Den se nachýlil ke konci a opět jsem tu já, abych vám pověděl, co nového se událo se Seherezádem. První noc přežil. I když měl princ nějaké výhrady, nechal ho žít a umožnil mu, aby pověděl další část své pohádky.
Tak, co kdyby jsme si ji šli poslechnout taky?
"Když se bratři rozdělili, šel druhý princ, Razim, ještě déle než jeho starší bratr. Cestou nacházel nejrůznější divy světa, ale nic ho nezaujalo natolik, aby s tím mohl přijet domů, pochubit se a zvolat: hle, toť mé dobrodružství!.
Den vystřídal noc, a pak další a dalších několik.
Princ už začínal mít obavy, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl na něco narazit. Řekl si, že ještě prozkoumá hluboký les před sebou, podívá se, co je za ním, a pokud nic nenajde, vrátí se zpátky. Les si žil svým vlastním životem, a i když slunce pálilo a žhnulo, bylo tam přítmí a příjemný chládek. Cestou si natrhal různé druhy ovoce které už znal a na jednom větším plácku se posadil na pařez s tím, že si chvilku odpočine. Pozoroval okolní cvrkot, poslouchal život v lese a přemýšlel, co bude dál. Najednou ho z přemýšlení vytrhl zvuk, který tak úplně nezapadal do lesního prostředí. Když se zaposlouchal víc, zjistil, že někdo běží lesem směrem k němu.
Co teď? Schovat se? Ale nebyl přece žádný důvod se schovávat.
Než se ovšem stihl rozmyslet zpoza stromů po jeho levé ruce vyběhl mladý muž, který mohl být o něco málo mladší než on sám. Když spatřil prince zarazil se a nahrbil do obraného postoje. Princ na něho zíral neschopen slova, protože netušil, kam ho má přiřadit. Muž to sice byl, ale člověk? Bílé vlčí uši přitisknuté k hlavě a bílý vlčí ocas, který sebou mlátil ze strany na stranu až odhrnul rudý plášť s kapucí, co měl mladík přehozený přes ramena, dávaly tušit, že člověk asi tak úplně nebude. Princ se po chvíli vzpamatoval a podle postoje a pohledu jasně zelených očí, usoudil, že se ho mladík nejspíš bojí.
'Já, omlouvám se. Jen jsem si sem sedl, abych si odpočinul. Jsem zdaleka, putuji po světě, abych zažil nějaké dobrodružství a vrátil se domů jako jiný člověk. Nechci ti ublížit. Věř mi,' řekl mírně princ a na důkaz svých slov pozvedl obě ruce ve smířlivém gestu dlaněmi nahoru.
Mladík na něj stále upřeně hleděl, ale po chvilce své tělo uvolnil. Přesto však se stále nedůvěřivým pohledem přišel až k princi a natáhl k němu ruku.
'Bojím se. Ublížili mi a já už znovu nechci. Chci být volný, nechci být zavřený v kleci,' zašeptal a z očí mu stekly po tváři slzy.
Princ Razim, okouzlen tím stvořením, chytl nabízenou ruku a prsty si přitiskl ke rtům.
'Nevím, kdo ti ublížil a co se ti stalo, ale slibuju, že tě odteď ochráním. Pokud mě vezmeš k sobě a povyprávíš mi svůj příběh, zůstanu u tebe a navždy tě budu chránit,' řekl Razim.
'Ale říkal jsi, že se budeš muset vrátit domů. Jak mě potom ochráníš?'
'Můžu tě vzít sebou. Tam, kde ti nikdo nikdy neublíží. Nebo pošlu otci vzkaz, že jsem své místo v životě našel.'
Mladík smutně zavrtěl hlavou. Moc pěkně se to poslouchalo, ale všechny muže napřed okouzlil jeho vzhled, slíbili mu modré z nebe, a pak ho opustili. Jenže... I když se tomu bránil, tenhle muž byl tak jiný! Propadl kouzlu těch oříškově hnědých očí, které hleděly upřímně a byly plné nefalšovaných citů. Možná se na něj konečně usmálo štěstí?
'Mám kousek za lesem malý domek. Jen... Chci ti uvěřit, ale...'
'Udělám cokoliv, co budeš chtít. Neboj se.'
A tak se princ s tajemným mladíkem vydal hlouběji do lesa. Šli poměrně dlouho, jejich cesta končila až ve chvíli, kdy se slunce přehouplo za obzor a měsíc ukázal svou tvář. Ocitli se na malém paloučku se skálou po pravé straně, ze které spadal vodopád do malého jezírka. Bylo tam nádherně a princ v tu chvíli na moment zapomněl na svůj domov a svou rodinu. Nechal se mladíkem zavést až do útulně, i když skromě zařízeného domečku.
'Ještě jsem se tě nezeptal na jméno,' řekl po chvilce ticha, když seděli u stolu nad šálkem čaje, který mladý muž uvařil.
'Canavar. Ale všichni mi říkali Cane.'
'Můžu ti taky říkat Cane? Nebo chceš, abych ti říkal celým jménem? Je krásné. Nemusíš se za něj stydět,' pousmál se princ, ale vzápětí se zarazil.
Cane začal plakat. Napřed se mu jen otřásaly ramena, jak se vzlyky snažil potlačit, ale vzápětí jeho pláč propukl naplno. Byl srdceryvný, až z toho bylo princi úzko. Přešel proto až k němu, vzal ho do náruče a chlácholil. Dlouho trvalo, než se konečně uklidnil.
'Omlouvám se. Ještě nikdy mi nikdo neřekl, že je mé jméno krásné. Všichni ho automaticky zkrátili, protože si mysleli, že to tak chci. Nikdy se mě nikdo na můj názor nezeptal,' zavzlykal Cane.
'Tak já ti budu říkat celým jménem. A až tě to omrzí, můžeš mě okřiknout,' usmál se princ a políbil Caneho do vlasů, 'a abych nezapomněl, já sem Razim a mé jméno nikdy nikdo nezkrátil, takže ti nezbyde nic jiného, než mi říkat prostě Razim.' dodal a rozpustile na Caneho mrkl.
Ten na něj chvilku zíral, než se uchechtl, a pak se začal smát naplno.
'Tak se mi to líbí víc. Nesluší ti, když pláčeš. Takhle je to mnohem lepší,' řekl princ.
Cane se začervenal. Pak vyskočil na nohy, chytl prince za ruku a táhl ho dál do domu.
'Mám tu jen jeden pokoj. Já budu spát v kuchyni, takže je celý jen tvůj,' řekl, když došli do útulného pokoje s velkou postelí uprostřed.
'Nenechám tě spát v kuchyni. Ta postel je dost velká pro oba. A neboj. O nic se nepokusím a nic ti neudělám,' řekl Razim, když si všiml zaváhání v jeho očích.
Cane nakonec přikývl a za chvilku už oba uléhali pod jednu peřinu.
Od toho dne se jim oběma změnil život. Povídali si, smáli se, bavili se. Razim naučil Caneho mnohé o světě, vyprávěl mu o všem, co kde viděl, zažil a prožil, vyprávěl mu o své rodině, o otci, dvou bratrech, o slibu, který si dali. Cane mu naoplátku vyprávěl svůj příběh, který byl plný bolesti, zrady a utrpení. Každou noc pak uléhali spolu pod jednu peřinu, ale jak Razim slíbil, nikdy se mezi nimi nic neudálo. Takhle to šlo několik měsíců, ale jak se říká, všechno štěstí jednou skončí. Princ se začal nudit, začal mu chybět okolní svět, rušné města, ulice plné života, lidé. Začal pociťovat samotu a ani Cane už ho nedokázal rozptýlit. Navíc se blížil čas, kdy se měl sejít se svými bratry. Nechtěl ale Caneho opouštět, jenže... Uvědomil si, že takhle s ním žít taky nechce. O pár dnů později se rozhodl, že se vydá do města, které jak se dozvěděl, je ještě o kus dál pod lesem. Cane ho nechtěl pustit, věděl, jaké nebezpečí tam může číhat a poznal, že se mu Razim odcizuje. Ale zabránit mu nemohl. I když plakal a prosil, Razim byl neoblomný.
Cesta do města mu trvala dobré tři hodiny, ale stálo to za to. Konečně si připadal, že žije. Ten ruch, vůně, lidé, všechno ho naplnilo životem. Prošel až do středu města, kde bylo velké tržiště. Nemohl se vynadívat. Byly tam věci co znal, ale taky ty, které nikdy v životě neviděl. Narazil na stánek s různými přívěšky, náramky a řetízky a najednou si vzpomněl na Caneho. Trochu se zastyděl za své chování a řekl si, že by to mohl odčinit nějakým dárkem. A když už tak nad tím přemýšlel, rozhodl se koupit něco i otci a bratrům. Jenže nic nebylo podle jeho vkusu. Znaven z cesty, vešel do první krčnmy na kterou narazil a řekl si, že se na tržiště staví ještě i zítra nebo pozítří. Když seděl nad džbánkém lahodného moku, zaslechl nějaké kupce, jak se baví o tom, co zažili na cestách. Poslouchal je na půl ucha, ale najednou zpozorněl, protože zaslechl jméno své země.
'...právě ti to říkám. Sultán těžce onemocněl, jeho dva synové jsouv trapu a ten nejstarší se prý zbláznil nebo co. Prý si někoho přivezl ze svých cest, choval se jako posedlý, a potom, co zemřel, zešílel,' řekl první muž u stolu.
'Kdo zemřel? Princ?' zeptal se nechápavě druhý muž u stolu.
'Ne ty blbče. Jak by mohl zemřít a pak zešílet?'
'Tak vykládej srozumitelně!'
'Ten, co si ho přivezl zemřel. Prý to byl snad anděl, protože měl křídla. A údajně se sám zabil, protože ho princ trápil...' první muž přešel do šepotu, takže Razim měl co dělat, aby ho slyšel.
Jeho srdce bilo jak splašené. Skutečně to byla pravda? Ale ti muži neměli důvod lhát!
Rychle vyběhl z krčmy, ani nedopil a vydal se za Canem.
Musel domů! Okamžitě! Nehledě na situaci!
Hned zítra ráno se vydá znovu do města, a zjistí, kdy by se dalo z ostrova odplout.
Cane samozřejmě hned po jeho příchodu poznal, že se něco stalo. Razim mu všechno pověděl, včetně svého rozhodnutí. Cane se na něho smutně podíval.
'Slíbil jsi mi, že zůstaneš se mnou,' špitl.
'Zatraceně! Je to moje rodina! Myslíš, že to můžu nechat jen tak! Vzpamatuj se a nebuď takový sobec!' okřikl ho Razim a zamračeně se na něho podíval.
Tu noc, poprvé, spal každý zvlášť. A každý měl plnou hlavu starostí.
Druhý den ráno, ještě než Cane vstal, Razim odešel do města. Štěstí mu přálo, protože mu bylo řečeno, že po poledni odplouvá loď směrem, který potřeboval. Měl ještě několik hodin čas, ale za Canem se mu nechtělo. Možná by se měl rozloučit, ale byl na něj po včerejšku pořád naštvaný. No a co, že mu to slíbil! Jeho rodina byla v ohrožení! Snad si nemyslel, že dá přednost jemu před nimi!
Princ brzo zapomněl na to, co všechno Canemu slíbil, na všechno, co s ním chtěl prožít.
Procházel se po tržnici a přemýšlel nad tím, jestli přece jen něco otci a bratrům nekoupí, třeba jen pro zlepšení nálady. Najednou ho upoutal hlouček lidí, který postával u jednoho stánku.
'...mnoho mužů obětovalo své životy, aby tenhle plášť získali. Podařilo se to jedinému odvážlivci, který se musel vydat na osamocený ostrov a bojovat se strašnou nestvůrou, která tenhle plášť hlídala, aby ho získal. Plášť je to nesmírně mocný, toho, kdo si jej oblékne, toho vyléčí, dá mu moc a sílu a říká se, že i nesmrtlnost...' říkal dramaticky nějaký kupec, který v ruce držel oslnivý plášť, před jehož jasem museli všichni okolostojící přivírat oči.
Většina z nich se tvářila nedůvěřivě, další pobaveně, pouze princ hleděl se zájmem v očích. A kupec si toho samozřejmě všiml.
'Mladý pane, jste určitě cizinec. Zaujal vás tenhle plášť, chcete ho koupit?'
'Rád bych, ale nemám tolik peněz. Nemůžu vám dát něco jiného?'
'Hmmm. Normálně bych vás hned vyhodil, ale připadáte mi jako rozumný mladý muž a obchodník, to se hned pozná. Co můžete nabídnout?'
Princ chvilku přemýšlel. Zoufale ten plášť chtěl. Příběhy o něm už slyšel, nezajímalo ho, jestli to je pravda nebo lež. Momentálně v něm viděl jedinou spásu pro svého otce a bratra.
'Možná bych pro vás něco měl,' řekl princ nakonec.
Jeho mysl křičela, ale srdce bylo neoblomné. Pověděl muži o Caneovi a doufal, že kluk s vlčíma ušima a ocasem, bude dostatečně velká platba.
'Oho! O takových tvorech jsem už slyšel! Dají se získat jen velmi těžko, a když už, jsou tuuuuze drazí! Vaši nabídku rád přijmu!'
O několik hodin už princ odplouval z ostroval s objemným nákladem, protože obchodník mu daroval i nějaké oblečení a jídlo.
Neslyšel srdceryvný křik, který se zhruba ve stejnou dobu rozlehl malým domečkem na kraji lesa. Neslyšel prosby a pláč. Princ lehce porušil svůj slib a snadno vyměnil život za život.
Než sešel do kajuty, nahmatal v kapse něco tenkého a tvrdého. V odrazu slunce se zalesk řetízek, který Canemu koupil. O vteřinu později se na hladině moře zalesklo stříbro, než kleslo nenávratně do jeho hlubin..."
Seherezád dovyprávěl a podíval se na prince. Ten ho stejně jako včera chvilku pozoroval, než se zamračil. Ovšem než stačil cokoliv říct, tentokrát to by Seherezád, kdo se zvedl a přešel až k princi.
Položil mu jeden prst na rty a lehce se pousmál.
„Nemusíte se namáhat princi. Ani dnes vám nepovím celý příběh. Copak jsem vám to včera neřekl? Pohádky se musí vyprávět pomalu. Jsem velice potěšen, že vás mé příběhy zaujaly a strašně rád bych vám je pověděl všechny, ale ne hned."
Princ chytl jeho ruku a stáhl si ho na svou hruď. Bylo vidět, že chce něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a Seherezáda od sebe odstrčil.
„Zítra ve stejnou dobu," zabručel a sledoval jak odchází.
Pak si povzdechl a zavřel oči.
Ještě teď cítil na svých rtech dotek těch jemných prstíků...
Tak to tady máte. Seherezád odvyprávěl další příběh a tentokrát se nedočkal ani žádného vyhrožování. Má už snad prince omotaného kolem prstu? Ví, že už mu neublíží?
Uvidíme.
Dobrou noc.
xxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Kurňa, začíná se nám to nějak protahovat a to jsem si říkala, že jedu moc rychle. No nic. Jen pro zajímavost příběh obsahuje dvě známé "události" a jméno Canavar není vymyšlené, je to azerbajdžánsky a znamená v překladu vlk.