku, abych se ho dotkl, abych ho pohladil a řekl, že je všechno v pohodě. Že se nemusí bát. Ale on se jen smutně pousmál, něco zašeptal, a pak se před mýma očima rozplynul… Viděl jsem Manza, jak se otáčí a odchází pryč s tou ženou…
Cítil jsem tu strašnou bolest nad ztrátou obou mužů, kteří pro mne tak moc znamenají.
Chtěl jsem se za nimi rozběhnout, ale měl jsem nohy vrostlé do země…
Vykřikl jsem a prudce sebou škubnul.
Chtěl jsem se vytrhnout ze sevření a jít za nimi…
Ale někdo mě pevně držel za ruku a musel vynaložit hodně síly, aby mě udržel na místě.
Otevřel jsem oči a s rychlými nádechy a výdechy se díval do očí, které lemovaly jemné vějířky vrásek.
„Už je dobře,“ konejšivě na mě promluvila Mei.
„Co…“ ztěžka jsem polknul, „…se stalo?“
„Odpadl jsi, to se stalo,“ pousmála se Mei a hned zjišťovala, jestli mám stále horečku.
Sundala mi vlhký hadr z čela a pomohla mi do sedu.
„Vyděsil jsi nás,“ ozvala se z druhé strany Shina.
Chytla mou propocenou halenu a stáhla ji ze mě dolů. Okamžitě mě střepla zima, a já se roztřásl.
„Máš ještě horkost. Budeš muset ještě zůstat v posteli,“ zamračila se Mei, když viděla, jak drkotám zuby. „Je div, že jsi to všechno zvládl a neodpadl jsi už dávno.“
Počkala, až mě Shina trochu otře vlhkým plátnem a pak mi společně oblékly suchou halenu.
Pomohly mi z postele, a usadily mě na pohovku, aby se mohla propocená postel převléknout.
„Kde je Manzo?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
Byl jsem ve svém pokoji, ale jeho jsem tu nikde neviděl. Dal jsem přece příkaz, aby ho sem uložili.
„A, jak dlouho jsem byl mimo?“
„Je noc. Spal jsi celý den,“ zabalila mě Mei do hrubého pláště, aby mi nebyla zima.
Shina mezitím přisunula menší stolek, a položila na něj tác s jídlem. Stáhl se mi žaludek, a udělalo se mi zle. Měl jsem pocit, že do sebe teď nic ani nedostanu.
„Je to jen polévka, a něco sníst musíš,“ strčila mi Mei nesmlouvavě do ruky lžíci a misku s polévkou přisunula blíž. „Sněz aspoň trochu, dám ti potom ještě něco na tu horečku, a půjdeš si lehnout. Jinak se neuzdravíš.“
Zamračila se hned na mě, když viděla, že chci protestovat a spát nebudu.
„Nemůžu,“ přesto jsem odmítl. „Musím zařídit plno věcí, a je neslušné nechat sousedního krále čekat. A chci vidět Manza.“
„Manzo spí, je hned ve vedlejším pokoji. A král Mugen je chápavější, než si možná myslíš. Říkal, že přijde, až ti bude trochu lépe. Poslal do své země zprávu, že je všechno v pořádku, ale že se zdrží ještě tak dva dny. Poslal své vlky zpátky, zůstala tu s ním jen malá skupina.“
„Kde je Kaida?“ rozhlédl jsem se po pokoji.
Ale byl jsem tu jen já, Mei, Shina se služkou, které společně převlékaly moji postel.
„Kaida je na službě. Je venku,“ odpověděla Shina.
Posbírala propocené prádlo, zavázala ho do velkého uzlu a podala služce, která ho hned odnesla.
„Proč je vlastně venku?“ nedalo mi, abych se nezeptal.
„Vždyť jsem říkala, že má službu,“ přisedla si Mei ke mně a hlídala mě, abych opravdu něco snědl.
Myslel jsem si, že zůstane někde poblíž, aby mi byl při ruce. Zapomněl jsem, že on vlastně není velitel strážců, a musí poslouchat mé nebo velitelovy rozkazy. A já byl celkem dlouho mimo sebe…
S povzdechem jsem se pustil do jídla. Měl jsem ale tak stažený žaludek, že jsem do sebe nasoukal sotva pár soust. I tak mě horká polévka zahřála, a žaludek po chvíli přestal protestovat.
„Na,“ přisunula mi Mei k ústům lžíci, na kterou nalila jakýsi bylinný hnus.
„Pomůže ti to postavit se brzy na nohy,“ zasmála se, když viděla, jak se tvářím, a hned mi to vrazila do pusy, když jsem ji otevřel a chtěl protestovat.
Zašklebil jsem se, když mi to vklouzlo do krku. Do očí mi vhrkly slzy, jak to bylo hořké, a po paměti jsem šmátral rukama a hledal něco na zapití. Když jsem ucítil pod rukou kalíšek, hned jsem ho popadl a pořádně se napil.
„Opatrně! Je to horké!“ vykřikla Mei, ale bylo pozdě.
Z plných plic jsem zaklel, když jsem si spálil jazyk.
„Tady,“ přistrčila mi druhý kalíšek s vodou, který stál hned vedle horkého čaje.
„Shino,“ zavolal jsem na ni, aby se přestala hrabat v ohništi a vnímala mě. „Vyřiď, prosím tě, veliteli stráže a Kaidovi, že s nimi chci mluvit. Stačí ráno. Nemusíš za nimi běžet hned. Ale nejdříve chci mluvit s Kaidou.“
Shina přikývla, a pak se konečně vzdálila, aby se i ona mohl vyspat. Určitě tu byla celou dobu a moc si neodpočinula.
Znám j moc dobřei, a navíc, není to poprvé, co jsem nemocný a ona se o mně stará.
„A Mei,“ odsunul jsem stolek a postavil se. „S tebou chci mluvit taky. Ale až později. Teď se jdu podívat na Manzu.“
Dobře jsem si všiml, jak ji ruka cukla, když jsem ji sdělil, že s ní chci mluvit.
„Měl by sis jít raději lehnout. Pořád máš horečku, a-“
„Ne, jdu se na něho podívat. Těch pár kroků mě nezabije,“ přerušil jsem ji rázně.
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny. „Ale nezapomeň, že jsem tě varovala. Tak jestli znovu odpadneš, tak si pak nestěžuj. Já se půjdu podívat do vesnice za tvým otcem.“
Právě jsem si nazouval lehké boty, když jsem se po jejich slovech zastavil, a podíval se na ni.
„Teď v noci?“ zasunul jsem konečně i druhou nohu do boty.
„Ten, kdo je nemocný, či zraněný, se neptá na čas, když potřebuje pomoc.“
„Zůstaneš na zámku,“ rázně jsem zamítl její pochůzku do vesnice.
„Ale, Katashi…“ zkusila něco namítnout, ale já ji zarazil mávnutím ruky.
„Keiji. Nejsem už Katashi, nechci jméno, které mi dal člověk, který mě a ostatním tolik ublížil,“ zamračil jsem se. „Jako král jsem přijal jméno mého dědy, jednoho z předchozích králů. A ty nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady, a pokud neposlechneš, postavím před tvůj pokoj stráž. O Hikaru je dobře postaráno. Romel je skvělý felčar, a ty to moc dobře víš. Nebo máš snad jiný důvod, proč chceš jít do vesnice teď uprostřed noci?“
Mei se na mě zadívala, jestli to opravdu myslím vážně, a pak, podle mne trochu váhavě, zavrtěla hlavou.
„Chci, abys byla po ruce Manzovi, dokud mu nedobude natolik dobře, aby se o sebe postaral sám,“ dodal jsem o něco mírněji. „A taky, kdybych tě potřeboval i já. Víš, jak jsem neposlušný.“
Trochu jsem se pousmál, abych uvolnil to napětí, které tu vzniklo. Mei mi úsměv nepatrně opětovala, a pak si vzala svůj košík s věcmi, a vyšla z pokoje.
„Nebuď u Manza dlouho. Vrať se co nejdříve do postele, jinak se ti horkost nesrazí,“ stihla mě ještě upozornit, a pak už jsem jen slyšel, jak se její drobné a rychlé kroky ozývají po ztichlé chodbě.
Jakmile mi zmizela z dohledu, zmizel i můj úsměv.
Měl jsem svůj důvod, proč jsem chtěl, aby tu zůstala. I přes všechno to rozčílení a shon, jsem o tom, co se tu mělo stát, když jsem tu nebyl, měl své představy. A já si to hodlal ujasnit. A vyvodit z toho nějaké závěry, při kterých nejspíš budou padat hlavy.
Protože to, co se podle mne stalo, je naprosto neodpustitelné, a rovná se to zradě.
Ale nechtěl jsem nikoho křivě obvinit, a proto jsem chtěl počkat do druhého dne, až budu víc v klidu, a ještě si to promyslím, a promluvím si s některými lidmi.
S myšlenkami, které se mi vůbec nelíbily, jsem vyšel na chodbu.
Cítil jsem, že jsem stále slabý, a moje teplota klesla jen mírně.
Ale já potřeboval být s ním. Vidět, že je v pořádku. Políbit ho, pohladit ho.
Omluvit se mu za všechno, co mu můj otec udělal. Omluvit se mu za to, že jsem mu řekl, že ho nenávidím. Říct mu, jak moc ho miluji… Musel jsem s ním prostě být, cítit jeho přítomnost, i kdybych měl nakonec jen celou dobu mlčet.
Na chodbě bylo opravdu ticho a prázdno, kromě několika strážců, kteří měli službu. Světlo poskytovaly louče, které se hned měnily, jakmile některá dohořívala. Když jsem pohlédl ven přes okno, viděl jsem, že měsíc už je v druhé polovině své noční pouti. Byla opravdu hluboká noc…
„Kde je Manzo?“ rozhlédl jsem se po chodbě na obě strany.
Mei sice říkala, že je ve vedlejším pokoji, ale netušil jsem v kterém.
„Tady,“ ozval se strážce, který stál nejblíže, a ukázal na dveře za sebou. „Dostal jsem příkaz tu být a občas ho zkontrolovat, kdyby něco potřeboval, nebo kdyby se mu přitížilo. Teď spí.“
Odstoupil ode dveří, a opatrně a potichu je otevřel, když jsem k němu došel.
„Díky. Jestli chceš, můžeš se jít na chvíli posadit. Budu u něj.“
Strážce jen přikývl, ale přesto se postavil ke stěně, kousek dál od dveří. Bylo mi jasné, že odsud neodejde, ani když jsem mu to dovolil. Byl by to jinak špatný strážce. Jedině kdyby ho někdo vystřídal, mohl by se na chvíli vzdálit.
Vešel jsem do pokoje a potichu za sebou zavřel dveře.
Posadil jsem se na stoličku vedle postele a zadíval jsem se na Manzu.
Bylo to tak dlouho, co jsem ho viděl naposledy, a teď, když jsem konečně tady, tak to dopadlo takhle, a on mě skoro ani nevnímal.
Zadíval jsem se do jeho tváře…
Bylo tu přítmí, jen oheň z krbu a jedna louč to tu osvětlovala. Ale i to mi stačilo, abych na něho dobře viděl.
Manzo tiše oddechoval, ale tvář měl napjatou. Občas se mu zachvěla víčka, sem tam se mu pohnuly rty, jako by chtěl promluvit, a místy sebou škubnul, jako by ho pronásledovaly špatné sny.
Chtěl jsem mu toho tolik říct. Měl jsem toho tolik na srdci, že jsem nevěděl ani odkud začít.
Ale jediné, to jediné, co musel vědět okamžitě, bylo to, co k němu cítím.
„Miluji tě… Strašně moc…“ chytl jsem jeho ruku do svých a přiblížil jsem si ji k ústům.
Políbil jsem ho na odřené zápěstí, jako bych ho chtěl tím vyléčit, pak jsem se naklonil, a další opatrný polibek jsem vtiskl na jeho tvář.
Ještě chvíli, s bušícím srdcem, jak moc jsem byl plný toho citu k němu, jsem se na něj díval, hladil ho po vlasech, a v druhé ruce držel tu jeho, kterou jsem nechtěl už ani na okamžik pustit.
Položil jsem hlavu na postel, a ani v tu chvíli jsem z něj nespustil oči.
Nemohl jsem. Tak strašně mi chyběl. Tak moc jsem se chtěl vrátit za ním…
Tak moc, až to bolelo.
„Jsem zpátky. Vrátil jsem se…“ šeptal jsem, a stále svíral jeho ruku. „Miluji tě… Moc se mi po tobě stýskalo. Už zůstanu tady a s tebou…“
Nevím, jestli mě Manzo vnímal, ale po chvíli, kdy jsem mu šeptal mé vyznání, jeho tvář se uvolnila a občasné záškuby těla zmizely. Jeho ruku jsem si přitiskl na horké čelo, a zavřel jsem oči.
Kašlu na horečku. Kašlu na Mei a její příkazy.
Jsem tady u něho, a tady i zůstanu.
Už není nikdo, kdo by mě od Manza vyhnal pryč…