Zprávy, které špeh přinesl, nebyly překvapující. Ale připomněly, že je čas jednat.
Ani jsem se nedivil, že Merin zabil otcova posla. Když vyrazil sem osobně, byl už rozhodnutý si to tady vzít přímo a bez nějakých okolků. Chtěl ukázat, že to on tu bude vládnout.
Nemohl jsem dovolit, aby se dostal do vesnice. Aby měl možnost mluvit s našimi lidmi. Znal jsem jeho výřečnost a prohnanost. Ale i kdyby se mu nepodařilo naše lidi přesvědčit, zaútočil by silou. A ve chvíli, kdy by už byli ve vesnici, bylo by pozdě…
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni do jednoho byli na nohách. Vesničané, kteří nevládli bojovat se schovali ve svých domech, někteří na sebe vzali vlčí podobu a další se ozbrojili tím, co měli po ruce.
Nemohl jsem však dovolit, aby vznikla panika. Kdyby jeden přes druhého začali útočit, aniž by byli nějak organizovaní, mohlo to způsobit víc škody než užitku.
A ten, kdo to tu měl teď na povel, jsem byl já.
Nový král… Nový Alfa našeho rodu.
Zavolal jsem si k sobě čtyři strážce, a rozkázal jsem jim, aby si vzali na starost vesničany, kteří chtějí bojovat. Rozdělí si je do skupin, každá půjde na jinou stranu, ale budou čekat v záloze. Nebudou bojovat dříve, než bude potřeba, aby se nepletli strážcům pod nohama.
„Ještě něco, Katashi,“ chytl mě za rukáv strážce, který přiběhl se zprávou o Merinovi.
Přistoupil až těsně ke mně, ale než začal mluvit, pokynul jsem Mugenovi a Kaidovi, aby také přistoupili blíže.
„Tak mluv,“ vybídl jsem strážce. Podle jeho chování jsem pochopil, že jde o něco důležitého, ale nechtěl o tom mluvit nahlas.
„Zjistili jsme, že se tu pohybují i divocí vlci. A je jich docela hodně na to, aby sem jen zabloudili,“ řekl polohlasně strážce.
Situace byla ještě vážnější, než jsem si představoval. Než byla před chvílí, kdy jsem se snažil otce přesvědčit o tom, co se vlastně děje, a že je Merin zrádce, který nás klidně prodá.
„Dobře, zůstaň po ruce Kaidovi,“ odpověděl jsem mu klidně, ale uvnitř mě to začalo vřít ještě víc.
Rázným krokem jsem se vydal k felčarovu domku.
Ani jeden z nich se mě nepokusil zastavit, ale všichni čtyři, Kaida, strážce i Mugen s Romem se vydali za mnou, zvědaví, co se bude dít.
Bez zaklepání jsem vešel rovnou dovnitř. Romel seděl u postele a ošetřoval mého polomrtvého otce.
Jeho malý syn stál právě u krbu, a když nás uviděl, rozběhl se k Romelovi, aby se u něj skryl, jak byl z mého příchodu vyplašený.
„Tak minimálně dva tři dny tu bude muset zůstat. Není dobré ho teď někam přenášet. Ale potom ho mů-“
„Nezajímá mě, co s ním je!“ přerušil jsem Romela rázně, až se postavil a otočil se ke mně.
Držel si malého Tameho u sebe, který ve svých malých ručkách křečovitě svíral Romelovu halenu.
Rozhlédl jsem se po místnosti, a pak jsem se rázným krokem přesunul do rohu, kde stála stolička a na ní ležely otcovy věci. Jeho boty, stály úhledně srovnané u stěny, o kterou se také opíral jeho zakrvácený meč.
Byl jsem tak plný zlosti vůči otci, že ač jsem nechtěl, nakonec jsem jeho meč popadl a otočil se k nim.
„Co chceš dělat? Je to tvůj otec!“ postrčil Romel svého syna za sebe a udělal krok vpřed, snad aby mi zabránil v Hikarově zabití.
„Je mi to jedno!“ okřikl jsem ho vzápětí a také jsem vykročil.
Ale pak, když na mě to škvrně zpoza Romela vykouklo, zastavil jsem se.
„Je mi jedno, že je to můj otec. Chtěl mě zabít, a ne, jen teď. Ohrozil svůj rod svým neuváženým rozhodováním. Je to král… Ne! Byl to král, ale přesto měl poslouchat dobré rady. Ale on…“ napřáhl jsem meč proti felčarovi, za kterým ležel na posteli otec.
Atmosféra byla napjatá, všichni stáli a jen čekali, jak se zachovám. Dovnitř se táhla zima z otevřených dveří, mezi kterými stál Kaida a také čekal, co bude dál.
„Katashi…“ ozval se Mugen, a chtěl ke mně vykročit, ale zarazil jsem ho mávnutím ruky.
Nebylo to vůči druhému králi vhodné, ale nechtěl jsem teď nic slyšet.
„Nezabiju ho,“ povolil jsem napětí a hrot meče se zabodl do podlahy. „Nechci ho však už vidět na zámku. Až se uzdraví, přestěhuje se do domku svých rodičů. Místa je tam dost a bude jim aspoň při ruce. Jsou staří a pomoc určitě přivítají.“
Otočil jsem se a vrátil se zpátky k otcovým věcem. Opřel jsem meč o stěnu, a pak do ruky začal brát jeho oblečení. Postupně jsem procházel každou věc a prohledával kapsy, dokud jsem nakonec v mošničce, která byla na samém spodku pod věcmi, nenašel to, co jsem hledal.
Rozbalil jsem pláténko, a když jsem se přesvědčil, že je to ono, zabalil jsem to a uschoval do kapsy.
„Promiň, nechtěl jsem tvého syna vystrašit,“ omluvil jsem se ještě, než jsme nakonec všichni vyšli ven a zavřeli za sebou dveře.
„Už jsem se bál, že ho zabiješ,“ přidal se k mému boku Mugen. „Nebylo by dobré začít kralování vraždou.“
„Nejsem on!“ odsekl jsem naštvaně.
Měl jsem opravdu chuť to udělat. Vážně že jo. Ale nemohl bych zaútočit na někoho, kdo sotva dýchá. Až bude při síle a bude mě chtít vyzvat na souboj, budu připraven…
„Teď máme na starosti důležitější věci, než je život toho zrádce,“ dodal jsem už o něco klidněji.
Blížili jsme se k posledním domkům vesnice. Bylo tu o poznání méně lidí než ještě před chvílí. Ale napětí a bojovná nálada tu byla cítit z každého koutu.
Početná skupina strážců, kteří hlídali kraj vesnice, se přidala k nám.
„Blíží se,“ zavrčel Mugenův společník Rome a ukázal prstem před sebe.
Všichni jsme se tím směrem zahleděli a zaposlouchali se. Musel jsem nastražit vlčí uši, abych zaslechl ty mnohé kroky, které tlumil sníh. Ale vzápětí se v dálce ukázalo pár malých světel.
Mlaskl jsem a zavrtěl hlavou.
„Jsou si sebou tak jistí, že se ani nesnaží skrývat,“ procedil jsem mezi zuby.
Merinova drzost a až nezdravá sebejistota mě snad nikdy nepřestane udivovat.
Bylo na čase se pohnout. Merin se svou smečkou se blížil a my zatím stáli na místě.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni byli rozestavěni tak, jak jsem rozkázal.
Velká část našich bojovníků netrpělivě čekala, až dostanou povel vyrazit vpřed.
Původně jsem chtěl, aby zůstali na hranici vesnice, ale nakonec jsem změnil rozhodnutí.
„Jdeme jim naproti. Nepustíme je dovnitř za žádnou cenu! Ti, co mají chránit vesnici, zatím tady zůstanou! Až dám rozkaz, přijdete nám pomoct! I ti, co jsou u města, ale třicet mužů tu pro jistotu zůstane v každém případě!“ zvolal jsem do nočního ticha, které nastalo ve chvíli, kdy jsem vyšel z felčarova domku.
Po mých slovech se ozvaly souhlasné a bojovné výkřiky, vrčení i vytí těch, kteří byli ve vlčím kožichu.
„Všichni, kdo mají vlčí podobu, nebudou se plést do bojů s mečem. Pouze v případě, že bude potřebovat někdo pomoc. Musíme počítat s tím, že i oni budou mít své vlky v záloze, aby nás mohli napadnout a oslabit ještě víc! Ale i my jsme pojištěni! Sněžní vlci jsou v tuhle chvíli naši nepřátelé, ale i tak se zkuste vyvarovat zabití, pokud to nebude nezbytně nutné! S divokými vlky si dělejte, co chcete, ale nikdo z vás ale nezaútočí na Mugenovy vlky, kteří jsou v záloze! Snad si nemyslíte, že by král Mugen sem přitáhl jen s dvaceti muži, co?!“ dodal jsem a musel jsem i přes vážnost situace pousmát, když jsem viděl jejich udivené pohledy.
„Jdeme! Nepustíme je dovnitř! Nemají tu co dělat!“ mávl jsem rukou a s Mugenem a jeho lidmi po boku jsem vyrazil vpřed.
Merinova skupina nás musela určitě slyšet. Ale bylo mi to jedno. Nepotřeboval jsem čekat v tichosti, až budou blíž, a pak udělat překvapivý útok. Chtěl jsem, aby Merin věděl, že se ho nebojíme. Že jsme schopni se ubránit, a není radno si s námi zahrávat.
Během chvíle jsme vyběhli z vesnice a roztáhli jsme se po celé pláni. Mířili jsme vpřed… Tam, kde se ukázaly malé záblesky světla.
Ani oni se nesnažili skrýt a napadnout nás v tichosti. Tak moc si byl sebou Merin jistý.
Když jsme byli nedaleko sebe a oni nás už viděli dost jasně, zahodili louče a okamžitě se rozběhli proti nám s tasenými meči.
Bylo to, jako by do sebe narazily dvě velké vlny, které se roztříštily do spousty menších.
Během chvíle se nocí rozléhal rachot zbraní, a křik.
Všichni byli tak nažhavení do boje, ochránit naše území, vesnici i město, že během chvilky byli přede mnou. Nedokázal jsem s nimi držet krok, a mohl jsem jen doufat, že nikdo z nich neumře zbytečně.
Chtěl jsem původně nejdříve promluvit s Merinem, chtěl jsem všechny zastavit ještě před vesnicí, ale když jsem je z dálky uviděl, to množství postav ve tmě, kde jen občasné záblesky loučí a svit měsíce ozařovaly jejich bílé vlasy, změnil jsem plány.
Pochopil jsem, že Merin rozhodně nepůjde první v řadě. Vzpomněl jsem si, jaký je to vlastně zbabělec, a pokud se k němu budu chtít dostat, musím se probít přes tu bílou zeď jeho bojovníků.
I přesto, že jsem si nepřál žádné mrtvé, leželo už ve sněhu několik zakrvácených vlků, ať už našich nebo sněžných. Ten pohled mi na moment sevřel srdce, ale musel jsem se rychle vzpamatovat.
Věděl jsem, že se tenhle boj neobejde bez zraněných či mrtvých. Ale daleko hůř by to dopadlo, kdyby tahle nepřátelská smečka vtrhla do vesnice a potom do města. Obětí by bylo daleko víc.
Avšak Merinovi vlci měli převahu. Postupně nás začali tlačit blíž k vesnici. Ale přesto jsem se statečně bránili a dokázali jsme je zastavit několik délek od prvních domů vesnice.
A najednou, na nějaký neslyšitelný povel se sněžní vlci rozdělili na několik skupin a mezi ně vběhli šedočerní vlci, s hrozivým vrčením, vyceněnými zuby a výrazným pachem divokých vlků.
Pár z nich se dostalo až ke mně, a já na poslední chvíli jednomu z nich, který stihl vyskočit, proklál jeho břicho mečem a odhodil ho bokem.
Můj plán, dostat se do středu nepřátel, až k Merinovi, odkud jsem už párkrát zaslechl jeho hlas, teď byl ohrožen.
Další divocí vlci už zuřivě útočili na skupinu, která byla se mnou a s Mugenem. Ten vypadal, jako by se ani neunavil, nezadýchal. Bojoval a postupoval vpřed, aby se za každou cenu dostal do středu celého bojiště, stejně jako já.
„Katashi! Pozor!“ zakřičel náhle Kaida a rozběhl se ke mně společně s dalším strážcem, který už krvácel z rány na ruce, a přesto dál bojoval.
Otočil jsem se, ale už jsem nestihl uhnout vlkovi, který jako další na mě vyskočil. Zahryznul se mi do ruky, ve které jsem držel meč, a trhnutím mě stáhl na zem. A stejně jako já svému otci, teď on drtil mou ruku v zubech. Nepřetahoval jsem se s ním. Jen bych to tím zhoršil. Ale, zatímco jsem sebou nechal vláčet po udusaném sněhu mezi ostatními bojujícími, druhou rukou jsem se snažil vytáhnout dýku.
Ve stejnou chvíli, kdy se mi to povedlo a já ji hodil proti vlkovi, doběhl i Kaida a vší silou se rozmáchl.
Moje dýka se vlkovi zabodla do boku a Kaidův meč mu rozsekl krk. Vlk nestihl ani zakňučet bolestí. Povolil svůj stisk a bezvládně se sesunul k zemi.
Od chvíle, kdy vyběhli divocí vlci, se seběhlo všechno tak strašně rychle, že jsme s Mugenem neměli čas zareagovat jinak než se bránit nepříteli.
Ale teď, když Mugen viděl útok na mě, a když se konečně zbavil svého protivníka, dvakrát ostře zahvízdal.
Byl čas pro naši zálohu. Situace už byla neudržitelná a hrozilo, že se posílený nepřítel přeci jen dostane do vesnice.
Vypadalo to, jako by se strhl konec světa. Doposud schovaní Mugenovi vlci se vynořili z poza stromů. Bylo jich tolik, že se nepřítel, naprosto šokovaný, na moment zastavil. Ti, co měli na sobě vlčí kožich, jako první vběhli do bitevní vřavy. Ostatní se sice vzpamatovali, ale ta chvíle překvapení a jejich zaváhání je stála hodně.
Když dorazili i bojovníci s meči, vlci už se mezi sebou rvali. Mugenovi byli odpočatí a hravě, i za cenu nějakého zranění, si poradili s divokými vlky. Pustili se do nich a nehleděli na to, jestli nějaký z nich zůstane na živu či nikoliv. A když se do boje přidali i ti s mečem, pomalu jsme je zatlačovali zpět, dál od vesnice.
Byl vidět zmatek v nepřátelských řadách. Jako by nevěděli co dál a někteří z nich se snažili skrýt v lesích, kde však stále byla početná Mugenova záloha.
Byl jsem unavený. Možná bych řekl, že vyčerpaný. Netušil jsem, kolik toho ještě vydržím. Sotva jsem stál na nohách a ruce se mi únavou třásly, že jsem měl problém udržet meč.
Byl jsem o poznání pomalejší, než byli všichni ostatní. A každý další výpad mi ještě víc ubíral síly.
Jako by naši i Mugenovi vlci pochopili, co se děje, náhle sevření nepřítele kolem mne povolilo a skupinky bojujících vlků prořídla.
Když jsem se pozorně zadíval před sebe, došlo mi, co udělali.
Vběhli až do samého středu bitevní vřavy, a aniž by si to kdokoliv uvědomoval, rozdělili nepřítele znovu na několik skupin, a pomalu je vytlačovali ke kraji lesu, kde je zastavila hradba, tvořena dalšími Mugenovými vlky.
Bylo jasné, kdo v tuhle chvíli má převahu, i přesto, že se nechtěli vzdát. Stále statečně bojovali, i když sami byli unaveni a měli mezi sebou spoustu zraněných a pár mrtvých. Po divokých vlcích jsem se ani neohlížel.
Nezaslouží si mou pozornost ani náhodou. Klidně ať pochcípají všichni…
„Ať se k nám připojí všichni, kdo zůstali ve vesnici!“ zakřičel jsem na Kaidu a ten hned rozkaz předal dál.
Vlk, který mě napadl, už nedýchal. Vytáhl jsem z něj svou dýku, strčil ji zpátky do pouzdra a rozběhl jsem se vpřed. Běželi jsme vytvořeným prostorem tam, kde jsem tušil schovaného Merina. A nemýlil jsem se.
Netrvalo dlouho a uviděl jsem pevně semknutou skupinu sněžných vlků, kteří se bránili našim.
A vzhledem k tomu, že nedovolili svou obranu ani na moment roztrousit, i když byli značně unavení, bylo jasné, že chrání krále.
„Přestaňte útočit!“ zakřičel jsem na své vlky, a pak jsem se rozhlédl kolem sebe a zakřičel stejný rozkaz i na ostatní.
„Přestaňte útočit! Všichni! Nepřejeme si, aby někdo další zemřel!“
Nevím, jestli mě slyšeli ostatní, ale ti, co byli nejblíž pomalu přestávali bojovat. Ti, co doráželi na Merinovu ochranu, odstoupili do vzdálenosti dvou kroků, přesto však jejich ostražitost nepolevila.
„Dobré rozhodnutí, pokud nechceš, aby vaši vlci zbytečně umírali,“ ozval se náhle ten nenáviděný hlas.
Sněžní vlci se v jednom místě rozstoupili a před námi se ukázal Merin.
„Překvapuje mě, že se do toho pleteš,“ zamračeně se podíval na Mugena, který stál vedle mne a opíral se o meč.
„Nemyslím si, že máš právo někoho soudit. Dobře se podívej, jsi v nevýhodě! Můžeš mít u sebe třeba celý svůj rod, ale tady nejsi vítán. Jsi na našem území, aniž by tě někdo zval!“ naštval jsem se nad jeho arogancí, která ho neopouštěla ani v této chvíli.
Merin popošel o něco blíž a pozorně si mě prohlédl. Pak se podíval na Mugena, na lidi kolem a znovu na mě.
„Bylo to překvapení, když jsem se dozvěděl, že jsi utekl. Ale měl jsem za to, že v té zimě pojdeš mrazem,“ pohlédl na moment ke svému strážci.
Automaticky jsem udělal to samé a na moment se mi zatajil dech.
Byl to ten samý, který mi pomohl utéct. Byl zadýchaný a krvácel z rány na rameni, kde měl rozseknutý přehoz a jeho bílé vlasy mu padaly do obličeje. Podle jejich reakce to byl on, kdo přinesl Merinovi zprávu o tom, že jsem utekl.
„A navíc, nemyslím, že zrovna s tebou bych měl vyjednávat. Chci mluvit s králem. Hikaru osobně vyslal posla. Takže ustupte a nechte nás projít. Nechápu tohle nepřátelství,“ pokračoval Merin pohrdavým tónem.
Musel jsem se několikrát nadechnout, abych po něm okamžitě neskočil. I když Merin zatím nevytáhl meč, měl ruku na jílci a po boku své strážce.
„Chtěl jsi mluvit s králem? Máš možnost,“ ukázal jsem na Mugena a čekal jeho reakci.
Mugen se víc narovnal a bojovně vystrčil bradu. Shodil z hlavy kapuci, bojovně vystrčil bradu a nechal vystoupit své vlčí znaky. Jeho vlčí pach, kterým dokazoval, že je právem Alfa, se nedal s ničím zmýlit. Byla v něm cítit ta absolutní nadřazenost, a rozhodně by nikdo nemohl říct, že se něčeho bojí. Dokonale tím překryl všechny ostatní, kteří byli poblíž. Dokonce i někteří sněžní vlci stáhli uši k hlavě, než si svou chybu uvědomili a vzpamatovali se.
Ale nejen na ně to zapůsobilo. Postupně, jako lavina, se začínal ozývat bojovný pokřik smíchaný s vlčím vytím. Všichni Mugenovi vlci se ozývali, aby ukázali, že se ničeho nebojí. Že jsou rozhodnutí bojovat po boku svého krále.
Merin se zarazil a pozorně se začal rozhlížet.
Postupně, od vesnice podél lesa, začaly celý prostor osvětlovat ohně. Teď už lépe než před chvílí, mohl vidět, do čeho vlastně vběhl. V té tmě se mohl jen domnívat, ale teď, když viděl to množství bojovníků, ať už s meči v ruce, nebo ve vlčím kožichu, došlo mu, že tady skončil.
Ale přesto se nechtěl vzdát. Nebo spíš nechtěl jen tak lehce přijmout svou porážku a ukázat strach.
„Přišel jsem za králem této země na jeho pozvání. Nechápu tohle nepřátelství. Takže ještě jednou,“ teatrálně si povzdechl. „Nechte nás projít do města. Chci mluvit s Hikaru.“
Ten jeho postoj mě ale v tu chvíli naštval víc než cokoliv jiného. Doslova jsem zuřil. Snad ještě víc, než když jsem bojoval s otcem. Sevřel jsem v ruce meč a zvedl ho proti Merinovi, který okamžitě před sebe stáhl strážce, který mi pomohl v útěku. Ale já na to nedbal. Vyběhl jsem proti němu, a v tu chvíli se v naší skupině strhla mela. Bylo to tak rychlé, že snad ani nikdo nevěděl, kdo na koho útočí.
Všichni se do sebe pustili, kdy jsem vyskočil proti Merinovi. Strážce, který chránil Merina, odrazil Mugen. Vyrazil mu meč z ruky a odhodil ho bokem. Silným úderem do břicha ho donutil se předklonit a strhnul ho k zemi ve chvíli, kdy jsem je přeskočil…
Merin nestačil ani štěknout, a už se pode mnou válel ve sněhu.
„Přestaňte!“ zakřičel Mugen na sněžné vlky. „Odhoďte meče! Nechcete snad, aby Merin zemřel!“
Zatímco Mugen uklidňoval situaci, aby nevznikl další zbytečný boj, já pod sebou drtil Merina. Tlačil jsem mu obličej do sněhu, a měl jsem chuť ho v něm udusit.
„Se mnou budeš mluvit! Já jsem král!“ zařval jsem na něho. „Vyzval jsem Hikaru na souboj a vyhrál jsem!“
Ostří dýky, kterou jsem rychle vytáhl, se mu zarylo do boku mezi žebra.
„Mám chuť tě zabít!“ pořádně jsem Merina přiklekl a zašmátral jsem volnou rukou v kapse.
Věc, kterou jsem vzal od svého otce jsem hodil před jeho obličej.
Pokynul jsem hlavou Kaidovi, aby to rozbalil. Kaida se sehnul, zvedl to ze země a rozbalil pláténko, které ukrývalo královskou pečeť a ukázal ji Merinovi, než ji zase zabalil a uschoval u sebe.
„Se mnou teď budeš jednat!“ zavrčel jsem na Merina. „Já jsem král, a já jsem tě sem nezval! Nikdo z nás tě tu nezval! Na přátelskou návštěvu se nechodí s celou ozbrojenou smečkou! Přitáhl jsi sem a chtěl jsi nás napadnout. Jsi na našem území! Co mi brání v tom, abych tě hned na místě zabil?!“
Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem viděl u Merina, že mu došla slova. Šokovaně hleděl na místo, kde před chvíli ležela královská pečeť, a zřejmě nevěděl, jak reagovat. Snad poprvé v životě mu někdo vzal z pusy veškerá slova.
Ruka se mi třásla, jak jsem měl chuť do něj dýku zarazit až po střenku. Stačilo by jen trochu, projela by mezi jeho žebry a rozpůlila by mu srdce. Musel to cítit. Zatajil dech, když ostří prošlo skrz jeho oblečení a špička projela kůží.
Chtěl jsem to udělat. Opravdu chtěl. Ale zpátky mě držely slova jejich starého kováře, která mi nechal vzkázat po svém synovi…
„Můžeš Merina zabít, ale život tvému příteli to nevrátí. Když budeme bez krále, vznikne tady chaos. Najde se spousta vlků, kteří budou chtít vládnout. Potrvá to dlouho, než si mezi sebou vyříkají, kdo bude králem. Spousta jich zbytečně zemře a náš rod nebude mít pevnou ruku, nebude po tu dobu nikdo, kdo by nás vedl. Nech to na nás. Jednou se najde někdo, kdo se nebude bát, Merina vyzve na souboj a vyhraje…“
A to byl jediný důvod, proč jsem Merina nezabil hned, jak jsem se k němu dostal. Mohl jsem to udělat. Nic a nikdo by mi v tom nemohl zabránit, a já na to měl právo.
Ale co jeho lidé v té nehostinné krajině, kteří se každý rok snaží přežít tu krutou zimu, a hlavně… Pomohli mi. Bez zbytečného ptaní, bez dávání nějakých podmínek. Jen s jednou prosbou od starého kováře, který měl na paměti dobro svého rodu, abych nezabíjel Merina a nechal to na někom z jejich vlků.
Díval jsem se mu do tváře, jak jeho arogantní, povýšenecký výraz mizí a nahrazuje ho nový.
Šok smíšený se vztekem.
Zatnul ruce v pěst a slyšitelně zaskřípal zubama.
„Stáhněte se!“ rozkázal co nejvíc nahlas.
Minimálně ti nejblíž ho slyšeli, a v momentě, kdy i Mugen poručil svým lidem, aby odstoupili, schovali své meče a ihned předávali Merinův rozkaz dále.
„Kaido! Ať nikdo neútočí, ale jsou připraveni! Jediné, koho můžete zabít jsou divocí vlci!“ mírně jsem pootočil hlavu ke Kaidovi, ale nespouštěl jsem oka z Merina.
Trvalo to nějakou chvíli, než ke mně dorazily zprávy, že všichni do jednoho přestali bojovat. Po celou tu dobu jsem držel Merina u země, a nikdo se ani nesnažil mi v tom zabránit. Přehoz mu na boku mírně nasákl krví, a kdyby se jen málo pohnul, bylo by po něm. A toho si byl dobře vědom.
Mohl zuřit, jak chtěl, ale ani on se nepohnul, dokud jsem neuvolnil své sevření. Volnou rukou jsem rychle vytáhl jeho meč z pochvy a odhodil ho bokem. Teprve potom jsem dal dýku pryč a vstal jsem.
Ustoupil jsem o dva kroky a rychle se kolem sebe rozhlédl, abych viděl, jaká je situace.
Mugen měl také už schovaný meč, a s rukama založenýma na hrudi se spokojeně rozhlížel kolem sebe. Jeho vlci i naši vlci, co nám byli nejblíže, stáli kolem malé Merinovy skupiny, a on byl tak od svých mužů izolovaný.
Když jsem se pootočil, ve světle ohňů a loučí jsem viděl, že stejné to je i u ostatních. Naši a Mugenovi muži drželi v obklíčení sněžné vlky, rozdělené na několik skupin. Ale jedna z nich byla zcela jiná.
Naši muži postupně od ostatních vytahovali divoké vlky, co zůstali naživu a nestihli utéct, a táhli je do středu všeho dění…
S nimi, pokud se o něco pokusí, rozhodně slitování mít nebudeme.
„Měl jsem tě zabít stejně jako toho tvého poskoka,“ zavrčel Merin, když se konečně postavil, a také se rozhlédl, aby zhodnotil situaci.
„Katashi!“ vykřikl Mugen a strhnul mě zpátky, když jsem po Merinových slovech vystartoval a chtěl se na něho vrhnout.
„Jirou byl můj přítel!“ snažil jsem se Mugenovi vyškubnout, ale ten mě držel tak pevně, že jsem nohy jen zaryl hlouběji do sněhu.
„A ty si tady proč? Tebe se to netýká, tohle není tvoje území,“ rozhodl se mě Merin ignorovat, a obrátil svůj vztek na Mugena.
„No, jak bych to řekl,“ škubnul se mnou Mugen zpátky, až jsem ztratil rovnováhu, a jen díky tomu, že mě Kaida zachytil, neskončil jsem na zadku.
„Že bych měl stejný nápad jako ty?“ zamyšleně si promnul bradu, ale pak naklonil hlavu a výhružně se na Merina podíval. „Katashi nám nabídl spojenectví a já ho přijal. Jen s tím rozdílem, že nám naše země stačí, Merine. Ale od této chvíle jsou tohle naši bratři, a pokud je někdo ohrožuje, určitě jim přijdeme na pomoc. Ber to jako varování. Odtáhneš odsud, dokud jste ještě celí, a už se nevrátíš. Pokud tě ještě někdy napadne stejná hloupost jako teď, budu to brát jako útok na nás, a podle toho se i zařídíme. Ne… Není to varování. Je to jasná výhružka. Zkus ještě někdy něco podobného, a už nebudu brát vážně Katashiho žádost, abychom, pokud možno, ušetřili vaše životy. Jen díky němu nejsou vaše ztráty velké, jako by byly, kdybych zaútočil já sám.“
Musel jsem nechat na Mugenovi, aby Merinovi řekl, jak se věci mají, protože já teď nebyl schopen s ním mluvit. Smrt Jirou pro mne byla stále bolestivá. A také i vědomí, že zabil i další naše lidi. A ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, to ve mně všechno vzplálo nanovo, a vážně jsem se musel hodně držet, abych ho nezabil.
A z toho všeho jsem byl na pokraji svých sil. Bolelo mě snad celé tělo a hrozilo, že únavou tady snad i padnu. Potřeboval jsem to ukončit, potřeboval jsem, aby Merin hned odtáhl, a já ho už nikdy neviděl. Potřeboval jsem se uklidnit a odpočinout.
Cítil jsem, že opravdu překračuji hranice svých fyzických schopností, a s tím už jsem nedokázal plně ovládat i své emoce, které doslova rvaly mé tělo, hrozilo, že se tady vyvrátím.
„Merine,“ vstoupil jsem do hovoru a snažil se, aby můj hlas zněl pevně. „Mugen se svým rodem jsou teď našimi spojenci. Všechno, co řekl, jsou i má slova, a ty je budeš brát smrtelně vážně.“
Popošel jsem k místu, kde ležel jeho meč a zvedl ho. Vracel jsem se k němu zpátky pomalým krokem, a zastavil jsem se u jeho strážce, který po Kaidově ráně stále byl mimo.
„Odtáhneš. Okamžitě. Žádný odpočinek. To můžete udělat až u vás doma. Necháme vás v klidu odejít. Kromě divokých vlků. Pokud zjistím, že se plánuješ vrátit, už nebudu mít slitování. A pokud neposlechneš, zabijeme vás. A můžu začít třeba hned tímhle,“ namířil jsem Merinův meč na ležícího muže. „Zabiju ho tvým mečem a neprojevím ani špetku lítosti.“
Dobře jsem viděl, jak v Merinovi cuklo. Zadíval se na mě, pak na svého strážce pode mnou a znovu na mě.
„Podívej se na ně!“ znovu jsem rozmáchl rukou kolem sebe. „Kolik si myslíš, že by jich zůstalo na živu? Chceš, aby tvůj rod vymřel? Dobře vím, že vaše území teď chrání jen malá hrstka, kterou by nebyl problém zničit během chvilky. Byla chyba, že sis mě vzal k sobě! Byl jsem tam dost dlouho na to, abych zjistil, jak vaše obrana funguje! A holá pláň před zámkem ti v ničem není výhodou! Jseš si jistý, že zatím, co my tady spolu bojujeme, že někdo další nemíří na tvůj zámek? Jseš si jistý, že víš, kolik máme mužů a kolik jich má Mugen?! Jedno ti řeknu… Nejsou tady všichni! Chceš riskovat životy svých lidí, kteří se strachem čekají, kdo z vás se vrátí? Chceš zničit celý svůj rod, Merine?!“ poslední slova jsem na něj doslova zařval, až se strážce pode mnou probral a vyděšeně hleděl na meč před svým obličejem.
„Odtáhneš odsud a to hned,“ ztišil jsem o něco hlas, protože jsem skoro chraptěl. „Pohlídáme si, aby tě nenapadla nějaká hloupost. Naše styky se odteď omezí pouze na písemnosti. A nepřemýšlej o tom, že bys někdy zabil nějakého našeho nebo Mugenova posla. I kdyby je po cestě k tobě zabila třeba nemoc, okamžitě bychom proti tobě vytáhli.“
Po svých posledních slovech jsem od strážce odstoupil a hodil jsem Merinovi meč k jeho nohám.
„Nebudeme vám brát zbraně. Cesta je nebezpečná, a nikdy nevíš, co se může stát. Ale jak jsem říkal… Pohlídáme si, abyste cestou nikde, ani náhodou, nezabloudili.“
Merin byl vzteky bez sebe, ale očividně si oddechl, že jsem nezabil jeho strážce.
Neudělal bych to kvůli němu. Ale kvůli sobě… Nemohl bych zabít někoho, kdo mi zachránil život, i když mi sám řekl, že až se příště potkáme, nebude váhat mě zabít.
„K tomu nemám co dodat. Katashi to řekl jasně i za mě,“ pokrčil Mugen rameny, když se na něj Merin podíval.
Odstoupil jsem ještě o něco dál a zavolal si k sobě Kaidu. Dal jsem mu příkazy, a on hned odběhl, aby je předal dál.
Během chvíle se skupiny sněžných vlků pod našim dohledem začaly spojovat. Všichni do jednoho schovali své meče a nikdo neměl snahu, jakkoliv odporovat.
„Jsi si tím jistý?“ pokývl Mugen hlavou za sněžnými vlky, když se na Merinův rozkaz vydali zpátky ke svému domovu.
„Nejsem,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale byli mezi nimi ti, co mi zachránili život. Merin je sice zmetek a s ním i pár dalších. Ale většina z nich jen plnila rozkazy. Kdyby chtěli, mohli pozabíjet spoustu našich i tvých lidí. Ale nestalo se tak. Proč asi?“
„No, jen doufám, že toho rozhodnutí nebudeš jednou litovat,“ pokrčil nakonec Mugen rameny a přesunul se ke svým lidem.
Také část jeho mužů, stejně jako našich, dostala příkaz sledovat sněžné vlky až na úpatí jejich hor, abychom měli jistotu, že se nevrátí. Mugen se také rozhodl nechat část své skupiny i na našem území, aby pár dní byli k ruce.
Rozhlédl jsem se po pláni.
Trvalo skoro do východu slunce, než se všichni Merinovi muži seskupili, aspoň trochu ošetřili zraněné, a vydali se do své země. Ve vycházejícím slunci ta scenérie vypadala hrozivěji, než původně byla.
Spíš, mohlo to dopadnout daleko hůř.
Ohně stále hořely, ale nebylo potřeba už jejich světla. Ti, co neměli žádný úkol, u nich odpočívali a zahřívali se. Krev v udusaném sněhu teď byla dobře vidět. Překryje ji pouze nový sníh, nebo zmizí s jarním táním. Mrtvoly divokých vlků byly odnášeny hned ke strži, kde jsme se jich zbavovali. Od pláně až tam se táhl široký pruh sněhu zbarveného do ruda od jejich krve.
I přes veškerou snahu bylo na naší i jejich straně několik mrtvých. Sněžné vlky, kteří byli zabiti, odnášeli jejich druhové do své země. Nebylo jich moc, ale přesto u nich doma zavládne v některých rodinách smutek, až se vrátí.
Zato na naší straně se ozývalo vítězné vytí, a další jim od vesnice a města odpovídali. Všichni, i ti, co doteď spali, byli vzhůru. Spousta lidí byla venku, a pátrali po tom, co se vlastně v noci stalo. Byli překvapení, když slyšeli, že mají nového krále, ale když jsme procházeli městem zpátky na zámek, zdravili mě a vyjadřovali svou úctu a pokoru tak, jak je to u nás vlků zvykem.
„Přijali tě i ostatní,“ usmál se Mugen, když to viděl.
Přijal mé pozvání na odpočinek, než se vydají zpátky domů. Kráčel vedle mne a s úsměvem se rozhlížel kolem sebe.
„Váš rod je plný dobrých lidí. Ale i přesto se mezi takovými můžou najít zrádci. Měl bys být na pozoru.“
Překvapeně jsem se na něho podíval a on se začal smát nahlas.
„Co myslíš? Taky se u nás takoví našli, ale celkem rychle jsem se s nimi vypořádal. Teď už můžu s jistotou říct, že mě nikdo nezradí. Není u nás vlka, který by jakoukoliv zradu odpustil.“
Pravda… Mugen, i když je jen o málo starší než já, vládne svému rodu už čtvrtou zimu. A ve chvíli, kdy přebral místo Alfy, určitě se našel takový, kterému se nelíbilo, že jim bude vládnout někdo tak mladý.
Raději jsem se ani neptal, co se s nimi stalo. Stačilo mi, jak se vypořádali se zbytkem divokých vlků.
Požádal, abychom to nechali na nich, a já mu vyhověl. Jen jsem je požádal, aby mrtvoly hodili do strže.
Možná bych Mugenovy vlky přirovnal k divochům, byli temperamentní a horkokrevní. Ale přitom to byli srdeční lidé.
Jakmile jednou někdo získá takové spojence, může být jenom rád.
I když mě zaměstnával Mugen svými otázkami, i lidé, kteří mě často zastavovali, měl jsem divný pocit, když jsem kráčel k zámku, odkud jsem byl nucen před zimou odejít.
Odešel jsem jako obyčejný kluk, obyčejný vlk, který tu byl jen proto, že jeho otec tady vládl. Teď jsem se vracel jako král.
Při tom všem, co se v noci dělo, mi to pořád nedocházelo. Ale teď, když se přede mnou objevila hlavní brána vedoucí do zahrady zámku, se mi sevřel žaludek.
Zastavil jsem se, a jen se díval na tu obrovskou budovu. Díval jsem se na ni jinýma očima než tenkrát, kdy jsem tu musel pobývat, i když jsem chtěl volnost. Byl jsem neustále pod dohledem, každou chvíli, když jsem odsud utekl do lesů bez doprovodu, se po mně sháněli a byl z toho poprask.
A teď…
Teď se vracím a dobrovolně se nechám uvěznit tady, odkud jsem tak často utíkal.
Ale rozhodl jsem se, že povedu náš rod, a lépe než můj otec. Pro naše lidi jsem ochoten vyměnit svoje vlastní pohodlí. Pro ně chci vládnout tak, aby byli spokojení.
„Katashi! Nemohla jsem tomu uvěřit!“ ozval se ženský hlas od hlavních dveří do zámku.
Přes celou zahradu, rovnou ke mně, běžela Shina tak rychle, že se ji málem zamotala sukně mezi nohy.
„Jsem tak ráda, že jsi zpátky!“ skočila mi do náruče, a já měl co dělat, abych ji udržel a nespadli jsme oba na zem. „A jsi náš nový král! Páni! Nemůžu tomu pořád uvěřit!“
Hned mi vlepila několik polibků snad na celý obličej, než si uvědomila, že se to nejspíš nehodí.
Chtěla skočit dolů a vyjádřit mi úctu, jak má, ale já ji zastavil.
„Jsem moc rád, že jsem konečně doma,“ pevně jsem ji objal. „Chyběli jste mi.“
„Tolikrát jsem ti psala a nedostala jsem od tebe žádnou odpověď,“ postavila se, když jsem ji konečně pustil. „Bála jsem se o tebe.“
„Je mi líto, ale bylo to komplikovanější. Nedostal jsem od tebe žádnou zprávu. Jen od otce a od matky.“
„Aha,“ vydolovala ze sebe šokovaně. „To jsem netušila…“
Nejspíš nevěděla, co na to má říct. Věděla, že vztah mezi mnou a mým otcem není v pořádku, ale zřejmě si nemyslela že to zajde až tak daleko.
„Shino, chci tě o něco poprosit. Mohla bys říct hlavnímu správci, ať za mnou přijde? Budu ve svém pokoji. Jo,“ usmál jsem se, když se na mě udiveně podívala. „Zatím si ho ponechám.“
„Ehm…“ přerušilo mě mírné odkašlání.
Úplně jsem zapomněl na Mugena, a místo, abychom šli dál, povídal jsem si tu se Shinou.
„Králi Mugenovi nechej připravit pokoj pro hosty,“ ukázal jsem na něj rukou, „ať v něm hned roztopí krb, a připraví koupele, stejně tak pro jeho přítele Romeho.“
„Dobře, jdu na to,“ usmála se Shina, mírně se Mugenovi poklonila, a pak odběhla do zámku.
„Je hezká,“ zadíval se za ní Mugen. „A milá. Je vidět, že tě má ráda. Už jsi přemýšlel o tom, že by sis některou vybral? Třeba ji?“
Mlaskl jsem, když jsem Mugena slyšel.
„Nevím, co pořád všichni máte,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já už vybráno mám.“
„Vážně?“
„Jo, vážně,“ došli jsme k hlavním dveřím, které nám strážci na službě otevřeli.
Hned ve vstupní hale nás přivítalo služebnictvo, které právě sloužilo. Už mezi nimi stál hlavní správce, a já mu pokynul, aby šel za mnou.
Po cestě do našich pokojů jsem mu řekl, aby strážci, co nemají službu, na dnešní noc uvolnili pokoje pro Mugenovy muže, a pokud nebude dost místa, ať je ubytují u sloužících nebo v královské části zámku. Všichni v kuchyni dostali hned rozkaz nastoupit a uvařit pro všechny. Přeci jen nás tu teď bylo dvakrát víc než normálně, a já se jim za jejich pomoc chtěl odvděčit aspoň koupelí, čistou postelí a dobrým jídlem.
„Myslím, že bys tu koupel a postel potřeboval jako první,“ prohlédl si mě Mugen, když jsme vešli do pokoje, který pro něj právě připravovali.
Jo, byl jsem vyčerpaný. Divil jsem se, že jsem ještě vůbec dokázal dojít na zámek. Když všechno skončilo, měl jsem chuť vlézt do prvního domku a tam se svalit na postel.
Ale přesto, že mě bolel každý krok a každý nádech, ruce jsem měl tak namožené, že bych v nich neudržel asi ani pohár s vínem, a chvílemi jsem měl mírné závratě, které jsem úspěšně skrýval, chtěl jsem tady na zámek dojít za každou cenu. Chtěl jsem tu být, abych se co nejdříve mohl vidět s Manzem.
Když jsem si to uvědomil, došla mi jedna věc.
Nepřipojil se do boje. Neviděl jsem ho ani ve vesnici nebo ve městě. Nepotkal jsem ho ani tady na zámku…
„Promiň, jen si chci něco ověřit,“ přerušil jsem Mugenovo mluvení, které stejně zase směřovalo k vytvoření mých potomků.
Vyšel jsem na chodbu a zamířil do jídelny, odkud bylo vidět na kovárnu. Hned jsem spěchal k oknu a zadíval se tím směrem.
Očekával jsem, že vzhledem k tomu, co se dělo, bude kolem ní živo, ale k mému překvapení stoupal z komína jen úzký kouř. Byl zapálený pouze udržovací oheň, a jediný, kdo kolem kovárny běhal, byl malý Tomo, který stavěl sněhuláka.
Najednou mě přepadl nepříjemný pocit, že se stalo něco zlého. A také jsem si vzpomněl na to, že venku Kaida něco naznačil.
„Shino! No tak Shino!“ rychle jsem vyšel z jídelny ven a volal jsem na svou služebnou. „Tak Shino!“
Začínal jsem být mírně rozčílený.
„Co se děje?“ vyběhla z mého pokoje s pohrabáčem v ruce. „Roztápím ti krb.“
„Proč se nepracuje v kovárně?“
Shina se po mé otázce zasekla.
„Kde je Manzo a ostatní pomocníci?“
„Tvůj otec jim vzal svolení pracovat pro zámek. Pomocníci se vrátili ke svému řemeslu ve městě a vesnici,“ odpověděla a o něco víc dřevo sevřela, až o sebe jednolité kusy zaskřípaly.
„Kde je Manzo?“
Najednou se na chodbě rozhostilo divné ticho. Jako by se zastavil čas, jako by všichni do jednoho zmrzli. Byly slyšet jen Mugenovy kroky, když vyšel z pokoje, aby zjistil, proč ten poprask.
Ostatní však stáli se sklopenou hlavou, a bylo vidět, že nikdo nemá odvahu mi odpovědět.
„Tak odpoví mi někdo?!“ rozčílil jsem se, když odpověď nepřicházela.
„Shino, okamžitě mi odpověz!“ pomalu jsem se k ní blížil, a ona, když viděla, jak se tvářím, couvla o dva kroky.
Nikdy jsem na ni nekřičel. Nikdy tohle z mé strany nezažila, a bylo vidět, jak je z toho zoufalá. Jako by mi chtěla odpovědět, ale měla strach i za cenu, že se na ni budu zlobit.
„Katashi!“
„Co je! Teď nemám čas!“ prudce jsem se otočil a vyjel na Kaidu, který přicházel z druhé strany chodby.
„Zavedu tě za Manzem. Pojď se mnou…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Ano vím. Je to strašně dlouho, co jsem přidala naposledy kapitolu. Nemám ráda takové velké prodlevy, a víte, že jsem se vždycky snažila přidávat pravidelně. Ale už poslední dvě kapitoly mě přešla chuť v tomhle příběhu pokračovat. A když se ta chuť konečně našla, zase se semlelo něco jiného, co mi znemožňovalo psát. A nebyl to jen zničený notebook...
Ale máte tady další kapitolu, a omlouvám se, pokud není v kvalitě, na jakou jste u mně zvyklí. Ale snažím se, a zase se rozepíšu.
Ještě taky dlužím pokračování a ukončení Zrady. Ano, k tomu se taky chystám, ale neslibuji kdy...
Jak mi jedna dobrá duše napsala - "V klidu, nestresuj se, vždyť nemáš žádný termín který by na tebe tlačil..." A já ji, nejen za tuhle podporu, moc a moc děkuji.