Místo na pláži, které jsme si obsadili, bylo jedno z nejlepších. Mohli jsme využít naši soukromou, ale rád jsem byl občas i mezi lidmi. Díval jsem se kolem sebe, s úsměvem jsem pozoroval ten ruch a představoval si životní příběhy jednotlivých lidí, kteří se kolem nás pohybovali.
Například tahle malá holčička. Stavěla si hrad z písku a jen se občas podívala k nedalekým lehátkům, kde pod velkým slunečníkem odpočívala její máma. Měla bříško, vypadalo to, že nebude dlouho trvat a své dcerce přinese domů sestřičku nebo bratříčka. Podle toho, jak se usmívaly obě dvě, nejspíš se již na nový přírůstek moc těšily. Stejně jako ten chlapík, co k nim právě spěchal od nedalekého stánku, kde jim koupil velkou porci zmrzliny. Holčička vyskočila a rozběhla se rovnou za nimi a volala na ně, že ještě chvilku, a bude hotový i pokojíček pro Sáru. Takže bude mít sestřičku...
Otočil jsem se na druhou stranu.
Starší paní, s botami v ruce, a sukní zauzlovanou nad koleny, se procházela, a nohama nabírala písek. Něco si pro sebe říkala a její občasný pohled k moři byl takový zvláštní. Zasněný... Jako by na někoho čekala, a už strašně dlouho. Pak se na chvíli zastavila a vytáhla z pod halenky řetízek, otevřela medailonek a s láskou se na něho zadívala.
Její šedé vlasy stažené do drdolu se uvolnily a rozprostřely se ji po ramenou a zádech. Viděl jsem ten nenápadný pohyb schovaný pod vlasy, kdy si otřela oči a řetízek zas uschovala zpátky pod halenku, tak blízko ke svému srdci. Nejspíš se ho už nedočká...
Nebo tenhle mladý muž... Už delší dobu sedí, kolem sebe má pár věcí, a na klíně fotoaparát. Nejspíš ho také zajímají příběhy lidí. Tvoří je z jednotlivých fotek, skládá je dohromady, domýšlí si jejich šťastné nebo i méně šťastné konce. Přesto jsem ho zatím ani jednou neviděl zmáčknout spoušť...
Vstal jsem z lehátka a zamířil k němu.
„Promiňte...“
Zvedl ke mně hlavu a usmál se.
„Vy jste profesionální fotograf?“
Přikývl...
„Bylo by ode mne troufalé, kdybych vás o něco poprosil?“
„Chtěl bys fotku na památku, Jasi?“
„My... my se známe?“ udivilo mě, že mě oslovil jménem.
Opět jen s úsměvem přikývl.
„Promiňte, ale nepamatuji se... Jak se jmenujete?“
„Sergi...“ vstal ze svého sedátka a zadíval se do mých očí.
„Odkud se známe?“
„Známe se odjakživa.“
Couvl jsem o krok, když natáhl ruku a chtěl se mne dotknout. Ale v tu chvíli jeho úsměv zmizel, jako by ho přepadl smutek...
„Neboj se, nic ti neudělám. Miluji tě, Jasi...“
„Ale... já vás neznám. Nemůžete mě milovat.“
„Znáš mě,“ přistoupil ke mně znovu blíže.
Najednou mě rozbolela hlava, jak jsem se snažil rozpomenout. Po jeho slovech jsem měl náhle pocit, jako bychom se už opravdu někde potkali. Jeho oči... jeho úsměv... jeho tvář jsem už musel někde vidět. Neznal jsem ho, a přitom mi připadala tak známá...
„Bolí to?“ položil mi ruku na hlavu. „Bude to dobré. Neboj se. Dobře to dopadne...“
Co má dobře dopadnout? Co? Odkud ho znám? To jméno a ta tvář... Kde jsem ho už viděl? Kde jsme se setkali?
„Jasi!“
Prudce jsem se otočil za hlasem, který mě volal.
„Jasi, bál jsem se o tebe. Neodcházej jen tak. Nechci, aby ses mi tady ztratil.“
„Promiň, Alane,“ objal jsem svého muže. „Jen jsem chtěl poprosit tohoto pána, jestli by nám udělal fotku na památku.“
Pootočil jsem se, abych ukázal na toho, kdo se mi představil jako Sergi.
Ale můj prst byl namířený už jen jeho záda, když s dvěma kufříky v ruce odcházel pryč. Zůstala po něm jen prázdná rozkládací stolička, jakou používají rybáři na útesu.
„Znáš ho?“ zeptal se mě Alan, a já se na něj otočil zpátky.
Miloval jsem ten jeho úsměv, vějířky kolem očí, když se smál, i ty jeho husté šedé vlasy, které mu tak moc slušely. Nemohl jsem si vybrat lépe...
„Znám? Nevím...“ zamyšleně jsem pokrčil rameny.
„Netrap se tím. Beztak to nebyl nikdo důležitý. Necháme se vyfotit ještě kolikrát budeš chtít, ano?“
Alan se zadíval na odcházejícího fotografa a mírně se zamračil.
„Stejně mám pocit, jako bych ho odněkud znal. Nepoznáváš ho?“ zeptal jsem se, když se ten Sergi otočil, a my mohli na moment vidět jeho tvář.
„Myslím, že jsem ho už někde viděl,“ chytl mě Alan za bradu a zvedl mi hlavu k sobě, abych se na toho druhého už nedíval.
„A kdo to je?“
„Nikdo...“ zašeptal a přitiskl své rty na mé...
Teplo, které jsem cítil, nebylo od sluníčka, které tak příjemně hřálo. Dotkl jsem se tváře, a na svých prstech ucítil vlhko od slz, které mi z koutků očí stékaly. Otevřel jsem si je a rozhlédl se kolem sebe.
Nebyl jsem na pláži...
Po chvíli jsem se rozpomněl, kde vlastně jsem. Posadil jsem se a překvapeně jsem si znovu otřel vlhké tváře.
Proč to? Co to bylo za sen?
Snažil jsem se vzpomenout, ale z celého snu mi v paměti utkvěly jen útržky.
Sergi mi říkal, že to bude dobré. Nemám se bát. Dobře to dopadne...
Ale můžu si být tím tak jistý? Určitě to dopadne dobře? Co má vlastně dobře dopadnout?
Raději jsem přestal na ten divný sen myslet, a vstal jsem z postele. Šlo to už o poznání lépe než předtím, když jsem se tu vzbudil poprvé.
Pohlédl jsem do okna. Venku už bylo šero a mě došlo, že se blíží večer, který v těchto obdobích přichází tak brzy. Často na mě z toho padá deprese. A když jsem si uvědomil, v jaké situaci se nacházím, bylo jen otázkou pár vteřin, než jsem se začal cítit zle.
Musím odsud pryč.
Znovu jsem se rozhlédl.
Napravo de dveří byly ještě jedny pootevřené. Došel jsem k nim, drcnul do nich a nahlédl dovnitř.
Myslel jsem si to. Uvítal jsem, že za nimi byla obrovská koupelna s toaletou. Teď jsem to vážně potřeboval ve všech směrech.
Netrvalo dlouho a já se cítil o mnoho lépe. Když jsem si umýval ruce, pohlédl jsem úkosem k vaně a pomyslel si, že by bylo fajn se do ní naložit tak na půl dne. Nebo aspoň vlézt pod sprchu a pustit na sebe horkou vodu tak, jak to mám rád. Ale nechtěl jsem tu setrvávat déle, než bylo nutné. A taky...
Kde mám oblečení?
„Jasi!“
Trhnul jsem sebou. Okamžitě se mi připomněl sen, kdy na mě Alan zavolal úplně stejným tónem.
Rychle jsem zastavil vodu, a ještě s mokrýma rukama vyšel ven z koupelny.
„Už jsem se lekl, že jsi odešel v pyžamu,“ usmál se na mě Alan, který stál kousek od postele a v ruce držel mé vyprané věci.
Stejný úsměv... Mírně pozvednuté koutky úst, vějířky kolem očí...
Měl jsem pocit, jako by ten sen byla realita, a my se jen posunuli o kousek dál v čase.
Možná mi vlasy ještě voní mořskou vodou.
Bezděčně jsem si je prohrábnul, jak silný byl ten pocit...
„Vyspal ses dobře?“ položil mé věci na postel.
Přešel ke stolku, kde na tácu stála nová sklenice, která se hned jemně orosila, když do ní z karafy dolil čerstvou vodu.
Vzal ji a podal mi ji.
„Vypadáš, jako by se ti zdál nějaký špatný sen,“ znovu se pousmál a prstem mi lehce přejel kolem očí. „Napij se, Nejlepší je na to čerstvá studená voda.“
Chytl mě za ruku, a mírně mi ji nadzvedl, abych se napil.
„Chci jít domů.“
Držel jsem sklenici dál, aniž bych ji jen přiblížil ke rtům. Neměl jsem teď na něco takového pomyšlení. Pořád jsem byl plný toho snu, který mi přivodil pocit, že se stane něco špatného. Neměl jsem stání a potřeboval jsem odsud pryč.
„Navečeříš se, a pak tě odvezu, ano? Musíš mít hlad. Půl dne jsi prospal.“
Alan mě chytil za loket a dovedl mě k posteli, kde mě donutil sednout si vedle mých věcí.
Sklonil se ke mně a znovu mi prsty přejel po tváři. Byl tak blízko, že jsem cítil i jeho horký dech, který mě donutil zavřít oči.
„Neboj se. Nic ti neudělám. Všechno dobře dopadne. Slíbil jsem ti to.“
Něco měkkého se dotklo mých rtů. Snad to byl jen pocit, co já vím. Ale to náhlé teplo na mých rtech trvalo tak krátce, že jsem si nebyl jistý, zda se to vůbec stalo. Přesto se mi po jeho slovech silně rozbušilo srdce.
Jaké kouzla používá? Vidí mi i do snů? Co je Alan za člověka? Mám se ho bát, nebo mu můžu věřit?
„Promiň, ale chci jít domů,“ vzpamatoval jsem se po chvíli a konečně otevřel oči.
Alan už stál kousek dál a jen se na mě díval. Nic víc, nic míň.
Možná se mi to opravdu všechno jen zdálo...
„Kam domů?“
„K Francisovi. Vím, že to není můj domov, ale...“ sklonil jsem hlavu.
„V pořádku,“ rezignoval Alan. „Nebudu tě do ničeho nutit, ale u mne máš vždycky dveře otevřené. Volal mi právník, že už dal něco dohromady a chtěl by se tě ještě doptat na nějaké nejasnosti. Takže se zítra sejdeme. Přijedu pro tebe, ano?“
Překvapeně jsem přikývl. Nepočítal jsem s tím, že to půjde tak rychle.
Alan se ještě jednou usmál, a pak odešel z pokoje s tím, že na mě počká dole v hale, abych se mohl v klidu převléct.
Po chvíli jsem vyšel z pokoje a rozhlédl se kolem sebe. Podle schodů, které vedly dolů, jsem pochopil, že jsem na patře, kde jsou ložnice. Podle počtu dveří jich tu bylo několik a docela prostorných. Už jen ta široká chodba, spíš hala, kde na stěnách visely obrazy, stály tu stojany s dobře udržovanými květinami a vůbec všechny doplňky, jsem měl pocit, jako bych byl v nějakém luxusním hotelu.
Opatrně, jako bych se bál, co mě dole čeká, jsem sešel schody. Široké schodiště vedlo přímo doprostřed haly. Francisův byt by se tu vešel minimálně třikrát.
Uprostřed tomu všemu vévodila obrovská sestava pohodlné sedačky, na kterou by se vešlo tak dvacet lidí určitě. Na jednom konci seděl Alan a něco si četl.
Když mě zaslechl, zvedl hlavu a usmál se.
„Půjdeme se najíst?“ vstal a odložil noviny.
Ukázal rukou k širokým zasouvacím dveřím, které byly zrovna otevřené, a za nimi se skrývala velká jídelna.
Všechno, co tu měl, bylo zařízené v moderním stylu, ale nebylo to chladné studené a neosobní, jak to v některých takto zařízených domech bývá. Dýchala tu na člověka příjemná atmosféra, příjemné teplo... Jen... Jen tu bylo prázdno. A nikde jsem neviděl žádnou fotografii.
Stál tu sice nádherný klavír, byly tu obrazy, květiny, ale žádná fotografie.
„Něco hledáš?“ zeptal se Alan, když viděl, jak se rozhlížím.
Pokynul mi, abych si sednul. Odsunul mi židli jako správný gentleman, a teprve když jsem se usadil, šel si sednout také. Nesedl si na druhý konec stolu, jak jsem předpokládal. Ale hned vedle mne, abychom na sebe viděli a byli k sobě blíž.
„Nemáš tu žádné fotky,“ odpověděl jsem popravdě.
„Nemám,“ přikývl Alan a nalil nám vodu do sklenic. „Často mě navštěvuje spousta cizích lidí. Obchodních partnerů a podobně, a fotografie... no, je to moje soukromí. Mám je u sebe v ložnici. Chtěl by ses podívat?“
„Ne, jen mě udivilo, že je nikde nevidím,“ rychle jsem zavrtěl hlavou.
Nechtěl jsem jít k němu do ložnice. Bylo by to, jako lézt do lví klece, kde to majestátné zvíře čeká, aby někoho chytlo do svých tlap a už nepustilo.
Alan se usmál. Nejspíš mu došlo, na co myslím, ale nijak to nekomentoval. Jen se opřel, aby nezavazel té ženě, která nám donesla večeři.
Vážně to tu bylo jako v luxusním hotelu nebo restauraci.
V klidu jsme pojedli večeři, sem tam jsme prohodili něco nezávazného. Neměl jsem však snahu svou návštěvu tady déle prodlužovat. Měl jsem pocit, že mi to nic nedalo, a i když jsem se chtěl o Alanovi dozvědět něco více, nepovedlo se mi to.
Byl obestřen tajemstvím, jako uzavřený v trezoru, a nedovolil nikomu proniknout dovnitř.
Cítil jsem se už o mnoho lépe, když jsme seděli v jeho autě a mířili jsme k Francisovi domů. Sice se mě ještě dvakrát zeptal, jestli přeci jen nechci zůstat, ale já odmítl. Ale když jsme zastavili před domem a já chtěl vystoupit, chytl mě Alan za loket a stáhl mě zpátky.
„Dnešní den byl moc příjemný. Děkuji,“ řekl tiše.
Druhou rukou mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. A než jsem se nadál, políbil mě.
Teď jsem měl jistotu, že se mi to nezdálo. Hlavně ve chvíli, kdy jsem ucítil, jak se jeho jazyk opatrně vsunul mezi mé rty a chtěl pokračovat dále.
„Al... Alane,“ zapřel jsem se o jeho ramena ve snaze ho od sebe odstrčit.
„Promiň,“ pustil mě. „Promiň, nechal jsem se unést. Omlouvám se.“
Ještě jeden polibek mi věnoval na ruku, a pak už pokynul řidiči, aby mi otevřel dveře.
Byl jsem stále v šoku, když jsem vystupoval z auta, i potom, když mi říkal, že druhý den pro mne přijede. Byl jsem z toho vedle i v momentě, kdy jsem stál na chodníku a díval se za jeho odjíždějícím autem. Málem jsem netrefil do vchodových dveří, když jsem vcházel do domu.
A když se zavřely, a hned za nimi mě někdo silně chytl za paži a stáhl do kouta, nestihl jsem ani zaprotestovat, natož jakkoliv se bránit.
„Co to mělo být?!“
Hleděl jsem na naštvaný obličej TImyho a vůbec nechápal.
Kde se tady vzal? Proč tu je? A proč je naštvaný? Je to kvůli Alanovi?
Jako by mi četl myšlenky, hned pokračoval.
„Drž se od Alana dál. Radím ti dobře. Je jako had, který se ti omotá kolem krku, když mu to dovolíš, a už tě nepustí. Co s ním máš? Proč jsi s ním byl, a proč ses s ním líbal?“
Spoustu otázek na mě vychrlil, a já nevěděl, na kterou dřív odpovědět.
„Vlastně proč jsi s ním byl, ani říkat nemusíš. Je mi to jasné. Nabídl ti pomoc, že?“
Konečně jsem na něco mohl odpovědět, ale jen jsem přikývnul v souhlasu.
„Kde jsi s ním byl?“ zopakoval jednu ze svých otázek.
„Byl...Pozval mě na oběd, byl s námi i jeho právník, kvůli výpovědi, co mi Carson poslal,“ odpověděl jsem opatrně.
Ale věděl jsem, že Timy není hloupý a následně mi to potvrdil.
„Na obědě? Chceš mi říct, že ten oběd trval tak dlouho? Víš kolik je hodin?“ zvedl mi před oči ruku, na které měl hodinky. „Proč jste se líbali? Máš s ním něco?“
Po téhle otázce jsem se naštval. Prudce jsem Timyho odstrčil, až byl donucen udělat dva kroky vzad.
„Co si o mně myslíš? Já ho nelíbal. To on... on to zkoušel.“
„Neměl jsi s ním nikam chodit,“ konečně se Timy trochu uklidnil a mluvil už o něco tišeji.
Na moment ztichnul úplně, když se na schodech zvaly kroky. Stáhnul se víc do stínu a mě potáhl s sebou. Stáli jsme tiše a jen se propalovali pohledy, dokud kroky neutichly, a neklaply venkovní dveře.
„Jedna věc je, že chceš, aby ti pomohl s tou výpovědí. Ale druhá věc je, že se nesmíš k němu přibližovat víc, než je zdrávo. Věř mi, vím, co říkám,“ pokračoval Timy.
„Proč? Co je za člověka? Odkud ho znáš?“ teď jsem na něj vychrlil otázky já.
Timy se zarazil. Opřel se o zeď a překřížil ruce na prsou. Mlčel, jako by si chtěl v hlavě přebrat, co mi vlastně může říct a co ne.
Napodobil jsem ho. Také jsem se opřel o zeď a založil ruce na hrudi. Mlčky a upřeně jsem se na něj díval, aby mu bylo jasné, že chci odpovědi na mé otázky.
„Alan je nebezpečný,“ promluvil po chvíli Timy.
„Nezdá se mi, když mi nabídl pomoc. Dokonce mi chce pomoct najít i bydlení a nic za to nechce...“ zalhal jsem posledními slovy.
On ale chce... Chce, abych byl s ním...
„Vždycky něco chce! Nikdy nedělá nic jen tak. Není to samaritán!“ vyjel znovu hlasitě Timy a jeho postoj se opět změnil. „Možná ne hned, ale jednou určitě. Přijde v momentě, kdy to budeš nejméně čekat. Nic od něho nepřijímej, rozumíš?“
„Proč bych neměl? Víš, jaké to je být tady?“ zamračil jsem se a ukázal prstem nahoru nad sebe. „Víš, jak je to těžké? Nejsem jako vy, abych se tvářil, že se nic neděje. Nevydr-“
Timyho dlaň na mé puse mě umlčela. Chtěl jsem ji odstrčit, ale pevně mě chytil, a ještě víc mi přitiskl ruku na pusu.
„Ticho...“ zavrčel šeptem.
Na chodbě se znovu ozvaly kroky. Podle hlasitosti šly z vrchu, a podle počtu kroků, které se k nám blížily, bylo to z patra, kde měl Francis byt.
Timy mě ještě víc zatáhl do kouta a přitlačil se na mě, aby se pojistil, že ani nehlesnu, nebo neudělám jakýkoliv jiný zvuk.
„Jo, to jsem já,“ ozval se náhle Francisův hlas a jeho kroky už byly slyšet skoro v přízemí. „Ne, ještě ne... Není u tebe? Zrovna jdu ven, podívám se po něm. Říkal jsem ti to... Ne, znám ho dobře, vím, že by to neudělal... A jak? Vždyť a... já... bude... se mnou... mil... neb... leh...“
Z posledních slov jsem slyšel už jen útržky, když zarachotily venkovní dveře, a Francis vyšel ven na ulici.
Měl jsem pocit, že se udusím, a tak když mě po chvilce Timy pustil, hlasitě a zhluboka jsem se několikrát nadechl.
S kým Francis mluvil? A o kom mluvil? Podle prvních slov, bych řekl, že o mně. Je pravda, že jsem odešel z domu a nenechal mu ani vzkaz, a už je skoro večer. Jenže v jeho hlase nebyl ani náznak strachu, či nějakého citu... A mohla to být náhoda, a on mohl mluvit o někom jiném. Jenže o kom?
Timy po chvilce otevřel dveře a opatrně vykouknul ven.
„Nezapomeň, co jsem ti o Alanovi říkal. Nepřibližuj se k němu víc, než je nutné. Nerad bych, aby se to všechno nějak pokazilo jen tvou hloupostí,“ otočil se zpátky na mě.
„Ale je potřeba s tím-“
„Musím jít,“ přerušil mě a mrknul na mobil, který mi začal zvonit. „Carson mě už shání. Dej na sebe pozor.“
Aniž by si počkal třeba jen na mé: ahoj, najednou zmizel, jako by tu před pár vteřinami ani nebyl. Já jen hleděl před sebe a nevěděl, co si o tom mám myslet.
Teprve, když v jednom z bytů zaštěkal pes, jsem se vzpamatoval. Vyšel jsem nahoru k Francisovu bytu a chtěl vejít. Ale jen jsem držel tu chromovanou kouli a zíral na zavřené dveře.
„Nemám klíče a tohle není klika...“ problesklo mi hlavou, když se ani nepohnuly, a mohl jsem s nimi lomcovat, jak chtěl.
Najednou jsem se cítil strašně sám, i když v tomhle domě byla spousta dalších bytů, z kterých se ozývaly různé zvuky.
Písničky z rádia, hádka dvou lidí, kteří spolu zřejmě žijí už dost dlouho a teď si vyčítají každou hloupost, štěkot psa, který neustával, zvuky střelby a jedoucích aut z televize, kde nejspíš teď dávali nějakou napínavou kriminálku...
Najednou mi ta chodba přišla moc velká, chladná, tmavá, nepřátelská. Každý zvuk se tu ozýval snad třikrát a z obrázků na stěně na mě padala deprese. Nikdy jsem si to neuvědomil, ale teď...
Opřel jsem se zády o dveře, ale po chvilce jsem se po nich sesunul na zem. Objal jsem kolena a opřel si o ně hlavu. Cítil jsem se najednou mizerně, i když ráno jsem byl přesvědčený, že tohle je cesta, jak to všechno co nejrychleji ukončit.
Je to zvláštní, jak se člověku dokáže nálada změnit ze vteřiny na vteřinu a stačí jen pár slov od někoho...
Byl tu vůbec někdo, nebo se mi to celé jen zdálo? Proč byl Timy najednou tak rozzlobený, a ke konci... chladný? Co za tím je? Proč mi neodpověděl na otázku, odkud Alana zná?
Je Alan vážně tak silný protivník? Je to o tom, že je bohatý a může si dovolit prakticky cokoliv? Mají peníze opravdu takovou moc, nebo je to o člověku? Alan má zvláštní charisma, kterému se těžko odolává, ale nakolik je to ovlivněno jeho povahou a nakolik penězi?
Vážně za to bude chtít něco víc než jen to, abych byl s ním? Vždyť jsem mu nic neslíbil, a přesto mi svou pomoc nabízí. Nebo bude tak neodbytný, dokud mu na jeho nabídku nekývnu?
Samým přemýšlením o Alanovi jsem zcela zapomněl na všechno ostatní. Ten člověk je vážně jako had. Proplazí se všude, a hlavně nepozorovaně. Dokonce i teď do mých myšlenek se dostal tak, že vytěsnil všechno ostatní.
Opravdu jsem úplně zapomněl na svůj vlastní problém a myslel jen na něj. Nedokázal jsem si pomoci, i když jsem se snažil. Ale i přesto, že jsem si šeptem opakoval Sergiho jméno, během chvilky jsem zase myslel na Alana.
„Jasone! Jasone!“
Trhnul jsem sebou, když se ozvalo volání mého jména. Otočil jsem se a díval se na Alana, jak se ke mně blíží a v ruce nese menší krabici, zabalenou v nádherném papíru.
„Nemohl jsem tě najít, myslel jsem, že jsi ještě nepřišel,“ usmál se na mě.
Stál jsem v hale, zatím co on přicházel z venku.
„Venku prší?“ popošel jsem k němu blíž, dotkl se jeho mírně vlhkých vlasů a políbil jsem ho. „Proč jsi nezajel do garáže?“
„Musel bych projít celý barák a takhle jsem tu byl rychleji. Nemohl jsem se dočkat, až ti budu moct dát dárek.“
Podíval jsem se na jeho ruce, ve kterých držel ten balík a pak znovu na něj.
Jeho úsměv nezmizel ani na chvíli. Mírně vrásky kolem pozvednutých koutků úst, vějířky kolem očí, které zářily vždy, když se usmíval.
Bylo vidět, že má radost, že mi může něco dát, a dělal to často. Hodněkrát mě už překvapil nějakým nečekaným dárkem a vždy se strefil. Nikdy jsem z jeho pozornosti nebyl zklamaný. Měl mě dokonale přečteného.
„Víš, že jsem ti říkal, ať za mě zbytečně neutrácíš,“ zlobil jsem se na oko.
„Víš, že ti rád kupuji dárky, protože tě miluji,“ sklonil se ke mně a políbil mne. „Rozbal si to.“
Nemohl jsem jinak než ho políbit taky, protože jsem měl opravdu radost z každé pozornosti, kterou mi věnoval. Cítil jsem se opravdu šťastný a milovaný...
Usadil jsem se na té obrovské sedačce a začal dárek rozbalovat.
„Na pláži jsi říkal, že chceš mít společné vzpomínky,“ posadil se Alan vedle mne a usmíval se ještě víc, když jsem v úžasu začal vytahovat ten snad nejlepší fotoaparát, který mohl, kdy, kdo vyrobit.
„Uděláme si své. Nepotřebujeme žádného fotografa. Nejlepší fotky jsou ty, které si uděláme sami,“ natáhl ruku a stiskl spoušť.
Blesk mě oslepil, jak jsem to nečekal. Na pár vteřin jsem měl před očima jen černo... Na pár vteřin jsem měl pocit, jako by mě někdo úplně vypnul.
„Jasone!“ zatřepal se mnou.
„Jasi... Jasi, tak se na mě podívej...“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak jsem dneska při vkládání myslela na to, že bych měla k povídce přidat ještě jeden štítek a to: Pořádný zmatek... :D :D Baví to ještě vůbec někoho, nebo už máte plný zuby toho, jak se to nikam nehýbe a jen se to komplikuje a zamotává? :D :D