¨
Můj pohled se stále upíral na lesklý povrch, v kterém se odrážel můj obraz a ještě jeden. Rozmazaná černá postava se tyčila za mnou. Ty ledové prsty mi pomalu přejely po krku a mrazily při každém doteku jeho kůže o tu mou. Cítil jsem, jak jsem zcela paralyzován. Nemohl jsem udělat vůbec nic… Nic… Jen stát a čekat, dokud ta postava nepromluví, nebo mě neuškrtí. Co já vím? Kdo ví, kdy nastane jeho konec života? Byl jsem strachy bez sebe. Nepohodlná poloha naprosto strnulého těla, mi po chvilce byla nepříjemná. Snažil jsem se otočit, ale v tu chvíli jsem ucítit chladný dech na mém uchu. Těžce se mi dýchalo a moje oči se instinktivně přivíraly. Do mého ucha se rozezněj hluboký mužský hlas, který elektrizoval mé tělo a podlamoval mi kolena. Málem jsem sebou sekl o zem.
„Co tu tak pozdě děláš, Sio?“ byl to jeho hlas. Hlas toho hezkého cizince, Stephana.
Prudce mě chytil za zápěstí a otočil si mě k sobě. Jeho oči mě propalovaly až do mého nitra. Chtěl jsem se mu vycuknout, ale bylo to zbytečné. Byl opravdu silný. Co mi chce udělat?
„Jdeš na návštěvu?“ zeptal se v zápětí.
„J-jo, neděs takhle lidi. Kdybych vytáhl zbraň, mohl bych tě omylem zastřelit. Už to nedělej,“ konečně jsem se mohl v klidu nadechnout a opět se uvolnit.
„Zbraň? Vlastně jsme minule měli málo času, co vlastně děláš? Nechceš zajít ke mně na kafe?“
Huh? To určitě. No radši mu řeknu, co jsem zač, aby neměl nutkání mě zabít.
„Jsem detektiv na vraždách. Já jsem slíbil Kanovi, že půjdu za jeho rodinou.“
„Je pozdě a už nesvítí, nebudeš je přeci budit. Můžeš na Kana počkat u mě doma. Jsem vzhůru a je zábavné si s někým popovídat,“ říkal milým hlasem.
On byl tak zatraceně svůdný. Chtěl jsem s ním jít, ale copak nemám pud sebezáchovy? Jsem snad hlupák? No tak, vždyť jsem muž, co by se mnou dělal? Jsem hlupák, na co myslím? Tak pěkný kluk a já? Není žádná šance, že by se něco takového mohlo stát.
„Vlastně proč ne?“ jeho tvář se rozjasnila úsměvem a jeho ruce uchopily ty mé.
Táhl mě do svého domu. Když otevřel dveře, byl jsem jak v nějakém snu. Vše ve dřevě. Dokonalé dubové skříně. Krásný mohutný, polstrovaný nábytek. Vyřezávaný stolek se skleněnou výplní. Bílé stěny kontrastovaly s mahagonovou úpravou nábytku a skleněným lustrem, který připomínal kytici růží. Došel k malému stolku a ukázal na křeslo, které už z dálky vypadalo velmi pohodlně. Stál jsem a stále se nedokázal vzpamatovat z té nádhery.
„Sedneš si? Nebo ti to mám donést ke dveřím? Neboj, já tě nekousnu,“ řekl a mírně se usmál.
Došel jsem ke stolku a posadil se, bylo to jak sednout do měkoučkých polštářů. Uvelebil jsem se a podíval se do jeho temných očí. Znovu mě tolik přitahovaly a vtahovaly do svého náručí. Jak kdybych ztratil jakoukoliv chuť bojovat proti jemu samému. Kdo to sakra je? A proč bydlí zrovna tady? Podle všeho je to cizinec, proč ho láká Japonsko? Co je na nás tolik zvláštní?
„Něco je na mě špatně?“ optal se velmi opatrně.
„Ne, já se jen zamyslel, to nic,“ odpověděl jsem a stále na sobě cítil jeho pohledy.
Tolik mě spalovaly a nutily, abych se snažil odejít, zmizet, ale moje tělo bylo jak zmrazené.
„Dáš si kafe, nebo čaj?“
„Kafe s mlékem a dvěma cukry,“ odpověděl jsem v zápětí.
„Dobře, hned to bude,“ Stephan odešel a já zůstal osiřelý. Prohlížel jsem si pokoj a dělal si úsudek o člověku, který tu bydlí.
„Dobrý večer Sio…“ ozval se nepříjemný hlas, přímo za mými zády.
Otočil jsem se a uviděl toho druhého, jak se to jmenoval?
„William, William je mé jméno, pokud si nemůžete vzpomenout, detektive,“ vyděšeně jsem se na něj podíval.
Jak ví, co jsem si myslel? A jak ví, že jsem detektiv? Co se tu děje?
„Williame, co tu děláš? Neměl si někde být?“ okřikl Stephan svého bratra a já málem spadl z křesla, jak jsem se lekl.
„Měl, ale nebyl tam. Už na to kašlu… Udělal jsem vše, co se dalo…“
„Je to tvoje vina, měl si o tom přemýšlet už na začátku…“ znova jej okřikl Stephan.
„Moje vina? A hlavně, že to ty si tu hraješ…“ ukázal směrem ke mně a zlověstně se usmál.
Tahle atmosféra se mi nelíbila. Chtěl jsem odejít, ale Stephan mě jedním tahem rukou zarazil opět do křesla.
„Tady je to kafe, bratr jistě rád zmizí, nebo ne?“ viděl jsem ve tváři Williama, jak se zarazil a mávnutím rukou se rozloučil. Odešel pryč.
„Asi bych měl jít, Kano bude mít strach,“ propaloval mě pohledem a bylo vidět, že je značně podrážděný.
„Kano ještě není doma, tak si můžeš vypít kafe, ne?“ jeho hlas byl jiný, naštvaný, vzteklý, až mě zatrnulo.
Jen jsem kývnutím hlavou souhlasil a začal upíjet kafe. Mé ruce byly roztřesené, jak divné pro někoho, kdo je zvyklý na lidi stažené z kůže.
„Omlouvám se za ten výstup, ale můj bratr je lehkovážný a nezodpovědný. Nejradši bych ho občas někde zavřel a dlouho nepustil.“
„To by bylo omezování osobní svobody, Stefane. Tohle spíš zažívá Kano se mnou. Je hezké mít mladší bratry, ne?“
„Jak pro koho Sio. William se dost často nekontroluje, ale to je jedno. A co vy? Jaký máte případ?“
Proč ho to jako zajímá? Je to podezřelé. Vlastně on je podezřelý. Bydlí hned vedle mého bratra. Přistěhovali se týden před tím, než se začaly dít ty vraždy. Ale jak?
Všiml jsem si, že se zvedl z křesla a přešel ke mně, jeho studené ruce se usadily na mých ramenou.
„Bojíte se mě, detektive? Jsem nejspíš podezřelý, že? Slyšel jsem něco o vraždách, které se tu během dvou dní staly. Těla prý byla bez krve, je to pravda?“ jeho stisk zesílil a já nedokázal na jeho otázku neodpovědět. Jak kdyby mi dal nějaké sérum pravdy.
„Ano, je to pravda a jsi podezřelý. Vše na tobě je podezřelé.“
Ucítil jsem, jak se sehnul k mému uchu a velice tiše mi do něj zašeptal: „Měl by ses mě bát. Věříš v upíry? Nebo je zcela normální najít těla bez krve? Chráníš si dostatečně svou hlavní tepnu tady?“
Cítil jsem, jak svým drsným jazykem přejel po mé krční tepně. Elektrické výboje ovládaly mé tělo a já se div nerozpadal pod jeho dechem, který hladil mou pokožku. Chvěl jsem se a nedokázal se uklidnit. Nejhorší byla ta bezmoc, že se mé tělo nedokázalo pohnout.
„Nevyšetřuj to! Běž od toho případu! Není to tvoje věc!“ rozkazoval mi a zároveň, jako kdyby mě prosil.
Bouchání a kopání do dveří mě probralo a Stephan naštvaně pustil mé rameno. Došel ke dveřím a prudce je otevřel. Začal se dohadovat s osobou za nimi. Dokonce na sebe křičeli. Po chvíli do pokoje vtrhl Kano a popadl mě za ruku.
„Co tu děláš Sio? Měl jsi čekat u mě doma, víš, že jsem měl strach? Hledal jsem tě tady po ulicích, jak… No nic, jdeme. Děkuji za to, že ses o něj postaral, Stephane…“ nešlo přehlédnout to hmatatelné napětí mezi nimi i vražedné pohledy, kterými se propalovali.
Kano mě vždy až úzkostlivě chránil a neměl rád, když o mě neměl přehled. Ale já se z nějakého důvodu Stephanovi nedokázal bránit.
„Ahoj, já…“ říkal jsem silně nervózním tónem a kmital pohledem, mezi těma dvěma.
Kano mě už táhl ze dveří ven. Stephan jen zamával na rozloučenou a byl slyšet silný úder do nějakého předmětu, když se dveře zabouchly. Kano zastavil až před jeho domem.
„Půjdeme dovnitř?“
„Byl bych rád, kdybys mě hodil domů, jsem unavený. Pokud chceš, spi dneska u mě, nic tě tam nebude budit,“ řekl jsem mile ke Kanovi.
Ten jen zamířil k autu a ještě se vztekem v očích nastartoval auto. Byl rozrušený a stále s kruhy pod očima. Jeho nevyspání a podrážděnost bili do očí. Dorazili jsme k domu a Kano se ani neotočil, jen strnule koukal na cestu před sebou.
„Promiň, měl jsem ti alespoň napsat zprávu, omlouvám se. Půjdeš dál?“ zeptal jsem se opatrně, aby zase nevyjel.
„Ne, musím domů. Aaaaaaa… Promiň, nechci být na tebe hrubý, jen…“
„Jen jsi nevyspalý, to je v pořádku, jeď za rodinou,“ usmál jsem se a zabouchl dveře. Autu jen zaskřípaly brzdy a Kano odjel v dál.
Pomalu jsem se došoural ke dveřím domu a zamířil ke svému bytu. Strnule jsem se díval na pootevřené dveře, které naznačovaly vloupání. Vytáhl jsem zbraň a odjistil spoušť. Naučenými kroky jsem otevřel dveře a pomalu se vplížil dovnitř. Procházel jsem chodbu a neustále kontroloval všechny místa, kde by někdo mohl být. Nikde nic, ještě zbýval pokoj, do kterého jsem roky nevstoupil, byl to pokoj mé ženy a malé dcerky. Po jejich smrti, jsem ho nedokázal otevřít. Pomalu a se zaskřípáním jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Tolika vzpomínek se najednou rojily v mé hlavě. Tolik bolesti a smutku. Nocí, které jsem strávil opilostí opřený o tyto dveře. Musel jsem vstoupit. Prohledal jsem všechny kouty i skříně a nikde nic. Stáhl jsem zbraň a vešel do pokoje. V tu chvíli mě někdo uchopil kolem krku a vpíchl něco do ramene. Cítil jsem se slabý. Ale dokázal jsem ještě zaslechnout, co mi ta osoba šeptá do ucha.
„Detektive, dlouho jsme se neviděli. Konečně nadešel čas, abychom si řekli sbohem a já zakončil smrt celé rodiny. Těší mě, že ještě žijete. Doufám, že si pamatujete na muže, který vám zničil život. Mělo by stačit říct, že mé jméno je Břitva.“
Jeho jméno mi projelo srdcem a vyrvalo mi ho z hrudi. Břitva byl ten, který mi popravil ženu a dítě. To on mi zničil život ve chvíli, kdy jsem byl donucen držet jejich zkrvavená a mrtvá těla ve svých rukách a prosit o jejich život.
Mé tělo nyní upadalo do tvrdého spánku a já netušil, zda se ještě někdy probudím.