Život je super, dokud - Kapitola 2

2.

Druhý den ve škole utekl docela rychle. Možná to bylo i tím, že jsem se těšil na večer. Aspoň bude změna. Nějaké lidi z tátovy firmy už přeci jen znám, tak jsem si říkal, že to snad nebude až tak hrozný. A navíc, bude tam i Lenka. Po vyučování jsem do sebe naházel oběd, jak nejrychleji to šlo a spěchal domů. Měl jsem ještě přes hodinu čas, tak jsem ji využil na osprchování, abych se tím nemusel zdržovat u Lenky. Oblíkl jsem si své oblíbené džíny a černou košili. Košile jsem vůbec rád nosil. Naučil mě to táta. Dá se to navíc hodně kombinovat s dalšími věcmi a já – musím se pochlubit – měl pro tohle vždycky cit. Protože bylo venku teplo, neoblíkal jsem si ani připravenou mikinu, jen jsem ji nacpal do kabely, k ostatním věcem. Už jsem chystal věci do předsíně, když jsem si vzpomněl, že jsem si nesbalil toaletní potřeby. Vběhl jsem rychle do koupelny a naházel vše potřebné do toaletky. Než jsem ji úplně zavřel, ještě jsem se trochu stříknul svým oblíbeným parfémem. Měl jsem tu vůni rád. Ten parfém mi koupila máma a na to ona měla vždycky dobrý odhad. Když už jsem si na mamku vzpomněl, podíval jsem se na pračku.
No, jo. Kimono bylo stále v ní, nevyprané.
Zašel jsem do obýváku a napsal ji lísteček.
Ahoj mami. Jel jsem za Lenkou a tátou. Přijedu v neděli. Prosím Tě – nezapomeň mi vyprat kimono. Děkuji, Pája.
Chvilku jsem se díval na ten lísteček a uvědomil jsem si, že máma bude vlastně celý víkend sama a nejspíš se tím bude užírat. Abych ji trochu potěšil, dopsal jsem ještě jednu větu na konec vzkazu.
Mám Tě rád.
Položil jsem lístek na stolek a usadil se do křesla, kde většinou mamka sedávala. Bylo to její oblíbené místo. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy ještě všechno bylo normální. Nikdo se nehádal, nikdo nebyl protivný a já s Lenkou jsme se předháněli, kdo bude sedět u mámy na klíně. Většinou jsme tam skončili oba dva a pak se společně dívali na pohádky. Jenže od té doby se hodně změnilo. Lenka a já jsme vyrostli a naši se stihli po dlouhých tahanicích rozvést. Já přišel s oznámením, že jsem gay, Lenka se odstěhovala a máma už nebyla tak veselá, jako kdysi. Dokonce ani se mnou už skoro vůbec nemluvila, i když jsem s ní po rozvodu zůstal.
Z mých myšlenek mě vyrušilo zvonění zvonku. Vstal jsem, přešel ke dveřím a zvedl sluchátko.
„Prosím?“
„Jsem z firmy TROMPEX a přijel jsem pro…“ ozval se celkem mladý hlas.
„Jo, už běžím dolů. Hned jsem tam,“ přerušil jsem ho a zavěsil sluchátko.
Rychle jsem si nazul boty, popadl věci a vyrazil. Vyšel jsem před dům a došel k firemnímu autu. Vedle něj stál docela mladý kluk. Na první pohled se mi zalíbil. Byl hezký a o něco vyšší než já. Měl světlé, krátce střižené vlasy, v obličeji jemné rysy a pěkný úsměv. Bylo vidět, že o sebe nejspíš dost pečuje.
No, úsměv má opravdu hezký, říkal jsem si, protože se na mě právě usmál. Popošel ke mně.
„Vy jste Pavel?“ zeptal se.
„Jo, zdravím. Nemohli bychom si tykat?“ podíval jsem se na něj s výzvou v očích. Bylo by divné, kdybychom si vykali. Nevypadalo to, že je o moc starší než já.
„Když to nevadí, budu rád. Já jsem Ondra,“ souhlasil s mým návrhem.
Položil jsem kabelu na zem a stiskl nabízenou ruku.
„Moje jméno už určitě znáš. Já jsem Pavel, ale většinou mi všichni říkají Pájo,“ usmál jsem se na něj. Pustil jsem jeho ruku a otočil se k autu.
„Tak vyrazíme? V kolik ta sláva vypukne?“ zeptal jsem se a zvedl tašku ze země. Ondra otevřel kufr, abych ji tam mohl nacpat.
„V sedm, ale máme tam být už kolem šesté,“ odpověděl a zabouchnul dveře od kufru.
Zavěsil jsem si oblek dozadu na věšák a usadil se vedle řidiče. Ondra už se mezitím taky usadil a vyjeli jsme. Jen co jsme kousek popojeli, krátce na mě pohlédl.
„Máš sice krásnou košili, ale určitě nebude vadit, když přes ni budeš mít pás.“
„A jo, ani jsem si to neuvědomil.“ Rychle jsem si zapínal pás a v duchu si říkal, že jen co mu navrhnu tykání, už mě komanduje. Ondra jako by tušil, na co myslím, se ozval.
„Promiň, nechtěl jsem být protivný. Ale už jsem kvůli tomu jednou platil pokutu,“ a na omluvu se pousmál.
Zas ten hezký úsměv. Vše odpuštěno.
Cesta utíkala celkem rychle. Nakonec jsme si přeci jen měli o čem povídat. Zjistil jsem, že je Ondra stejně starý jako Lenka a taky má ukončené magisterské studium a teď pracuje u taťky ve firmě. Já mu na sebe prozradil, že se chystám na maturu, certifikačky z jazyků a na závody.
„Na závody?“ zaujala ho tato informace. „A můžu vědět v čem?“
„Dělám už několik let judo,“ řekl jsem skromně.
„No, tak vzhledem k tomu, že tam jedu taky, tak se tam zřejmě potkáme.“
Pak se na mě podíval. „Kolik vážíš?“
„Šedesát dva kilo.“
„Tak je možné, že nakonec budeme proti sobě. Jsme ve stejné váhové kategorii.“
„Neříkej, že taky děláš judo,“ podíval jsem se na něj s podivem. To by byla fakt sakra náhoda.
„Dělám, tohle bude můj třetí start.“
Prstem ukázal ven na jednu z budov, kolem které jsme právě projížděli. „Tamhle máme tréninky.“
Pomalu jsme projížděli městem k domu, kde bydlela Lenka. Cestou jsme ještě minuli budovu, ve které sídlila tátova firma. Okýnkem jsem zahlédl, že taťka zrovna stál venku a vítal se s nějakými lidmi.
„A, už jsou tady,“ řekl Ondra, když je zahlédl. „Budeme jim dělat docela velkou zakázku. Vysadím tě
u vás a musím hned zpátky. Budou potřebovat auto a ještě musím něco zařídit.“
„To je asi ta obchodní schůzka, o které taťka mluvil,“ napadlo mě.
Za další dvě minutky jsme zastavili před Lenčiným domem.
„Mám ti pomoct s věcmi nahoru?“ zeptal se mě Ondra, když jsem vystupoval z auta.
„To je dobrý, je to jen jedna kabela,“ odmítl jsem nabízenou pomoc. Vytáhl jsem si tašku z kufru, položil ji na zem vedle auta a začal si vytahovat oblek. Než jsem přibouchnul dveře, Ondra se ke mně otočil.
„Přijedu pro tebe tak deset minut před šestou, tak buď nachystaný.“
Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po půl páté. Takže jsem měl ještě dost času. Zabouchl jsem dveře od auta. Otočil jsem se a pohledem zamířil na okna, kde má Lenka byt. Přes rameno jsem si přehodil vak s oblekem a už se natahoval pro kabelu, když tu Ondra, který už kousek popojel, najednou prudce zabrzdil.  Udiveně jsem se otočil k autu. Právě vystupoval a mířil rovnou ke mně.
„Co je?“ díval jsem se na něj nechápavě.
„Zapomněl jsem ti dát klíče. Tvůj táta ti je posílá, že prý teď není nikdo doma.“
Došel ke mně a položil mi klíče do nastavené ruky. Jeho prsty se dotkly mé dlaně. Měl jemné ruce a mě z toho doteku přeběhl mráz po zádech. Sevřel jsem klíče a rychle jsem stáhl ruku k sobě.
Už dlouho jsem neměl sex, sakra.
Ani nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle.
„Díky,“ řekl jsem nahlas, strčil klíče do kapsy a rychle zvedl kabelu ze země. „Tak já budu čekat, zatím.“
Podíval jsem se na Ondru. Na tváři mu hrál úsměv. Ale ne takový, jako v autě. Byl jiný. Byl to úsměv, který říkal, že má z něčeho radost. Už jsem se na něj raději dál nedíval. Otočil jsem se na patě a vyrazil ke vchodu. Za sebou jsem už jen slyšel zabouchnutí dveří a zvuk motoru odjíždějícího auta.

Před dveřmi bytu jsem položil kabelu na zem a než jsem vytáhl klíče z kapsy, přejel jsem si dlaní naježené chlupy na zátylku. Kdybych neměl delší vlasy, tak by snad bylo vidět, že i ty mi stojí skoro v pozoru. S myšlenkou, že bych si měl co nejdříve někoho najít, jsem vešel dovnitř.
Věci jsem dal do obýváku a šel si uvařit kafe. Zatím co se mi vařila voda, vytáhl jsem oblek z vaku, aby se trochu provětral a srovnal, než ho obleču. Zalil jsem si kávu a usadil se do sedačky. Mrkl jsem na hodinky. Měl jsem ještě dost času a neměl si s kým povídat, tak jsem pustil televizi. Televizní program opravdu za moc nestál. Nevím, pro koho jsou dělané pořady, protože mě nic z toho, co televizní kanály nabízely, opravdu nezaujalo. Samé absolutní nesmysly. Určitě jsem nebyl nadšený z telenovel a kriminálek, které v tuto dobu jely nejvíc. Bylo to všechno na jedno brdo.
Krimi – vražda nebo loupež, následuje zápletka, do které se vždy zamotá i soukromí vyšetřujících policajtů, pak hurá našli jsme pachatele.
A telenovely? Absurdní, kdo ve skutečnosti prožívá takové nesmysly, které si autor vymyslí? Jeden by se z toho poblinkal. Vždyť život je úplně o něčem jiném.
Raději jsem vyhledal hudební kanál a poslouchal písničky. Bylo něco po půl šesté, co jsem stihl Lence projít i lednici a něco malého zobnout. Docela jsem se těšil, jak se nadlábnu na rautu. Tak jsem pojedl opravdu jen něco málo, abych si nechal místo na další jídlo. Nakonec jsem se ještě trochu opláchl a pak už se začal soukat do obleku. Nikdy jsem s jeho nošením neměl problém, protože mě to táta učil od malička. Taky jsem měl těch obleků několik. Během chvilky jsem měl uvázanou i kravatu. Když jsem si před zrcadlem snažil srovnat vlasy do nějaké přijatelné formy, znovu mě napadlo, že se nechám ostříhat. Vážně mi ty vlasy lezly do očí čím dál víc. Už jsem chtěl vytáhnout čelenku z tašky, ale včas jsem si uvědomil, že se to na tuhle akci a k tomuhle obleku opravdu nehodí. Jinak jsem na své vlasy byl ale hodně pyšný.
Jsou tmavě hnědé stejně jako moje oči. Dalo by se říct, že mé vlasy a oči jsou barevně sladěné. Dokonce mi často lidé říkají, že mám krásné oči.
„No prostě jseš fešák,“ řekl jsem svému odrazu v zrcadle.
A musím říct, že jsem se sám sobě líbil. Když jsem dával telefon do kapsy saka, zazvonil domovní zvonek. Rychle jsem mrknul na hodiny. Bylo tři čtvrtě na šest.
To si Ondra pospíšil, pomyslel jsem si a vykouknul jsem z okna.
Opravdu, on už stál dole a díval se nahoru do oken. Byl už také v obleku a musím říct, že i jemu to slušelo. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc je vlastně Ondra hezký. Naklonil jsem se víc, aby mě viděl, zamával jsem na něj.
„Jo, už jdu!“ Zavřel jsem okno a hnal se dolů. Málem jsem i zapomněl zamknout, jak jsem spěchal. Když jsem přicházel k autu, Ondra si mě zkoumavě prohlédl.
„Sluší ti to,“ zhodnotil mou vizáž.
Potěšilo mě to, ale na druhou stranu mi bleskla hlavou myšlenka, že je divné to od něj slyšet. Známe se teprve dvě hodiny a už mi říká něco takového, jako bychom byli staří známí. Nicméně jsem nemohl zůstat pozadu. Až moc okatě – a udělal jsem to naschvál, jsem si ho prohlédl od hlavy až k patě.
„No, taky ti to sluší.“
 Podívali jsme se na sebe a začali se tomu smát. Opravdu to bylo divné, ale zároveň i vtipné.
No tak s tímhle člověkem si určitě budu rozumět.

Nasedl jsem do auta.
„Kde vlastně ta velká sláva je?“ zeptal jsem se Ondry, když jsme se rozjeli.
„V hotelu Na hrádečku. Je to na druhém konci města,“
„A proč zrovna tam?“ divil jsem se nad výběrem místa. „Vždyť je tu plno jiných míst, kde by to mohlo být.“
„No to jo, ale přijelo pár docela důležitých lidí pro firmu a někteří jsou hodně zdaleka, jako například ti, které jsme dneska viděli. Je tam pro ně rezervováno pár pokojů,“ vysvětlil mi to Ondra.
„Kolik tam má být lidí?“ vyptával jsem se dál.
„Pozvaných je 80, ale ohlásilo se zatím jen 60 lidí, že určitě přijdou.“
„No tak to tatík rozjel ve velkém stylu, co?“
„Celkem dost lidí pozval,“ pomyslel jsem si, „kdo ví, jak to tam bude vypadat.“
„Proč ne, firmě se daří. Na to, že funguje tak krátce, je na dobré cestě se stát velkou firmou s velkým obratem. Musím říct, že tvůj táta je v tomhle oboru hodně dobrý.“
Ondra chválil firmu i tátu, jako by byli jeho vlastní. Ale proč ne. Určitě je fajn, pracovat tam, kde se daří. Usmál jsem se nad tím, jak o tátovi mluvil. Ale určitě měl pravdu. Táta je skvělý manažer. Kdysi dělal v jednom velkém podniku, a když se rozhodl odejít a začít podnikat, nechtěli ho tenkrát pustit. Pak se přece jen naplno pustil do vlastního podnikání a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Nicméně to ale byla také jedna z věcí, kterou máma taťkovi neustále vyčítala a to, že jenom pořád pracuje a není vůbec doma. Při této vzpomínce jsem se znova zamračil. Ondra se na mě podíval.
„Copak se děje?“ zeptal se.
„Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněl.“
„Potíže s holkou?“ zeptal se znova.
Nějak moc zvědavý.
Ale nějak mu to člověk bral. Byl prostě přirozený a nenásilný. Většinou nemluvím o svém soukromí, jen tak s někým, ale tady jsem udělal výjimku. Prostě se mi Ondra něčím líbil.
„S holkou? V žádném případě,“ odpověděl jsem tak, aby tam byl nějaký náznak, že mě holky neberou. Opravdu se mi Ondra líbil a zřejmě zase začala pracovat má představivost, kterou podpořila i má dlouhodobá sexuální absence. Podíval jsem se na něj. Ten sice pozorně sledoval cestu, ale přesto jsem si všiml, že se jemně pousmál. Že by se chytil? Možná jen zbožné přání.
„Sakra,“ zaklel jsem potichu.
Mám pocit, že můj mozek vypnul a hlavní slovo má ta malá věc mezi nohama. Vážně bych si měl někoho najít.
„Tak škola?“ ptal se Ondra dál, jako by nic.
„Jo, chtěl jsem si vzít nějaké věci na učení, zapomněl jsem je doma,“ chytil jsem se hned nabízeného tématu. „Budu dělat jazykovky, musím se dost učit.“
„Jak to stíháš? A tréninky k tomu?“
„Zatím to jde. Horší to bude na jaře, přijímačky na výšku, maturita. To bude teprve fičák.“ Při této myšlence jsem se otřepal. Moc jsem se na to netěšil, i když normálně s učením problémy nemám.
„Jaký obor chceš studovat?“
„Ekonomiku a management.“
„Tak pokud bys potřeboval, můžu ti pomoct, mám doma ještě všechny skripta a poznámky ze studia,“ nabídl se Ondra a přibrzdil. Pomalu jsme se blížili k Hrádečku.
„Budu rád. Vůbec nevím, co od těch přijímaček mám čekat,“ povzdechl jsem si.
Zvedl jsem ruce, dal si je za hlavu a díval se do střechy auta, jako by tam bylo něco zajímavého. Tímto pohybem, se trochu víc rozvoněl můj parfém. Ondra nosem natáhl tu vůni.
„Co to máš za parfém?“
„Hugo Boss. Koupila mi ho máma, mám tu vůni rád.“
„Je poznat, že je to originál a ne nějaká levná náhražka,“ řekl znalecky Ondra. „Mám ho taky rád, ale nepoužívám ho, protože na mě nevoní tak dobře.“
Že bych přeci jen měl štěstí a Ondra je… Heteráci parfémy tak nějak neřeší. Aspoň mám ten pocit. Kradmo jsem se na Ondru znovu podíval. Stále se usmíval. Ten úsměv byl opravdu odzbrojující. Úplně jsem si ho představil v…
„NE! DOST!“ Zanadával jsem v duchu.
Dal jsem ruce dolů, raději otočil hlavu a díval se ven. Ondra najednou prudce dupnul na brzdu. Setrvačností jsem se nahnul dopředu a rychle se chytil palubovky. Ještě že mám dobré reflexy.
„Promiň,“ omlouval se honem Ondra. „Nějak jsem se zamyslel a málem jsem to přejel,“ vyhodil blinkr a odbočil doleva na velké parkoviště před hotelem.
„Nemáš myslet na blbosti,“ zasmál jsem se.
Zůstalo to bez odpovědi, jen se Ondrův úsměv o něco víc rozšířil. Kdo ví, na co myslel. Vystoupili jsme z auta. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Mezi zaparkovanými auty jsem zahlédl i tátovo.
„PÁJÍKU!“ uslyšel jsem volání od vchodu do hotelu. Otočil jsem se. No jasně, jedině Lenka to mohla být. Rychle jsem k ní došel a objal ji. Dala mi pusu a pocuchala mi vlasy.
„Leňouchu, nedělej mi to, víš, že to nesnáším,“ zanadával jsem a začal si rovnat účes. Kousek jsem od ní poodstoupil a prohlédl si ji. „Teda, z tebe je větší kočka, než tenkrát, když jsme hráli milence.“
„No, taky jseš fešák.“ Rozpřáhla směrem ke mně ruce, jako by říkala: Podívejte se, jak mám hezkýho bráchu.
Kolem nás se právě protáhl Ondra. Mávl na mě rukou.
„Uvidíme se později, mám ještě nějakou práci, tak zatím.“
„Jo! Táta říkal, že máš za ním zajít, něco potřebuje,“ křikla za ním ještě Lenka, než zmizel za dveřmi. Pak se otočila na mě. „Copak, copak?“ zeptala se s úsměvem, když viděla, jak se za ním dívám. „Snad se ti nelíbí?“
„Noo… „ řekl jsem protáhle. „Za malý hřích by stál.“
„Ty jseš prostě nenapravitelný,“ drcla do mě Lenka ramenem. „Pojď, jdeme.“ Chytla mě za rukáv a táhla dovnitř. „Jdeme taky za taťkou. Počítej s tím, že tě bude chtít představit nějakým lidem, tak se zkus tvářit inteligentně.“
„Třeba takhle?“ našpulil jsem pusu, nadzvedl jedno obočí a zašilhal jsem.
„No přesně takhle,“ zasmála se Lenka, ale to už jsme přicházeli do sálu, kde byly připraveny stoly a nalevo pod okny se chystalo jídlo na raut.

Během následující hodiny se dokončily veškeré přípravy a pomalu se také začali trousit pozvaní hosté. Byli to důležití klienti, významní dodavatelé a v neposlední řadě zaměstnanci firmy. Táta mě postupně představil několika lidem. Většinou jsem se s nimi jen pozdravil a odpověděl na pár debilních otázek. Každopádně jsem se snažil, abych taťkovi neudělal ostudu, i když se mi některé otázky opravdu zdály hloupé a nebyly mi příjemné.
Proč nějaké cizí lidi zajímá, jestli mám holku a jak se těším na maturitu?
Lidé se postupně usazovali ke stolům a přišlo jich opravdu hodně. Něco po sedmé hodině dorazili prakticky už všichni. Táta zahájil celou tu slávu menším proslovem. Všechny přivítal a poděkoval jim za účast. Krátce zhodnotil uplynulý rok a ocenil tři zaměstnance, kteří byli největším přínosem pro firmu. Celý úvod, který trval něco kolem půl hodiny, nakonec táta ukončil poděkováním zaměstnancům za výbornou práci, a dodavatelům a klientům za spolupráci. Upozornil na připravený raut, na který se, stejně jako já, těšili i ostatní. A že bylo na co se těšit. Kromě jiných jídel bylo uprostřed všeho upečené selátko, z kterého kuchař ukrajoval plátky masa a nakládal lidem na talíř. Všechno to jídlo krásně vonělo a mně se už opravdu sbíhaly sliny. Čekal jsem však, až se to u stolů s jídlem trochu uvolní. Opravdu nemám potřebu se mačkat mezi tolika lidmi. Nemám to rád. Zvlášť pokud většinu z nich ani neznám. Stejné myšlenky se držel zřejmě i Ondra, protože jsme ke stolu s jídlem dorazili prakticky současně.
„Bavíš se?“ otočil se na mně.
„Zatím ani ne. Nejradši bych šel někam do baru, ale nemůžu to tátovi udělat.“
Mírně jsem se zamračil, protože mě to tu opravdu zatím nebavilo. Nechal jsem si na talíř naložit pěkný kus masa. Díval jsem se dál, co bych k tomu přidal, jediné co mě napadlo, bylo trochu zeleniny. Už jsem se natahoval po vidličce, ale Ondra mně předběhl. Drcli jsme do sebe rukama a málem jsem mu vyrazil tu vidličku z ruky.
„Promiň,“ omluvil jsem se a díval se, jak obratně zachytil vidličku mezi prsty. „Dobrý reflex,“ uznale jsem pokýval hlavou.
„No to já mám šikovné ruce,“ pochválil Ondra sám sebe a začal si nakládat zeleninu na talíř. Podal mi pak vidličku a mrknul přitom do mého talířku. „Koukám, masožravec, co?“ poznamenal, když viděl ten velký kus masa.
„Spíš všežravec. Jím všechno, nejsem vybíravý.“ A jako bych to chtěl dokázat, naložil jsem si na talíř pěknou hromádku zeleniny, že se mi to málem na talíř nevešlo. „Asi jsem si měl vzít větší talíř.“ Smál jsem se, když jsem to tam všechno rovnal.
„No to by sis asi musel vzít už snad jen tohle,“ smál se i Ondra a ukázal na velký tác s pečivem. „A to sníš sám, nebo se s někým budeš o tu hromadu dělit?“
„To je pro mě akorát,“ poplácal jsem se po břiše, „mám dobré spalování.“
„Nechceš si přisednout k nám?“ zeptal se Ondra, když jsme odcházeli ke stolům s plnými talíři.
„Kde sedíš?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, že náš stůl je prázdný. Lenka i táta se věnovali hostům.
„Tamhle,“ mávl rukou nalevo, k jednomu ze stolů, u kterého seděly dvě slečny a jeden pán ve věku asi 35 let. Jedna ze slečen se právě dívala naším směrem. Když si všimla, že se díváme, usmála se na mě. Ondra si toho všiml a jen tak mimochodem pronesl: „Líbíš se jí. Ptala se na tebe.“
„Smolík, Nemám zájem,“ odpověděl jsem rychle a otočil se zpět ke svému stolu. „Raději půjdu tam. Nechceš si přisednout?“
Ondra trochu zaváhal. Podíval se na mě, pak ke svým kolegům, ale nakonec souhlasil.
„Vezmeš mi talíř? Jen jim skočím říct, že budu na chvíli u vašeho stolu.“
Podal mi svůj talíř a odešel říct kolegům, že je na nějakou chvíli opustí. Já se mezitím usadil. Vkládal jsem první sousto do úst, když si Ondra přisedl a popřál mi dobrou chuť.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem mu také s plnou pusou. Pak jsem se podíval na jeho talíř, kde kromě zeleniny a hromádky kuskusu nebylo nic jiného.
„Býložravec?“ nemohl jsem si odpustit poznámku, když jsem ho viděl, jak se tím láduje a také jsem si vzpomněl, že se mě před chvílí ptal na něco podobného.
„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl, když se zakusoval do papriky.
„Ty jseš fakt vegetarián?“ podivil jsem se.
„Jo, jo, už odmala nesnáším maso.“ Nabral si kuskus a než strčil lžičku do pusy, dodal, „vždycky jsem s našima bojoval, když do mě nutili maso. Já ho stejně pokaždé tajně vyplivnul.“
Úplně jsem si představil, jak malé vydání Ondry plive maso pod stůl a přišlo mi to celkem úsměvné.

V klidu jsme dojedli a pozorovali co se děje okolo nás. Zábava se trochu rozproudila. Někdo ještě jedl, někdo už popíjel. Pár lidí sedělo u baru, aby měli ke zdroji pitiva co nejblíže. Dokonce začala hrát i muzika, ale nebylo to podle mého gusta. Písničky staré tak 10, 20 let. Rozhlédl jsem se kolem sebe a povzdechl jsem si. Asi se s tím nedá nic dělat. Byli tu sice i mladí, ale jinak věkový průměr byl tak kolem 40 let. A podle toho se musela i vybírat hudba. Těžko budou čtyřicátníci trsat na dramy, RnB nebo house. Musel jsem však uznat, že se táta při organizací této akce zřejmě hodně snažil. S Ondrou jsme si povídali o všem možném. Znovu jsme se vrátili k chystanému mistrovství.
„Jak jseš daleko?“ zeptal se Ondra.
„Mám čerstvě černý pás.“ odpověděl jsem skromně.
„No super, tak doufám, že spolu nebudeme muset zápasit,“ reagoval Ondra na mou odpověď. „Jestli je ti osmnáct a jseš už tak daleko, tak musíš být hodně dobrý.“
Tak nevím, jestli to myslí vážně, nebo se mi snažil vetřít do přízně. Ale snad to myslí vážně.
„Jak jseš na tom ty?“ musel jsem se taky zeptat.
„Taky mám černý, druhým rokem,“ usmál se.
„Tak co řešíš?“ divil jsem se.
„Jenže mě už je dvacet tři, to znamená, že musíš být lepší, když jsi postoupil tak rychle.“
„Anebo taky nemusím. Chodím do juda od svých osmi let. Hele jestli chceš, můžeme si dát někdy zápas, jen tak, co říkáš?“ nahodil jsem udičku.
Ondra přikývl a v jeho očích byl vidět zájem.
Rybička se chytila. Určitě si chce vyzkoušet, kdo z nás je lepší. O zápas by tedy zájem byl. Ale kéž by měl zájem o něco jiného. Hezký je na to dost. I jeho chování trochu napovídalo, že by snad mohl….
Zatraceně, zas začínám myslet něčím jiným, než hlavou.
Abych zahnal tyhle hříšné myšlenky, dopil jsem rychle víno a nalil si nové. Měl jsem už asi třetí skleničku.
Měl bych brzdit, jinak se sliju jak dobytek. Nerad bych udělal tátovi ostudu.
Ondra se omluvil a odběhl. Když se vracel z toalety, zastavil se u svých kolegů a na chvíli si k nim přisedl. U mě se mezitím zastavil na chvíli táta. Omlouval se, že se mi moc nevěnuje. Chvilinku poseděl, ale pak už zase šel zpátky k hostům. Dlouho jsem sám nebyl, protože si ke mně přisedla Lenka.
„Měl bys zpomalit,“ řekla, když viděla, že je lahev skoro prázdná.
„Nudím se,“ postěžoval jsem si, abych omluvil, proč vlastně piju. „Stejně jsem to nevypil všechno sám, byl tu i Ondra.“
„Kde vlastně je?“ rozhlížela se Lenka. „Viděla jsem, že tu s tebou sedí.“
„Šel na chvíli tam za holkama.“
„Proč nejdeš za nimi?“ divila se, „nemusel bys tu sedět tak sám.“
„Jak bych to řekl… vidíš tamtu blondýnu?“ ukázal jsem prstem přes rameno. Lenka přikývla a já pokračoval, „Ondra říkal, že po mně jede.“
Lenka se neubránila smíchu, zatím co já se otřepal při představě, že by se na mě lepila jakákoli holka. Výjimka prostě není.
„Kamarádka možná, ale ona asi myslí na něco jiného, podle toho, jak se po mě dívá. A navíc – ani se neznáme,“ postěžoval jsem si.
„Já ji trochu znám.“ Lenka se k nim otočila a zamávala na ně. „Neboj, vysvětlím ji to.“
„Můžeš počkat, až tu nebudu?“ odmlčel jsem se a zaposlouchal se do další písničky. Už to bylo trochu lepší, ale pro mě pořád nedostačující muzika. Díval jsem se na křepčící čtyřicetileté staříky a přemýšlel, kdy začnou hrát něco pořádného.
„Bože, to se nedá poslouchat,“ zandával jsem. Otočil jsem se – no a Ondra taky někde zmizel. Už mě to opravdu přestávalo bavit. „Leni, pojedu domů. Fakt mě to tu nebaví.“ Také jsem cítil, že i to víno mi pomalu leze do hlavy. Potřeboval jsem se někam uklidit.
„Ještě vydrž Pájíku,“ snažila se mi Lenka vymluvit můj odchod. „Asi tak za hoďku bude hrát jiný DJ. Uvidíš, že to pak bude hned o něčem jiném. Sama jsem ho vybírala.“
Chytla mě kolem ramen, jako by se mě snažila utěšit. Pokud Lenka vybírala další hudbu, tak by to opravdu mohlo být o hodně lepší. Jenže já se cítil mírně přiopilý a přitom jsem měl chuť na další víno. Musel jsem to zarazit.
Pokud tu mám ještě nějakou dobu vydržet, musím se každopádně hodit do klidu. Nemůžu tátovi udělat ostudu, kdybych se tu sťal jako čuně.
„Víš co, tak já se za hodinu vrátím,“ navrhl jsem.
„Pájo, nikam nejezdi, to se neoplatí. Máme tu jeden pokoj pro sebe. Dám ti klíče, tak si tam zalez a já pak pro tebe přijdu, ano?“ zamítla Lenka můj odchod domů.
„To by šlo. Půjdu se natáhnout, ale nesmíš na mě zapomenout,“ souhlasil jsem.
Lenka mi dala klíče a navedla mě k výtahu.
„Druhé patro, číslo pokoje máš na klíči. Zvládneš to?“ zeptala se mě starostlivě, když viděla, jak opatrně jdu. Opravdu se mi trochu točila hlava a držel jsem se pro jistotu blízko stěny.
„Jo, neboj. Budu v pohodě, jen se trochu prospím,“ uklidnil jsem ji a nastoupil do výtahu.