Nějak se mi zdá, že celý můj život je jen sen. Nebo spíš aspoň ty poslední dny. Někde jsem a vzápětí tam nejsem. Chci někam jít, ale nedojdu tam. Ocitnu se na nějakém místě, kde jsem ani nechtěl být. Stále mi stojí někdo za zadkem a hýbe se mnou směrem, kde potřebuje on.
Ptá se někdo na to, co chci já?
Nejspíš je to ani nezajímá.
Hlavně, když jde vše podle jejich plánů. Mít i něco v záloze, pokud bych náhodou vybočil a nešel po té čáře, kterou mi tu nalajnovali. Ale co když úplně vybočím? Co se potom stane, když se vyhnu i těm jejich dobře naplánovaným odbočkám?
To už potom můžu jen říct:
Co se má stát, ať se stane...
Nepamatuji se, jak jsem se dostal z té restaurace. Ani to, jestli někdo zaplatil to moje nedopité kafe. První, co jsem si uvědomil, když jsem otevřel oči, bylo, že jsem někde, kde bych neměl být.
Pokoj, kde jsem se už jednou probudil.
Díval jsem se na ty stejné stěny, jako včera, kdy jsem se tu probudil poprvé.
Nadzvedl jsem peřinu a podíval se na sebe.
I teď jsem byl převlečený a měl jsem na sobě to drahé saténové pyžamo. Stejná postel, stejný pokoj...
Posadil jsem se a rozhlížel se kolem sebe, jako bych se potřeboval opravdu ujistit, že se mi to nezdá.
Několikrát jsem si protřel oči, ale nakonec jsem si musel připustit, že opravdu jsem znovu skončil v Alanově domě.
Pomalu jsem vylezl z postele a přešel k oknu. Ani nevím proč.
Snad, abych se ujistil i pohledem z okna?
Roztáhl jsem závěsy, které bránily světlu, a celý pokoj se náhle rozjasnil podzimním sluncem, které bylo tak ostré, že jsem musel na moment zavřít oči, jak mě to oslnilo.
Po nočním dešti nebylo ani památky. Pouze mokrá cesta, mokrá tráva, na které však nebyl jediný spadlý list, jak se tu o to zřejmě někdo tak dobře staral.
Jako by i ta zahrada musela být stejně dokonalá, jako pan Alan Rosenberg.
Až mě z toho zamrazilo, když jsem si to uvědomil. Došlo mi konečně, jaká je jedna z jeho vlastností, kterou má.
Musí být všechno dokonalé. Nikde žádná chybička.
Podle toho, jak slunce bylo vysoko, muselo být už něco před polednem. Nechápal jsem, jak jsem mohl tak dlouho spát. Byl jsem sice unavený, ale ne natolik, abych nedokázal dojít do hotelu a ubytovat se tam.
Při cestě do koupelny, kterou už jsem nemusel ani hledat, jsem si snažil vybavit celý včerejší den.
Jak to, že jsem byl tak unavený?
Vlastně od chvíle, kdy jsem se poprvé dostal sem k Alanovi.
Už včera jsem měl pocit, že se mi chce pořád spát, usnul jsem dokonce i na chodbě u Francise, a pak najednou, bez varování, v restauraci, když jsem se chystal odejít.
Vážně na mě to podzimní počasí nepůsobí dobře...
Ani jsem nepřemýšlel, a prostě jsem se automaticky svlékl a vešel do sprchy. Potřeboval jsem to. Pustil jsem na sebe teplou vodu a jen tak tam chvíli stál, opřený rukama o ty drahé obklady, a díval se, jak po mně stéká voda. Myslel jsem, že vezmu mýdlo a pořádně se umyju, ale zdálo se mi, že prostě jen stačí se opláchnout čistou vodou, abych se probral z té únavy. Neměl jsem pocit, že jsem špinavý nebo zpocený...
Možná bych tam stál, kdo ví jak dlouho, kdybych nezaslechl klapnutí dveří.
„Jasone?“ ozval se z pokoje Alan. „Je všechno v pořádku?“
Jeho hlas se blížil a s posledním slovem se otevřely dveře do koupelny. Stál v nich a ze široka se na mě usmíval. Měl oblečené jednoduché rifle a obyčejné triko, ale i tak vypadal prostě dokonale. Přesně jako ta jeho zahrada...
„Omlouvám se, jen jsem se potřeboval...“ rychle jsem zastavil vodu a chtěl se natáhnout po osušce.
„To je v pořádku. Chovej se tu jako doma,“ znovu se na mě usmál.
Vešel dovnitř, jako by se nic nedělo, vzal jednu úhledně poskládanou osušku a vykročil ke mně s napřaženou rukou, abych si ji mohl vzít.
„Děkuji,“ popadl jsem ji a rychle se ji snažil rozdělat, abych se mohl utřít.
Ale byl jsem tak nervózní, že mi spadla na zem, a než jsem se stihl pro ni sehnout, udělal to Alan.
Chytil osušku a pomalu se narovnával. Skenoval mé tělo od spodu až nahoru, dokud se celý nenarovnal a zadíval se mi do očí.
„Je trochu chladno,“ rozdělal osušku a přehodil mi ji přes ramena. „Měl by ses obléct, ať...“
Znovu sklouznul pohledem dolů a dodal: „Ať nenastydneš.“
Rychle jsem se pod osuškou schoval, jako by mě měla ochránit. Prostě takový náhlý, divný pocit, že je něco špatně.
Vlastně ono je špatně už jen to, že jsem znovu v jeho domě.
„Proč jsem tady?“ zeptal jsem se, aniž bych se hnul.
Jen jsem se na něj díval. Sledoval jsem každý jeho pohyb.
„Protože jsi usnul a já neměl to srdce tě nechat na ulici,“ pokrčil Alan rameny, jako by o nic nešlo. „Bylo pro mne jednodušší tě vzít sem, než ti shánět nocleh v nějakém hotelu, který by se ti ani nemusel líbit. Tady máš všechno, co budeš chtít.“
Pousmál se nad tím, jak si ho neustále podezřívavě prohlížím, a pak konečně odstoupil.
„Tvoje věci máš vedle v pokoji. Nemusíš se bát.“
Vyšel z koupelny ven, ale za dveřmi se ještě zastavil a otočil se na mě. Cuknul jsem sebou, a víc si přitáhl osušku.
„Ještě jsi nesnídal, tak přijď dolů. Pak se můžeš rozhodnout, co uděláš dál. Jestli zůstaneš tady, nebo půjdeš někam do hotelu. S plným žaludkem to rozhodování bude lehčí.“
Stál jsem nehnutě, dokud jsem znovu neuslyšel klapnutí dveří a měl jistotu, že jsem tady sám. Pomalu jsem vyšel z koupelny, a přesto se ještě rozhlédl po pokoji, abych se ujistil, že není schovaný někde v koutě.
Začínal jsem být vůči němu podezřívavý...
Na té jeho dobrosrdečnosti, laskavosti, bylo něco divného.
Netrvalo dlouho, a já už oblečený v čistých věcech scházel dolů. Cestu do jídelny jsem už znal.
Byl jsem tu sice jen jednou, ale stejně jsem měl pocit, jako bych to tu znal už o hodně delší čas než jen pouhý jeden den.
V jídelně bylo prázdno, ale na jednom konci stolu bylo připraveno jídlo. Ani jsem nepřemýšlel, jestli je pro mne nebo ne. Prostě jsem se usadil a začal jíst.
Žaludek jsem měl ze všeho mírně stažený, ale přesto jsem se snažil snít aspoň něco. Automaticky jsem se natáhl po kávě, která voněla snad přes celou jídelnu. Nalil jsem si do hrnku a pomalu jí zapíjel jednotlivá sousta.
Potřeboval jsem to. Stále jsem se cítil mírně unavený i přesto, že jsem prospal celou noc a skoro celé dopoledne.
„Nemusíš spěchat s jídlem. Pokud chceš, můžeš tu zůstat i na oběd,“ ozval se Alan ode dveří. „Anebo napořád...“
„Děkuji, že ses o mně postaral, ale nechci obtěžovat. Už tak toho pro mne děláš víc než dost, a to se skoro neznáme,“ mírně jsem stáhl obočí, když jsem se na něj podíval.
On, zase s tím svým úsměvem, který má snad permanentně přišitý k obličeji, přistoupil ke stolu a následně se usadil naproti mně.
„Tenhle dům je dost velký. Dost místa i pro tebe, a já bych byl rád, kdybys mou nabídku přijal,“ opsal ve vzduchu rukou půlkruh, jako by chtěl ukázat, že opravdu je tu dost místa pro nás oba.
„Proč to chceš?“ zeptal jsem se podezíravě.
„Už jsem ti to říkal. Líbíš se mi. Vždycky ses mi líbil.“
„Co se ti na mě líbí?“
Měl jsem pocit, jako by byl Alan překvapen mou otázkou. Jako by jeho pohled na moment potemněl, ale možná se mi to jen zdálo.
„Ty sám...“
„Já sám? Jak tomu mám rozumět? Znáš jen můj vzhled. Nevíš, jaký jsem doopravdy,“ nedal jsem se odbýt nic neříkající odpovědí. „Chceš tím říct, že se ti líbí jen to, jak vypadám?“
Alan nehnul ani brvou po tomhle mém slovním útoku. Stále se usmíval, jako bychom vedli nějakou příjemnou konverzaci. A přitom musel cítit ten útok z mé strany.
Řekl jsem si, že tomu prostě přijdu na kloub, ať to stojí, co to stojí. A nejlepší útok je... Ptát se přímo. Nenechat se odradit vyhýbavými odpověďmi, kterých měl Alan opravdu velkou zásobu a dokázal si se slovy pohrát.
Někde v hloubi mé duše se pomalu začínala probouzet má povaha, kterou jsem tak dlouho skrýval. Nepotřeboval jsem ji, protože pro mne bylo vždy jednodušší nechat ostatní, aby za mne všechno udělali, a potom stačilo jen přijít k hotovému.
Jason, který se snaží přijít všemu na kloub, opravdu dlouho spal. A teď... Právě teď se probouzí, protože ten slabý, který se nechává všude vést, z toho začíná být unavený.
„Ano, líbí se mi, jak vypadáš. Jsi moc hezký, a nejeden muž nebo žena by dali, kdo ví co za to, aby tě mohli mít po svém boku. Ale i když se známe teprve chvíli, dokážu odhadnout, jaký člověk jsi. Ty nejsi špatný. Jsi upřímný, i když moc často nemluvíš. Často couváš, aby ses vyhnul sporům a nepříjemným konfliktům, které tě pak následně překvapí natolik, že si s tím nevíš rady. Raději se skryješ do své ulity, která je však velmi křehká...“
Mluvil dál, a já na něj zíral málem s otevřenou pusou.
Jak... Jak mě mohl tak dokonale odhadnout za tak krátkou chvíli?
Alan pokračoval ve výčtu mých vlastností, jako by mne znal od mého narození.
Jeho slova se mi zarývala do hlavy, ovíjela se kolem mne, jako škrtič, který si vyhlédl svou oběť a už ji nehodlal pustit.
Měl jsem pocit, že se propadám do jiné dimenze, kde přestávám být sám sebou. Jako by mě svými slovy a svým těžko odolatelným hlasem naprosto ovládl. Nedokázal jsem uhnout ani pohledem.
Bojovnému Jasonovi se začínaly podlamovat kolena...
„Chci tě, Jasone. Opravdu tě chci, a já vím, že tu se mnou chceš zůstat. Nemýlím se, že? Dovolíš mi, být s tebou? Budeš můj?“
Byl jsem naprosto konsternován. Nenacházel jsem jediné slovo, kterým bych mu jeho domněnky či otázky vyvrátil. Po jeho poslední otázce jsem jen poslušně přikývl, stále hledíc do jeho očí, které mě za žádnou cenu nechtěly propustit ze svého vězení. Nedokázal jsem se vzepřít ani jeho slovům, ani jeho pohledu. Všechno kolem mne zmizelo, potemnělo, a já viděl jen jeho. Jeho oči... Nic jiného. Kdyby se teď vedle mne někdo postavil, nevěděl bych o tom.
Snad jen podvědomě, jako bych hledal poslední záchranu, jsem se natáhl po sklenici s vodou, kterou ke mně přisunul. Vypil jsem ji, aniž bych o tom přemýšlel. Ale ta chladná voda mě opravdu v tu chvíli probrala.
„Musím jít,“ vzpamatoval jsem se. „Francis má o mě starost. Vrátím se k němu,“ zvolil jsem poslední možnost obrany, i když jsem ji nemyslel vážně.
„Nemusíš. Francis udělá jen to, co mu řeknu...“
Co to právě řekl?
Šokovaně jsem odložil prázdnou sklenici na stůl a vstal jsem. Alan mě celou dobu s úsměvem pozoroval, a ani nic nenamítal, když jsem se otočil a zamířil nahoru do pokoje pro své věci.
Neotáčel jsem se, ale přesto jsem slyšel zavrznutí židle, když Alan vstával, a jeho pomalé, rozvážné kroky, které mě pronásledovaly. Přidal jsem do kroku, zatímco on vůbec nespěchal. Jako by si byl jistý, že mu jeho kořist nemá kam uniknout.
Červené světlo, ukryté v temném koutku mé mysli, začalo výstražně blikat.
Vešel jsem rychle do „svého“ pokoje a zavřel za sebou dveře. Chtěl jsem zamknout, ale nebyl tu žádný klíč.
Díval jsem se na kliku a na mou ruku, která ji stále držela. Třásla se mi.
Zvedl jsem druhou ruku před oči. I ta se mi třásla, a nebyl jsem schopen ten třes v rukách zastavit, ani když jsem kliku pustil a několikrát jsem si je promnul.
Stísněný pocit začínal ovládat mé tělo.
Mám strach? Nebo to je něco jiného? Proč se mi celé tělo chvěje a je mi čím dál větší teplo? Proč mi srdce buší jak šílené, dýchám rychle jak uhoněný pes a nedokážu se uklidnit?
„Jasone, jsi v pořádku?“
Lekl jsem se, když se těsně za dveřmi ozval Alanův hlas. Uskočil jsem od nich a rozhlédl se po pokoji, kam bych se mohl ukrýt. Někde uvnitř mě stále blikalo to výstražné světlo a pud sebezáchovy začal pracovat naplno.
Proč? Neublížil mi, nevyhrožoval mi... Proč se ho tedy bojím?
Rychle jsem došel k posteli, vedle které ležela kabela s mými věcmi. Chtěl jsem ji vzít a odejít, abych ukázal, že to s odchodem myslím vážně. Ale ve chvíli, kdy jsem se k ní sklonil, se mi zatočila hlava, a já se na poslední chvíli opřel o postel, abych nespadl na zem.
„Opatrně,“ zčista jasna se vedle mne objevil Alan.
Zachytil mně a pomohl mi sednout na postel. Jeho dech se mi přitom otřel o ucho, a já se pod tím vjemem zachvěl. Chytl jsem lem trika a mírně si ho odtáhl od krku. Bylo mi opravdu teplo. Čím dál víc jsem propadal tomu zvláštnímu pocitu, který jsem měl od chvíle, kdy jsem odešel od stolu.
„Není ti dobře?“ dřepl si Alan přede mne a položil mi ruce na kolena.
Cuknul jsem nohama, když ten dotek mnou projel jako elektrický výboj.
„Možná by sis měl lehnout. Pomůžu ti svléknout.“
Aniž by čekal na mou odpověď, nebo námitku, stáhl mi boty a chytl mě za kotníky, aby mi zvedl nohy na postel. Já stále držel triko u krku, aby mne neškrtilo, i přesto, že výstřih byl dostatečně velký. Pod polštářky svých prstů jsem cítil, jak se mi zrychlil tep.
Byl jsem jak omámen, a nehnul jsem ani prstem, když mi Alan rozepnul kalhoty a pomalu je stáhl dolů.
„Celý se třeseš,“ uslyšel jsem jeho hlas, který ke mně přicházel jakoby zdálky. „Není ti dobře? Pomůžu ti, aby ti bylo lépe...“
Vnímal jsem zhoupnutí postele, a hned na to se nade mnou objevila jeho tvář.
Klečel nade mnou a díval se mi do očí, zatímco jeho ruka putovala po mé noze. Jako by se mne dotýkalo rozžhavené železo. Cítil jsem to tak intenzivně, že jsem se ještě víc roztřásl, a už jsem ani nedokázal zadržet sten, který mi vyšel z úst, když zavadil o můj rozkrok.
„Postarám se o tebe. Budeš se tu mít jako v bavlnce. Vím, že i teď toužíš po tom, abych ti pomohl, Jasone...“
Jeho obličej se přibližoval čím dál víc. Cítil jsem už i jeho horký dech na svých rtech. To teplo z něj přímo sálalo, když se jich skoro dotýkal.
„Pomoz... mi, prosím...“ zašeptal jsem ve chvíli, kdy se mým tělem rozprskl tak silný chtíč a touha po uspokojení, že i tahle slova šla z mých úst proti mé vůli.
Dost jasně jsem mohl vidět, jak se Alan neubránil ještě většímu úsměvu, který měl po mých slovech.
Stále se mi zblízka díval do očí, jako by se chtěl ujistit, že jsem to opravdu řekl.
Přesto jsem však ucítil pohyb jeho ruky. Svou dlaň sunul po mém stehně, otřel se o penis, který už dávno nebyl v klidu, a pak, až trýznivě pomalu, ji zasunul do mého prádla.
Pootevřel jsem ústa a zasténal, když se jeho prsty dotkly holé kůže v těch místech. Opatrně se dotýkal mé erekce, přejížděl po ni konečky prstů a pomalu i stahoval boxerky níž.
„Jsi opravdu krásný, Jasi,“ zašeptal ve chvíli, kdy schoval můj penis ve své ruce.
Chtěl jsem to.
Ne...
Potřeboval jsem to uvolnění.
Neudržel jsem v sobě hlasité zavzdychání po jeho prvních tazích, a doufal jsem, že tohle mi pomůže. Naprosto mě to ovládlo. On mě ovládl...
Ale když se jeho rty dotkly mých, a já ucítil jeho jazyk mezi svýma zubama, v tu chvíli v mé hlavě už neblikalo výstražné světlo, ale rovnou se rozhoukala varovná siréna tak hlasitě, že mi málem zaléhalo v uších.
„Dost... Dost!“ vykřikl jsem hned, jen co jsem uhnul hlavou před jeho polibkem.
Zapřel jsem se o něj oběma rukama, a vší silou, která mi ještě zbývala, jsem ho ze sebe shodil. Zaskučel jsem, kdy jsem ucítil ten silný stisk na mém penisu, který však vzápětí zmizel. Rychle jsem se přetočil na bok a sklouznul jsem z postele na zem. Dopadl jsem na všechny čtyři.
Neměl jsem čas si rozmýšlet, co udělám dál. Zapřel jsem se o ruce a zvedl se na nohy tak rychle, jak jen to šlo. Pohledem jsem zavadil o Alana, který se právě zvedal z postele a sunul se ke mně.
Nemůžu tu zůstat. Nemůžu dovolit, aby se mě někdo takový dotýkal.
Vrávoravým krokem jsem se rozběhl ke dveřím. Otevřel jsem je až na třetí pokus, kdy má roztřesená ruka dvakrát máchla do prázdna ve snaze zachytit kliku. Točila se mi hlava, nohy jsem měl jak z rosolu, ale přesto jsem se snažil od toho dravce dostat co nejdále.
Rozhlédl jsem se a můj zrak se zastavil na posledních dveřích v patře.
Ať už vedly kamkoliv, bral jsem to jako záchranu. Jen se od něj dostat pryč...
„Jasi, neutíkej,“ slyšel jsem za sebou klidný Alanův hlas, z kterého mě mrazilo. „Neublížím ti. Jen ti pomůžu, aby ses cítil lépe...“
Přímo jsem hypnotizoval ty dveře před sebou. Snažil jsem se k nim dostat co nejrychleji, a přitom jsem měl pocit, jako by se mi s každým mým krokem vzdalovaly. Jednu ruku jsem měl napřaženou před sebe, abych mohl ty dveře co nejdříve otevřít. Prsty bolestivě narazily o masivní dřevo, když jsem se k nim konečně dostal.
Ani nevím jak, náhle se přede mnou otevřely a já vpadl dovnitř. Zavrávoral jsem, ale hned jsem to vyrovnal a otočil se, abych je za sebou zavřel.
Už jen škvírou jsem mohl vidět, jak se Alan blíží. Jak natahuje ruku po dveřích...
Zaslechl jsem jeho sprosté zaklení, které mu nestřeženě uniklo, když jsem mu je zabouchnul před nosem. Díval jsem se, jak se klika pohybuje směrem dolů...
Klíč... Tyhle dveře mají klíč, proletělo mi hlavou.
To všechno proběhlo během krátké chvíle. Možná bych to mohl spočítat na vteřiny od chvíle, kdy jsem vyběhl z pokoje, do momentu, kdy jsem na poslední chvíli otočil klíčem a klika už jen cvakla na prázdno.
Dveře však zůstaly zavřené.
Svezl jsem se po nich na zem. Ztěžka jsem oddychoval a nebylo mi zrovna nejlépe. Byl jsem jak v jednom ohni a nutně jsem potřeboval něčí pomoc. Každý dotek mě přiváděl do stavu, který mě přiváděl skoro k šílenství. Skrčil jsem se do klubíčka a snažil se zhluboka dýchat.
To přejde... Musí to přejít. Nedovolím Alanovi, aby na mě víc sahal.
Ale jeho hlas, který se neustále ozýval za dveřmi, mě nenechával v klidu. Opřel jsem si hlavu o kolena a rukama si zacpal uši. Nedokázal jsem se přestat třást. Nemohl jsem se ani pohnout, protože každý další pohyb jen vyvolával touhu po něčím dotyku. Po uvolnění toho, co ve mne teď proudilo a chtělo to za každou cenu ven.
Potřebuji to... Prosím někdo... pomozte mi...
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a snažil se nemyslet na to, co se se mnou dělo. Vím jen, že to přetrvávalo, i když jsem zavřel oči a zacpal si uši a snažil se myslet na něco škaredého.
Až po delší chvíli, kdy jsem si uvědomil, že neslyším klepání na dveře a Alanův hlas už ani přes ty zacpané uši, jsem zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe.
Byla to jedna z dalších ložnic na tomhle patře.
Ale tentokrát ne tak obyčejná jako ta „moje“. Už na první pohled bylo jasné, že patří pánovi tohoto domu.
To proto byl ve dveřích klíč. Možná že je to jediný pokoj, který se dá zamknout.
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že jsem vlezl šelmě přímo do klece.
Ale musím něco udělat. Nemůžu tu zůstat věčně zavřený a doufat, že se to nějak samo vyřeší.
Zapřel jsem se o dveře a pomalu, za pomocí rukou, jsem se po nich zvedal na nohy.
Musel jsem se opřít, protože jsem je měl pořád slabé a stále jsem pociťoval potřebu po uspokojení. Až teprve teď, když jsem stál, jsem si uvědomil, že boxerky mám ještě potáhnuté dolů a moje erekce neklesla ani trochu. Chtěl jsem si je natáhnout, ale jen ten malý dotek na penisu mě donutil tiše zasténat, jak moc citlivý byl.
Svěsil jsem ruce dolů tak, abych se sebe co nejméně dotýkal. Srdce mi stále divoce bilo a hlava se mi nepřestávala točit. Ale i přesto jsem se znovu rozhlédl po Alanově ložnici, jako bych hledal v tom honosně zařízeném pokoji nějakou záchranu.
Velká okna propouštěla dovnitř spoustu světla, na protější stěně visela velká zrcadla a pokoj se o to víc zdál prostornější. Vedle postele stál noční stolek, snad z mahagonu, jak krásný byl. Stejně tak i ostatní nábytek, systematicky, a přitom vkusně uspořádaný. Prostě dokonalost sama...
Zadíval jsem se k oknům.
Kdybych tak mohl na vzduch, venku je chladno a možná by mě to probralo...
Nebyla zde žádná veranda, na kterou bych mohl vyjít. Ale přesto jsem k nim zamířil, abych je otevřel a pustil na sebe čerstvý vzduch.
Už jsem udělal pár kroků, když jsem si všiml dalších dveří. Ani jsem nad ničím nepřemýšlel a místo k oknům jsem šel rovnou k nim. Podle toho, jak vypadal „můj“ pokoj, tak tohle určitě taky byly dveře do koupelny.
Tohle je to nejlepší, co teď můžu udělat. Pustit na sebe studenou sprchu, která mě probere.
Pomalu jsem obešel tu velkou postel, které jsem se musel v jednu chvíli přidržet, když se mi udělalo slabo a podlomily se mi nohy.
Chvíli jsem to vydýchával a snažil se nemyslet na tu věc, která si stále, až bolestivě, vyžadovala pozornost.
To půjde, uklidňoval jsem sám sebe. Jen se dostat do koupelny.
Narovnal jsem se a udělal pár kroků. Jednou rukou jsem se přidržoval postele a malými krůčky postupoval ke svému cíli. Už jen kousek. Obejít ten nádherný noční stolek s vystavenými fotkami...
Dosedl jsem na postel a nevěřícně hleděl na fotku, kterou jsem vzal z nočního stolku. Zcela jsem zapomněl i na to, že jsem chtěl jít do koupelny.
Nechápal jsem. Nebo... Teprve teď mi to do sebe začínalo zapadat. Ne sice všechno, ale tohle mi zaplnilo některá bílá místa.
Ruce se mi roztřásly snad ještě víc než před chvílí, když jsem si uvědomil jednu věc. Možná tu nejvíc důležitou věc... Zbaven posledních sil jsem dolehl na záda a nepřítomně na sebe zíral do stropu.
V odraze zrcadla, které tam bylo přidělané jsem se díval na svou ubohost a na fotku, která se mi tam ukazovala obráceně.
Ale přesto na ní byly jasně vidět dvě postavy.
Pláž zalitá sluncem, se skalisky na jedné straně, kde se voda tříštila na spoustu drobných kapek. Jeden stál druhému za zády a objímal toho před sebou. Oba dva se dívali do objektivu a usmívali se, jako dva nejšťastnější lidé na světě...