Při pohledu na Stephanovu tvář, jsem si nebyl jistý, jestli je to, čím chci být? Jestli by mi smrt nepřinesla větší klid. Je tohle ještě vůbec člověk? Má to v sobě alespoň trošku lidských vlastností, nebo je to již dávno mrtvé? Jenže ty jeho oči mě spoutávaly. Byl jsem jen hračka, kterou si zrovna vybral pro svoji hru.
I přes jeho svazující pohled, jsem se sám sobě hnusil.
Co jsem to udělal? I když jsem se nemohl bránit, on si mě vzal… Muž… Někdo, kdo už dávno nikým není. Co vlastně hledá v někom takovém, jako jsem já? Co mu můžu nabídnout? Co mu dám? Nejspíš nic… Krev?
„Budu poslouchat, když se postaráš o mou rodinu. Nesmí se jim nic stát, jinak se sám zabiji,“ znělo přesvědčeně z mých úst.
„Nejsi v pozici, že by sis mohl určovat pravidla, ale udělám to… Williame!“ zakřičel na Williama, který stál opřený o dveře.
„Ano, bratříčku?“ ozval se jeho hlas přímo u mé hlavy.
Prudce jsem otočil hlavu, až mi zapraskalo v krční páteři. Ležel vedle mě, u mého druhého boku a prohlížel si mé nahé tělo.
„Je celkem škoda, že jsi Stephanův… Ale k věci, co potřebuješ, Stephe?“ odtrhl pohled od mého těla a zadíval se do naštvaných očí svého bratra.
„Williame, jen pro upřesnění, nesahej na nic, co je moje, jasné?“ zavrčel směrem k Williamovi.
„Je to nespravedlivé, dříve jsme se o vše dělili a teď se ho nemůžu ani dotknout,“ jeho prsty přejely po mé ruce.
„O jídlo se dělíme pořád, o partnery ne! Ty už si svou šanci měl,“ prudce odstrčil Williamovu ruku od té mé.
„Máš práci, Wille, budeš hlídat jeho rodinu! Je ti to jasné? Nic se jim nestane!“
William na něj podezřívavě koukal a potom si povzdechl. Zvedl se z postele a ještě se s potutelným úsměvem podíval na Stephana. Olízl si pomalu rty a mírně si přes kalhoty promnul své vzrušení.
„Opravdu škoda, Sio…“
Než stihl ještě něco říct, malý noční stolek se roztříštil o dveře a tím je zavřel… Stephan vzteky mrskl kus nábytku po svém bratrovi, ale Will byl rychlejší.
„Stejně ho jednou zabiju. Tak… Co s tebou?“ znovu se jeho oči zabodly do těch mých.
Cítil jsem se slabý, ale už jsem se mohl hýbat, třeba… Třeba, když vymyslím způsob, jak uteču, dokážu se bránit těmhle pocitům, které mi drtí srdce.
„Prosím… Já… Chtěl bych se vykoupat… Cítím se špinavý,“ naprosto špinavý, zhnusený a sám.
Stephan nechápavě nahnul hlavu na bok a potom se zvedl. Vzal mě do náruče a odnesl do koupelny. Pomalu mě uložil do vany a pustil vodu. Dokonce se trefil i do teploty vody, která smývala mou hříšnost.
„Půjdu si něco zařídit, můžeš tu být, jak dlouho chceš, přijdu potom pro tebe, stačí zavolat moje jméno.“
Jen jeho jméno stačí? Bude tady v domě? Budu mít jedinečnou šanci… Když budu tichý a opatrný, zvládnu vše.
Spokojeně jsem se uvelebil ve vaně a poslouchal, jak se jeho kroky vzdalují. Uchopil jsem houbičku z okraje vany a nanesl na ni sprchový gel. Měl stejnou vůni, jako Stephanova kůže. Tak lehce kořeněnou a podtrženou silnou mužskou esencí. Proč na to myslím? Kdybych to bral tak, jak to je, nejspíš mě znásilnil, ale mně to nevadilo.
Proč? Proč se tomuhle pocitu nebráním? Jsem už tak dlouho sám, že nedokážu vzdorovat doteku muže? Nebo je to tím, že je to on? Proč mi v jeho blízkosti tak hlasitě buší srdce? Je to strach? Nebo cítím něco, co by mělo být zakázané? Co vlastně jsem? Prázdná schránka jako já, ta si přece nezaslouží být šťastná… Šťastná? S ním? S bestií? A není někdy bestie lepší, než někdo, kdo ani nezná vaše jméno?
Díval jsem se, jak mi po kůži jezdí čerstvě vytvořená pěna a prsty jsem si s ní pohrával. Zase jsem cítil jeho doteky, jakoby mě místo té pěny hladil on.
Kdo jsem? Proč se nedokážu vzpamatovat z toho, co se mnou udělal?
Moje ruka sjela na dvě čerstvé ranky na krku a přejela po nich.
Tohle se stane mým prokletím? Budu upír… Vadí mi to? Nejspíš to bude jen další cesta, kterou se vydám… Cesta nového poznání a třeba dojdu naplnění? Jenže musím zmizet. Musím se ujistit, že to, co chráním, je opravdu v bezpečí. Nevěřím Williamovi a myslím, že mám oprávněný důvod. Kdybych to řekl Stephanovi, nejspíš by mě někde zavřel a znovu udělal ty věci, v kterých se ztrácím.
Nevědomky se mi z očí kutálely slzy a padaly jak těžké kameny na hladinu vody. Nechci už nic ztratit… Nic… Nikoho… Nikdy…
Pomalu jsem se zvedl z hřejivé vody a obmotal se tmavě hnědým ručníkem. Byl dost dlouhý na to, aby mi zahalil rozkrok i zadek, končil u mých kolen. Vylezl jsem z vany a zabalený jen v ručníku, protože jsem nic jiného neměl, jsem se vydal ke dveřím. Potichu, jako myška jsem nakouknul na chodbu a pozoroval okolí. Snažil jsem se zachytit i nepatrný zvuk, který by mi naznačil, kde je Stephan, ale nic. Rychle jsem vyběhl na chodbu a ještě stihl chytit dveře, aby nebouchly o stěnu koupelny. Plížil jsem se nalepený na stěny, jak nejlepší špeh a stále nikoho neviděl… Byl jsem konečně u vchodových dveří a s naprosto šťastným výrazem sahal na kliku. Stačilo jen jí otočit a bylo by to.
„Můžeš mi říct, kam jdeš?“ promluvil mi do ucha škodolibý hlas.
Cuknul jsem sebou a podařilo se mi vyrvat kliku ze dveří. Svíral jsem těžkou kovovou kliku v ruce a opačným koncem jí nasměroval na postavu, která se s širokým úsměvem dívala na tuhle scénku.
„Nemáš chránit mou rodinu, Williame?“ řekl jsem rozklepaným hlasem.
„Já jsem tam pořád, teď jsou v pořádku… Ale copak tu děláš ty? Víš, že pokud se to Steph dozví, tak si týden nesedneš?“ řekl pobaveně a prudce zatáhl za okraj ručníku, ten se hned svezl po mém těle na zem.
„Takhle ti to víc sluší, Sio… Víš, jsi docela hezký kousek, to se musí uznat. No, snad nebude vadit, když tě ochutnám.“
Najednou se mé tělo prudce natlačilo na zeď a jednu ruku mi stočil za záda. Plnou váhou se opřel o mé tělo a já cítil jeho dech na mém krku.
„Mám zakázáno se tě dotknout rukama, ale o rtech a jazyku Steph nic neříkal.“
Drsná struktura jeho jazyku, mi přejela po pokožce na krku a zamířila na ucho. Jeho dech se otřel o ušní boltec a zuby se zaryly do měkkého povrchu.
„Opravdu je tvoje krev dobrá, dal bych si všechnu, ale můj bratr by mě zabil i tahle ochutnávka mě nejspíš bude bolet, ale kdo by se dokázal ovládat?“ tiše mi zašeptal do ucha.
Olízl mi horkou krev, která stékala z ucha na můj krk. Jazykem sjel na mou krční páteř. Tohle se mi nelíbilo… Bylo to jiné… Jiné než se Stephanem. Snažil jsem se vzdorovat a mírně se odtáhnout od stěny, dokonce se mi to na chvilku povedlo, ale on mi znovu dokázal, kdo je tu silnější.
„Pusť mě, nechci to… Nechci tebe… Pusť!“ řval jsem vztekle a nechtěl přestat.
Jeho druhá ruka mi zakryla ústa a víc si na svůj rozkrok namáčkl můj zadek. Šmejd jeden… Náhle jsem ucítil, jak se jeho hlava zaklání a on dostal prudkou ránu do ledvin.
Vyškubl jsem se z jeho sevření a otočil se. Byl tam Stephan a naštvaně držel Williama za zakloněnou hlavu.
„Mám ti tu hlavu urvat, Williame? Stále neslyšíš, co ti říkám? Jsi můj bratr, ale já nebudu mít problémy, ti ukázat, kde je tvé místo a kdo z nás dvou je ten starší. Běž si po své práci, nebo tě rozhodně zabiji,“ vrčel přímo u jeho hlavy a špičáky se mu zabodával do jeho krku.
Slyšel jsem, jak se Williamova krev dostává do jeho úst a Stephan ji po chvíli se zhnusením vyplivnul na podlahu.
Byla tmavě červená, až černá a jak kus tvrdé hmoty dopadla na zem. Nepouštěl jeho hlavu ze sevření a stále ji víc a víc zakláněl. Williamův krk pod tím náporem začal lupat a zdálo se, že mu chce Stephan opravdu tu hlavu utrhnout.
„Dost! Omlouvám se, Stephe… Už si půjdu jen po své práci… Prosím…“ žadonil William a Stephan se díval na to, s jako nešťastnou tváří, to jeho bratr vyslovuje.
Prudce ho pustil a nechal, dopadnou zády na zem. Ještě přitlačil svou botu na jeho rozkrok a otočil s ní.
„Jednou ti ho urvu, Williame… On je můj a ne tvůj, řekl jsem to jasně!“
Došel ke mně a přehodil si mě přes rameno, jak kdybych nic nevážil. Donesl mě do pokoje a hodil na postel. Svlékl si oblečení a bez jediného slova si lehl vedle mě.
Obě mé ruce mi zvedl nad hlavu a otočil se na bok. Pohledem jezdil po mém těle, jakoby se snažil najít i nepatrnou stopu po jeho bratrovi. Potom se jeho rty natiskly na mé ucho a on chraplavým hlasem, který mě paralyzoval, zašeptal: „Tak ty si chtěl utéct? A dokonce tě chytil William? Víš, že tě čeká trest?“
Nedokázal jsem vyčíst z jeho tváře, co si myslí? Co chce? Jak moc špatné, to pro mě bude.
Pozoroval jsem, jak si olizuje prsty a s těmi zamířil mezi mé nohy. Nevěděl jsem proč, ale pokrčil jsem kolena a dovolil mu, aby se s nimi dostal k mému otvoru. Vnikl do mě a bez rozmyslu je zabořil, až po jejich konec. Prohnul jsem se a zasténal. Nevěděl jsem, zda to bylo příjemným, či nepříjemným pocitem. Nevěděl jsem nic. Díval jsem se do jeho očí a nechápal, proč jsem se tolik ztratil právě v něm. Ta tmavě červená barva, která se mu leskla v očích, mě dostávala do stavu prázdné hlavy.
Najednou jsem to chtěl, tohle všechno, jeho.
Vše, co mi dá… Ať mě zničí… Zbije… Jsem jeho…
Jeho tvář hrála vzrušením a výrazy, které se tam měnily, naznačovaly, že po mě touží tolik, že i nepatrné otření jeho vzrušení o můj bok, ho dováděl k šílenství.
Nevydržel to dlouho, jen párkrát ozkusil moji těsnost a ihned prsty vytáhl, aby do mě mohl vstoupit on sám. Vyhoupl se na mě a mé nohy si opřel o jeho ramena. Neptal se na nic. Zřejmě v mé tváři vyčetl, že to chci stejně, jako on. Vešel do mě a jeho tvrdost se otírala o mé stěny tolik, že i nepatrný pohyb mě dováděl k rozkoši. Mé tělo hořelo, jak kdyby ho někdo zapálil a nabylo schopno se uhasit.
„Stephane…“ hlasitě jsem zasténal, když se jeho kulky otřely o můj zadek.
S úsměvem, který se mu rozlil po tváři, si mě začal brát, prvně pomalu a něžně. Potom jeho tempo přecházelo ve zvířecí a rychlé. Mé tělo bylo jak v přívalu elektrického proudu a ten mi vjížděl i do konečků vlasů. Tření, které mi dával do mého těla, bylo neskutečné až tolik, že jsem prosil, aby to nikdy neskončilo.
Já mu chtěl patřit… Už ano.. Chtěl jsem něčí být… I když je to zvíře a upír, je mi to jedno… Nabídl se mi… Nedal mi jinou možnost a já se rozhodl, že budu jeho…
Jeho penis se napjal v mém nitru a celé ho vyplnil. Byl jsem plný jeho vlastního orgasmu a i já nedokázal zastavit to horko, které ovládlo mou mysl. Vypustil jsem s hlasitým zasténáním svou rozkoš na jeho břicho. Propustil mé nohy a nechal je spadnout podél jeho těla. Stephanovo tělo, které se ještě chvělo, dopadlo na to mé, které se snažilo nějakým způsobem vstřebat doznívající vyvrcholení.
Jeho dech hladil můj krk a já si užíval jeho blízkost. Dýchal jsem rychle a snažil se uklidnit mé srdce, které šílelo z jeho rtů na mé pokožce, když mi sázel jeden polibek za druhým na mou tepnu.
Zaklonil jsem hlavu a čekal, až mu dojde, že jsem připraven... Ať mě udělá svým. Jeho jazyk olízl mou krční tepnu po celé délce a jeho ostré špičáky se bořily do mé pokožky, už chtěl nasát mou krev, když.
Dveře do pokoje se rozletěly a v nich stál William.
„Promiň, nezvládl jsem to. Nečekal jsem, že by se to stalo… Sio, já…“