Tenshi
Konečně jsem vydechl a lehce se pousmál. Věděl jsem, že by to neudělal. Přesto to všechno co říká, není zlý… I když… Čeho si mám na sobě cenit? Přemýšlel jsem a při tom se oblékal, i když bylo těžké něco hledat, když jsem neměl brýle. Viděl jsem jen to, co je dostatečně blízko, dál už bylo vše rozmazané…
Samozřejmě, že mi to není jedno, ale někdy je třeba riskovat pro pravdu. Stačí to, že bych vůbec nevěděl, co dělat, kdyby to fakt udělal… Ale teď si mohu být jistý, že není špatný. Konečně jsem našel i brýle. Nasadil jsem si je a vyšel ven.
Hmmm, co bych měl teď dělat… Sice říkal, abych šel do svého pokoje, ale už tam znovu nechci… No, tak si to tu alespoň prozkoumám.
Začal jsem slídit po domě, dokud jsem nenarazil na místnost, kde byla banda těch chlápků, co asi pracovali pod Yakedem. Všichni na mě upřeli ten zlověstný pohled… Možná asi měli schůzku a čekali na něho…
Hmm… Pokud svoje hochy vede stejně, tak by taky neměli být tak špatní…
Nakonec jsem se usmál a zdvořile je pozdravil. Začal jsem se jich ptát kdo co je, co dělá a čím se zabývá. Nejdříve to bylo takové… Divné, ale pak se to zlepšilo a všichni jsme si povídali a někteří se i usmívali… I když mnoho z jejich světa jsem nechápal, oni mi to rádi vysvětlili. Opravdu, mohli vypadat jako nájemní vrazi, ale byli milí… Jen jsem doufal, že Yakeda tím nenaštvu.
Yakedo
Musel jsem se uklidnit. Je jasné, že tohle mě naprosto vzrušilo. Díky té studené vodě jsem se mohl vrátit do normálu. Bože, jak já ho chtěl. Rukou jsem se zapřel o stěnu a snažil se zahnat tu představu jeho nahého těla. To, co bych mu nejraději provedl, by z hlavy nikdy nedostal. Sakra, nemohl jsem to udělat, byl tak křehký a já nejsem zvíře. Pomalu jsem se otřel a oblékl se do černého trička a upnutých modrých džínsů. Perfektně to rýsovalo mou postavu. Ještě jsem si rozcuchal vlasy a zamířil za chlapci do obývacího pokoje. Když jsem chtěl vejít, zarazil jsem se. Tenshi si tam povídal s mojí bandou. Usmál jsem se a opřel se o stěnu. Pozoroval jsem jeho komunikativní schopnosti. Opravdu byl tak milý.
„Ale, ale… Copak to tu děláte? Tenshi? Seznamuješ se s mými podřízenými?“ vypadal jsem přísně a trochu naštvaně.
Když jsem však uviděl jeho vystrašenou tvář, musel jsem se zasmát. Přešel jsem k nim a jednomu z dvojčat jsem rozcuchal vlasy.
„Vypadají jako vrazi, ale jsou to hodní kluci. Poslechnou vše, co jim řeknu. I kdybych je poslal do pekla, půjdou. Jsou věrní jako psi. Je to má jediná rodina. Teď do ní patříš i ty. Pozval jsem je sem, aby ses s nimi seznámil, ale vidím, že jsi to zvládl i sám. Tak, co tomu říkáš?“
Tenshi
Ah… Překvapeně jsem se na něj díval. Nebyl naštvaný a … Vypadal dobře… Zase mi bušilo srdce. Když se mě ale zeptal, vzpamatoval jsem se…
Hej, co to má být? Taková reakce, jen na jeho vzhled a úsměv?
„A-ah…” zářivě jsem se usmál.
„Skvěle, vím, že jsou fajn. Mohou vypadat přísně, ale i tak jsou hodní, tak jako ty Yakedo. Vždy jsem se myslel, že Yakuza je děsivá až hororová, ale vy jste milí a úžasní,” vesele jsem se culil.
Mám hlad a docela i chuť…
„Ah… Pánové, nechtěli byste muffiny?” nabídl jsem jim s úsměvem.
Na klid je nejlepší vaření a pečení. Obzvlášť, když vás něčí přítomnost znervózňuje a ani pořádně nevíte proč.
Yakedo
Pousmál jsem se a usedl do křesla naproti svým mužům. Překřikovali se jak malé děti a chtěli ty muffiny. Tenshi odešel do kuchyně. Mohl jsem zase myslet s čistou hlavou. Začali jsme probírat obchod a různé věci okolo distribuce alkoholu do nejznámějších podniků zde ve městě. Vysvětlil jsem jim plán a rozdělil úkoly. Už jsme byli sehraní. Všichni se mnou byli od začátku a pomáhali mi se zaučením. Nebyli o moc starší než já, když jsme začali tvořit tento pevný tým. Všichni měli okolo třiadvaceti let, jen dvojčata jsou o dva roky starší a není to vůbec znát. No dobře, jejich logické myšlení zamrzlo někde na šestém roku života, ale jejich svaly zařídily vše a vždy.
Byli to všichni hodní chlapci, někteří už měli své rodiny. Uslyšel jsem kroky a do místnosti vcházel Tenshi s teplými muffiny a sklenicemi mléka.
Tenshi
Byl jsem rád, že jsem mohl vařit pro někoho dalšího. Po celou dobu, co jsem dělal těsto a pudinkovou náplň do nich, jsem se usmíval. Doufal jsem, že jim to bude chutnat. Trvalo mi to trochu déle než normálně, protože jsem musel v kuchyni pátrat, kde co je. Ale čím víc jsem je dokončoval, tím víc jsem byl šťastnější. Krásně to vonělo a byly tak, jak jsem se to naučil od jedné staré paní, která mě v jedné rodině hlídala. Byly malé, ale nadýchané a měkoučké. Vše jsem po sobě uklidil, když jsem je vytahoval z formiček, ani mi moc nevadilo, že to pálí. Byl jsem zvyklý na ty červené konečky prstů, jen to štípalo. Bylo to nepříjemné, ale pocit, že to dělám pro ně, to lehce zakryl.
Konečně hotovo.
Dal jsem to na jeden velký talíř a k tomu nalil mléko, vše jsem si dal na tác a odnášel. Když jsem přišel, cítil jsem na sobě jejich pohledy a obzvlášť Yakedův, lehce jsem znervózněl. Položil jsem to na stůl a mile se usmál.
„Ehm… Tak tady to máte, doufám, že to bude chutnat a nikdo nemá na něco z toho alergii.”
Yakedo
„Tak co máte říct? Jste nevychovaní nebo co?“ zaznělo celkem naštvaně z mých úst.
Rvali se o to jak smečka psů. Poklonili se a poděkovali Tenshimu. Všiml jsem si jeho rudých konečků prstů a zvedl se z křesla. Došel jsem k němu a chytil ho za obě ruce. Zvedl jsem si je ke svým ústům, jemně jsem je pofoukal a potom každý zvlášť políbil.
„Nebolí tě to?“ opatrně jsem se zeptal.
Náhle jsem ucítil pohledy všech na mých zádech. Otočil jsem se na ně.
„Všímejte si jídla!“
Potom jsem se otočil zpět na Tenshiho..
„Děkujeme, dlouho nikdo tuhle kuchyni nepoužil na pečení, ale já si nedám,“ prohrábl jsem mu vlasy a odešel do svého pokoje.
Tenshi
Tak trochu jsem zrudl, když mi líbal ty prsty, dokonce to dělal přede všemi. Byl jsem rád, že jim to chutná, ale zamrzelo mě, že Yakedo si nedá… Chtěl jsem se ho zeptat proč, ale dříve zmizel…
Povzdechl jsem si a chvilku tam s nimi byl, než to snědli. Musel jsem uznat, že to bylo asi do deseti minut snězené… Mile jsem se usmál a poklidil. Pak jsem to šel umýt. Byl jsem tak zamýšlený, že jsem si ani nevšiml, že jsem mokrý od vody.
Aaah… Úplně jsem si pocákal košili.
Zavrtěl jsem hlavou a domyl nádobí.
Pak jsem šel k sobě do pokoje, ale před ním jsem se zastavil a koukl směrem k Yakedeho pokoji… Kousl jsem se do rtu a bez přemýšlení k němu došel a zaklepal. Ozvalo se jakési zamumlání, ale mně to stačilo k tomu, abych vešel.
„Uhm… Omlouvám se, že tě otravuji, asi máš hodně práce, ale jen… Chci se zeptat, proč sis nevzal muffin? Nechutnají ti? Máš na něco z toho alergii? Protože ti klidně mohu udělat něco jiného… Třeba, co ti nejvíce chutná? Já jen… Abych třeba věděl pro příště a neuvařil ti něco, co by ti nechutnalo, nebo ti to ublížilo… Ale pokud tě tím jenom obtěžuji, tak se omlouvám, já zas půjdu…” říkal jsem rychle a díval se upřeným do země.
Když jsem cítil jeho pohled na sobě, opět jsem znervózněl, ale nepodíval se na něj. Všiml jsem si své košile…
„Ah… Promiň, že tu jsem takhle… To jak jsem umýval to nádobí, nechtěl jsem se postříkat…” zamumlal jsem ještě.
Proč jsem byl tak nervózní?
Yakedo
Pozoroval jsem ho, jak vchází ke mně do pokoje.
Opravdu je to naprostý idiot. Odeženu ho všemi způsoby a ten bumerang se vrátí zpět. Tohle se prostě nedá vydržet.
Chňapl jsem po něm a hodil na postel. Velmi dráždivě jsem mu řekl: „Tak to ti tu košili musíme sundat. Takový šmudla.“
Strhl jsem mu košili a začal pomalu bloudit po jeho těle. Konečky prstů jsem přejížděl jeho spánky, sjížděl jsem na jeho ladný krk, přiblížil jsem se i svým jazykem a podráždil ho. Kličkoval jsem po jeho bílé kůži až k bradavce. Olízl jsem jí, potom do ní lehce kousnul a mírně vsál do úst. Sundal jsem mu v rychlosti kalhoty a spodní prádlo, vše jsem hodil na zem. Přemístil jsem se k jeho penisu. Olízl jsem mu špičku a zajel s ní do úst, znovu jsem mu ji obkroužil a po celé délce zajel do své pusy. Prohnul se a já opatrně svým prstem vnikl do jeho otvoru. Dostal jsem se až na místo, které jsem hledal, a on se prohnul ještě víc. Teď jsem mu dopřával tu rozkoš. Začal jsem pohybovat prstem a zároveň dráždit jeho penis. Dlouho to však nevydržel a já ho nechal vyvrcholit na jeho břicho. Otřel jsem ho a hodil přes něj deku.
„Takhle to dělají dva chlapi, ještě s tím detailem, že místo prstů je penis toho druhého.“
Když jsem se na něj podíval, zaseknul jsem se. Vypadal jak raněné zvířátko.
„Měl jsi utéct… Teď se mě bojíš, co? Jo a mám alergii na laktózu.“
Ucítil jsem jeho ruce na mých zádech.
Tenshi
Nečekal jsem, že z toho bude taková reakce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jeho ruce, jazyk, rty… To všechno, co se mnou prováděl… Moje tělo jako by bylo v jednom ohni, ale zároveň jsem byl v nebi. Bylo to překvapivě příjemné, tak moc. Ten pocit se ve mně hromadil, až jsem nakonec došel vrcholu. Myslel jsem, že jsem se rozbil na milión kousků.
A teď… Nevěděl jsem, co mám dělat? Bylo mi trapně, příjemně a zmateně z tohoto všeho. Neměl bych být znechucený? Co bych měl dělat? Bylo to tak najednou a tolik toho, až mi do očí vhrkly slzy a já ho objal.
„Ty… ty, ty idote! Já nevím. Nevím, co si o tom myslet a ani proč se mnou tohle provádíš? Vůbec nemám nejmenší tušení! Proč jsi to musel udělat? Už tak jsem ve tvé přítomnosti nervózní! A teď mi uděláš tohle? Mám z toho v hlavě takový zmatek a nejvíc z toho, že bych se měl bát, nebo být znechucený… Nebo něco podobného. Ale prostě to nejde… Bylo to zvláštní a úplně rozdílné, než to, co jsem kdy zažil, ale… Asi se mi to líbilo… Aaaah!” říkal jsem rychle a popuzeně s určitým zmatením v hlase.
Pak jsem se na něj podíval a moje ruce skončily na jeho hrudi v malých pěstičkách. Mračil jsem se a měl v očích slzy.
„Za to můžeš ty! Nejraději bych tě praštil, ale já to ani neumím, navíc jsem proti násilí. Teď mám kvůli tobě v hlavě ještě větší guláš. Víš, jak je to frustrující, když nevím, proč na tebe takhle reaguji?! Je to divné. Já jsem divní. A ty si úchyl!” říkal jsem dál naštvaně a popotáhl jsem.
Zvedl jsem jednu pěst, ale stejně ji zas položil na jeho hruď.
„Hodný a pěkný úchyl, který mě takhle poprvé naštval,” mumlal jsem už a upíral pohled na moje pěsti.
Byl jsem určitým způsobem nafučený, ale hlavně zmatený, protože se mi to opravdu líbilo… Ale to by nemělo, ne?
Yakedo
Usmál jsem se nad jeho nadávkami. Byl tak roztomilý a zraněný. Sevřel jsem ho v náručí a lehl si s ním zpět do postele. Donutil jsem ho, aby si lehl na mou hruď a poslouchal mé srdce.
Prohraboval jsem se mu ve vlasech.
„Neustále jsem tě od sebe odháněl. Stále jsem ti říkal, ať utečeš a ty co? Přijdeš do mého pokoje, a co čekáš? Chci tě a ty máš štěstí, že to byly jenom prsty, kdybych tam dal něco jiného, týden nechodíš. Víš, zacházím s tebou opravdu něžně.“
Uchopil jsem jeho bradu a přitáhl jeho rty ke svým. Políbil jsem ho. Tentokrát jemně s city, kterých jsem byl schopen.
Tenshi
Moje srdce bilo tak rychle. Myslel jsem, že mi vyskočí z hrudi. Už zas mi prováděl něco takového. I když tenhle polibek byl tak jiný, intenzívní… Opět jsem se na něj mračil.
„Už zas děláš něco takového? Jak bych mohl utéct?! Zase bys mě beztak unesl a to nemluvím o tom, že se tu všichni věčně vrháte do nebezpečí. Musí tu být někdo, kdo by se o vás postaral… Bůh ví, co se vše může stát… Navíc mám se ujmout místa po svém otci. Asi budu první Yakuza, která nebude děsivá…” mumlal jsem a nakonec s rudou tváří sklonil pohled.
„Ne-nedělej takové věci tak náhle… S takovou dostanu infarkt…” šeptal jsem rozpačitě.
Ah… Ležel jsem nahý na jeho hrudi a on mi hladil vlasy, bylo to zvláštní a trapné. Nemohl jsem uklidnit chvění mého těla a bušení srdce. Nakonec jsem schoval tvář do jeho hrudi. Věděl jsem toho tolik o lidech, ale vůbec nic o tom, jak bych se měl v takové situaci zachovat.
Myslím, že ani na to není knížka. Nebo že by byla nějaká s názvem: “Co dělat, když muž to udělá druhému muži a pak spolu leží v posteli?” No… Zřejmě ne.
Ah, už uvažuji sarkasticky… Ten chlap mi ale dokáže udělat v hlavě zmatek… A to neříkám, co dokáže s mým tělem.
Moje tváře hořely víc a víc.
Yakedo
Pobaveně jsem zakýval hlavou na znamení souhlasu a ještě víc mu natiskl jeho tělo na to své.
„Máš pravdu, musí tu být někdo tolik hloupý, jako jsi ty. Bez tebe jsme zaručeně vyhladověli. Bude z tebe celkem dobrá žena, Tenshi.“
Ucítil jsem, jak sebou škubnul a chtěl mi oponovat. Jen jsem ho k sobě opět přitáhl a znovu jej dlouze políbil. Potom jsem ho zahříval, dokud neusnul. Spal. Byl tak zatraceně nevinný. Bojoval jsem s představou, jak si ho beru. Stále jsem se to snažil rozdýchat. Co to se mnou ten prcek dělá?
„Vzchop se Yakedo! Vzchop se!“ říkalo mi do nekonečna mé svědomí.
Copak tohle jde? To ho před sebou dokážu snad chránit? Jsem na svém limitu, ale že ten limit držím třináct let je fascinující. Trochu moc dlouhá doba na zvíře jako jsem já.
Pomalu jsem ho ze sebe sundal a položil na polštář vedle nás. Pohladil jsem jeho spící tvář a odešel ven na zahradu. Odchytil jsem si jedno z dvojčat, to které se s radostí staralo o tuhle kvetoucí zahradu, byl to Mihari. Ukázal jsem mu na malé bílé růže v koutku zahrady.
„Dones jich pár do mého pokoje a dej je vedle toho spícího blbečka!“
Udiveně se na mě díval, jeho pohled pomalu přešel do ustrašeného.
„Neboj, žije a je v pořádku.“
Bylo vidět, jak se mu ulevilo a už si to mířil k růžím. Zašel jsem k věšáku na chodbě a hodil na sebe černé sako. Hvízdl jsem na Atariho, doběhl jak poslušný pejsek. Dovedl mě k autu a já nastoupil. Mířili jsme do jednoho klubu, který patřil mezi mé oblíbené. Bylo tam vždy dost pěkných mužů i žen, kteří se mi lacině nabízeli. Vešel jsem dovnitř a došel k osobnímu stolu v rohu místnosti. Hned se na mě nalepil zdejší číšník, který mě obdivoval již dlouho. Jednou jsem mu to udělal a on nechtěl pochopit, že víc mě nezajímá. Opíral se o mou hruď a jeho vůně mě obmotávala. Lehce jsem jej odstrčil, ale on se stále lepil na mé tělo. Neměl jsem náladu mu rozbít úsměv, tak jsem ho nechal mě objímat. Za okamžik dorazil i majitel podniku. Byl to vysoký elegán a příjemný člověk. Vlastně vypadal, jak jeden z mých hochů, celkem by se k nám hodil.
Probírali jsme obchody a poté vypili pár sklenek nových vín, abychom zjistili jejich kvalitu.
Transakce proběhla příjemně a já zamířil opět domů. U dveří jsem toho číšníka setřásl, jako jablko ze stromu. Nasedl jsem do auta a během chvíle byl doma. Vešel jsem a najednou naproti mně stál Tenshi jen v mé košili a s květinami v rukách. Díval jsem se na něj a nedokázal jsem, popadnou dech. Tak takhle nevypadal, ani v mých nejdivočejších představách. Musel ucítit tu vůni toho blbého číšníka a oči mu posmutněly.
Tenshi
Byl jsem tak rád za ty růže, miloval jsem tyto květiny. Dokonce jsem s úsměvem vzpomínal na jeho hřejivou náruč, byl to krásný spánek… Ale proč mě teď bolí hruď?
Stál jsem tam a cítil vůni někoho jiného spolu s vínem… Proč? Proč se ty růže v mém náručí chvějí? Proč moje srdce buší a při to bolí?
„Vi-vítej doma….” řekl jsem chvějícím se hlasem a pak sklonil pohled na růže, které se chvěly stejně, jako já
Neříkal, že si mám cenit sám sebe? A co on? Neříkal, že ke mně něco cítí? Je normální mi provádět takové věci a pak být s jinými? A proč vůbec mě tato představa tak ubíjí? Zase ve mě všude byl zmatek, v hlavě a v hrudi se rozpínala bolest….
„D-doufám, že ses bavil a udělal všechnu práci…” zašeptal jsem.
Vždyť nevím, co dělal… Proč tedy jde tak cítit někým jiným? Nejsme si nějak zavázáni, může si dělat, co chce…
Kousl jsem se do rtu a usmál se. Podíval jsem se na něj….
Ah… Proč? Proč mi teda říká takové věci a dotýká se mě? Proč mám pocit, že se rozbrečím?! Nejsem přece nějaká poblázněná holka…
Začal jsem od něj ustupovat.
„Já…já… musím jít,” řekl jsem a v rychlosti jsem se otočil.
A ani nevím, že umím tak rychle chodit. Vešel jsem do pokoje a zamknul za sebou. Nechtěl jsem, aby viděl, můj ztrápený obličej.
Potřebuju si to ujasnit… V klidu přemýšlet… Nesmí na mě mít nikdo vliv… Chci být sám….
Yakedo
Viděl jsem, jak se něčím trápí, ale nechápal jsem čím? Svíral ty růže tak pevně, ale ruce se mu třásly. Potom přede mnou utekl. No co to bylo? Nadzvedl jsem si tričko a přičichl k němu. A sakra. Páchlo po tom číšníkovi.
Takže on žárlí? Wau…Takže i on ke mně něco cítí, jak hezké.
Došel jsem ke dveřím jeho pokoje a zalomcoval s klikou. Zamčeno. No super.
„Můžeš prosím tě otevřít?“ nikdo se neozýval a já o to víc, zhrubl hlas.
„Říkám ti otevři!“ stále nic.
No dobře, tohle mě už naštvalo. Zlostí jsem kopl do dveří.
„Hmmm… No dobře, jsem cítit cizí voňavkou, ale za to já nemůžu. Ten číšník se na mě lepil. Opravdu jsem s ním nic neměl. Nemyslel jsem si, že dokážeš žárlit. Je to tak… Roztomilé. Musel jsem s majitelem odzkoušet vína, která si ode mě kupuje. Tak se už nezlob a otevři ty dveře,“ stále nic.
Naštval jsem se a praštil pěstí do dveří. Po dřevu stekl pramínek mé krve.
„Au, sakra. No dobře… Jsem připitý a mohl bych udělat něco, čeho bych litoval. Přijdu, až budu střízlivý.“
Tenshi
Slyšel jsem ty rány do dveří a jeho naštvaný hlas. Nechtěl jsem s ním mluvit… A já nežárlil… Proč bych měl? Ale proč on se vymlouval jako nevěrník? Když se na tebe nalepil, měl jsi ho střást! Nebo pro hlavu Yakuzy bylo tak těžké někoho odmítnut?! Nebo se mu nechtělo? Já se přece nezlobil… No dobře, ale jen proto, že jsem měl z toho všeho v hlavě takový zmatek…
Aaah… Ani být zavřený v pokoji nepomáhá, musím jít ven…
Sundal jsem si jeho košili a hodil jí na ustlanou postel. Vzal jsem si bílé kalhoty, zelené triko a bílou mikinu… Pak jsem se podíval na housle v pouzdře… Možná si i venku zahraji…
Opatrně a tiše jsem otevřel a vykoukl ven, nikde nikdo. Vyšel jsem a zavřel stejně tiše dveře. Všiml jsem si krvavé stopy na dveřích… Yakedo… Podíval jsem se směrem k jeho dveřím, měl bych mu to ošetřit…. Ne!
Tiše a nepozorovaně jsem se vyplížil ven z budovy. Ah… Vůbec jsem neznal to okolí, zdálo se to lehce odlehlé od města… Šel jsem doprava, po štěrkovité cestě. Nevím, jak dlouho jsem šel. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšiml auta, které se na mě řítilo. Na poslední chvíli jsem stihl odskočit, ale špatně jsem dopadl a spadl na zem, kde ulpěly kousky bílé látky s krví… No a k tomu jsem se pokoušel uchránit housle…
Aaah… Moje kalhoty byly na kolenou roztrhané, z většiny hnědé a taky i od krve… Měl jsem rozedřená kolena, pak dlaň na jedné ruce a loket na druhé, ve kterých jsem držel housle. Takže mikina taky děravá a špinavá. Moc jsem to ale neřešil, jelikož auto dávalo zpátečku. Kdo to je?! To nevidí na cestu?! Naštěstí vedle cesty se táhl les a tak jsem se schoval do něj. Viděl jsem, jak auto zastavilo a vystoupili z něj chlapi v černých ohozech. Vypadali taky jako Yakuza, ale ne jako ti, co pracují pro Yakeda. Tihle byli v něčem jiní…
Když jsem pak zaslechl jejich pokřikování: „Najděte ho!” pochopil jsem, že jdou po mně.
Otočil jsem se a šel hlouběji do lesa a po cestě si sundal mikinu. Byla moc bílá, až moc svítila v té tmě lesa. Pak jsem dál pokračoval, dokud jsem se neztratil a neobklopilo mě ticho.
Bál jsem se. Bolelo mě tělo a nevěděl jsem, kde se nacházím… Chtěl jsem od něj být co nejdál, abych mohl přemýšlet, ale teď ho chci mít tady…
Yakedo… Neříkal jsi, že mě budeš chránit? Kde tedy jsi? Kde jsem já? Kam mám jít?
Seděl jsem v klubíčku pod stromem a naslouchal mučivému tichu…