Nebudu brečet. Řekl jsem si, že nebudu brečet. Už tolikrát jsem tohle prohlásil nahlas i pomyslel si to v duchu. Ale snad nikdy jsem to nedokázal zadržet. Ty slzy si prostě našly cestu ven a já tomu nedokázal zabránit. Ale tentokrát... Těch slz už bylo víc než dost. A proč?
Sáhl jsem na kohoutek a horkou vodu, kterou tolik miluji jsem stáhl na méně teplou, a po chvilce znovu... a znovu, dokud na mě netekla studená voda. Ta mě donutila zatlačit slzy a nedovolit jim spatřit světlo světa. Musel jsem zatnout zuby, jaká zima mi byla. Stál jsem pod tou studenou sprchou a zatínal jsem zuby.
To vydržím... Vydržím to stejně jako to, co mě ještě čeká.
Když už se to vážně nedalo snést, zastavil jsem vodu úplně. Popadl jsem tu největší osušku a celý rozklepaný zimou jsem se do ní zabalil. Zastavil jsem se u zrcadla a podíval se na svoji ubohost.
Brada se mi klepala a rty jsem měl skoro promodralé...
Nejspíš jsem to asi přehnal. Ale účinek to mělo. Zastavil jsem ten příval slz, a měl jsem pocit, jako by mi ta ledová voda nasadila nepropustné, nerozbitné brnění.
Takový chladný, ledový, nepřístupný, tvrdý... jsem měl být od začátku...
Přestal jsem na sebe zírat do zrcadla a vyšel jsem z koupelny ven. Vrátil jsem se do ložnice a z přiděleného místa ve skříni jsem si vytáhl čisté triko a domácí kalhoty. Rychle jsem se oblékl, protože mi přeci jen byla zima.
Pokud tu mám zůstat, bylo by fajn se o sebe začít starat.
Prošel jsem ještě kabelu, kde jsem měl špinavé věci, a pak s tou nešťastnou hromádkou zamířil do koupelny. Chvíli jsem dumal nad tím, jak se vlastně pračka zapíná, ale nakonec jsem to vykutil, a ke svému prádlu jsem přihodil i pár kousků Francisového.
Spokojený, že jsem tohle zvládl bez cizí pomoci, jsem zamířil do kuchyně.
Nějakou chvíli ještě budu sám, ale bylo by fajn, udělat si něco k jídlu. Hlavně se zaměstnat, abych nemyslel na věci, při kterých mě většinou rozbolí žaludek. Zvládnu to. Prostě jsem slíbil, že to zvládnu a já ten slib míním dodržet.
Přestavoval jsem si, že všechno, co dělám, je naprosto normální, a dělám to tak už, kdo ví, jak dlouho. Jako by nic jiného předtím nebylo. Jako bych v tomhle bytě žil odjakživa...
Po malé snídani jsem se pustil do vaření oběda. Mezitím jsem stihl pověsit vyprané prádlo a dát prát ještě jednu pračku. Byl jsem jak domácí hospodyňka. Jak poslušná manželka, která s připraveným obědem čeká na svého milovaného manžela. S úsměvem ho přivítá u dveří a podá mu bačkory.
Tak jsem se do toho všeho zabral, že jsem si ani nevšiml, jak pokročil čas.
Až teprve, když v zámku zarachotily klíče, zvedl jsem hlavu k hodinám.
Blížilo se ke dvanácté...
Francis byl pryč víc jak tři hodiny. Ale nevadilo mi to. Byl jsem rád, že mi dal prostor a nechal mě déle o samotě. Aspoň jsem se za tu chvíli trochu sebral...
„Tady to hezky voní,“ ozval se za mnou jeho hlas.
Vypl jsem sporák, kde jsem právě dovařil omáčku, a ještě jsem mrknul do trouby, jak je na tom maso.
„Za chvíli bude oběd,“ konečně jsem se na něho otočil, ale v tu chvíli jsem zůstal zaraženě stát.
Měl jsem pro něj připravený úsměv, ale ten zmrznul ještě dřív, než jsem stihl, byť jen pozvednout koutky úst.
Vedle Francise stál pán ve středních letech. Nebyl to žádný tatík, spíš někdo, kdo o sebe dobře pečuje. Krátké šedé vlasy sestřižené do úhledného účesu, vousy, stejné barvy, dobře upravené. Jeho oči byly plné života, a řekl bych, že se jimi i usmíval. Vysoký byl asi jako Sergi a podle toho, co jsem stihl vypozorovat, dbal na to, aby i jeho postava vypadala dobře. Prostě sportovní typ...
Se zájmem si mě prohlížel, stejně jako já jeho.
„Dobrý den,“ vykoktal jsem nakonec ze sebe a rychle ze sebe stáhl zástěru.
Odhodil jsem ji na linku a otřel si ruce o tepláky. Vykročil jsem k němu...
„Dobrý den,“ odpověděl na pozdrav a stiskl mou nabízenou ruku.
Měl jsem pocit, jako by mi tím stiskem chtěl dát najevo, že on je tu ten, kdo má navrch. Nevložil do stisku nějak moc síly, ale přesto byl pevný, vyrovnaný, jako by měl o všem přehled, a já jsem jen součást toho, čemu on dovoluje žít podle jeho představ.
„Netušil jsem, že budeme mít hosta,“ omluvně jsem se na ně podíval a potáhl jsem si triko víc přes tepláky. „Půjdu se převléct. Omluvte mě.“
Chtěl jsem už vykročit k ložnici, když mě ten chlapík chytl za rameno a jemným stiskem mě zastavil.
„Vůbec nemusíte. To já se omlouvám, že jsem tu takhle vpadl. Nechci rušit u oběda.“
„Jasone,“ konečně promluvil i Francis, který doposud jen stál bokem a pozoroval nás. „Tohle je Alan Rosenberg. Je to majitel firmy, ve které pracuji.“
Překvapeně jsem se na Rosenberga podíval.
Majitel firmy a jde k zaměstnanci domů? No, vlastně i Carson je takový. Ví o svých lidech všechno. I velikost jejich spodního prádla.
„Jason Parker,“ pokračoval Francis a ukázal teď na mě. „Žádaný model-“
„To už je minulost,“ přerušil jsem ho. „S focením jsem skončil.“
„Myslím, že by to byla škoda, kdybyste toho opravdu nechal,“ znovu si mě Rosenberg prohlédl od hlavy až k patě.
Nervózně jsem si znovu potáhl triko. Byl jsem opravdu jen v domácím oblečení a pod ním jsem neměl nic. Nebylo mi to příjemné, když si mě takhle prohlížel, a já byl v něčem, pod čím se viditelně rýsovala každá křivka či nerovnost mého těla.
„Půjdu se převléct,“ nevydržel jsem to už.
Obešel jsem je a zalezl do ložnice. Rychle jsem si vytáhl boxerky a jiné kalhoty a hned se převlékl. Cítil jsem se potom už o mnoho jistější. Teprve když jsem se ještě opláchl a pročísl vlasy, vrátil jsem se zpátky za nimi.
Rosenberg už seděl v obýváku na sedačce a zvědavě se rozhlížel kolem sebe, jako by tu byl poprvé. Když jsem kolem něj prošel, usmál se na mě, jako by čekal právě na moji maličkost.
„Připravím oběd,“ řekl jsem Francisovi, který právě vytahoval svůj notebook a usadil se vedle svého šéfa.
Neposlouchal jsem je, o čem se baví. Beztak to byly nějaké pracovní záležitosti, když tak oba soustředěně hleděli do monitoru. Ale, když jsem se otočil a pohlédl na ně, neunikl mi Rosenbergův občasný pohled směrem ke mně.
Tak, jak mi v první chvíli přišel sympatický, začínal jsem z něj mít divný pocit. Něco mi na něm prostě nesedělo.
„Jsem rád, že jsi zůstal,“ zašeptal Francis, když došel za mnou do kuchyně a zastavil se hned vedle mne.
„Zůstal, ale jen dočasně,“ odstrčil jsem ho, protože stál moc blízko a zavazel mi při přípravě jídla.
„Proč? Myslel jsem, že...“ zarazil se.
Nejspíš takovou odpověď nečekal. Bylo vidět, že je z toho trochu nesvůj.
„Je to kvůli tomu, co se stalo?“
„Ne. Prostě jsem se tak rozhodl. Kdyby to bylo kvůli tomu, už bych tady nebyl. Prostě potřebuji být sám. Mít pro sebe prostor, než se to všechno urovná...“
„Jasone,“ chytl mě Francis za ruku. „Zůstaň tady, prosím.“
Díval jsem se na vidličku, kterou jsem nestihl položit na stůl, jako by to byla právě ta nejdůležitější věc ke zkoumání.
Proč bych měl zůstat? Nevím, jestli k Francisovi cítím něco víc než jen vděčnost za to, že mi pomohl. Mám mu dávat falešné naděje? Nebo tu zůstat a doufat, že vděčnost jednou přeroste v lásku? Mám ho sice rád. Ale jen rád...
„Potřebuji být sám. Najdu si něco malého. Nějaké peníze mám našetřené, tak to nebude problém.“
„Rozmysli si to, prosím,“ zašeptal Francis těsně vedle mého ucha.
„Franci,“ vydechl jsem, když se mi tím postavily chloupky na zátylku. „Neměli bychom tohle řešit teď, když tu máš návštěvu.“
Posunul jsem se od něj dál a konečně svou ruku vymanil z jeho držení. Poukládal jsem příbor na stůl vedle talířů a zamířil jsem k troubě, odkud jsem vytáhl dopečené maso. Vévodilo jídelnímu stolu společně s pečenými bramborami a velkým omáčníkem, odkud to opravdu dobře vonělo.
Rád jsem nechával Sergiho, aby se o mě staral. Ne, že bych neuměl vařit, ale byl jsem rád rozmazlovaný, a Sergi vždycky říkal, že mě rád rozmazluje. Ale když už jsem se pustil do vaření, dal jsem si vždycky záležet. Měl jsem doma dobrou školu, a byl jsem na své občasné výtvory pyšný.
A byl jsem rád, když druhým chutnalo. Stejně jako teď...
Po celou dobu, co jsme jedli, vládlo u stolu spíš ticho. Rosenberg občas něco prohodil, a my ze slušnosti odpověděli, ale jinak tu mezi mnou a Francisem vládlo spíš mírné napětí než pohoda.
„Děkuji za oběd. Bylo to opravdu výborné,“ otřel si Rosenberg pusu ubrouskem a položil ho na stůl vedle prázdného talíře.
Jen jsem se pousmál a vstal jsem, abych konečně mohl sklidit nádobí. Vážně jsem si připadal jako hodná ženuška. Francis ještě uvařil kávu a znovu se usadili v obýváku.
„Nebudu vás rušit při práci,“ odmítl jsem pozvání, abych si s nimi to kafe dal.
Francis se na mě jen krátce podíval, ale nechal mě jít. Zamířil jsem do ložnice, abych si odpočinul, ale v momentě, kdy jsem zavíral dveře, ozval se domovní zvonek. Nevšímal jsem si toho. Nebyl to můj byt, a bylo jasné, že to není nikdo pro mne. Proto mě překvapilo, když se z chodby ozvalo zavolání.
„Jasi! Je tady Timy!“
Timy? Co chce?
Nohou, kterou jsem už skoro pokládal na postel, jsem došlápl zpátky na zem.
„Přinesl jsem vám věci!“ ozval se z chodby Timyho hlas.
Ještě jednou jsem se podíval na postel, protože jsem byl opravdu unavený, ale nakonec jsem se otočil a vyšel z ložnice ven.
Timy stál v chodbě u dveří a usmíval se na mě. Právě podával Francisovi jeho tašku, a ještě jednu, ve kterém jsem měl zbytek věcí jak z agentury, tak oblečení, které zůstalo u Carsona doma.
„Děkuji,“ přebral jsem si to.
Nahlédl jsem dovnitř. Sevřel se mi žaludek, když jsem viděl své věci. Ty, které chyběly, aby mi to dalo jasnou tečku za celým tím nepovedeným románem. Jako by mi to říkalo, že už nemám domov, kam bych se mohl vrátit.
Všechno, co mám, je teď tady v téhle tašce a ve Francisově skříni.
„Jak je ti?“ položil mi Timy ruku na rameno. „Jsi v pohodě?“
Po očku se podíval i na Francise, ale hned na to se vrátil pohledem ke mně. Úplně mě tím vyzýval, abych mu řekl pravdu.
„Jsem... budu v pohodě,“ přikývl jsem, abych si i sobě potvrdil tu boha pustou lež, kterou jsem v sobě už delší dobu živil.
„Pojď dál, dáš si s námi kávu?“ vrátil se Francis z pokoje, kam si odnesl tašku se svými věcmi.
„No, možná bych na chvíli mohl,“ odpověděl Timy, když viděl můj prosebný výraz.
Začal se zouvat, když se náhle zarazil. Zvedl hlavu a podíval se na toho, kdo mezi námi vytvořil dlouhý stín, a netrvalo snad ani vteřinu, a on se zamračil.
Ještě nikdy jsem ho neviděl takhle se mračit. Obočí měl stažené, že se skoro dotýkalo a tvořilo jednu dlouhou čáru a na čele se mu udělala jedna hluboká vráska.
„Rád tě vidím...“ ozvalo se za mnou.
Překvapeně jsem se otočil na Rosenberga. Nechápal jsem.
On se zná s Timym?
„Nápodobně,“ odfrkl si Timy a vyzutou botu si znovu začal obouvat. „Promiň, Jasi, ale na kafe si zajdeme někam do kavárny. Musím už jít.“
„Ale... proč?“
„Nechci vás rušit, když máte návštěvu. Ozvu se ti, ano?“ jemně se dotkl mé ruky, ve které jsem stále držel tašku.
„Klidně můžeš zůstat. Mně to vůbec nevadí,“ ozval se Rosenberg.
Ale to ho už Timy neposlouchal. Na nic už nečekal, otočil se a vyšel z bytu ven. Francis za ním jen překvapeně zavřel dveře.
„Mám pocit, že tu tvými přáteli nejsem vítaný,“ povzdechl si Rosenberg teatrálně, ale přesto se pousmál. „No nic, stejně už musím jít. Jsme domluveni, tak není důvod se zdržovat. Přijď zítra ráno, dořešíme ještě tu poslední věc.“
Francis chtěl něco namítnout, ale Rosenberg ho umlčel mávnutím ruky. Netrvalo dlouho a oba jsme jen hleděli na zavřené dveře, za kterými zmizel i druhý návštěvník.
Odnesl jsem si tašku do ložnice, pak jsem přešel k oknu a podíval se ven.
„Oni dva se znají?“ překvapeně jsem se zeptal Francise a ukázal jsem dolů na ulici.
Jako by tušili, že se chci za nimi ještě podívat, byli tam. Jako by na mě čekali... Stáli naproti sobě a něco si říkali. Timy se mračil, zatímco se Rosenberg usmíval. Timy místy divoce gestikuloval rukama, zatímco Rosenberg stál klidně, a přísahal bych, že se v té jejich diskuzi vyžívá.
Ještě nikdy jsem neviděl Timyho, že by se takto projevil. Byl vždy klidný, tichý, skoro nikdy nezvýšil hlas. Jediná chvíle, kdy projevil své emoce, byla ta, když nás odvážel z agentury. Ale ani tehdy to nebylo takové, jako právě teď.
„Nevím. Šéf se mi se svým soukromím nesvěřuje,“ pokrčil Francis rameny, když se také podíval z okna ven.
Tak rád bych slyšel, o čem si právě teď povídají.
„Docela by mě zajímalo, o čem mluví, že je Timy tak rozčílený.“
Hm, Francis myslí na to samé, co já.
„A zajímalo by mě, odkud se ti dva vlastně znají,“ dodal ještě, než zavřel okno, aby dovnitř nešla zima.
Přešel zpátky k posteli a začal si vybalovat věci. Špinavé prádlo na hromádku na zem, čisté prádlo schovával do skříně.
„Je tu ještě místo, tak si ty věci můžeš uložit sem,“ ukázal na prázdnou krabici na dně skříně a pak na moji tašku. „Počítám, že ty věci z agentury nejspíš vyhodit nechceš, co?“
Opravdu jsem nechtěl. Ať už to byl hrníček na kávu, či alba mých fotografií. Nepočítal jsem s tím, že by mi je Carson poslal. Spíš jsem si myslel, že mi je zabaví a pošle mi jen ten hrnek, který jsem dostal od Leona, když viděl, jak neustále piju kafe z automatu.
Začal jsem vytahovat jednotlivé věci a skládat je do krabice. Byl jsem už skoro na dně tašky, když jsem se zarazil.
Třesoucí se rukou jsem sáhl dovnitř. Přes průhledný obal jsem se díval na ta černá písmena, která mi oznamovala, že mé práci v agentuře je opravdu konec.
Podlomily se mi kolena a já ztěžka dosedl na postel.
Zrušení smlouvy... Dvě kopie. Jedna pro mne a druhá pro Carsona. Podepsat a poslat jednu kopii zpátky...
Všechny ty pokyny byly napsány na malém papírku, přilepeným nahoře na folii. Carsonovo úhledné písmo. Stejné jako on... Nádherné a přesto nečitelné. Jako by v sobě skrývalo tajemství, tak jako se Casonovi nikdo nedostane pod kůži.
Co skrývá v sobě pod tou tvrdou slupkou? Ví to jen Timy, Sergi a... Já...
Díval jsem se na to, jako bych tomu nemohl uvěřit. Měl jsem chuť zařvat na ty papíry, ať neblázní. Ať si to ještě rozmyslí. Chtěl jsem na ně zařvat, jak moc jsem na Carsona naštvaný, jako by v té fólii byl on sám...
„Co je to?“ vzal mi to Francis z ruky, když viděl, že delší dobu jen tak sedím a zírám na ty papíry.
Přiblížil si je k očím a začetl se do nich.
„Netušil jsem, že je Carson takový podrazák,“ zavrčel tiše, jako by se to týkalo přímo jeho a ne mě. „I když, po jeho posledním výstupu, mi to mělo být jasné. Nechci ti brát iluze, ale podívej se sem,“ ukázal na jeden odstavec.
Polilo mě horko, když jsem si ho přečetl. Jasná formulace, zřejmě právně nenapadnutelná, kde se odvolává na moji smlouvu. Nedostanu odstupného ani cent. Prý jsem porušil minimálně dva body uvedené ve smlouvě. Výpověď bez možnosti odvolání, bez nároku na další honorář za nafocené kolekce, a bez odstupného, které mi předtím tak velice sliboval.
V tu chvíli mi došlo, v jaké se nacházím situaci.
Jsem plně odkázán na milosrdenství druhých, nebo si musím najít aspoň špatně placenou práci, protože žádná jiná agentura mě nezaměstná. Ne s tímhle...
„Mám obavy, že Carson už rozhodil své sítě a poslal info i do dalších agentur. Nejspíš tě pěkně dlouhou dobu nikdo nezaměstná,“ dřepl se přede mne Francis a položil mi ruce na kolena.
Tentokrát jsem ho ale neodstrčil. Bylo mi to už jedno. Dobře jsem věděl, že teď mi už zbývají jen dvě varianty. Zůstat u Francise nebo se vrátit domů.
Na to, abych si našel vlastní bydlení mi sice našetřené peníze stačí, ale co dál? Z čeho budu platit nájem? Z čeho budu žít? Vždyť už ani rodičům nemůžu nic poslat tak, jak předtím. Slíbil jsem, že jim pomůžu, ale teď...
„Chci být sám,“ řekl jsem tiše a podíval se na Francisovy ruky, které měl stále položené na mých nohách.
„Jasi...“
„Chci být sám. Aspoň na chvíli,“ konečně jsem jeho ruce stáhl dolů a postavil jsem se.
Došel jsem ke stolu, vytáhl z fólie jeden z těch papírů, a na místo, určené několika tečkami jsem napsal dnešní datum a naškrábal svůj podpis.
„Můžeš to, prosím tě, poslat na agenturu?“ vrátil jsem se k Francisovi a ten podepsaný papír mu podal.
„Můžeme to nechat projít právníky. Určitě najdou něco, co by anulovalo tohle rozhodnutí. Když už tě vyhodil, tak ať aspoň zaplatí. Vždyť z toho, co jsi nafotil, si žije jak prase v žitě,“ zamračil se, ale papír si převzal.
„Nejsem jediný, koho Carson má,“ namítl jsem.
„Ale poslední tři roky jsi mu vydělal nejvíc peněz. Nenecháme to tak. Znám lidi, kteří se na to můžou podívat. Jen mi stačí k tomu tvoje smlouva. Jasi, nemůžeš to tak nechat. Nemůžeš to prostě jen tak vzdát,“ jeho hlas zněl docela naléhavě, jako by on sám byl v problémech.
Na moment jsem se zamyslel a v rychlosti si v hlavě probral všechna pro i proti.
Carson je silný protivník. Má opravdu dobré právníky, a nemyslím si, že by někde nechal skulinu, kterou by jiní mohli využít a napadnout to. Stálo by mě to spoustu peněz. Možná všechny, které mi ještě zbývají, A výsledek? Nejistý...
A taky... Už toho mám dost. Čekal jsem, že tohle přijde, Byl jsem na to připravený, a přesto mě to dostalo do kolen. Nejspíš nedokážu tyhle věci brát s nadhledem.
„Ne, Franci...“
„Ale proč? Pomůžu ti s tím.“
„Nech to být. Chci to nechat tak, jak to je. Už toho mám dost. Prostě už chci klid. Začít znovu a nemít za sebou naštvaného Carsona a tlupu jeho právníků. A to nemluvím o novinářích. Nenechali by na mě nit suchou. Unavuje mě to už, Francisi. Opravdu jsem z toho už moc unavený...“
Na potvrzení svých slov jsem vlezl do postele. Posunul jsem se na „svou“ polovinu a přikryl se peřinou až přes hlavu.
Byl jsem úplně vyřízený. Měl jsem strach z toho, co bude dál, byl jsem zklamaný a zároveň naštvaný. Věděl jsem, že to mám brát s nadhledem, ale nedokázal jsem to.
Snad poprvé jsem byl a nebyl. Měl jsem zvláštní pocit, který jsem ještě nikdy nezažil. Cítil jsem se nepotřebný a... prázdný...
Francis mlčky stál a díval se na mě. Cítil jsem ten jeho upřený pohled, ale neměl jsem chuť na něj promluvit, natož se na něho podívat. Po chvilce jsem slyšel, jak ukládá zbytek mých i svých věcí do skříně. Teprve až klaply dveře, jsem peřinu stáhl dolů z hlavy a rozhlédl se.
Byl jsem tu sám. Nebyl tu Francis, nebyla tu hromádka jeho špinavého prádla, nebyl tu ani ten papír, který jsem mu strčil do ruky. Všechno bylo uklizené, a kdybych to já sám neprožil, nevěřil bych, že se tu před chvílí můj život zhroutil.
Bylo mi opravdu tak všelijak. Nedokázal bych ten pocit snad ani popsat. Ale... Ani jedna slza neměla snahu se dostat ven. Mé oči zůstaly suché, jen uvnitř mě to řvalo. Byla to tichá bolest, která sžírala mé tělo zevnitř, i když jsem na tuhle variantu byl připravený.
Francis respektoval mou žádost a nechal mě o samotě. Přišel až večer, a to jen na okamžik, aby mi na stolek položil tác s večeří. Oznámil mi, že ráno půjde na chvíli do práce, ale bude se snažit vrátit co nejdříve. Požádal mě, abych mu okamžitě zavolal, pokud se budu cítit špatně, a on hned přijede.
Jen jsem mu to odkýval, aniž bych se na něho jedinkrát podíval.
Nedokázal jsem za celou dobu zamhouřit oka. Nedotkl jsem se ani jídla. Jen jsem ležel se zavřenýma očima, nebo jsem hleděl do zdi. Chvílemi jsem vstal a přecházel po pokoji, kde jsem se nakonec zastavil u okna a díval se ven, jako bych čekal, že někdo přijde a řekne, že těch všech nesmyslů, kterých jsem se bál od samého začátku, je konec.
Bylo už pozdě v noci, kdy jsem měl jistotu, že Francis usnul. Nepřišel si ani lehnout do ložnice a ustlal si znovu v obýváku. Možná proto, že jsem chtěl být sám, nebo proto, aby splnil slib, a nestalo se to, co předešlé noci... Bylo mi jedno proč. Byl jsem mu vděčný, že na mě nenaléhal v žádném směru.
Tiše jsem vyšel ven a opatrně jsem nakouknul do obýváku. Když jsem se ujistil, že opravdu spí, zaběhl jsem na záchod a do koupelny, abych se aspoň trochu dal do pořádku. Netrvalo snad ani pět minut, a já se už oblíkal do pohodlných věci na spaní.
Tahle noc nejspíš bude dlouhá, pomyslel jsem si ještě, když jsem za sebou znovu zavíral dveře do ložnice a hned zamířil do postele.
Ráno, které mě přivítalo, bylo naprosto tiché. Chvíli jsem zíral do stropu, jako bych přemýšlel, jestli má vůbec cenu vstávat. Cítil jsem se stále unavený, a to hlavně proto, jak moc jsem nad vším uvažoval. Nedokázal jsem ani v noci být v klidu, a když jsem nakonec usnul, skoro svítalo.
Byl to krátký, přerušovaný spánek. Pokaždé, když jsem se vzbudil, rozbolelo mě břicho, protože jsem si hned uvědomil, kde jsem a v jaké situaci se nacházím.
Začínal jsem je proklínat. S každým dalším probuzením jsem jim dával ty nejhorší přezdívky, protože ať jsem se snažil, jak chtěl, prostě jsem to nezvládal v klidu.
Po chvíli dalšího přemýšlení, které mi nepřineslo užitku, spíš jen další rozčarování, jsem nakonec vstal.
Všechno jsem dělal automaticky, jako naprogramovaný robot. Vyvětrat, postlat postel, umýt se, převléct se. Na sílu do sebe nacpat aspoň suchou housku a vypít hodně silné kafe, které mě mělo postavit na nohy. Umýt po sobě nádobí a...
A co dál? Nevěděl jsem, co dál dělat. Zůstal jsem stát uprostřed obýváku, jako zbloudilá ovce. Zíral jsem do země a snad počítal i prsty na svých nohách, jen abych se nějak zaměstnal, vzpamatoval se...
Bylo to opravdu prázdno, které mě naplno pohltilo. Nevěděl jsem, co dál. Nebyla tu ta rutina, kterou jsem měl u Sergiho den, co den, a já si na to zatraceně zvykl. Nebyla tu práce, kterou jsem si zamiloval...
Byl jsem tu teď jen já a prázdný byt.
Co mám dělat?
Po docela dlouhé době jsem se konečně pohnul. Možná bude lepší, když půjdu ven. Porozhlédnout se, být mezi lidmi. Možná se dám s někým do řeči. Nebo se zkusím poptat po nějaké práci.
Ale vlastně... Co chci dělat? Vždyť nic neumím. Jen stát před objektivem a pózovat i několik hodin.
Přesto, že jsem měl pochybnosti, šel jsem do ložnice, abych se převlékl a vyrazil ven.
Být tady zavřený, by mě ubíjelo čím dál víc...
Byl jsem už v předsíni a bral do ruky boty, když se ozvalo zaklepání na dveře.
V první chvíli mě udivilo, že někdo nepoužil zvonek. Někdo se obtěžoval dojít až nahoru a zaklepat. Vždyť stačilo zazvonit ze spodu, a já bych dotyčnému, či dotyčné, řekl, že Francis není doma.
Podíval jsem se na tichý interkom a vzápětí sebou cuknul, když se zaklepání ozvalo znovu. Už o něco hlasitěji, naléhavěji.
Pomalu jsem se chytl kliky, a jako bych doufal, že se mi to jen zdálo, a za dveřmi nikdo nebude, ještě pomaleji jsem je pootevřel.
„Už jsem si myslel, že není nikdo doma,“ ozval se Rosenbergův hlas.
Otevřel jsem dveře úplně a překvapeně na něho hleděl.
„Francis tu ještě není.“
„Vím,“ pousmál se na mě. „Přišel jsem za vámi. Doufám, že nedostanu košem. Je tu něco, co bych vám chtěl nabídnout.“
Myslím, že víc v šoku jsem být nemohl. Nejen tím, co řekl, ale i tím, co jsem viděl.
Rosenberg po svých slovech zvedl ruku před můj obličej. Držel v ní mou výpověď. Mé zrušení smlouvy, kterou jsem včera podepsal a dal Francisovi, aby ji poslal na agenturu.
„Jak... Proč to Francis udělal?“ couvl jsem o krok zpátky, jako bych měl strach, že mě to uštkne.
„Má o vás starost. Požádal mě, abych se na to se svým právníkem podíval. A já rád pomůžu. Myslím, že jste to s tím podpisem uspěchal. Nejsem sice právník, ale věřím tomu, že se najde něco, co by se mohlo napadnout. Ale lepší by bylo, kdybychom to probrali jinde než tady na chodbě.“
Nehnul se z místa. Neudělal ani krok vpřed, a přesto jsem měl pocit, jako by už kráčel dovnitř. Bylo v něm něco, co dávalo jasné pokyny, aniž by musel říct jediné slovo. Bylo to něco, co mě donutilo udělat pár kroků dozadu a ukázat mu, aby vešel.
Snad jen podvědomě jsem se od něj držel v bezpečné vzdálenosti.
Sebevědomě si to nakráčel rovnou do obýváku a sedl si do křesla. Už jen jeho postoj, to, jak se posadil, jak se rozhlížel kolem sebe, dával pocit, že on je tu velký šéf, kterému není radno odporovat. Měl zvláštní charisma, usmíval se a byl velmi sebejistý. Dokazoval to každým slovem či gestem.
„Nevím, proč to Francis udělal,“ posadil jsem se na sedačku, jako bych podvědomě poslechl jeho příkaz, a to ho ani nemusel říct nahlas.
„Jak jsem řekl. Má o vás starost.“
„To je možné, ale jasně jsem mu řekl, že už toho mám dost. Nechci se tím už zabývat, chci mít od něho klid.“
„Od koho?“ zbystřil Rosenberg. „Od Francise?“ dodal ještě, jako by chtěl zamluvit svůj náhle projevený zájem.
„Už nechci mít s agenturou nic společné. Prostě chci tohle ukončit a začít si žít po svém.“
„A myslíte, že je to dobrý nápad? Využili vás a odkopli. Budete mít problém se teď někde uchytit. S tímhle rozhodně,“ znovu mou výpověď zvedl do výše mých očí.
„Uživil jsem se i předtím, tak to nějak zvládnu,“ namítl jsem. „Prosím, pane Rosenbergu, nechte to být.“
Nelíbilo se mi, že se v tom angažuje někdo jiný. Někdo, koho vlastně ani neznám.
„Alan, Jasone. Budu rád, když mi budete říkat jménem. Cítím se strašně staře, když mi někdo říká pane a oslovuje mě příjmením,“ pousmál se na mě a položil papír na stůl.
„Mám zájem vám pomoci.“
„Proč?“ vyletěla ze mě otázka. „Proč by mi měl pomáhat někdo jako vy? Ani mě neznáte.“
„Jste nedůvěřivý. Ale to je dobře,“ postavil se Rosenberg a přešel ke mně.
Pocit, že jsem chráněný, tím, že on seděl v křesle, náhle zmizel. Znejistěl jsem, když se přede mnou zastavil a z vrchu se na mě díval.
Zvedl jsem k němu hlavu, ale musel jsem se opřít, když se ke mně sklonil.
„Řekněme, že mám s Carsonem nevyřízené účty a rád pomůžu každému, kdo stojí proti němu.“
Zná Carsona? Ne, jeho příjmení, ale použil rovnou jeho křestní jméno, vyslovené tím zvláštním tónem. A zná i Timyho... O co tu, sakra, jde?
Udivilo mě to, ale věřil jsem mu každé slovo. Nebyl z těch, co mají potřebu před ostatními tajit své záměry. Bylo vidět, že si je jistý vším, co udělá. Jako by každému nalajnoval život.
Takže problémy s Carsonem... Tohle pro mne byla docela důležitá novinka. Něco, co bych možná mohl využít ve svůj prospěch, kdyby šlo do tuhého. Jen to správně načasovat...
„Potřebuji vaši smlouvu, aby to můj právník mohl podrobněji projít. Je jeden z nejlepších. Věřím, že najde něco, co Carsonovi přisluhovači přehlédli. Máte tu smlouvu u sebe?“
Zůstával dál nakloněný nade mnou, a já jen poslušně poslouchal. Byl jako ďábel našeptávač. Nedokázal jsem ho odmítnout tak jako Francise.
„Dobře,“ přikývl jsem. „Ale nevím, kde ji mám. Musím projít všechny papíry a já vás nechci zdržovat.“
„Dobré rozhodnutí. Určitě nebudete litovat, když svěříte těm správným rukám,“ pousmál se Rosenberg.
Zvedl ruku, jako by se mě chtěl dotknout na tváři, ale vzápětí ji stáhl zpět, aniž by dokončil ten pohyb, a narovnal se.
„Dneska vás zvu na oběd já. Přijedu pro vás. Bude s námi i můj právník, nemusíte se bát,“ dodal ještě, když viděl, jak jsem se na jeho pozvání zatvářil nedůvěřivě. „Vážně vám chci pomoci,“ položil přeci jen na moment svou ruku na mé rameno.
Seděl jsem na té sedačce ještě dlouhou chvíli i potom, co odešel. Nebyl jsem s to vstát, a jít ho vyprovodit. Vím, že jen říkal něco o tom, že se nemusím obtěžovat, že ven trefí sám. Přemýšlel jsem Uvažoval jsem. Z hlavy se mi muselo doslova kouřit...
Mám zavolat Francisovi? Zeptat se ho, proč to udělal, i když jsem ho vysloveně požádal, aby se v tom nešťoural?
Na jednu stranu jsem chtěl vědět jeho vysvětlení, ale pak jsem si řekl, proč ne...
Když už to tak zařídil, když už mě k tomu tímhle způsobem popostrčil, půjdu do toho.
Šlo to všechno jinak, než mělo jít. S touhle variantou nejspíš nepočítal nikdo. A možná proto jsem se tak rozhodl.
Udělám to. Nebudu nikomu nic vysvětlovat, nikomu se zpovídat. Pustím se do toho sám na vlastní pěst.
Přesto však, než jsem odešel z domu, jsem ještě chvíli držel v ruce telefon a přemýšlel, zda zavolat nebo ne. Ale domovní zvonek, který mi oznamoval, že je čas jít na oběd, mě zastavil dřív, než jsem stihl vytočit číslo.
Zabouchl jsem za sebou dveře a za chvíli jsem už seděl v luxusním autě, které si moc nezadalo s tím Carsonovým. Seděl jsem vzadu, vedle pana Rosenberga, který se spokojeně usmíval a vepředu vedle řidiče seděl další muž, který si soustředěně už pročítal moji smlouvu, a místy spokojeně přikyvoval.
„Vypadá to, že vašeho rozhodnutí nebudete muset litovat,“ naklonil se ke mně Rosenberg. „Před vámi je člověk, který vám zajistí skvělou budoucnost, aniž byste musel hnout prstem.“
Jen jsem přikývl. Nevěděl jsem, co na to odpovědět.
Moje budoucnost... Jaká bude, to se teprve ukáže...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak konečně pokračování po delší době. Ale s tím, že jsem dopsala Horkou krev a začala novou vlčí sérii, mi to snad odpustíte. Můžou se tu vyskytovat chyby, tak to jen přejděte a já to časem pak ještě opravím, pokud něco najdu. Tak a zamotává se to čím dál víc... Kdo je ta nová postava? Co je vlastně Francisův šéf zač?