Stál jsem naproti němu… Komu? Co se z něho stalo? Kdo se to na mě díval?
Znal jsem toho člověka, ale je to ještě ta osoba, která se mnou prožila vše. Celý můj život?
Cítil jsem horké slzy, jak si pomalu razí cestu po mé tváři a v malých nepatrných kapkách dopadají na mé tričko. Bolest, která se prudce zabodávala do mého srdce a ryla v něm, jak když odřezává proužky svalstva z tepající dokonalosti, se rozlila do celého těla. Bolel mě každý sval, nerv, kůže, nehty, naprosto vše na mém těle odmítalo tu pravdu a snažilo se to bojovat s budoucností.
Kdy se to stalo? Kdy se stal upírem? Otázky… Jen ty hloupé otázky zaplavily mou mysl.
Jeho oči hrály vztekem a kmitavě přejížděly celé mé tělo. Jako kdybych byl kořist, jen další z jeho jídel.
„Jestli si ještě někde tam uvnitř Kami, prosím, mluv se mnou… Prosím,“ hlas se mi rozechvěl z návalu silných emocí.
Tohle byla dobře mířená kulka, která se zaryla tak hluboko, že nedokážu být klidný. Můj jediný bratr… Jediná rodina, kterou jsem kdy měl a mám… To poslední, co mi na světě zůstalo. Naděje i láska v jednom balení. Přítel… Jediná osoba, které jsem se mohl se vším svěřit. Důvěra… Vše se tříštilo na tisíce malých kousíčků, a jak déšť se to snášelo na naše hlavy.
Dívat se na to, co se z něj stalo, mi rvalo vnitřnosti z těla a mlátilo s nimi o stěny kuchyně. Opravdu je to on? Opravdu to není jen sen? Kéž by, třeba bych se z toho mohl probudit.
„Sio… Uteč! Tohle nejsem já, v tomhle těle už není nic, co by cítilo… Uteč! Jestli neutečeš, zabiji tě!“
Slova, která otřásla mým světem a praštila se mnou tak sině o zem, že jsem cítil, jak mi z těla vyjela moje duše a vrátila se zpět. Byl to tak prudký pohyb, že jsem ho neviděl. V momentě se tyčil nad mým tělem a mě uvěznil pod sebou. Jeho drápy se zabodly do mé tváře a dělaly hluboké rýhy po mé pokožce. Nezastavoval se, ani když jsem křičel bolestí, jen se usmíval a dál řezal do mé kůže. Dlouhé krvavé cesty se táhly od spánku, až k bradě a v pramínkách z nich vytékala krev. Olízl celé zkrvavené místo a s chutí polkl čerstvou krev.
Jeho upřený pohled na mou tvář, která se kroutila bolestí, mě děsil. Tohle opravdu nebyl můj bratr. Tohle nebyl člověk, za kterého bych dal i ruku do ohně. Tohle byla jen bestie, nic jiného. Mohl jsem se bránit, ale prostě jsem nedokázal udělat cokoliv, co by mu ublížilo. I když mě nyní zabije, bude to on. Zachránil mi život tolikrát, že mu to nikdy nebudu moct vrátit. Staral se o mě, když naši rodiče umřeli. Vydělával peníze a byl to jen teenager. Pomohl mě žít, když mi Břitva zabil manželku a dítě. Udělal toho moc, pokud je můj život něčí, potom jeho. On si ho jediný zasloužil.
Naše oči se setkaly, nevěřícně se dívaly jedny na druhé. Minuta hlubokého pohledu dvou duší, které bývaly bratry, se vlekla snad hodiny. Jedna vteřina, znamenala roky našeho dětství, dospívání, dospělosti. V tu jedinečnou chvíli, jsme si řekly mnohé. Vždy to tak bylo. Nebyla chvíle, kdy by nevěděl, co mě bolí, nebo čím se trápím. Vždy viděl skrz mě.
V jeho očích se zaleskla bolest. Bolest z toho, co se chystá udělat. Jako by mě prosil, abych to zastavil. Zabil ho.
Nešlo to… Nepůjde to… Jsem asi troska, ale já ho nedokážu zabít. A ani nevím jak, nebo čím? Je to nevyhnutelné. Znovu se zorničky zaleskly tím zvířetem, které ho ovládá.
Jeho hlava se sehnula níž a tesáky mi podrápaly pokožku na krku. Prudce si mě přitáhl a tím se zabodl do mé krční tepny. Sál a sál. Spousta krve opouštěla mé tělo. Cítil jsem, jak slábnu, a opouští mě síla.
Zvláštní, necítil jsem bolest. Možná jen v místě vpichu, ale jinak ne. Jen se mým tělem rozléval podivný pocit volnosti.Pokud je tohle smrt, já ji vítám. Konečně klid. Klid, který tak dlouho hledám.
Moje dýchání se uklidňovalo a jen mírně se mi nadzvedával hrudník. Oči se přivíraly a jen tichý tep mého srdce přehlušoval ticho, které nastalo v mém mozku.
Najednou mě to vše opustilo a tíha jeho těla zmizela. Podíval jsem se na to, co donutilo Kamiho, aby přestal. Stál nade mnou a držel si ústa, byl vystrašený a brečel. Klepal se a jeho oči zase byly jeho. Byl to můj bratr… Poslední pohled na něho, takového, jakého ho znám.
„Sio… Sio… Odpusť…“
Dveře se rozrazily a vyletěly z pantu, srazily Kamiho na stěnu a pevně ho k ní přišpendlily. Prudký náraz mu zastavil dech a rozšířil zorničky. Jen jsem zahlídl, jak se kolem mě prohnal stín a už ho Stephan držel pod krkem.
„Chcípni, jsi jen nevydařený upír. Teď a tady dodělám, co započal můj bratr. Nepovedl ses… Copak s tím nedokážeš bojovat? William ti dal takovou možnost a ty si ji zahodil.“
Drtil jeho hrdlo a Kami sípal, jak se mu nedostával kyslík.
Zabil by ho, kdyby se mezi ně nezamíchal William. Prudce Stephana odstrčil a Kami vyskočil oknem na zahradu. Stephan uchopil za hrdlo nyní Williama a prudce s ním škubl. Jeho páteř křupla, ale jen to. Bylo vidět, že ho Stephan nechce zabít, jen poučit.
„Proč se do toho pleteš? Williame, ty i já víme, že musí umřít. Jak dlouho po něm budeš uklízet? Jak dlouho si chceš držet vzteklého psa? Než tě pokouše a zabije? Probuď se, Wille! Najdeš si jiného.“
Jeho nadávky utišil dětský pláč. Prudce jsem se posadil, ale měl jsem tam málo krve, že jsem ihned skončil zase na zemi.
„Postarej se o malou! Já se postarám o svého partnera. Já věci dotáhnu do konce,“ Stephanův hlas byl již klidnější. Nejspíš nechtěl před miminkem řvát.
„Copak já vím, jak se o dítě postarat?“ říkal roztřeseným hlasem William.
„Ty za to můžeš, postarej se! Opovaž se té malé ublížit! Vygoogli si to!“
Najednou byl Stephan nade mnou a já cítil, jak se jeho tesáky zabodávají do mého krku. Zabije mě on? Napil se mé krve a tohle bylo zase jiné. Jak kdyby mé tělo odpovídalo na jeho sání a každý kousíček mého já, se natiskl na jeho rty. Vpil se do jeho úst a stal se jím.
Proč? Proč chci být jeho? S ním? Láska? Je to ono, co mě ovládá? Vkládá mi slova do úst a našeptává, co mám dělat?
Přestal a zakousl se do svého zápěstí, natiskl je na má ústa.
„Pij!“
Ještě jsem si pamatoval ten pocit, jak jsem z něj pil minule, ale to jsem ještě nechtěl. Jenže dnes mi něco říkalo: „Dej si!“
Ze všech sil jsem nasál první příval jeho krve. Lehce hořká chuť, spíš jak mandle, mi vjela do úst a razila si cestu do mého žaludku. První dávka se mnou nic neudělala, jen mi mírně dodala energii, ale druhá dávka.
Projel mým tělem zvláštní pocit, jak kdyby vše zamrzlo v době. V jediné setině dne. Zastavil se svět a já v něm zmrzl.
Chvíli jsem jen hleděl do prázdného prostoru před sebou a potom nasál znovu. To už se mé tělo bouřilo. Ovládal mě pocit, že asi exploduji. Každá buňka v mém těle kmitala do všech stran. Mým tělem proudila nesmírná energie a síla. Mravenčení prostupovalo všechny svaly a uvádělo je do zběsilého běhu. Srdce se mi místy zastavilo a znova rozběhlo. Tep nepravidelný, někdy až mrtvolný. Teplota těla chladla… Moje ruce byly nafialovělé, jako bych omrzl. Kapky studeného potu polévaly mé tělo a kosti, které utrpěly nárazem o zem poškození, se rovnaly. Hluboké rýhy na tváři se scelily, jakoby se slepily a kůže se spojila v jeden celek. Žádná bolest… Žádné city… Jen něco, co v tuto chvíli měnilo mé staré já na nové.
Prudce jsem se nadechl nosem a stiskl oběma rukama jeho zápěstí, aby se mi nevzdálil. Nasál jsem silně a hladově. Věděl jsem, že jsem již sytý, ale nedokázal jsem přestat. On jen přimhouřil oči a měl zvláštní eroticky laděný výraz. Jako kdybych ho tím uspokojoval a já ucítil v tříslech napětí.
Zavřel jsem oči a v tu chvíli se zdálo, jakoby se po mém těle rozběhla snad stovka rukou. Každý milimetr mého těla se dostal do křeče… Do křeče, ve které mé rty opustily jeho zápěstí, abych mohl hlasitě sténat. Oči jsem otevřel a uviděl vše jen v červených barvách, jako kdyby mi někdo nalil do očí krev. Jen seděl a pozoroval, jak mě to mění. S podivně milým úsměvem, který u něj byl náhlý a nebezpečný.
Svalil jsem se na zem a znovu zavřel oči. To, co se dělo s mým tělem, se nedalo ovládat a já se tomu rád poddával. Nohy jsem si zapřel o podlahu a pánev mírně nadzvedl. Dal jsem hlavu na stranu, aby se odhalil můj krk a já mu ho nabízel. Nabízel jsem sebe. Ani jsem nechápal proč, ale toužil jsem po tom, aby se napil.
Byl jsem naprosto plný jeho krve a pocitů, že patřím jen jemu. I kdybych se snažil cokoliv říct, nemohl bych. Nechtěl bych. Neznal bych slova.
I přes to všechno, jsem cítil, jak mě svlékl a přenesl do postele. Nemohl jsem otevřít oči. Nechtěl jsem je otevřít. Pravda by třeba mohla být jiná, než já chci a já už se nejspíš stal jím.
Jeho tesáky se zabořily do mého hrdla a mírné škubnutí mou hlavou naznačilo, že se opravdu zahryzl hluboko. Nasál krev a jen málo ji vypil. Potom si mě vtáhl na svůj klín a dal mé nohy kolem svých zad. Jeho nahé tělo se zalesklo, jako kdyby ho někdo natřel olejem. Vypracované svaly, které jeho tělo dělaly ještě víc krásným. Příjemný dotek jeho pokožky o mou, bylo to, co mi vzalo zábrany. Držel mi zadek mírně nadzvednutý a jeho prsty kroužily kolem mého otvoru. Jeden se prodral dovnitř a hladil stěny mého nitra. Vyvolávalo to třes celého mého těla… Stahoval jsem své útroby, abych si jeho druhý prst, který se již dobýval na to stejné místo, vtáhl dovnitř. Cítil jsem se spoutaný jeho vášní, se kterou mi jazykem začal jezdit po bradavkách a ještě ulpělou krví na svých rtech, mi dělal cestičky po celém dvorci. Vše poctivě olízl a přidal polibky na správná místa, které mě dostaly ještě do většího vzrušení.
Sténal jsem a ukazoval své tesáky, jak nějako ozdobu.
Mé chvějící se tělo dosedlo na jeho prsty, aby byly celé ve mně. Kdy jsem se stal nenasytným? Toužícím jen po sexu s ním? Vlastně na mě nikdy nebyl hrubý, proč se tedy tolik bráním představě, že budu jen s ním?
Vytáhl prsty a namířil si to svým naběhlým penisem do mého nitra. Vjel tam tak lehce, že se mé tělo prohnulo do oblouku a mně se zastavil dech. Taková krása, cítit ho celého v sobě, až po kořen.
Začal si mě nadzvedávat a přirážet zpět na svůj klín. V jeho tváři se tentokrát odráželo vzrušení a jeho ruka se zahákla za můj krk. Hladil mě po krční páteři a líbal každé místečko na mé hrudi a krku. Abych nebyl o nic ochuzen, tak mi místy skousnul ušní lalůček. Už jsem nebyl schopen držet zpět svou divokost a rukou jsem si sjel na penis. Promnul jsem si jej v ruce a párkrát přejel po teplé špičce. Kapky vzrušení se již nedaly zastavit a jeho tření o stěny v mém těle, mě dovedly k orgasmu. Má bílá tekutina se rozlila po jeho břiše a on dál přirážel.
Jeho pohyby se zrychlily a byly divočejší... Silnější. Zasténal do mého ucha a já ucítil, jak se mnou rozlilo horko. Cítil jsem jeho cukání v mém nitru a ještě rozdýchával ten doznívající orgasmus a jeho vyvrcholení v mém těle. Dál mě držel v náručí a hladil má záda. Zajel mi rukou do vlasů a přitáhl si mě pro dlouhý a vášnivý polibek. Hladil můj jazyk. Brouzdal mými ústy a já mu každý pohyb opětoval.
Položil mě na postel a vyjel ze mě. Lehl si vedle mě a prsty přejížděl po mém ještě roztřeseném těle. Jemně, jen skoro nepatrné doteky, které mě utěšovaly.
„Řekni mi pravdu, co se stalo mému bratrovi. Prosím… Chci věřit alespoň tobě,“ říkal jsem tichým hlasem.
Zprudka se nadechl a nespokojeně vydechl. Prohrábl si vlasy, bylo vidět, že tím zrovna není nadšený, ale dluží mi to.
„Měl by ti to říct William, ale ten teď má práce dost.“
Uviděl jsem jeho ďábelský úsměv, který se vyrýsoval na jeho tváři potom, co tuhle větu vyslovil. Nejspíš to bral jako trest, že se William musí starat o malou Honey.
„V ten den, co tvůj bratr přišel za námi, aby se omluvil za Honey, tak si ho William vybral. Už jsem ti říkal, že s tím nic neuděláme, prostě nás to přepadne a my je musíme udělat našimi. Bohužel už potřetí si William vybral špatně. Pokud je výběr nesprávný a krev odmítá přijmout upíří podobu, potom se z partnera stává bestie. Nedá se to zvrátit a musíme je zabít. William byl dlouho sám a opravdu se do tvého bratra zamiloval, tak jako já do tebe. Promiň, ale už se s tím nedá nic dělat. Kami musí umřít. Tahle bestie už není tvůj bratr a nikdy nebude. Stojí na prahu nesmrtelnosti a nedokáže překročit práh, který ho ještě dělá člověkem.“
Tyhle slova opravdu bolela… Svírala mi srdce a já Stephana silně praštil do ramene.
„Proč? Proč jste mi zničili rodinu? Bolí to. Nesnáším vás, přesto chci být s tebou. Proč to tak bolí? Proč musí umřít? Jak? Je to upír, jak ho můžete zabít? A proč jsem nic nepoznal? Jak to, že může chodit na denním světle?“ zavalil jsem ho otázkami a sám se cítil být zrazen.
Jak kdyby se nikdy na nic neptali, mohli udělat cokoliv a žádné následky to nemělo. Ale tentokrát mělo… Umřeli lidé, kterých jsem si vážil a měl je rád. Umře můj bratr… Umře můj svět, takový, jaký ho znám. S ledovým klidem povídal Stephan dál. Ani se na chvíli nepozastavil nad tím, jak vyšiluji.
„Omlouvám se… Nedá se to omluvit, prostě je to naše přirozenost. I zvířata si vybírají partnera na celý život, proč bychom nesměli mít i my tohle právo? Chápu, byla to tvoje jediná rodina, ale já tě nezradil. Nikdy jsem ti neublížil, nebo ano? Udělal jsem někdy něco, co by tě zranilo? Řekni! Mluv!“
Měl pravdu. Nikdy mi neublížil, jen mě zachraňoval. I teď ze mě udělal upíra, abych mohl žít. Od začátku jsem neviděl jeho pravé já a konečně se objevilo na světě a bylo krásné, čisté. Kolik bolesti prožil on? Kolikrát musel trpět?
„Proč to bolí nevím ani já, nejspíš je to věc, co nás dělí od prázdných mrtvol. Kami musí umřít proto, že už bude navždy zvířetem. Jeho běsnění skončí vždy jen na chvíli a v té chvíli, kdy zase vnímá, se ničí tím, co udělal. Jenže doba, kdy bude vnímat, se zkracuje a časem bude jenom tou bestií. Zabít se dá jen tak, že mu probodneš srdce stříbrnou dýkou, která má rukojeť ze stromu Lama (druh Ebenu). Na dřevě je vyryta kletba, našeho rodu. Každý rod má svojí. Proč si to nepoznal? Jeho přeměna byla dlouhá a neměl problémy chodit mezi lidi, jen v noci se neovládal. Potom nechával po městě ta mrtvá těla. A proč můžeme na světlo? Moc se díváš na filmy o upírech. Vždy jsme mohly na světlo, jen se mu vyhýbáme, jeho silné paprsky nám berou sílu, ale jinak nám nic jiného nedělají. Je to blbost, že nás spálí…“ usmál se.
Už zase jeho smích, tak krásný pohled, když se jeho koutky roztáhnou a na jeho tváři se objeví úsměv. Najednou se den rozjasní.
Potom mě zamrazilo. Takže není jiné cesty, ale já to takhle nechci.
„Udělám to já… Já ho zabiji,“ řekl jsem zcela vážně a rozhodnut, to udělat.
Bude to bolet a asi mi to vyrve duši z těla, ale musím to pro něj udělat. Chci ho držet v náručí, když naposledy vydechne. Držet jeho ruku a hladit jeho tvář. Poslední služba s veškerou mou láskou. Je to moje poslední sbohem. I já viděl, jak byl zničený z toho, jak mi ublížil. Zničilo by ho to a takhle žít by si nepřál a ani si to nezasloužil. Zasloužil si mnohem víc.
„Jsi si jistý? Pokud je to tvé rozhodnutí, potom ti pomůžu. Jen… Nechci, aby o tom William věděl, snažil by se to zastavit. Víš, ani démoni jako my, se nevzdáváme naděje a snažíme se udržet to, co jsme stvořili s láskou.“
I Stephan se snaží chránit svého bratra, před bolestí, která s láskou přichází.
Pohladil mě po tváři a pomohl mi vstát. Vzal jsem si od něj kapesníčky a otřel se ze zbytků našeho uspokojení. Podával mi černé oblečení. Jak vhodné pro tuto situaci a přesné. Vzal jsem si černé tričko, černé kalhoty a mikinu s kapucí, kterou jsem si přetáhl přes hlavu.
„Jsem rozhodnut, udělám to,“ pevněji jsem to už říci nemohl.
„Dobře, jdeme!“
Sám se oblékl a chytil mě za ruku. Nasedli jsme do černého sporťáku a během chvilky stáli u staré továrny na výrobu železných konstrukcí na stavbu různých firem. Pomalu jsme vešli dovnitř. Už velmi dlouho je tato budova uzavřena a vše bylo zaprášené. Cítil jsem, jak nás s každým krokem, někdo sleduje a neustále jsem se díval kolem sebe. Stephan mi vrazil do ruky dýku a upřeně se na mě zahleděl.
„Půjdu tudy a ty támhle, sejdeme se na konci. Kdyby cokoliv, zařvi! Hned si tě najdu… Ano?“
Bylo vidět, že je z toho nervózní.
„Ano…“ souhlasil jsem a vydal se druhou cestou kolem chladicích boxů.
Našlapoval jsem opatrně a snažil se, zaslechnou cokoliv, abych se mohl vydat za tím zvukem. Stephan věděl kde je proto, že ho vzali sem, když začal řádit. Každý můj krok, mě těžklo srdce. Už jsem nebyl tolik odhodlaný svého bratra zabít.
Chtěl jsem udělat cokoliv, aby se to změnilo, ale než jsem stihl jakkoliv zareagovat, stál Kami naproti mně. Oči mu žhnuly a já věděl, že je tu zpátky ta bestie a ne on. Zastavilo se mi srdce. Vše ve mně bouřilo a v hlavě mě vířil uragán.
Udělal krok do strany a já taky. Obcházeli jsme se, jak zvířata v kleci. Dívali se bojovně jeden na druhého. Najednou se po mě vrhl a v zápalu boje se naše těla napnula bolestí a oddálila se.
Stáli jsme naproti sobě a dívali se do očí. Poslední slova, která nebudou nikdy vyřknuta. Mé ruce byly od krve a mé tělo také. Kami naproti mně vypadal stejně. Krev se valila ze zranění a nechápavě jsme se na sebe dívali. Kdo tu dneska umře? Kdo toho druhého probodnul? Otázka vysela ve vzduchu. Krev stékala na podlahu, kde tvořila obrazce smrti.