Tak strašně moc jsem se chtěl rozběhnout k městu. Domů... Vidět všechny, které jsem prakticky celou zimu neviděl. Lákalo mě to neskutečně, a hlavně mě srdce táhlo nejvíc do kovárny, za Manzem. Tolik se mi po něm stýskalo.
Ale převážil ochranářský pud. Chtěl jsem ochránit náš rod, přispět aspoň nějakou maličkostí, i když jsem nebyl král a ani strážce. Ale tohle by udělal každý z našeho rodu, kdyby tu možnost měl.
I když to bylo nejisté, živil jsem v sobě aspoň malinkou naději, že tam, kam jsem teď běžel, bude někdo, kdo by nám mohl pomoct.
Krále vedlejšího rodu, který byl od nás západně, jsem znal osobně ze dvou jeho návštěv u nás na zámku. Byl poměrně mladý, ale rozhodně byl na svém místě. I můj otec uznal jeho dovednosti i sílu, a to už bylo co říct. Protože podle něj, všichni, kdo byli mladší, neměli schopnosti a zkušenosti na to, aby mohli vést smečku vlků, a navíc tak početnou, jako byl právě jejich rod. A proto jsem mu už tolikrát chtěl ukázat, že se v tom mýlí. Ale každý můj dosavadní pokus byl zmařen, a jen jsem tím otce víc utvrzoval v tom, že má pravdu.
Vybral jsem si tenhle rod právě proto, že jsem měl s jejich králem už možnost se setkat. A nápad tohle zkusit, mi vnuknul právě Yakei, když mluvil o tom, jak je chráněno město sněžných vlků, a taky o tom, že náš rod je vlastně jeden ze tří v tomto kraji. Pokud by napadli nás, mohli by pak napadnout ostatní. A to bylo to, čím jsem chtěl krále přesvědčit a požádat ho o pomoc, i když jsem neměl oficiální žádost našeho současného krále. Ve skrytu duše jsem doufal v moudrost jejich alfy...
Jejich rod byl od našeho vzdálen asi dva dny cesty. Ve vlčí podobě bylo možné tuhle cestu zvládnout za den a noc. I kdyby nás mezitím sněžní vlci, napadli a mě by se je podařilo přemluvit ke spolupráci, pořád bychom mohli zabránit horším ztrátám, než kdyby se nedělo vůbec nic.
Ve chvíli, kdy jsem byl nejblíže našemu městu, jsem se na moment zastavil. Bylo to hodně daleko, aby mě někdo viděl, nebo cítil. Ale doufal jsem v jejich dobré uši. Postavil jsem se na menší pahorek a v momentě, kdy zafoukal vítr, jsem zavyl. A zopakoval jsem to dvakrát. Vyslal jsem mému rodu varování, že se blíží nepřítel ze severní země.
Ještě jednou jsem se ohlédl k našemu městu, a pak už jsem rychlým během mířil rovnou do sousedního království. Spěchal jsem. Nemohl jsem se nikde zdržovat, protože čas byl proti mně, i když jsem měl náskok.
Když se šeřilo, byl jsem skoro na hranici našich území. Zastavil jsem se, abych se vydýchal a trochu si odpočinul. Rozhlížel jsem se kolem sebe, když jsem se zarazil.
Zpozorněl jsem a pořádně jsem natáhl nosem vzduch. Zaměřil jsem zrak do nastupující tmy a znovu jsem zavětřil.
Nespletl jsem se. Cítil jsem kouř a v dálce mezi stromy jsem zahlédl občasné záblesky. Zalehl jsem do sněhu, a chvíli to místo pozoroval. Přede mnou byla jen mírně zvlněná rovina, a tam, kde byly ty stromy, byla hranice, za kterou už žil druhý rod. Když se záblesky objevovaly stále na stejném místě a kouř nezesiloval, spíš naopak mírně zeslábl, rozhodl jsem se.
Riskoval jsem hodně. Nejvíc svůj život, když jen tak vběhnu na cizí území a bez doporučení krále. Mohli by mě zabít strážci, než se k nim vůbec dostanu, protože jsem se tady na té rovině neměl kde ukrýt. Ale udělal jsem to...
Zvedl jsem se na všechny čtyři a rozběhl se přímo tím směrem, kde jsem viděl oheň. Byla hloupost snažit se jim vyhnout. Trvalo by to, a navíc by mě okamžitě brali jako nepřítele. Proto jsem běžel přímo i za cenu, že mě může trefit vystřelený šíp. Ale můj instinkt mi říkal, že stejně, jako bych to neudělal já, ani oni by v té tmě nestříleli. I když mě určitě viděli, neriskovali by, že zabijí svého... A to mi dodávalo odvahu a sílu, abych běžel ještě rychleji, a byl co nejdříve u nich.
Už během cesty přes tu pláň jsem si uvědomil jednu věc. Muselo jich tu být více. I přesto, že jsem ve svitu měsíce byl viditelný, oni zatím nezasáhli, a ani se nesnažili uhasit ohně. Jako by si byli jistí tím, že mají dokonalou převahu a nemůže se jim nic stát. Věděl jsem, že jejich rod je silnější než náš, ale já bych na jejich místě i přesto raději volil opatrnost, i kdybych viděl jen jednoho jediného vlka.
Byl jsem už nedaleko hranice, když jsem konečně zpomalil. Nemohl jsem mezi ně vletět jako roj sršňů. Byla potřeba opatrnost...
Zpomalil jsem do normální chůze a zamířil rovnou za největším světlem. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že těch ohňů mají rozdělaných více, což z dálky nebylo moc poznat. A když jsem znovu zavětřil, docela se mi stáhnul žaludek, když mi došlo, že tu nejsou dva, tři strážci, ale docela početná část smečky.
Co chystají? Jsou snad domluveni s Merinem a také nás zítra v noci napadnou?
Podle toho, co říkal Yakei, jsem věděl, že Merinova skupina už zastavila, aby si odpočinuli, a zítra je čeká poslední úsek cesty. Jsou od našeho města stejně daleko, jako tahle smečka, ke které jsem teď mířil.
I přes všechny obavy, jsem šel dál. Měl jsem strach, ale neměl jsem už co ztratit.
Ne... Jediné, co jsem teď vlastně mohl ztratit, bylo, vidět se aspoň naposledy s Manzem.
Hluboký, přísný hlas mě doslova přimrazil na místě. Povel, abych zastavil jsem poslechl prakticky okamžitě. Bylo to zvláštní. Normálně se hranice jednotlivých území tak nehlídaly...
Zpoza stromů se vynořili tři vlci, oblečení, jako by se měli vydat na delší cestu, a po zuby ozbrojení. Dva z nich drželi louč a opatrně, s tasenými meči, se obloukem ze dvou stran přiblížili až ke mně.
Pohlédl jsem ke stromům, za záda toho třetího, který šel přímo proti mně. Viděl jsem ve stínech pohyb, který dával jasně najevo, že jsou připraveni na vše, i když na zasněžené pláni neviděli nikoho dalšího. Nic, jen čistý bílý sníh, třpytící se ve svitu měsíce, přerušený jen mými stopami.
„Jsi na hranici, dál nepůjdeš. Co tu chceš?“ zastavil se ten, co šel přímo, a namířil proti mně meč.
Sedl jsem si na zadek a mírně jsem sklopil uši, aby viděl, že nemám vůči nim žádné nepřátelské úmysly.
„Potřebuji mluvit s Mugenem,“ promluvil jsem pevným hlasem, jak jen mi to vlčí podoba dovolila.
Vlk přede mnou se skoro okamžitě začal smát.
„Myslíš si, že jen tak nějakého přivandrovalce pustím ke králi? Jen proto, že si sem nakráčíš a řekneš, že s ním chceš mluvit?“ opovržlivě se na mě podíval. „Co po něm chceš?“
„Přišel jsem ze severu, od sněžných vlků. Nesu důležité zprávy. Nechte mě projít do města. Potřebuji s ním mluvit,“ znovu jsem zopakoval svoji žádost.
Neuniklo mi, že při zmínce o severu sebou nepatrně cuknul, a na poslední chvíli se zastavil, když chtěl pohlédnout za sebe. Znovu se ve mně všechno stáhlo.
Že bych měl nakonec přeci jen pravdu, a oni se spřáhli s Merinem, a tam, někde mezi stromy, jsou schovaní sněžní vlci, kteří byl vyslání dopředu?
„Jaké zprávy mu neseš?“ znovu se přísně ozval vlk přede mnou.
„Řeknu to jen jemu. Je to hodně důležité, a závisí na tom budoucnost minimálně třech rodů. Našeho, vašeho a východního.“
Nevěděl jsem, co se mu teď honilo hlavou, ale ve chvíli, kdy jsem domluvil, tak všichni tři, co stáli u mě, ztuhli.
„Změním se do lidské podoby,“ upozornil jsem je, a než stihli zareagovat, přeměnil jsem se.
Hrot meče jsem měl skoro zapíchnutý v krku, jak ke mně hned jeden z nich přiskočil. Ale nedbal jsem na to, potřeboval jsem si co nejdříve rozvázat uzel, který mě teď škrtil.
„Mám tu něco pro krále. Pokud mě k němu nepustíte, aspoň mu to předejte. Ale moc mu to neřekne, když mu k tomu nedám vysvětlení,“ dřepnul jsem si, a i když na mě stále mířily tři meče, začal jsem rozvazovat své věci, abych vytáhl dopisy.
Ucítil jsem, jak se mi jeden z nich víc zapíchl do boku, když se pod halenou objevil můj meč. Ale já ho jen odsunul bokem a vytáhl jsem dopisy.
„Předejte to králi, prosím. Je to opravdu důležité a spěchá to,“ naléhavě jsem k nim promluvil, s rukou nataženou před sebe, aby si dopisy někdo z nich vzal.
„To stačí!“ ozval se náhle silný hlas. „Odložte meče. Je to syn krále ze sousedního rodu.“
S každým dalším slovem se hlas přibližoval. Ze stínů stromů vystoupil vysoký a statný muž, věkem o pár let starší, než jsem byl já. I v té tmě, když se víc přiblížil, jsem viděl v jeho očích tu sílu alfy.
„Mugene,“ sklonil jsem hlavu, když došel až k nám, abych mu vyjádřil úctu.
„Zvedni hlavu, Katashi,“ chytl mě za bradu a zadíval se mi do očí. „Co mi neseš tak důležitého?“
„Přišel jsem za tebou s žádostí o pomoc. Náš rod chce napadnout král Merin s celou svou smečkou bojovníků. Je jich opravdu hodně. A jsou už jen jeden den cesty od našeho města. Teď odpočívají, zítra navečer, až se přiblíží co nejvíc, taky se zastaví a budou čekat, aby mohli před rozedněním zaútočit na naši vesnici a město.“
Šel jsem přímo na věc. Neměl jsem co ztratit, a jakékoliv vytáčky nebo zdlouhavé vysvětlování by mohlo jen uškodit.
„Jak to víš?“ pustil Mugen mou bradu a vzal si nabízené dopisy. „Proč Hikaru neposlal zvěda s žádostí o pomoc. Proč jsi přišel ty, a ještě v takovém stavu?“
„Byl jsem skoro celou zimu v Merinově zemi na příkaz mého otce. Merin mě uvěznil, a chce napadnout naše město, protože okolnosti se změnily. Přišel jsem přímo ze sněžného království.“
Mugen se zarazil a zkoumavě si mě prohlédl, jako by se chtěl z mého dobitého těla ujistit, že nelžu.
„Proč by to Merin dělal, když má s tvým otcem dohodu?“ přesto mu to nedalo.
„Věci se změnily. Můj otec už není král,“ ukázal jsem na dopis, který měl přerušenou královskou pečeť. „Proto se Merin rozzuřil a táhne na naše město.“
Mugen zvážněl. S dopisy se přiblížil k loučím, a pozorně se zadíval na pečeť. Byl opravdu překvapený. Nejspíš se k němu tyhle zprávy ještě nedostaly.
„Přineste mu aspoň plášť!“ zavolal někam za sebe, a pak se otočil ke mně. „Pojď, tohle je nová zpráva. Musíme si promluvit.“
Rychle jsem své věci svázal do uzlu, a šel za Mugenem, který mířil zpátky mezi stromy. Už cestou jsem dostal plášť, který mě ochránil před zimou, a u největšího ohně mě hned usadili na kožešinu, kterou tam měl připravenou Mugen. Během chvilky jsem držel v ruce kalíšek, z kterého se kouřilo a voněl nějaký odvar. Bylo mi jedno, co to je, ale byla to první horká věc po několika dnech, kterou jsem dal do pusy. Můj žaludek to přivítal s úlevou, a příjemné teplo se po chvíli začínalo roztahovat po celém těle.
Ty dopisy byly mé, byly plné osobních věcí, které bych jen tak někomu nedal přečíst. Ale pro tentokrát, pro vážnost a naléhavost situace, jsem to překousnul a nechal Mugena, aby si je ve světle ohně přečetl.
Já mezitím po malých doušcích upíjel horký nápoj a rozhlížel se kolem sebe.
Byl jsem v šoku...
Cítil jsem napětí, které svazovalo mé tělo a zároveň se ve mně rozproudila krev a probudila bojechtivost. Tak na mě působilo to, co jsem viděl.
Nebyla tu jen malá skupinka vlků. Byla to početná skupina bojovníků, jen o něco málo menší, než byla ta Merinova. Doslova jsem se třásl na to, vědět víc.
„Proč jste tady?“ vyslovil jsem nakonec nahlas jednu ze svých otázek, které se mi při tom pohledu honily hlavou. „Proč jsou tu skoro všichni bojovníci z vašeho rodu?“
Mugen hned neodpověděl. Dočetl poslední dopis, úhledně je poskládal a vrátil mi je zpátky. Taky si nechal nalít odvaru, a než promluvil, několikrát se opatrně napil.
„Jak ses dostal z Merinova zámku?“ zeptal se mě místo toho, aby odpověděl na mou otázku.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Mugenovi jsem věřil, ale byla tu taková spousta dalších uší, které jsem neznal.
Co když i mezi nimi je nějaký zrádce?
„Někdo mi pomohl.“
„Víc neřekneš?“ zadíval se mi Mugen do očí, a když jsem mlčel, pokračoval. „V tom případě je zbytečné o čemkoliv dál mluvit. Až si odpočineš, vrat se zpátky ke svému rodu. Takhle ti nemůžu věřit. Z Merinova zámku se jen tak nikdo nedostane. Byl jsem tam a vím, jak to tam vypadá a chodí. Takhle si musím myslet, že jsi s ním spřáhnutý.“
Okamžitě jsem stál na nohách a rozčíleně se na něho podíval.
„Jak... Jak můžeš vůbec něco takového říct!“ zvýšil jsem na něho hlas, až se pár strážců obezřetně přiblížilo, připraveni zasáhnout.
Ale Mugen byl dost silný sám o sobě, a v tuhle chvíli nepotřeboval žádnou pomoc. Lehce by mě sundal, a já bych se nestihl ani nadechnout.
„Nečetl jsi snad mé dopisy? Je ti to snad málo?“
„Četl,“ klidně Mugen přikývl. „Ale to jsou jen dopisy z tvé země. Ty jsi na druhou stranu byl celou zimu u Merina. Je ti jasné, co tím naznačuji?“
Víc mě nikdo urazit nemohl. Ponížil mě, jak nejvíc to šlo. Pochyboval o mých slovech. O mé oddanosti vůči mému rodu a mé lásce k Manzovi. Udělal ze mě zrádce, a to mě snad zabolelo víc než zjištění, že Merin táhne na naši zemi.
„Myslel jsem si, že jsi moudrý, že mě vyslechneš a pomůžeš nám. Nikdy bych své lidi nezradil. Sám jsem přišel o svého nejlepšího přítele. Chránil mě a Merin osobně mu zabodl dýku do srdce. Posel a strážci, kteří nesli tyhle listy, byli zabiti, aniž by se ke mně dostali a doprovodili mě domů. Myslíš si, že bych někomu takovému pomáhal? A navíc... V ohrožení je i tvá smečka, Mugene!“
Doslova jsem se třásl vzteky, když jsem tohle všechno na Mugena vychrlil. Byl jsem tak rozčílený, že mi bylo jedno, jestli po mně skočí nebo ne.
Ale za zrádce mě nikdo označovat nebude. Nikdo!
„Promiň, že jsem obtěžoval. Děkuji, že jsi mě vyslechl, ale nemám čas zůstávat někde, kde se nedočkám pomoci,“ shodil jsem po chvíli mlčení plášť a změnil jsem se ve vlka. „Vracím se domů. Když už nic jiného, aspoň se připojím ke svým. A když zemřu, tak s pocitem, že jsem pro svůj rod udělal všechno, co jsem mohl.“
Popadl jsem svůj uzel do zubů a zamířil k pláni, abych se přes ni dostal zpátky do našeho města. Teď jsem tu nechtěl zůstávat ani na ten krátký moment, abych si vak připevnil na záda.
To můžu udělat později, až nebudu poblíž těchto vlků.
„Vrať se a sedni si,“ ozval se přísně Mugen, aniž by se sám zvedl z kožešiny.
„Proč? Nevěříš mi! Tvrdíš, že jsem se spřáhl s Merinem!“ zastavil jsem se, ale neotočil jsem se k němu.
Bylo to neuctivé, ale on byl první, kdo mě urazil.
„A ty nám snad věříš? Pochybuji. Dobře jsem viděl tvůj pohled po ostatních a tvé zaváhání. Jak můžeš žádat o pomoc někoho, komu nevěříš?“
Zarazil jsem se. V tomhle měl Mugen pravdu.
Jak můžu žádat o pomoc někoho, komu nevěřím?
Otočil jsem se a pomalým krokem se k němu vrátil. Pustil jsem své věci ze zubů a posadil se naproti němu.
„Chápu, co tím chceš říct. Ale za tuhle jedinou zimu jsem poznal tolik zrady, že opravdu už nevím, komu věřit a komu ne. Tobě věřím. Ale neznám tvé vlky, a bojím se, že co řeknu, může se dostat k nepovolaným uším. Byla spousta vlků, kteří mi pomohli a já ani neznám jejich jména. Pomohli mi, i přesto, že riskovali svůj život a nic za to na oplátku nechtěli. Jediného sněžného vlka, jednoho jediného znám jménem. Ale nikdy ti ho neřeknu, i za cenu, že bys odmítl mou žádost.“
Mugen se po celou dobu díval do mých vlčích očí a já jemu také. Ani jednou jsem neuhnul pohledem. Neměl jsem důvod mu lhát. Všechno, co jsem řekl jsem myslel upřímně a smrtelně vážně.
„Dobrá,“ pokynul Mugen rukou, aby nás ti, co byli poblíž, nechali o samotě.
Všichni se okamžitě stáhli a ani u jednoho jsem nezahlédl ani náznak vlčí přeměny, aby jim náhodu neunikl náš rozhovor.
„Chci od tebe slyšet všechno. Nemusíš mi říkat jméno, toho jednoho vlka. Ale chci opravdu slyšet všechno. Stačí, když budu vědět, proč tě Merin uvěznil a jak ses dostal z jeho zámku. A podrobnosti o tom, co jsi mi říkal o jejich smečce, která už je na cestě. A já ti na oplátku odpovím na tvou otázku, proč jsme tady.“
„Děkuji. Slibuji, že ti nic nezamlčím, až na to jméno. Slíbil jsem mu, že i kdyby mě mučili, neprozradím ho,“ shodil jsem ze sebe vlčí podobu.
Natáhl jsem se pro odhozený plášť, pořádně se do něj zabalil a pak si sedl naproti Mugenovi tak blízko, že mohl cítit můj dech, když jsem začal mluvit. Mluvil jsem tiše, ale tak, aby mě dobře slyšel. Moc jsem nezabíhal do podrobností, ale ve chvíli, kdy jsem zmínil Jirouovu smrt, jsem se musel na chvíli odmlčet a několikrát se zhluboka nadechnout. Když jsem se napil nabízeného odvaru, pokračoval jsem dál. Mlčky mě poslouchal a jen občas mě zastavil nějakou otázkou, kdy si nebyl jistý, jestli mi správně rozuměl. Kroutil hlavou, když slyšel, jakým způsobem mě dostali vlci ven z Merinova zámku. Nechápal, jak mohl Merin pozabíjet naše strážce, vyslance jiného rodu. A když jsem zmínil poslední část, kdy jsem se rozloučil s Yakeiem, tak na Mugenovu otázku, kde ten bezejmenný vlk je, řekl jsem jen, že šel k vyhnancům, protože ho Merin prohlásil za zrádce.
Nic, kromě jediné věci, která se týkala ztraceného prince sněžných vlků, jsem mu nezatajil. Bylo už na něm, jestli mi uvěří, nebo ne.
Když jsem domluvil, Mugen vstal a začal přecházet kolem. Mnul si zamyšleně bradu, a bylo vidět, že opravdu usilovně přemýšlí a zvažuje, jak postupovat dál. Po chvíli naprostého mlčení kývnul na jednoho strážce, aby přišel k nám. Usadili se oba dva na kožešině a podívali se na mě.
„Slyšel jsi to všechno, Rome?“ zeptal se Mugen vlka, aniž by ze mě spustil oči.
Hrklo ve mně.
Tak přeci jen... Věřil jsem, že to neuslyší nikdo další, a on přitom...
„Jak...“ dostal jsem ze sebe jen jedno slovo a podíval se na vlka, který ani neměl venku vlčí uši.
„Rome má výborný sluch i v lidské podobě. Nikdo se mu nevyrovná, a já potřeboval, aby to slyšel někdo další. Rome je moje pravá ruka, a pokud mu nebudeš věřit, znamená to, že nevěříš ani mě,“ odpověděl rázně Mugen, aby hned umlčel veškeré mé výčitky.
„Slyšel, jsem všechno,“ vstoupil do toho zmíněný vlk.
„A?“
„Myslím, že mluví pravdu. Sedí to i přibližně s tím, co jsme zatím zjistili o Merinově smečce.“
„Dobře, jsem rád, že jsme za jedno. Můžeš ostatním říct, že se můžou vrátit k ohni.“
Rome se zvedl a šel se k ostatním vlkům, kteří se pak postupně začali vracet k ohni. Sem tam se na mě některý z nich podíval, ale kupodivu, i když jsem s tím počítal, neviděl jsem u žádného z nich nedůvěru či nevraživost. Vypadalo to, jako by opravdu všichni bezpodmínečně stáli za svým králem.
Když mi to došlo, když jsem si to konečně uvědomil, zastyděl jsem se.
„Vidíš? Bylo zbytečné nám nedůvěřovat,“ podíval se na mě Mugen s úsměvem, když pochopil, na co asi myslím, a proč jsem sklonil hlavu. „Ale chápu to, a ty musíš taky pochopit, že moje reakce byla na místě.“
„Vím,“ ještě víc jsem zarazil hlavu mezi ramena, jak jsem znejistěl a styděl jsem se za svou nedůvěru k nim.
„No, odpovím ti na tvou otázku, proč jsme všichni tady,“ promluvil už nahlas a s pevným tónem v hlase, aby ho všichni slyšeli.
Po očku jsem pozoroval, jak se všichni, i od těch ostatních ohňů, přesouvají k nám, aby jim neuniklo žádné Mugenovo slovo. Zřejmě ho znali dostatečně dobře na to, aby věděli, že to, co teď řekne, je i pro jejich uši.
„Máme zprávy o tom, že sem táhne Merinova smečka,“ začal mluvit.
Po těchto prvních slovech jsem se narovnal. Mugen jen mírně pohnul hlavou, aby mě zarazil, protože jsem se už nadechoval s otázkou na rtech, jak to může vědět.
„Stejně jako vy, i my máme své špehy, Katashi,“ prakticky mi na nevyslovenou otázku hned odpověděl. „Jen jsme nevěděli, proč sem Merin jde. Na který rod se rozhodl zaútočit. Nechtěli jsme je pustit až k našemu městu, a tak jsme mu vyšli naproti.“
Mugen ukázal rukou kolem sebe a hrdě vztyčil hlavu. Automaticky jsem se rozhlédl. Znovu mě zasáhl stejný pocit, jako předtím, když jsem tu dorazil. Byli tu opravdu vlčí bojovníci, rozhodnuti bránit svou zemi, svůj rod před nepřítelem. Doslova to z nich bylo cítit, bylo úplně hmatatelné, to rozhodnutí zastavit nepřítele dřív, než zaútočí na město, kde by to bylo daleko těžší, když je tam spousta vlků, kteří by se nedokázali bránit. Je lepší útočit bez toho, aniž by museli ještě k tomu bránit ostatní.
Úplně se mi postavily všechny chlupy na těle, když jsem si uvědomil, jak je tahle smečka vlků silná. Věděl jsem, že tu nejsou všichni. Mugen by si nedovolil odejít z města, které by nebylo chráněno. Nenechal by štěňata, ženy a starce napospas nepříteli. Tak početný jejich rod je, že i přesto, že tahle část smečky se dala rovnat Merinově, která byla na cestě, spousta jich zůstala, aby chránili město a ostatní.
„Nemám důvod ti pomáhat po tom, co jsi mi řekl,“ pokračoval Mugen a ve mně v tu chvíli trhlo.
Takže moje cesta sem byla zbytečná.
Povzdechl jsem si, ale přikývl jsem.
„Chápu, ale i tak dě-“
„Nemám důvod pomáhat vašemu rodu,“ přerušil mě a pokračoval. „Merin táhne na vaši zemi. To vy byste si s ním měli poradit, jak nejlépe umíte. Já tu můžu jen zůstat a čekat, kdo bude vítěz. Ale půjdu.“
Ač jsem se snažil udržet v klidu, v tuhle chvíli jsem vyskočil na nohy. Byl jsem na rozervání, když jsem uslyšel jeho poslední slova. Nedokázal jsem to ustát a několikrát jsem po kožešině přešel tam a zpátky, než jsem se před ním znovu zastavil.
„Proč? Říkal jsi, že nemáš důvod nám pomáhat a já tvé důvody chápu. Nemusíš zbytečně ohrožovat své lidi, když se tě to netýká,“ zeptal jsem se ho roztřeseným hlasem, jak ve mně napětí rostlo každým okamžikem.
„Jako král, musím myslet dopředu. Není jen teď... Je i to, co bude potom... Musím myslet na to, co bude zítra, co bude za pár let... Co se stane, když necháme Merina projít a usadit se ho ve vašem městě? Jeho smečka se víc rozroste o vaše bojovníky. Sám jsi mi to říkal, Katashi, zapomněl jsi?“
Mugen už také stál naproti mně, s hrdě vztyčenou hlavou, a po celou dobu se tvářil naprosto vážně. Nebylo pochyb o jeho slovech. Všichni ostatní se přiblížili tak blízko, že jsem mohl bez problémů rozeznat jejich jednotlivé pachy, které sílily s jeho slovy, jako by se už teď připravovali na boj. Byla to tak napjatá atmosféra prosycená vším tím, že nebýt rozčílený, nervózní, nejspíš by mě jen ten pohled na ně všechny srazil na kolena, jakou to mělo sílu, a stačilo jen pár Mugenových slov, aby ostatní pochopili, co bude následovat.
Znovu jsem se kolem sebe rozhlédl. Ani jeden z nich, opravdu, ani jeden z nich, nepochyboval o jeho slovech. Všichni do jednoho byli připraveni okamžitě jít a splnit jakýkoliv jeho rozkaz. Naprosto mu důvěřovali. U nikoho z nich jsem neviděl ani náznak pochybnosti. Mugen byl ten nejlepší, nejsilnější vůdce vlčí smečky, jakého jsem doposud mohl poznat.
„Půjdeme a zastavíme Merina před branami vašeho města!“ zvolal silným hlasem Mugen a rozpřáhl ruce, ukazujíc na všechny své vlky.
Skoro okamžitě se nočním lesem rozlehl souhlasný pokřik a vytí. Jako jeden odpovídali na Mugenovu výzvu.
„Nepustíme ho dál! Nemá tu co dělat! Nebude si nárokovat vaši zemi! Zastavíme Merina dřív, než otevře ty dveře, které vedou k nám! A pokud budeme muset, usekneme tu ruku, která se po té klice natahuje! Nedovolíme, aby se přiblížili k městu sousedního rodu! Vyrazíme okamžitě!“
Třásl jsem se po každém Mugenově slově čím dál víc. Jeho hlas byl tak silný, byla v něm cítit ta moc alfy, kterou měl, a s kterou dokázal vládnout tak početnému rodu, jako byl ten jeho, už v tak mladém věku. Krev se mi v těle rozproudila tak moc, až jsem měl pocit, že mě rozerve na kusy. Doslova to ve mně vařilo a nutilo vyrazit okamžitě.
On stál a rozhlížel se po svých bojovnících. I v jeho postoji, v jeho hlase a v jeho očích byla vidět ta touha po boji. Jako by se těšil na to, až bude moct vytáhnout meč proti nepříteli... Ukázat, že není radno si s nimi zahrávat. Že tihle vlci jsou nejsilnější. Silnější než dobře vycvičená Merinova smečka.
„Uhaste ohně! Připravit na odchod!“ tyhle a další rozkazy zněly z několika stran a bojové pokřiky jim byli odpovědí.
Zavřel jsem oči a jen do sebe nasával tu bojovnou atmosféru, která tu vládla.
Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil. Všechny chlupy na těle mi doslova tím vzrušením stály a mrazení přebíhalo po páteři nahoru až do mých vlasů. Kdybych byl ve vlčí podobě, měl bych teď určitě naježenou srst jako vzteklá kočka. Tak silně na mě působilo to, co se teď dělo. Tak mocně na mě zapůsobila Mugenova slova a jeho vůdcovský postoj, o kterém nikdo nepochyboval.
Teď už jsem pochopil, že Mugen má opravdu důvěru všech vlků, a není snad mezi nimi nikdo, kdo by se ho pokusil zradit. Cítili v něm ty vůdcovské schopnosti, cítili bezpečí, které jim svým vládnutím, svými rozhodnutími dával. A i když teď byli připraveni jít bojovat, aby pomohli ochránit vedlejší rod, ani jeden z nich nezaváhal.
Tohle je pravý král...
„Děkuji ti, Mugene. Děkuji...“ zašeptal jsem.
Ucítil jsem něčí stisk na své ruce. Otevřel jsem oči a podíval se na osobu, která se nade mnou skláněla.
Manzo se na mě usmíval nejen svými ústy, ale i svýma temnýma očima. Byl tak krásný...
Zvedl jsem ruku a pohladil ho po tváři.
„Jsem tak rád, že tě mám,“ zašeptal jsem a pokusil se posadit.
„Měl bys ještě ležet,“ chtěl mě Manzo potlačit zpátky.
„Chci se na chvíli posadit, už mám dost toho ležení,“ zamumlal jsem a podíval se na něj zpod přivřených víček.
„Dobře, ale jen na chvíli, ať se ti neotevře rána na břiše,“ souhlasil nakonec Manzo.
Pomohl mi se zvednout, a zatímco mě jednou rukou přidržoval, druhou nacpal za mé záda všechno možné, abych se mohl pohodlně opřít.
„Zdálo se mi o Mugenovi,“ řekl jsem tiše a převzal si pohár s vodou, kterou mi Manzo podával.
„Vím, mluvil jsi ze snu,“ usmál se můj nejmilejší vlk.
„Kromě Senichiho je Mugen ten nejlepší spojenec, kterého si dokážu představit, i když šediny pokrývají celou jeho hlavu.“
„To je pravda,“ přikývl Manzo s úsměvem. „Ale řekl bych, že mu to na kráse ani trochu neubralo.“
Stáhl jsem obočí, když to řekl, a on se začal smát.
„Snad bys nežárlil,“ pohladil mě po vlasech.
„Na toho starocha?“ zamrčel jsem uraženě.
„Starocha? Je jen o pár let starší než ty. Ale... Nikdy jsem neslyšel o vlkovi, který by svému rodu vládnul tak dlouho. Doposud se ani v jejich smečce nenašel nikdo, kdo by ho chtěl nahradit. Myslím, že ani nikdo nechce.“
„Strašně jsem se ho bál, když jsem byl u něj žádat o pomoc,“ vzpomněl jsem si na naše setkání v lese. „Ale na druhou stranu, bylo v něm něco, co mi říkalo, že on nám pomůže. Bylo a je v něm něco, co každému, kdo se v jeho blízkosti ocitne, dá najevo, jakou sílu v sobě má a stačí jen pohled do jeho očí. Divím se, že mě za mou drzost nezabil.“
„Neudělal by to. Je to moudrý král. Pochopil, jak je situace vážná, a i když šel na pomoc našemu rodu, pořád měl na mysli dobro svých vlků. Kdyby je to mělo nějak ohrozit, nepřijal by tvou žádost. Takhle měl možnost zabít nebezpečí hned v zárodku, než to přerostlo v něco většího. Jsem moc rád, že jsi našel tu odvahu a šel za ním. Kdybys to neudělal, kdo ví, jak by to všechno skončilo.“
Poslouchal jsem Manza a musel jsem uznat, že má pravdu. To, co se tehdy stalo, když jsme se dostali zpátky k našemu městu, předčilo všechna má očekávání. Myslel jsem si tenkrát, že mě Mugen okamžitě zabije, ale on se přesto moudře rozhodl zůstat na místě.
„Byl to on, kdo mi dodal sílu pokračovat a jednou pro vždy rozhodnout můj neustálý boj s otcem.“
„Dobře ses rozhodl. Kdyby ne, kdo ví, kdo by nám teď vládl,“ přikývl hlavou Manzo. „Jen mě mrzí, že jsem u toho nebyl a neviděl to.“
„Nepřipomínej mi to,“ zamračil jsem se tak, že mě až zabolela hlava. „Otec měl štěstí, že jsem ho nezabil. Kdybych věděl... kdybych...“
Sevřel jsem ruce v pěst, když jsem si vzpomněl na ten vztek, který mě tenkrát ovládl. Ten neskutečný hněv, že můj otec mohl udělat něco takového. Nikdy jsem mu to nezapomněl, a měl štěstí, že byl zraněný, protože bych se na něj okamžitě vrhnul a na místě bych ho zabil. Bylo by mi jedno, že to byl on, kdo mě zplodil. Nebylo by to nic výjimečného. Stávalo se, že syn s otcem bojovali o to, kdo bude alfou, či jen hlavou jejich rodové linie. Nebylo výjimkou, když u toho jeden z nich zemřel...
Jediný, kdo tenkrát zabránil jednomu rozzuřenému vlkovi zabít svého otce, byla jeho matka, kterou ctil do konce jejího života.
Manzo položil svou velkou dlaň na mé čelo, když viděl, jak mě i po těch dlouhých létech ovládl vztek, a to jen při vzpomínce na onen den.
„Víš, co? Jsem rád, že naši vlci nejsou, jako byli ti sněžní, kteří tenkrát stáli při Merinovi. Kdyby ano, kdyby jen pár z nich stálo při mém otci, nejspíš bych se k němu ani nedostal. Zabili by mě jako zrádce hned, jen co jsem se objevil u města.“
„Netrap se tím. Je to pryč,“ dal ruku bokem a opřel se svým čelem o mé.
Byl tak blízko...
Díval se do mých očí, stejně jako já jemu. Naše rty se skoro dotýkaly, ale přesto jsme neměli snahu se políbit. Stačilo nám to takhle... Tím pohledem, tím jemným dotekem a dechem, který se usazoval na našich rtech, jsme si řekli vše, co jsme cítili uvnitř sebe. V našich srdcích.
Byl jsem tak plný toho pocitu, že mi zvlhly oči, i když jsem nechtěl.
„Čím jsem starší, tím víc jsem naměkko,“ povzdechl jsem si, když se Manzo oddálil a otřel mi vlhké tváře. „Jsem unavený.“
Manzo hned vstal, trochu mi pomohl se nadzvednout, a všechno, co za mě předtím nastrkal, zase povytahoval a házel na zem. Nechal mi jen dva velké polštáře, abych měl pohodlí.
„Jak dlouho už tu vlastně takhle ležím?“
„Ani nevím,“ zazněla okamžitá odpověď.
Věděl jsem však, že Manzo lže. Po celou dobu, kdy jsem byl aspoň na chvíli schopen vnímat, on vždycky seděl u mě a držel mě za ruku, nebo mě ošetřoval. Měnil mi obklady, omýval mě, převlíkal mě. Krmil mě kaší, když jsem byl aspoň trochu schopen přijmout něco málo z jídla. Dával mi pít, když mi v ústech vyprahlo, jak jsem ze svého blouznivého snu volal Jiroua. Držel mě opatrně ve své silné náruči, když mi potřebovali vyměnit propocenou a zakrvácenou plachtu na posteli.
Nehnul se ode mne ani na krok. Nechal si do mého pokoje přinést palandu, aby byl se mnou i ve chvílích, kdy si potřeboval odpočinout, ale při každém mém pohybu byl okamžitě na nohách a stál u mě.
Každý den...
Opravdu každý den od chvíle, kdy jsem se vrátil do naší země, mi dokazoval, jak mě miluje, jako by mi chtěl vynahradit tu předchozí zdrženlivost, a tu zimu, kterou jsem musel strávit u Merina na zámku.
A já se mu to snažil oplácet, i když jsem občas nedokázal zvládat svoji žárlivost.
Ale když on je tak krásný...
„Miluji tě,“ stiskl jsem jeho ruku, když mě uložil zpátky na polštáře.
„Já tebe taky,“ sklonil se ke mně a políbil mě na rty. „Už nikdy tě nespustím z očí.“
Mé srdce se rozbušilo, jako by to byl náš první polibek.
„Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ řekl jsem tiše.
Přitáhl jsem si jeho ruku ke rtům a políbil ji.
„Nikdo...“
Usínal jsem vedle Manza. Usínal jsem s úsměvem na rtech.
Byla to velmi dlouhá a strmá cesta plná nástrah, než jsme se mohli obejmout a vědět, že už nás nic nerozdělí. Nic a nikdo...
Ani Merin...
Ani můj otec...