Jméno: Yakeda Hinomi
Vlasy: světle hnědé až do šeda
Oči: tmavě modré s hnědým podbarvením
Věk:28
Vzhled: Vyšší, svalnatý, ale štíhlý. Pohledný, hladký obličej. Tvrdé rysy a velmi přísný pohled. Po těle různé jizvy z boje.
Povaha: Paličatý, vznětlivý, panovačný, má své důvody, proč takový je. Ve svém nitru je však milý a na své podřízené hodný. Váží si svého místa a pověsti své rodiny. Miluje hudbu, sám hrál na kytaru, ale prostřelili mu ruku a on nemohl už hrát.
Povolání: Yakuza – člen hlavní rady. Otec mu zemřel ve 12 letech a on nastoupil na jeho místo. Jde cestou klidného jednání. Není to mafián, rozhodl se jít legální cestou a vede svůj klan sebou. Umí se rozzuřit, ale v tu chvíli se mu všichni klidí z cesty, je to nejlepší a nejsilnější bojovník v radě. Jeho otec ho moc naučil a co ho nenaučil on, naučil ho jeho senpai a otcův přítel.
Jméno: Tenshi Akumi
Věk: 24
Vzhled: Mahagonově hnědé delší vlasy. Smaragdově zelené oči. Nosí brýle, může mít i kontaktní čočky, ale ty nosí jen výjimečně. Je středně vysoký, štíhlý, pevné tělo, ale není zrovna moc svalnatý, tak akorát.
O něm: Je velice hodný, usměvavý, laskavý, milý, chytrý, nevinný, vždy se u všeho snaží najít tu lepší stránku. Je hudební virtuos, ale nejvíce hraje na housle, většinou moderní hudbu. Kdysi byl známý jako andělský Shi, ale už přestal hrát po jedné nehodě s jedním fanouškem. Teď hraje sem tam, nebo na požádání. Je ze sirotčince, o svých rodičích nic neví. Nemá rád násilí.
Yakedo
Díval jsem se na jeho ležící tělo, na mé posteli. Říkal jsem jim nezabíjet a oni ho jen přizabili, super. Nechápu proč, mu dali koňskou dávku chloroformu, stačilo jen kapku na kapesník, ale oni hned půlku lahvičky. Později si je podám a ti budou panáčkovat, blbci. Tenshi Akumi se mi válel v posteli dobré čtyři hodiny a neměl se k probuzení. Seděl jsem v křesle vedle postele a pozoroval jeho spící tvář. No dobře, líbil se mi a to už dost dlouho, ale je to syn mého senpai a zároveň nejlepšího kamaráda mého otce. Je nedotknutelný. Kdyby jen věděl, že ho neustále jeho otec dotoval penězi na jeho školu a že ho nikdy neopustil. Vždy z povzdáli pozoroval, jak chodí do školy a ze školy. Jak roste, chodil na jeho koncerty a mě nutil chodit s ním. Asi tam se mi zalíbil, ale nesmím se ho dotknout. V mé posteli se vystřídalo mužů a žen, ale jediný na koho jsem myslel, byl on. Sakra, ten malý hlupák se mi dostal až moc pod kůži. Senpai zemřel před třemi roky a já mu slíbil, že se o jeho syna postarám. Jenže on je tak moc hodný, až hloupý. Snažili se ho třikrát znásilnit, čtyřikrát pobodat, dvakrát zabít a on? Jen se culí. Je to prostě idiot.
Jeho oči se pomalu otevřely. Vyděšeně se posadil na posteli a chytil se za hlavu. Došel jsem k němu a dal mu sklenici s medicínou. Ucuknul, ale sklenici si vzal a vypil její obsah. Pohladil jsem ho po hlavě a ukázal na obrazovku před ním.
„Nechce se mi to vysvětlovat. Bylo by to zdlouhavé a ty bys to nepochopil. Tohle nahrál tvůj otec. Podívej se na to a všechno pochopíš. Já budu na chodbě, to abys měl soukromí.“
Odešel jsem z místnosti a za dveřmi jsem poslouchal, tolik známý hlas jeho otce. Řekl mu vše, co se stalo. To, že jeho matku zabili, a on, aby jej ochránil, ho dal do sirotčince. Vše mu hradil, byl jak v peřince, jen se k němu nesměl přiblížit. To jak moc ho miloval. Vše o jeho matce. Dokonce o mě a o tom, že ho musím chránit. On teď musí nastoupit na jeho místo, jako zákonný dědic. Mám ho vycvičit a on mě poslouchat. Řekl vše, co muselo být řečeno. Pomalu jsem se vrátil do pokoje a on se na mě upřeně díval.
„Jmenuji se Yakeda Hinomi a jsi u mě doma. Jsem vůdce tohoto rodu a člen hlavní rady Yakuzy. Máš otázky?“
Tenshi
Neměl jsem tušení, jak to udělali, kdo nebo nějak tak. Nebylo by to prvé, co mi někdo chtěl ublížit. Nikdy jsem nevěděl proč. Co jsem dělal špatně? Teď už mi to tak nějak docházelo… I když to bylo pořád jako špatný sen…
Moji rodiče a Yakuza? Že mě pořád sledoval, ale nikdy mi neřekl ani ahoj? Mám si připadat okradený, zklamaný, smutný nebo vděčný? A teď… Já mám být Yakuza?! Páni…. Ještě k tomu poslouchat neznámého může s přísným pohledem a tváří, která jako by se zdála vytesána do kamene, jako socha boha podsvětí. Nevěděl jsem jak se zachovat. Díval jsem se na Yakeda…
„V čem mě máš vycvičit? Není tu někdo lepší na tu pozici, na kterou mě máš cvičit? Proč zrovna tebe? Nemáš už dost starostí se svým rodem? Nebudu jen hrozba pro tebe a tvůj rod? Nemusíš si se mnou dělat starosti. Kde… Kde je vůbec otec? Nejspíš… Vím, ale jen… Kdo? Nebo jak? Taky… Nestačilo za mnou jen přijít? Myslím, že únos nebyl nutný… ” ptal jsem se.
Otázky přicházely a já ani nevěděl, kde se braly.
Ale nebudu mu přidělávat starosti? Co když ho kvůli mně zabíjí? Já nikdy nechtěl být pro někoho přítěží, ani pro domov, dokud jsem právě nezjistil, že to byly otcovy peníze. Ale i tak jsem se snažil si je vydělat sám. Takže ani teď nechci… Taky, co je vůbec zač? Pátravě s nakloněnou hlavou jsem ho pozoroval…
Yakeda
„Říkal jsem otázky, ne bolehlav. Mlč chvíli! Nemohl ti nic říct a ani se s tebou vidět. Neustále ho sledovali. Nechtěl tě ohrozit. Miloval tě, copak je to tak těžké pochopit? Není tu nikdo jiný, jsi poslední z tvého rodu. Tvoji rodiče měli jen tebe a oni sami byli jedináčci, tak asi tak. Vím, že se ti nelíbí představa, že mě musíš poslouchat, a já taky zrovna neskáču nadšením. Ale jednou jsem to slíbil tvému otci, tak splním vše, co chtěl.“
Prohrábl jsem si vlasy a naštvaně si odfrkl.
„Museli tě uspat, muselo to vypadat jako únos. Jen to ti blbci přehnali s množstvím, ale to si s nimi vyřídím. Haruki zemřel před třemi roky. Zabili ho před vaším domem. Střelili ho do srdce. Umíral mi v náručí a já se zapřísáhl k téhle taškařici. O mě se neboj, spíš by ses měl bát ty. Jsi v domě Yakuzy, máš pěkný zadek a jemné chování. Být tebou moc bych se tu neproducíroval. Teď k tobě, měl by ses jít najíst!“
Chytil jsem ho za ruku a dotáhl do jídelny. Posadil jsem ho ke stolu a připravenému jídlu.
„Jez! Musíš nabrat trochu síly, jsi jak párátko.“
Tenshi
Hmmm… Zřejmě byl jeden z těch netrpělivých. Odsunul jsem se od stolu a poklonil se Yakedemu.
„Jsem rád, že se můj otec znal s někým takovým. Taky, v některých situacích je těžké pochopit jednoduchý příklad. Bohužel právě teď nejsem schopen jídla….” to byla pravda.
Zabili ho před mým domem… Ani v tuto chvíli jsem nemohl být s ním… Cítil jsem bolest, která mi stahovala žaludek… Přesto jsem se usmál a mluvil dál.
„Omlouvám se za svůj zadek… I když zřejmě jsem nepochopil, co jste tím myslel, ale i tak. Pak taky prosím nebuďte k nim hrubý, jistě nebyl jejich záměr mi dát větší dávku.”
Úsměv… Úsměv, který mi drásá srdce, ale zároveň pomáhá se přes to dostat.
Pak jsem se skloněnou hlavou zašeptal: „Omlouvám se, že vám budu přidělávat tolik starostí a problémů…”
Yakeda
„Tykej mi! Nemám rád tu strojenost. Já být tebou bych jim tolik nevěřil a zkontroloval bych si každý kousek svého těla. Nemůžeš vědět, co se s tebou dělo,“ usmál jsem se a zarazil jej zpět do židle. „Jíst! A myslím to vážně. Žádné odmlouvání se netoleruje.“
Díval jsem se na jeho záda a ty se klepaly. Nejspíš se mu chtělo brečet, jeho falešný úsměv jsem prokouknul hned.
„Netrap se tolik smrtí svého otce, nemůžeš za to. Vedle v pokoji je ještě pár videí s ním a tvou matkou. Můžeš si je potom pustit.“ Usmál jsem se a ještě uštěpačně dodal: „Máš pravdu, naprosto to nechápeš, ale to se u panice dá čekat!“
Tenshi
Zrudl jsem. Waaah… Tohle bylo trapné… Sklopil jsem pohled a nervózně si prstem přisunul brýle na nose. Ale byl jsem rád za ty videa, určitě si je pak pustím. Ale on…
„U-uhm…. Dobře… Ehm, Yakedo… Já opravdu nemám hlad. Kdybych něco snědl, myslím, že bych to hned vyzvrátil. A…. T-to, že jsem nebo nejsem… p-panic, nemůžeš vědět…” brblal jsem nervózně.
Navíc, jak se může o tom jen tak bavit?! Je to trapné! Navíc nemůžu za to… Prostě jsem se spíše staral o ostatní, nemyslel jsem na… To… Asi…
Yakedo
„Stačí se na tebe podívat a je jasné, že jsi panic. Zrudl jsi hned po tom, co jsem to řekl. Nezajímá mě, jestli hlad nemáš a jestli po tom budeš zvracet. Prostě to sněz!“
Chytil jsem ho za rameno a pevněji ho zarazil do židle. Potom jsem přejel po jeho tváři prsty. Hned zčervenal ještě víc.
„Tak vidíš, jsi nedotknutý nikým.“
Tenshi
Zvedl jsem pohled a lehce zamračeně se na něj podíval.
„Odmítám, jsem dospělý muž. Když vím, že mi jídlo neudělá dobře, nebudu ho jíst. Navíc tebe nemusí zajímat, zda jsem nebo nejsem panic, co kdybych ti řekl, že už jsem někoho měl? Zrudnul jsem jenom proto, že toto téma považuji za osobní a je to trapné… ” říkal jsem lehce nafučeně.
A bojoval proti bolesti v rameni, kde mě držel. Nechápu, proč mě nutil? Nejsem jeho majetek… Nechci být pro něj zátěží… Ale zas, já mám svou vlastní vůli. Nemohu být slepě oddaný…
Yakedo
„Ale, ale …Vystrkuješ drápky. Fajn, něco zkusím.“
Pomalu jsem sjel po jeho rameni k jeho bradavce a zmáčkl jí. Škubl sebou a já se uculil.
„Prostě jsi panic a navíc nevíš, jestli na muže nebo ženy, že? Ale dobře pane milovníku. Hned to sněz, nebo to do tebe narvu a přísahám, že mám zaručené způsoby, kterými to udělám. Rozhodně se ti nebudou líbit.“
Tenshi
Co to mělo znamenat? Co to byla za reakce, když se mě takhle dotkl?! Navíc, co tím chtěl dokázat?! Ten chlap byl naprosto jiný od těch, co jsem kdy poznal. Ale každý má v sobě něco dobrého. On taky, jen musím přijít na to, jak to dává najevo. Povzdechnul jsem si a zavrtěl hlavou.
„Říkám, že tohle není tvoje věc… Navíc, bolest žaludku by byla větší, takže nechci to jíst. Později klidně ale teď ne.”
Navíc se mi žaludek kroutí nervozitou kvůli němu, a opravdu nemůžu v tuto chvíli jíst…
Yakedo
„Sněz aspoň sousto, to příjmu. Ale bez toho nikam nejdeš! Nikoho jsi neměl. Cítím z tebe nevinnost. Jsi nechutně čistý.“
Náhle se rozrazily dveře a přišli dvojčata Mihari a Atari. Hned přede mnou poklekli. Jak směšný pohled vidět dvoumetrové metrové gorily sklánět hlavu přede mnou.
„Zvedněte se blbci. Jak se vám stalo, že jste ho málem zabili, hmmmm?“
Mihari se odvážil mluvit jako první.
„Pane, byla to naše chyba, neodhadli jsme dávku.“
Vrazil jsem jim oběma menší pohlavek. Bohužel jsem já neodhadl sílu a vznikl z toho větší pohlavek. Ucítil jsem, jak se mnou něco zalomcovalo a dožadovalo se to pozornosti.
„Řekl jsem, abys snědl alespoň sousto.“
Tenshi
Když jsem viděl, jak jim dává pohlavky, z nichž jim cukly hlavy dopředu, nemohl jsem zůstat klidný. Sice ti chlapci vypadali jako skály s boulemi, ale i tak…
Chytl jsem Yakedeho za ruku. “Sním, ale nemusíš být na ně tak hrubý. Vidíš, nebylo to schválně. Slova stačí, není potřeba násilí Yakedo,” usmál jsem se a pak se otočil k těm obrům.
Poklonil jsem se a zářivě se usmál.
„Těší mě pánové, jsem Tenshi, i když to víte, doufám, že jste v pořádku? Tohle se může stát každému a já jsem v pořádku. Takže není potřeba, takového řešení. Jsem si jist, že příště si budete dávat pozor, přeci jen člověk se z chyb učí…” říkal jsem jim mile.
Když jsem se na ně podíval, tak se zdálo, že neví jak odpovědět a zdáli se být-překvapení? Nebo se mi to opravdu jen zdálo? Přeci jen s takovými obry se nesetkávám, každý den.
Yakedo
Jak najednou obrátil… Je až moc hodný, a v tomhle světě s touhle povahou moc nedokáže.
„Tak jez! Vy dva běžte, za chvíli jsem u vás.“
Díval jsem se, jak usedá za stůl a snaží se s odporem sníst to jídlo. Jemně jsem se usmál.
„DVD jsou u přehrávače, tak se na ně podívej. Jsi tolik podobný své matce, po otci toho moc nemáš.“
Potom jsem se otočil a zamířil za dvojčaty.
Tenshi
Podíval jsem se na dveře, kterými odešel. Musel moje rodiče dobře znát. Byl jsem na sebe naštvaný, když jsem začal myslet na to, jak je nefér, že on s nimi trávil tolik času a já žádný. Tohle jsem špatný způsob myšlení, dělali to pro mě… Oni taky museli trpět…
Odsunul jsem skoro plný talíř a pustil DVD. Sedl si před televizi.
Nevím, jak dlouho jsem se díval, ale byl jsem hypnotizován. Seděl jsem a rukama si objímal pokrčená kolena. Ještě po dojetí DVD jsem koukal na tmavou obrazovku. Matka byla opravdu krásná, otec byl takový přísnější a drsný, nedivím se, že byl v Yakuze. Matka byla milá a hodná… Musela ho hodně milovat, šlo to vidět v jejich očích, když se na něj dívala. Otec taky pro ni měl velkou slabost, na matku byl vždy něžný, hodný a milý. Kéž bych je znal… Možná by se na mě matka dívala taky něžným pohledem a otec by mě káral za moje hříchy, u kterých by mě matka zase bránila.
Tyto myšlenky mi způsobovaly bolest, ale zároveň jsem byl rád, že jsem měl někoho, kdo o mě stál. A to jsem si myslel, že jsem nechtěný…
Opřel jsem si čelo o kolena a více je objal. Zarýval jsem svoje prsty do stehen, abych zaplašil tu bolest. K tomu všemu mě ještě bolelo břicho. Nechci brečet… Možná by mě matka utěšovala… Musel jsem si sundat brýle, aby nebyly mokré…
Chlad, samota, bolest ze ztráty, bolest z pravdy… Vše mě to objímalo a já si přál mít u sebe své housle a svou bolest přenést na ně. Chtěl jsem, aby plakaly za mě…
Nikdy nechci používat násilí. Působí to jen ztrátu, bolest, která plodí další a nenávist k těm, jež jí způsobují.
Yakedo
Ti blbci, ke kterým jsme mířili, měli celkem ostré nože a nepříjemnou náladu. Po dobrém, ani náhodou. Jeden z nich mi zabodl nůž do ramene a otočil s ním. Byl ale moc blízko. Mrskl jsem s ním o zem a zlomil mu obě ruce, ostatní se už na mě nepokoušeli útočit. Potupně vrátili peníze. Chtěl jsem jim za to zranění všem zakroutit krkem, ale ovládl jsem tu chuť po zabíjení. Jen jsem se otočil a zamířil k autu a to, co s nimi provedly dvojčata, mi bylo celkem jedno. Sedl jsem do auta a obvázal si ránu kapesníkem. Dorazili jsme domů. Sedl jsem si do kuchyně ke stolu a vytáhl lékárničku. Snažil jsem se ošetřit krvácející zranění. Ucítil jsem něčí pohled na mém zranění a kroky, které se ke mně přibližovaly.
Tenshi
Po nějaké době jsem konečně vstal. Otřel jsem si oči, nasadil brýle a promnul si bolavé břicho. Chce to změnit myšlenky… Hmmm, co tak se porozhlédnout? Tak jsem tedy opatrně zkoumal dům, ve kterém jsem byl. Teda zdál se být velký... Možná jsem se i ztratil… Když jsem pak vešel do dalšího pokoje, zjistil jsem, že je to kuchyň a právě tam někdo je. Yakedo… Ah! Krvácí…
Rychle jsem k němu došel a opatrně si prohlédl jeho zranění.
„Pane bože! Co jsi proboha dělal? Musíš být opatrný! Co když to bude něco vážnějšího? Je tu plno lidí, co na tebe spoléhá! Ah… No opravdu… Buď, prosím, víc opatrnější, ať se ti nic nestane,” mumlal jsem, když jsem došel ke dřezu.
Vzal jsem čistou utěrku a teplou vodu do misky. Odhrnul jsem mu co nejopatrněji triko z ramene a začal něžně omývat jeho zranění. Když bylo čisté, použil jsem ještě dezinfekci z lékárničky. Co nejjemněji jsem ještě prohlížel zranění, abych zjistil, jak moc je raněn. Naštěstí čisté bodnutí… Cítil jsem, jak sebou cukl, když se mé prsty lehce dotýkaly jeho zranění. Ucukl jsem a zkroušeně se na něj podíval.
„Omlouvám se, nechtěl jsem ti ještě způsobit bolest. Mrzí mě to,” omlouval jsem se.
Pak jsem ještě jemněji a ještě opatrněji ránu zavazoval obvazem. Starostlivě jsem se na něj usmál a zeptal se: „Je to lepší? Nebolí to moc? Nezhoršil jsem to?”
Yakedo
„Pffff, hahahaha… Ještě stále ti nedošlo, že jsi v domě Yakuzy? A že tohle jenom škrábnutí proti tomu, co běžně na těle mám? Nebyl jsem dost opatrný, to je vše. Nemusíš být tak jemný, bolest se mnou nic nedělá. A prosím, už se mě nikdy nedotýkej.“
Sundal jsem jeho ruku ze svého zranění a uchopil jeho obličej do svých dlaní. Prudce jsem si ho k sobě přitáhl.
„Mohlo by se ti něco stát. Tak běž zpět do svého pokoje.“
Cítil jsem, jak se chytil mé ruky. Bohužel přímo na rameni kde jsem měl zranění a to začalo znovu krvácet.
„No vidíš, co děláš?“
Sedl jsem si na židli a nastříkal do rány dezinfekci. Ucítil jsem jeho ruce na mých zádech. Jeho jemné studené ruce. Sakra, ať jde pryč, tohle se nadá vydržet.
„Nedáš si říct, co?“
Tenshi
Byl jsem zmatený. Nechtěl jsem mu ublížit, ale když se zmínil, že měl i horší a taky, že se ho nemám dotýkat… Chtěl jsem vědět proč? Taky, nechtěl jsem, aby měl těch zranění víc a ani horších…
Když opět krvácel, prostě jsem nemohl jen tak odejít nebo jen koukat. Začal jsem mu to opět ošetřovat. Když jsem skončil a podíval se na něj, musel jsem odvrátit hlavu. Byl docela blízko… Jeho modré oči mě propalovaly. Přitiskl jsem si ruce k hrudi a ztrápeně se díval dolů.
„O-omlouvám se… Já… Nedokážu se jen dívat nebo odejít, když jsi zraněný… Nechci ani, abys byl zraněný ještě víc a ani nikdo jiný. Opravdu se omlouvám, pokud to mé doteky jen zhoršují, jen nechci, aby se ti něco stalo,” říkal jsem s obavami v hlase.
Pak jsem lehce zrudnul a odvrátil hlavu, když jsem tiše řekl: “Navíc… Asi jsem se tu ztratil…”
Yakedo
„Ztratil? No je pravda, že je to tu celkem veliké. Dovedu tě do tvého pokoje.“
Vzal jsem ho za ruku a vláčel po chodbách. Přišli jsme k jeho pokoji.
„Jsme tu, tady je tvůj pokoj. Můj pokoj je hned vedle. Kdybys něco potřeboval, stačí zaklepat.“
Jemně jsem se usmál a dodal.
„Mě nemůžeš ublížit, neboj.“
Opravdu jsem se s tím snažil bojovat, ale bylo to silnější než já. Tak dlouho jsem čekal, tolik let se ho nesměl dotknout a teď tu na mě civí. Chytil jsem ho kolem pasu a přitáhl si jej k sobě. Nadzvedl jsem jeho bradu k mé a jemně jej políbil.
„Dobrou noc.“
Potom jsem otevřel dveře a vrazil ho do nich. Sám jsem v rychlosti zaplul do svého pokoje. Sakra…. Sakra, co to dělám?
Tenshi
Stál jsem v pokoji a tupě zíral na dveře. Snažil jsem se pochopit, co se právě stalo… Prsty jsem se jemně dotknul svých rtů. Proč to udělal? Proč mi tak šílené buší srdce?! Byl jsem rád, že tu nikdo není, protože jsem byl rudý jak rajče. Navíc můj první polibek… Prudce jsem zavrtěl hlavou, abych to z ní dostal. Hlavně to, jak si mě přitáhnul, jak… Aaaaah!! Nemysli na to!
Rozhlédl jsem se po pokoji a šel prostudovat další dveře. Jen doufám, že nenarazím na ty, které by vedly do jeho pokoje… Naštěstí jsem ale narazil na koupelnu, tu jsem potřeboval. Hned jsem do ní vešel a zavřel se. Odložil si a šel pod sprchu. Horká voda dělala všude páru a mě obalovalo příjemné teplo… Stejně mi to nepomohlo změnit myšlenky.
Pak jsem vylezl a vzal si na sebe jen spodní prádlo a košili. Byl jsem unavený a navíc jiné oblečení jsem tu neměl. Vlastně nic svého… Chtěl bych se ho na to zeptat, ale teď bych asi s ním nedokázal mluvit, tedy jestli se mu vůbec dokážu koukat do očí, aniž bych zrudl… To jsou ale komplikace.
Brýle jsem si odložil na stolek a padl jsem do postele. Slastně jsem usnul.
Probudil jsem se až ve chvíli, kdy jsem slyšel bouchnutí dveří. Zvedl jsem se do sedu a protíral si rozespale oči.
Yakedo
„Je bílý den, vstávej, Růženko! Tady máš své věci z bytu. Mělo by to být vše. Pokud něco chybí, řekni si. Jo, málem bych zapomněl. Tady máš housle.“
Podával jsem mu mé staré housle, které ovšem byly celkem dosti drahé. Nikdy jsem na ně nehrál, jen na kytaru.
„Vím, že ti ty bývalé někdo rozbil, no já ho potom také rozbil, ale to je jedno. Jsou pro tebe, hraj na ně! Musí jít, mám nějakou práci, na oběd jsem zpět. Zatím se tu porozhlédni. Není tu nic nebezpečného.“
Prohrábl jsem mu vlasy a usmál se. Potom jsem se přiblížil k jeho obličeji, ale zastavil jsem se velmi blízko jeho rtů. Měl našpulené rty. Málem jsem vybuchnul smíchy, ale udržel jsem to.
„Ty jsi něco očekával?“
Zase jsem se vzdálil a odcházel do černého vozu.