Proč jsem se takhle nerozhodl už dříve? Mohl jsem si ušetřit trápení. Nemusel jsem vystavit tomuhle i další lidi, kteří s tím neměli nic společného a já je tím dostal do nepříjemné situace.
Mohl jsem být už dávno pryč.
Daleko odsud a jen se utápět ve své bolesti sám, aniž bych tím někoho zatěžoval.
Povzdechl jsem si, když jsem se zastavil u ateliéru. Věděl jsem, že tam jsou. Aspoň Sergi tam určitě je.
Ať už se stalo cokoliv, nechtěl jsem odejít bez rozloučení. Chtěl jsem ho aspoň naposledy obejmout, i kdyby mě měl potom odstrčit.
Tak strašně moc chci obejmout. Tak moc toužím po jeho náruči…
Otevřel jsem dveře, prošel malou místností, kde byly uskladněno všechno možné, co se při focení používá.
Bylo tu ticho a temno. Bylo to přesně takové, jako jsem se teď cítil já. I když byli kolem mne lidé, vzdalovali se mi. Jako by je někdo ode mne odháněl. Byli stejně daleko jako ty hlasy, co ke mně doléhaly ze studia.
Přemýšlel jsem ještě chvíli, jestli tam mám vejít. Jestli se nemám raději otočit a jít si rovnou sbalit věci, a odjet na letiště.
Ale ten jeden hlas, který se teď ozval, mě zastavil v rozhodnutí odjet beze slova.
Vystoupil jsem ze stínu. Vešel jsem do osvětleného studia, kde bylo víc živo než nahoře v kancelářích.
Tak známé to bylo, a přitom jsem se teď cítil jako vetřelec.
Všichni měli plné ruce práce. Nikdo si nevšiml, že je tam jeden člověk navíc. Mluvení, pobíhání, přenášení věcí. Šest lidí tu bylo a já měl pocit, jako by tu byl dav. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, jak jsem se cítil stísněně.
Díval jsem se na Sergiho, který stál za svými fotoaparáty, vyměňoval objektivy, dával povely, jak se má nastavit světlo, jak zastínit, jak se uložit, či posadit…
Díval jsem se na Leona, který se profesionálně usmíval, či tvářil zamyšleně, podle toho, jak to po něm chtěli.
Nikoho jiného jsem nevnímal. Jen ty dva, kteří mi tak zaměstnali hlavu. Ke každému jsem cítil něco jiného. Dva protichůdné pocity, které se teď ve mně praly, když jsem je viděl spolu na jednom místě. Chtělo se mi řvát, nadávat, vztekat se, vysvětlovat, prosit… Chtělo se mi plakat…
Tohle všechno mi utíká pod rukama. Vzdávám se své milované práce a svého milovaného člověka jen proto, že se někdo rozhodl mi zničit život.
Dobrých deset minut jsem stál na kraji, nikým nepovšimnut. Celou tu dobu jsem je pozoroval, ale čím dál víc se můj pohled upíral jen na jednu osobu.
„Sergi!“ nevydržel jsem už a zavolal na něj.
Viděl jsem, jak sebou cuknul. Stativ se mírně zakymácel a on jej na poslední chvíli zachytil, aby mu ten drahý přístroj nespadl na zem.
Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak Leon zpozorněl, ale nehnul se z místa. Jo, profesionál každým coulem…
Také ostatní se zastavili v momentě, kdy jsem se ozval, a všichni, jako jeden, zaměřili svůj pohled na mě. Někteří se usmívali a mávli na mě, jiní se dívali udiveně. Ale já jen odpověděl taky mávnutím ruky a víc jsem si jich nevšímal.
„Chci s tebou mluvit,“ našel jsem odvahu a došel jsem k Sergimu blíž.
Třásl jsem se uvnitř i vně. Ruce jsem musel zatnout v pěst, aby to nebylo vidět.
„Mám práci, Jasi,“ kývl Sergi hlavou k Leonovi.
„Vidím,“ sevřel jsem rty do úzké linky a krátce se na Leona podíval.
Dělal přesně to, co jsem měl teď dělat já. Zakázku, která byla původně nasmlouvaná pro mne.
„Nezdržím tě dlouho,“ vrátil jsem se pohledem k Sergimu.
Postavil jsem se tak, abych na Leona neviděl. Nesnesl jsem ten pohled. Vzal mi to, co jsem miloval. Kdybych měl jen trochu víc síly, určitě bych mu teď šel rozbít hubu.
„Dáme si krátkou přestávku, postarej se o něj, Lauro,“ mávl Sergi na kosmetičku a potom na Leona.
Pak se otočil zpátky ke mně a rukou ukázal ke dveřím.
„Půjdeme tam,“ jemně se dotkl mé ruky.
Poslušně jsem došel skoro ke dveřím, ale pak jsem se zarazil. Zastavil jsem se před nimi.
Nemůžu jít dál, nemůžu s ním být takhle sám. Rozhodl jsem se pro něco a tohle… Tohle mě může zase zlomit. Znovu bych začal pochybovat. Zviklalo by to mé rozhodnutí natolik, že bych zůstal a jen přijímal ty rány osudu, které by mi to připravilo.
„Zůstaneme tady, nezdržím tě dlouho. Vidím, že máš hodně práce,“ dodal jsem ironicky a s výmluvným pohledem na Leona, který už byl v péči Laury.
„Jak se cítíš,“ řekl Sergi o něco tišeji a mírně se ke mně naklonil. „Jak je ti…“
Jeho vůně mě udeřila do nosu a já musel na moment zavřít oči. Ruce se mi třásly ještě víc, a v krku se mi udělal knedlík. Cítil jsem, že slábnu a neměl jsem daleko k tomu, abych se mu s pláčem sesunul k nohám.
Musím to ukončit co nejrychleji…
Zhluboka jsem se nadechl a zvedl k němu hlavu.
„Jak se asi můžu cítit?“ couvl jsem o krok, aby nebyl tak blízko. „Jak, mi asi je, když jsem se dostal do něčeho, o čem nemám ani páru? Všechno, co se stalo, nebylo proto, že bych chtěl. Nikdy bych tě nepodvedl. Neudělal bych to, protože jsem tě vždycky miloval. Ani ty noviny,“ zaryl jsem nehty do dlaní, když se mi vybavily ty fotky. „Zatraceně, Sergi, jsi fotograf, copak nevíš, jak to chodí? Čím větší lež, tím lepší prodej?“
Připadal jsem si, jako trpasličí pinč. Malý, ustrašený, roztřesené nohy, které vypadají, že se každou chvíli zlomí ale… Začal jsem štěkat. Musel jsem to ze sebe dostat za každou cenu. A ne někomu cizímu. Tomu, kdo by to správně měl slyšet.
„Jasi, vím, jak to chodí. Vím, co noviny dokážou.“
„Tak proč se mnou nechceš mluvit? Proč mě od sebe pořád odháníš? Proč jsi říkal, že se mnou nemůžeš být? Co jsem udělal? Co, Sergi. Mám to brát tak, že jsi uvěřil někomu jinému? Že mě…,“ polkl jsem naprázdno. „Že mně už ne… nechceš? Miluji tě a vždycky budu. Ale já to prostě už dál nedokážu snášet. Už ne,“ po tváři se mi roztekly slzy.
Nechtěl jsem brečet, ale tohle všechno, jeho přítomnost, mi opravdu sebralo i to málo z mého sebevědomí a odvahy, které jsem ještě měl.
„Neustále mě od sebe odháníš, tak já půjdu. Jen to jsem ti chtěl říct. Nechci odjet bez rozloučení a chtěl jsem, abys věděl, jak moc je mi to všechno líto. Já už prostě nevím, co mám říct, abys pochopil…“ setřel jsem si slzy, ale další hned mokřily mou tvář. „Rozhodl jsem se. Končím tady. Už tě nebudu obtěžovat svou přítomností ani svými prosbami, abys mě vyslechl. Odjíždím pryč. Sbo-“
Vyhekl jsem, když mě Sergi najednou pevně popadl za loket a rychle mě prostrčil dveřmi do své kanceláře. Slyšel jsem jen jejich zabouchnutí, když jsem narazil na protější stěnu. Na poslední chvíli jsem se od ní odrazil rukama a prudce se otočil.
„Co…!“
Víc jsem toho říct nestihl. Sergi byl okamžitě o mně, popadl mě pevně do objetí a přitiskl své rty na mé. Umlčel další mé protesty hlubokým polibkem.
Měl jsem v úmyslu se bránit, ale v momentě, kdy se jeho jazyk dotkl mého, svěsil jsem ruce dolů a veškeré mé snahy vzaly za své.
Tak moc jsem s ním chtěl být. Tak moc jsem chtěl jeho objetí i přesto, že jsem se zlobil. Nedokázal jsem mu odporovat.
Zlomil mě…
Neměl jsem tu vůbec chodit. Jsem teď zmatený ještě víc. Proč to dělá? Proč mě prostě nenechá odejít, když mě on sám vyhodil? Proč mu tohle dovoluji?
Aha, zapomněl jsem…
Miluji ho. Nepřestal jsem ho milovat ani po tom všem.
Chci ho mít blízko sebe. Chci, aby mě takhle držel do konce mého života. Aby mě líbal, hladil, objímal, říkal, že mě miluje…
Tohle chci mít a…
Toho se chci vzdát.
Jsem šťastný, když mě objímá a líbá, ale…
Bolí to.
Pomalu jsem zvedal ruce. Nejdříve opatrně, ale pak s větší jistotou jsem sevřel jeho triko. Tiskl jsem se na něj, líbal jsem se s ním a současně mi z očí tekly slzy ještě víc než předtím.
Nechtěl jsem ho pustit, ale nechtěl jsem tu ani zůstat. Přidávat si víc bolesti, než snesu…
„Pusť!“ vzpamatoval jsem se.
Pustil jsem jeho triko, zapřel se o něj rukama a prudce ho od sebe odstrčil.
„Proč to děláš? Proč?“ praštil jsem ho pěstí do hrudi. „Nech mě jít. Nechceš mě. Vyhodil jsi mě, tak mě, prosím tě, nech odejít!“ vzlykal jsem za každým slovem. „Nedělej mi to ještě těžší. Mateš mě, Sergi!“ znovu jsem ho praštil.
„Nechci, abys odešel,“ natáhl ruku a chtěl si mě znovu přitáhnout. „Tohle jsem nikdy nechtěl. Je mi to všechno líto, Jasi, ani nevíš jak. Miluji tě a nechci tě ztratit.“
„Ne! Neříkej to! Jak ti mám po tom všem věřit?!“ přitiskl jsem si dlaně na uši. „Ty sám jsi mě vyho-“
„Vím, co jsem udělal.“
Přerušil mně a jemně mi odtáhl ruce, abych ho dobře slyšel.
„Ublížil jsem ti a nemám právo, tě o cokoliv prosit, či žádat, aby ses vrátil. Proto jsem říkal, že spolu nemůžeme být. Myslel jsem… že když tě neuvidím, že to bude lehčí. Ale… Ale… Jasi!“ přeci jen mě popadl a přitáhl znovu k sobě. „Já to prostě nedokážu! Snažil jsem se, ale nejde to. Promiň, promiň, omlouvám se!“ za každou omluvou následoval polibek.
„Měl jsem pochybnosti, to přiznávám. A měl jsem k tomu i důvod. Ale-“
„Měl jsi pochybnosti?!“ šokovaně jsem se na něj podíval. „Nevěřil jsi mi a teď mi chceš namluvit, že je všechno v pořádku?!“ znovu jsem ho od sebe odstrčil. „Večer odlétám do Evropy. Už jsem si zamluvil letenku. Nikdo to neví a chci, aby to tak i zůstalo. Poslední věc, o kterou tě prosím, je, abys to nikomu neříkal. Ani Carsonovi. Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit,“ otřel jsem si slzy a zamířil ke dveřím.
Nejvyšší čas.
„Sergi, měli bychom pokračovat,“ ozvalo se zaklepání.
„Hned!“ křikl jen.
Přiskočil ke stolu, rychle něco napsal na kousek papírku a vrátil ke mně.
Počkal, až se vysmrkám a upravím se a pak mi ten papírek vtiskl do dlaně.
„Jasi, vážně nechci abys odešel,“ odstoupil ode mne a otevřel dveře.
Když jsem jimi procházel, naklonil se a zašeptal mi do ucha ještě pár slov. Pak se zhluboka nadechl, aby nabyl jistoty v hlase.
„Tak pokračujem!“ zavolal na všechny a vrátil se ke svým milovaným přístrojům.
Neotáčel jsem se. Nedíval jsem se už na nikoho. Se skloněnou hlavou a šíleným nepořádkem v hlavě jsem odcházel pryč.
Bylo mi jedno, že se Sergi začal rozčilovat, že ho honí a Leon není na svém místě. Stále mi v hlavě zněla ta slova, která mi řekl jako poslední.
„Kde vůbec je!“ ztlumil se jeho hlas za dveřmi, které jsem za sebou zavřel.
Zase ta temná místnost dělící mne od Sergiho a od „svobody“. Procházel jsem jí tak pomalu, že každý jeden krok mohl trvat tak minutu.
Rozhodni se…
„Slyšel jsem, že odlétáš do Evropy.“
Málem se mi zastavilo srdce, když jsem uslyšel za sebou Leonův hlas. Zamrznul jsem na místě a začal rychle dýchat. Neotočil jsem se na něj, ale slyšel jsem, jak se jeho kroky ke mně rychle blíží.
„Proč?“ zastavil se přede mnou. „Podívej se na mě,“ chytl mě za bradu a chtěl mi zvednout hlavu.
„Poslouchal jsi za dveřmi?“ ucuknul jsem a jeho ruku odstrčil.
„Ano, poslouchal. Co je na tom špatného, když někdo, koho miluji se tam zavře s někým jiným?“ výhružně se na mě podíval.
„Drž hubu! Neříkej něco, co není pravda! Jenom lžeš!“
„Ohó, tady se nám někdo rozzlobil,“ řekl posměšně a naklonil se až ke mně. „Ty vážně nevíš, co chceš, že?“ jeho tón se změnil zpět na výhružný. „Místo toho, abys zůstal se mnou, tak se vrhneš do náruče hned někomu jinému. Nevadí. Já, na rozdíl od pana fotografa, jsem ti schopen odpustit.“
„Ty mi nemáš co odpouštět!“ vyjel jsem na něj a sevřel ruce v pěst. „Nikdy jsem s tebou nic neměl a může ti být jedno, co s kým dělám! Máš, co jsi chtěl. Sergi mě vyhodil, nechce mě. Končím tady a už nebudu nikomu zavazet. Takže uhni, chci odejít!“
„Nepustím tě!“
„Nebudu se tě ptát!“ vykřikl jsem a prudce jsem do něj strčil.
Leon to nečekal. Ztratil rovnováhu a odletěl bokem, kde dopadl na hromadu prázdných krabic. Nedíval jsem se po něm, jestli si neublížil. Bylo mi to jedno. Rozběhl jsem se pryč, jako malé děcko, co v obchodě ukradlo lízátko a bojí se, že ho někdo chytí.
Ale byl jsem polapen. Na poslední chvíli jsem se zastavil, když jsem se ve dveřích málem srazil s Francisem.
„Jasi!“ popadl mě, když jsem zavrávoral a málem spadl na zem. „Hledal jsem tě. Proč nejsi nahoře?“
„Nech mě! Nechte mě všichni být!“ zakřičel jsem na oba dva.
Vytrhl jsem se mu a tou malou mezerou, která mezi námi byla, jsem vyběhl na chodbu.
„Jasi! Počkej!“
Neposlouchal jsem ho. Sprintem jsem proběhl nejbližšími dveřmi ven na ulici. Ještě jsem ho zahlédl, jak vyběhl ven a rozhlížel se. Ale nedostihl mě. Ztratil jsem se mu hned, co jsem zabočil do další uličky. Znal jsem to tu lépe než on…
Chvíli jsem chodil po městě. Snažil jsem se uklidnit, ale šlo to těžko. Měl jsem v hlavě opravdu bordel. Tohle všechno… Bylo to, jako by mě někdo drtil mezi dvěma mlýnskými kameny. Mlel mě na prach a pak mě nechal unášet větrem.
Nechat se rozmést po okolí, stát se součástí přírody, ztratit se a už se nikdy víc neobjevit. Prostě zmizet. Tohle by bylo nejlepší, co bych teď mohl udělat. To, pro co jsem byl ještě před nějakou chvíli rozhodnutý.
Zavolal jsem si taxi, když mě nohy už začaly dost bolet. A taky… čas běžel. Potřeboval co nejrychleji zmizet, aby už nikdo neměl příležitost mě zastavit. Sbalit se. Vzít si aspoň nejnutnější věci na cestu…
To, co mám u Francise, nepotřebuji. Ať si s tím dělá, co chce.
Nechal jsem se odvézt ke Carsonovu domu. Požádal jsem řidiče, aby na mě počkal, že hned budu odjíždět. Ani neprotestoval a nechtěl zaplatit předem, když viděl, u jakého domu jsme zastavili.
Timy byl velice překvapen, když jsem se tam tak náhle objevil. Moc jsem mu toho neřekl. Neodpověděl jsem mu ani na otázku, proč jsem přijel sám, a jestli o tom ví Carson.
Jediné, co jsem mu řekl, když jsem svou kabelu hodil do kufru a nastupoval zpět do taxíku, bylo: „Končím tady. Odjíždím.“
Nic víc. Jen jsem na něj mávl a pak už jsem sledoval cestu směrem k letišti.
Bylo to zvláštní.
Po celou dobu jsem zažíval všechno možné. Smutek, bolest, rozčílení, vztek…
Ale teď, když jsme mířili k letišti, jsem byl prázdný. Jako by ze mě někdo všechno ten bordel vysypal, a já měl začít jako úplně nový člověk.
Věděl jsem ale, že tahle prázdnota ve mně nebude mít dlouhého trvání. Že přijde čas, kdy budu brečet, trápit se a budu se chtít vrátit zpátky. Připomínal mi to i ten lístek, který jsem měl v kapse a já ho od chvíle, kdy jsem nastoupil do auta, svíral v ruce.
Cesta na letiště trvala asi hodinu. Nebylo to daleko, ale při provozu, jaký byl, se to nedalo zvládnout rychleji.
„Kdy vám to letí?“ zeptal se řidič, když se mi předtím asi dvakrát omluvil za to, že to rychleji nejde.
„Za čtyři hodiny,“ podíval jsem se na hodinky.
„Tak to jsem rád. Už jsem se bál, že to kvůli mně nestihnete.“
„Zastavte tady,“ ukázal jsem rukou na velké parkoviště poblíž letištní haly.
Vyhodil blinkr, zabočil a během chvilky našel volné místo, aby mi mohl zastavit. Vypnul tachometr a se slovy, kolik budu platit se na mě otočil.
„Pane?“ jemně se dotkl mého ramene, když jsem nereagoval.
Seděl jsem a jen se díval na ta letadla, která přistávala nebo odlétala.
Rozhodni se, Jasi, opakoval jsem si pořád dokolečka, když jsem sledoval lidi, jak odcházejí, či spěchají na svůj let.
Rozhodni se…
Mačkal jsem ten lístek v ruce.
„Pane?“ ozval se znovu taxikář. „Vím, že mi do toho nic není, ale…. Opravdu chcete odletět?“