Probudil jsem se s obrovskou bolestí hlavy a snažil se hned zvednout. Jenže zacinkání řetězů a prapodivný pocit na mém těle mě dovolil si jen sednout. Co to je? Prozkoumával jsem své tělo a zjistil jsem, že mám kožený postroj, který připomíná popruhy pro psa. Na nohách a rukách mám kožené řemínky, které jsou připoutané řetězy k zemi.
„Sakra… Šmejde…“ řval jsem vztekle.
Jenže jen do té doby, než mě silný úder pěstí přistál na tváři. Hned mě to uzemnilo a já se musel oklepat. Ten člověk měl velkou sílu a přesnou ránu. Jak kdyby byl na tohle cvičený. Ucítil jsem, jak mě něco za řetěz přitáhlo k sobě. Jeho horký dech se mi rozprostřel po obličeji.
„Ale… Ale detektive. Chcete, abych byl hrubý? Nebo chcete jen vzdorovat? Vlastně tak i tak, se mi to bude líbit, ale vám ne. Dnes jeden z nás zemře a tím, že tu nikoho nemáte a nikdo neví, že jsem vás unesl, tak můžete zjistit, kdo to bude….“
Prudce škubl obojkem na mém krku a donutil mě jít na všechny čtyři. Co to hovado zamýšlí udělat? Ucítil jsem velmi silný kopanec do boku a následně další. Byly slyšet silné nárazy nohy o mou holou kůži a já cítil, jak se mi náporem špičky bot prohnuly žebra, div se nezlomily.
„Ty parchante! Doufám, že tě najdou a Kano zastřelí jak prašivého psa!“ říkal jsem se vztekem v hlase a snažil se rozdýchat tu neuvěřitelnou bolest, která mi projížděla tělem.
Znovu mě kopl, ale tentokrát do obličeje. Tak silně, že mi praskl ret a sanice se mi pohnula o kousek do boku. Ze rtu mi odkapávala krev a já cítil její horko na své hrudi. Naklonil se k mému uchu a tiše se zasmál
„Nikdo mě nenajde a nechtějte, abych si pohrál ještě s rodinou vašeho bratra. Co kdybych vám řekl, že jsem o vás hodně věděl. Sleduji vás již dlouho. Co byste řekl na to, že mi o vás někdo stále vše říkal. Někdo, kdo je velmi blízko všeho, co děláte. Zajímá vás to? Stejně je vám to k ničemu, dneska tu umřete, ale myslel jsem, že vás to bude zajímat,“ říkal klidně a já cítil, jak si sedá na zen vedle mě.
Jen jsem přikývl hlavou, samozřejmě mě zajímá, kdo mi tohle udělal a zradil mou důveru.
„Kdopak dělá pitvy těl? Víte, jak bylo hezké si nabrnknout hlavního patologa? Atani má hezké tělo, ale je to idiot. Dělal jsem mu takové věci, které jsem chtěl dělat vám. Jak hezké bude, vám to všechno udělat a vidět, jak jste tím zhnusen. Jenže musím pospíchat, dnes nemám moc času. Až Ataniho najdou, už nebudu mít žádný čas.“
Takže ty jizvy na jeho rukách a modřiny byla jeho práce? Takže takhle to bylo, Atani. Jenže i tak jsem se nedokázal starat jen sám o sebe.
„Co se stalo Atanimu? Zabil jsi ho?“ ptal jsem se ustrašeně.
„No, na to, že byste se měl starat spíše o sebe, jste dost zvědavý. Záleží na tom, jak rychle ho najdou. Krev ze zápěstí teče tak rychle detektive. Mírně jsem mu je nařízl a ještě tepny na nohách. Ale dal jsem mu šanci, pokud bude mít dost síly, doplazí se k telefonu, pokud ne, je mrtvý. Já se s nikým nepářu a je mi jedno, co se s ním stane. Chci si jen užít vaší smrt,“ přitáhl si můj obličej k sobě a olízl mou krev ze rtu.
Usmál se a zajel mi rukou mezi nohy. Ucítil jsem tlak, jak prudce za něj zatáhl a nehtem se zabořil do jemné kůžičky.
„Pěkné, detektive, hezká velikost, je celkem škoda, že budu váš první i poslední. Jak hezké bude, si vás vzít a potom podříznout v tom nejlepší vaše hrdlo…“ jeho ruka sevřela pevně mé hrdlo.
„Proč si zabil mou rodinu? Co ti udělali?“
„Měl jste vše, detektive, to vy jste ten případ převzal. Měl jste se na to vykašlat a já bych se o vás nezajímal. Jenže vy jste potřeboval být nejlepší. Vaše pověst vás předcházela. Jen jsem chtěl mít to, co vy. Řekněme, že to byla závist. To zabití vaší ženy, mi přineslo tolika uspokojení a vaše dítě? Bylo to rychlé, netrápil jsem jí. Ale vaše žena, pomalu jsem jí prořezával břicho a hledal to srdce, které patřilo jen vám. Ani nekřičela, jen plakala. Chtěl jsem vás tolik, že jsem si nemohl pomoci.“
Zatáhl za obojek a já uslyšel, jak mu cinkl pásek. To šustění kalhot mě vyděsilo a já sebou začal házet. Přitáhl mě znovu k sobě a zašeptal mi do ucha: „Buďte hodný, nebo si pohraji s rodinou vašeho bratra. To je však pěkná představa.“
Zarazil jsem se a v hlavě mě proletěly jejich tváře. Tváře lidí, které jsem tolik miloval, poslední, kteří mi zbývali. Udělám cokoliv, abych je zachránil. Můj život je stejně prázdný, tak co? Z tohohle se nedostanu a on mě nejspíš zabije a to, ať udělám cokoliv. Jeho ruce zamířili na moje boky a pevně je sevřely. Cítil jsem divný tlak v oblasti konečníku a až neuvěřitelnou bolest, jak do mě vnikal. Jeho ruka opustila můj bok a zamířila na zem pro břitvu. Ostřím se zaleskla u mého krku a jen pro náznak se mírně zaryla do mé kůže a nařízla hladkost jejího povrchu. Jen mírné říznutí, aby ukázal, co bude následovat. Cítil jsem tu bolest a snažil se ovládat. Prudce jsem sebou škubl a dokázal se položit na zem. Tím ze mě jeho špička rychle vyjela a já se mohl nadechnout, ne však na dlouho. Prudký náraz jeho pěsti do mého boku, mi nejspíš zlomil žebro.
„Říkal jsem, ať jste v klidu, chci, abyste krvácel, ze všech míst, kde se vás dotknu. Takže klid, nebo vás podříznu hned.“
„Jenže to já chci, alespoň bych nemusel trpět tebou… A cítit takového hnusáka jako jsi ty.“
„Hmmm… Tak uvidíme, jaký hnusák jsem,“ usmál se a nechal mě ležet na zemi.
Cítil jsem, jak na mě doléhá jeho tělo a jeho vzrušení se tiskne do mého otvoru.
„Zabij mě! Zabij! Nechci to!“ křičel jsem a snažil se nějak ubránit jeho náporu.
„Ještě ne detektive, ještě ne!“ jeho břitva znova jezdila po mé kůži na krku a pomalu se zařezávala hlouběji. Už jsem skoro nedýchal a očekával příchod smrti.
V tu chvíli jsem pocítil, jak ze mě vyjíždí a uslyšel prudký náraz do stěny. Jak kdyby se nějaké tělo o ní mělo rozbít a potom se svezlo po omítce na tvrdé stěně. Mírně jsem otočil hlavu a uviděl tu děsivou scénu. Zcela vyvrácenou hlavu muže, který byl nejspíš Břitva a druhou, která byla skryta v černé kapuci a stála zády ke mně. Ta druhá se skláněla k jeho hrdlu. Bylo slyšet křupání pokožky, jak se do ní něco zabořilo a projelo až k místu, které prasklo. Hlavy Břitvy se víc vyklonila a z jeho očí se vytratil život. Byly celé skelné a dívaly se na mě. Byl jsem celý strnulý a vyděšený z té scény, která se zde odehrávala.
Bylo slyšet praskání pokožky a křupání páteřních obratlů. Jeho hlava se oddělila od krku a vysela jsem na kůži. Nikde však nebyla krev, ani náznak… Nic….
Znatelné srkání a polykání, bylo tak děsivé, že jsem si sedl a dal si přes uši ruce. Cítil jsem se bezbranný a znechucený sám sebou i tím, co mi Břitva udělal. Kdyby ten člověk… Člověk? Ať to by kdokoliv, kdyby nepřišel, znásilnil by mě. Tahle smrt pro mě bude příjemnější. Břitva nekřičel, ani se nebránil, nejspíš to nebude tolik bolet.
Ucítil jsem, jak se něčí ruka dotýká řetězů a uvolňuje je.
„Mám mu sundat i ty postroje?“ zeptal se neznámý hlas toho u stěny.
„Ne! Jen řetězy, chci, aby si něco pevně vryl do hlavy a tohle je hezká pomůcka na jeho ochočení,“ ten hlas jsem znal, ale odkud? Kdo to je?
Byl mi tolik povědomý, přesto jsem si nedokázal vzpomenout. Proč na ochočení? Co se mnou chtějí dělat?
Uslyšel jsem prudký náraz těla o zem a zachvěl se hrůzou. Jako kdyby spadl nějaký kámen, jak kdyby to tělo nemělo krev. Vybavil jsem si ty mrtvoly, které jsem teď vyšetřoval a uvědomil si, že jsem tu nejspíš s jejich vrahy. Tak proč? Proč žiji a proč mě ještě nevysáli, jako je?
„Vezmi ho domů, já se postarám o ten bordel a upozorňuji tě na to, abys na něj nesahal!“
„Beru na vědomí, nejsem sebevrah. Moc dobře vím, jaký jsi naštvaný,“druhý hlas se škodolibě usmál.
Někdo se ke mně přibližoval a nadzvedl mi bradu. Uviděl jsem jenom jeho zářivě červené oči a upadl jsem do tvrdého spánku. Slyšel jsem jen jejich debatu, ale oči jsem otevřít nemohl.
Ten první hlas si mě přehodil přes rameno, jako pytel brambor a odnášel mě ke dveřím. Druhý hlas ho ještě napomenul.
„Běžte rovnou domů a nesahat! Je jen můj!“
„Fajn, tak doma.“
Zamířili jsme pryč ze dveří a já už měl jen temno…. Netušil jsem, co semnou prováděli, nebo kam mě odvezli. Ten klidný spánek mi stačil a já se jen modlil, aby tohle byl sen a já se z něj probudil. Jenže pravda byla jiná…
Pomalu jsem otvíral oči a cítil příjemnou vůni, která se linula přímo nade mnou. Nechtělo se mi je otevírat dokořán, i škvírkami jsem viděl, že nejsem doma, ani v nemocnici. Pokusil jsem se posadit, mírně jsem zavrávoral, ale opřel jsem se rukama o postel a dokázal náhlý příval slabosti vybalancovat. Potom jsem se chtěl postavit, jenže to se mi nepovedlo, nějaká síla mě zarazila zpět do madrace. Podíval jsem se na ruce a zjistil, že jsem opět připoután a mé nohy také. Nemohl jsem vstát a ani utéct. Nadskočil jsem, když jsem uslyšel hrubý hlas přímo za mými zády.
„Už jste se probudil, detektive?“