Shirumo měl vědět, že tohle nebude mít dobré následky. Ať už je ten chlapec kdokoliv… Třeba i samotný Král, neměl právo tak nerozvážně z něho udělat vlkodlaka. Bohužel ho k tomu vedl pud, kterému nemohl ani sám poručit, a teď je s ním spojen. S klukem nebezpečnějším, než co doposud historie znala. Nikdo…. Nikdo neměl takovou krev, aby pojala všechny rasy. Až na jednoho…. Toho, jež tu byl na samotném začátku, aby vytvořil všechny rasy. Vlkodlak divoce zavrtěl hlavou, aby si jí pročistil, ale stejně mu jeho zelený pohled padl na bílé odlesky klukových vlasů. Rin huh… Sevřel ho pevněji v náruči, jako by ho chtěl chránit, před tím, co přijde, když svým citlivým sluchem slyšel živou vesnici před sebou. Jeho domovina, jeho smečka… No dobře, ne tak úplně jeho, byl synem Alfa samce. Otec se na něj bude zlobit. Celá vesnice… Přivedl je všechny do problému… Shirumo si povzdechl a vstoupil do Seiuan.
Velká vesnice obklopena hustým lesem, kde se vyzná pouze ten, kdo zde žije jako součást lesa. Chatrče postavené ze dřeva, mýtinka, kde protékal silný potok, který zároveň zavlažoval jejich políčka, kde pěstovaly všelijakou užitečnou rostlinu. Vítr, který voněl pryskyřicí a jehličím, děti, které tu divoce pobíhaly ať už jako vlčata, nebo po dvou jako lidé. Ustarané babičky, které žily až příliš dlouho, na to, aby měli nervy je hlídat a skupinky žen či mužů, kteří si rozdělovali práci. Na kraji hlídaly statní vlci, kteří začali výt na poplach. Důvod byl jednoduchý. Shimuro se vrátil, ale ne sám, s pachem krve a nebezpečí.
V Rinových snech se ozvalo zavytí, což přinutilo cuknout tělem jako by se chtěl bránit. Cítil ještě větší sevření okolo těla a příjemné teplo, které tak dlouho nepocítil. Jako by byl v matčiným sevření a ta ho konejšila, zase slyšel její zpěv, cítil její ruku na tváři.
„To bude dobré můj maličký…. Maminka je tu s tebou… Ale už mě více nepotřebuješ drahý… Teď tu na tebe čeká tvůj osud… Promiň mi můj milovaný, že jsem na tvých zádech zanechala obrovské břemeno… Ale bylo načase…. Vše se hroutí. Ty jsi Renascitur Dei… Král…“ slyšel její šepot, jako by mluvila z veliké dálky jako by byl jenom vánkem, který ho pohladí.
Král? Co tím myslela? Jak to, že jí slyšel? Jen další sen a přelud? Vždyť… Jeho matka je dávno mrtvá… Hnalo se Rinovi v hlavě mezitím, co se okolo něho shlukovaly vlkodlaci, aniž by věděl, co mu hrozí. Musel být pro něj šok, když otevřel oči a na něj se upíralo desítky hněvivých či vystrašených vlčích pohledů. Tělem mu projelo mrazení a snažil se uhnout pohledem, ale neměl kam. Všude byly…. Ty vlčí pohledy, až na jeden…. Smaragd… Samotné drahokamy na něj upíraly konejšící pohled a on si je pamatoval.
„Shii…“ vyšlo z něj tichým šeptem. Tak málo stačilo, aby vše okolo něj vypuklo ve velkou vřavu.
„Co jsi to provedl? Jak jsi mohl? Co je to za věc?! Proč jsi to přivedl sem? Je to možné? Je to snad nějaký vtip? Zrádce…“ ozývalo se všude okolo, ať už od mužů nebo žen, děti byly schované v chatrčích a jen pokukovaly z oken, stařešiny stály u dveří, kdyby se jim bělovlasý pokusil něco udělat. Přesto, že by se sotva zmohl pouze na tiché šeptání.
Vesnicí se ozvalo hluboké a hrozivé zavrčení, dav se rozestoupil, mezitím co se uklidnil. Shimuro snášel všechny výtky a nadávky, přesto důstojně stál a čekal na příchod jeho otce, který k němu kráčel v podobě vlka, který odhaloval své smrtící tesáky. Byl jedenkrát tak větší než ostatní vlci, tak jako jeho syn, mají v sobě vůdcovskou krev. Vlkův pohled padl na bezvládné tělo v náručí jeho syna, stačil mu pouhý nádech, aby se opět ozvalo zavrčení. Ale nenechal se spoutat instinktem, okamžitě zaútočit na upíří krev kterou v něm cítil, protože to nebylo to jediné, co šlo cítit. Vlk se postupně proměnil zpět s tázavým pohledem na svého syna.
„Pojď se mnou…“ přikázal, na patě se otočil a rázoval si to ke své chatrči.
Ostatní členové smečky se oběma klidili cesty, přesto nezabránili, aby dávali najevo svůj nesouhlas. Rin nemohl nic… Pouze bezvládně ležet ve vlčím náruči a nechat se odnášet. Kéž by zemřel… Pomyslel si a smutně sklopil pohled. Když Shimuro dorazil do otcova obydlí, bez zeptání šel k jeho posteli a jemně do ní uložil Rina. Stále nevěděl proč, ale pud mu kázal, chránit ho… Otočil se k otci čelem s Rinem za zády, který by nejraději neexistoval.
„Můžeš mi laskavě říct, co to sakra má znamenat synu?!“ řekl hněvivě otec.
Shimuro se pouze zhluboka nadechl a vše odříkal, tak jak se to stalo, jak ho našel, proměnil a dozvěděl se skutečnost, čím je, také to, co ho napadlo, čím doopravdy je… Slovo Král, které zaznělo probralo trochu k životu i Rina. Zvedl svůj pohled a upřel ho na vlkova záda. Hlavou mu opět zněla slova jeho matky.
„Neměl jsem tušení, že je upír, všude byla jen cítit lidská krev, nevím ani, co stalo jemu. Pouze… Musel jsem ho zachránit otče! Nedalo se tomu zabránit! Navíc teď… Už je jedním z nás! Ať už tomu chceš věřit nebo ne, je vlkodlakem, upírem ale také člověkem! Navíc, teď pro nás není hrozbou, sotva se může hýbat a já se o něj postarám!“ dokončil Shirumo a zatvrzele se díval otcovi do očí.
„Král… Upír a vlkodlak… To je nesmysl Shirumo! Je to bláznovství věřit legendě staré přes tisíce let! Jsou to jen povídačky a báchorky! Nejspíše tě nějak obalamutil! Počká až budeme spát a vyvraždí nám vesnici! To si chceš vzít na svědomí?! Budeš příštím Alfou a takhle začínáš?!“ hněval se otec a propaloval svého syna pohledem.
„Nesmysl otče? Opravdu si to myslíš? Anebo jen tvá stará mysl nedokáže přijmout skutečnost, že je něco takového možné?! Navíc, od kdy upíři používají hypnózu? To jsou báchorky Lidí otče! A ty to moc dobře víš! Podívej se na něj! Podívej se do jeho očí a zkus mi říct, že lžu…“ už jen tiše Shirumo domluvil a lehce uhnul stranou a sám se podíval na to křehké tělo s očima plné smutku ale života.
Bylo to, jako by se díval na živoucí slunce, kombinace žluté a rudé s nádechem hnědé… Nikdo normální nemá tyhle oči… Nikdo nebezpečný nemá pohled takového utrpení. Rin nejdříve oplácel pohled Shirumovi, nedokázal od něj odtrhnout pohled plný otázek
„Proč?“ Proč ho zachránil, proč ho brání, proč za ním stojí, proč ho chrání nadále a riskuje…. Proč…. Nakonec to už nevydržel, když cítil stoupající slzy a uhnul pohledem k jeho otci. Měl podobně zelené oči, ale nebyly tak jiskřivé tak výrazné jako smaragdy ale spíše jako přírodní voda v jezírkách, kde na dnech se uchytily řasy a dávaly dojem, že voda je zelená. Tenhle pohled byl jiný. Plný obav, vzteku, nepochopení a…. Jiskru lítosti? Tak nepatrnou, že se mu to možná zdálo…. Nakonec otec uhnul pohledem a začal divoce pochodovat po místnosti a při tom si rvát vlasy.
„Nemožný… Jak… To nejde… Co budeme…“ brblal si pod vousy a zuřivě přemýšlel. Najednou se zastavil a rozhodně se podíval na syna. Rychle k němu přistoupil a chytl ho za lněné triko, čímž si ho k sobě zuřivě přitáhl.
„Teď mě dobře poslouchej. Nespustíš z něho pohled! Budeš jeho stráž, vězení a dozorem! Poneseš zodpovědnost za nerozvážnost, co jsi udělal!“ prskal a pak ho pustil. Odvrátil se a tiše řekl.
„Poputuji za staršími…. Tohle se musí vyřešit. Je to závažná věc, která může svět pozměnit tak, jak si ani neumíš představit. Musí se to vyřešit a to rychle. Než se tato skutečnost dostane k jiným uším, pak… Probíhající válka nebude nic jiného než pouhá sranda oproti tomu, co to rozpoutá,“ dořekl a zmizel za závěsem, který odděloval zbytek vesnice od místnosti.
„Otče!“ stihl pouze říct Shiruma, než jeho otec na dlouhou dobu zmizel. Po celé té době, co tohle to všechno začalo, jim projel strach. Starší… Jsou ti nejsilnější a nejstarší od každé rasy tři. Tři upíři, tři lidé a tři vlkodlaci. Ti, kteří bojovali slovy, ti, kteří jsou nemocnější ze všech národů a kmenů. Oni jsou tu vladaři, oni jsou tu zákonem. Přesto, že mezi rasami probíhá válka, těch devět žije v předstíraném míru, aby svět neovládl chaos. Přesto navštívit je znamená nebezpečí… Hrozbu… Změnu… Otče… Pomyslel si opět Shiruma a zakryl si tvář dlaněmi, jeho tělo se sesunulo k zemi a jeho hlava najednou byla prázdná nebo přeplněná? Nevěděl, na co dřív myslet… Co to provedl? Udělal dobře? Jakého hříchu se to dopustil… Docházely mu skutečnosti, které jeho čin spustily.
„Shii…“ Ozvalo se tichou místností, přestože venku vládl ruch, když se všichni dozvěděli, jak bylo rozhodnuto. Ani jeden z nich neměl tušení, kolik vlků venku lačnilo po klukově krvi, jen proto, že to bylo nejjednodušší rozhodnutí. Přestože všichni znali proroctví, z kamenného oltáře, odkud podle legendy vzešly všechny tři rasy.
„Přijde Král, kdy válka bude zuřivá
Jeho krev všechno dokoná
Předtím, než svět se zalije červení
Jeho konání vše odčiní
Ti, co vládnou měsíci
Budou jeho potomci
Tak jako ti, jež lační po krvi
Budou jeho stoupenci
Už jen tlukoucí srdce zbydou
Která před ním padnou
Král se opět navrátí
Praotec všech, Král Králů opět zrodí se.
Lásku, naději a štěstí v prahnoucích srdcích probudí
Opět všichni páni sjednotí se.
Protože on, jež má všechnu krev
bude „Renascitur Dei“. Praotcem všech. „
Mihnulo se mu hlavou, když na něj upřel své ztrápené oči. Ne…. Nedopustil se žádného hříchu. Dal vzniknout legendě… Protože on je ten, kdo má všechnu krev, on je ten, co přišel, kdy zuří válka, on je ten… co v něm naděj probouzí. Shimuro se zvedl a přistoupil k posteli a s jemným úsměvem se sklonil nad Rinem. V jeho očích viděl svůj smaragdový pohled.
„Copak Rine?“ řekl jemně a tiše.
Rin se nezmohl na slovo a nebylo to tím, že byl zesláblý jak novorozeně, ale proto, že byl uchvácený. Nechápal to, nechápal nic. Ten muž, jež se nad ním sklání, se mu dívá do očí, jako by byl někdo drahý. Jemu… Bastardovi, vyvrhelovi, tomu, který nemá domov… A jemu tluče srdce jako o závod, jako by se zbláznilo a chtělo utéct vlkovi do náruče. Vždyť znám jen jeho jméno… Možná to je proto, že jsem doposud nepotkal vlkodlaka… Aspoň s takovou silou, divokostí a krásou…. Ostře řezané rysy, spodní plný ret, polo krátké havraní vlasy trčící do předu, široká ramena, která snadno zastínila jeho slabé tělo, paže bezpochyby silné jako ocelová lana, mohutná postava lecjakého vznešeného bojovníka a ty oči… Hluboké a zelené jako ten nejcennější smaragd, na dně hluboké křišťálové vody. Rinovi nedocházela skutečnost toho, čím se stal. A tak pouze špitl.
„Proč… Proč… Mě… Chráníš?“ ten šepot vykouzlil vlkovi na tváři široký bláznivý úsměv, který vzal Rinovi dech.
„Víš, že ani já nevím? Prostě… Mě to něco nutí dělat… Ať už chci nebo ne. Všechno ve mně křičí, ať tě chráním, bez rozumného důvodu. Copak? Vadí ti, že žiješ maličký?“ říkal tiše Shirumo a jemně položil Rinovi svou velkou dlaň na jeho chladnou tvář. Rinovi proudilo teplo do celého těla, pouze z toho malého doteku, přestože vlkova dlaň pokryla skoro polovinu jeho tváře. Shimurova otázka vrtala Rinovi chvíli hlavou, než odpověděl, přesto, že vlkově odpovědi příliš nerozuměl.
„Ne… Přál jsem si umřít ve chvíli, kdy jsem odevzdal své tělo vodě. Ale teď, nevím, zda dál umřít chci…“ když jsem spatřil část krásy, vřelosti a tepla… kterou jsem dávno zapomněl. Domyslel si už pouze Rin, aniž by je vyslovil nahlas, příliš byl zmatený svým stavem a jeho stydlivá povaha mu to zakazovala. Shimuro chvíli po jeho odpovědi hledal v Rinových očích něco dál, něco, co nebylo vyřčeno. Nakonec se narovnal a na chvíli zmizel Rinovi z dohledu. Což Rinovi způsobilo nemalé obavy, že řekl něco nevhodného či špatného? Ale za krátkou chvíli se opět vrátil s hrnkem vody a dekou. Deku položil do nohou postele a hrnek na stolek za postelí. Usadil se na kraj postele a opět se sehnul k Rinovi. Jemně podebral Rina pod zády a zvedl ho do sedu. Přesto, že oba seděli, Rin byl o nejméně tři čtvrtě hlavy menší. Shimuro vzal se stolku hrnek s vodou a přiložil ji k rudým rtům Rina. Rin pak pochopil, že jde o vodu, a chce, aby se napil, ani on sám nevěděl, jakou má žízeň a opět pocítil bolestnou skutečnost, jak slabě a bolestivě pociťuje své tělo. Jenže po vyčerpání magii elementu, proměny v částečného vlkodlaka, o čemž samozřejmě nemá ještě nejmenší ponětí, a psychického vyčerpáni se zmohl na par loků, načež mu voda unikala z úst a stékala mu po bradě, přes krk až na bílou ušmudlanou košili. Shimuro si nespokojeně povzdechl a dal pryč hrnek. Rin omluvně sklopil pohled a tiše zašeptal.
„Promiň…“ Periferně pouze viděl, jak vlk zavrtěl hlavou a sám se napil vody. To, co následovalo pak, je spojilo, víc, než si oba dokázali představit.
Shimuro nevěděl, proč to udělal, ale prostě ho vždy napadly věci, které nejdříve udělal a pak přemýšlel. Tak jako právě teď tiskl své horké rty k Rinovým chladným. Rin byl natolik v šoku, aby mohl nějak zareagovat, jen šokovaně se díval do vlkových očí. Protože se nebránil, i když by neměl jak díky jeho vysílení, tak mu Shimuro otevřel jazykem ústa, zaklonil Rinovi hlavu a nechal stéct vodu do jeho úst. Rinovi velel instinkt polykat vodu, aby se nezalknul. Teď skoro žádná voda neunikla až na tenký pramínek z koutku jeho úst, tak slabý že stačil sklouznou pouze k pulzující žilce na jeho krku. Shimuro si plně uvědomoval co dělá… Ale necítil stud, znechucení ani nic podobného. Jeho tělo se zaplavilo horkem a on ještě stihl ucítit na svém jazyku Rinovy tesáky, než se opět stáhl.
Rinovi hořely tváře, srdce mu tlouklo jako splašené a vůbec nevěděl co si počít. Shimuro ho opět položil do postele a přikryl ho dekou. Jak se nad ním skláněl mu tiše pověděl.
„Neumírej Rine…“ Pak se tiše narovnal a zmizel s myšlenkami na Rinův pohled, když mu dával vodu, do úst. Červená a zlatá se slévala dohromady, jako dvě barvy rtutě, aniž by se spojily, tančily v jeho očích na hnědém parketu, které vídával na plesech lidí. Zato v Rinově hlavě hučela krev a vlkova slova…. Nakonec se propadl do temnoty, kde se jako ozvěnou nesl Shimurův hlas, který ho prosil.
„Neumírej…“